Vystoupení na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny
Projev Petry Buzkové (ČSSD)
Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, členové vlády, dámy a pánové, nemohu být jistě považována za osobu, která si ve sporu o Českou televizi nezvolila své místo. Uvědomuji si, že sněmovna je dnes rozdělena nejen podle stranického klíče, ale také podle toho, jakým obavám přikládá kdo z nás větší váhu a jak podle svého svědomí nachází vinu či nevinu jednotlivých účastníků stran sporu. Přesto, či právě proto, se domnívám, že můžeme v souladu s tím, v jaké míře a v jaké oblasti může Poslanecká sněmovna přispět k uvolnění krize v České televizi, nalézt společné stanovisko přijatelné pro ty z nás (a já věřím, že je nás většina), kteří nepovažují za ujetí vlastního názoru povinnou hluchotu vůči argumentům druhých.
Budu nyní mluvit o některých obavách, jež zazněly z úst některých poslanců této sněmovny, a to nikoliv proto, abych s váženými kolegy polemizovala, ale proto, abych se pokusila tyto obavy rozptýlit. Pevně věřím, že to přijmou s pochopením a nebudou to považovat za pokus o vyvolání sporu z mé strany.
Prvním takovým argumentem je argument, že nový ředitel České televize byl dosazen legálně, a dáme-li za pravdu těm, kteří se proti němu vzbouřili, vytváříme nebezpečný precedens a bude se nám bouřit kdekterá firma.
Ano, nový ředitel České televize byl dosazen sice neprůhlednou a diskutabilní formou, nicméně byla dodržena legální procedura. Tady však analogie s kdejakým podnikem či firmou končí, protože týž zákon, podle kterého byl pan Jiří Hodač Radou České televize zvolen, definuje Českou televizi jako veřejnoprávní instituci, poskytující službu veřejnosti a Radu České televize přímo definuje jako orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programu České televize. Z tohoto hlediska pro nás není důležitý postoj několika redaktorů zpravodajství, ale skutečnost, že se za ně v jejich sporu postavila nepominutelná část veřejnosti včetně velmi široce názorově i politicky otevřené skupiny veřejně známých a tedy veřejné mínění vytvářejících osobností. A to se sotva může stát při výměně ředitele v kdekterém podniku. Mimoto Poslanecká sněmovna není povolána k tomu, aby řešila spory ve firmách, zřízených podle soukromého práva. Zato jí zákon ukládá odpovědnost za jednání Rady České televize a žádá po ní, aby rozhodovala, zda je dodržováno poslání České televize. Naše rozhodnutí ve věci krize v České televizi nemůže být tedy ani metaforicky považováno za precedens pro - jak říkají kolegové - kdekterou fabriku.
Analogie se soukromým podnikem ovšem existuje, protože Rada České televize a Poslanecká sněmovna vykonávají vůči České televizi určitá práva, jež v soukromém podniku náleží vlastníkům, a ta bychom měli vykonávat odpovědně.
Nevím, jaký by byl pan Jiří Hodač generální ředitel České televize, kdyby se mu podařilo funkci převzít. Zato mohu tvrdit, že dnes by byly další náklady jeho setrvání ve funkci neobyčejně vysoké, a to proto, že nikoliv vždy příliš vysoká profesionalita zpravodajství České televize by se díky nutné radikální personální obměně dále snížila, a já se obávám, že pod únosnou mez, protože nutné náklady podobné personální stabilizace by představovaly desítky miliónů korun a protože přechodná stránka části regulovaného trhu, odhlašování koncesionářských poplatků, by byla příliš vysoká. Dále proto, že by došlo pravděpodobně k vnitropolitické destabilizaci díky masovým aktivitám části mobilizované veřejnosti a protože ohrožení procesu našeho vstupu do Evropské unie by bezesporu nastalo a pravděpodobně bychom ztratilii to, čeho se nám podařilo v této oblastiv posledních letech dosáhnout.
Pochybuji, že by se nalezla dobře spravovaná soukromá firma, která by v této situaci nevyměnila takto nákladného ředitele, a to nemluvím o naprostém manažerském selhání v okamžiku, kdy tento ředitel pro interní spor s vlastními zaměstnanci odmítl dodat smluvním partnerům připravené zboží.
Druhým argumentem, o kterém chci hovořit, je argument, že je ohrožena parlamentní demokracie a svoboda, protože odmítnutí generálního ředitele znamená popření vlády zákona.
K tomuto argumentu uvádím toto. Odmítnutí generálního ředitele ČT ze strany redaktorů ČT opustilo podle mého právního názoru rámec legality v okamžiku, kdy přerostlo ve spontánní a nevyhlášenou okupační stávku. Právě proto, že ctím občanské svobody a vládu zákona, jsem přesvědčena, žeřešení této otázky náleží nikoliv Poslanecké sněmovně, ale soudům. Pokud by tyto rozhodly, a jejich rozhodnutí nebylo vynuceno, pak mějme obavy o vládu zákona. Pokud vím, padlo však zatím jediné rozhodnutí soudu, a to ve věci předběžného rozhodnutí o nelegálnosti stávky, kterou vyhlásily 2. ledna nezávislé televizní odbory, o které žádal generální ředitel ČT Hodač. Soud - pokud vím - rozhodl v neprospěch této žádosti.
Poslanecká sněmovna by snad oslabovala pevnost zákonů, pokud se usnesla, že zvolení generálního ředitele ČT bylo nelegální či že ho zaměstnanci ČT měli plné právo neuposlechnout tam, kde přikazoval v souladu se svým oprávněním, jež z jeho funkce vyplývalo. Naopak, Poslanecká sněmovna může (podle mého názoru dokonce musí) požadovat po Radě ČT, aby řešila krizi v ČT, jestliže tato krize způsobila, že setrvale není naplňováno poslání České televize, uložené jí zákonem o ČT č. 483/91 Sb., § 2, včetně případného požadavku, aby rada projednala odvolání legálně zvoleného ředitele.
Třetím a posledním argumentem, o kterém chci hovořit, je argument, že po zpolitizování sporu o ČT a po aktivní účasti některých politiků na straně zaměstnanců ČT je ohroženo, že redaktoři nebudou schopni vůči těmto politikům mít dostatečný odstup a bude tak snížena jejich objektivita.
Omlouvám se - a teď poruším trochu věcnost, o kterou jsem se jinak při své řeči maximálně snažila - že tato obava vychází (abych citovala včerejší výrok předsedy kulturního výboru Petra Mareše) z předsudku, že vztah politika a novináře je určován prvořadě principem něco za něco, služba za protislužbu.
Nepopírám, asi existují takoví novináři a takoví politici. V obou případech je poznáme velmi snadno - nechovají se profesionálně a z výstupů, které poskytují, to každý soudný člověk ihned vidí. Nicméně pokud bychom přijali předsudečně, že takový vztah je obecným pravidlem, pak můžeme zapomenout na pojmy, jako je všestrannost, objektivita či vyváženost informací, a můžeme nejvýše uvažovat o vyváženosti působené konkurencí politických tlaků. Lituji ty, kteří se dobrovolně rozhodli žít ve světě, ve kterém toto platí.
Ale nyní zpět k věcnému problému. Poslanecká sněmovna má pouze dva legální prostředky, jak posílit všestrannost, objektivitu atd. ve zpravodajství České televize. Jedním je případná novela zákona, druhým je volba veřejně respektovaných osobností do Rady České televize, protože profesionalitu v instituci tak postižené, jako je Česká televize, může vnějšími prostředky vynucovat pouze silný a profesionální ředitel, který má respekt odborné veřejnosti a který se opírá o reprezentativní Radu České televize. I tak jistě představuje pouze extrémní záruku kvality, která musí být v prvé řadě vynucována náročným publikem. V tuto chvíli jakékoli moralizující apely či postoje sněmovny ve prospěch či v neprospěch stávkujících zaměstnanců České televize by byly sice politicky působivé, ale podle mého soudu věcně neúčinné.
Dámy a pánové, ze všech těchto důvodů, které jsem uvedla ve svém příspěvku, plně podporuji stanovisko, které přednesl předseda poslaneckého klubu sociální demokracie. (Potlesk.)
