O občanské neposlušnosti
(Tomáš Škrdlant není zaměstnancem České televize, ale byl spoluautorem seriálu ČT "Naskočíme?" o přípravách na vstup ČR do EU. (Viz též zde, zde a zde.).
Redaktoři zpravodajství veřejnoprávní televize (ani žádný jiný novinářský tým) nejsou vojenská jednotka v poli, která musí bezpodmínečně a bezmyšlenkovitě poslouchat jakéhokoliv najmenovaného velitele. Jsou to lidé, kteří mají nejenom právo, ale i povinnost myslet a jednat v souladu se svým svědomím. Teprve až odejdou ze své profese a stanou se (tak jak to někteří z nich udělali) mluvčími politiků, nebo velkých firem, pak musí hlásat, co jim jejich zaměstnavatel velí.
Pan Čulík píše, že v demokracii se musejí dodržovat zákony. Co v tom případě zákon o Radě České televize a jeho jasná podmínka nestranickosti členů Rady?
Pan Čulík soudí, že se Rada pokusila - "i když nekompetentně a neobratně - přimět Českou televizi k nezávislému a profesionálnímu vysílání." Ať hledám jak hledám, nenacházím jediný příznak takového záměru:
1/ Samo jmenování ředitele bylo neprofesionální. Nešlo o jakýkoliv výběr", ale o realizaci a prosazení předem připraveného záměru. (Takto se jmenovalo a volilo" v minulém režimu.)
2/ Nezávislost pana Hodače je přinejmenším zpochybněna jeho postoji v době, kdy šéfoval televiznímu zpravodajství. Odvolání Romana Proroka byl následek politického tlaku.
3/ Cesta k profesionalizaci přece nespočívá v ignorování vážných obvinění a v následném funkčním povýšení obviněné osoby! (Kauza Drahoš.)
Pan Čulík soudí, že "zaměstnání většiny druhořadých pracovníků zpravodajství ČT bylo jmenováním nového ředitele ohroženo." Ale je patrné, že pokud by "druhořadí pracovníci" poslušně plnili dané úkoly", jistě by jim pan ředitel byl patřičně vděčný. Vždyť je k tomu přemlouval ještě ve štědrý předvečer. Ti lidé naopak ohrozili své zaměstnání tím, že se postavili na odpor.
Právo redaktorů nenechat se manipulovat lze opřít i o českou ústavu:
Čl. 23 Listiny základních práv a svobod deklaruje právo postavit se na odpor při obraně lidských práv a základních svobod, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Právo na informace je nepochybně základním lidským právem a novým televizním vedením bylo stejně nepochybně ohroženo. Stačí srovnat původní zpravodajství ČT se současně nabízenou alternativou.
Pan Čulík často klasifikuje, kdo je ve své profesi prvořadý a kdo druhořadý. Leckdy v minulosti jsem s ním souhlasil. Myslím, že teď by se měl pokusit oznámkovat mravní, myšlenkovou i profesní úroveň těch, kdo stáli a stále stojí za zády vysílajících redaktorů v newsroomu. Jsou Erazim Kohák, Jiřina Šiklová, Zdeněk Svěrák, Ludvík Vaculík, Jiří Grygar, Daniela Fischerová, Tomáš Halík, druhořadí a manipulovatelní? Je jejich reakce pouhý pavlovovský reflex na emotivní hesla o svobodě a "demokracii"? Jestli si to pan Čulík myslí, nadřazuje se nad ně intelektem, mravně i profesně. Opravdu se tak cítí?
Podpora filosofů, spisovatelů, právníků i jiných různorodých osobností české společnosti dosvědčuje, že v tomto sporu nejde zdaleka jen o partikulární zájmy zaměstnanecké, obchodní, či politické. Jistěže jsou také ve hře (jako ostatně vždy), ale o co jde především a nepochybně, je obrana nezávislosti televizního média. Že ta nezávislost nebyla ani v minulosti dokonalá a že profesní úroveň celého média a zpravodajství zvláště je často problematická, to na věci nic nemění. Stačí, když porovnáme dosavadní zpravodajství České televize s těmi štědrovečerními Událostmi" vyrobenými ve spolupráci s NOVOU.
Chvatností a improvizací jejich výroby nelze totiž omluvit skutečnost, že byly absolutně nevyvážené a absolutně nezpravodajské! Nejdelší příspěvek tvořil obsahově plytký rozhovor" s novým ředitelem. O skutečný rozhovor přitom nešlo, pan ředitel neustále šilhal do předem připraveného textu (čtecí zařízení zřejmě NOVA neposkytla) a sled otázek a odpovědí" byl asi tak přirozený, jak jsme byli zvyklí při rozhovorech" se členy ÚV KSČ v letech sedmdesátých.
I když připustím, že zpravodajství České televize v předchozích večerech bylo nepřiměřeně plné tématu zaměstnanecké vzpoury, vždycky jsem tam viděl a slyšel i co na to pan ředitel, pan Mareš, i paní Bobošíková a pod. Mohu mít proti dosavadní úrovni televizního zpravodajství výhrady - a mám jich dost, ale ve srovnání s Novou, Primou, TV-3 a zvláště pak ve srovnání s Událostmi" paní Bobošíkové, mu dávám jednoznačně přednost. Bývá nedokonalé a mnohdy neumělé. Ale to je celá naše demokracie taky a přesto nedám přednost žádné autokratické a poslušné dokonalosti.
Poznámka JČ: Máme spolehlivé informace, že jmenování Jiřího Hodače nebylo předem připraveno, ale bylo nečekaným důsledkem kompromisu při jednání Rady ČT.
Novináři veřejnoprávní televize mají povinnost projevovat ve svých pořadech profesionální, objektivní úsudek s kritickým odstupem. Novinář si v redakci nemůže dělat, co chce, ale musí plnit příkazy svého nadřízeného. Pokud to nechce z nějakých důvodů dělat, může dát výpověď. V žádném případě si nesmí vysílání veřejnoprávní stanice ukrást k svému prospěchu.
Zaštiťovat se "populárními osobnostmi" je manipulativní. Zapomeňte na populární osobnosti, studujte fakta. Není důležité, co říká "populární osobnost", ale co je ověřitelná pravda. Tito lidé o interních poměrech v ČT nevědí většinou nic. Ano, troufám si tvrdit, že vzhledem k tomu, že sledujeme v Britských listech vývoj situace v ČT systematicky už několik let, máme o něm spolehlivé informace - výše jmenované "známé osobnosti" nikoliv. Kromě toho jsou některé z nich apriori politicky zaměřeny proti ODS a jistě rády využijí každé příležitosti jí ubrat popularitu. Nikdy jsem nesympatizoval s ODS, ale k této manipulační kampani přišla jako slepý k houslím. - Je poněkud neférové odmítnout spolupráci s legálně jmenovaným vedením redakce a pak se posmívat, že paní Bobošíková nemá ani čtecí přístroj. Nechválím Jiřího Hodače jako dobrého manažera ani propagandistické vysílání Jany Bobošíkové, které si nezadalo s propagandou vzbouřenců.
Někteří členové Rady skutečně a překvapivě jednali nadstranicky. Ovšem zákon - bohužel - praví, že je mají nominovat politické strany.
Tyto poznámky neznamenají, že by zde uvedené argumenty měly přehlušit argumenty Tomáše Škrdlanta; jejich účelem je přimět čtenáře k přemýšlení o obou úhlech pohledu.
