O bolševismu a demokracii II.
Dokud nejde o ohrožení základních lidských práv a svobod, není legitimní porušovat zákony
Dostal jsem několik reakcí na článek, v němž jsem jednání redaktorů zpravodajství České televize označil za bolševickou akci. Těmi souhlasnými se zabývat nebudu, zajímají mě ty nesouhlasné.
Čtenáři K. Potok a M. Franěk mi vytýkají, že pracovníkům České televize radím, aby mlčky přehlíželi vše, co se jim nelíbí. "Říkáte: 'Pokud se vám něco nelíbí, držte hubu, nebo odejděte.' Copak nemají lidé právo se ozvat, když vidí a cítí, že se kolem nich děje bezpráví? Nejde jen o právo, ale spíše o povinnost. Jsem rád, že se nebojí. Kéž by tomu bylo i v jiných institucích," napsal mi mj. pan Franěk. Na jiném místě dodal: "V demokracii mají lidé právo se svobodně vyjadřovat k různým problémům, ať již v občanském a politickém životě, ale i tam, kde pracují. To je právě ta odlišnost od toho Vašeho bolševismu, že smíte mluvit všude."
A pan Potok k tomu dodává: "Lidi jako vy se tím řídili 40 let. Co se pak může stát pociťujeme dodnes."
Pokusím se vysvětlit svůj postoj. V žádném případě neradím mlčet ve chvíli, kdy se mi (občanovi) něco nelíbí. K tomu si však nesmím jako rukojmí brát obrazovku České televize. Redaktoři (a všichni ostatní vzbouřenci v ČT) měli k dispozici dostatečně silné nástroje odporu, zneužívat obrazovku k prosazování vlastních zájmů nebylo nutné. Jsou-li opravdu tak jednotní, měli všichni podat výpověď. Zpravodajství by se zhroutilo a pana Hodače by před krachem nezachránil ani Pánbůh. Jenže solidarita v ČT není dostatečně silná. O tom ve své reakci na můj článek hovoří i D. Pilařová, podle svých slov bývalá redaktorka ČT v Ostravě: "A váš nápad, aby ti, kdož nesouhlasí, podali výpověď: Kéž by to bylo tak jednoduché... (mluvím z vlastní zkušenosti)."
Přestože například senátoři Michael Žantovský a Jan Ruml, či poslankyně Petra Buzková říkají, že je v Česku ohrožena svoboda slova, není to pravda. Redaktoři ČT šíří své názory v jiných médiích, která nejsou cenzurována ani nijak jinak nedemokraticky omezována státní mocí. Říkají-li politici a redaktoři (jaké zdravé spojení!), že je tomu jinak, potom lžou. A mají-li podezření, že se pan Hodač s paní Bobošíkovou chystali zpravodajství cenzurovat, měli počkat na důkazy. Z toho jasně vyplývá, že nejde o situaci, v níž dochází k porušování základních lidských práv a svobod (nejde o bezpráví, jak to nazývá pan Franěk). Proto v tomto konkrétním případě není legitimní volit mimořádné a nedemokratické prostředky k prosazování zájmů jedné skupiny redaktorů v jednom sdělovacím prostředku.
Další čtenář, pan J. Bukač, mi napsal: "Ono to není to bolševické myšlení, je to tím, že ty zákony jsou bolševické. (...) České zákony a soudnictví jsou prostě tak zhovadilé, že je normální je ignorovat."
A to je právě to nebezpečné. Pokud jsou zákony "zhovadilé", nelze je ignorovat, je třeba je změnit. Ignorování zákonů, jak navrhuje pan Bukač, vede k anarchii. Na tomto místě si dovolím otázku: Bude pan Bukač tolerovat ignorování zákonů například ze strany pana Kajínka? Také pan Kajínek může zákon, podle kterého byl odsouzen, označit za zhovadilý. A kdokoli jiný může označit za zhovadilý kterýkoli jiný zákon, instituci, atd.
Pan Franěk svůj e-mail uzavřel následující pasáží: "Co tady píšete, je právě klasické potlačování demokracie, když ji redukujete jen na právo jít k volbám, a pak již mlčet (...) A proti těmto názorům a jejich nositelům, mezi které zřejmě patříte i vy, bojujeme a budeme bojovat i nadále."
Snad pan Franěk není natolik fanatickým bojovníkem proti názorům a jejich nositelům, aby si jednou vzal na pomoc třeba plastickou trhavinu. Na rozdíl od pana Fraňka nebojuji ani proti názorům, ani proti jejich nositelům. Debatuji, říkám své názory. Snažím se popsat možné důsledky některých kroků učiněných redaktory zpravodajství ČT v uplynulých dnech. Upozorňuji na rizika pro celý systém. To je demokracie. To je svoboda slova v praxi. Demokracii neredukuji na volby. Ale dokud nejde o ohrožení základních lidských práv a svobod, není legitimní porušovat zákony.
