Kdo chtěl rozdělení Československa?
Dělat dnes, po letech, průzkum, kdo vlastně chtěl rozdělení Československa, je předem odsouzeno k zániku. Vývoj v obou částech bývalé federace se rozdělením zpomalil a euforie ze samostatnosti na Slovensku pomalu vyprchala. Pokud by dnes nějaká agentura dělala na Slovensku průzkum veřejného mínění, zřejmě by dospěla k závěru, že rozdělení si Slováci nepřáli, naopak, je to všechno vina Čechů. Protože podobný průzkum z roku 1992 nebo 1993 chybí, pravdy se již objektivně nelze dobrat.
Píše-li pan Krejčiřík, že na Slovensku vyhrály strany, které slibovaly samostatnost, má naprostou pravdu. Čarnogurský se v rozhovoru pro televizi na přímou otázku, jaké řešení je pro něj osobně nejlepší vyjádřil, že je to "samostatný slovenský štát". Samostatnost požadovaly všechny slovenské politické špičky, DS, což byla slovenská odnož ODS a jako taková podporovala zachování společného státu, ve volbách naprosto propadla.
Touha po samostatnosti byla zřejmá i v průběhu tzv. sametové revoluce. Zatímco v Čechách, na Moravě i ve Slezsku vznikala OF, na Slovensku vznikla VPN. To bylo pro další vývoj velice důležité, protože se jednalo o samostatný politický subjekt a tak měli Slováci hned od počátku vlastní reprezentaci ve FS i SN. (Pro nezasvěcené, jedná se o federální shromáždění a sněmovnu národů). Částečně tak byl převzat model z minula, kdy politickou stranou v české části federace byla KSČ, zatímco na Slovensku to byla KSS, jenže ta byla KSČ podřízena, kdežto VPN byla na OF naprosto nezávislá. Toto politické uspořádání způsobovalo kupříkladu vleklé spory o název státu (pamatujete? Dlouho jsme byli ČSSR, protože název ČSR byl pro VPN nepřijatelný. Pak vznikl patvar Česko-Slovenská Federativní Republika, kterou na Slovensku striktně zkracovali na Česko-Slovensko, což budilo dojem konfederace. Speciální lahůdkou pak bylo označení Česko-Slovensko-Německá hranice - poznáte, které státy tam spolu hraničily?)
Tento vývoj pak pokračoval i v dalších oblastech. V české části republiky fungovala Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia. Česká televize vůbec neexistovala! Podobné tlaky byly na zřízení slovenské policie, slovenské armády i slovenské národní banky. Protože výsledkem by rozhodně nemohl být jediný stát, přišel v té době ještě politicky naivní Petr Pithard s teorií dvojdomku - tedy de facto konfederace. Jenomže konfederace nemohla vyhovět touze po samostatnosti, která na Slovensku hořela jasným plamenem a zároveň byla nepřijatelná pro Čechy, kteří Československo chápali jako svůj stát - nevím, nakolik si to Slováci uvědomují, ale neexistence českých odnoží československých institucí, které však slovenské odnože měly, pramenila právě z pocitu, že jsme přece jeden stát, tak proč ty organizace komplikovat.
Jenže Ján Čarnogurský udělal chybu. Dobře si uvědomoval důsledky zbrklého vyhlášení samostatnosti a snažil se jej odložit až na dobu vstupu ČSFR do EU. Toho využil Vladimír Mečiar a díky hlásání nezávislosti se nechal na vlně populismu vynést na samý vrchol slovenského politického nebe. K tomu mu dopomohly i tehdejší mediální hvězdy, tehdejší i dnešní ministr Kňažko a populární herec Kukura, který byl sice po odchodu do emigrace cenzurován, ale po pádu komunismu zažil triumfální návrat.
Výsledkem byly volby, ve kterých OH Petra Pitharta se svou vidinou dvojdomku propadlo tak strašlivě, že tomu její představitelé dodnes neuvěřili. (Dnes nám po OH zbývá jen přezdívka Hydroxidová skupina). V ČR vyhrála ODS s heslem "společný stát nebo rozdělení" a na Slovensku HZDS s heslem "konfederace nebo rozdělení". Po úspěchu ve volbách se předsedové obou stran nechali zvolit do čel národních rad (ČNR a SNR), zatímco post předsedy FS obsadil Stráský. To bylo jasným signálem, že se společným státem je konec.
Matematicky řečeno, průnikem obou množin bylo rozdělení státu a k tomu taky od 1. ledna došlo. Zatímco v ČR bylo rozdělení přijato v tichosti a s jistou nostalgií, na Slovensku hořely "vatry slobody".
Hovoří-li dnes Katarína Luciaková o touze ne po samostatnosti, ale nezávislosti na Praze, pak tato touha byla v dobách komunistických odsouzena k neúspěchu již proto, že vládnoucí strana - tedy KSČ - byla řízena stranickým sekretariátem a nějaké pobočky typu KSS mohly sice buzerovat své podřízené dodatečnými příkazy a zákazy, ale nemohly se vzepřít rozhodnutí generálního tajemníka (jímž by Gustáv Husák, Slovák, kterému po jeho smrti vzdal Ján Čarnogurský hold prohlášením, že to sice byl komunista, ale zasloužil se o větší samostatnost Slovenska - podobného hodnocení se ostatně dočkal i Tiso). Paní Luciaková si již nepamatuje, že v dobách centrálního plánování bylo na Slovensku k sehnání více zboží, nežli v českých zemích, protože to tak bylo rozhodnuto. Ale její tvrzení je v intencích názoru, který je a byl na Slovensku velice rozšířen, že totiž Slovensko na Čechy doplácelo. Jak se to shoduje s tokem dotací, netuším.
Závěrem: pan Krejčiřík má pravdu, že touha po samostatnosti byla v té době silnější, nežli touha po svobodě. Heslo "lepší domácí tyran, nežli cizí laskavý vládce" platilo i na Slovensku (a později v dnes samostatných zemích SSSR, dnes v Čečně či Kosovu). To, že se dnes Slováci nechtějí znát k prosazení rozdělení federace, možná pramení z pocitu viny za všechno, co se na Slovensku od té doby odehrálo. Tento pocit je však klamný - druhé a další volby vyhrávali politici s úplně jiným populismem, nežli bojem za nezávislost. A tak je tomu konec konců i v ČR.
P.S. Vzhledem k překotnému vývoji, vznikům a zánikům politických stran a hnutí je možné, že mnou uváděné názvy historicky nesedí. Prosím o shovívavost, snad to nijak neovlivnilo faktickou stránku věci.
