Sbohem, Evropo
Je-li pravdivá zveřejněná informace o rozhodnutí vlády zpochybnit jmenování guvernéra a členů rady ČNB stížností k Ústavnímu soudu, znamená to, že vypukla nejvážnější krize našeho politického systému od "sarajevského atentátu" a na něj navazujících událostí. Ke konfliktům mezi jednotlivými články ústavního systému občas dochází i v zemích se stabilizovaným demokratickým zřízením. Nicméně soudní řešení kompetenčního sporu mezi hlavou státu a vládou je věc velmi neobvyklá a také nehezká a nepříjemná. Určitě nebude mít příznivý vliv na stav obecného znechucení našich občanů politikou a poškodí náš obraz v zahraničí.
Je zřejmé, že jde o spor, který je sám o sobě nadbytečný, nikomu nepřinese užitek, a i bez onoho nešťastného vládního rozhodnutí byl již nesmyslně zdramatizován. Není pochyb o tom, že ani jedna ze svářících se stran nevyčerpala všechny možnosti k dohodě, a je to smutné. Prezident však pouze využil své ústavní pravomoci. Byť se nezavděčil, přesto nespáchal zločin a po věcné stránce jeho rozhodnutí není špatné. Ani jeho protivníci nedokáží hodnověrně zpochybnit kvalitu jím vybraných osobností. Pouze namítají, že pan Tůma má na jisté věcné problémy jiný názor než smluvněopoziční strany ( což je podle nich v demokratickém systému neodčinitelný hřích) a je politicky závislý na "hradních kruzích". Kdyby se nestyděli, jistě by vůdcové "protihradního tábora" přiznali, že by raději do čela dosadili opravdu, ale opravdu nezávislé osobnosti, které by byly tiše závislé na nich ( ostatně pan Klaus nás nedávno důrazně poučil, že nezávislé osobnosti neexistují).
Chápu rozhořčení smluvněopozičních stran. Nutnost vyrovnávat se při hledání a výkonu politických řešení s existencí rozhodovacího centra, které uvažuje odlišným způsobem, může být nepříjemná a zdržuje. V obecné rovině jde o známý rozpor mezi mírou demokracie a efektivností vládnutí zejména v krizových stavech. Čím méně prostoru pro odlišné názory, tím snáze se tvoří a realizují rozhodnutí, tím rázněji režim v obtížných situacích jedná...ale tím rychleji upadá do omylů, na které nakonec doplácí - a naopak. Naši otčímové národa by si měli konečně zvyknout na myšlenku, že odlišně přemýšlející osobnost není nepřítel režimu, ale právě jen partner pro diskusi. Je-li to partner kvalitní, pak střetávání s jeho názory sice spotřebuje nějaký čas a energii, ale nakonec obohatí obě strany a umožní najít správná řešení. V boji o moc nad ČNB přesně pokračují v linii snah o redukci politického systému na poslušný nástroj výkonu moci vítězné strany, na uzavírání stranického systému do podoby jakési reformované národní fronty, na zužování prostoru pro funkční opozici. Mají pravdu: v poměrech roztříštěného názorového spektra politických sil se špatně vládne. Vládnutí bez opozice je jednodušší a občané chyby vlád nakonec stejně bez odporu zaplatí. Víme o tom své.
Připusťme, že ústava a zákon o ČNB skutečně vyžadují kontrasignaci prezidentova rozhodnutí. Namítá-li proti tomu Václav Havel, že dosavadní praxe to nevyžadovala, přehlíží, že při dřívějších jmenováních guvernéra a rady ČNB vládlo mezi "hradem" a "podhradím" harmonické souznění a navíc Josefa Tošovského přivedl Václav Klaus. Premiér tehdy neměl žádný zvláštní důvod domáhat se uplatnění své formální pravomoci.
V každém případě však ČNB má nové vedení, které se zdá být na výši svých úkolů. Za těchto okolností raněná ješitnost "podhradí" není tak důležitá, aby bylo opodstatněné její léčení znevažováním České republiky v očích civilizovanější části světa. Vzniklá situace silně připomíná vztahy mezi vládou Vlado Mečiara a prezidentem Michalem Kováčem. Víme, jak jsme
tehdy slovenské poměry vnímali a jak poškodily mezinárodní postavení Slovenska. Snad bychom se z toho mohli poučit. Nebo snad budeme pokračovat tím, že BIS bude uloženo unést fenku Ďulu do Rakouska a rozloučíme se s Evropou ?
