Na policejní stanici v Lupáčově ulici mě zmlátili a prorazili mi ušní bubínek

Výpověď německého občana, žijícího ve Švédsku

Nacionále vypovídajícího svědka mají k dispozici Občanské právní hlídky.

26. září jsem se účastnil tzv. "růžového pochodu", který, pokud vím, zorganizoval jediné stoprocentně pokojné velké blokády za celý den. Poté, co jsme ukončili svou blokádu v ulici 5: května (asi kolem 19. hodiny), rozhodli jsme se vydat se na pochod do středu města, uvažovali jsme o tom, že se připojíme k demonstracím u opery, ale také jsme chtěli svým způsobem oslavovat, protože se nám zdálo, že pro nás ten den prošel velmi dobře a naše blokády byly víceméně úspěšné. Když jsme, totiž pozůstatky růžového pochodu, dorazili do oblasti nedaleko Muzea, dověděli jsme se dvě skutečnosti: zaprvé, že večer v opeře pro delegáty byl zrušen a zadruhé, že na Václavském náměstí došlo k určitému množství omezených násilností. Rozhodli jsme se přiblížit se k oblasti, kde se předtím odehrály "násilnosti" (ukázalo se, že "násilnosti" se omezovaly na rozbitého MacDonalda a KFC), abychom přesvědčili své kolegy demonstranty, že se nepodílíme na takovýchto akcích, které - kromě možných morálních námitek, prostě umožňují moci označit nás za pouhé chuligány. Také jsme tam šli, abychom vyjádřili solidarity s protestujícími a v případě policejního útoku jsme chtěli zasáhnout jako síla proti rozšíření násilí.

K tomuto útoku skutečně brzo došlo. Asi kolem 20. hodiny (předpokládám) se po Václavském náměstí směrem nahoru k Muzeu začal pohybovat těsný kordon policie. Policisté honili demonstranty obušky, třaskavými granáty a slzným plynem. V reakci na to jsme si sedli na malý dopravní ostrůvek před Muzeem a opakovaně jsme skandovali "NO VIOLENCE! (NÁSILÍ NE!)".

Jak policie pokračovala ve své ofenzívě, aniž by vydala příkaz, aby se demonstranti rozešli (což, pokud jsem informován, je podle zákona povinna učinit) byl jsem svědkem několika děsivých scén, kdy policisté skutečně brutálně zbili některé demonstranty. Když se policie a slzný plyn přiblížil až k nám, rozhodli jsme se "ustoupit" (omluvte vojenskou terminologii) spořádaným způsobem dobrých demonstrantů. "Jděte, neutíkejte - vezměte se za ruce!" Během tohoto "ústupu" byla skupina, která tvořila pozůstatek růžového pochodu, rozbita a já jsem se pak dal dohromady s přáteli ze Švédska, s nimiž jsem přijel. Zůstala z nás skupina asi 20-25 osob, z nichž skoro nikdo neměl zkušenost z rozsáhlých demonstrací.

Když jsme spořádaně ustoupili asi 30 metrů, poté, co jsme se všichni vzali za ramena, otočili jsme se a viděli jsme scénu naprosté zkázy: Policie zcela evakuovala Václavské náměstí a nyní bila a slzným plynem oslepovala demonstranty pomalou ofenzívou z jihozápadního konce náměstí. Na to jsme, "Švédi" a já, reagovali tím, že jsme si všichni sedli na vozovku a znovu jsme skandovali "NO VIOLENCE", což způsobilo, že se policejní linie zastavila asi dvacet metrů před námi. Nálada byla nesmírně napjatá, ale měli jsme jaksi dobrý pocit, že jsme - jak jsme se naivně domnívali - zastavili policejní ofenzívu jen pouhým příkladem nenásilného protestu. Pak, když napětí, jak se zdálo, trochu opadlo, někdo zezadu naší strany hodil směrem k policistům dlažební kostku. Tady mi prosím dovolte odbočení: Nejsem si jist, a bohužel si nikdy nebudu jist, zda demonstrant, který hodil tento kámen, byl zbabělec, který využil našeho nenásilného protestu pro svůj čin, a tak nás vystavil ohrožení, anebo zda to byl agent provokatér - využívání několika stovek agentů provokatérů onoho večera na Václavském náměstí bylo dostatečně zdokumentováno nejen OPH a demonstranty, ale i mainstreamovými českými sdělovacími prostředky.

Ať už je tomu jakkoliv, policie využila tohoto kamene jako záminku k tomu na nás zaútočit, což učinila tím, že vypálili slzný plyn přímo do naší pokojně sedící skupiny. Někteří v naší skupině, kteří buď neměli plynové masky anebo si je nestačili dostatečně rychle nasadit, byli vystaveni slznému plynu, což přirozeně znamenalo, že jsme se dali na rychlý ústup, a to bylo v každém případě rozumné rozhodnutí, neboť policie začala dál postupovat ulicí, Vinohradskou. Poté, co jsme ošetřili své "raněné", rozhodli jsme se jít domů. Ušli jsme asi tři bloky nahoru po Vinohradské, pak jsme se rozhodli opustit hlavní ulici, která se nám zdála otevřená a nebezpečná, a vydali jsme se směrem doleva nahoru Italskou a došli jsme k parku Riegrovy sady. Tento tichý park se nám zdál dostatečně vhodným místem, kde si na okamžik sednout a uklidnit se, protože mnoho z nás bylo dost otřeseno, a rozhodnout se, kam jít dál.

Asi za pět minut, právě, když jsme se rozhodli vydat se ke stanici metra Florenc, náhle začali do parku přibíhat lidé, policisté ve "vesmírných oblecích" za nimi a znovu na nás stříleli slzný plyn. V tuto chvíli se naše dosud souvislá skupina Švédů rozbila na kusy, někteří utíkali směrem na sever, Italskou, jiní, já, má dívka a pár dalších přátel, jsme běželi dál do parku. Tam nás policie téměř dohnala a dostal jsem několik rad obuškem do zad (naštěstí jsem na zádech měl ruksak). Neměl jsem tušení, že je policie tak blízko. Někdo zakřičel: "Ven z parku!" a my jsme poslechli, vyběhli jsme do Polské ulice - a to byla zásadní chyba, neboť tam nás zastavilo několik policejních aut, nedaleko křižovatky Polské a Chopinovy ulice, muselo být kolem 20.30. Jeden policista mě chytil za paži, protože jsem utíkal nejblíže vozovce, ale E., má dívka, zařvala tak silně, že ho to asi dezorientovalo a tak se mi podařilo dostat se z jeho rukou. Pak nás zatlačili všechny čtyři proti zdi, tam jsme se zase vzali za ramena, báli jsme se, že nás roztrhnou. Držel jsem se Eliny a Pera po - jak se mi zdálo - velmi dlouhou dobu, až zezadu přišel policista a vytáhl mi hlavu nahoru, obuškem mě tlačil na ohryzek. Touto dobou už byla z naší skupiny E. vytažena - neměl jsem tušení, co se s ní děje. Když mě vytrhli ze skupiny, hodili mě na zem, policista si mi sedl na záda a zkroutil mi ruku ještě výše nahoru. Dostal jsem se do šoku, brečel jsem, hyperventiloval jsem, a neustále jsme opakoval: "Don´t hurt us, we are peaceful, don´t hurt us" (Nepůsobte nám bolest, my sme pokojní [demonstranti], nepůsobte nám bolest.) - anebo jsem opakoval sobecky "Don´t hurt me - Nechte mě? Nepamatuju se. Tento dlouhotrvající hluk asi policistům začal jít velmi na nervy, a tak se rozhodli umlčet mě tím, že mi nacpali do úst obušek a tak mě v podstatě umlčeli roubíkem. Přišla pozorovatelka od OPH a zeptala se, jestli jsem v pořádku, což jsem zjevně nebyl, tak mě jen vzala za ruku, což byla alespoň útěcha. Jeden francouzský fotograf, s nímž jsem se seznámil na Arts and Resistance Festival, přistoupil k policistů, a úpěnlivě je žádal, aby nám přestal působit bolest, že 15 minut stačilo. Za určitou dobu, mohla to být jakákoliv doba mezi 3 a 20 minutami, postavili mě, P. a A na nohy. Byl to zázrak, že jsem viděl, že tam stojí E. - nebyla zatčena, ale jen, jako já, hystericky brečela, ale alespoň ji někdo z naší skupiny utěšoval.

Do tváře mi zamířily dvě filmové kamery - tyto záběry byly toho večera odvysílány v |České televizi - pak mě odvedli ulicí k policejnímu automobilu, do něhož posadili mě, ale ne mé přátele. V autě mi odmítli poskytnout vodu a policista, který seděl vedle mne, mě urážel. Odvezli mě k dodávce, která už byla dost plná zadržených, svázali mi ruce pouty z umělé hmoty. Jednomu ze zadržených, jak jsem posléze zjistil, J., Izraelci s francouzským občanstvím, se podařilo mě uklidnit tím, že hovořil o různých náhodných záležitostech, které neměly se zatčením nic společného.

Když jsme - tedy Ital S., Američan Ch.E, Holanďan R, Izraelec-Francouz J, já a dva Češi - dorazili na policejní stanici, o níž jsem se později dověděl, že je v Lupáčově ulici na Praze 3 - asi v 21.15 - 21.30, policisté nás vtáhli dovnitř, donutili nás, abychom se postavili ke zdi, a odebrali nám všechno, včetně pásků a tkaniček od bot. Bylo s námi zacházeno velmi hrubě a každý policista, který šel kolem, nám dal buď facku anebo nás kopl. Měl jsem velký strach, protože z  nás pěti cizinců, kteří tam byli (s Čechy bylo zacházeno daleko lépe než s námi, z jakého důvodu, to nevím), jsem byl jediný, kterému odebrali kalhoty a já jsem to interpretoval jako předehru k možnému znásilnění. Když jsem začal uvažovat o tom, zda není třeba některý policista nakažen HIV (předpokládám, že je to dost důležitá otázka, pokud se vás snad chystají znásilnit), věděl jsem, že jsem ve velmi nezáviděníhodné situaci. Stál jsem tam polonahý, a byl jsem obětí fyzického i slovního násilí od různých šašků v uniformách. Skutečně jsem pochopil, co znamená výraz "dehumanizace". Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Nevím, za jak dlouho k tomu všemu došlo, ale odvedli každého z nás, po jednom, do místnosti vedle chodby, v níž jsme museli stát. První, kterého odvedli, byl Joshua, možná protože měl trochu tmavší pokožku, možná proto, že vypadal jako anarchista, možná proto, že jako člen lékařského týmy měl v tašce lahvičku s alkoholem na čištění ran, a policisté to možná považovali za materiál na  Molotovovův koktejl.

Ať už je tomu jakkoliv , odvedli ho do vedlejší místnosti a po dobu, zdálo se, asi 20-30 minut, ale mohlo to být víc i míň, jsme ho prostě slyšeli řvát, slyšeli jsme, jak křičí policisté, slyšeli jsme hluk bití a kopání - když jsem ho posléze uviděl, měl zlomené žebro (podle vlastní diagnózy), dva monokly na očích a těžce kulhal. Opravdu jsem se strašně bál, protože jestliže se jim podařilo přimět muže který sloužil tři roky v izraelské armádě, takhle děsně křičet, co asi udělají mně?

Nevím přesně, kdy jsem přišel na řadu, ale myslím, že jsem byl poslední. Všichni jsme byli po řadě odvedeni do té místnosti, přímo před těmi, kdo už byli zbiti, a pak umístěni do zatýkacích cel a divošsky mláceni po dobu 10-20 minut. V mém případě, než mě zbili, mě přiměli, abych si sedl na lavici v malém předpokoji, než na mě "přijde řada". Tam mi strčili hlavu ještě víc dolů, až jsem ji měl mezi nohama, a pak jeden policista mi do obličeje strčil svou vojenskou botu, gestem "lízej ji!" Když jsem nereagoval, shodili mě na zem, kopali mě, chodili po mně, a všeobecně mě ponižovali, jen pro vlastní zábavu.

Když jsem nakonec "přišel na řadu", oni, tedy možná čtyři nebo pět policistů (bohužel nemám čísla ani jména ani si nepamatuju jejich obličej) mě zvedli z podlahy, strčili mě do místnosti, kde byly zatýkací cely, a několik minut mě bili. Jeden policista, s nejsadističtějším úsměvem z nich, zjevně věděl, co dělá, protože mi dal dvě silné rány na ucho, a pak jsem po určitou dobu na to ucho nic neslyšel, bylo opuchlé a modré a došlo k protržení ušního bubínku, jak potvrdil lékař po mém návratu do Švédska. Když jsem po těchto ranách upadl na zem, dál mě chvíli kopali a pak mě zase zvedli. Sadistický policista na mě zařval (myslím, že to bylo anglicky) odkud jsem. Odpověděl jsem "Německo", což myslím česky znamená "Německo", anebo alespoň "německý". Když jsem to řekl, do místnosti vstoupil člověk, který vypadal jako vyšší důstojník, a zdálo se, že svým mužům říká, aby to nepřeháněli. Jestli to bylo proto, že jsem řekl, že jsem Němec (a Češi si to nechtějí rozházet s Německem) anebo protože se mu zdálo, že už to mlácení stačilo, anebo jestli policistům řekl, aby to nepřeháněli (konec konců, nerozumím česky) - to vůbec nevím,. Je to jen, co si myslím,že se stalo.

Co se týče důsledků tohoto bití, už jsem se zmínil o zraněních, které utrpěl J. a já. Ch., Američanovi, vyrazili kus předního zubu, S. Itala, těžce zbili na ledvinách, což ho strašně bolelo, R. Holanďan, vypadal silně zmlácen, ale nemám informace o podrobnostech. Ch. mimochodem vůbec ani nebyl demonstrant - byl to jen turista (i když dost levicový), který byl v Praze na dovolené a chtěl si demonstraci vyfotografovat. Jak mi řekl později, udělal chybu v tom smyslu, že si při fotografování stoupl ZA policejní kordon - a tak ho sebrali.

Po zmlácení mě strčili do malé cely (odhaduji velikosti asi 1.1 krát 1,5 metrů), kterou jsem posléze sdílel s nějakým Čechem. Strávili jsme noc ležením na podlaze té miniaturní cely, jako zvířata v zoologické zahradě. Ráno, asi mezi šestou a sedmou hodinou (nikdy nám neřekli, kolik je hodin, to byla jedna z nejhorších věcí, že jsme neměli pojem o čase) přišli a řekli nám, že jestliže podepíšeme dokument, jemuž jsme nerozuměli - po celou dobu tohoto trápení mi odpírali tlumočníka - dostaneme snídani. Někteří z nás podepsali (já ano) někteří nikoliv, ale snídaně se skládala jen z plesnivého chleba a salámu. Pokud jste byli vegetarián (což já nejsem) dostali jste prostě jen chleba, což je prý porušením českého zákona, ale, světe div se! jim to moc nevadilo. No, po té snídali, konečně oficiálně zaregistrovali, že jsme byli zadrženi - což, jak jsem si povšiml, neučinili, když jsme byli přivedeni na policejní stanici - to ve mně vyvolalo onoho večera velký strach, jak se řekne česky "desaparecido"? (nezvěstní) -a vyfotografovali nás, což zase, jsem přesvědčen, je porušením českého zákona, protože jsme všichni měli u sebe dokumenty (pasy) a identifikovali jsme se. Během toho dopoledne nás odvezli na jinou, více "administrativní" policejní stanici, kde jsme měli učinit výpovědi. Nevím přesně, kde tato stanice byla, ale vím, že byla jen několik bloků (3 až 10 bloků) od stanice, kde jsme byli původně, protože policisté nás přiměli, abychom tam šli pěšky v  jednostupu, se svázanými rukama, přičemž jsme si nesli svá zavazadla a vypadali jsme jako středověké procesí kajícníků.

Na policejní stanici nás přiměli určitou dobu čekat, policisté se všichni shromáždili před zatýkací celou (kde jsme konečně byli všichni v téže místnosti, což bylo velmi důležité pro naši morálku) dali si před celu židle a zahájili malé představení, v jehož rámci se na nás dívali, měli zjevně radost z naší bezmocnosti. Tento pocit bezmocnosti nám zvyšovali tím, že se před námi předváděli s potěšením ze svobodné činnosti, kouřili, pili, váleli se uvolněně v křeslech, jedli hroznové víny a dorty se šlehačkou co nejostentativnějším způsobem, a tak dál a tak podobně. Dokonce zašli tak daleko, že napodobovali malý výprask: jeden policista zatáhl druhého mimo náš dohled a tam předstírali, že ho bijí (dělali hluk ran) a druhý policista křičel: "Ne, nebijte mě!" Vnímal jsem toto chování, i když nebylo fyzicky násilné, jako velmi zákeřně kruté, protože nám mělo dát najevo, jak jsme slabí a jak oni jsou silní. Teprve když Ch. navrhl, abychom považovali je,nikoliv sami sebe, za cirkusové zrůdy, se pro nás situace zlepšila.

Odváděli nás individuálně k výpovědi. Přivedli mě do místnosti, kde se měl starší policista, který mluvil trochu německy stát mým "překladatelem". V důsledku naprosto základního nedorozumění, představy, že budu-li "spolupracovat", brzo mě propustí (i když jsem něco věděl o solidaritě ve vězení) nejen jsem opakovaně nežádal o právního zástupce (požádal jsem o něj jen jednou) ale řekl jsem jim historii celého dne, aniž bych se však sám inkriminoval a aniž bych inkriminoval jiné. Ukázalo se, že mě chtějí obvinit z "útoku na veřejného činitele", protože to mi ten policista pořád vnucoval: "Takže jste zaútočil na policistu, který se vás pokusil zatknout!" Musel jsem to opakovaně popírat a trval jsem na tom, že chci vidět ten protokol, než jsem se ujistil, že mou odpověď zaznamenali jako důrazné "Ne". Po sepsání výpovědi jsem byl požádán, abych ji podepsal, ale protokol mi nebyl plně přeložen, a zase, pokračoval jsem ve své naivní strategii spolupráce a podepsal jsem navzdory tomu, protože jsem doufal, že bude hned na místě propuštěn.

Bohužel jsme však nebyli propuštěni. Po dalších dvou hodinách čekání (a po opakování dramatu "nejprve podepište, pak dostanete jídlo", s týmž starým chlebem a salámem) nás k naší hrůze převedli zpět na policejní stanici, kde jsme byli zadržováni už předtím, zase oním stylovým středověkým procesím, tentokrát jsme měli ruce pro větší efekt svázané za zády. Tam jsem si konečně uvědomil, že nás hned tak nepropustí, a konečně jsem přestal plně spolupracovat a hlasitě jsem požadoval právo na telefonní rozhovor. Odpověď, kterou jsem obdržel, byla velmi ilustrativní: policista, který reagoval, který nebyl takový blbec jako ti ostatní, mi řekl, že nemohu telefonovat, protože můj "problém" nebyl dosud vyřešen. Když jsem mu řekl, že důvodem, proč si potřebuji zatelefonovat, je přesně to, že můj problém nebyl dosud vyřešen, nechápal, že na to mám právo.

Tento policista mi však sdělil, že budeme brzo převedeni pod cizineckou a pohraniční policii a ti nás budou mít dál v pravomoci. To byly velice pozitivní informace, protože jedna věc, které mě během těch dnů nesmírně deprimovala, bylo, že člověk nikdy nevěděl, co se stane dál, a zejména, kdy se to stane anebo jestli se něco stane. Určitým způsobem, pokaždé, když se situace změnila, mělo to být pravděpodobně zlepšení.

První, kdo odjeli, byli Joshua a já. Naložili nás do malého policejního automobilu, ruce nám spoutali za zády a odvezli nás do ústředí cizinecké policie v Olšanské. Pak mi zase odebrali ruksak a pas a odvedli mě do velké místnost, kde sedělo asi 20-25 aktivistů, které hlídalo asi 5 až 10 policistů.

V následujících dvou hodinách nám sňali policisté naše otisky prstů prostřednictvím hypermoderního počítače s dotekovou obrazovkou (nikoliv inkoustem na prstech - stačilo přejet prstem po citlivé ploše as na obrazovce se objevily vaše otisky) - jsem si absolutně jist, že si to tito policisté nekoupili sami. Tento přístroj byl bezpochyby důsledkem nějaké mezinárodní spolupráce s jinými policiemi v jiných zemích, které chtějí samozřejmě vědět co nejvíce o našem hnutí a o lidech, kteří jsou jeho členy. Konec konců, pokud víme už mají seznam lidí, kteří byli zatčeni nebo zadrženi v souvislosti s demonstracemi, zorganizovanými tímto hnutím, a tento seznam byl využíván ve snaze zabránit lidem dostat se přes českou hranici před 26. září. Také mě znovu vyfotografovali, znovu mě donutili svléci se donaha a prohledali mě, odebrali mi nějaké politické materiály (nějaké letáky od radikální socialistické skupiny, které jsem dostal na demonstraci) a knoflíky, záplaty na šaty a další předměty.

V jednu chvíli v noci se mi podařilo promluvit s právníkem, a to nikoliv proto, že by mi bylo dovoleno mu zavolat, ale protože moje geniální dívka, která seděla na tom místě úplně náhodou, ho zavolala poté,co viděla, jak procházím dveřmi. Bohužel pro mě nemohl skoro nic udělat, protože to nebyl trestní právník, ale alespoň nám přeložil dokument, který nám všem dala policie a požádal nás to podepsat, což mělo nějaký vztah k deportaci, ale nikdo z nás nevěděl co vlastně přesně podpis znamená. Ujistil mě, že je vlastně jedno, jestli to podepíšu nebo ne, ale doporučil, abych to podepsal, tak jsem to podepsal. Taky mi dovolil, abych po dobu tří minut promluvil s E., což mělo neocenitelnou hodnotu pro mé duševní zdraví, protože od té doby, co jsem si uvědomil, že mám nejhorší policejní násilí za sebou, mou hlavní obavou bylo, že jsem věděl, že E, která naprosto netušila, kde jsem, či jestli jsem v pořádku, bude mít strašlivé starosti. Proto bylo toto setkání neobyčejně důležité.

Během všech těchto procedur i po nich jsem byl donucen sedět v cele (možná 2,5 krát 3,5 metrů), systemizované pro maximum řekněme deseti lidí, ve skupině až 25 lidí. Naštěstí jsme tam měli několik Basků, kteří k naší velké raadosti a k vzteku policie začali zpívat španělské revoluční písně, což velmi povzbudilo naši morálku. Začali nás vyvádět po jednom z té cely a odvedli nás do vězeňského autobusu, cíl jehož cesty nikomu nebyl jasný. Nevím, kdy jsme odjeli z cizinecké policie, ale po cestě trvající asi dvě hodiny, kdy jsme spekulovali, že nás snad odvezou na hranici a nechají nás tam, jsme přijeli do obrovského komplexu mimo městskou zástavbu, bylo to zjevně deportační vězení (Balková).

Vyvedli nás z autobusu po čtveřicích, asi aby zabránili kolektivní koordinované akci od nás. Byl jsem myslím ve třetí skupině a když jsem prošel dveřmi, téměř jsem vykřikl, protože první lidé, kteří šli před námi, seděli na lavici před námi oblečeni v naprosto ponižující kostkované černobílé vězeňské uniformě. Tohle, pomyslel jsem si, je co nejblíže, co se v životě dostanu ke koncentračnímu táboru. Donutili mě, abych se před nimi svlékl donaha a osprchoval se, těsně vedle mě stál policista a  točil pendrekem. Poté, co jsem se osprchoval, jsem si musel obléci své "nové" šaty a sednout si na lavici, odkud nás vyvolávali k formální "lékařské prohlíce", která se skládala ze dvou otázek: Zaprvé "Máte nějaké operace?" a zadruhé "Máte nějaká zranění?" Když jsem ukázal na své pohmožděniny a  na mé zjevně poškozené ucho a řekl jsem, že je to důsledkem policejní brutality, "lékařka" reagovala: "Ne, ne, policie neútočí!"

Právě než jsem měl být odveden, jeden Francouz, zjevně zkušený aktivista, byl přiváděn, viděl, co se děje a tiše navrhl, abychom zahájili hladovku. Souhlasili jsme a řekli jsme všem, ať to dají dál. Když mě odváděli, přidal se ke mně Australan S.S. Ital S. a Španěl, nebo spíš Bask, který se jmenoval I (pokud se nepletu). Odvedli nás do holé cely se čtyřmi postelemi a otevřeným záchodem v rohu. Okna byla zamřížována a bylo tam nesmírně zima. Ráno nás probudili a požádali nás, abychom podepsali prohlášení, že chápeme svá práva a povinnosti v táboře Balková (pro změnu tento formulář existuje jen v nečeských jazycích) - a pak nám systematicky tato práva odepírali, jako například právo na vycházku venku, právo na 8 hodin nerušeného spánku, atd. Také nám odpírali právo zatelefonovat právníkovi nebo rodinným příslušníkům. V důsledku toho, během našeho zadržování v Balkové, které trvalo až do pátku odpoledne, všichni z nás v naší cele, a pokud to mou posoudit, asi 65 až 80 procent ostatních zadržených odmítalo přijímat potravu. Porušování lidských práv policisty nebylo násilné, alespoň nikoliv v naší cele, ale bylo časté. Policisté na nás řvali, budili nás v noci, říkali nám, že nesmíme ležet, anebo nás přijdou přinutit, abychom neleželi. Nicméně jsme se snažili se zařídit co nejpohodlněji. Vytrhli jsme okno, abychom mohli komunikovat s ostatními celami, což fungovalo velmi dobře a posílilo to naše odhodlání držet hladovku, našli jsme šachovnici, vyrytou do linoleové podlahy a papírové šachové figurky, které vyrobili bývali ruští vězni, komunikovali jsme co nejlépe jsme mohli podivnou směsicí angličtiny, španělštiny a francouzštiny, zpívali jsme a skandovali jsme hesla ("Ať žije mezinárodní solidarita!") a snažili jsme se nepoddat se všudypřítomnému zastrašování a ponižování policistů.

V noci ze čtvrtka na pátek se situace dramaticky změnila. Náš Bask byl probuzen a vyveden z cely poté, co mu bylo řečeno, že musí s někým mluvit. O něco později se vrátil a řekl nám, že hovořil s kýmsi ze španělského velvyslanectví, kdo uvedl, že všichni lidé ze Španělska budou té noci propuštěni a odjedou autobusem, který objednalo španělské velvyslanectví, prý protože jeho soudruzi v Barceloně okupovali a poškodili české velvyslanectví. No Pasaran! Také nám řekl, že naše velvyslanectví spolupracují a mají kompletní seznam všech vězňů v Balkové. Z toho jsme usoudili, že se brzo dostaneme ven. Ráno, kdy jsem znovu žádal, abych si mohl zatelefonovat, tentokrát na velvyslanectví, řekl mi jiný slušný policista, že brzo budu moci hovořit s někým ze svého velvyslanectví. Asi v deset hodin ráno mě vyvedli ven a spolu s ostatními Němci mě odvedli to místnosti, kde nám byla dána alternativa, že buď nás odvezou do Plzně a dostaneme výjezdní doložku na 24 hodin, anebo nás odvezou na česko-německou hranici. Využil jsem té druhé nabídky, načež mě odvedli zpět do mé celu, a po snad nejdelších hodinách čekání za celý můj život mě nakonec dovolili odejít, vzít si své normální šaty a odvedli mě k autobusu.Asi o tři hodiny později, poté, co jsem čekal po určitou dobu před autobusem a v autobusu, jsem se nakonec řádně setkal se svými švédskými přáteli a přejeli jsme na německou stranu hranice. Nikdy v životě jsem pravděpodobně nebyl tak šťastný, že zase vidím německou policii.

On September 26th I was participating in the 'pink march', which, as far as I can tell, mounted the only entirely peaceful large-scale blockades of the whole day. After we had concluded our blockade at 5. Kvetna (around 7pm), we decided to march towards the downtown area, possibly to join the manifestations at the opera, but also as a kind of victory celebration, as we perceived the day to have gone rather well for us, and our blockades to have been by and large successful. As we, that is, the remnants of the pink march, arrived near the museum, we were told two things: first, that the night at the opera for the delegates had been cancelled; and second, that there had been some limited rioting at Wenceslas Square. We decided to go closer to the area where the 'rioting' had occurred (in fact, the vaunted 'riots' were limited to a smashed McDonalds and KFC), in order to convince our fellow demonstrators not to engage in such actions, which, aside from possible moral objections, simply make it easier for the powers that be to label us as hooligans. We also went down there to show our solidarity with the protesters, and to act as a de-escalating force in case of a police-attack.

Such an attack was soon forthcoming: At around 8pm (I believe), a tightly packed cordon of police moved up the square towards the museum, chasing the demonstrators with batons, concussion grenades and tear gas. In response, we first sat down on a little traffic-isle in front of the museum, chanting, continuously, 'NO VIOLENCE!' As the police continued their advance, albeit without issuing any orders to disperse (which, if I'm correctly informed, they are obliged to do), I witnessed some rather chilling examples of policemen beating the living daylights out of protesters. When the cops and the tear gas came closer to our position, we decided to 'retreat' (excuse the military terminology) in an orderly, good activist fashion: 'Walk, don't run - link arms! In the course of this 'retreat', the group of people that had remained from the pink march was broken up, and I regrouped with my friends from Sweden, whom I was travelling with, leaving us a group of maybe 20-25 people, few of the experienced in large-scale demonstrations.

Having retreated some 30 metres in an orderly fashion, all of us having linked arms, we turned around to see a picture of utter mayhem: The police had completely cleared Wenceslas Square, and was now beating and gassing protestors in a slow advance out from the south-west end of the square. To that we, 'the Swedes' and I, responded by sitting down on the road as a block, again chanting 'NO VIOLENCE', which caused a police-line to halt their advance some 20 metres in front of us. The mood was extremely tense, but it felt somehow good that we, as we naively thought, had brought the police's advance to a halt simply through our example of non-violent protest. Then, just as we started to relax a little, somebody threw a stone from behind us towards the police line. On this point, please permit me some digression: I am not, and unfortunately never will be, sure, whether the person who threw this stone was a cowardly protester, who used our non-violent protest as cover for his actions, thereby endangering us, or whether it was an agent provocateur, the use of several hundreds of which around the Square that night has not only been amply documented by OPH and the activists, but also by the mainstream Czech media.

Anyway, the police took this stone as legitimation to attack us, which they did by firing tear-gas right into our peacefully sitting group. Some in our group, who either didn't have gas masks or didn't manage to put them on quickly enough, were exposed to tear gas, which obviously caused us to beat a hasty retreat, a prudent decision at any rate, since the police had again taken to advancing up the street, Vinohradska. After we had taken care of our 'wounded', we decided decided to go home. We walked about 3 blocks up Vinohradska, then decided to leave the main road, which we deemed to exposed and dangerous, we took a left up Italska, where we came to the Riegrovy Sady park. This quiet park seemed to us a reasonably good place to sit down, relax for a second, since many of us were quite shaken, and decide where to go then.

After about five minutes, when we had just made up our mind to move up to the Florenc metro station, there were suddenly people who came running into the park, the police in their space-age gear right behind them, again firing tear gas towards us. At that point our hitherto so coherent group of Swedes broke apart, some running north, up Italska, others, myself, my girlfriend, and some friends included, running deeper into the park. There the police almost caught up with us, and I actually received some blows from a baton to my back (luckily protected by a backpack) - I had no idea the police were that close. Somebody yelled, 'Out of the Park!', and we complied, running out onto Polska - that was the crucial mistake, for out there, when we were running on the street, we were intercepted by a bunch of police cars, around the intersection of Polska and Chopinova, it must have been around 8:30. A cop grabbed my arm, as I was running closest to the street, but E., my girlfriend, screamed so loud that he must have gotten distracted, so managed to free myself. Then the four of us were all pushed against the wall somehow, where we all linked arms, afraid to get torn away from each other. I held on to Elin and Per for what seems a long time, until a cop came from behind and pulled my head up, his baton pressing against my Adam's apple. By that time E. had already been pulled out of the pile - I had not idea what was happening to her. When the ripped me out, they threw me on the ground, and a cop sat down on back, twisting my arm ever further up. I went into shock, crying, hyperventilating, always repeating, 'don't hurt us, we are peaceful, don't hurt us' (or was it, in my selfishness, 'don't hurt me'? I don't remember). This constant noise must have annoyed the cops greatly, for they decided to shut me up by shoving a baton into my mouth, effectively gagging me. An observer from OPH came up to me, asking me if I was OK, but I obviously was not, so she just held my hand, which was at least something of a comfort. A French photographer, whom I has met at his exhibition at the Arts and Resistance Festival came up to the cops, imploring them to stop hurting us, telling them that 15 minutes was enough. After some time, it could be anything between 3 and 20 minutes, the dragged me, P., and A. to our feet. Miraculously, I saw E. standing there - she had not been arrested, but she, just like myself, was crying hysterically, but at least she was comforted by somebody from our group. With two film-cameras in my face - the pictures actually showed up on Czech television that night - I was led down the street, towards a police car, where they put me in, but not my friends. In the car, I was refused water and insulted by the cop sitting next to me. They drove me to a van which was already pretty full with detainees, and led me in after tying my hands with plastic cuffs. One of the guys, who I later found out was J. an Israeli with French citizenship, managed to comfort me by talking about some completely random, disconnected stuff.

When we - that is, an Italian, S., an American, Ch. E., a dutch guy, R., the Israeli/French guy, J., myself and two Czech guys - arrived at the police station - which I now believe to be in Lupacova, Praha 3 - at around 9:15, 9:30, the cops dragged us in, made us stand against the wall, and took everything away from us, including our belts and shoelaces. We were very roughly manhandled, and every passing cop would either slap or kick us. I was very frightened, because out of the five foreigners who were there (the Czech guys were treated a lot nicer than we were, for what reason, I don't know), I was the only one whose pants they took away, something that I took to be the prelude to a possible rape. When I started contemplating whether or not any one of the cops might be HIV-positive (an important question if you're going to get raped, I presume) I knew that I was in deep trouble. Standing there, half naked, subject to both physical and verbal abuse by the assorted goons in uniforms, I really understood what the term 'de-humanising' means. But the worst was yet to come.

I don't know after how much time this happened, but they took each of us, one at the time, into a room next to the hallway where we had to stand. The first one they took was Joshua, maybe because he was a little dark-skinned, maybe because he looked like an anarchist, maybe because he, as a member of the medical team, had some cleaning-alcohol in his bag, which the cops might have construed as a molotov-cocktail in the making. Anyway, for whatever reason, they took him next door, and for a period of time that seemed like 20-30 minutes, but it might also have been more or less, we simply heard him scream, we heard the cops yell, and we heard the sounds of beatings and kickings - the next time I saw him, he had a broken rib (according to his own diagnosis) two black eyes, and a strong limp. I was scared out of my wits, for if they could make a guy who had served in the Israeli army for three years scream like that, what could they do to me?

I don't know exactly when it was my turn, but I believe I was the last one they did over. Every one of us was taken into that room, right in front of those who had already been beaten and then stuck into their arrest-cells, and beaten savagely for about 10-20 minutes. In my case, before they beat me, they made me sit on a bench in a small ante-room, to wait for 'my turn'. There, they pushed my head ever further down until it was between my feet, and then cop stuck his boot in my face, in a gesture of the 'lick-it!' kind. When I didn't respond, they shoved me to the ground, kicking me, walking over me, and generally humiliating me, just for the fun of it. When it was finally 'my turn', they, that is, maybe four or five cops (unfortunately, I have no numbers, or names, or recollection of their faces) dragged me up from the floor, pushed me into the room where the arrest cells were, and proceeded to beat me for a couple of minutes. One cop, with the most sadistic grin of them all, obviously knew what he was doing, for he delivered two short, hard blows to me ear, after which I could hardly hear anything on that ear for a while, my ear was swollen and blue, and which, as I had a doctor certify upon my return to Sweden, created a rupture in my eardrum. When I fell to the floor after these blows, they continued to kick me for a while, until they dragged me up again. The sadistic guy then yelled at me (in English, I believe), asking where I was from. I replied: nemecko, which I think means 'Germany', or at least 'German' in Czech. When I said that, somebody who seemed to be an officer walked into the room, and seemed to tell his men to take it just a little easy. Whether this was because I was German (and the Czech's don't want to alienate Germany), or because he felt that the whole show had gone on for long enough, or whether that was actually what he said (I don't after all, understand Czech), I have no idea. It is just what I thought had happened. As for the results of these beatings, I have already related the injuries that J. and I suffered. Ch., the American, had a piece of front tooth broken out; S., the Italian, had taken some very bad blows to his kidneys, which caused him great pain; R., the Dutchman, looked pretty battered, but I don't have any information on details. Ch., incidentally, was not even a demonstrator - he was merely a tourist (albeit a bit of a lefty) who was vacationing in Prague and had wanted to take pictures of the demonstration. As he told me later, his mistake was to stand BEHIND a police line while he was taking his pictures, and then he was snatched.

After the beating, they pushed me into a small cell (I'm guessing 1.10 by 1.50 metres), which I ultimately got to share with a Czech guy. We spent the night lying on the floor of that tiny cell, like animals in a zoo. In the morning, probably around 6 or 7am (they never told us what time it was - that was one of the worst things, that you had no conception of time), they came in and told us that, if we signed a document that we didn't understand - I was obviously denied access to a translator during this whole ordeal - we would get breakfast. Some of us signed (I did), some didn't, but at any rate, the breakfast consisted of mouldy bread and salami. If you were a vegetarian (which I'm not), you simply got bread, which is something I believe to be in violation of Czech law, but, hey, that didn't seem to matter much anyway. Anyway, after this breakfast, they finally officially took note of the fact that we were detained - which, as I had noticed, they hadn't done when we arrived, something that greatly heightened my fear that night; what does 'desaparecido' mean in Czech? - and took our pictures, something that, again, I believe to be illegal, since we had all carried proper documentation (passports) and had not failed to identify ourselves. Anyway, at some point during the morning they took us to another, more 'administrative' police station, where we were to make our statements. I don't really know where exactly that station was, but I do know that it was only a couple of block (between 3 and 10) from the station where we originally were, because the cops made us walk there single file, hands cuffed, carrying our bags in something approaching a medieval procession of penitents. At the police station, they made us wait for a while, in which all the cops gathered outside the arrest cell (where we were finally all in the same room, which was very important for our morale), put some chairs there, and started a little show in which they were watching us, obviously deriving pleasure from our impotence. They heightened this feeling of impotence by parading the pleasures of freedom in front of us, smoking, drinking, lounging in reclining-chairs, eating grapes and cream-pies in the most ostentatious manner possible, and so on and so forth. They even went so far as to simulate a little beating, one of the cops dragging another one out of our sight, then simulating beating noises while the other cop kept shouting, 'no, don't hit me!' I perceived this kind of behaviour, while obviously not physically violent, as very insidiously cruel, since it was designed to show us how weak we were, and how strong they were. It was only when Ch. suggested that we regard them, not ourselves, as the circus freaks, that the situation improved for us.

They took us out individually to take our statements. I was brought into a room where an older cop who spoke some German was to be my 'translator'. Due to the seminal miscalculation that 'co-operation' on my part would lead to an early release (and that even though I in fact know a little about jail solidarity) I not only did not press (even though I asked once) for my right to have a lawyer, but also told them the whole story of the day, trying, however, not to incriminate myself or others. Apparently they were thinking about charging me with 'attacking a public official', because that is what the cop kept insisting on: 'So you attacked the policeman when he tried to arrest you!' It took several denials, and an insistence to see the protocol, before I was sure that they had recorded my answer as the emphatic 'No!' that I gave. After taking my statement, I was asked to sign the protocol, which was not fully translated to me, and again, in a continuation of my naive strategy of co-operation I signed in spite of that fact, hoping to be released right then and there.

Alas, we were not released. After a couple more hours of waiting (and a repetition of the signature-then-food drama, with the same stale bread and salami being served) they, to our horror, brought us back to the police station where we had first been detained, again in one of these stylish medieval processions, our hands this time cuffed behind our backs for greater effect. There, upon realising that we weren't getting out any time soon, I finally dropped my attitude of co-operation and loudly demanded to be allowed my phone call. The answer I got was very revealing: The cop who responded, who was actually not as much of a prick as the others, told me that I couldn't make a phone call, because my 'problem' hadn't been solved yet. When I told him that the reason why I needed to make a phone call was precisely the fact that my problem hadn't been solved yet, he didn't really understand that I actually had a right to do so.

The cop did tell me, however, that we would soon be transported to the Foreign and Border Police (FBP), where they would deal with us further. This was a very, very positive announcement, because one of the things that really wore me down during those days was the fact that you never knew what was going to happen, and, especially, when or if anything was going to happen. In a way, every time the situation changed, it was likely to be an improvement.

The first ones to leave were Joshua and myself. They herded us into a small police-car, hands cuffed behind our backs, and drove us to the FBP's headquarters at Olsanska. After they took my backpack and passport away again, they brought me into a large room, where, guarded by about 5 to 10 policemen, about 20 or 25 activists were sitting.

In the next couple of hours, the cops took our fingerprints at a super-modern touch-screen computer (none of that old-style ink-on-the-fingers-stuff - you just had to roll your finger over a pad, and there appeared on the screen your prints) which I am absolutely certain they certainly didn't buy themselves. This machine had most definitely come out of some international co-operation with other police forces, who are of course keen to know as much as possible about our movement, and the people in it. After all, as far as we can tell, they already have a list of people who have been arrested or detained in connection with demonstrations organised by this movement, and this list was used to stop people at the Czech border before S26. They also took photographs - again - strip-searched me, took some political materials away from me (some flyers from radical socialist groups that I had received at the demonstration, as well as buttons, sow-on patches, and other things).

At some point of the night, I actually got to see a lawyer, not because I had finally been allowed to call him, but because my genius girlfriend, who had been sitting at that place by pure chance, had called him after she had seen me walk through the door. Unfortunately, he wasn't able to do much for me, seeing as that he was not actually a criminal lawyer, but at least he could translate the document that the police gave to all of us and asked us to sign it, which somehow related to deportation, but nobody knew exactly what a signature meant. He assured me that it didn't really matter if I signed or not, but suggested that I sign, so I did. He also managed to let me talk to E. for three minutes, which was of incalculable value for my mental health, because ever since I had realised that the worst of the police violence was over, my main worry was the fact that I knew that E., having no clue where I was or whether I was okay, would be worried to death. This little meeting was therefore very important.

During and after all these procedures, I was made to sit in a cell (maybe 2.5 by 3.5 metres), designed for a maximum of maybe ten people, with a crowd of up to 25 people. Luckily we had some Basques there with us, who, to our great joy and the police's annoyance, started singing Spanish revolutionary songs ('A las barricadas, a las barricadas, por el triumfo de la confederacion...'), which greatly boosted our morale. They started taking us out of that cell one by one, and brought us to a prison bus, the destination of which was not exactly known to anyone. I don't know when we left the FBP, but after a trip of maybe 2 hours, during which we even speculated that they might just drive us to the border and deport us right then and there, we arrived at a massive complex in the middle of nowhere, which was obviously a deportation prison ('Balkova').

They took us out of the bus four by four, probably to preclude any collective, co-ordinated action on our part. I was in the third group, I believe, and when I walked through the door, I almost cried out, because the first people who had gone were sitting on a bench in front of us, dressed in absolutely degrading black-and-white-chequered prison clothes. This, I though, is as close to a concentration camp as I'll ever get. They made me take my clothes off in front of them and take a shower, all with a cop swinging his baton standing right next to me. After the shower, I had to put on my 'new' clothes, and sit down on the bench, from where they called us in for a perfunctory 'medical examination', which consisted of two questions. First, 'do you have any operations?; and second, 'do you have any injuries?' When I pointed to my bruises and my obviously damaged ear, and said that these were the result of police-brutality, the 'doctor' responded 'No, no, police don't attack!'

Just before I was about to be taken away, a French guy, apparently a seasoned activist, was brought in through the door, saw what was happening, and suggested under his breath that we should go into a hunger strike. We agreed, and told everybody to pass on the message. When they lead me away, I was joined by an Australian, S. S., the Italian, S., and a Spaniard, or rather Basque, by the name of I. or I. (if I'm not mistaken). They lead us to a barren cell with four beds in it, and an open toilet in the corner. The windows were barred and it was freezing. In the morning, they woke us up and asked us to sign a statement that we had understood our right and responsibilities in the Balkova camp (for a change, this form actually existed in languages other than Czech) - only to then systematically deny us these rights, like the right to a walk outside, the right to 8 hours of uninterrupted sleep, etc. They also continued to deny us the right to call a lawyer or family members. As a result, during the time at Balkova, which extended until Friday afternoon, all of us in our cell, and, as far as I estimated, between 65 and 80 per cent of the other prisoners refused all food. Abuses by the cops were not violent, at least not in our cell, but frequent: We were screamed at, woken up during the night, told that we couldn't lie down or they would come and stop us. Nonetheless, we tried to accommodate ourselves as well as we could. We ripped a window out so that we could communicate with the other cells, which worked very well and reinforced our commitment to the hunger strike, we found a chess board edged into the linoleum floor and cardboard chess pieces made by Russian ex-prisoners, we communicated, as well as we could, in a curious mixture of English, Spanish and French, we sang songs and slogans ('Hoch die Internationale Solidaritaet!') and tried not to give in to the pervasive intimidation and attempts at humiliation by the cops.

During the night between Thursday and Friday, things changed dramatically: Our Basque was woken up and taken out of cell, after he was told that he had to talk to somebody. He came back some time later and told us that he had talked to somebody from the Spanish embassy, who had said that everybody from Spain would get out that night in bus chartered by the embassy, ostensibly because his comrades in Barcelona had occupied and trashed the Czech embassy. No Pasaran! He also told us that our embassies were co-operating and had complete lists of all the prisoners at Balkova. This told us that we would get out soon. In the morning, when I was again asking to call someone, this time the embassy, I was told by another decent cop that I would soon be able to talk to someone from my embassy. At around 10am they got me out, and, together with the other Germans, led me to a room, where we were given the choice to either be dropped off in Plzen, and get a 24-hour exit visa, or be driven to the Czech-German border. I took the latter offer, upon which they led me back to my cell, and after some of the longest hours I've waited in my entire life, they finally let me leave, pick up my proper clothes, and brought me to the buss. Maybe three hours later, after quite some time spent waiting in front of and in the bus, where I finally was properly reunited with my Swedish friends, we arrived at the German side of the border. I was probably never in my life so happy to see the German police again.