Jaký byl Paskvil věnovaný zasedání MMF/SB
Pražské září očima generace MTV
Kulturní magazín veřejnoprávní televize Paskvil o zasedání MMF/SB byl tvořen několika částmi, které se lišily akcentem i kvalitou.
Nejprve byl uveden pětiminutový film Globalizace aneb (mediální) bitva o Nusle. Velmi zdařile zvolené a sestříhané záběry z pražských ulic (některé k policistům nelichotivé a proto dosud neodvysílané) i sugestivní hudba podkreslovaly komentář Davida Berdycha, jehož celé znění je uvedeno na webové stránce Paskvilu v rubrice Téma.
Na Berdychově textu je patrné, že nevznikal v redakci zpravodajství nebo dokonce publicistiky ČT, a byl proto takový, jaký by dobrý novinářský komentář měl být: vyvážený, nestranný, s patrným úsilím o co nejobjektivnější obraz skutečnosti, byť, bohužel, místy značně simplistický, neinformovaný a málo propracovaný. Vadou jsou zjednodušující soudy: někteří místní mluvčí INPEGu jsou nedůvěryhodní, úvěry Světové banky byly pro Českou republiku výhodné... To jsou vážná tvrzení, která by bylo třeba rozvést a obhájit: Kteří mluvčí jsou nedůvěryhodní a v čem? Byly pro východoevropské země výhodné i rady v makroekonomické politice, od nichž se nedávno MMF a SB distancovaly? atd.
Film Globalizace aneb (mediální) bitva o Nusle i jeho další dvě části jako celek však povedené jsou a zasloužily by si uvedení i jinde ve vysílání České televize, zejména jako protiváha účelové a manipulativní žurnalistice komerčních stanic.
Následoval rozhovor s mluvčím INPEGu Viktorem Pioreckým a Markem Veselým z Občanských právních hlídek (OPH). Z rozhovoru, vedeného moderátorkou velmi korektně a profesionálně, bylo patrné, že mezi OPH a INPEGem přetrvává napětí, vyplývající z toho, že právní hlídky volí vůči státním orgánům a médiím opatrnou taktiku, policii ostentativně chválí a nekritizují např. vůbec to, jak policisté postupovali při výběru zatýkaných osob (patrně z obavy, aby nebyli sami ministerstvem vnitra nebo médii označeni za extremisty). Zda bude mít takový přístup úspěch, není v tuto chvíli jasné, nicméně autor tohoto komentáře má za to, že je to kontraproduktivní: OPH příliš spoléhají na integritu i možnosti novinářů, ale ti ve skutečnosti napíší nikoli to, o čem je právní hlídky přesvědčí, ale pouze novinářsky upraví šéfredaktorem stanovenou oficiální verzi.
I následující pětiminutový film Hnutí odporu je zčásti dostupný na webové stránce Paskvilu. Slovo v něm dostávají odpůrci summitu. Materiál byl opět zpracován formálně bezchybně, je použita dramatická, sugestivní (možná až příliš hlasitá) hudba, titulky odpovídají řečenému, a především jsou zvoleny zajímavé, charakteristické názory.
Po druhé části rozhovoru ve studiu následuje závěrečný film, Budoucnost, jenž navazuje na předchozí dva a velmi případným způsobem Berdychův argument uzavírá.
Otázky, které diváka po zhlédnutí Paskvilu napadají, mají ovšem širší souvislosti.
Přestože v roce 1989 došlo v této zemi ke změně společenského systému, zdá se, že přesně to, čeho jsme se chtěli zbavit, se po deseti letech vrátilo. Veřejnoprávní televize má znovu charakter státního sdělovacího prostředku, v němž existují nejvýš ojedinělé ostrůvky disentu. Zpravodajství ČT se téměř kompletně zbavilo schopných lidí, a ti, kdo zůstali, nemají ani dost profesionálních schopností, ani odvahy narušovat žádoucí (i když virtuální) celospolečenský konsensus.
Znovu existují nepřípustné osoby a témata, opět jsou někteří redaktoři tak úzce spojeni se zájmovými skupinami, že celá zpravodajská redakce působí jako nepříliš dovedně maskovaná PR agentura; neobhajuje sice už vládu jedné strany, ale jen o málo velkoryseji vymezený status quo. Z televizní obrazovky opět hovoří průměrní a podprůměrní, klima ve veřejnoprávní televizi začíná být stejně mrazivé, jako bylo v 80. letech.
V debatě o událostech 26. září vystoupila reportérka, o níž je známo, že je loajálnější k ministerstvu vnitra než ke svému zaměstavateli. Prestižní diskusní pořad České televize Naostro je otevřeným výsměchem kvalitnímu žurnalismu, daleko lepší pořad Na hraně byl přesunut do neatraktivního odpoledního času a zřejmě spěje k likvidaci. Nejlepší ekonomický redaktor České televize přišel přímo z PR agentury a ředitelem televize je slaboch, který se neumí zastat svých podřízených a před zraky veřejnosti ustoupí nátlaku inzerenta.
V tomto kontextu je Paskvil příjemným osvěžením, ukázkou, že i veřejnoprávní televize je schopna vytvořit kvalitní dílo, ale určitě ne indikátorem, že by se blížila změna k lepšímu. Těžko si lze představit, že lidé, kteří dnes spolupracují s Paskvilem a dalšími "ostrůvky pozitivní deviace", by se zítra ucházeli o místo v redakci zpravodajství, jehož šéf se vyznačuje obratností, s níž umí obsah večerních zpráv "předjednat" s politiky, rozhodně ale ne profesionálními schopnostmi nebo dokonce osobní integritou.
Daleko pravděpodobnější je, že pro tyto mladé muže a ženy, kteří už nyní evidentně lépe komunikují s cizinci než se svými krajany, ztratí Česká republika přitažlivost a rozhodnou se žít jinde - mám samozřejmě na mysli nejen spolupracovníky ČT, ale celou mladou generaci, pro niž přestala být nepřekonatelnou bariérou znalost světových jazyků. Nedojde-li k obratu a nezmění-li se radikálním způsobem společenská atmosféra, za pár desítek let tak země získá status země rozvojové, kde žijí jen ti, kdo by nedokázali uspět jinde, a modelu zkorumpované nacionální diktatury východoevropského typu se přizpůsobí i politický establishment.
Zdá se, že proces negativní selekce elit, jenž vedl v posledních 50 letech k obrovskému úpadku české společnosti a který se zdál být v roce 1989 definitivně odvrácen, se opět nezadržitelně rozbíhá...