"Naplnil září všechno, čeho se dotkl": Nový anglický překlad Mozartových dopisů:

Mozart: Nemohu psát Básnicky

Mozart´s Letters, Mozart´s Life, edited and translated by Robert Spaethling, Faber, L25, W.W. Norton $38; 478 pages.

Shrnujeme recenzi z deníku Financial Times z 2. září 2000.

Wolfgang Amadeus Mozart strávil třetinu života na cestách a impulzivně ventiloval své nezcenzurované myšlenky v četných dopisech domů. Tyto dopisy mají obrovský životopisný význam, ale jejich překládání je problematické: vzhledem k tomu, že Mozart neměl žádné systematické vzdělání - kromě toho, co ho naučil otec - jeho gramatika a jeho pravopis byly nepořádné a jeho literární pokusy nejvyšší mírou idiosynkratické. Překladatelům úkol je relativně lehký v dopise, který napsal čtrnáctiletý skladatel své sestře směsicí němčiny, italštiny, francouzštiny a dvou německých dialektů, podobně jako v tomto trojjazyčném dopise, napsaném o tři roky později:

"Hodie nous avons begegnet per strada Dominum Edlbach welcher us di voi compliments ausgerichtet hat, et qui sich tibi et ta mere Empfehlen last. Adio."

Lehce se to rozšifruje pomocí školních slovníků:

"Dnes jsme na ulici potkali pana Edlbacha, který nám přinesl pozdravy od vás a chce, abys ty a tvoje matka na něho vzpomínali. Sbohem."

To není problém.

Problém spočívá v tónu a - jak poznamenává Robert Spaethling - předchozí překladatelé se tomu problému vyhnuli. Skládá poctu průzkumu, na němž byl založen klasický překlad Emily Andersonové z roku 1985, ale poukazuje na to, že je nevhodné překládat Mozartovy dopisy do bezchybně gramatické angličtiny: Andersonová tak způsobila, že Mozart zní daleko víc jako jeho otec než jako on sám. Spaethling se pokouší překladem zachovat tempo a ráz původního Mozartova stylu, a má pro to dvě velké výhody: vyrostl v Bavorsku a má sluch pro jazykové nuance. Miluje slova - a hříčky, které se s nimi dají hrát - stejně, jak je miloval sám Mozart. A když jsou ty hříčky nejsložitější, tiskne demokraticky originál vedle překladu, abychom se s ním mohli hádat a pokusit se o lepší verzi.

Nyní vidíme, jak - zcela neformálně, a aniž by se o to nějak snažil - jsou Mozartovy jazykové experimenty předchůdcem experimentů Jamese Joyce. Nemám místo na to, abych mohl ilustrovat improvizující brilantnost jeho technik, které v nejlepším případě mají - pod povrchovými vtípky - bohatě sugestivní hlubinný náboj. Ani nemám místo na to, abych ilustroval jeho zdařilé parodie různých způsobů psaní dopisů anebo mnohomluvného dvorského lichocení. Avšak existuje těsné spojení mezi tímto a jeho nadáním - odrážejícím se v této korespondenci - které mu umožňovalo řídit práci svých libretistů a přizpůsobit jejich literární text vláčným melodiím jeho hudby.

A Spaethling ná dovoluje proniknout hlouběji než kdy předtím do slavných záhad jeho korespondence s "Baesle". Mozartovy skatologické dopisy sestřenici Marie Anně Theklové byly v prvních vydáních tvrdě zcenzurovány, šlo o vymycování vulgárních výrazů - pokud kdy ty dopisy vůbec vyšly tiskem. Poprvé byly zveřejněny v soukromém vydání, které zorganizoval Stefan Zweig. Toto vydání fascinován četl například Richard Strauss. A toto jsou dopisy, z nichž vznikla teorie, že Mozart trpěl Tourettovým syndromem, nutkavým pocitem hrát s vulgárními slovy.

Tato kniha staví takovéto dopisy do kontextu, z něhož vyplývá, že (a) není jasné, zda skutečně měl Mozart se svou sestřenicí plný tělesný sexuální pomět (b) jeho posedlost análními výrazy nebyla pouze jeho posedlostí. Toto psala Anna Maria Mozartová svému jednadvacetiletému synovi:

Stay well in body and mind
And try to kiss your own behind
I wish you a good night
Shit in your bed with all your might.

(Volný český překlad anglického překladu: "Buď zdráv na těle i na duši/Polib si prdel, jak se sluší/Přeju ti dobrou noc/Poser se v posteli moc.")

A takto píše čtrnáctiletý Mozart své sestře proudem vědomí: "Mám se dobře, Bohu buď díky a chvála, a líbám maminčinu ruku a  sestře tvář, nos, krk a svou zatracenou tužku a její zadek, pokud je ovšem čistý."

Dopisy, které psal Mozart Baesle, když mu bylo už přes dvacet, jsou vzorem absolutní zdvořilosti: záchodový humor byl u Mozartů rodinnou zvyklostí a byla to jen jedna etapa v Mozartově dospívání. Dopis své budoucí ženě Constanci, v němž popisuje, jak mu jeho netrpělivý penis leze na psací stůl, je už zralejší formou obscénnosti. A když Mozart charakterizuje skupinu ctihodných občanek z Augsburgu jako vévodkyně Kopdoprdele, hraběnka Pochcaná či princezna Smradhovno, jen tím vyjadřuje svůj aristokratický odpor nad vysoce urozenými snoby, kteří jím pohrdali: "všichni particijové mi můžou políbit prdel". Mozart se nemohl smířit s tím, že s ním zacházeli jako se služebníkem, což byl v 18. století úděl hudebníků.

Některé Mozartovy dopisy jsou slavné už dlouho - jako například jeho odmítnutí skladatele Clementise jako že je to "pouhý mechanicus". Mozart naléhá, že dobré hraní na klávesové nástroje musí plynout "jako olej" a že fugy by se měly hrát pomalu, aby bylo jasné, kdy začíná každé nové téma.

Mozart také jen tak mimochodem, v dopise otci, shrnuje svou estetiku:"Vášně, ať už jsou či nejsou násilné, nesmějí být nikdy vyjadřovány tak, aby to bylo odporné, a hudba nikdy nesmí urážet uši posluchačů, i v těch nejhroznějších situacích musí vždycky zůstat krásná, jinými slovy, musí zůstat Hudbou."

Jsou to stále velmi aktuální myšlenky, v roce 2000 stejně jako byly v roce 1781. O rok později zformuloval jen tak mimochodem Mozart další výrok, jehož ozvěna duní věky:

"Střední rejstřík - totiž podstata pravdy ve všech skutečnostech - už dnes není znám, ani oceňován. Má-li si člověk vysloužit potlesk, musí skládat věci tak primitivní, aby si je mohl každý kočí zpívat po jediném poslechu, anebo tak složité, aby vyvolávaly nadšení právě jen proto, že jim žádný rozumný člověk nemůže porozumět." Tak mluvil experimentátor, jehož odvaha dodnes překvapuje.

"Nemohu psát Básnicky, nejsem Básník," psal Mozart otci."Nedokážu uspořádat slova tak chytře, aby uměla odrážet světlo a stín..." Avšak přesto nám poskytuje neobyčejně živé viněty a dovoluje nám dýchat příjemný vzduch vídeňského Prátru. Všechno je to odvozeno z téže schopnosti expresivity, která naplňuje září všechno, čeho se Mozart dotkne. A když ke konci přichází smutek, dýcháme i ten - vyčerpávající pracovní tempo, stud, že si musí vypůjčovat peníze, něžná péče o manželku: "Moje nejdražší ženuško, mám na tebe celou řadu proseb: Prosím tě, nebuď smutná ... dávej pozor, když půjdeš ven do toho jarního větru..." - "Když jsem psal předchozí stránku, padaly mi na papír jedna slza za druhou, ale musím se na svět dívat optimisticky - lítá tady kolem fantastické množství polibků..." Nádherný manželský vztah, zázračný život.