Nesnesitelně triumfalistické Spojené státy
Evropa je naší jedinou nadějí
Tento poněkud aktivistický, evropsky "nacionalistický" komentář Poly Toynbee vyšel ve středu 23. srpna v deníku Guardian.
Amerika, země svobodných lidí, má nyní absolutní moc, je svobodná od veškeré odpovědnosti, tak, jak to svět dosud nikdy nezažil.Ostatní svět sleduje její volby s obnovenými obavami jen jako bezmocní diváci a v podstatě poddaní. Dvě konvence amerických politických stran ukázaly vše, co je odporné a cizí na politickém systému, zkorumpovaném k nepoznání v demokratickém světě. Zahájení předvolebním kampaní hrazených částkou 100 milionů dolarů v obscénní mlze svatouškovské, uplakané religiozity, z níž čiší umělý profesionální patos ve prospěch rodiny a lži.
Zbývá 77 dní do voleb a síly obou soupeřů jsou vyrovnané. George W. Bush praví, že jeho vzorem a vedením je Ježíš, Al Gore a Joe Lieberman se společně modlí s reportéry a obě předvolební kampaně slibují okamžité uspokojení ve všem a ujišťují, že nikdo nikdy v žádném případě nebude muset dělat žádné oběti. Nepočestná fantazijní politika proměnila Ameriku v nezvládnutelné, samo sebou zaujaté, dětinské monstrum.
Čím bohatší, čím silnější a čím více globálně nezodpovědnější se Amerika stává, tím soustředěnější sama na sebe je její politika. Ukončení studené války mohlo a mělo přinést obrovské psychologické dividendy. Amerika mohla být při svém globální vítězství velkomyslná, vždyť se osvobodila od strachu a měla nepředstavitelné bohatství. Konečně nastala šance, aby se Amerika proměnila v to, čím vždycky chtěla být - zemí odvážných, krásných, svobodných lidí, a tak dále.
Přehnaná rétorika politických konvencí má svou ozvěnu v každé závěrečné pomaturitní řeči na střední škole, v každém klubu a v každém kostele, Američané tak slibují poslušnost ústavě, z níž se vytratila jakákoliv společenská vize, kromě toho, že všichni mají právo o to usilovat o vlastní štěstí. Tento Bohem vyvolený národ, jedinečným způsobem požehnaný, si nyní pěstuje vlastní image, který je hloubkou sebeklamu tak šílený, jak tomu bývalo u někdejšího Sovětského svazu. Tento nejpokročilejší, nejvzdělanější, nejznalejší národ na světě, který také nejčastěji chodí k psychologům a k terapeutům, neví vůbec nic o sobě, nechápe ironii a vůči okolnímu světu je slepý.
Zde je obvinění:
Globální oteplování. Oba póly nyní roztávají a tento proces je bez Ameriky nezastavitelný a nezvratitelný. Zpráva americké federální vlády o podnebních změnách sama předpovídala v tomto století vzrůst teploty o 5 až 10 stupňů, což bude vyvolávat požáry, sucho a povodně. Čtvrtina obyvatel na světě spotřebovává osmdesát procent jeho energie. K většině této spotřeby dochází ve Spojených státech. V Kjótó slíbily Spojené státy že do roku 2010 omezí své emise o velmi skrovných sedm procent. Kongres to odmítl ratifikovat a od té doby stouply americké emise o dvacet procent. Republikáni popírají příčiny globálního oteplování. Demokraté se o škrtech nezmiňují. V důsledku toho se ostatní země také začínají vyvlékat ze svých příslibů, učiněných v Kjótó. Proč by měli politikové ve Francii nebo v Německu riskovat svou kariéru a nutit lidi, aby se omezovali ve spotřebě energie, když monstrum na druhé straně Atlantiku požírá energie stále více? S globální mocí by měla jít ruku v ruce globální odpovědnost, ale tak tomu není.
Obrana. Kongres loni v říjnu odmítl podepsat všeobecnou dohodu o zákazu zkoušek. To vlastně naléhá na všechny státy, aby si získaly vlastní zbraně. Bushův tábor hovoří o tom, že chce roztrhat smlouvu o zákazu balistických střel z roku 1972. Obě politické strany podporují šílený systém celostátní americké protiraketové obrany, v jehož rámci se mají Spojené státy dostat pod "deštník", který je má ochránit před imaginární hrozbou od "nespolehlivých" států, které by mohly proti Spojeným státům vyslat raketu, zřejmě aniž by se obávaly odvety! Skoncuje to s dosavadní "politikou oboustranného zničení" (mutual destruction policy), v důsledku jejíž hrozby svět přežil studenou válku. Systém má stát 60 miliard dolarů, funguje ještě míň spolehlivě než údajné inteligentní bomby z nedávných válek, ale přesto vyvolává hněv a strach v Číně a v Rusku. Zbigniew Brezezinski to nazval "mentalitou komunity, která se od světa izoluje za plotem z ostnatého drátu".
Takový izolacionismus způsobí, že je méně pravděpodobné, že Spojené státy budou hrát roli dobrého mezinárodního policisty: už nyní zbabělost Spojených států, které nechtějí na bojišti přijít o jediného vojáka, poškodila jejich morální kredit při skutečně nesobeckém zásahu v Kosovu.
Třetí svět. Spojené státy přislíbily, že poskytnou 600 milionů dolarů na zrušení zadluženosti třetího světa a že 25 zemí dostane do konce letošního roku alespoň částečnou finanční pomoc. Nebyl vyplacen ani halíř, protože Kongres to odmítl. Rétorika byla přesvědčivá - nedávný americký průzkum veřejného mínění ukázal, že polovina Američanů si myslí, že je tento problém už vyřešen - ale ani Uganda, příkladně vzorná "chudá" země, stále nedostala vůbec nic. Americké lichvářství je vzorem pro Evropskou unii a Japonsko, které se rozhodly celou věc také zdržovat. Jestliže nezaplatila nic nejbohatší země na světě, jejíž HDP stoupl za posledních pět let o třetinu, proč by měl platit někdo jiný? A pak existují světová jednání o obchodu, které zlikvidovalo americké politické sobectví.
Chudoba. Národ, který neví nic o svých chudých, bude asi sotva pomáhat jiným zemím. Zatímco hodnota akcií na americkém kapitálovém trhu stoupla za posledních deset let pětkrát, sociální podpora byla radikálně seškrtána. 40 procent Američanů nemá zdravotní pojištění, rozpočet Medicare pro staré lidi je nyní snižován o 115 miliard dolarů - a Republikáni slibují ještě daleko větší škrty. Téměř veškeré zvyšování příjmů za posledních pět let se týkalo jen nejbohatších dvaceti procent populace. Reálná hodnota minimální mzdy je nižší, než jaká byla za Johna F. Kennedyho, rozdělování příjmů je tak nerovné jako ve dvacátých letech dvacátého století. (Majetek Billa Gatese se rovná majetku celých 40 procent amerického národa s nejnižšími platy.) Chudí tráví svůj čas ve vězení - Spojené státy jsou zemí, která vězní více svých občanů než diktatury: 5 procent dospělých Američanů jsou "v nápravném řízení". 3500 osob čeká po odsouzení k trestu smrti na popravu; 580 osob bylo popraveno od té doby, co Nejvyšší soud zrušil svůj zákaz
Toto není obraz moderního civilizovaného státu. Podvádí nás historie. Podvádějí nás spousty amerických zázraků, ten mocný stroj invence a představivosti, nadšení a tvůrčí energie. Evropané navštěvují New York, San Francisco a Cape Cod, čtou velké americké spisovatele a intelektuály, baví se americkou lidovou kulturou, filmy a uměním a obdivují supersofistikovanost amerického akademického diskurzu. Je to jako návštěvy v Petrohradu před revolucí, kdy na návštěvníky dělal obrovský dojem Tolstoj, Puškin, Čechov a Dostojevskij, možná Fabergé, a cara se snažili nevnímat.
Americká ústava je uchovávána na mocném oltáři a v noci uklízena do bombám odolného úkrytu, jako by to skutečně byla záruka svobody: všechno, co to dokazuje, je jen to, že svoboda projevu a informací je jen malou součástí dobré společnosti. (Sovětská ústava taky dělala dobrý dojem.)
Ve volbách je vždycky lepší a horší volba. Bush je strašlivý: je zaprodán ropným a zbrojařským zájmům a slibuje snížit daně o 1,3 miliardy dolarů ve prospěch nejbohatších Američanů. Gore je lepší. Ale ať vyhraje kdokoliv, zoufalá neschopnost Spojených států realisticky řešit klíčové otázky musí nutně posílit rozhodnost Evropy ohledně své budoucí jednoty. Život, názory, hodnoty, myšlenky a politika každého města či vesnice kdekoliv v Evropské unii působí v současnosti daleko víc dojmem domova než jakékoliv malé město v Americe. Čím víc pohlížíme na cizotu Američanů, tím víc si uvědomujeme, že jsme Evropané, a tím silnější se stáváme.
