Britové a studium jazyků:
"Díky Bohu (a Americe), že používáme lingua franca"
V Británii byly včera zveřejněny výsledky jarních celostátních maturit a studenti se nyní na jejich základě hlásí na univerzity. Při maturitách byl zaznamenán další mírný odklon od studia technických předmětů a jazyků k předmětům, které mají přímý význam pro okamžité získání zaměstnání. Vládní úsilí přesvědčovat mladé lidi, aby studovali více technických předmětů a více jazyků, se tedy míjí účinkem. Tento komentář k tomu vyšel včera v deníku Guardian. Ohledně studia jazyků existují v něm pro Čechy určité paralely, nad nimiž je snad radno se zamýšlet. JČ
Možná se právě vracíte z dovolené. Já se chystám na dovolenou odjet. A jak mířím k tunelu, často vzpomínám znepokojeně na mrtvou veverku Billa Brysona. Možná to taky znáte. V Brysonově knížce Neither Here, Nor There, Ani tady, ani tam, cestuje náš americký hrdina po Evropě, aby z toho napsal další nenapodobitelně lukrativní knížku. V Paříži stojí frontu na chleba a když vyjádří u pultu své přání, Madame sáhne pod pult a hodí na pult před Brysonem mrtvou veverku.
Když se tomu Bryson svou trapnou francouzštinou brání, prodavačka se obrátí k ostatním zákazníkům se slovy: "Tenhle cizinec přijde do mého obchodu a chce mrtvou veverku. Když mu ji dám, stěžuje si."
K mému ekvivalentu tohoto jazykového ponížení došlo, když jsem chtěl koupit v řeznictví v Cajarcu v údolí Lot kilo párků a požádal jsem o "une kilometre de saucisse". Dělají si ze mě z toho dodnes legraci.
Ale ve starém anglo-francouzském odmítání uznat navzájem druhý jazyk se poslední dobou něco podstatně změnilo. Pod obrovskou váhou americké hegemonie ustoupili Francouzi jako první. Angličtina už není cizí jazyk - je to nástroj, jako je počítač, vysvětluje s převahou dnes francouzský ministr školství.
I lidé středního věku na francouzském venkově dnes chodí na angličtinu a jejich děti mluví anglicky každým rokem líp. "Rozuměls tomu filmu?" zeptal jsem se dvanáctiletého návštěvníka z Francie, který u nás seděl u televize. "Už jsem ho viděl s podtitulky," vysvětlil zdvořile. Hollywood a MTV jsou vynikajícími učiteli angličtiny.
Malé evropské národy si byly vždycky dobře vědomy, jak důležité je dostat se mimo hranice vlastního jazyka, obyčejně směrem k francouzštině, němčině či ruštině (podle mapy). Od roku 1945 se i Němci učí anglicky, bylo to součástí jejich padesát let dlouhého podmíněného rozsudku, jehož plnění skončilo teprve, když se nedávno Rudá armáda stáhla a dovolila Němcům znovu dobýt Berlína. To pomohlo získat angličtině výhodu proti francouzštině jako pracovní jazyk Evropské unie. Internet to celé jen ve prospěch angličtiny dokončuje.
Když Glenys Kinnocková, britská poslankyně v Evropském parlamentu konstatovala, že vzhledem k tomu, že Němci vlastní měnu EU a Francouzi ovládají administraci EU, je jen spravedlivé, že Britové mají jazyk EU, měla jen napůl pravdu. Zdá se, že nyní vlastní tu měnu Francouzi a - za podpory prezidenta Romana Prodiho - Britové kolonizují byrokracii.
Ale to je jiná historka a teď je srpen. Kam nás přivedl anglický jazykový imperialismus? Dostali jsme se do pasti svého vlastního jazyka, stále více jsme neochotni a neschopni (pokud to lze posoudit podle maturit) pronikat do jiných kultur, ať už pro kulturní osvětu anebo (to je utilitářštější a tedy více blairovské) za účelem podnikatelského pronikání. Jsme, jak to konstatovala nedávná analýza Nuffield Language Inquiry, "uzavřeni v kultuře závislosti, musíme spoléhat na jazykové znalosti a na dobrou vůli jiných". Tato charakteristika se týká i našich fotbalových chuligánů a většiny britských středních vrstev, které na tom bývaly daleko lépe.
"Francouzi se konečně učí mluvit anglicky," psala jedna pracovnice realitní kanceláře ze Saint Tropez samolibě v deníku Daily Mail. A není to jen v zahraničí, kde holandští policisté mluví dobře anglicky. Závisíme na jejich dobré vůli i doma.
Řekněme to jinak: jak dobré jsou nápisy v cizích jazycích ve městě, kde žijete? Tady, kde píšu, nejsou nic moc. Muzea a galerie mají málokdy vícejazyčné informace, i když si někdy můžete půjčit sluchátka. Autobusy, vlaky, telefony? Telefony firmy British Telecom na nové stanici metra ve Westminsteru mají čtyři možnosti, angličtinu, francouzštinu, němčinu a něco, co vypadá jako velština, ale toto v Londýně turisty snad nejfrekventovanější místo nemá vůbec žádné jiné jazykové informace.
Ano, já vím, jiné země na tom nejsou o nic moc líp. Jenže většina z nich je na tom líp než my. My ani nejsme uzavřeni v pasti vlastního jazyka, stále více jsme obětí amerického způsobu vyjadřování. Chybí nám motivace uniknout z vězení: všichni totiž kopají tunely naším směrem. Když se vydal můj nejstarší syn studovat do jazykové školy v Brestu, seznámil se tam se studenty z celého světa: bohužel, jediným jazykem, který tam všichni znali, byla, ano ... uhádli jste to.
Pro Američany, i vystěhovalce jako je spisovatel Bill Bryson, je to jiné. Moc americké angličtiny je výrazem jejich moci, politické, ekonomické, vojenské a kulturní. Naše samolibé ostrovanství je jen historická náhoda. Vezeme se teď zadarmo, jsme izolováni od nových myšlenek či nových podnikatelských úspěchů, kterých bychom dosáhli, kdybychom uměli španělsky nebo japonsky.
Co s tím? Tato vláda, stejně jako její předchůdkyně po dobu už asi třiceti let, má plán. Od příštího měsíce musejí nabízet všechny anglické školy druhého stupně alespoň jeden jazyk členských zemí Evropské unie, ale mohou to být i jiné jazyky. Pluralismus vyžaduje respekt pro další alternativy: malajštinu či japonštinu.
Je možné, že se to dá zvládnout krátkými, intenzivními kursy pro dospělé, často spojenými s prací, a nikoliv učením-mučením dětí ve věku od 11 do 16 let, což je často k ničemu. Ale tady se opět dostáváme do potíží, které jsme si udělali sami: zanedbali jsme vyučování gramatiky a struktury angličtiny, takže je obtížnější učit se pak jiné jazyky.
Ale můj syn, dobrý Nový Evropan, který se nevzdal a dokáže si teď číst Le Monde pro potěšení, argumentuje, že se něco zlepší teprve, když se začneme učit cizí jazyky v témže věku, v němž to začínají dělat cizinci, ve věku pěti nebo šesti let, kdy je mozek schopen se přizpůsobit.Má pravdu.
Ministr školství David Blunkett rozjel 18 pilotních projektů. Je to začátek, ale ono to nestačí. Přeji vám hezký den.
