A občan mlčí
Bulvarizace a vulgarizace našeho veřejného života pokračuje utěšeným tempem. Pramalá kulturnost panující uvnitř
politických stran a následně poznamenávající chování reprezentantů těchto stran jakožto osob, jimž byla na čas svěřena
péče o správu této země, prorůstá všude tam, kam mocenský vliv politických stran sahá. A protože jak “vládnoucí” strany
tak opozice nejsou při vzájemném soupeření schopny používat jako zbraní především pádné důkazy o tom, že jsou nebo
by mohly být znamenitými hospodáři, kteří povedou zemi k rozkvětu mravnímu, stabilitě právní a prosperitě ekonomické,
sahají bez skrupulí po všech dostupných klaccích, které se vždy v boji o pouhou politickou moc “bez vyššího principu
mravního” povalují po ruce. Patří k nim zarytá snaha prorůstat do institucí a orgánů, které jsou nejen svou povahou
v demokratické struktuře, ale dokonce i ze zákona institucemi a orgány zastupujícími veřejnost, svobodného občana
proti zvůli jakékoli politické moci. (Neboť tato je nutně živena prosazováním jednoho názoru, usurpováním svobody
druhých a vytvářením uzavřených skupin). Patří k nim například nezávislá veřejnoprávní televize a rozhlas, televizní
a rozhlasové rady i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
Článek člena Rady Českého rozhlasu Michala Pavlaty v Lidových novinách (26.7.) je jedním z důkazů, že “nezávislost”
se stává v poslední době jen reklamní nálepkou bez obsahu. (Je také novinářským omylem a to i tehdy, budu-li se
pokoušet interpretovat jeho obsah včetně závěrečného výkřiku “Já volím ODS!” jako nepodařený pokus o hořkou ironii.)
Reakce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka (MfD 27.7.2000, Co rada může, a co naopak nesmí)
na názory novináře Jiřího Leschtiny, které se týkaly vlastnických křížovek televize Primy, je pak už jen dotvrzením toho,
že politická služba rozkládá především obyčejnou lidskou slušnost - místo ní nastoluje ješitnost, aroganci, a pýchou dunící
sebestřednost; o noblese nemluvě, ta se kultivuje desetiletí, takt a slušnost pak málokdy bývají jen vrozené.
Jestliže se uchýlí člen této “velké” Rady místo trpělivé a nezpochybnitelné argumentace k výpadům typu
“...bankéři z okruhu Hradu blízkých dřevíčských hochů..., který jim za asistence samopalů střelil nucený správce...”,
pak dotvrzuje nejen ztrátu důstojnosti (k takovému tónu se utíkají hádající se hokyně), ale především naprostou ztrátu své
nezávislosti, která je pro funkci v této radě nepominutelným předpokladem.
Politické síly, které ve snaze ovládnout vše (média především), a pak svobodu na základě rozhodnutí svých politických
grémií občanům přidělit, tím, že si přivlastnili možnost (nikoli právo - to by byla urážka obsahu tohoto slova) do orgánů
a institucí nezávislých propasírovat své závislé členy, už zcela nepokrytě demonstrují naprosté pohrdání občanem.
A občan mlčí. Příliš dlouho jsme ohýbali záda, až nám to zůstalo.
Výkřik pana Motla v BL na toto téma snad není ještě třeba brát vážně. Je jen pozoruhodné, že zlobná a militantní reakce,
která vytryskla z nejhlubšího dna kanálů, a za slovy je slyšet dusot okovaných bot z německých měst třicátých let či
pevný krok milicí roku osmačtyřicátého u nás, paradoxně vystupuje na obranu elitářských uskupení proti - podle pana
Motla - tzv. veřejnosti. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se ještě nepochybně dočkáme mnohých podivuhodných
překvapení.
(Autor je televizní a divadelní režisér, člen výkonného výboru FITES, v současné době
ředitel divadelního studia DISK - DAMU. Článek byl nabídnut k publikaci deníku MFD, ale tam
zatím nevyšel.)
