Velká Británie: soud výrazně podpořil svobodu projevu

Jak vedla pumová exploze v Libyi k právnímu zemětřesení v Británii

Vyjádření britského soudce ohledně bývalého důstojníka britské rozvědky MI5 Davida Shaylera znamená obrovský pokrok pro věc svobody projevu ve Velké Británii. Shrnujeme článek z týdeníku Observer ze 23. července 2000.

Před čtyřmi lety došlo v libyjském pobřežním městě Sirte k malé explozi. Rozprchla se kavalkáda plukovníka Gadáffího, který se tam v tomto svém domovském městě a alternativním libyjském hlavním městě účastnil sjezdu své strany. V následné přestřelce mezi osobními strážci Gadáffího a islámskými fundamentalisty, kteří doufali, že vyvolají puč, přišlo o život několik nevinných civilistů.

Tou dobou, kromě několika řádek v arabském tisku, nevyvolal tento útok žádnou pozornost sdělovacích prostředků - další den, další pokus o zavraždění šéfa libyjského státu. Celá záležitost je tak nejasná, že se stále neví, jestli explozi způsobil výbuch bomby umístěné pod jedním automobilem Gadáffího kavalkády, anebo zda šlo granát, hozený z davu.

Avšak minulý týden měly vibrace z této exploze v nepříliš známé části jedné vzdálené země, jíž lidé zvnějšku sotva rozumějí, velmi podstatný dopad v jednom z nejvyšších soudních dvorů v Anglii.

V pátek, u soudu číslo jedna Královského soudního dvoru v Londýně vydal soudce Igor Judge rozhodnutí, že listy Guardian a Observer učinily správně, když odmítly policii vydat dokumenty, týkající se tvrzení bývalého důstojníka britské zpravodajské služby MI5 Davida Shaylera, že se na atentátu v městě Sirte podílela britská rozvědka.

Soudce Igor Judge promluvil v duchu Voltairově a v duchu Williama Pitta staršího. Důrazně podpořil princip svobody projevu, a to tak, jak už to nebylo u anglického soudu slyšet mnoho let. Řekl, že svoboda projevu je "vrozena v kostech" anglického zvykového práva.

Jeho rozhodnutí zcela jednoznačně potvrdilo právo tisku vyšetřovat obvinění z  vážných zločinů a tisknout o nich články, i když se to týká členů zpravodajských služeb. Soudce uznal, jak závažnou věcí byl tento údajný pokus o atentát na Gaddáfího, a řekl: "Je-li to pravda, je velmi obtížné přecenit hrůznost tohoto zločinu: spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit šéfa jiného státu, ale přitom přišel o život nikoliv on, ale nevinní lidé, kteří neměli být cílem útoku."

Soudce Judge dodal: "Ještě jednou, pokud je to pravda, okolnosti, za nichž byl takovýto plán připraven a rozvinut, a totožnost těch osob, kteří o tom byli informováni a tento plán schválili, stejně jako skutečnosti, že jiní o této záležitosti záměrně informováni nebyli, to všechno vyvolává velmi vážné otázky veřejného zájmu o činnosti bezpečnostních služeb a těch osob, které jsou za ně zodpovědné."

Soudce důrazně podpořil roli tisku ve svobodné společnosti. Konstatoval: "Historie o spiknutí ohledně Gadáffího je buď pravdivá, anebo je falešná, ale pokud neexistují přesvědčivé důvody z hlediska národní bezpečnosti, veřejnost má právo znát fakta a jako uši a oči veřejnosti mají novináři plné právo vyšetřovat fakta a informovat o nich tak, jak doufám, že to činí, objektivně a spravedlivě, bez předsudků či selektivnosti."

Když byla Shaylerova tvrzení v srpnu 1998 poprvé zveřejněna, britský ministr zahraničních věcí Robin Cook je charakterizoval jako "čistou fantazii". Zdálo se však, že přísně tajný dokument, který se objevil na internetu letos v únoru, toto Cookovo tvrzení zpochybňuje. Takzvaná zpráva CX dokazovala, že MI6 plně věděla o tom, že existuje spiknutí, jehož cílem bylo v roce 1995 usmrtit Gadáffího. Shayler, který tehdy pracoval v libyjské sekci MI5, tvrdil, že jeden důstojník MI6 zaplatil spiklencům určité finanční částky a posléze uvedl, že pokus o atentát zorganizoval on.

Týdeník Mail on Sunday se původně pokusil zveřejnit Shaylerova tvrzení v srpnu 1998. Jen několik hodin poté, co redaktoři přeložili svůj článek vládním právníkům, kteří rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné tyto informace zveřejnit, podnikla francouzská rozvědka razii v Paříži v hotelu, kde Shayler bydlel, a zatkla ho s cílem deportovat ho do Británie. Novináři, kteří materiál v listě Mail on Sunday připravovali, jsou přesvědčeni, že obě události spolu souvisejí. Shayler strávil tři měsíce v pařížském vězení La Santé, ale nakonec francouzské soudy odmítly žádost Británie o Shaylerovo vydání.

Příběh celého spiknutí posléze odhalila televize BBC v pořadu Panorama a informace o něm vyšly v jednom americkém listě, než se britský tisk celou věc odvážil publikovat.

Soudce Judge zdůraznil, že v budoucnosti policie nesmí zasahovat do práce novinářů, kteří vyšetřují Shaylerův skandál. Jak sdělil jeden novinář, který na věci pracoval, britskému časopisu Index on Censorship, který se zabývá potlačováním svobody tisku: "Dostali nás do takové situace, že bychom museli porušit zákon, pokud bychom chtěli publikovat tyto skutečnosti."

Britská policie se poprvé obrátila v březnu 2000 na týdeník Observer a na deník Guardian (které vlastní tatáž nezávislá tisková nadace, pozn. JČ) s požadavkem, aby jí listy vydaly určité dokumenty. Guardian tehdy otiskl dopis od Shaylera, který kritizoval článek od Richarda Nortona Taylora, odborníka listu Guardian na tajné služby. U soudu policie argumentovala, že potřebuje kopii původního Shaylerova e-mailu, zaslaného do Guardianu, protože by to mohlo odhalit jeho e-mailovou adresu a dokázalo by to, že tento bývalý člen MI5, prozradil tajné skutečnosti, které porušily britský Official Secrets Act, Zákon o utajovaných skutečnostech. Soud minulý týden tento požadavek policie okamžitě a bez rozpaků odmítl.

Podle soudního rozsudku byl však případ týdeníku Observer "složitější". 27. února 2000 zveřejnil týdeník Observer článek s titulkem "Dva špioni byli jmenováni v souvislosti s libyjským spiknutím". V tomto článku Observer tvrdil, že Shayler poslal v listopadu 1999 dopis britskému ministru vnitra Jacku Strawovi, v němž uvedl všechno, co věděl o pokusu o atentát na Gadáffího. Shayler požadoval, aby byl celý případ vyšetřen a identifikoval pracovníky rozvědky, o nichž je přesvědčen, že byli za případ odpovědni anebo že o plánech věděli.

Po právních poradách a po rozhovorech s hlavním právníkem ministerstva financí a s rozvědkou MI5 bylo rozhodnuto, že proti týdeníku Observer nebudou podniknuty žádné soudní kroky. Teprve posléze informovala police Observer, že prý došlo k vážnému poškození národní bezpečnosti. Ve středu následujícího týdne informovala Observer britská Special Branch, oddělení policie pro zvláštní úkoly, že vyšetřuje trestné činy nejen podle paragrafu 1 zákona Offical Secrets Act, který zakazuje aby bývalí zaměstnanci rozvědky hovořili veřejně o své práci pro rozvědku, ale také podle paragrafu 5, který se zabývá předáváním informací třetí straně, například novinářům.

Koncem března byly oba listy předvolány před soud za to, že policii odmítly předat požadované dokumenty. Po třech dnech diskusí u soudu Old Bailey rozhodl soudce Martin Stephens: "Podle mého soudu je ve veřejném zájmu, aby byly požadované dokumenty předány." Observer a Guardian se odvolaly a odvolací soud minulý pátek 21. července rozhodl v jejich prospěch.

Argumenty v tomto případě se soustředily především na práva, která jsou součástí Evropské konvence o lidských právech, která se stane součástí britského zákona 2. října 2000. Právníci, zastupující Guardian a Observer, poukázali na to, že policejní zásah je jasným porušením článku 10 této konvence, která zaručuje svobodu projevu. Ale také argumentovali, že je policejní akce porušením článku 6, který zaručuje právo podezřelým osobám neposkytovat důkazy proti sobě. Vzhledem k tomu, že britská prokuratura opakovaně odmítla zaručit, že novináři z deníku Observer nebudou trestně stíhání, znamenalo to, že je přímo chrání tato evropská konvence.

Soudce Judge konstatoval, že většina práv, na která se odvolávali právníci obou britských listů, je už součástí anglického "common law", obecného práva. Jeho rozhodnutí bylo tedy nejen oslavou anglického soudního systému, ale také oslavou svobody projevu. V pozoruhodném závěru své řeči citoval soudce Judge někdejšího britského premiéra Williama Pitta, který učinil toto slavné prohlášení: "Nejchudší člověk se může ve své chalupě postavit proti veškeré moci britské koruny."

Soudce Judge se přitom poněkud otřel o Evropu, když dodal, že "těmto principům Britové dobře rozumějí, kdežto ve Francii stále ještě vládne absolutní monarcha". Dodal, že bourbonský král Ludvík XV. by prostě takový způsob vyjadřování netoleroval. Voltaire, uvedl soudce Judge, kterého francouzská vláda dvakrát uvěznila, měl velký respekt vůči anglické ústavě. Je ironické, že zatímco musel v 18. století Voltaire uprchnout do Londýna za to, že mluvil otevřeně, David Shayler byl nyní nucen odejít do emigrace do Paříže.

Bude určitou dobu trvat, než se plně projeví důsledky tohoto rozsudku soudce Judge. Ale jeho rozhodnutí ohledně nesprávnosti policejního zásahu bude mít okamžitý vliv na to, jak bude v budoucnosti postupovat britská rozvědka proti dennímu tisku. Soudce rozhodl: "Nepohodlná či ztrapňující odhalení, ať už se to týká tajných služeb anebo veřejných úřadů, nesmějí být potlačována. Žaloby, zaměřené proti zveřejněným článkům jednotlivých novinářů anebo proti denním listům či televizním pořadům, nebo hrozby takových žalob, ochromují veřejnou diskusi."

Někteří odborníci se domnívají, že tento verdikt bude mít velmi vážný dopad na budoucnost britského zákona o utajovaných skutečnostech, Official Secrets Act. Lidé, kteří chtějí něco prozradit, to obyčejně sdělují tisku. Je velmi obtížné si představit, jak bude moci policie tyto lidi žalovat, vzhledem k tomu, že nyní nemá právo získávat k tomu od novinářů důkazy. Budoucí proces s Shaylerem, který se má prý vrátit do Británie v srpnu, bude zajímavým zkušebním případem. Proces s Nigelem Wyldem, důstojníkem britské vojenské rozvědky, který je údajně zdrojem knihy Tonyo Geraghtyho o tajných operacích britské armády v Irsku, The Irish War, vyvolá podobné otázky.

Případ také vyvolává otázky ohledně takzvaného poradního obranného výboru (Defence Advisory, "D-notice" Committee), což je volné sdružení státních úředníků a čelných novinářů jemuž reportéři předkládají články před zveřejněním, aby se zhodnotilo, zda porušují principy národní bezpečnosti. Týdeník Observer tento systém ignoroval, když zveřejnil informaci o libyjském spiknutí. Mnozí se domnívají, že spoluprací s tímto systémem se novináři v podstatě podrobují státní cenzuře.

Stephen Dorrill, autor knihy MI6: Fifty Years of Special Operations (MI6: Padesát let zvláštních operací), která vyšla letos, uvedl: "Tento verdikt je senzační zprávou. Ale pokud chtějí šéfredaktoři zostřit svůj investigativní žurnalismus, měli by naprosto přestat spolupracovat s výborem "D-notice". Ten má zcela rozkladný vliv."