Velká Británie: soud výrazně podpořil svobodu projevu
Jak vedla pumová exploze v Libyi k právnímu zemětřesení v Británii
Vyjádření britského soudce ohledně bývalého důstojníka britské rozvědky MI5 Davida Shaylera znamená obrovský pokrok pro věc svobody projevu ve Velké Británii. Shrnujeme článek z týdeníku Observer ze 23. července 2000.
Před čtyřmi lety došlo v libyjském pobřežním městě Sirte k malé explozi. Rozprchla se kavalkáda plukovníka Gadáffího, který se tam v tomto svém domovském městě a alternativním libyjském hlavním městě účastnil sjezdu své strany. V následné přestřelce mezi osobními strážci Gadáffího a islámskými fundamentalisty, kteří doufali, že vyvolají puč, přišlo o život několik nevinných civilistů.
Tou dobou, kromě několika řádek v arabském tisku, nevyvolal tento útok žádnou pozornost sdělovacích prostředků - další den, další pokus o zavraždění šéfa libyjského státu. Celá záležitost je tak nejasná, že se stále neví, jestli explozi způsobil výbuch bomby umístěné pod jedním automobilem Gadáffího kavalkády, anebo zda šlo granát, hozený z davu.
Avšak minulý týden měly vibrace z této exploze v nepříliš známé části jedné vzdálené země, jíž lidé zvnějšku sotva rozumějí, velmi podstatný dopad v jednom z nejvyšších soudních dvorů v Anglii.
V pátek, u soudu číslo jedna Královského soudního dvoru v Londýně vydal soudce Igor Judge rozhodnutí, že listy Guardian a Observer učinily správně, když odmítly policii vydat dokumenty, týkající se tvrzení bývalého důstojníka britské zpravodajské služby MI5 Davida Shaylera, že se na atentátu v městě Sirte podílela britská rozvědka.
Soudce Igor Judge promluvil v duchu Voltairově a v duchu Williama Pitta staršího. Důrazně podpořil princip svobody projevu, a to tak, jak už to nebylo u anglického soudu slyšet mnoho let. Řekl, že svoboda projevu je "vrozena v kostech" anglického zvykového práva.
Jeho rozhodnutí zcela jednoznačně potvrdilo právo tisku vyšetřovat obvinění z vážných zločinů a tisknout o nich články, i když se to týká členů zpravodajských služeb. Soudce uznal, jak závažnou věcí byl tento údajný pokus o atentát na Gaddáfího, a řekl: "Je-li to pravda, je velmi obtížné přecenit hrůznost tohoto zločinu: spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit šéfa jiného státu, ale přitom přišel o život nikoliv on, ale nevinní lidé, kteří neměli být cílem útoku."
Soudce Judge dodal: "Ještě jednou, pokud je to pravda, okolnosti, za nichž byl takovýto plán připraven a rozvinut, a totožnost těch osob, kteří o tom byli informováni a tento plán schválili, stejně jako skutečnosti, že jiní o této záležitosti záměrně informováni nebyli, to všechno vyvolává velmi vážné otázky veřejného zájmu o činnosti bezpečnostních služeb a těch osob, které jsou za ně zodpovědné."
Soudce důrazně podpořil roli tisku ve svobodné společnosti. Konstatoval: "Historie o spiknutí ohledně Gadáffího je buď pravdivá, anebo je falešná, ale pokud neexistují přesvědčivé důvody z hlediska národní bezpečnosti, veřejnost má právo znát fakta a jako uši a oči veřejnosti mají novináři plné právo vyšetřovat fakta a informovat o nich tak, jak doufám, že to činí, objektivně a spravedlivě, bez předsudků či selektivnosti."
Když byla Shaylerova tvrzení v srpnu 1998 poprvé zveřejněna, britský ministr zahraničních věcí Robin Cook je charakterizoval jako "čistou fantazii". Zdálo se však, že přísně tajný dokument, který se objevil na internetu letos v únoru, toto Cookovo tvrzení zpochybňuje. Takzvaná zpráva CX dokazovala, že MI6 plně věděla o tom, že existuje spiknutí, jehož cílem bylo v roce 1995 usmrtit Gadáffího. Shayler, který tehdy pracoval v libyjské sekci MI5, tvrdil, že jeden důstojník MI6 zaplatil spiklencům určité finanční částky a posléze uvedl, že pokus o atentát zorganizoval on.
Týdeník Mail on Sunday se původně pokusil zveřejnit Shaylerova tvrzení v srpnu 1998. Jen několik hodin poté, co redaktoři přeložili svůj článek vládním právníkům, kteří rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné tyto informace zveřejnit, podnikla francouzská rozvědka razii v Paříži v hotelu, kde Shayler bydlel, a zatkla ho s cílem deportovat ho do Británie. Novináři, kteří materiál v listě Mail on Sunday připravovali, jsou přesvědčeni, že obě události spolu souvisejí. Shayler strávil tři měsíce v pařížském vězení La Santé, ale nakonec francouzské soudy odmítly žádost Británie o Shaylerovo vydání.
Příběh celého spiknutí posléze odhalila televize BBC v pořadu Panorama a informace o něm vyšly v jednom americkém listě, než se britský tisk celou věc odvážil publikovat.
Soudce Judge zdůraznil, že v budoucnosti policie nesmí zasahovat do práce novinářů, kteří vyšetřují Shaylerův skandál. Jak sdělil jeden novinář, který na věci pracoval, britskému časopisu Index on Censorship, který se zabývá potlačováním svobody tisku: "Dostali nás do takové situace, že bychom museli porušit zákon, pokud bychom chtěli publikovat tyto skutečnosti."
Britská policie se poprvé obrátila v březnu 2000 na týdeník Observer a na deník Guardian (které vlastní tatáž nezávislá tisková nadace, pozn. JČ) s požadavkem, aby jí listy vydaly určité dokumenty. Guardian tehdy otiskl dopis od Shaylera, který kritizoval článek od Richarda Nortona Taylora, odborníka listu Guardian na tajné služby. U soudu policie argumentovala, že potřebuje kopii původního Shaylerova e-mailu, zaslaného do Guardianu, protože by to mohlo odhalit jeho e-mailovou adresu a dokázalo by to, že tento bývalý člen MI5, prozradil tajné skutečnosti, které porušily britský Official Secrets Act, Zákon o utajovaných skutečnostech. Soud minulý týden tento požadavek policie okamžitě a bez rozpaků odmítl.
Podle soudního rozsudku byl však případ týdeníku Observer "složitější". 27. února 2000 zveřejnil týdeník Observer článek s titulkem "Dva špioni byli jmenováni v souvislosti s libyjským spiknutím". V tomto článku Observer tvrdil, že Shayler poslal v listopadu 1999 dopis britskému ministru vnitra Jacku Strawovi, v němž uvedl všechno, co věděl o pokusu o atentát na Gadáffího. Shayler požadoval, aby byl celý případ vyšetřen a identifikoval pracovníky rozvědky, o nichž je přesvědčen, že byli za případ odpovědni anebo že o plánech věděli.
Po právních poradách a po rozhovorech s hlavním právníkem ministerstva financí a s rozvědkou MI5 bylo rozhodnuto, že proti týdeníku Observer nebudou podniknuty žádné soudní kroky. Teprve posléze informovala police Observer, že prý došlo k vážnému poškození národní bezpečnosti. Ve středu následujícího týdne informovala Observer britská Special Branch, oddělení policie pro zvláštní úkoly, že vyšetřuje trestné činy nejen podle paragrafu 1 zákona Offical Secrets Act, který zakazuje aby bývalí zaměstnanci rozvědky hovořili veřejně o své práci pro rozvědku, ale také podle paragrafu 5, který se zabývá předáváním informací třetí straně, například novinářům.
Koncem března byly oba listy předvolány před soud za to, že policii odmítly předat požadované dokumenty. Po třech dnech diskusí u soudu Old Bailey rozhodl soudce Martin Stephens: "Podle mého soudu je ve veřejném zájmu, aby byly požadované dokumenty předány." Observer a Guardian se odvolaly a odvolací soud minulý pátek 21. července rozhodl v jejich prospěch.
Argumenty v tomto případě se soustředily především na práva, která jsou součástí Evropské konvence o lidských právech, která se stane součástí britského zákona 2. října 2000. Právníci, zastupující Guardian a Observer, poukázali na to, že policejní zásah je jasným porušením článku 10 této konvence, která zaručuje svobodu projevu. Ale také argumentovali, že je policejní akce porušením článku 6, který zaručuje právo podezřelým osobám neposkytovat důkazy proti sobě. Vzhledem k tomu, že britská prokuratura opakovaně odmítla zaručit, že novináři z deníku Observer nebudou trestně stíhání, znamenalo to, že je přímo chrání tato evropská konvence.
Soudce Judge konstatoval, že většina práv, na která se odvolávali právníci obou britských listů, je už součástí anglického "common law", obecného práva. Jeho rozhodnutí bylo tedy nejen oslavou anglického soudního systému, ale také oslavou svobody projevu. V pozoruhodném závěru své řeči citoval soudce Judge někdejšího britského premiéra Williama Pitta, který učinil toto slavné prohlášení: "Nejchudší člověk se může ve své chalupě postavit proti veškeré moci britské koruny."
Soudce Judge se přitom poněkud otřel o Evropu, když dodal, že "těmto principům Britové dobře rozumějí, kdežto ve Francii stále ještě vládne absolutní monarcha". Dodal, že bourbonský král Ludvík XV. by prostě takový způsob vyjadřování netoleroval. Voltaire, uvedl soudce Judge, kterého francouzská vláda dvakrát uvěznila, měl velký respekt vůči anglické ústavě. Je ironické, že zatímco musel v 18. století Voltaire uprchnout do Londýna za to, že mluvil otevřeně, David Shayler byl nyní nucen odejít do emigrace do Paříže.
Bude určitou dobu trvat, než se plně projeví důsledky tohoto rozsudku soudce Judge. Ale jeho rozhodnutí ohledně nesprávnosti policejního zásahu bude mít okamžitý vliv na to, jak bude v budoucnosti postupovat britská rozvědka proti dennímu tisku. Soudce rozhodl: "Nepohodlná či ztrapňující odhalení, ať už se to týká tajných služeb anebo veřejných úřadů, nesmějí být potlačována. Žaloby, zaměřené proti zveřejněným článkům jednotlivých novinářů anebo proti denním listům či televizním pořadům, nebo hrozby takových žalob, ochromují veřejnou diskusi."
Někteří odborníci se domnívají, že tento verdikt bude mít velmi vážný dopad na budoucnost britského zákona o utajovaných skutečnostech, Official Secrets Act. Lidé, kteří chtějí něco prozradit, to obyčejně sdělují tisku. Je velmi obtížné si představit, jak bude moci policie tyto lidi žalovat, vzhledem k tomu, že nyní nemá právo získávat k tomu od novinářů důkazy. Budoucí proces s Shaylerem, který se má prý vrátit do Británie v srpnu, bude zajímavým zkušebním případem. Proces s Nigelem Wyldem, důstojníkem britské vojenské rozvědky, který je údajně zdrojem knihy Tonyo Geraghtyho o tajných operacích britské armády v Irsku, The Irish War, vyvolá podobné otázky.
Případ také vyvolává otázky ohledně takzvaného poradního obranného výboru (Defence Advisory, "D-notice" Committee), což je volné sdružení státních úředníků a čelných novinářů jemuž reportéři předkládají články před zveřejněním, aby se zhodnotilo, zda porušují principy národní bezpečnosti. Týdeník Observer tento systém ignoroval, když zveřejnil informaci o libyjském spiknutí. Mnozí se domnívají, že spoluprací s tímto systémem se novináři v podstatě podrobují státní cenzuře.
Stephen Dorrill, autor knihy MI6: Fifty Years of Special Operations (MI6: Padesát let zvláštních operací), která vyšla letos, uvedl: "Tento verdikt je senzační zprávou. Ale pokud chtějí šéfredaktoři zostřit svůj investigativní žurnalismus, měli by naprosto přestat spolupracovat s výborem "D-notice". Ten má zcela rozkladný vliv."
Anarchisté a antikapitalističtí aktivisté připravují velké protesty proti výroční konferenci britských labouristů v Brightonu a proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze
Shrnujeme článek Kamala Ahmeda, Kate Connollyové a Burhana Wazira, který vyšel v neděli 23. července v týdeníku Observer.
Anarchisté a antikapitalističtí aktivisté se připravují na léto protestů v Británii, které má pak vyvrcholit velkou globální demonstrací v Praze během zasedání Mezinárodního měnového fondu. Hlavním cílem protestů britských anarchistických skupin, které vyvolaly letos v květnu chaos v centrálním Londýně, bude výroční stranická konference britské Labouristické strany v Brightonu.
V inzerátu, který vyšel v britském týdeníku New Statesman vyzývá skupina, která si říká Brighton 2000, aby se její stoupenci shromáždili v tomto jihoanglickém letovisku v neděli dne 24. září, v den, kdy tam má přijet britský premiér Tony Blair. Očekává se, že někteří demonstranté se přímo z Brightonu pak přesunou do Prahy, kde začne zasedání Mezinárodního měnového fondu o dva dny později.
V inzerátu se praví "Brighton rocks against Blair" - "Brighton se otřásá proti Blairovi" (Výraz má ještě celou řadu dalších nepřeložitelných podtextů, "rock" je také odkazem na rockovou hudbu, případně rockové koncerty, dále "Brighton rock" je "Brightonský špalek" - cukrová tyčka pro turisty, pozn. JČ) Inzerát pokračuje: "Zablokujme výroční konferenci Labouristické strany jako výraz solidarity s likvidací zasedání Mezinárodního měnového fondu, které se má konat v Praze. Protestujte proti privatizaci, protestujte za zdanění bohatých a za práva žadatelů o asyl."
"Přirozeně vám nemůžeme podrobně sdělit, jaké máme plány na výroční konferenci Labouristické strany," uvedl mluvčí organizace Brighton 2000, která má sídlo v Londýně. "Ale aktivismus v Británii za poslední rok prokázal, že dochází k masovým demonstracím. Naše akce na labouristické konferenci nebudou jiné."
Hlavním nástrojem pro získávaní účastníků pro tyto demonstrace se stal internet. V přípravách na pražské zasedání Mezinárodního měnového fondu (toto zasedání je mezinárodně označováno zkratkou S26) začaly navazovat organizace jako Global Exchnage a Tradewatch styky s aktivistickými organizacemi po celém světě.
V Británii se pro letošní léto plánuje také na 1. srpna hromadná pěší túra z Aldermastonu do Faslane, kde je jaderná ponorková základna. O čtrnáct dní později má být tato základna jaderných ponorek Trident terčem blokády demonstrantů. Zároveň budou velké skupiny cyklistů blokovat centra Londýna, Kodaně, Ženevy a Berlína za účelem toho poukázat na znečišťování ovzduší ve velkých městech.
V Praze se připravují oficiální činitelé na příjezd desetitisíců aktivistů, protestujících proti globalizaci. Očekává se, že tito protiglobalizační aktivisté promění zasedání MMF a Světové banky v Praze v trapný chaos. Předpokládá se, že přijede do Prahy více než 20 000 demonstrantů a že dojde k prvním velkým protestním demonstracím od pádu komunismu.
Úřady se obávají, že dojde k ponižujícímu opakování demonstrací, k nimž došlo před Světovým obchodní střediskem v Seattle loni v listopadu, a jsou obviňovány, že plánují užití stejně tvrdých metod, jaké používal proti svým kritikům komunistický režim.
České ministerstvo vnitra nařídilo uzavření všech divadel během konference, a to z obavy, že by jich mohli demonstranti využít jako platformy pro své protesty tak, jak to disidenti jako Václav Havel dělali v posledních týdnech existence komunistického režimu.
Ministerstvo školství trvá na evakuaci všech školou povinných dětí a zavedlo po dobu konference, která má trvat týden, zvláštní prázdniny.
"Obáváme se o bezpečnost žáků, protože by se mohli stát svědky hromadných protestů odpůrců globalizace," uvedl mluvčí. Očekává se, že obyvatelé Prahy pokud možno město opustí. Bude se konat reklamní kampaň, která bude požadovat, aby v té době občané Prahy z města odjeli a zamezili tím dopravním zácpám. Články v českém tisku doporučují Pražanům, aby si zabarikádovali všechny dveře a okna proti "barbarům".
Bezpečnostní opatření v bývalém komunistickém Paláci kultury, který se nyní jmenuje Kongresové středisko, budou velmi přísná. Zde se má sejít 23 000 delegátů, kteří mají podle odhadů do Prahy přijet.
Pořádek bude udržovat 11 000 policistů posílených 5000 vojáky a důstojníky zvláštních služeb.
České úřady jsou v těsném styku s Interpolem a se zpravodajskými službami jiných zemí a jejich bezpečnostní strategii posílilo to, že právě nyní otevírá v Praze kancelář americká FBI, která tam má bojovat proti terorismu, extremismu a hospodářské zločinnosti.
24 českých policistů se podrobilo ve Washingtou během zasedání MMF a Světové banky v dubnu školení u FBI a v květnu Prahu navštívil Louis Freh, šéf FBI, a jednal tam o bezpečnostních plánech pro zářijovou konferenci, která se připravuje už pět let.
Aktivisté, kteří připravují protesty, konstatují, že opozice proti nim roste. "Naše telefony jsou odposlouchávány, čtou nám e-mailovou poštu a natáčejí na video naše schůze," uvedl Chelsea Mozen, mezinárodní koordinátor protestních aktivistů pro sdělovací prostředky. Mozen opustil své zaměstnání ve Washingtonu jako pracovník v oblasti sociální politiky, aby se mohl účastnit protestů v Praze. Mezinárodní setkání organizátorů protestů, které se konalo na jednom statku za Prahou, natáčela policie videokamerami a sledována muži s dalekohledy ze střech, uvedl Mozen.
Mezi protestními aktivisty se šíří nepodložené zprávy, že dokonce budou uzavřeny i hraniční přechody do České republiky ve snaze zabráni tomu, aby se do země dostali demonstranti. Zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky má přinést České republice zisk asi 80 milionů dolarů.
Martin Shaw, pětatřicetiletý elektrikář z Londýna, který se kvůli pražskému zasedání MMF už nastěhoval do Prahy, uvedl, že nedůvěřuje nabídce českých úřadů "ubytovat" protestní aktivisty na monolitním, ale nyní polorozpadlém Strahovském stadionu.
"Bydlet tam nebudu, protože je to daleko od konferenčního střediska a není vyloučeno, že by nás tam chtěli zadržet,abychom nepřekáželi oněm nezvoleným mužům, kteří se ze své činnosti nikomu nezodpovídají, kteří budou v Praze činit rozhodnutí, postihující celý svět," uvedl".
Kdo (skutečně) ovládá Českou televizi?
Není dne, aby ČSSD nebo ODS někdo nepeskoval za politicky motivované zásahy v České televizi. Zeman s Klausem se však spíše nacházejí v situaci, která by se dala opsat následující metaforou: Aniž by si kdy vychutnali opojení ze soulože, chce se po nich, aby už platili na dítě.
Toto přirovnání není nijak absurdní ve světle sobotní (22.7.2000) reportáže ve zpravodajském pořadu Události. Reportér Jakub Knězů referoval o výsledcích šetření, které v IPB déle než půl roku prováděla ČNB. Na začátku reportáže přitom Knězů řekl, že ČT má závěrečnou zprávu ČNB k dispozici, stejně jako ji má týdeník Respekt, který o ní bude informovat ve svém pondělním vydání. V reportáži se pak už o Respektu ani nezmínil. Takže buď se na vzniku reportáže týdeník Respekt podílel (a divákovi tato skutečnost zůstala utajena), nebo se jednalo o neplacenou reklamu na jeden z nejméně tří českých SOUKROMÝCH zpravodajských týdeníků.
Z uvedeného za prvé vyplývá, že ideová skupina spřízněná se čtyřkoalicí (Respekt a obecně lidé shromáždění okolo knížete Schwarzenberga) v ČT vliv neztratila. Jestli tedy takto probíhají čistky v režii ODS a ČSSD, nemusí se nikdo o nezávislost ČT bát.
Za druhé jde o první výrazný lapsus nového šéfredaktora Klepetka, který měl pasáž o Respektu z reportáže vyškrtnout. Jenže co chtít po šéfredaktorovi, který sám nikdy žádnou pořádnou reportáž nenatočil.
Osobně jsem se s ním setkal jen jednou, když před několika lety reportoval ze zasedání Rady pro rozhlas a televizi. Když jsem se večer podíval na výsledek jeho práce, měl jsem dojem, že se každý z nás zúčastnil zcela jiné události.
Když před časem pan Hodač uvedl, že změny ve zpravodajství konzultoval s Mlynářem a Kuhnelem, nevěnoval jsem tomu výraznější pozornost. Teď už to však chápu. Zpravodajství ČT má i nadále pod palcem Čtyřkoalice, byť situaci v ČT zneužívá k politickým útokům proti ODS a ČSSD. A to je nechutné.
Dobře si to zapamatujme, protože stejné metody budou mladí hoši z US používat, až nám budou za pár let vládnout. Už teď je dobré se na to připravit, alespoň nebudeme překvapení a zklamaní. Navíc úkolem občana v demokratické společnosti je být skeptický a neustále zpochybňovat autoritu moci, upozorňovat na její nedostatky selhání. Už v jejích samotných počátcích.
Jaroslav Plesl
Blitzkrieg nebo do třetice všeho dobrého?
(Miniinterview premiéra Zemana v Událostech
ČT 20/7/2000.)
Pár dnů po úspěšném vystoupení v "21" předstoupil
premiér Zeman před kamery ČT opět, tentokrát v krátkém
sedmiminutovém interview při příležitosti poločasu vlády
sociální demokracie. Tentokrát ale váhám, zda za tento "blitzkrieg"
vůbec někoho hodnotit a zda lze bez ukřivdění konstatovat,
že pan premiér si do třetice všeho dobrého pošmákl na dalších
dvou redaktorech (Marek Vítek a Jiří Schmarcz).
Sedm minut na tak význačné téma považuji za nešťastné řešení.
Během tak krátké chvíle může padnout jen pár otázek a
odpovědí a prakticky se nelze dostávat pod kůži. Ukázalo se
to i tentokrát: na sice vtipný, ale v podstatě demagogický
citát z Čapka nebyla šance reagovat a výsledný dojem z této
premiérovy odpovědi byl "ten je zase utřel". Oba
redaktoři, vědomí si toho, že by svými otázkami neměli jen
servilně nahrávat na odpovědi, že by měli být dostatečně
důrazní a asertivní a navíc i obstát, se snažili o přiměřeně
"provokující" dotazy. Každé takové výzvy se ale
premiér zhostil dobře vypointovaným protiargumentem, na který
už nebyla šance dále reagovat. Připočtu-li Vítkův hlasový
handicap a televizně nezkušený projev Schmarczův, vychází i
tento rozhovor na body pro Zemana.
Téma dvou let současné vlády si jistě zasluhuje důstojný
dostatek času a prostoru. Doufejme, že takový pořad v brzké
době uvidíme.
Aby nevznikla mýlka: nejde samozřejmě o to, kdo koho zastínil,
přetrumfl nebo ztrapnil. Jako podstatné vidím dva momenty: za
prvé to, jak funguje ČT a jak plní svou funkci veřejnoprávního
média, a za druhé roli médií jako onoho příslovečného hlídacího
psa demokracie.
Nechci zbytečně opakovat to, co v BL již vícekráte napsali
mnozí a povolanější. Chybí novinářská osobnost, jež by třeba
pro Miloše Zemana byla partnerem. V současné době se sice
jako gurmán na vyhlášenou restauraci těší, že si zase dá
nějakého redaktůrka k obědu (= k diskusi), jsem ale přesvědčen,
že jako sugestivní a kvalitní diskutér vlastně touží po někom,
kdo by mu byl důstojným partnerem, chcete-li, soupeřem. Řekl
bych, že jeho opakované výroky o nekompetentních hloupých
atd. žurnalistech jsou vlastně voláním po opaku, výzvou, aby
se mu někdo rovnocenný postavil.
Je smutné a zároveň podivné, že tady ani za deset let takoví
nejsou. Proč ne? Skončili jako mluvčí? Nechali se unést
rychlou slávou, založenou známostí z obrazovky, ne však
tvrdou prací? Nebo prostě nefunguje rešeršní zázemí, bez
kterého je sebevětší génius poloviční? Jeden příklad: až
příliš často se stává, že politik novináře usadí slovy
"kdybyste si pořádně přečetl...". Redaktor zahanbeně
mlčí či koktá, místo aby věcně kontroval. Dovedete si představit,
jak by zareagoval nepopulární komunistický poslanec Ransdorf?
Z hlavy by vysypal několika dalších protivníkových výroků
i s přesnými daty a hromadou čísel na desetiny procent. Nemějme
ho rádi, ale z jeho perfektní teoretické připravenosti by si
mohl vzít příklad každý.
V tomto tedy zatím ČT příliš nefunguje. Redaktoři, vhození
do vody ovládané dravým Zemanem, se pak - ne zcela vlastní
vinou - stávají snadnou obětí jak premiéra, tak i nejrůznějších
píšících kritiků (viz např. zde).
Opravdu nejde jen o průběh rozhovorů. Vedle zmíněného
fungování ČT vidím ještě nepříjemný dopad obecnější.
"Prohry" v diskusích s politiky přispívají k nezdravému
klimatu mediálnímu i společenskému. Zeman to dělá opravdu
dobře: zcela jasně a cíleně se profiluje jako úspěšný "redaktorožrout",
jehož se už dnes jistě skoro každý obává a s nímž za chvíli
už nikdo nebude chtít diskutovat. (A to byli tentokrát na těch
sedm minut nasazeni dva najednou!) Jak jsem už uvedl posledně,
ostatní politici se rádi a nadšeně nechají inspirovat.
Stanou se stranou ofenzivní a budou zatlačovat televizi a média
vůbec do defenzívy?
O jejich snahách prosadit v nich svůj vliv se všeobecně ví.
Děje-li se tak v nevyzrálé české demokracii, je to obzvláště
na pováženou. Moc je veliké pokušení a lákadlo. Nezávislost
médií, občanů a demokracii vůbec, tyto křehké květinky,
je třeba hájit a chránit.
To bych však už jen opakoval myšlenky, které nejenom v BL
zazněly už mnohokrát. Jedno krátké interview s premiérem
samozřejmě demokracii neboří, i ono ale spoluvytváří
nerovnovážnou situaci, v níž kontrolní mechanismy sedmé
velmoci kulhají.
Kdyby neměl tak nešťastný původ, použil bych i já jednoho
citátu:
Lidé, bděte!*
Ivan Sosna
21/7/2000
*(Pro mladé a komunistickým Československem nepoznamenané:
Julius Fučík, Reportáž psaná na oprátce.)
Do diskuse o diskusi
(Ad internetové diskutování Tomáše Peciny)
Miloš Štěpánek
Co s "rezultativností"?
Vždy se snažím (jako patrně každý) o srozumitelnost, kam patří i vymítání nejasných obratů či výrazů. Vím však, kam vede cesta dobrými předsevzetími dlážděná. Proto opravdu vítám upozornění na své lapsy.
V ohlasu na apel za kvalitu polemiky pan Tomáš Pecina zapochyboval o pojetí mnou užívaného (v této výzvě často a snad i dříve) výrazu rezultativnost, zejména ve spojení rezultativnost diskuse. Prověřil jsem půldruhého tuctu příspěvků, které jsem od února uveřejnil a nalezl ho dříve jen dvakrát: a to (a) ve svém Internetovém Krédu a také (b) při kritice podceňování rozdílu mezi politikou a politikařením; tak pro pořádek obě místa cituji:
(a) rozhodl jsem se vyzkoušet, co Internet opravdu dokáže. V naší vlasti už je pro politiky a žurnalisty (jako jádro politické třídy) všeobecně dostupný. A tak provádím soukromé šetření (rozvědku bojem), jak mohou jeho vrozené perspektivní kvality pomoci bezprostředně tam, kde to národ nejvíce potřebuje: ve tříbení názorů a sjednocování sil pro - jak jinak - naše světlé zítřky. Měřítkem může být šíře polemik a zejména jejich rezultativnost. V tradičních gutenbergovských médiích je pro výměny názorů prostor fyzicky i ekonomicky omezen. A na to se mohou redakce vymlouvat, takže se myšlenky pohybují často po mimoběžkách, v různých rovinách a bez vzájemného střetu, a tak nelze vykřesat jiskřičku nového poznatku. V internetovém prostředí bez úzkých technických omezení by konflikt a sjednocování názorů měl mít meze pouze intelektuální.
(b) Za poslední půlrok...( poněkud zobecňuji co napsáno původně jen o problémech televize)... zatím nepozoruji - tak jako, bohužel, až u příliš mnoha "přísně veřejných" témat - ani významný procedurální pokrok, který by se měl projevit nejprve v inventuře problémů, jejich hierarchizaci a prioritách. Nejhorší je, když se tvrzení míjejí, diskutovaná otázka není na konci alespoň strukturovanější než byla na začátku. A přece teprve to umožňuje vést o každém z uzlů "mřížky" rezultativní disputaci, stavět argument proti argumentu, což jsou předpoklady pro alespoň nějakou shodu - např. v diplomatickém smyslu "dohodli jsme se, na čem jsme se nedohodli" - , nejlépe ovšem konsensuální, teprve po níž může následovat dlouhodobě nenapadatelné samotné řešení....věřím, že postupně dojde k soustřeďování pozornosti na klíčová témata a jejich důkladné "promrskávání".
Věřím, že po této citaci už v souvislosti s výzvou k diskusi o diskusi" nedochází - s využitím termínů pana Peciny - k bikontextuálnosti či diskontextuálnosti výrazu (přes jeho "učenost") "rezultativnost debaty". Chápu ji jako požadavek směrování výměn názorů k závěrům, k výsledkům. Před pár léty bychom asi řekli snahu o jejich smysluplnost. Dnes by také šlo módně zneužívaným slovem brojit proti třeba proti "účelovost" argumentů v diskusi.
Jen ještě třeba zdůraznit, že čertovo kopýtko může být i v různě širokém významu pojmu debata. Lze za ní považovat jednu schůzi, sérii článků či televizní pořad, nebo také širší proces tvorby společenského názoru. Snad se shodneme, že ničím nekončící pavlačové a hospodské seance (jakož i jim podobné a bohužel příliš časté efemérní mediální kampaně) mají jen vzdálenou, vnější podobu s žádoucím veřejným diskurzem. Tedy s tou diskusí, odkazem na níž TGM dokonce definoval demokracii a které je v českém společenském prostoru po pádu bolševismu tak poskrovnu.
Jednotící (positivní) role debaty (Internetu)
Nejde ovšem o akademickou definici pro naučný slovník, ale o praktický význam pojetí a orientace diskuse pro vývoj české společnosti. Ve výzvě jsem protestoval proti tomu, že Jan Čulík jednostranně zdůrazňuje, že Internet je svou podstatou médiem podvratným .... Má potenciál rozrušovat konvence a bourat stereotypní myšlení. Tvrdím, že z definice (a rovněž ze zkušenosti mezinárodní vědecké a jiné spolupráce) má i potenciál soustřeďovat intelektuální sily na rozpracování cílů společnosti, obsah problémů, na jejich priority, prostředky a způsob řešení.
Tomáš Pecina ve svém výkladu místy (viz druhý odstavec) k podceňování rezultativnosti debat inklinuje. Souhlasím, že výsledkem diskusí je "málokdy jednoznačná shoda všech zúčastněných (konsensus) nebo porážka některé diskutující strany na hlavu"; v této absolutizující podobě lze dodat "ve všech bodech předmětu". Jako výsledek diskusí vidí správně (ale neúplně) znalost "více aspektů problémů než předtím, svobodní účastníci mohou přehodnotit svá dosavadní stanoviska. Podle této formulace však jakoby vůbec neexistovaly "anti-entropické" výsledky debat. To v naší společnosti je možná blízko skutečnosti, ale k naší škodě. Dovolím si připomenout první slova z mého vstupu do pavučiny, kdy jsem deklaroval zájem o Metodiku a pravidla diskuse: Polemika se v Česku nevede lehce, protože na různých rovinách je otevřena přemíra otázek, výrazivo je postmoderně zrelativizováno, o hodnotových měřítcích ani nemluvě. Za těchto okolností potřebná obsáhlost popisu předmětu sporu, cizích i vlastních východisek je na úkor prostoru pro objasnění podstaty. Na tomto neutěšeném stavu nemají vinu zdaleka jen politici, ale nezanedbatelný podíl patří i médiím. Dnes dodávám, že Internet tu patrně nabízí možnost "skladování", registrace a snadné dostupnosti- mimo jiné pomocí hypertextových odkazů - již jednou ujasněných témat ("rezultátů" předcházejících etap diskusí).
Orientace na pozitivní výsledky diskusí (dílčích i společenských) by se neměla podceňovat přinejmenším proto, že (hádejte, koho cituji?) Naše země je zahalena v husté mediální mlze, v níž hesla a zkratky vytlačují z veřejného prostoru povědomí o problémech..."schopnost podstatného tázání" se u nás rychle vytrácí; naopak, stáváme se kolonií hollywoodského imagologického průmyslu, obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je nejúčinnější formou kontroly informací v současném světě. (Poznámka 1)
Procedury a pravidla
I když to vypadá to paradoxně, omezení těkání kolem věcných aspektů a soustředění pozornosti na ně vyžaduje přednostní zkvalitnění procedur diskuse. Budu nadšen, pokud tato problematika vyvolá širší pozornost. V různých dobách - zejména revolučních - a na různých úrovních se s odporem setkává už i samotné explicitní nastolení procedurálních otázek - považuje se za odvádění pozornosti od obsahu, za zdržování, za byrokratismus.
Jako příklad beru jednací řád sněmovny, kde se má před nezbytným rozhodnutím sjednotit názor pouhých 200 reprezentantů národa. Je asi dobře, že televize utajuje průběh jejích schůzí tak, že promítá záznamy zasedání v době předjitřní, protože jinak by nízká obliba zákonodárného sboru ještě více klesla. Návrhy podle sněmovního tisku toho či onoho, tři různá čtení, připomínky, hlasování o postupu hlasování atd. se jeví jako zformalizované až běda. Avšak bez takových pevných (vyžadujících jistě další prohloubení) pravidel by se sotva dospívalo k nějakým věcným - jakkoli i nadále sporným - závěrům, zejména za skutečné legislativní smršti
Sjednocování zájmů v národě, ve státě se však týká deseti milionů. Metodami "všelidových diskusí" z minulého režimu to nešlo. Absolutní "cochcárna" poslední dekády však také zřejmě není řešení - kde by se jinak brala "blbá nálada"? Politický společenský diskurz jistě nepovede k absolutním konsensům. Pokud si ho nepleteme s partajně - politikářským hašteřením, musí se v diskusích postupně prohlubovat shoda o námětech k řešení, jejich prioritách a u sporných témat argumentace (zájmů) socio-demografických sil, které se za různými stanovisky zpravidla skrývají. Po jejich vyjasnění už nejde - přísně vzato - o debatu, o poznávání, ale o prosazování zájmů, agitaci, propagaci. Rozeznává a dodržuje naše žurnalistika tuto hranici dosti citlivě adůsledně?
Návyky a dovednosti výměny názorů, debat a polemik (tedy procedurálních postupů) nejsou shůry dány. Jen velmi málo jsou popsány v monografiích či učebnicích, ještě méně vyučovány ve všeobecném školství (třeba v dílčí podobě rétoriky - ačkoliv pamatuji středoškolská "řečnická" a tzv. slohová cvičení - či logiky - která se nicméně přednášela v poslední třídě posmívané sovětské "desetiletky"). Podle toho to také vypadá.
Držet se tématu
Můj komentář pouhých dvou odstavců ohlasu pana Peciny překročil rozumný rozsah příspěvku. Ale k tématu "diskuse o diskusi" se vztahovaly jen až poslední čtyři. Z nich totálně nesouhlasím pouze s jedním tvrzením, totiž že redakční příprava nemůže zmírnit mimoúrovňové nekřížení planých prohlášení aniž by spolehlivě zničila každou diskusi (řeč nebyla o "odstraňování názorů hluchoblbých"). Stojí za zamyšlení, zda v této souvislosti není něco na emotivní charakteristice redakční politiky Britských listů (divoký let neřízeného letadla)
z pera pana Šmída. To by vyžadovalo delší argumentaci, kdyby příklad potřebného zákroku neposkytlo středních pět odstavců ohlasu, s uspěchanými zevšeobecňujícími, dosti nespravedlivými formulacemi o rozhlasových a televizních politických "diskusích" (v uvozovkách pana Peciny). Myslím si, že analogickou problematiku jsem rozebíral dříve a snad bez oněch "overstatementů" (Poznámka 3) v Nekrologu za "V pravé poledne", ale k explicitní polemice takto nedošlo.
Závěrem musím zejména v této souvislosti vyslovit politování, když místo prohlubování výměn materiálů a názorů mezi médii a jejich provazování dochází naopak k přerušování nadějných vazeb (sloupek Blistů v Literárních novinách a záměr M. Šmída ukončit spolupráci s BL a publikovat pouze v Louči).
Špatný sloupek Jana Čulíka:
Čech čtoucí, tma tmoucí...
ad: http://www.britskelisty.cz/0007/20000714g.html#06
Jan Čulík nám nabízí výňatky
svých textů z Literárních novin, ze sloupce , který byl
šéfredaktorem Jakubem Patočkou nedávno
'utnut', prý ne kvůli jejich kvalitě, nýbrž jaksi 'za
trest', kvůli naštětění... Proč nám tyto články z druhé
ruky pan Čulík nabízí? Máme posoudit jaká je to ztráta pro
čtenáře Literárek? Jaká je úroveň těchto článků?
Jsou-li na zajímavá témata? Jsou-li dobře napsané? Jsou-li
vůči sdělovaným skutečnostem kritické a analytické, nebo
jenom cosi papouškující a překládající? Pomáhají-li
čtenáři dát si věci do souvislostí? A tak dále...
Budiž.
(Vůbec ne) namátkou jsem vybral tento článek:-
"Češi čtou skoro nejvíc na světě a Britové se
nejčastěji dívají na televizi. Zdrojem sebekritického
pohledu je pro britská média právě zveřejněná studie
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, o gramotnosti
a vlivu televize na populaci. Podle procenta obyvatel, kteří
přečtou alespoň jednu knihu za měsíc, je Česká republika v
Evropě na druhém místě, za Novým Zélandem, kdežto Velká
Británie se v tomto žebříčku umístila až na třináctém
místě. Jenže rozdíl v počtu obyvatel, kteří v těchto
zemích čtou, je malý: na Novém Zélandě a v ČR přečte
alespoň jednu knihu za měsíc 65 procent obyvatel, v Británii
60 procent obyvatel. V Británii se dívá na televizi alespoň
dvě hodiny denně nejvíc lidí v Evropě (60 procent), ČR je s
cca 50 procenty obyvatel sledujícími televizi aspoň dvě
hodiny denně na čtvrtém místě, za Británií, Novým
Zélandem a Německem. Británie však má velký počet lidí,
kteří si nevědí rady s četbou oficiálních dokumentů,
skončila v tomto ohledu na 15. místě (ČR je na 5. místě),
co se týče schopnosti lidí číst prózu, Británie je na 13.
místě, ČR na 15. místě. Vysoká míra sledování televize
ochromuje gramotnost obyvatelstva, argumentují autoři studie. V
severských zemích však televize gramotnost občanů příliš
nepoškozuje, protože všechny zahraniční filmy jsou tam
vysílány s podtitulky a nejsou dabovány do domácího jazyka.
"
Jakožto pomyslný Bohemicus legens
(?) - vyhledal jsem si i webovou stránku OECD - http://www.oecd.org/els/pdfs/Education/Literacy3.pdf, ve snaze lépe porozumět metodice a závěrům
studie - leč marně, je tam vydán jen úvod, studii ať si
zájemce objedná.
Vyzkoušel jsem si tedy svoji schopnost
porozumět samotnému textu pana Čulíka.
Poučil jsem se takto:-
a) Nový Zéland je překvapivě v
Evropě neboť je "Česká republika v Evropě na
druhém místě, za Novým Zélandem" (?!)
b) "Rozdíl v počtu
obyvatel, kteří v těchto zemích čtou, je malý", překvapivě vyplývá ze skutečnosti,
že rozdíl v číslech procent ze zcela odlišně
velikých populací je malý. Takže 65 z české populace je
srovnatelné ze 60 procenty z britské populace, co do počtu
obyvatel (?!).
c) Nejvíc televizních diváků v
Evropě si za účelem dívání na televizi překvapivě jezdí
do Británie, aby se tam na televizi dívali - viz věta "
V Británii se dívá na televizi alespoň dvě hodiny denně
nejvíc lidí v Evropě" (?!)
d) Zajímavé je, že přestože
"Češi" čtou knihy více než "Briti"
(kteří Češi, více než kteří Briti? - to by teprve byla ta
správná otázka, prosta statistického stírání v jeden
celek), "co se týče schopnosti lidí číst prózu,
Británie je na 13. místě, ČR na 15. místě " Hmmm. S tímhle mám problém, asi proto,
že jsem Čech. Ať tohle čtu jakkoli, s ohledem na ostatní
uvedené údaje Češi buď čtou knihy ale v knihách je místo
prózy něco jiného - poezie? svazek Jana Kavana? - anebo,
navzdory svému čtení knih více než Briti, nerozumějí tomu
co čtou tak jako ti Briti, kteří čtou, a to přesto,
že všobecní Briti víc než všeobecní Češi, čumí na
telku. Čumí více, nebo jen déle? Sledují? Rozumějí? Atd. atd...
Avšak nabízená analýza autorů je
přímo v rozporu s danými výsledky, když se usuzuje, že
úpadek čtení u Britů zavinila vysoká sledovanost televize
" Vysoká míra sledování televize ochromuje
gramotnost obyvatelstva, argumentují autoři studie. " Jakže, prosím?
------------------
Pane Čulíku, nebylo by na místě
takhle logicky špatnou studii rozcupat, než ji jen tak ve
zkratce konstatovat na stránkách Literárních novin ?
Z poznámku by třeba stálo, že jde o
odlišné jazyky. Odlišné jazyky mají odlišnou gramatickou a
pravopisnou náročnost. Nelogičnost a náročnost anglického
pravopisu, které podle psychologických studií dělá výrazné
potíže Angličanovi s IQ pod 80, aneb zhruba desetině
populace, je nejspíš tím nejjasnějším odůvodněním
vysokého procenta negramotnosti dospělých Britů. V případě
češtiny stačí na schopnost číst a psát IQ kolem 70, pokud
si vzpomínám, a chudších duchem je už pramálo. Brit, který
si s knížkou neporadí, bude asi poslouchat angličtinu
mluvenou, čili sledovat radio či čumět do televize. Takže
pomyslná a naprosto nevyplývající kausalita více TV
-> nižší gramotnost bude spíše opačná? Kdo je
negramotný, kouká na TV, a basta. Ti Angličané, kteří si s
anglickou knížkou poradí, právě proto, že jde o výše
postavenou laťku gramotnosti, se budou chovat jako populace
jako uvědomělejší čtenáři, neboť mezi nimi není ta
část populace, která ještě dokáže naučit se číst a
psát, ale už nedokáže napsanému tak docela rozumět. Mezi
tyto však nepatří čtenáři Literárních novin. Soudný
čtenář Literárek, mezi které žel nepatřím, si ve výše
uvedeném článku najde pramálo přínosného. Takže
zmíněný článek do tohoto média svou úrovní nepatří,
epicentrum stranou.
Tak nějak bych to viděl.
Poznámka JČ: Pan Pinkava má pravdu. Zjišťuji, že jsem v Britských listech omylem zveřejnil jakousi předběžnou verzi tohoto sloupku, která obsahuje četné chyby, které ve verzi zaslané do Literárních novin už nebyly. Zejména jde o to opakované "v Evropě" - zmiňovaná studie je celosvětová. Jakmile najdu správnou, opravenou verzi, inkriminované vydání BL opravím. Formulace "Jenže rozdíl v počtu obyvatel je malý" měla znít "rozdíl v procentech obyvatel je malý" (tato chyba zůstala i v textu v Literárkách). Údaj o tom, že podle autorů studie vysílání nedabovaných filmů podporuje vyšší míru četby knih, mají autoři studie z analýzy zvyků populace ohledně čtení ze zemí, kde se nevysílají dabované filmy, například ze Skandinávie, o tom byla ve sloupku zmínka. Je možná pravda, že zpráva byla natolik zestručněna, že je nesrozumitelná, sloupek je ovšem rozsahem pevně omezen. Tři "zánovní" sloupky jsem zveřejnil v BL jen proto, že naposled, když jsem to učinil (někdy v lednu 2000), vyvolaly sloupky v BL velmi dlouhou debatu.