K dnes v Praze začínajícímu Druhému kongresu světové literárněvědné bohemistiky
Z literárně kritických prací studentů Glasgow University:
Je správné považovat Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší za dílo o vzájemném neporozumění?
Příběh inženýra lidských duší obsahuje celou řadu nejrůznějších scénářů, divergentních svou skladbou, odehrávajících se během rozsáhlého časového období, od života v českém městě během nacistické okupace až po ovládnutí Československa komunisty a pak dál až k další etapě "osvobození", kterou zosobňuje život v Kanadě. Prolínání zážitků nejrůznějších postav během různých ér slouží k ilustraci existence nejrůznějších rysů, které mohou lidi rozdělovat. Konkrétní zážitky dramatických historických událostí jsou doplňovány subjektivním vnímáním okolností a jejich interakcí s nimi. Zároveň se dílo zabývá otázkami, týkajícími se role spisovatele. To je zřejmé zejména z pojmového rámce díla, do něhož je umístěno vyprávění - jde o kapitoly, které obsahují odkazy na klasická literární díla.
Kniha se do určité míry ztotožňuje s některými postavami či osobnostmi z nejrůznějších časových období bez ohledu na konkrétní životní zážitky. Zároveň se kniha do určité míry distancuje od těch osob, které sice zažily tytéž událost, ale na jiné existenční úrovni. Tak je srovnáván "východ" a "západ", stejně jako jednotlivé postavy a z titulu románu vzniká další téma. "Inženýr lidských duší", to byl výraz, jehož užil Stalin ve své definici umělce ve společnosti. Možná, že je toto téma v románu zkresleno, až na všudypřítomnost Dannyho Smiřického, který spojuje všechny události. Smiřický je postava, na niž musejí všechny ostatní postavy reagovat. Jejich činy a charaktery jsou vedlejší a jsou odvozeny z jeho života. Možná, že to platí o všech lidech, protože je román v podstatě celý napsán v první osobě a to je základem nepopiratelných nedorozumění, která román osvětluje. Protože i když Danny běduje nad neschopností jiných pochopit ho a prezentuje se jako člověk, který je si intuitivně vědom vnitřního stavu jiných lidí, jeho silný egoismus způsobuje, že sám vlastně nedokáže porozumět nikomu jinému, ani nikoho jiného ocenit a mají-li se mu jiní přiblížit, musejí se především snažit oni sami.
Román se skutečně zabývá neporozuměním, ale na mnoha úrovních a nejširší z nich je to nedorozumění, které vzniklo ze zážitku rozličných historických událostí, které jsou zde prezentovány z hlediska komunismu a pak z hlediska kapitalismu. Protože nejenže jsou východní a západní civilizace založeny v současnosti (tj. v době publikace románu za komunismu, pozn. JČ) na různých principech, ale jsou odvozeny z odlišného průběhu historie. Avšak přesto lze pod tím vším identifikovat téma, které se v české literatuře z tohoto období objevuje znovu a znovu, je to téma triumfu života v malém měřítku, v pozadí grandiózních událostí, což je v tomto případě zřejmě vynuceno nemožností totální solidarity.
Má-li být Škvorecký schopen srovnávat život v obou politických systémech, musí se je nejprve pokusit popsat. V tom je nejlépe zřejmá argumentace tohoto románu: musí totiž vylíčit dva politické systémy, jeden v autorově rodné zemi, plný nostalgie a subjektivního zaujetí, druhý v jeho přijaté zemi, v Kanadě, o níž vládnou pochybnosti, zda ji může kdy vůbec porozumět. Východ je charakterizován jako svět ovládnutý systémem, který vnucuje zotročeným lidem myšlenky a činy. Svoboda neexistuje. Západ, kam se mnozí chtějí dostat, je považován za oblast svobody a šancí. Zjevně existuje mezi oběma světy obrovský rozdíl, avšak není to jen rozdíl v percepci? Havel napsal, že vědecká ideologie není vnuceným standardem, ale že jde o vykořisťování kolektivního vědomí, přijatého mnoha lidmi (viz Keane, J., ed., The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe, Londýn, 1985), že jde především o strach odlišovat se a být izolován.
Lze argumentovat, že tentýž stav mysli existuje i v severoamerické společnosti. Norman Mailer identikoval stav mysli v této republice jako stav mysli, který existuje mezi hrůzou z okamžitého zničení jaderným holocaustem a mezi postupnou erozí mysli, přičemž jsou otupovány veškeré tvůrčí instinkty. (viz Norman Mailer, An American Dream, Grafton, 1972). Neboť na západě vládne povrchnější tón - neexistuje tam trvalý strach. Zdá se, že na východě žijí lidé život v trvalé přítomnosti. Tak získává život význam a rozptýlení je oceňováno. Na západě je tomu, jako by byl veškerý život ochromující a až k znechucení založen jen na uspokojování vlastních pudů a potřeb. Jste tam svobodni, pokud jste ochotni konformovat. Ano, každé společenství má své sociální konstrukce, jejich česká forma je jen zlovolnější, a proto obě kultury odvozují svůj pocit nadřazenosti ze svých zážitků: Američané ze svých deklarací o svobodě, Češi z toho, že přežili brutalitu.
Právě tato arogance, která je založena na národních zkušenostech, a kterou přejímají i jednotliví lidé, je základem nemožnosti si navzájem porozumět. Lidé mohou existovat v cizích kulturách, ale nemá to solidní základ. Je to "jako by se člověk znovu narodil, tentokrát bez dětství". (viz Jaroslav Hutka, citován v hesle pro americký Dictionary of Literary Biography, autoři Martin Pilař a Jan Čulík.) Přesto existují v obou komunitách určité trendy: "Iluze identity, lidské důstojnosti a morálky, která lidem umožňuje, aby se s ní snáze rozloučili," - tak Havel definoval ideologii (viz Moc bezmocných). V obou systémech existuje tento vztah mezi dominantní ideologií a občany, je to "obrovská inerce moci". Přežívá odlišnými způsoby, ale v obou situacích člověka zahlcuje, i když se formou odlišuje a v kulturně dominantních Spojených státech je považována za méně hrozivou. Spojené státy jsou ovšem pacifikovány svou slavnou ideologií. Existuje obrovský prostor pro nedorozumění.
V románu je množství příkladů nedorozumění. Studenti, které Danny vyučuje, nejsou schopni pochopit českou zkušenost, protože v jejich vlastní minulosti ani v jejich národním charakteru, který si vytvořili jako jednotlivci, není nic podobného. Ale jsou čeští přistěhovalci snad více schopni porozumět americké kultuře? Někdy se zdá, že Škvorecký prezentuje americkou kuluru jako jednodušší, například prostřednictvím postavy Veroniky, z jejíhož hlediska umenšuje intenzita její české životní zkušenosti veškerou životní zkušenost amerických mladých lidí. Škvorecký se také zmiňuje o "oné krásné neangažovanosti přísné spravedlnosti mužů, rozdávajících smrt, aniž by je to jakkoliv ohrožovalo" (viz Inženýr lidských duší, str. 126 amerického vydání z r. 1999), jako by to shrnovalo, že jsou Američané svým komfortem izolováni od reality. Podstata vzájemného nedorozuění je definována Škvoreckého debatou o "hypertrofii", neboli o přílišném soustředění buď jen na racionální či jen na emocionální stránku člověka. Na východě se racionalita rozložila, ale v Americe, jak se zdá, nejsou lidé schopni autentických citů, ani nejsou schopni jednat jako jednotliví samostatní lidé. Lidé z východu i lidé ze západu jsou určitým způsobem poškozeni, každý jinak.
Zdůrazňovány jsou různé rysy neustále přítomného nedorozumění. Například, podstata protestu. Na západě existuje svoboda protestovat, jenže jsou protesty neefektivní, neboť všechny názory jsou bez zájmu tolerovány. Na východě vede potenciálně protest ke katastrofě, ale je nemožný, v důsledku totálního strachu a reality nacistické a pak komunistické infiltrace. Literatura také hraje v obou společnostech fundamentálně odlišnou roli. Na východě jsou knihy důsledkem sdílené zkušenosti a mohou být mocným zdrojem jednoty. Na západě líčí knihy individuální osudy, a to pro zábavu, anebo pro poučení. Oba tyto názory jsou předloženy ze strany Čechů, a tak získává nedorozumění osobní i nacionální dimenzi.
V jednom smyslu Škvorecký argumentuje, že "lidi" generalizovat, už to samo znamená životu vůbec neporozumět. Česká zkušenost je vylíčena prostřednictvím mnoha pohledů, a lidé reagují velmi rozdílnými způsoby. Například Pohorský se neustále snaží o změnu, Kos a Malina, méně vzdělaní dělníci, jak se zdá, změnám podléhají méně a pokračují ve svých diskusích na záchodě na absurdní a nepoznatelná témata, jako zda existovala Atlantis či co jedí siamská dvojčata. Blběnka, jak se zdá, přijala severoamerický způsob vystupování, který je orientován na vnější vzhled. Zdá se, že Blběnka zosobňuje povrchní rysy uniformity. Přesvědčení, že je možné přizpůsobit se novému prostředí, že jsou lidé na celém světě podobní, že neexistuje spojení s minulostí, je zotročujícím přijetím formy. Lidé, kteří se zajímají o "hlubší" záležitosti v životě, to nikdy nedělají. Franta nemůže podezírat Naďu, že mu byla nevěrná: Franta má nevinnost, která pochází z jiného života, než jaký vede Danny. Veronika se nedokáže vyrovnat se svým minulým životem, který zanechala v Československu, zjišťuje, že nedokáže žít v méně významné realitě, a tak je nucena se do Československa vrátit.
Společné zážitky tedy nestačí k tomu, aby vyvolaly porozumění, pokud to nejsou skutečně sdílené zážitky, a i tehdy vnímají jednotliví lidé situaci nejrozličnějším způsobem a rozličně na ni také reagují. Význam totožných životních zážitků, a nikoliv jen společných situací, je v knize zprostředkován příběhem člověka, který přežil Lidice a chtěl být zastřelen, aby někam patřil, aby bylo jeho utrpení totožné s utrpením jeho spoluobčanů: má-li dojít k porozumění, forma zážitku je tak důležitá jako zážitek samotný. Jeho zážitek historických událostí neznamenal nic, pokud byl odloučen o svých příbuzných. Avšak vzhledem k tomu, že lidé nevnímají zážitky těchže záležitostí z přesně téhož úhlu, znamená to tedy, že je nemožné, abychom kdy plně pochopili jiného člověka?
Možná že prostě jen musíme uznat záhadu a samostatnou hodnotu každého jednotlivého člověka a hledat pouto či něco, co s ním můžeme mít společného. Kromě toho existuje ještě jiný rozměr, totiž že národní okolnosti a osobní zkušenosti konvergují, a tím vytvářejí individuální život. Neboť lze argumentovat, že existuje národní podstata, která určuje, jak lidé individuálně reagují na vzniklou situaci. Avšak Škvorecký, jak se zdá, tento argument odmítá, tím, že nám prezentuje v každé další epizodě naprosto rozličné postavy i reakce. Danny je silně individualistická postava, která se často zajímá více o okolnosti vlastního života a ignoruje "významné historické události". Například jeho pokus o sabotáž je motivován tím, že chce udělat dojem na Naďu.
Toto pomíjení zážitků zpochybňuje jejich formativní, a tedy rozdělující charakter, a vytváří antitezi, že existují jen jednotliví lidé a že jsou zážitky pro schopnost lidí si navzájem porozumět irelevantní. Avšak tón románu je takový, že navozuje závěr, že velké historické události, neboli formativní období, nás zřejmě omezují tak, že u nás vznikne určitá konkrétní budoucnost či určitý konkrétní postoj, a v rámci této budoucnosti či postoje máme určitou míru individuální svobody. Abychom citovali Samuela Becketta: "Člověk není o nic víc svoboden než otrok, který se plazí směrem na východ po palubě lodi, směřující na západ." Zážitky velkých historických událostí jsou právě tak krátké jako Lovecraftových "dvanáct stránek génia". Jsou intenzivní, ale život, který je obklopuje, musejí žít s gustem jednotlivci, což je závěr, který podporují komické situace ve Škvoreckého románu - ty dokazují, že život překypuje v každé líčené epizodě.
Škvorecký ve svém románu využívá velkých literárních osobností a jejich díla. Ukazuje, jak nejsou kanadští studenti příliš schopni těmto dílům porozumět a také předkládá jejich rozličné interpretace. Děje se to z celé řady možných důvodů. Jedním z nich by mohlo být, že na světě neexistuje žádný jediný správný hlas nebo jediný správný světový názor. Možná je to také proto, aby autor ukázal, že hrdinův život je nyní žit jen prostřednictvím literatury, protože hrdina byl už odstraněn z reality. Hrdina nechápe mladé lidi, období dospívání, které ho kdysi fascinovalo, a povrchní mnohoznačnost těchto mladých lidí ho nezajímá. Možná že bychom to měli vnímat v kontrastu s jeho minulým životem v Československu, kde o něco šlo, a události a lidé hrdinu zajímali. Toto by však mohlo být faktorem místa, času nebo věku.
Dá se argumentovat, že když vám všechno připomíná minulost, nežijete v přítomnosti, a to je varováním. Avšak znovu: je skutečně možné žít autenticky jako jednotlivec v kultuře, z níž jste prima facie vyloučen svou minulostí? Avšak hrdina je schopen se identifikovat s literárními postavami. Tím chce autor možná říci, že se život v kruhu navrací a že je možné se identifikovat s jinými lidmi bez ohledu na čas a místo, pokud tito lidé jako jednotlivci rezonují s vaší osobností. Danny je spisovatel a dokáže se identifikovat s jinými umělci, bez ohledu na to, odkud pocházejí, protože zažili tytéž interní stavy a reagovali na události ve své epoše toutéž podstatou osobnosti jako on sám, možná na půl cestě mezi racionálním a emocionálním křídlem člověka. Neboť každý klasický autor identifikuje v tomto románu jeden rozměr, který Danny pociťuje.
Poe běduje nad bezmocností člověka tváří v tvář okolnostem a nad irelevantností snů a ambicí, které jen definují hranice situace, do níž jsme uzavřeni. Twain hovoří o tom, že je nesmyslné hledat v literatuře hluboký význam. Hawthorne představuje věčnou relevanci literatury, neboť člověk se nemění. A Crane líčí moc zážitků, které nás utvářejí, ale klade otázku, co se stane, až formativní situaci opustíme. Conrad osvětluje, jak tvarovatelná je literatura a jak ji lze interpretovat lidmi, kteří jsou utvářeni svou vlastní situací, nebo vrozeným charakterem bez závislosti na okolnostech. Toto jsou všechno faktory, relevantní pro Dannyho život, jsou to otázky, jimž čelí a nachází zde směr, získává ho od lidí, kteří čelili svým okolnostem společným duchem A Danny sám píše a utěšuje ho skutečnost, že někteří lidé v budoucnosti budou schopni pochopit jeho úděl.
Román také obsahuje témata, zabývající se rolí spisovatele ve společnosti, což nás znovu vede k titulu díla. Každý může interpretovat velké umělecké dílo jinak, možná toto je klíčem k tomu, jak překonat rozdíly. Avšak je umění produktem své doby a zkušenosti a je snad pravda, že mu opravdu porozumí jen ti, kdo zažili něco podobného? Dokáže jen umělec řádně cítit, co se děje? Je opravdový génius nezávislý na čase a na okolnostech, promlouvá ke každému a k nikomu, uchovává si individualitu?
Zdá se, že Danny dokáže lépe ocenit tyto příklady z americké literatury než kanadští studenti, ale přece je na každém individuálním člověku, aby si našel v umění svůj vlastní význam. Avšak ti, kteří něco zažili, usilují to komunikovat těm, kteří to nezažili, možná je varují před nebezpečím, avšak v teoretizování bez zkušeností spočívá nebezpečí a jestliže tito čtenáři nemají žádné zkušenosti, pak mohou porozumět tomuto varování jen nedokonale, dostáváme se do začarovaného kruhu a literární práce se proměňuje v tragédii.
Když přestanou existovat okolnosti, které vedly k vzniku románu, dílo se odděluje od svého plného významu a stává se pouze uměním. Protože lidé možná píší, aby zachovali intenzitu paměti, abychom se ve vývoji nevraceli anebo abychom neopakovali to, co už se událo. Danny alespoň přizpůsobuje to, co tito spisovatelé napsali, své vlastní životní zkušenosti, což jak se zdá povyšuje společné zážitky a vrozené společné lidské postoje na měřítka pro vzájemné porozumění. Avšak je zdůrazněno, že role spisovatele je na západě i na východě odlišná. Na západě může volně publikovat, ale nemá žádný dopad ani žádnou funkci a skoro nikdo na jeho psaní nereaguje. Jeho motivy jsou jiné než na východě, kde může psát mocnou pravdu, způsobit změny, ale hrozí mu, že nebude smět publikovat. Musí se rozhodovat mezi pravdou a kompromisem. Škvorecký užívá příkladu novin, které jsou v Americe zneužívány vydavateli, prodavači drbů a lží, a těmi, kdo čtou jen to, co je zajímá. Je to "mlhavé, nudné království svobody nečíst, netrpět, netoužit, nevědět, nerozumět." Tímto způsobem odsuzuje Škvorecký dehumanizovaný západ, stejně jako hovoří o českých novinách, které by mohly mít obrovský vliv, ale jsou přísně cenzurovány.
Existuje mnoho způsobů, jimiž může být tento román interpretován a dotýká se mnoha témat. Mezi dalšími interpretacemi například je: neproměnná podstata života. Vždycky existují systémy, vůči nimž se člověk musí bouřit, ať mu jsou vnucovány, anebo jsou očekávané. Je to vidět na přechodu od nacismu ke komunismu a pak k liberalismu, což je zázemí, které postupně ovlivňuje Dannyho život. "Lidé se nemění a žádný režim není úplně nový. Jde jen o to, že některé režimy jsou mocnější než jiné." Tytéž role budou vždy naplněny téměř totožným obsahem, závisí to na jednotlivci. Spolu s tímto jde odsouzení západu, který se zajímá o ideály, jako je Castro či komunismus, a neexistuje už soucit s jednotlivci, možná že už žádní jednotlivci neexistují, boj přestal. To vede k Dannyho cynické frustraci, že je "lepší být pod zámkem a vědět, v čem jsem, než trpět tuto nejistotu." Nakonec román v člověku vyvolává dojem, že je život neobyčejně krátký a že jednotlivec nemá možnost změnit nic. "Literatura líčí pravdu čistší než je realita" a "buržoazie není schopna zajít v mysli dál než v praxi". Všichni lidé, kteří se v románu pokusili něco změnit, už zmizeli, čin je zbytečný. Ti, kteří nebyli schopni jednat, ti, kteří psali, mohou smysluplně oslovit jen ty lidi, kteří zažili totéž, a tedy nemají naprosto žádný vliv. Nezbývá nic jiného než žít a těšit se ze života.
"Realita není to nejskutečnější, co se nám v dané chvíli přihodí. Je to to, co vnímáme ve chvílích největší intenzity," napsal Colin Wilson. Nežijeme vždycky v realitě. Ti, kteří nikdy nezažili míru intenzity, která existuje v mysli některých lidí, je nikdy nedokáží pochopit ani jim porozumět. Mají svou vlastní míru intenzity, která způsobuje, že je jejich realita pro ně právě tak reálná, ale je to trvalá překážka v porozumění. Kos a Malina naprosto nemohou porozumět tomu, co protrpěl Voženil. Dannyho neustálé vzpomínky na Kostelec jsou důkazem toho, jak nekongruentní je realita, v níž se octl v Kanadě. Kanada je často prezentována jako méně autentická realita, jenže tato realita je prostě jen jinak odvozená než česká realita.
Vzniká z toho otázka, zda si kdy vůbec můžeme rozumět přes kulturní hranice nebo zda je naše nedorozumění neodstranitelné. Avšak to, že existují různé názory i v komunitě českých emigrantů v Kanadě, poskytuje důkazy pro skutečnost, že i mezi jednotlivci vládne nedorozumění, založené na tom, že tytéž zážitky nejsou nikdy různými lidmi vnímány totožně. Tolik věcí brání člověku, aby rozuměl svým bližním, ať je to bohatství, inteligence nebo pohlaví.
V konečném důsledku musíme žít svůj život jako jednotlivci, obohacení přítomností jiných jednotlivců uprostřed okolností, které nemůžeme změnit.
Ovšem každý závěr této eseje musí být oslaben omezením, které je dáno podstatou tohoto románu. Totiž jestliže je to román o nemožnost porozumění přes kulturní hranice, jsem schopen mu porozumět? Pokud ano, tak to protiřečí jeho premise, anebo snad mu rozumím jen tím, že jsem si ho přizpůsobil své intenzitě reality? Anebo Škvorecký záměrně oslabil absolutní pravdu svého románu tím, aby zachoval podstatu svého poselství což je hlubší debata o roli a moci spisovatele, druhé z dvou hlavních témat tohoto románu.
Is it correct to see Skvorecky's The Engineer of Human Souls as an exercise in misunderstanding?
'The Engineer of Human Souls' encompasses a considerable range of scenarios, divergent in their composition, across an extensive period of time, from life in a Czech town under Nazi occupation, through Communist annexation, and on into a further stage of 'liberation' embodied by life in Canada. The interweaving of the experiences of the varying characters across time serves to illustrate the multifarious strata that can serve to divide people. The actual experience of sweeping events in history is supplemented by the subjective perception of and interaction with circumstance, as well as dealing with issues of the role of the writer. This latter is evident in the conceptual framework that cradles the narrative i.e. the interluding references to classic literature. There is a sense of identification with certain people or minds or spirits across time regardless of concrete experiences, and a similar isolation from those that have experienced the same events, but on a different plane of existence. Thus 'east' and 'west' are compared, as well as individuals, and there is a further strain arising from the title of the novel. The engineer of human souls was a term used by Stalin to define the artist's role in society. Perhaps it is distorted in this novel to the omnipresence of Danny Smiricky, the constant presence that links all the events. He is an individual to whom all must respond. Their actions and characters are subsidiary and derived from his life. Perhaps this is true of everybody, as the novel is very much written in the first person, and is the basis for the undeniable misunderstanding of others that the novel elucidates. For even though Danny laments the inability of others to understand him and presents himself as intuitively aware of others' internal states, his resonant egoism proposes that he in fact fails to understand or appreciate anybody else, and that the burden is very much on them.
Firstly, the novel does deal with misunderstanding, but on many levels, the widest of which is that derived from experience of historical events, presented here on a Communist/Capitalist axis. For not only are east and west founded upon different principles in the present, it seems, they are derived from divergent histories. And yet, sweeping under this is the theme, persistent in Czech literature of the period of the triumph of life on the recessive scale, underneath grand events, in this case arguably forced by the impossibility of complete solidarity.
In order to compare life under the two systems Skvorecky must approach a description of them. However, in this perhaps the case propagated by the novel is best demonstrated, in that he must depict two systems, one his native land, awash with nostalgia and bias: the other his adopted land which it is doubtful he can ever understand. The east is presented as engulfed by a system that imposes thoughts and actions on a captive people. Freedom is absent. The west, a land sought by many, is assumed to be free and opportune. There is obviously a considerable gulf between the two, but is it only one of perception? Havel wrote that scientific ideology was not one imposed standard, but the exploiting of a believed collective consciousness1: the fear of being different and isolated. Arguably this is equally present in North American society. Norman Mailer identified the state of mind of the republic as existing between the fear of immediate obliteration by nuclear holocaust, and the gradual erosion of the mind, with every creative instinct dulled.2 For the west has a more superficial tone; the absence of fear. In the east life seems to be lived within a constant presence, thus gains meaning and distraction is appreciated. In the west it is almost as if life is dissipating, and nauseatingly indulgent. You are free as long as you conform. Indeed every community has its social constructions, the Czech form is just more sinister, therefore both cultures derive feelings of superiority from their experiences: Americans from their proclamations of freedom; Czechs from their endurance under brutality. It is this superciliousness, founded upon national experiences, and assumed by the individual, that is the basis for an inability to understand one another. People can exist within foreign cultures, but there is no solid grounding. It is "birth without childhood."3 Yet there are trends present in both communities: "The illusion of an identity, of dignity, and of morality while making it easier to part with them,"4 as Havel defined ideology. Both systems have this relationship between a dominant ideology and the people, an ' autonomous inertia of power'. It is preserved in different ways but is equally engulfing in both situations, but as its form is different and it is perceived as less threatening in the culturally dominant U.S., which is pacified by its glorious ideology, there is ample ground for misunderstanding.
Examples of misunderstanding pervade the novel. The students Danny teaches are unable to understand Czech experiences because there is nothing similar in their own past or national character as formulated by them as individuals. But are Czech immigrants any more capable of understanding the American culture? At times it seems that Skvorecky presents the latter as simpler, for example in the character of Veronika, who sees her intensity of experience as belittling any comparison with American youths. He also mentions, "That beautiful detachment and devotion to stern justice of men dealing in death without being in any danger of it,"5 as if encapsulating the insulation of Americans from any dimension of reality in their comfort. The essence of mutual misunderstanding gains definition in Skvorecky's discussion of 'hypertropy', or the overspecialisation of either man's rational or emotional dimension to the detriment of the other. In the east reason has collapsed, but in America people seem incapable of genuinely feeling or of being an individual. Both are imbalanced but in different ways.
Different aspects of the omnipresent misunderstanding are highlighted. For example, the nature of protest. In the west it is free but ineffective as all views are indifferently tolerated. In the east it is potentially cataclysmic but impossible due to the total fear and reality of Nazi, and subsequently Communist infiltration. The role of literature is also a fundamental difference. In the east books are the products of shared experience and can provide powerful sources of unity. In the west books portray very individual predicaments for entertainment or education. Both of these views are advanced by Czechs, giving misunderstanding a personal, as well as a national dimension.
In one sense Skvorecky presents the case that to generalise 'people' is to misunderstand life itself. The Czech experience is depicted through many eyes, and people react in many different ways. For example, Pohorsky always seeks to affect change; Kos and Malina, less educated workers seem impervious to changing circumstances and continue their toilet discussions on ludicrous and unknowable topics, such as Atlantis and the eating habits of Siamese twins. And Dotty seems to have absorbed a North American character orientated around appearance. She perhaps embodies the veneer of uniformity. That it is possible to fit into new environments, that people are similar the world over, but there is no fusion with the past, it is a grinding adoption of form. Those engaged in the 'deeper' things of life could never do this. Franta cannot suspect Nadia of infidelity: he has an innocence stemming from a different life to Danny. Veronika seems unable to come to terms with her past life and finds she cannot live in lesser realities so is compelled to return.
Common experiences are therefore insufficient to breed understanding unless they are shared experiences, and even then individuals perceive and respond in different ways. The importance of identical experiences, not just common situations, is exemplified in the story of the survivor at Lidice who wanted to be shot so that he'd belong, that his suffering would be identical to his compatriots: the form of experience is as vital as the experience itself in facilitating understanding. His experience of the greater events meant nothing in isolation from his kinfolk. But not everyone experiences exactly the same things from exactly the same angle, so is it impossible for anybody to fully understand anybody else? Perhaps we must just recognise the mystery and intrinsic value of every individual and seek some commonality or bond. However, there is still another dimension, in that national circumstance and personal experience converge in forming life. For arguably there is a national essence that determines individual responses to situations faced. Yet Skvorecky seems to dismiss this in the diverse characters and responses to every episode. Indeed Danny is a fiercely individual character; often more concerned with the immediate concerns of his own life, oblivious to grander events. For example his act of sabotage is founded on a desire to impress Nadia. This indifference to experience challenges its formative, and therefore divisive character, and presents the antithesis that there are merely individuals and experience is irrelevant to their ability to understand or appreciate each other. However, the tone of the novel is such as to point towards the conclusion that grand events, or formative periods arguably confine us to a certain future or mindset, within which we have a degree of individual freedom. To quote Samuel Beckett, "Man is no more free than a slave crawling east across the deck of a ship heading west." These grand experiences are as short as Lovecrafts's 'twelve pages of genius'. They are intense but the life that surrounds them is to be enjoyed as individuals, a conclusion supported by the comic situations, the exuberance of life evident in every situation depicted.
One technique that Skvorecky wields is the use of great literary figures and their writings throughout the novel. He demonstrates the varying ability of Canadian students to understand them and also the numerous interpretations ascribed. There are many possible reasons for this. It could be to show that there is no one supreme voice or 'right' opinion and view of the world. It could be to establish that his life is lived through literature now, that he himself has been removed from reality. He cannot understand the young, the adolescence that once captivated him, and their superficial ambivalence doesn't interest him. Perhaps this should be contrasted with his past life in Czechoslovakia, where things mattered, events and people consumed him. Though this could be a dimension of place, time, or age. Arguably when everything reminds you of the past you are not living in the present, which is a warning. But again, is it possible to truly live as an individual in a culture you are prima facie excluded from by your past? Yet he identifies with the literary figures. This suggests issues of the circularity of life and the possibility of identifying with people regardless of time and place, if they as individuals resonate with your self. Danny is a writer and can identify with fellow artists irrespective of location because they have experienced the same internal state and responded to the events of their epoch with the same nature as he, perhaps balanced between the rational and the emotional wings of man. For each of the classic authors identifies a dimension of what Danny feels. Poe laments impotence in the face of circumstance and the irrelevance of dreams and ambitions, which just define our limitation by the situation we are in. Twain speaks of the pointlessness of seeking grand meanings in literature. Hawthorne, the eternal relevance of literature, for man does not change. And Crane describes the power of experience in shaping us but raises the question of what happens after we leave that situation. Conrad elucidates the malleability of literature to be interpreted by minds that are shaped by their situation, or by an innate character independent of circumstance. These are all factors relevant in Danny's life, issues he faces, and he finds direction here, from men who faced their circumstances with a common spirit. And Danny himself writes, comforted by the fact that some in the future will be able to understand his predicament.
The novel also contains strands discussing the role of the writer in society, again linking to the title of the novel. Everybody can interpret great art differently, perhaps it is the key to transcending differences. But is art a product of its time, and of experience, and only those who've experienced similar things can truly understand it? Can only the artist feel? Is true genius independent of time and circumstance, connecting with everyone and no one, maintaining individuality? Danny seems more able to appreciate these examples of American literature than the Canadian students, but arguably it is incumbent on each individual to find his own meaning in art. But those who have experienced seek to transmit it to those who haven't, perhaps warning them from danger; yet there is danger in theory without experience, and if those readers have no experience then their understanding of the warning is flawed, and man is compelled to circularity and writing becomes tragic. When the circumstances that fostered a novel in an author cease to exist, the work is detached from its full meaning and becomes merely art. For perhaps people write to preserve the intensity of memory, so we do not regress or repeat that which went before. Danny at least adapts what they write to his own experiences, which would elevate common experience and innate common mindsets as the criteria for mutual understanding. But the role of the writer is highlighted as different in east and west. In the west he can publish freely but he has no impact or function, and barely rouses a response. His motives are different than in the east, where he can write the powerful truth, affect change, but faces the prospect of not being published. He must decide between truth and compromise. Skvorecky uses the example of newspapers, abused in America by those who publish i.e. purveyors of gossip and lies, and those who read, in terms of what they're interested in. It is a "vague, boring kingdom of the freedom not to read, not to suffer, not to desire, not to know, not to understand."6 Thus, in a way Skvorecky judges the dehumanised west, equally pertinent as that of the east. Czech newspapers, however, have massive influence but are strictly controlled.
There are many ways that this novel can be interpreted and it touches on many issues. Alternative interpretations include: the unchanging nature of life. There are always systems to press against, whether enforced or expected, as seen in the transition from Nazism to Communism to liberalism as the dominant canvas sweeping under Danny's life. "People don't change and no regimes are ever entirely new. It's just that some are more powerful than others."7 The same roles will always be filled with limited variance depending on the individual. Complementary to this is the indictment of the west that it is preoccupied with ideals, such as Castro or Communism, and there is no compassion for individuals, perhaps there are no individuals any longer, the struggle has stopped. This leads to Danny's cynical frustration that it is 'better to be under lock and key, knowing where I stood, than this uncertainty."8 Ultimately the novel leaves the reader with a taste of the shortness of life and the impotence of the individual to change the way things are. "Literature depicts a truth purer than reality," and "the bourgeoisie are incapable of going further in the mind than they can in practice."9 The people who tried to change things in the novel all faded away; action is futile. Those incapable of action, who wrote, can speak only to those who experience the same, therefore they can have no effect, and all that remains is to enjoy living.
"Reality is not what happens to be most real to us at the moment. It is what we perceive in our moments of greatest intensity,"10 wrote Colin Wilson. We aren't always living in reality. Those who have never experienced a level of intensity that resides in the minds of some can never fully appreciate or understand them. They have their own level of intensity that makes their reality just as real to them but is a constant barrier to understanding. Kos and Malina cannot conceive of what Vozenil's endured. Danny's constant recollections of Kostelec are evidence of the incongruence of the reality he finds himself in in Canada. Often Canada is presented as a less valid reality, but it is just derived differently to the Czech reality. It suggests the question of whether we can ever again understand each other across cultural boundaries or whether this incommunicability is irreversible. Yet the presence of differences within the community of Czech émigrés in Canada provides evidence of misunderstanding between individuals too, derived from the never identical perception within common circumstances. So much prevents man understanding anybody else, be it wealth or intelligence, or sex. Ultimately life must be lived as an individual enriched by the presence of other individuals within circumstances that we cannot change. Yet any conclusion must be tempered by a qualification intrinsic in the novel. That is that if it is about misunderstanding across cultural and individual boundaries, am I capable of understanding it? If so, does it contradict its premise, or can I understand it only by adapting it to my intensity of reality? Or perhaps Skvorecky has chosen to compromise the absolute truth in order to maintain the essence of his message, which is a more profound discussion of the role and power of the writer, the second of the two major themes running throughout the novel.
1 Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe
(London, 1985)
2 Mailer, N. An American Dream (Grafton, 1972)
3 Hutka, Jaroslav in 'Josef Skvorecky' by Martin Pilař and Jan Čulík
4 Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-Eastern Europe
(London, 1985)
5 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.126
6 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.299
7 Skvorecky, J The Engineer of Human Souls (First Dalkey Archive edition, 1999) p.72
8 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive,1999) p.194
9 Havel, V. in Keane, J. (ed.) The Power of the Powerless: Citizen Against the State in Central-
Eastern Europe (London, 1985)
10 Skvorecky, J. The Engineer of Human Souls (Dalkey Archive, 1999) p.277
