Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání: Jsme schopni předvídat nejnovější vývoj?
Jan Čulík a Tomáš Pecina
Toto je článek, napsaný pro časopis Parlamentní zpravodaj, kde vyšel 20. června 2000.
Nevíme, jestli je Česká republika v oblasti sdělovacích prostředků natolik pozadu za západní Evropou, ale navrhovaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání se dívá do minulosti. Zdá se, že jen minimálně předvídá nadcházející bouřlivý rozvoj v oblasti sdělovacích prostředků, kde dojde v blízké budoucnosti bezpochyby jednak k radikálnímu rozmnožení rozhlasových a televizních okruhů v důsledku vzniku digitálního vysílání a jednak k rychlé konvergenci dnešního rozhlasového a televizního vysílání, počítačové a telekomunikační technologie. Jak všechno tohle ovlivní Českou republiku? Jak se například hodlá Česká republika vyrovnat s televizním vysíláním po internetu, prodejem pop-music a knih po internetu (stahováním po lince) či prodejem celovečerních filmů do domácností prostřednictvím telefonních linek? To všechno jsou technologie, jejichž užívání je opravdu za rohem a zákon by měl obsahovat ustanovení, předvídající tento bouřlivý technický a společenský vývoj. Už dnes se i někteří čeští uživatelé internetu odtahují od (nepříliš kvalitního) českého televizního vysílání a hledají zábavu, poučení i informace na celosvětové síti. Dojde v budoucnu alespoň na určitou dobu k rozdělení českého obyvatelstva na "obyčejné lidi", kteří budou trávit volný čas sledováním nenáročné televizní zábavy, a inteligence či společenské "elity", která bude připojena k internetu?
Jiným neobyčejně důležitým zdrojem změn je pro Českou republiku její přibližování se k Evropské unii. Řekněme to na rovinu: je zjevné, že vstup do EU bude pro Českou republiku dosti radikálním omezením její státní suverenity. (Toto omezení pociťují dost bolestně už nyní i velké členské země EU, například Velká Británie.) O nejdůležitějších otázkách se nebude rozhodovat v českém parlamentu, ale v ústředí Evropské unie v Bruselu. Až bude Česká republika členem Evropské unie, bude se jistě moci na celoevropském rozhodovacím procesu podílet. Pokud se o členství EU dosud jen uchází, musí bohužel do značné míry respektovat ustanovení, která jsou v Evropské unii už platná, bez přílišné možnosti ovlivnit je.
Z tohoto hlediska se zdá být pozoruhodně anachronický příspěvek Ivana Langera k diskusi o mediálním zákonu, který byl zveřejněn v nedávném čísle tohoto časopisu. Langer vidí činnost sdělovacích prostředků (s výjimkou veřejnoprávních) čistě jako podnikání a brojí proti tomu, aby jejich práci reguloval stát. Je to boj s větrnými mlýny: tato diskuse v západní Evropě proběhla už před několika desetiletími a tvůrci západoevropské regulace sdělovacích prostředků Langerovu argumentaci nesdílejí, a to ať jsou to konzervativci nebo socialisté. Chce-li ČR vstoupit do Evropské unie, bude muset západoevropský konsensus v této věci přijmout. Například ve Velké Británii vynucují regulační orgány od komerčních televizních stanic v zájmu zachování kvality v důsledku toho, že se jim dostalo výsady vlastnit jednu z malého množství celostátních terestrických frekvencí, už od padesátých let plnění celé řady dosti přísných veřejnoprávních podmínek: celostátní komerční televize ITV (hlavní komerční televizní okruh, svého druhu "ekvivalent" české televize Nova) musí plnit kvalitativní programové podmínky v devíti oblastech: musí vyrábět a vysílat původní televizní filmy, zábavné pořady, sport, zpravodajství, dokumentární filmy,vzdělávací pořady, náboženské a kulturní pořady a vysílání pro děti. To je konsensus, který v Británii platí už dlouhá desetiletí, za konzervativních i labouristických vlád. Ani Margaret Thatcherová neargumentovala, že je v zájmu volného tržního podnikání regulaci komerčního vysílání zrušit. Ani není pravda, jak argumentuje Ivan Langer, že plnění kvalitativních podmínek je nevynutitelné - v Británii vynutitelné je. Britská Rada pro komerční televizní vysílání (Independent Television Commission) ovšem sice v současnosti ostře kritizuje komerční televizi ITV pro různé kvalitativní nedostatky v jejím vysílání a rázně vynucuje jejich nápravu, nicméně argumentuje (v nově vydaném diskusním dokumentu, pohlížejícím do budoucnosti), že se regulace komerčního televizního vysílání bude muset po celkovém přechodu britské mediální scény k digitálnímu vysílání za několik let radikálně změnit a zřejmě omezit, vzhledem k tomu že kulturní a zájmové televizní vysílání přejmou tematické digitální televizní okruhy. Debatuje se nyní o tom, jak i v nové situaci zachovat kvalitu. Uznává se, že v mediální oblasti nestačí pouhé hledisko zisku k tomu, aby si země udržela kvalitní sdělovací prostředky, jaké v zájmu zdárného rozvoje demokracie potřebuje.
Potíž je, že Langer vidí mediální problematiku prismatem zastaralého ideologického politikaření mezi "pravicí" a "levicí", jako svár mezi (pravicovým) "svobodným jednotlivcem, podnikatelem" a (socialistickou) "svazující rolí státu. Jenže situace se v dnešní době celosvětově mění tak bouřlivě, a to nejen v mediální, ale i v ekonomické sféře, že vznikají úplně nové, složité problémy, pro jejichž řešení bude třeba inovativního, samostatného, tvůrčího uvažování. Starý ideologický mustr pravolevého konfliktu už pro řešení nových situací nebude stačit.
Milan Šmíd nedávno v tomto časopise v článku k diskusi o návrhu českého mediálního zákona také poznamenal, že se zákon snaží řešit problémy z minulosti, jakými byl problém zrušení licenčních podmínek pro televizi Nova, případně problém převodu licencí na jiného či "trochu jiného" majitele. Ani on se však příliš nezamyslel nad vznikající, radikálně novou situací v mediální oblasti. Vezměme například otázku křížového vlastnictví, které Langer chce povolit a Šmíd před tím varuje. Je pravda, že dosud se například v Británii, v zájmu plurality přísně zakazovalo, aby někdo vlastnil zároveň noviny a televizní či rozhlasovou stanici, protože by byl jeho politický vliv ve společnosti příliš silný. Od této regulace se však nyní postupně upouští, protože se argumentuje, že na vznikajícím globálním trhu sílí konkurence mezi jen několika málo mediálními giganty a domácí mediální konglomeráty musejí mít možnost se spojovat, aby byly dostatečně silné a byly schopny konkurovat na celosvětové scéně. Zároveň vzniká tak velký sortiment nejrůznějších informačních zdrojů, zejména na internetu, že obavy z monopolistického ovládnutí mediálního trhu jedním nebo několika giganty nejsou snad už tak silné. Podvratný, zpochybňující, osvobozující vliv internetu na konvenční sdělovací prostředky je velký a tradiční média na něj musejí stále více reagovat.
Je však západní argument pro zrušení zákazu křížového vlastnictví relevantní i pro Českou republiku? Neměl by naopak český mediální zákon zaujmout velmi rozmyslný postoj vůči tomu, co bude pro českou kulturu a společnost v budoucnu znamenat zjevný, přímý vliv velkých zahraničních mediálních společností? Kdy bude tomuto vlivu moci v ČR efektivně konkurovat internet, který je v ČR dosud jen málo rozšířen? Existuje nějaké dočasné období, kdy by se křížové vlastnictví sdělovacích prostředků v ČR ještě zakazovat mělo? Nebo se mu má nechat úplně volný průběh? Má být mediální podnikání velkých zahraničních firem, které budou v ČR přítomny jistě jen nevýznamnými pobočkami a jimž na stavu českého kulturního prostředí vůbec nebude záležet, nějakým způsobem omezováno, kvalitativně Či jinak? Každá země se snaží využívat nově vznikajícího globálního podnikatelského prostředí ve svůj prospěch. Co v této věci činí Česká republika?
V mnoha ohledech nepromyšleně je definována v novém návrhu mediálního zákona role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Mají-li sdělovací prostředky fungovat jako "hlídací pes demokracie", jejichž hlavní rolí je být pro společnost nástrojem diskuse o sobě, včetně racionální, nezávislé a kompetentní kritiky politiků, těžko mohou vykonávat tuto funkci, pokud budou na sdělovací prostředky dohlížet sami politikové a dokonce mít možnost Radu odvolat, kdykoliv se jim znelíbí. (Milan Šmíd kvituje rozdělení pravomocí ohledně jmenování a odvolávání Rady mezi Sněmovnu, Senát a prezidenta, jenže to nestačí.) Je to začarovaný kruh, který například německý zákon řeší tak, že mediální rady nejsou jmenovány pouze politiky, ale i zájmovými skupinami, univerzitami, odbory, církvemi a dalšími organizacemi. Rada by také měla být po dobu svého funkčního období neodvolatelná. Jmenovány by měly být takové osobnosti, u nichž je možnost korupce vyloučena. Bude-li nad Radou viset Damoklův meč její odvolatelnosti, naruší to její důvěryhodnost a těžko se bude Rada moci bránit před obviněním, že je pouhým nástrojem politiků. Britské mediální Rady jsou až do vypršení jejich funkčního období zcela neodvolatelné.
Konkrétnější připomínky k textu návrhu zákona, z nichž vyplývá, že by se na něm mělo ještě dál pracovat:
Limit věku 25 let pro členství v Radě je příliš nízký: rozumnější by byl limit 40 let, má-li Rada rozhodovat autoritativně a na základě hlubokých zkušeností (par. 5, odstavec 3, písmeno d)
Odvolání člena Rady na základě odsouzení za trestný čin je zneužitelné (par. 5, odstavec 5, písmeno e), totéž platí o odstavci 6, písmeno d) a zejména o mlhavě formulovaném odstavci 6, písmeno e) ("narušil-li [člen Rady] závažným způsobem důstojnost své funkce"). Ze stejných důvodů je zneužitelný i odstavec 7 (o pozastavení členství v Radě na základě trestního stíhání) a paragraf 6 o bezúhonnosti.
Nemají-li se z členství v Radě stát politické trafiky, člen Rady by neměl zastávat žádnou politickou funkci v předchozích deseti letech (par. 7, odst. 2)
Koncepce členství v Radě jako hlavního povolání (prebendy) je scestná (par. 7, odst. 3, též par. 12) Platy v Radě byly koruptivně určeny jako nesmyslně vysoké. Členství v Radě by nemělo být hlavním pracovním poměrem. Rada by měla být pouze pojistkou proti potenciálně provládnímu nebo jinak stranickému rozhodování správních orgánů. Proč určuje zákon, že předseda Rady má mít k dispozici automobil a zdarma i telefon?
Rada musí zasedat veřejně, jinak vzniknou nové kauzy Železný. Nezabývá se státním tajemstvím a není důvodu, aby její jednání bylo utajováno. Přehnaná je povinnost mlčenlivosti členů Rady (par. 18). Rada bude mít daleko větší autoritu, budou-li její zasedání veřejná. Zákon může zahrnout ustanovení o tajném zasedání Rady ve výjimečných případech (par.8)
Par. 14-18 jsou nepromyšlené. Proč má mít Rada právo provádět razie a "vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky vysílatele"? Rada musí hodnotit pouze vysílání a jedinou sankcí může být pokuta a/nebo zákaz šíření signálu.
Vydávání licencí k vysílání pomocí družic, kabelových sítí nebo jiných technických prostředků (par. 20, odst. 2, písmeno b) je v době internetu anachronický požadavek.Velmi brzo se bude šířit televizní vysílání i prostřednictvím internetu, registrace a licencování tohoto vysílání bude nemožné.
Zápis fyzické osoby - žadatele o licenci do obchodního rejstříku je byrokratické a zbytečné (par. 21, písmeno b).
Proč musí Radě trvat půl roku, než vydá rozhodnutí o licenci? Je to příliš dlouhá lhůta, 1 měsíc pro rozhlas a 2-3 měsíce pro televizi by mělo stačit (par. 27, odstavec 1). Budou-li o udělování licence hlasovat členové Rady na neveřejném zasedání, hrozí nebezpečí korupce. Hlasování musí být veřejné (par. 27, odst. 2)
Licenční podmínky by měly být (zejména v případě televize) daleko rozsáhlejší, srovnejte například s licenčními podmínkami britských (komerčních) televizí (par. 28)
Prodlužování platnosti licence omezuje konkurenci, tento paragraf by měl být zrušen (odst. 32). Chybí také možnost převést licenci, což by za zvláštních okolností, se souhlasem Rady, mělo být umožněno.
Ustanovení o registraci (par. 49 ) je zbytečně byrokratické a mělo by se zrušit.
Zákaz vysílání některých pořadů. Nejasná je formulace " Zakazuje se vysílat pořady podněcující k nenávisti nebo násilí proti skupině obyvatelstva určené na základě (...) příslušnosti k jinak určené skupině obyvatelstva". Co to znamená "k jinak určené skupině"? (Par. 56, písm. a) Je zakázáno schvalovat válku, třeba v Kosovu? (písmeno b). Celý tento paragraf není řádně promyšlen a měl by být pečlivěji propracován."
"Všestrannost informací a vyváženost vysílaného programu" (par. 57). To je snad jazykový lapsus. Co zamená "všestrannost informací"? Snad se míní výraz "nestrannost"? Ani tento paragraf není řádně propracován a je zapotřebí ho upřesnit.
" Odpověď a dodatečné sdělení" (par. 64-69) tyto paragrafy by snad měly být vypuštěny, zde stačí obecně závazné předpisy (občanský zákoník)
" Samostatné reklamní šoty lze do rozhlasového nebo televizního vysílání zařazovat pouze výjimečně" (par. 79). Definice "výjimečně" je příliš mlhavá. Co to znamená výjimečně? Jednou za den? Jednou za týden? Televize Nova to dělá denně.
