Na okraj rozhovoru Britských listů se Zdeňkem Šámalem

Šámal není novinář, ale je účinný manipulátor

Jan Čulík

Rozhovor Tomáše Peciny se Zdeňkem Šámalem se už záměrně nezabýval kvalitou zpravodajství České televize po dobu dvou let, po kterou byl Šámal šéfem zpravodajské redakce, ale z pouhých dvou skutečností, které se dotkly profesionálních aspektů novinářské práce, je zjevné, že Šámal novinář není: chybí mu povědomí o základních principech novinářské práce.

Škoda, že se Šámal v rozhovoru nezmínil podrobněji o kritériích, jaká používal pro zařazování jednotlivých zpráv do Událostí, pokud podle jeho úsudku kontroverze vzniklá ohledně odvolání Romana Proroka z pořadu V pravé poledne a kolem telefonátů Václava Klause do Událostí nepatřila.

Samozřejmě, že to byla v dané dny politická událost číslo jedna a dobrý novinář musí reflektovat i zásadní problémy, které se vyskytnou ve spojitosti s institucí, v níž sám pracuje. Veřejnoprávní televize je pro kultivaci společenského vývoje nesmírně důležitá a to, co se v ní děje, patří k nejdůležitějším zprávám v dané společnosti. Dění ve veřejnoprávní televizi totiž přímo ovlivňuje efektivitu jednoho z nejvýznamnějších nástrojů společenské diskuse.

Tvrzením, že "na Události to nebylo", prokázal Zdeněk Šámal naprostý nedostatek novinářského úsudku (jak mohl něco takového usoudit ještě poté, co tento aktuální problém plnil stránky českého denního tisku, který na rozdíl od něho poznal, že jde o závažné téma!) a je zjevné, že už jen pro tento nedostatek novinářské soudnosti neměl ve funkci šéfa zpravodajství ČT co dělat. Nedostatek citu pro to, co je důležitá zpráva dne, je překvapující.

I když Šámalovi, jak se zdá, chybí étos profesionálního žurnalisty, jehož cílem je hledat fakta padni komu padni, týkající se mj. i stability a funkčnosti společensky významných organizací, ku prospěchu společnosti, v níž žije, svým jednáním v kontroverzi kolem Proroka a Klause však Šámal dokázal, že je mistrem interního strategického myšlení.

Šámal není novinář, ale je vynikající stratég manipulátor. Novinář usiluje o zjišťování a  zveřejňování znepokojivých fakt, padni komu padni, stratég-manipulátor je naopak utajuje pro vlastní prospěch či ve prospěch své kauzy a vyjde s nimi na veřejnost tehdy, když se to pro jeho věc hodí. Má dokonalý instinkt pro načasování záležitostí na přesně správnou chvíli. A to se právě stalo v případě Šámalovy rezignace. Zdá se, že způsobem, jímž reagoval na Chmelíčkův a Hodačův požadavek, aby odvysílal jejich komuniké, je dostal velmi umně do nezáviděníhodné situace.

Všimněte si strategických - ostražitých - zámlk v rozhovoru se Zdeňkem Šámalem. Tento člověk si nechává většinu toho, co ví, pro sebe - využije to vždy jen tehdy, kdy je to pro něho výhodné. Mluví co nejméně. Do Událostí se za Šámalova vedení kontroverze Prorok-Klaus nedostala, protože bylo, zdá se mi, výhodnější pro Zdeňka Šámala mít tyto informace k vlastní, soukromé dispozici.

Připomíná mi to zkušenost s paní Olgou Kopeckou, zástupkyní šéfredaktora české redakce Svobodné Evropy. Kdysi odvysílal pořad televize BBC Newsnight kritickou reportáž o českém arcibiskupovi Vlkovi. Když jsem byl zpravodajem Svobodné Evropy v Británii, měl jsem za úkol referovat i o tom, jak britské sdělovací prostředky píší o České republice. (Že stále větší část těchto příspěvků, protože byly kritické, Olga Kopecká postupně potlačovala, je jiná věc.) Zeptal jsem se Olgy Kopecké, zda mám o reportáži o arcibiskupu Vlkovi připravit příspěvek do vysílání. "Ne," zněla odpověď, "ale mohl byste mi poslat ten videopásek s tou reportáží? Chtěla bych ho zanést na arcibiskupství," zněla odpověď.

Princip částečného utajování informací, to jest poskytování informací jen někomu výlučně vybranému, je princip neetický, který nemůže přijmout žádný čestný novinář. Ať se na mě Zdeněk Šámal nezlobí, ale z odpovědí s ostražitými zámlkami v rozhovoru, který poskytl Tomáši Pecinovi, na mě silně dýchá byzantský svět.

Novinářsky neprofesionální je také se zmínit, že podle Šámalových informací hovořil Jiří Hodač o možném nahrazení Romana Proroka v pořadu Pravé poledne Antonínem Zelenkou "s jedním poslancem". Pak Šámal odmítl identifikovat, protože má informaci z druhé ruky. V tom případě, obávám se, o věci neměl mluvit vůbec.

Podivně byzantská je i zásada "nezaplétat se do mediálních sporů s jinými sdělovacími prostředky". Ano, zastávají ji v ČR mnozí novináři: "jsme přece všichni na jedné lodi a kdybychom my kritizovali je, oni by mohli kritizovat nás a kdoví jaké by objevili kostlivce v našich skříních." Tak budeme všichni raději solidárně mlčet.

Počestný novinář tomuhle spiknutí taky nemůže propadnout: potřeba každodenní kultivace sdělovacích prostředků znamená, že média musejí - v zájmu rozvoje demokracie - být podrobována systematické, nezávislé kritické reflexi. Zdá se, že by se v České televizi za Šámala nikdy nemohl vysílat pořad jako v BBC "What the Papers Say" - což je pravidelný čtvrthodinový týdeník, v němž vždy jeden novinář velmi kriticky hodnotí, co napsaly noviny za předchozí týden. Podle Šámala by to snad vedlo k vzájemným neplodným rekriminacím mezi jednotlivými sdělovacími prostředky...

Ovšem je-li pravdivá sekvence událostí ohledně příkazu Jiřího Hodače a Dušana Chmelíčka odvysílat ve večerním zpravodajství ČT komuniké ředitelství ČT reagující na kritický článek MFD o kontroverzi Prorok-Klaus tak, jak ji líčí Zdeněk Šámal, znamenalo by to, že Hodač s Chmelíčkem udělali celou řadu závažných chyb.

Opakuji, je zjevné, že Šámal neměl být šéfem zpravodajství a měl být už dávno převeden na jinou práci, protože nezná základní zásady profesionální žurnalistiky a neřídí se jimi. Je velmi sporné vyhazovat ho však pro neodvysílání komuniké managementu za "hrubé porušení pracovní kázně". (Převládla tady snad netolerantní interní kultura České televize? Vzpomeňme, že i Jan Lipšanský byl před časem, ještě za Ivo Mathého, vyhozen z ČT za "hrubé porušení pracovní kázně", protože poskytl Britským listům jakousi drobnou interní informaci.) Pokud Zdeněk Šámal v této věci Českou televizi zažaluje, má zjevně velkou šanci proces vyhrát.

Myslím si, že v dnešním českém prostředí (a možná že i kdekoliv na světě) je daleko důležitější a osobně užitečnější než být dobrým novinářem být efektivním strategickým manipulátorem. Být dobrým novinářem znamená nezištně pracovat pro dobro své obce - a zlepšení její situace se pak promítne i do zlepšení jeho vlastní osobní situace. Být efektivním strategickým manipulátorem vede často docela rychle k přímému osobnímu prospěchu (i když společnosti to může škodit.)

Čtu-li dopisy, které si v onen inkriminovaný den vyměnili Šámal s Hodačem, zdá se mi, že jde o zástupný problém: nejde o věc, z níž by rozumní lidé začali dělat skandál. Rozumní lidé by se domluvili a nepodávali by hned kvůli zrovna této věci demise či by lidi nepropouštěli na hodinu. Takhle se prostě navzájem mezi normálními lidmi nejedná (že by byla výjimkou atmosféra v ČT?), leda že si jdou dlouhou dobu už strašně na nervy.

Zdá se, že tato kontroverze byla zřejmě dlouhou dobu bublajícím a zintenzivňujícím se konfliktem mezi Zdeňkem Šámalem a nově jmenovaným Jiřím Hodačem, na jehož stranu se k Šámalovu zklamání postavil i ředitel ČT Chmelíček. Vypadá to, že to Šámal už nemohl v ČT vystát a čekal jen na vhodnou příležitost, jak odejít s dostatečným množstvím randálu. Podařilo se mu to skutečně dokonale.

Jsem docela přesvědčen, že Zdeněk Šámal dojde ještě daleko, a vůbec to nemusí být v oboru sdělovacích prostředků.

Poznámka TP:: Aniž bych chtěl ve svých vývodech zajít tak daleko jako Jan Čulík, z rozhovoru považuji za podstatné tři věci:

1. Zdeněk Šámal má velmi specifické představy o důležitosti zpráv; není-li podle něj to, čemu věnují dva deníky právem celou tiskovou stranu, "na Události", svědčí to o znepokojivě snížené míře profesionality a jeho odvolání z pozice šéfredaktora zpravodajství je tím opodstatněno.