úterý 6. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Češi a Romové:
  • Pražská Lucerna během romského festivalu: "Toto místo je rezervováno pro bílé" (Thomas Acton)
  • "Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost." Smrt Tibora Danihela a český tisk (Anna Šabatová)
  • Školačka se stala v Bělehradě terčem rasistického útoku (RomNews Network) Reakce:
  • Suďme podle ovoce, ne pohnutek (Václav Pinkava)
  • O komentářích Jana Čulíka a jeho stoupenců v BL 2. června 2000 (Jaroslav Teplý)"
  • Různá práva, různé povinnosti (Josef Pospíšil) Česká politika:
  • EU- Referendum (Ivan Hoffman) Sport:
  • 200 centimetrů (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky a zdražování:
  • Čím se od sebe odlišuje růst cen benzínu, nájemného a cena jízdného na drahách (Jaroslav Polák) Reakce - Vladimíře Boškové:
  • Návrh zákona o veřejném zdraví bez předsudků (Dalibor Žůrek) Česká televize:
  • Nedělní “V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty (Miloš Štěpánek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • “V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty.

    Miloš Štěpánek

    Pozastavení nad lehkomyslným zneužíváním výrazu politika, ačkoliv jde o pokleslé politikaření (BL 31.5), jsem koncipoval jako úvod pro obecnější zamyšlení nad (politickou) kulturou debat posledních dvou měsíců o veřejnoprávní ČT. Je pro ně bohatý podklad ve dvou interview s jejími vedoucími činiteli, v komentářích k nim a přestřelce kolem besedy v Netopýru s účastí Jana Čulíka. Nedělní polední “debatní desert” mne však přiměl věnovat se akutnější, byť staronové chorobě.

    Jde o léčení anorexie vzniklé u národa z nedělní polední speciality šéfkuchařů českých televizí: besed politiků. Tento nešvar nepřestal kvalifikovaně pranýřovat od své první návštěvy v Praze po Listopadu A. J. Liehm. A časem z mnoha míst opětovně výstižně zaznělo, že (cituji alespoň dva barvité výroky) veřejnosti se přejedlo bezmocně se dívat do arogantní tváře moci při televizních obědech ( Monika Pajerová: Generace 17. listopadu: kdo jsme a co chceme? Literární noviny 49/1999), či že se nám politika neděli co neděli nutkavě předvádí jen jako slovní šermování lidí, kterým za ta léta zbytečně vidíme až do žaludku (Petr Pithart: Jakou vládu? - Literární noviny 3/2000).

    Představitelka studentských vůdců sametové revoluce v citovaném článku navrhla řešení, které tuto anomálii nelikviduje, jakkoli je dlouhodobě užitečné: vznik neformální sítě, vytvářené občany a otevřené občanům, jejímž základem se stanou kontaktní místa v městech i obcích, ve kterých bude probíhat veřejná diskuse - mezi občany, mezi občany a politiky,mezi politiky navzájem, s opravdovými diskusními kluby, kde se upřímně a se zaujetím, tváří v tvář a z očí do očí bude mluvit o budoucnosti naší země.

    I rozhodl jsem se ještě jednou připomenout specifičtější léčení, které formuluji jako otevřený

    Dopis zejména, ale nejen dramaturgům (a moderátorům) nedělních poledníků

    .

    Většina stížností na nízkou politickou kulturu se svaluje na politiky, až vzniká dojem, jako by zde sedmá velmoc byla bez viny. Žurnalistika má dluhy především v nedostatečné profesionalitě v mnoha směrech, které je třeba postupně specifikovat a odstraňovat.

    Jedním z nejhrubších prohřešků proti novinářské profesionalitě je faktické využívání a zneužívání politiků v roli komentátorů výroků a činnosti jejich partnerů a soupeřů. To se u nás tak vžilo, že se v profesi snad ani nepovažuje za prohřešek. Vyskytuje se v každodenním zpravodajství. V nedělní poledne je guláš maximálně umocněn. Je zpřeházeno, co a jak má dělat politik, co a jak mají dělat žurnalisté. Frekvence výskytu tváří představitelů různých stran na obrazovce se začala považovat div ne za stupeň “vyváženosti” informací. Má to obecnější základ: hrubou netečnost k čistotě žánru, míchání zpravodajství s komentáři, nemluvě o jejich nedostatečné analytické hloubce. Politiky je třeba z role komentátorů politického dění vyloučit.

    STÁTNÍCI a POLITICI ať dělají svoji práci v exekutivě i legislativě, v pozicích vládních či opozičních, předkládají návrhy a deklarace, vyjednávají i konají. V tomto směru jsem v úvaze o degradaci politiky citoval přesný výrok J. Šiklové o rozlišení politického činu a nezávazného rozhovoru. Nic proti politikovu interview. Nic proti jejich vystoupení, či souboji ve vyhrazeném čase zejména při volební kampani. Běžně však politik nesmí suplovat komentátora. Vypuštěni na nedělní obrazovku exponenti stran stejně musejí papouškovat stanoviska svých grémií či sekretariátů, a bez ohledu na skutečný stav věcí odmítat (už podle popisu práce) stanoviska soupeře. Jsou vázáni svými stranickými liniemi a limity. Nelze očekávat, že by z nich mohlo vypadnout nějaké nové moudro.. Myslím, že na chování politiků se právem hodí anglického přísloví: Gentleman nikdy nelže, ale nemůžete čekat, že by vám řekl pravdu. A přesto že se tyto pořady tváří jako novinařina o politice (rozuměj - správě věcí veřejných), je to pokračování politikaření, partajní propagace a agitace.

    V médiích ať ZPRAVODAJOVÉ o činnosti politiků referují. Kdo zažil období bolševismu, nevzpomíná v dobrém na mnohostránkové referáty generálních a jiných tajemníků. Teď se setkáváme často s pravým opakem. Je kumšt v médiích najít alespoň jádro originální formulace, pokud právě člověk nemá přístup k Internetu. Zpravodaj nesmí dělat politiku tj. jednostranně fandit, opomíjet témata a důležité argumenty jemu nelibé. Dát slovo i opačné straně, audiatur ed altera pars. Je směšné když je ve zpravodajství výrok jednoho politika v zápětí komentován plejádou politiků ostatních. Politikům patří činy, novinářům informace o nich a analýza.

    Od KOMENTÁTORŮANALYTIKŮ vyžadujme důkladnost v anamnéze (historii nemoci), diagnóze (popisu stavu) i alternativních návrzích kurativy (formách, způsobech, metodách nápravy, jejich institucionálních nositelích). Méně povrchnosti. Neznámkovat. (V audiovisuálním programu se neomezovat na novinářovo čekání na svůj šlágvort). Odhalovat skutečný smysl slov, řečí a prohlášení. Hledat, pro které socio-demografické skupiny, vrstvy či dokonce třídy jsou navrhovaná řešení výhodná (cui prodest?, cui bono?) a, které naopak ponesou jeho případnou tíži. Hledat nelogičnosti, protimluvy, mezery atd.

    Obě komerční TVstanice v málo rozlišeném aranžmá se ani soustavněji nepokusily z tohoto stereotypu uniknout. Na veřejnoprávní obrazovce se začaly objevovat (když neuplatníme maximalistická měřítka) rezultativnější pořady, z nichž osobně vysoko stavím např. Netopýra (Antonína Přidala), ale i - nyní již zpochybňované - Přísně veřejné! (Jana Pokorného). Jejich soustavné hodnocení však není dosti přesvědčivé a vyčerpávající ani ve zprávách Rady České televize (současných debatách dosti opomíjených). Aniž se budeme vracet k právem zesnulé Debatě, na podzim 1999 se mohlo zdát, že správnou cestou se vydalo V pravé poledne (viz kvarteto s bývalým ministrem zahraničních věcí J. Zielencem a režisérem J. Svobodou, se čtveřicí politických komentátorů, nebo bývalých studentských vůdců a řada pozdějších tématických sezení, kde je vedle tři odborníků jeden politik spíše na tapetě a ne v roli komentátora). Paradoxně tento obrat nastal v době kolem právem skandalizovaného pořadu s prezidentem republiky, bez “oponentů” jen náznakově kritických. Samozřejmě, že se i zde může sejít slabá garnitura novinářů, politologů či jiných odborníků, moderátoři (patrně nedostatečného zázemí) mají problémy s  příslušníky obou skupin, kteří mají politické ambice. A ovšem i mistr moderátor se někdy utne.

    Nicméně tuto neděli jsme zažili recidivu složení panelu opět ze čtyř šéfů politických stran.

    Tento okoralý nedělní stereotypní chod je nejen třeba, ale i lehce možné co nejrychleji zkultivovat. Tato mediální anomálie podporuje neduhy politické scény. Její amputace může oslabit dosavadní přebujelé plané partajnické politikaření a orientovat veřejnost k podstatě politiky - ke konfliktům a slaďování zájmů společenských skupin a vrstev, hledání konsensu. V politice je místo politiků! Pryč s nimi z publicistických pořadů. Nikoliv politici, ale komentátoři a analytici - za účasti širokého okruhu občanů - ať vývoj v zemi rozebírají a předkládají popis a objasnění chování politiků. Fotbalové utkání také nesmějí soudcovat sami hráči.

    Poznámka: jádro tohoto dopisu jsem nabídl v únoru (v návaznosti na citované články M. Pajerové a P. Pitharta) Literárním novinám - bez odezvy.

    A když už byla zmínka o moderátorovi, dodejme tomuto záhumenku ještě jednu menší filipiku z lingvistického záhonu proti šíření soudobého ptydepe-chorukoru. Tento titul se používá stále zmatečněji. Donedávna jsme si vystačili s  hlasatelem a toto označení by se mělo užívat i nadále, pokud prostě předčítá cizí text - z listu či čtecího zařízení. Objektivně ovšem opravdu vzniká jiný druh práce - kdy žurnalista nejen klade otázky jako reportér, ale navíc diriguje často neučesanou výměnu názorů. Při tom někdy uniká původní etymologie zmirňovat (viz stejný výraz pro táhlo na varhanách a harmoniu, nebo notový hudební předpis pro tempo skladby Moderato - mírně). Použití tedy má smysl až v přítomnosti besedníků, které je případně třeba umravňovat, mírnit, tlumit vášně (např. pana Jiřího X. Doležala, s kinžálem, nebo proslavené svou asertivitou Martina Komárka či Stanislava Devátého na Primě, nebo dokonce arbitry elegantiorum Vladimíra Dlouhého a Václava Bělohradského V pravém poledne o protestech proti globalizaci). Moderátor by ovšem neměl rušit průběh debaty např. skákáním do řeči (což v minulosti několikrát bravurně prošvihl - uveďme jako příklad - rovněž na Primě pan Šimůnek). Slovo moderátor je tedy užitečné, ale nemělo by se ho zneužívat, jestliže třeba v Kotli jde spíše o roli roztleskávačky či hecířky.

    Miloš ŠTĚPÁNEK 4. června 2000

    Poznámka JČ: Plně souhlasím s užitečným postřehem Miloše Štěpánka, že politikové si nesmějí hrát na komentátor, virtuální realita o tom, co kdy kdo o kom řekl, zahltila bohužel v ČR od pádu komunismu sdělovací prostředky a vytlačila z nich skutečnou politiku. Miloš Štěpánek však zřejmě nemá povědomí o tom, jak vypadá skutečná televizní novinářská práce: nemohl by hodnotit V pravé poledne, Netopýra ani Přísně veřejné jako dobré pořady, ani Vladimíra Dlouhého (!) či Václava Bělohradského (!!) jako arbitry elegantiarum. Kritika Moniky Pajerové vůči "držitelům moci", na které se musíme bezmocně dívat v televizi, je poněkud nepřesvědčivá - nepracovala snad na ministerstvu zahraničních věcí? Bylo toto její politické zaměstnání bezmocné? - Moderátor MUSÍ přerušovat politiky, pokud politikové žvaní.


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|