Co je nového v České republice

Poskytne ředitel ČT rozhovor Britským listům? Těžko říct. Když jsem Dušana Chmelíčka před dvěma týdny o rozhovor žádal, dostal jsem termín 10. 6., ale včera se ředitel ČT rozhodl plánovanou schůzku zrušit s tím, že do konce června si na Britské listy čas rozhodně neudělá. Působí to dojmem neseriózního jednání a vyvolává to dojem, že Dušan Chmelíček do své funkce tak zcela nedozrál.

Pro ilustraci uvádím seznam témat, kterými se měl rozhovor zabývat:

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Upozorňujeme všechny čtenáře, kterým není lhostejná současná politika českého státu a kteří se zajímají o její historii, že nakladatelství Academia vydalo první analytickou knihu o rozpadu Československé federativní republiky s názvem Česko - Slovensko. Autorem je profesor ústavního a mezinárodního práva na Michiganské univerzitě, rodák z českých Holic, Eric Stein. Jedná se o zatím nejrozsáhlejší a nejpodrobnější, v češtině dosud jedinou monografii věnovanou rozpadu našeho dřívějšího dvojnárodnostního státu.

Zájemci o tuto publikaci si ji mohou zakoupit v každém kvalitním knihkupectví, nebo si ji objednat na adrese nakladatelství Academia, či prostřednictvím jejích webových stránek http://www.cas.cz/ACADEMIA

Cílem diskuse je seznámit publikum s odlišnými pohledy na současnou situaci českého vysokého školství a možnostmi dalšího vývoje. Studenti i širší veřejnost by měli mít možnost vytvořit si představu o směru uvažování přítomných zodpovědných politiků, státních úředníků i představitelů akademické půdy a zároveň jim tlumočit své názory. Předpokládáme, že přínosem večera by mělo být zjištění nutnosti dalších reforem českého vysokého školství a tedy i podnět k další reformní práci.

Koná se 6.6. 2000, od 17.00 do 19.00 hod. v pražské Městské knihovně.

http://www.ceskaliteratura.cz byla doplnena o nove texty:

anonym: Drevo se listem odievá,

Capek: O peti chlebich,

Kolar: Basen ticha,

Dekuji Vam za zajem o stranku Ceska literatura na Internetu (v kvetnu ji navstivilo 700 surfaru) a preji Vam hezky 1. cerven 2000.

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

(Tento příspěvek profesora Thomase Actona z Londýna o jeho návštěvě v Praze rozšířila v angličtině RomNews Network. Profesor Acton je Angličan. Jak jsme nedávno informovali, některé mezinárodní romské iniciativy jsou znepokojeny údajnými propagandistickými pokusy české vlády prosadit svůj vliv v těchto asociacích a ovládnout organizaci mezinárodního romského kongresu, který je prý na nátlak Prahy organizován příliš spěšně.)

Jel jsem do Prahy na druhý festival "Chamoro", na pozvání dr. Milana Pospíšila, s nímž jsem se však v Praze nesetkal, i když jsem se dověděl, že se účastnil několika akcí, jichž jsem se také účastnil.

I když (po určitém vyjednávání) mi byly proplaceny výdaje (jak to bylo původně dohodnuto, získal jsem jasný dojem, že mí hostitelé byli poněkud překvapeni, že jsem chtěl přijet jen proto, abych pronesl patnáctiminutový projev a že po iniciativě Romské rady ohledně Světového romského kongresu jsem byl pravděpodobně poněkud méně vítán, než by tomu bývalo jinak.

Akce byla zorganizována propagandisticky tak, aby ukázala, že má česká vláda vůči Romům dobré úmysly a že podporuje IRU. Celé záležitosti dominoval dr. Emil Ščuka, generální tajemník IRU. Byl neustále v ohnisku událostí a při večerních koncertech byl uprostřed předních řad v hledišti a  hudebníci a herci mu vyjadřovali poctu. Setkal jsem se s ním krátce v úterý 16. května, když mu připomněl Stahhiro Stankewicz, kdo jsem, řekl, "Ah, tu san o Thomas," pak se usmál a ryche odešel na oběd jiným směrem a Stahira vzal s sebou.

Ve čtvrtek 18. května poprvé veřejně oznámil náměstek českého ministra zahraničních věcí Martin Palouš konání navrhovaného 5. světového kongresu Romů (bylo to něco jiného než dosavadní soukromé e-maily, které jsme zatím jen dostávali). Palouš uvedl, že česká vláda bude s potěšením organizovat a fiancovat v červnu 5. Světový romský kongres. Nebylo oznámeno, zda bude česká vláda sama sestavovat seznam zvaných osob, anebo jen bude kontrolovat seznam, který vypracuje slavný generální tajemník IRU, bývalý státní prokurátor dr. Emil Ščuka. Bohužel, okamžitě poté, co promluvil náměstek ministra, člen Ščukova doprovodu musel oznámit, že bylo nutno odsunut datum kongresu až na červenec (až bude volné místo na zámku Štiřín).

Během debaty, která následovala, jsem zpochybnil tvrzení náměstka Palouše, který uvedl, že prý je umístění britských imigračních úředníků na pražské letiště záležitostí pouze britské vlády. Řekl jsem, že jsem přesvědčen, že ví každý, že Británie vysílá své imigrační úředníky do Prahy jen proto, aby zabránila lidem s tmavou tváří v cestě do Británie, což je podle mého názoru porušením britského zákona i Evropské charty lidských práv. Reakcí na tuto mou poznámku byl hlučný potlesk z auditoria, nikoliv však od předsednického stolu.

Stejné reakce se dostalo mému vystoupení, v němž jsem vyjádřil podporu pro romské žadatele o azyl na Západě. Vyjádřil jsem také podporu pro vstup České republiky do Evropské unie, protože (a) to bude znamentat, že čeští Romové budou moci volně cestovat po Evropě a (b) evropské protidiskriminační zákonodárství bude vynutitelné v České republice.

Mezi přítomnými, kteří s tímto plánem souhlasili, byli Dragoljub Ačkovič (který, jak se ukazuje, byl také v Oslo), Stahiro Stankewicz, Marcel Cortiade, Zoran Dimov a celá řada jiných romských politiků z několika zemí. Mezi těmi, kdo byli na prvním kongresu, byli dr. Jan Cibula, bývalý předseda IU a Raya Bielenbergová, která uspořádala koncert, a nevypadala ani o den starší, než jak vypadala na Hampstead Heath v roce 1971. Bylo velkým potěšením se s nimi znovu setkat a tímto předávám jejich pozdravy členům Romského výboru.

Stankewicz pronesl projev, jímž zastupoval IRU, během prvního dne, v úterý 16. května, poté, co 7 velvyslanců a celá řada dalších vysokých činitelů přednesla své projevy. Projev o historii Romů v Evropě přednesl švédský velvyslanec. Britský velvyslanec pronesl zavádějící projev, v němž tvrdil, že britskému úsilí pomáhat opravdovým uprchlíkům brání to, že Británie se musí zabývat údajně falešnými žadateli z Východní Evropy. Kanadský velvyslanec a americký chargé d´affaires pronesli daleko lepší projevy, orientované na občanská práva.

Bohužel, jen dva tito vysocí činitelé, velvyslanci z Norska a z Finska, zůstali v místnosti na Stankiewiczův projev.

V poslední den přijel pan Nicolae Gheorghe. (Jeho projev přečetla za něj jeho manželka, Nicola Bitu, a nepodpořila navrhovaný 5. Světový romský kongres.) Vedl jsem s panem Gheorghem soukromé rozhovory.

Je v obtížné situaci, protože jako poradce a zaměstnanec OSCE je jaksi mezinárodním státním úředníkem, a musí být neutrální vůči všem romským organizací, včetně IRU a RNC, které uznává a podporuje OSCE: Musí být neutrálním služebníkem pro všechny tyto organizace, i když je už dlouhodobým členem předsednictva a IRU.

(...)

Dovolte, aby uzavřel příběhem, který možná ilustruje situaci Romů v Praze. Během romského festivalu jsem navštívil dva koncerty v paláci Lucerna. Při prvním koncertu jsem si našel dosti tichý balkón, ne příliš blízko hlučných reproduktorů a seděl jsem vedle nějakých úředníků.

Na druhý koncert v Lucerně jsem v jiný večer přišel brzo a myslel jsem, že si zase sednu na totéž místo. Ale ve dveřích, ve velmi slabém světle (takže nebylo vidět, zda jsem běloch či Rom), mi váhavě cestu zaastoupil mladý romský pořadatel, mladík s velmi tmavou pletí, jemuž bylo asi 16 - 17 let. Odehrál se mezi námi tento rozhovor:

Pořadatel: é,é, Janeha tu Romaneh?

Acton: Janav.

Pořadatel: Ah ... hin tu bileti?

Acton: Si man.

(Acton si postupně prohledává všechny kapsy a nakonec vstupenku nalezne, předá ji pořadateli, který ji odnese k slabé žárovce, pečlivě ji prozkoumá a pak ji Actonovi vrátí.)

Pořadatel: Mištes - e - prala, tu našti te bešes akai.

Acton: Sostar?

Pořadatel: Našti be bešes akai, si reservacia gajenge kai avena. (Zde je to rezervováno pro bílé.)

Acton: Sostar?

Pořadatel: Si reservacia le gajenge. (Zde je to rezervováno pro bílé.)

Acton: Ama me sim gajo, shai te sim maskar le gajenska kai avena (Ale já jsem bílý...)

Pořadatel: e - Katar aveha?

Acton: Me sim profesori andar London. (Jsem profesor z Londýna.)

Pořadatel: Ah! - You speak English? (Mluvíte anglicky?)

Acton: Indeed I do, it´s my mother tongue. (Ano, angličtina je můj rodný jazyk.)

Pořadatel. OK then! How is the weather in London? (Jaké je v Londýně počasí?)

Poté jsem si sedl, tiše jsem popíjel pivo a nechal jsem mladíka, ať si na mě zkouší svou školní angličtinu. Zřejmě to byl student střední školy, který šel na brigádu jako pořadatel na tuto romskou konferenci a dělal jen to, co mu bylo nařízeno. Z jeho způsobu řeči i z jeho chování vyplývalo, že si myslel, že jsem Rom středního věku, který si možná plně neuvědomuje, že vstoupil někam, kam nesmí. Choval se ke mně po celou dobu zcela zdvořile - předpokládal, že jakmile si jako Rom uvědomím, že jsem vstoupil do oblasti pro bílé, budu mu velmi vděčný, že mě ubránil ztrapnění, že jsem omylem vstoupil do bílé společnosti.

V životě ho nenapadlo, že by měl zpochybňovat, nebo že já bych zpochybnil de fakto segregaci v České republice, stejně jako romské postavy v knize Ilona Láčkové se vůbec nezamýšlejí nad tím, že se automaticky vzdají v divadle svých míst ve prospěch bílých Čechů, když jsou o tom požádání. Byl to vzdělaný, dobře oblečený mladík, který se uměl dobře vyjadřovat. Takovým se v Praze bude dařit, pokud budou znát své místo, pokorně se ho budou přidržovat a nebudou chtít víc.

Ale, jak víme, jakmile začnou požadovat skutečnou rovnost, v  České republice jim okamžitě začne být příliš horko.

Bělehrad, 13. května 2000 - Komuniké humanitárního právního střediska pro RomNews Network. 10. května se stala v Bělehradě terčem násilného útoku třináctiletá romská školačka. Zaútočili na ni spolužáci ze základní školy Milana Rakiče ve čtvrti Bezanijska Kosa a několik skinheadů. Cestou ze školy ji zastavili, porazili na zem, a zaútočili na ni noži. Pomazali ji po těle krví, se slovy "tvá cikánská krev z tebe poteče" a hrozili ji vpíchnout do těla injekční stříkačkou narkotickou drogu.

Lékaři v místní nemocnici zjistili, že dívka byla pořezána na 17 místech na prsou a na nohou, byla ve stavu šoku a byla mentálně ztraumatizována. Romští rodiče ve čtvrti se obávají dalších incidentů a nechtějí posílat děti do školy, protože školní úřady nezajistily rovné zacházení s romskými dětmi. Několik hodin před tímto útokem hrozila tatáž skupina, že dívku znásilní a "rozseká ji na kusy" a na školním dvoře zfackovala romského chlapce. Dívka si stěžovala svému učiteli matematiky, který konstatoval, že ho to nezajímá. Romský chlapec informoval o incidentu ředitele školy.

Útočníci vyhrožovali romským dětem a uráželi je už před incidenty z 10. května. Děti informovaly o výhrůžkách ředitele školy, Miodraga Kuburoviče, ale ani on, ani školské úřady nepodnikly na ochranu romských dětí žádné kroky. Humanitární právní středisko vyšetřovalo za poslední rok asi 50 případů rasisticky motivovaného násilí proti Romům od skinheadů a dalších osob.

Humanitární právní středisko podalo jménem dívky na útočníky trestní oznámeni a  bude její rodiče zastupovat u soudu.

Václav Pinkava

To by se dalo říct i ohledně vydání knihy Main Kampf. Navazuji však na svuj výpad proti redakční politice BL zde, kde jsem se dopustil nepřesnosti, když jsem z anglického filosofa udělal amerického. Také ovšem nutno zdůraznit, odezvou na pana Čulíka, že s ním souhlasím v tom ohledu, že nezáleží na tom odkud ale jaké k nám přichází sdělení. Nicméně, chtěl bych svou věcnou chybu napravit zprostředkováním článku, ze kterého jsem nazpaměť a nepřesně čerpal. Knížka, vydaná roku 1948 se jmenuje O lidu a lidech, a je to soubor rozhlasových a jiných vystoupení Jana Blahoslava Kozáka, tehdejšího profesora filosofické fakulty university Karlovy. Nevyhnutelně je o době, které Až na některé statě postižené dobovým obdivem a idealisací sovětského svazu (jako třeba mylné tvrzení o tamnějším pokrokovém vyhlazování antisemitismu ...) je to knížka velice zajímavá a zajisté relevantní i dnes, a leckde stačí pouze zamlčet o kom je řeč, a najde se dnešní ekvivalent téhož chování sám. (Knížku jsem objevil v 'bezedné pokladnici' pozůstalosti otcovy knihovny. Předmětná přednáška v rozhlase byla odvysílaná shodou okolností přesně v den jeho devatenáctých narozenin). Předesílám, že jeho přednášku nebudu citovat úplně celou, a to ne proto, že s ní nesouhlasím v některých bodech, naopak, některé takové cituji. Bylo by to moc dlouhé. Doplňuji však několik odkazů bokem, pro ty které by to zaujalo třeba z jiných důvodů než mne, a dovoluji si pár vět zvýraznit.

Možná bych měl za sebe sdělit, co si o tomto myslím, a nenechat to jen tak bez komentáře. Článek, poznamenaný válkou, se navzdory své vznešené myšlence dopouští hrubých přehmatů a házení celých národů do jednoho pytle. Závěr je též nelogický, neboť předpokládá obousměrnost, lze-li pokřivit ctnost a udělat z ní neřest, není přesto jisté, že lze jednou pokřivenou ctnost opět narovnat a je příliš najivní doufat v samospásu lidstva.

Rozumnější v praxi se mi zdá volit skutečně tu důraznější variantu hřmotného odhalování, kterou má tak v oblibě pan Čulík, ale přesto je na místě si uvědomovat, jak dvousečná zbraň je vlastní přesvědčení o vlastní pravdě a morální vyspělosti.

Novinářské heslo "Publish or Perish" vzniklo v době, kdy nevydat znamenalo nevydělat si - tedy lze jej chápat spíše cynicky ve smyslu kdo nevydá, zajde.
Není to asi heslo tak jednoznačně a ryze morální, ve smyslu vytiskni to nazvodory všemu, nebo zmiz z cesty, nadbytečný člene novinářského cechu.

Ale je rozdíl mezi nezastíráním nekalostí, a aktivní spolupráci při šíření těchto myšlenek jako "ukázkově zhoubných" jejich překládáním a donášením na jiná fóra, kde se jiní rasisté budou na základě takových článků domnívat, že všichni Češi jsou rasisti, nebo alespoň odvádět pozornost od vlastních rasistických praktik poukazováním na ty tzv horší, jinde, tak jak to s oblibou dělají nejen rasisté, a zato všude. Já nejsem bulvární novinář - ve srovnání s nimi, co si to dovolujete...

Pan Čulík v úvodníku v BL zde zcela právem poukazuje na protimluv některých 'nerasistů', kteří zbytečně pořád uvádějí zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a kategorizují lidi nejprve podle ras a etnik aby vzápětí argumentovali, že oni proti nim nic nemají. Přitom on ve sloupku v CER píše pozoruhodnou větu "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own -" Češi se zdají být neschopni zaujmout jiné stanovisko než své vlastní. Jaká to ukázka logického myšlení. Bravo! Místo slova Češi nechť si čtenář dosadí jiné slovo o nějakém živočišném druhu či myslící bytosti, a tato věta vždy platí, nic neříkaje. Pinkava se zdá být neschopen zaujmout jiný názor než svůj vlastní - to ještě nezní jako pejorativní rasismus, ale dejte si tam celou skupinu a jedeme. Ale ten samý vzorný novinář, který v knize ... Jak Češi jednají kritizuje TV pořad Aréna, který nabízel nevypovídající telefonickou anketu, v CER sděluje, že na dopis pana Pospíšila přišlo do Britských Listů třikrát více podpůrných nž odmítavých dopisů (a ty vesměs ze zahraničí). Odkdy je mailbox BL průřezem české společnosti, ve které, jak se na internetu lamentuje, není ten internet tak rozšířen! Soudím odvážně, že podstatně víc lidí má telefon, a přes všechny problémy se dovolat, anketa v Aréně má blíže k průřezu veřejného mínění než mailbox BL.

Je to vskutku medvědí služba. Nahrává to zhoubnému procesu škatulkování celých etnik, zaujatosti domácích vůči názorům přespolním, netoleranci a povrchnosti pochopení vůbec. A v tomto tranzu horlivosti si nadále nevšímejme ani svého sexismu, ať už v kausách vojenské povinnosti nebo sexuálního obtěžování, neboť bojujeme za dobrou věc, proti rasismu. Jeden ismus jako druhý, pravím já.

V kometáři p Čulíka jsou dvě řečnické otázky. "Prosím, pane Pinkavo, kolik vlivných stárnoucích českých ředitelek podniků si dovedete představit, jak obtěžují mladé muže, své podřízené?" Odpovídám, že já si nepředstavuji žádné, je to dost hnusná představa. Nicméně tohle jsem zažil na vlastní kůži v Anglii, ovšem po pracovní době, ve vinárně, a dotyčná tím byla známá. Jediná obrana byla, aby se vožrala docela, pak si druhý den nepamatovala odmítnutí - ale to lezlo do peněz.. Soudím, že nedostatek takových příkladů u nás vyřeší další desetiletí a vyrovnanější počet stárnoucích žen na vyšších postech. A také znám a nepřehlížím obtěžování homosexuální, tedy mezi ženami i mezi muži. Na všechny tyto varianty takto správně neutrálně formulovaný zákon pamatuje, a to je na něm podstatné a dobré.

"Domívá se snad pan Pinkava, že by pan Karel Březina měl záležitost svého vyhnutí se vojenské službě přede veřejností tajit - když aktivně sportuje?" Nedomnívám. Vadí mi to též, z principu, že se to pokusil utajit, neboť jde zřejmě o zneužívání postavení k zvýhodnění vlastní situace. Ale domnívám se, že nedostatek vojenské služby nijak nesouvisí z jeho zařazením coby ministr bez portfeje. Ani by to nemělo bránit schopným mladým lidem zaujímat svá výdělečná místa. Kdyby byl někdo bez vojenské zkušenosti ministrem obrany, to by teda asi vadilo. A mohli bychom se jízlivě zeptat, zda pan Březina nevoják je nějakou ztrátou pro obranyschopnost této země ? "Ministr se vyhýbá občanským povinnostem" je správný a relevantní titulek, ale proč mluvit o vojenskosti této věci, a jaký je sportovec. Je to hlavní bod tohoto problému? Apeluje se na závist a zlomyslnost méně úspěšných obcházečů té samé nepříjemné povinnosti, vesměs mužů.

Vojenská docházka diskriminuje mladé muže zcela nepřijatelným způsobem - pokud nemáte vojenskou službu už za sebou, zaměstnavatele u pohovoru to bude zajímat, neboť vám musí držet místo do návratu z vojny. Tuhle diskriminaci prokážete neméně obtížně než při obtěžování na pracovišti. Je tento problém navzdory Zákoníku práce, nebo právě kvůli němu ? "Prosím, pane Čulíku, kolik českých ředitel-ů/lek podniků si dovedete představit, jak neberou v úvahu když mají přijmout mladé muže, jestli mají vojnu za sebou?"

V ryze věcné rovině lze argumentovat, že pokusit se vyhnout něčemu tak pitomému a svinskému jako je vojna je buď zbabělost a bezcharakternost nebo zženštilost, rozumějme inteligentí a nebarbarské chování, hodné ženy.

Ale jistě se mýlím. Vojenskou službu znám jen z doslechu, neboť jsem coby britský občan a emigrant 'byl vyhnut' vojenské službě. Jinak bych asi zastával chlapský názor, že je třeba radikálních zásahů a vymýcení všeho zlého od kořenů, i kdyby se na to musel vzít buldozér zahraniční značky pod heslem kolektivní viny, "Když vás k lepšímu chování nedokážeme přesvědčit, tak vás k lepšímu donutíme, i kdybyste museli všichni nést následky za jednoho!" ?

Sečteno a podtrženo, je vždy na místě se dozvědět, v čem člověk ve svém uvažování chybuje, a kde má buldozér brzdu.

Předávám slovo.

Poznámka JČ: Zdá se mi, že pan Pinkava zapomíná anglicky. Věta "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own" znamená "Někteří Češi, jak se zdá, nejsou schopni zaujmout jiný názor než vlastní", nikoliv "Češi" (tj. všichni, jako celek). To by věta zněla: "The Czechs..." - To, co jsem napsal, plně odpovídá mé zkušenosti. V žádném případě jsem nikde nepsal, že by příliv dopisů do Britských listů, podporujících rasistickou argumentaci pana Pospíšila, byl reprezentativním vzorkem českého národa - napsal jsem jen, že měl tento - jinak nevysvětlitelný příliv - poněkud šokuje. Má-li pan Pinkava k dispozici přesvědčivé statistiky, že drtivá většina Čechů nezastává vůči Romům rasistické postoje, budu velmi rád a velmi rád je i zveřejním. To si oddychneme. Obávám se však, že je to - vzhledem ke všem nepřímým informacím, které jsou k dispozici, bohužel poněkud nepravděpodobné. - Představa, že lidé mimo Českou republiku jsou nesvéprávní a nebudou si schopni řádně rozebrat, co se tam vlastně děje, protože, jako cizinci, "nám" nikdy "nemohou porozumět", je také dost absurdní, obávám se.

Jaroslav Teplý

Začnu Juliánou:… Rasismus je vědecky neodůvodnitelný.. .

Jde v případě nazírání na Romy opravdu o rasismus, když jsou indoevropského původu stejně jako Češi?

V témže čísle odpovídá Juliáně čtenářka, jejíž jméno a adresa je redakci BL známa: …Problém je téměř vždy líčen jako rasový (a to rasisty), ale podle mě jde o spíše komplikovaný případ sociální.

J.T.: Bravo neznámá či spíše redakci známá čtenářko, to je i můj názor a velmi pravděpodobně názor valné většiny českého obyvatelstva, včetně těch, kteří píšou v tomto smyslu do BL a jsou za to vydavatelem BL standartně obdařeni nálepkou "rasista". Tento názor nemám ode dneška. Napsal jsem např. roku 1997 článek o Romech do časopisu Polygon (č.7/1997), z něhož cituji:

Není možno je (Romy) házet do stejného pytle, i když těch, kteří se z vlastního popudu snaží se plně adaptovat na společnost, ve které žijí, je bohužel příliš málo a navíc narážejí na nepochopení jednak své vlastní komunity, která jim vyčítá, že přeběhli ke " gádžům", jednak té společnosti, kterou je možno přesvědčit teprve pádnými důkazy ve větším počtu. Individuelní příklad je možno uvést např. z článku "Nájemníci si připlácejí, aby si udrželi romského domovníka" (MF Dnes, 30.8.97), podle kterého nájemníci jednoho českobudějovického domu dobrovolně mezi sebou vybírají peníze, aby si udrželi romského domovníka. Ten tvrdí, "že když chce Rom gádžům ukázat, že všichni Cikáni nejsou stejní, musí pracovat více než oni", což je ostatně princip dobře známý emigrovavším českým gádžům, když se chtěli uplatnit mezi gádžy západními. Názor jedné nájemnice: "Je nás tady 84 partají a naprosté většině z nás je jedno, jestli máme bílého, černého nebo pruhovaného domovníka. Hlavně, že je tu konečně pořádek" jasně naznačuje, že Romové nejsou rasovým, ale sociálním problémem… (Ten domovník stále prosperuje, nedávno se o něm psalo v českých novinách, což je ovšem podle JČ neprůkazné)

V jednom dodatku píše JČ: "To, že se údajně asociálně chovají někteří Romové, neznamená, že je možno přenášet břemeno viny na všechny. To je rasismus. Je nutno zkoumat a řešit, proč se někteří Romové chovají asociálně.

To je voda na můj mlejn. Ve shora zmíněném článku jsem napsal:

"Genetické porovnání původního obyvatelstva s Romy by možná mohlo přinést aspoň částečnou odpověď na naléhavou otázku, jak je možné, že se Romům během třinácti století nikdy a nikde nepodařilo dobře se adaptovat na nějakou společnost či se do ní integrovat.

Dnes bych si ovšem kladl podmínku, že výsledek porovnání nesmí být znám předem. Pan doktor Koukolík (kterého jsem rovněž citoval) napsal totiž do Magazinu LN 29.8.97 že…Výzkum genetického pozadí násilného chování u lidí v současnosti naráží na bouřlivé, někdy velmi útočné protesty skupin "aktivistů", přesvědčených, že je násilné chování výlučným důsledkem sociálních vztahů. Tyto skupiny mluví o "genetickém rasismu". Zapomínají nebo nechtějí vědět, že snad vše lidské je důsledkem vztahu genů a prostředí…

Kdyby JČ přestal mávat tím rasismem, diskuse by dostala klidnější ráz, ale to od něho nemůžeme čekat.. V jedné věci však zašel příliš daleko. V dalším ze svých dodatků v onom pátečním vydání BL píše: "Přeložím příspěvek pana Pospíšila do angličtiny pro Central Europe Review a požádám čtenáře o reakce. Nevím ovšem, zda to nebude kontraproduktivní, protože podle článků v Central Europe Review si vytvářejí různé západní vládní organisace svou politiku vůči střední Evropě…

Neohrožený bojovník za lidská práva, žalobníček, vyděrač? Názor o tom si každý musí utvořit sám. Já teď začínám chápat, proč si divoké barbarské kmeny vařily polévku z příliš horlivých misionářů. O tom, podle čeho si různé západní vládní organisace vytvářejí svou politiku vůči střední Evropě nemám ilusí už desítky let. Jen se podívejte, jak to dopadlo v Kosovu a nepište mi, že Kosovo není ve střední Evropě. Ačkoliv Čechy skutečně leží ve středu Evropy, jsou Češi na západě běžně nazýváni Východoevropany, snad protože patřili za komunismu do východního bloku. Nebo je možná dost těch, kteří ještě dnes si nejsou jisti zeměpisnou polohou českého státu.

Nakonec k dodatku JČ k mému vlastnímu textu:

Dodatek JČ: Za nevědeckou metafyziku já naopak označuji rasistické teorie pana Teplého o celkovém, podřadném étosu celých "jiných" kultur, založené na několika nereprezentativních citacích - je to asi, jako kdybych označoval celý český národ za rasistický na základě podpůrných reakcí na včerejší článek Josefa Pospíšila v Britských listech. Podobně jako citace z českého tisku za naprosto neprůkaznou považuji citaci jakéhokoliv materiálu z bulvárního Neviditelného psa. Spíše než pseudoteorie o podřadnosti a hrozivosti kultur jiných národů (jak to, že pana Teplého pustili do Holandské z té podřadné a hrozivé východňárské české komunistické kultury, neměli ho raději v zájmu zachování své civilizace nechat venku za dráty?) zastávám přesvědčení o společném lidském dědictví většiny národů, které se zdá být lépe zdokumentováno než náhodně vybrané bigotní citáty ze západního tisku. Evropa bude potřebovat z ekonomických důvodů ročně více než deset milionů přistěhovalců a na lidi odjinud si bude muset zvyknout. Právě přistěhovalci se většinou silně snaží o to, uchytit se a být úspěšní v nových zemích. Před druhou světovou válkou bylo přistěhovalectví do západní Evropy daleko vyšší než dnes a "etnicitu" západoevropských národů to nijak nenarušilo.

Musím se přiznat, že ta nevědecká metafysika byla z mé strany taková legrácka, kterou mohli ocenit jen ti dříve narození a ještě ne všichni. Krátce po vítězství pracujícího lidu 1948 pomocí tohoto výrazu bojovali partajní kádry proti buržoasní ideologii. Nám hochům, kteří tehdy spolu chodili, tento šťavnatý, leč zcela prázdný výraz tak imponoval, že jsme ho na nějakou dobu převzali do svého slovníku k vyjádření kritiky nebo nesouhlasu. Nevědeckou metafysikou mohla být po analyse např. příliš hazardní a proto neúspěšná licitace v mariáši nebo bridži. Podobně bychom se byli o dnešní situaci, kdy západní státy kritisují situaci Romů v ČR a současně přijímají opatření, aby se Romové nestěhovali k nim, v našem tehdejším politickém slangu vyjádřili, že ony státy "zapadají do bahna oportunismu", to byl další výraz, kterého jsme běžně používali. To tady vysvětluji jen proto, aby Juliána nebo nějaký profesor filosofie mi nepřispěchali vysvětlit, jak to s tou nevědeckou metafysikou je.

Jinak ovšem mi není nic známo o mých vlastních rasistických teoriích o celkovém podřadném étosu jiných kultur, které za mne JČ vytvořil, aby mě mohl jak se patří zkritisovat. To je ovšem tím, že toho má moc, všechno moc rychle čte a pak mu unikají zajímavé detaily. To Bashy Quraisky psal o tom, že prý dánští politici ministryně Jespersen, premier Rasmussen a šéf největší socialistické strany Nielsen označili veřejně menšiny za primitivní a jejich normy a hodnoty za inferiorní, nikoliv pan Teplý, který zásadně nevkládá cizím lidem do úst své myšlenky a velice by si už nejméně po druhé přál, aby to jiní nečinili jemu..Citace z českého tisku považuje JČ za neprůkazné - v mém příspěvku byla jedna z LN, které ovšem převzaly rozhovor se Soyinkou z Los Angeles Times. Neviditelný pes je bulvární - jak pak navázat a udržovat dialog s "domácími" Čechy?

JČ zastává přesvědčení o společném lidském dědictví většiny národů, které se zdá být lépe zdokumentováno než náhodně vybrané bigotní citáty ze západního tisku. Jen kratičký pohled na tuto větu. Společné lidské dědictví - co to vlastně je? Každý to může chápat jinak. Většiny národů? Kterých vlastně? Kdo do té většiny patří a kdo ne a proč? Kde je to zdokumentováno a jak? Ale ono to možná vlastně zdokumentováno není, pouze se zdá, že je to lépe zdokumentováno. To je krásný příklad nic neříkající moderní komunikace, něčeho, co by se snad hodilo do nějaké řeči Václava Havla, až bude zase přebírat nějakou cenu. Museli bychom si napřed definovat pojmy, abychom vůbec věděli, o čem mluvíme. Proč jsou mé citáty bigotní, to nevím, to by měl vysvětlit JČ, zdá se, že v Glasgowě mají na význam tohoto slova jiný názor než třeba v Praze. Pochybuju ovšem, že by se dánští ministři vyjadřovali tak, jak to Bashy Quraishy píše. Básnická licence zvláště islamských přistěhovalců je téměř neomezená.

Nelíbí se mi páně Čulíkova formulace, že si Evropa bude muset zvyknout třeba na těch 10 milionů přistěhovalců ročně. Já bych byl proto, aby si nezvykala, boj mezi národy o místo na slunci už totiž začal. Pokud by si nějaký " appeasement" v tomto ohledu Evropa dovolila, mohl by to být její poslední.

Nevím, zda skutečně bylo před válkou přistěhovalectví do západní Evropy daleko vyšší než dnes. Docházelo k němu spíše asi v horizontálním směru, to jest z východu na západ (Poláci, Rusové, Ukrajinci a j.). Že etnicita západoevropských národů nebyla narušena, je snadno pochopitelné, protože šlo lidi na rozdíl od těch dnešních přistěhovalců dobře integrovatelné. Mimo to nedostali nic zadarmo a nemohli třeba několik generací žít ze sociální podpory.

J.T. 5.6.2000

P.S. To slovo jiné než rasismus pro jev, kdy jsou jedinci přisuzovány vlastnosti společenství, ze kterého vzešel, po kterém se dnes poptává Jindra Pařík, by mohlo být GENERALISACE.

Poznámka JČ: To je zajímavé, jak se někteří autoři tak strašně obávají přenesení této diskuse do angličtiny. Pokud jsou jejich argumenty nosné, jistě je obhájí i na mezinárodním fóru - přece by bylo pod jejich úroveň se skrývat jen v "tajném" českém jazyce. Pan Jaroslav Teplý je posedlý genetikou, ale existují dosti přesvědčivé studie, psali jsme o nich v Britských listech, že je genetický mix evropského obyvatelstva tak nesmírně rozrůzněný, a barvu kůže ovlivňuje jen asi jeden ze sta tisíc, že určovat vlastnosti podle genetiky je zřejmě velmi nepravděpodobné. Totéž platí o Africe, kde se lidská civilizace zrodila, takže obsahuje daleko větší genetickou rozrůzněnost než ostatní kontinenty.

Josef Pospíšil

Která komunita by měla mít více rozumu, ptá se pan Čulík, zda ta „ vyspělejší “ česká anebo ta „ nedospělá “ romská? Myslím si, že stejně. A hlavně stejně zodpovědnosti. Jestliže připustíme hypotézu „ vyspělejší “ české komunity, pak na komunitu romskou musí působit dle zásad spravedlivé výchovy. Pokud budeme mladšího sourozence hýčkat a všechny jeho výstřelky a úlety vůči sourozenci staršímu omlouvat tím, že je malý a že malým se ubližovat nemá, i když si začali, vyroste z něj arogantní rozmazlený zmetek, který je ze zkušenosti skálopevně přesvědčen, že je mu vše dovoleno a že mu vše projde. A romská komunita by zase měla pochopit, že jejich boj proti rasismu je cestou prosté negace, politikou boje proti následkům a zamlžování jejich příčin, pokud nebude svázán s velice širokou kampaní směřovanou právě na Romy - důležitost vzdělání, sexuální výchova, škodlivost drog, prevence kriminality. Bez této protiváhy se celá halasná protirasistická kampaň stává prachsprostou buzerací. Musíte je mít rádi. Musíte je milovat jako Sovětský svaz. Vy bílí jste vším vinni. Romové nemohou za nic. Fakt si myslíte, že tohle zabere?

Hledání důvodů, proč něco nejde, je nejsnazší způsob, jak něco neudělat. Svalování vlastní lenosti, nevzdělanosti a neschopnosti na vnější faktory je politováníhodné. Romové jsou ( převážně ) nevzdělaní. Důvod - rasisti je nechtějí vzdělávat.

Romové mají vysokou kriminalitu. Důvod - to je taková jejich forma třídního boje proti rasistům.

A tak dále zajisté, za vším hledej rasismus.

Panu Čulíkovi připomínám nacistu. Myslíte tím, jak jsem se velmi přesvědčeně zastával Židů? Nemáte to trochu popletené? Nebo Vám připomínám polovičního - tzv. selektivního nacistu? Nacistu specialistu?

O Romy v zahraničí nemá nikdo příliš velký zájem a nikdo o nich příliš mnoho neví Poslechněme si tedy, co Romům radí pan Čulík ve svém článku zveřejněném v Britských listech dne 10.11.1997: Kdy se to změní? Až budou Romové vyrábět vynikající zboží, atraktivní a prodejné po celém světě. Pak budou o nich lidé vědět, a budou Romové ve světě skutečně populární, jako jsou Švýcaři hodinkami, Francouzi sýrem, a Japonci, Tajwanci, Jihokorejci a Číňané ( v poslední době ) - vším. Stoprocentně souhlasím. Přesně to si myslím, pane Čulíku! I když jsem Váš výrok nepatrně pozměnil, Vy jste mluvil o Češích celkově. Romové jsou však česká podmnožina a nevidím jediný důvod, proč by se na ně nemělo vztahovat to, co na celek. Vy ano?

K Vaší informaci, že se v  Helsinském výboru amerického Kongresu bude konat oficiální slyšení „ Lidská práva romské menšiny “ bych se chtěl dotázat - to je skutečný název této párty? V čem se lidská práva romské menšiny liší od lidských práv ostatních menšin či většin natolik, že je zapotřebí konat na jejich téma konferenci? Věru se obávám, že je takový název politicky nekorektní, ba co dím, přímo rasistický! Doufám, že paní Bánomová zasáhne!

V analýze Unicef - zveřejněno v Britských listech dne 10.11.1997 - se píše „ ( Romský ) Tradiční vztah k rodině je narušen. V kojeneckých ústavech a dětských domovech tvoří romské děti polovinu osazenstva, upozorňuje analýza.“ Naštěstí pan Čulík považuje citace z českého tisku za naprosto neprůkazné, natožpak z nějakých internetových bulvárů. Jak se vyrovná s tím, že tuto informaci zveřejnil sám, jsem zvědav. A já bych na ni rád navázal - to právě prokazuje tu převládající ( nikoliv vlastní celému etniku, podotýkám pro méně chápavé čtenáře ) nezodpovědnost romského etnika. V zmíněné analýze se mimo jiné píše: „ Podíl Romů na celkovém počtu českého obyvatelstva činí asi 1,5 procenta. “ Takže jestli 1,5% se co do počtu odložených dětí dokáže plně vyrovnat většině, nemohu se zbavit dojmu, že ony romské tradice, kultura, totožnost a hodnoty pěstované po staletí, o nichž tak dojímavě píše paní Bánomová ( BL 28.4.2000 ), buď doznaly v poslední době dosti razantních změn anebo -. Anebo co paní čtenářko, státní zaměstnankyně? Vysvětlete nám, zaslepeným, neznalým, patologické články píšícím, jakou skrytou zákulisní formou nutí český rasismus romské matky zbavovat se vlastních dětí v takovéto míře. Hezky si zakopulovat a děti dát do výchovy k rasistům. Logické. (?)

Tam kde končí ušlechtilost prakticky realizovaná a začíná ušlechtilost verbální, mění se tato na cosi ne již tak hodnotného. Tak kolik romských dítek si adoptujete, abyste dokázala tomu, jak píšete - rasistovi Pospíšilovi, že to s Vašimi ideály myslíte vážně ? Udělejte přece sama něco „ pro výchovu a vzdělání dětí z problémových rodin !“ Půjdete-li příkladem, připojí se další, dítka budou prospívat! Fakt to nechcete zkusit? Paní Juliana? Nic? Styďte se, české matky! Inu nevadí, tak zase příště v Britských listech, pokud pan Čulík dovolí.

Josef Pospíšil

Poznámka JČ: V rasistických článcích Josefa Pospíšila, jako je i tento, dochází ke zmatení myslí.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Pokud se má referendum o vstupu do Evropské unie uskutečnit již začátkem příštího roku, pak je nejvyšší čas přemýšlet o tom, na jakou otázku máme odpovídat.

Nejkorektnější by bylo vyjádřit souhlas či nesouhlas s dojednanými podmínkami vstupu. Protože ale nic dojednáno nebude, nabízejí se pouze formulace obecné.

Například: ”Přejete si vstup do EU?” anebo ”Souhlasíte se vstupem do EU?”

Otázka ovšem také může znít: ”Také vám strašně vadí, že vstupem do Evropské unie se Česká republika dobrovolně připraví o část své suverenity?”

Možností je doopravdy hodně.

A bylo by jich ještě víc, kdyby se nemuselo odpovídat pouhým "ano”, nebo ”ne”.

Třeba kdyby občan vybíral ze dvou možností. Například: ”Chcete žít blahobytně v Evropské unii, anebo být chudí za jejími hranicemi?”

Anebo naopak: ”Chcete, aby za vás rozhodovali bruselští byrokrati, anebo naši politikové, kteří to s vámi myslí lépe?”

Asi nejlepší otázka pro referendum, kterou ovšem bohužel nelze statisticky vyhodnotit by pak zněla: ”Co vlastně, pokud jde o Evropskou unii, chcete?”

Problém ovšem není pouze s otázkou, ale i se samotným referendem.

Zákon o referendu, přijatý Poslaneckou sněmovnou, se nezamlouvá Senátu. vA je zde ještě jedna potíž, kterou představuje samotná Evropská unie, když zvažuje, zda přínos rozšíření skutečně bude větší, než náklady na nové členské země.

Z tohoto pohledu bychom v referendu mohli zjara odpovídat na otázku, zde chceme, aby nás Evropská unie chtěla.

Ale také, a to by bylo vůbec nejlepší, bychom se mohli urychleně vyjádřit, zda souhlasíme, aby se nám Evropská unie přizpůsobila, (například přejala naši legislativu) a nechala si od nás vysvětlit, co je pro ni dobré. Několik občanů by na takovou otázku určitě odpovědělo kladně.

5. června 2000

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Občas si pak uvědomujeme, že existuje činnost, ve které překonávání laťky není metaforou - tou činností je skok do výšky.

Zuzana Hlavoňová si včera nastavila laťku na dvě stě centimetrů, tedy na výšku, o které před časem přemýšlela jako o hranici, kterou když zdolá, může skončit s atletikou.

Když pak laťku překonala ve výšce, která znamená její osobní i český rekord, měla k tomu dva zajímavé komentáře. Na otázku zda její forma nekulminuje brzy, čtyři měsíce před olympiádou v Sydney, odpověděla ”Nevadí, jsem ráda když mohu skákat vysoko, čím častěji, tím lépe, výkony na hranici sto devadesát pět centimetrů pro mne nemají žádnou cenu.”

Druhá poznámka naší nejlepší výškařky se pak týkala stylu. ”Nebyl to moc povedený skok, laťky jsem se hodně dotkla. Musím se teď soustředit na technické provedení skoku, pak mi nebude vadit, když to nebude moc vysoko”.

Logicky vzato si ty dva výroky odporují, nicméně svědčí o tom, že Zuzana Hlavoňová má při skákání laťky dvě: Jednou je výška, druhou styl.

Z toho plyne, že stejného úspěchu lze dosáhnou dobře anebo špatně, se štěstím či s přehledem. Nakonec ten styl je podmínkou, abychom laťku mohli zvednout. Zuzana Hlavoňová si včera nastavila ještě dva centimetry navrch, ale když pak viděla jak se sbíhají fotografové, neskákala. ”Nesoustředila bych se a mohlo by mi to ublížit.” Dodala že má moc ráda klid, když si jí nikdo nevšímá. Tak vysoce postavené laťky si ovšem nevšimnout nelze. Nelze ji tedy skákat. Musí se skočit.

Vysílá se v úterý 6. června 2000 ráno.

Jaroslav Polák

Zcela jiná situace je u cen nájemného – to má letos vzrůst o asi 10% ( a roste každoročně!) a to je podle naší opozice (ale i LN a MF DNES) řečeno “nestorem” naší ekonomie neskutečně málo. Růst nájemného je podle nejrůznějších expertů-analytiků (zaměstnanců brokerských firem a finančních fondů), či vědců z Liberálního institutu malý a nepokrývá náklady majitelů. Dokonce nás pomalý růst nájemného prý oddaluje od Evropské unie.

Ve stejné době dochází po dvou letech k zdražení jízdného na železnici o průměrných 10% a to je samozřejmě další neskutečný útok na peněženky občanů, jak nám neustále podsouvají MF DNES, LN, Nova ale i ČT. Snad by mohli vědci z Liberálního institutu nám normálním smrtelníkům tento rozdíl v posuzování zdražování vysvětlit. Mohli by si třeba udělat výlet do Bavorska. Po zakoupení jízdenky by mohli začít meditovat o přiblížení cen jízdného Českých drah k cenám jízdného německé Deutsche Bahn, které jsou samozřejmě podstatně větší než např. spotřební daň z benzínu (spotřební daň z benzínu je u nás nižší o cca 10% než spodní hranice této daně v EU). Vzpomínám si, že cca 200km po Německu stálo vlakem asi 30 DM a u nás je to cca 120 Kč. Možná by i výše rozdílu v jízdném mezi ČD a DB přispěla k uklidnění majitelů domů (sdílená nespravedlnost léčí). Pouhá kritika zdražení na železnici našemu tisku a TV stanicím nestačí a tak hrají stále obehranou písničku o zpožďujících se vlacích a nepořádku v nich. Žádné statistické údaje samozřejmě neuvedou (ty totiž hovoří o 3 zpožděných vlacích ze sta). Mizerný vozový park, budovy a tratě také České dráhy zřejmě nezdědily po bývalém režimu, ale můžou si za něj sami, jak nám media sugerují. Pokud se stane nehoda na železnici nebo v autobuse, tak to naše média omílají celý týden, ale realita 1500 mrtvých a desetitisíce těžce zraněných na našich silnicích ročně je nechává v podstatě v klidu. O externích nákladech individuální dopravy a jejich výši vzhledem k dotacím drah ze státního rozpočtu se čtenář a divák nemá šanci dozvědět zhola nic – byl by totiž jejich výší značně překvapen.

Ve svém příspěvku několikráte zmiňuji Liberální institut a abych pravdu řekl, je pro mne záhadou o jakou instituci se jedná, z jakých zdrojů je financována, a rád bych se o ní dozvěděl něco více. Když už naše média nejsou schopná se zeptat na názor odborníků z univerzit a vysokých škol – tedy skutečně nezávislých institucí, mohla by nám alespoň podat informaci o míře nezávislosti např. Liberálního institutu, či se zamyslit, jestli se náhodou analytik z brokerské firmy nezajímá spíše o své zájmy než o vyslovení nezávislého názoru-komentáře.

Dalibor Žůrek

Ve svém článku " Reakce Na Dalibora Žůrka..." se do mně paní Bošková pustila opravdu s chutí. Co naplat, mohu si za to sám , a také pan Čulík. Nedivím se, že na nadpis paní Bošková reaguje, jak reaguje. Ale vážně.

Ve svém mailu panu Čulíkovi jsem reagoval jen na dvě věci.

1. sdělení o povinném odběru testů na HIV u těhotných a lidí v bezvědomí. Toto se mi zdálo demagogické, protože nebylo řečeno

a) proč chce MZ odebírat tyto testy u těhotných a nechat čtenáře, aby posoudili, zda je to užitečné,

b) u lidí v bezvědomí vzbuzuje dojem, že lumpové zdravotníci využijí neschopnosti každého chudáka pacienta se bránit a krev na testy mu odeberou.

Ve skutečnosti tomu tak není, a že testy se konat jen mohou, pokud ošetřující lékař uzná, že by mu tento test mohl pomoci v diagnóze. A správná diagnóza je přece v  zájmu pacienta. Osobně pochybuji, že by této možnosti bylo využíváno často.

2. Nesouhlasím s hodnocením postavení pacienta, jak ho představuje paní Bošková. Hlavně hodnocení činnosti komor mě poněkud nadzvihlo ze židle.

Paní Bošková postavila lékaře do rolí podezřelých mafiánů, na které by měla nejlépe dohlížet BIS anebo útvar pro boj proti organizovanému zločinu. Dokonce údajně stojíme mimo právní řád.

Také přesvědčení této paní, že ve zdravotnictví nejsou důležité peníze, mě poněkud vyvedlo z míry. ( Všichni známe ono přísloví připisované panu Klausovi, že o peníze jde vždy až v první řadě)

Přiznám se, že svou reakci jsem poněkud odflákl. Napsal jsem sice argumenty proti bodu č. 2, ale nakonec jsem je neodeslal, v domnění, že by je pan Čulík nestihl přečíst. Tyto argumenty jsem paní Boškové 30.5. odeslal, tak jak byly, bohužel na špatnou adresu společně s omluvou za nadpis. Na správnou adresu znovu 31.5.

Ale dost výmluv.

Neustále slyšíme poukazování na to, jak je to jinde. Neříkám, že se nemáme čemu učit, bohužel i v té předhazované cizině jsou některé věci horší než u nás. A v péči o matku a dítě (a toho se vyšetřování těhotných týká) jsme na světové špičce. Stačí si vyhledat údaje ze statistik.

Ale vysvětleme si ještě jednou , kdy jou testy na HIV povinné

(2) Bez souhlasu fyzické osoby je možné provést test na virus lidského imunodeficitu,

-u těhotných žen, ( Již dnes jsou povinná některá jiná vyšetření - včasná léčba může zamezit přenosu infekce z matky na dítě - DŽ)

lidskou řečí - pokud někoho znásilníte, a chytí Vás, máte smůlu. Odeberou Vám vzorky na všechny pohlavní nemoci, protože je třeba vědět, zda jste oběť nakazil či ne. Je neúnosné nechat vystresovanou oběť čekat řadu týdnů na to, zda se stane pozitivní, či ne (inkubační doba), když je možné zjistit ihned, zda jste nakažen Vy. Pokud nejste, oběť si oddechne, pokud ano, oběť se začne léčit.

(3) V ostatních případech lze vyšetření na virus lidského imunodeficitu provést jen se souhlasem fyzické osoby. ČILI - POKUD NEJSTE ZLOČINEC, MOHOU VÁS TESTOVAT JEN POKUD JSTE TĚHOTNÁ ŽENA, A NEBO JSTE V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA. Testování pomáhá chránit Vaše nenarozené dítě.

Paní Boškové se nelíbí zařazení HIV mezi přenosné ( infekční) choroby, a také to, že podléhají stejnému režimu.

Proč ? Copak to není přenosná choroba ? Ano, má některá specifika, ale ty má každá taková choroba. U některé je snadná nákaza, ale následky relativně malé ( opakuji relativně), u jiných je možnost nákazy menší, ale následky těžší.

Nevidím rozdíl. Pokud paní Bošková argumentuje, že vědomí okolí, že je dotyčný člověk HIV pozitivní mu může komplikovat život, ubezpečuji ji, že pokud by se například její sousedé dozvěděli, že onemocněla syfylidou, velmi pravděpodobně by na tom společensky nebyla lépe, než kdyby o ní věděli, že je HIV posit. Při dnešní osvětě ohledně AIDS by na tom pravděpodobně byla jako HIV posit. lépe.

Přesto paní Boškovou nenapadlo, aby žádala tuto chorobu vyjmout z  kritizovaného režimu.

Anebo u kapavky, o které víme že je přenosná jen pohlavně ( kromě očí) a dnes už žádný venerolog neuvěří, že ji pacient dostal ze záchodového prkénka.

S trochou nadsázky by šlo říct, že nikomu nic není po tom, co si kdo nosí pod svým spodním prádlem. Ani zde paní Boškové tento režim nevadí.

Obě tyto nemoci jsou dnes velmi dobře léčitelné, a jen u syfylidy ohrožují život, a to jen při zanedbání a až po velmi dlouhé době.

U kapavky je nebezpečí z komplikací u žen.

A teď vezmeme do úvahy její námitky :

Fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu... jsou povinny podrobit se lékarskému dohledu, potrebnému laboratornímu vyšetrení, lécbe a dalším epidemiologickým opatrením, dodržovat poucení lékare..

Demagogie - tento paragraf se vztahuje na všechny vyjmenované infekční choroby, včetně nepohlavně přenosných . Kromě toho je tam přídavné jméno " potřebné". Čili pokud to bude v jednotlivých případech nepotřebné, konat se to nebude.

..jsou povinné nevykonávat činnosti, při nichž by ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob..

Navrhuje paní Bošková znění :" mohou vykonávat činnosti, při kterých by ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob atd ?

Vzpomeňme případ amerického basketbalisty Magic Johnsona. Oznámil, že je HIV+, a pokusil se o návrat pod koše. Musel odejít, protože jeho kolegové si ho vážili, nebáli si s ním potřást rukou, ale obávali se možnosti oboustranného zranění a následné infekce.

Objektivní pozorovatel musí uznat, že v profesionálních ( a nejen profesionálních) kolektivních sportech je vysoká pravděpodobnost úrazů.

Možná, že by se dalo říct, že v USA tento paragraf chybí. Těch několik zápasů, které Magic odehrál bylo velmi riskantních.

informovat lékare pred vyšetrovacím nebo lécebným výkonem a pri prijetí do ústavní péce...,

Paní Božková, vztah lékaře a pacienta musí být založen na důvěře pacienta. Pokud pacient nemá důvěru ve svého lékaře, ať ho změní. Lékař nemůže úspěšně léčit, pokud nemá informace o závažných onemocněních, nebo jsou dokonce před ním tajeny.

Ve vyspelých zemích jsou hygienici ci úrední lékari poverení dozorem nad verejným zdravím soucástí státní správy. V CR však mají zamestnanci hygienických stanic zustat zdravotnickým zarízením (nepujde o skutecnou státní správu s vyloucením konfliktu zájmu a s podrobením hygieniku služebnímu disciplinárnímu rádu apod.).

Nemáte pravdu. Podle nového zákona se hygienická služba mění ve správní úřad. Jejich ředitelé jsou jmenováni a odvolávání ministerstvem zdravotnictví. ( § 104., §105).

Ministerstvo zdravotnictví si natolik zvyklo, že obcanem zcela volne smýká zamestnanec zdravotnického zarízení, že do nového zákona o ochrane verejného zdraví na mnoha místech uvedlo: o veci rozhodne bud orgán ochrany verejného zdraví (hygienik), nebo zdravotnické zarízení (napr. nemocnice).

Tak tohle je opravdu problém. Zdravotnické zařízení by to asi opravdu dělat nemělo. Měl by to opravdu dělat jen hygienik a to také na návrh zdravotnického zařízení, případně rozhodnutí zdrav. zařízení by mělo mít jen velmi krátkou platnost a muselo by být v krátké době potvrzeno rozhodnutím hygienické služby. Také, pokud pacient napadne rozhodnutí zdravotnického zařízení (ZZ) před soudem, neslo by ZZ právní a finanční zodpovědnost. Pochybuji, že o takovou pravomoc ZZ a lékaři stojí.

V situacích, které snesou odklad, byt jen malý, rozhoduje v zahranicí soud o tom, zda lze omezit práva obcana. S tím však MZ CR nepocítá, a to nejen u HIV pozitivních.

Jsou možné dva přístupy. Buď ten o kterém píše paní Božková, anebo ten ve kterém soud řeší záležitost, jen pokud jsou proti opatření námitky.V tom druhém případě je zátěž soudu menší, dá se předpokládat, že mnohé rozhodnutí nebudou napadena. Oboje je z demokracie přípustné. Opravné opatření ale v zákoně jsou. ( Možnost se odvolat proti rozhodnutí Regionální hygienické stanice k Národní hygienické stanici). Proti všemu je možné se odvolat k soudu.

Lékari v CR jsou natolik sobectí, že požadují, aby se HIV pozitivní osoba musela hlásit u každého lékare (vcetne napr. psychologa), ale zapomneli chránit ostatní pracovníky ve zdravotnictví. Pokud v zahranicí zákon pamatuje na ochranu napr. chirurga pred nákazou, dává stejné právo i ošetrovatelce v chirurgické ambulanci, ale rovnež chrání pacienty pred zdravotníky, kterí by mohli být infikováni (to se v CR nereší). V západních zemích nemá pacient povinnost hlásit svou HIV pozitivitu každému lékari - proc se tedy máme lišit?

Ale paní Bošková, přece stačí oznát věc lékaři, a ten se musí, opakuji musí postarat o to aby nebyla ohrožena ani Vámi jmenovaná ošetřovatelka.

Ostatně, co když problémy toho pacienta, který navštíví Vámi kritizovaného psychologa pramení z toho, že nedokáže zvládnout vědomí, že má Aids, anebo je HIV+ ?

Ostatně se předpokládá, že pro tyto pacienty budou zřízeny specializované pracoviště, takže počet informovaných zdravotnických zařízení bude omezen, což by mělo zajistit zmenšení možnosti úniku informací. Již dnes jsou vyčleněná ZZ, jejichž zaměstnanci jsou speciálně vyškoleni.

>

ale rovnež chrání pacienty pred zdravotníky, kterí by mohli být infikováni (to se v CR nereší).

Nic nechrání ani pacienty, ani lékaře stoprocentně, pokud není vyšetřena celá populace, a ani pak není stoprocentní jistota. Musela by se opakovat akce PN z 50-tých let, kdy byla vyšetřena kompletní populace v "sexuschopném " věku na syfylis. a pravidelně to opakovat, protože dnes nejsme izolováni jako tehdy. Vzhledem k naší otevřenosti vůči okolnímu světu a nákladnosti to dnes nepřipadá v úvahu.

Lékař není chráněn před infikovaným pacientem, který nebyl vyšetřen, a pacient není chráněn před infikovaným lékařem, který také nebyl vyšetřen. Samozřejmě kromě dodržování zásad hygieny práce ve zdravotnictví

Naopak tento zákon chrání pacienta před lékařem, který o sobě ví, že je HIV+.

Odstavec, že infikovaný "je povinen nevykonávat činnosti, pri nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob," se dá vztáhnout i na lékaře přinejmenším v exponovaných oborech ( chirurgické obory)

Pokud jde o HIV, p. Žurek jiste ví, že jde o nevylécitelnou nemoc, nicméne postižený jedinec napr. deset let nemusí pocitovat žádné zdravotní problémy - normálne chodí do práce. Už z tohoto duvodu není možné zákonem uvolnovat libovolnou izolaci HIV pozitivních. Pokud se pozdeji dostaví ruzné zdravotní problémy nemocného (ve fázi AIDS), sama podstata nemoci zustává nevylécitelná, a tak by melo zustat na cloveku, aby si sám rozhodl, které své obtíže si nechá mírnit ci nenechá.

Pokud vím, včasně nasazená léčba dokáže podstatně oddálit přechod z bezpříznakového stadia do stádia choroby.Podle doporučení amerických lékařu je třeba alespoň 2-4x ročně sledovat množství určitých lymfocytů a podle výsledků zajistit prevent. podávání některých léků. Léčebné výsledky jsou velmi nadějné.(The Merck Manual, české vydání 96, str.74.)

Včasně zavedená léčba u gravidních dokáže často zabránit infekci u dětí HIV+ matek, nebo alespoň zabránit projevům nemoci u dětí.

( Bohužel ne stoprocentně).

V USA se objevují názory, že testování by bylo vhodné ještě před početím dítěte, každopádně u rizikových skupin.

( malé odbočení - v jinak dost kýčovitém seriálu USA z prostředí vojenské prokuratury (JAG) je milá epizoda, kdy dva mladí - důstojník a důstojnice, si před začátkem sexuálního soužití ukážou negativní výsledky testů na HIV.)

Četl jsem i názory , že včasná léčba dokáže snížit infekčnost pacienta pro okolí. I pan Čulík sám psal o svém známém - lékaři, pracujícím v Africe, zřejmě včas léčeném, za tuším 20000 liber ročně, zatímco jeho domorodí spolupracovníci nakažení ve stejné době již dávno zemřeli.

Neznám žádný vyspelý stát, který by HIV pozitivní podroboval nucené lécbe ruzných pridružených onemocnení.

Paní Bošková, vůbec tady nejde o nucení. Normální člověk jako Vy nebo já, ( předpokládám, že jsme oba normální) se nenechá k léčbě nutit, a spíše se bude snažit zjistit, zda mu není nějaká léčba odpírána. Ale jsou i jedinci, kteří si řeknou, že když mají AIDS oni, ať ji mají i jiní a bezohledně ji šíří. Proti těm je nutné mít něco v záloze.

Ale to je jen můj osobní názor. Netvrdím, že právě tohle bylo úmyslem MZ.

Podobné výhrady byly vůči novému zákonu o drogách.( Ono známé větší než malé množství drog.) Tvrdilo se, že policie začne hromadně zatýkat obyčejné narkomany. Nic takového se nestalo. Ani u nás nikdo nebude používat kubánský model a nebude nemocné soustřeďovat do zařízení připomínajících koncentrační tábory.

Problémem je, že toto Vámi propagované zákonodárství je již staršího data, Dívalo se na nemocné AIDS jako na odsouzence k brzké smrti - těm se ledascos odpouští. A s diagnostikou to také nebylo lehké. Ale situace se mění. Počet živých bezpříznakových nosičů HIV se zvětšil, a počet živých nemocných AIDS také. V zemích, kde se s tím nic nedělá, to znamená obrovský problém, který hrozí hospodářskou katastrofou.

Tehdy také existovala vůči pacientům na AIDS řada předsudků - a ti tím trpěli. To se dnes také díky osvětě změnilo. Dnes lidé vědí, že podánim ruky a běžným společenským stykem AIDS nedostanou. Vždyť kolik slavných osobností se již k HIV přiznalo, stejně jako k homosexualitě. Tyto opatření dnes již nejsou nutné. Připouštím ale, že kdysi tyto zákony mohly být pacientům prospěšné.

Zahranicní zákony zduraznují, že pokud je nutné neco hlásit o HIV pozitivním jedinci, má tak ucinit státní orgán, nikoli lékar. Ale to by si p. Žurek musel o veci precíst neco víc než jen ministerský návrh.

A prosím Vás , jak se stát, který neprovozuje zdravotnické služby, o pacientovi dozví ? Ostatně povinnost hlásit inf. choroby je velmi stará a všeobecná. Všude lékaři odevzdávají určité údaje .

Jak by jinak národní ministerstva zdravotnictví a WHO mohly vydávat statistiky ?

Pan Žůrek je lékař, a už vícekrát byl svědkem toho, že zákonu často chybí zdravý rozum - a nejen u nás.

Proc návrh zákona neobsahuje presnou proceduru HIV testování tehotných?

Protože stav vědy se rychle mění, a zákony vznikají pomalu. Ostatně - nechtěla byste svázat zákonem i chirurgické metody ? Například jak se má operovat slepé střevo ?

Když už jste u propagace anglosaského zákonodárství, nevíte o tom, že je tam zásada širších právních norem, a ne podrobných, jako u nás? Je ostudou našeho právního řádu, že se do zákona dává i ten nejmenší detail. Zákony o podmínkách zdravotního pojištění se stostránkovými přílohami popisujících vše od acylpyrinu po zubní prozézu jsou ostudným paskvilem.

Kolikrát behem tehotenství bude smet lékar (a který lékar) testovat tehotnou ženu? Hned na zacátku tehotenství? Každý mesíc? Gynekolog i porodník?

Tolikrát, kolik to uzná komise špičkových českých odborníků za vhodné, a kolik bude ekonomicky únosné. Existují odborné komise v jednotlivých oborech, které jsou poradním orgánem MZ. Toto bude patřit do pravomoci Národní hygienické stanice.

Čekáte, že Bůh osvítí poslance ?

Zákon vubec nepocítá s úcinnou ochranou dítete - o prenosu nákazy na díte a opatreních se totiž vubec nezminuje.

Právě naopak - Právě o ochranu nenarozeného dítěte včasnou léčbou matky jde.Jen proto se to koná. MZ se docela správně nesnaží mluvit odborníkům do konkrétní metody léčby. A hygienické opatření spadají pod směrnice hygienické služby.

Jak moc bude tehotná žena vystavena pri opakovaných HIV testech riziku jiných infekcních chorob, které by mohla získat ve zdravotnickém zarízení (napr. riziko žloutenky pri použití jehly)?

Paní Bošková, pokud to nevíte, již velmi dlouho se používají v československém zdravotnictví jednorázové jehly a stříkačky. Věřte, že o tom něco vím. Jedna jehla a stříkačka se používá jen pro jednoho pacienta.

Pochybuji, že by se dělal v rámci jednoho těhotenství více než jeden test. ( Pokud je negativní)

Anebo si myslíte, že české zdravotní sestry jsou nevzdělané a nedodržují při odběru krve hygienu ? Odběry krve se v rámci předporodní péče konají již dávno. Jestliže žena neonemocní při odběru krve na krevní obraz, proč by měla onemocnět při odběru pár kubíků krve navíc , praděpodobně odebranou tou samou jehlou ze stejného vpichu ?

Proc zákon neupresnuje, u kterých poruch vedomí se má provést HIV test?

Protože zákon nemůže být učebnicí akutní medicíny.

Bude se nejprve provádet testování a teprve pak nastanou úkony zachranující život pacienta?

Ale paní Bošková, to přeci nemyslíte vážně. Test na HIV přece není proveditelný ihned, a na každém pracovišti. Dokud není stanovena diagnosa s jistotou, aby se mohlo léčit kausálně - t.j proti příčině nemoci, léčí se symptomy - podporuje se srdeční činnost a ostatní důležité funkce organismu, po přesném zjištění diagnozy se postupuje proti průvodci choroby. Například záněty plic u nemocných AIDS mají zcela jinou příčinu, a antibiotika normálně používané vůbec nezabírají.

Opravdu si myslíte, že někdo odebere krev, pacienta odloží, a bude čekat až příjdou výsledky ?

Já si však myslím, že p. Žurkovi nejde o vecnou diskusi o HIV problematice, ale spíše jen o napadání nekoho, kdo upozornuje na neslušné nakládání s pacienty v CR.

Milá paní, je mi líto , že si to myslíte.

Vím, že naše zdravotnictví má nedostatky. Ale uvědomte si, jsme jediný postkomunistický stát, kde se zvýšila průměrná doba dožití občanů, kde si zdravotnictví " nekleklo" a kde jsou pacienti podle výzkumů veřejného mínění dosti spokojeni. Hodnotí to tak i v zahraničí.

A to i přes nedostatek financí.

Přesto jsou problémy, které české zdravotnictví , nebo jeho funkčnost ohrožují. A to nedokončená reforma a nedostatek peněz, který zabraňuje obnově vybavení, o modernizaci ani nemluvě.

Vaše námitky mezi ně ale nepatří.

Dalibor Žůrek

Jde o léčení anorexie vzniklé u národa z nedělní polední speciality šéfkuchařů českých televizí: besed politiků. Tento nešvar nepřestal kvalifikovaně pranýřovat od své první návštěvy v Praze po Listopadu A. J. Liehm. A časem z mnoha míst opětovně výstižně zaznělo, že (cituji alespoň dva barvité výroky) veřejnosti se přejedlo bezmocně se dívat do arogantní tváře moci při televizních obědech ( Monika Pajerová: Generace 17. listopadu: kdo jsme a co chceme? Literární noviny 49/1999), či že se nám politika neděli co neděli nutkavě předvádí jen jako slovní šermování lidí, kterým za ta léta zbytečně vidíme až do žaludku (Petr Pithart: Jakou vládu? - Literární noviny 3/2000).

Představitelka studentských vůdců sametové revoluce v citovaném článku navrhla řešení, které tuto anomálii nelikviduje, jakkoli je dlouhodobě užitečné: vznik neformální sítě, vytvářené občany a otevřené občanům, jejímž základem se stanou kontaktní místa v městech i obcích, ve kterých bude probíhat veřejná diskuse - mezi občany, mezi občany a politiky,mezi politiky navzájem, s opravdovými diskusními kluby, kde se upřímně a se zaujetím, tváří v tvář a z očí do očí bude mluvit o budoucnosti naší země.

I rozhodl jsem se ještě jednou připomenout specifičtější léčení, které formuluji jako otevřený

Dopis zejména, ale nejen dramaturgům (a moderátorům) nedělních poledníků

Většina stížností na nízkou politickou kulturu se svaluje na politiky, až vzniká dojem, jako by zde sedmá velmoc byla bez viny. Žurnalistika má dluhy především v nedostatečné profesionalitě v mnoha směrech, které je třeba postupně specifikovat a odstraňovat.

Jedním z nejhrubších prohřešků proti novinářské profesionalitě je faktické využívání a zneužívání politiků v roli komentátorů výroků a činnosti jejich partnerů a soupeřů. To se u nás tak vžilo, že se v profesi snad ani nepovažuje za prohřešek. Vyskytuje se v každodenním zpravodajství. V nedělní poledne je guláš maximálně umocněn. Je zpřeházeno, co a jak má dělat politik, co a jak mají dělat žurnalisté. Frekvence výskytu tváří představitelů různých stran na obrazovce se začala považovat div ne za stupeň “vyváženosti” informací. Má to obecnější základ: hrubou netečnost k čistotě žánru, míchání zpravodajství s komentáři, nemluvě o jejich nedostatečné analytické hloubce. Politiky je třeba z role komentátorů politického dění vyloučit.

STÁTNÍCI a POLITICI ať dělají svoji práci v exekutivě i legislativě, v pozicích vládních či opozičních, předkládají návrhy a deklarace, vyjednávají i konají. V tomto směru jsem v úvaze o degradaci politiky citoval přesný výrok J. Šiklové o rozlišení politického činu a nezávazného rozhovoru. Nic proti politikovu interview. Nic proti jejich vystoupení, či souboji ve vyhrazeném čase zejména při volební kampani. Běžně však politik nesmí suplovat komentátora. Vypuštěni na nedělní obrazovku exponenti stran stejně musejí papouškovat stanoviska svých grémií či sekretariátů, a bez ohledu na skutečný stav věcí odmítat (už podle popisu práce) stanoviska soupeře. Jsou vázáni svými stranickými liniemi a limity. Nelze očekávat, že by z nich mohlo vypadnout nějaké nové moudro.. Myslím, že na chování politiků se právem hodí anglického přísloví: Gentleman nikdy nelže, ale nemůžete čekat, že by vám řekl pravdu. A přesto že se tyto pořady tváří jako novinařina o politice (rozuměj - správě věcí veřejných), je to pokračování politikaření, partajní propagace a agitace.

V médiích ať ZPRAVODAJOVÉ o činnosti politiků referují. Kdo zažil období bolševismu, nevzpomíná v dobrém na mnohostránkové referáty generálních a jiných tajemníků. Teď se setkáváme často s pravým opakem. Je kumšt v médiích najít alespoň jádro originální formulace, pokud právě člověk nemá přístup k Internetu. Zpravodaj nesmí dělat politiku tj. jednostranně fandit, opomíjet témata a důležité argumenty jemu nelibé. Dát slovo i opačné straně, audiatur ed altera pars. Je směšné když je ve zpravodajství výrok jednoho politika v zápětí komentován plejádou politiků ostatních. Politikům patří činy, novinářům informace o nich a analýza.

Od KOMENTÁTORŮ a ANALYTIKŮ vyžadujme důkladnost v anamnéze (historii nemoci), diagnóze (popisu stavu) i alternativních návrzích kurativy (formách, způsobech, metodách nápravy, jejich institucionálních nositelích). Méně povrchnosti. Neznámkovat. (V audiovisuálním programu se neomezovat na novinářovo čekání na svůj šlágvort). Odhalovat skutečný smysl slov, řečí a prohlášení. Hledat, pro které socio-demografické skupiny, vrstvy či dokonce třídy jsou navrhovaná řešení výhodná (cui prodest?, cui bono?) a, které naopak ponesou jeho případnou tíži. Hledat nelogičnosti, protimluvy, mezery atd.

Obě komerční TVstanice v málo rozlišeném aranžmá se ani soustavněji nepokusily z tohoto stereotypu uniknout. Na veřejnoprávní obrazovce se začaly objevovat (když neuplatníme maximalistická měřítka) rezultativnější pořady, z nichž osobně vysoko stavím např. Netopýra (Antonína Přidala), ale i - nyní již zpochybňované - Přísně veřejné! (Jana Pokorného). Jejich soustavné hodnocení však není dosti přesvědčivé a vyčerpávající ani ve zprávách Rady České televize (současných debatách dosti opomíjených). Aniž se budeme vracet k právem zesnulé Debatě, na podzim 1999 se mohlo zdát, že správnou cestou se vydalo V pravé poledne (viz kvarteto s bývalým ministrem zahraničních věcí J. Zielencem a režisérem J. Svobodou, se čtveřicí politických komentátorů, nebo bývalých studentských vůdců a řada pozdějších tématických sezení, kde je vedle tři odborníků jeden politik spíše na tapetě a ne v roli komentátora). Paradoxně tento obrat nastal v době kolem právem skandalizovaného pořadu s prezidentem republiky, bez “oponentů” jen náznakově kritických. Samozřejmě, že se i zde může sejít slabá garnitura novinářů, politologů či jiných odborníků, moderátoři (patrně nedostatečného zázemí) mají problémy s  příslušníky obou skupin, kteří mají politické ambice. A ovšem i mistr moderátor se někdy utne.

Nicméně tuto neděli jsme zažili recidivu složení panelu opět ze čtyř šéfů politických stran.

Tento okoralý nedělní stereotypní chod je nejen třeba, ale i lehce možné co nejrychleji zkultivovat. Tato mediální anomálie podporuje neduhy politické scény. Její amputace může oslabit dosavadní přebujelé plané partajnické politikaření a orientovat veřejnost k podstatě politiky - ke konfliktům a slaďování zájmů společenských skupin a vrstev, hledání konsensu. V politice je místo politiků! Pryč s nimi z publicistických pořadů. Nikoliv politici, ale komentátoři a analytici - za účasti širokého okruhu občanů - ať vývoj v zemi rozebírají a předkládají popis a objasnění chování politiků. Fotbalové utkání také nesmějí soudcovat sami hráči.

Poznámka: jádro tohoto dopisu jsem nabídl v únoru (v návaznosti na citované články M. Pajerové a P. Pitharta) Literárním novinám - bez odezvy.

A když už byla zmínka o moderátorovi, dodejme tomuto záhumenku ještě jednu menší filipiku z lingvistického záhonu proti šíření soudobého ptydepe-chorukoru. Tento titul se používá stále zmatečněji. Donedávna jsme si vystačili s  hlasatelem a toto označení by se mělo užívat i nadále, pokud prostě předčítá cizí text - z listu či čtecího zařízení. Objektivně ovšem opravdu vzniká jiný druh práce - kdy žurnalista nejen klade otázky jako reportér, ale navíc diriguje často neučesanou výměnu názorů. Při tom někdy uniká původní etymologie zmirňovat (viz stejný výraz pro táhlo na varhanách a harmoniu, nebo notový hudební předpis pro tempo skladby Moderato - mírně). Použití tedy má smysl až v přítomnosti besedníků, které je případně třeba umravňovat, mírnit, tlumit vášně (např. pana Jiřího X. Doležala, s kinžálem, nebo proslavené svou asertivitou Martina Komárka či Stanislava Devátého na Primě, nebo dokonce arbitry elegantiorum Vladimíra Dlouhého a Václava Bělohradského V pravém poledne o protestech proti globalizaci). Moderátor by ovšem neměl rušit průběh debaty např. skákáním do řeči (což v minulosti několikrát bravurně prošvihl - uveďme jako příklad - rovněž na Primě pan Šimůnek). Slovo moderátor je tedy užitečné, ale nemělo by se ho zneužívat, jestliže třeba v Kotli jde spíše o roli roztleskávačky či hecířky.

Miloš ŠTĚPÁNEK 4. června 2000

Poznámka JČ: Plně souhlasím s užitečným postřehem Miloše Štěpánka, že politikové si nesmějí hrát na komentátor, virtuální realita o tom, co kdy kdo o kom řekl, zahltila bohužel v ČR od pádu komunismu sdělovací prostředky a vytlačila z nich skutečnou politiku. Miloš Štěpánek však zřejmě nemá povědomí o tom, jak vypadá skutečná televizní novinářská práce: nemohl by hodnotit V pravé poledne, Netopýra ani Přísně veřejné jako dobré pořady, ani Vladimíra Dlouhého (!) či Václava Bělohradského (!!) jako arbitry elegantiarum. Kritika Moniky Pajerové vůči "držitelům moci", na které se musíme bezmocně dívat v televizi, je poněkud nepřesvědčivá - nepracovala snad na ministerstvu zahraničních věcí? Bylo toto její politické zaměstnání bezmocné? - Moderátor MUSÍ přerušovat politiky, pokud politikové žvaní.