Nataša, slovenská Romka, uhořela v Londýně

Politikové nám nikdy neřeknou individuální příběhy o síle a o utrpení, které by nám umožnily představit si život těch ubohých lidí, napsala ve středu 31. května v deníku Independent Yasmin Alibhai-Brownová a pokračovala:

Nataša Tatarová, které právě bylo jednatřicet, je mrtvá, a já jsem se nedostala k tomu, o co mě před mnoha měsíci požádala. Mám pocit viny, hanby a mám na sebe vztek, že jsem nepomohla a neposkytla publicitu strašlivé a úmyslné diskriminaci, jaké její lidé čelí po celé Evropě.

Nataša byla žadatelkou o asyl, kdysi bývala tanečnicí a hudebnicí. Byla také neobyčejně krásná, výjimečně inteligentní a nemožně optimistická a byla rozhodnuta, že nám, Britům, vysvětlí, proč se na našich ulicích začali objevovat romští a jiní žebráci, což nám znepříjemňuje naše jinak velmi pohodlné životy.

Už dlouhá léta jsme terčem posedlé rétoriky politiků, kteří démonizují žadatele o asyl ve snaze získat voličskou podporu. Naplňují nám srdce nenávistí a podezřením a tvrdí, že většina lidí, kteří se dostanou k našim břehům, jsou zločinci, falešní, ilegální, špinaví žadatelé. (Někteří jsou. Většina není.) Naplňují nám hlavu čísly, která nevysvětlují nic, ale neutralizují v nás veškerý soucit. Jsou na straně xenofobů, kteří útočí na žadatele o asyl jménem vlastenectví.

Politikové nám nikdy nevysvětlují, proč už není možné, aby zůstala západní Evropa mimo konflikty a katastrofy, které postihují ostatní svět. Znovu se po půl století objevují v Evropě války a etnické očišťování a z toho vznikají nové vlny uprchlíků. Politikové nám nikdy nesdělí individuální příběhy těchto lidí, příběhy síly a utrpení, které by nám pomohly představit si, jakým způsobem tito chudáci žijí.

Tak mi dovolte, abych vám vyprávěla Natašin příběh, je sice příliš pozdě na to, abych jí pomohla, ale možná to pomůže jejím dětem, které budou jinak deportovány.

Nataša uhořela minulý týden při požáru, který prý způsobil únik plynu v deprimujícím bytě v Penge, v jižním Londýně. Tam bydlela se svými třemi dětmi a jedním bratrancem a dvěma sestřenicemi, všechno to byli mladiství. Podařilo se jí zachránit své děti, Natašku, Marcelu a Martina, hodila je na matraci, kterou drželi sousedé. Jeden bratranec, Rastík, vyskočil ven a zlomil si páteř. Martin je v nemocnici. Když se Nataša vrátila do bytu pro sestřenice, všechny tři zahynuly.

Byla to rodina v bezčasí. Získali povolení k pobytu v Británii - byla to jedna z prvních rodin slovenských Romů, které se to podařilo - tím, že svou věc vzali k soudu. Ale ministerstvo vnitra se proti soudnímu rozhodnutí odvolalo. Přátelé a příbuzní, s nimiž jsem včera hovořila, jsou nyní přesvědčeni, že budou děti poslány zpět na Slovensko, "domů", kde se jejich matka stala terčem tak ostrého fyzického útoku, že musela podstoupit hysterotomii. Jejich otec byl také zmlácen a skončil s vážně poškozenou plící.

Rodina pochází z  Michalovců na východním Slovensku, kteréžto město je podle Amandy Sebestyen, která pracuje pro skupinu Europe Roma, pro romské obyvatelstvo "místem teroru". Přicestovali do Doveru, odkud museli utéci před demonstrací [neofašistické] Nacionální fronty. Přestěhovali se do Londýna a Nataša začala pracovat pro Refugee Arrivals project. Její rodiče a příbuzní byli vráceni zpět na Slovensko a zoufalství rodiny pokračovalo.

Charles, který pracuje pro Refugee Link a který znal Natašu a děti, o které se starala, dobře, je zničen. Nechce prozradit své jméno, protože je mu silně vyhrožováno. Je to jen obyčejný mužský, jehož matka vlastní penzión kdesi na anglickém pobřeží, kde jsou ubytováni uprchlíci. To, že se s těmito lidmi seznámil, naprosto proměnilo jeho život. Věnuje se nyní plně jejich kauze.

Rozdíl spočívá v tom, vysvětluje, že on zná jednotlivé lidské bytosti, které se skrývají za palcovými titulky v novinách a nelaskavými mediálními "štěky" politiků. Stará se o lidi, kteří přijíždějí s ranami od kulek a se zničenou myslí: "Nemůžeme dovolit politikům, aby nám dále otravovali mysl tak, jak to dělají." Každým dnem přicházejí další a další důkazy, že lidem, kteří si to zaslouží, je odpíráno bezpečné útočiště, a ti, kdo v této zemi jsou, jsou na tom hůř, než kdyby to byli psi, hledající útulek. Somálské matky nemohou posílat své děti do školy, protože tam na ně útočí jiné děti, někdy jim není ani osm. Jiní žadatelé o asyl byli vážně zraněni a někteří dokonce byli usmrceni.

Zpráva parlamentní Auditní komise, Another Country, která bude zveřejněna tento čtvrtek, ostře kritizuje politiku rozptylování asylantů v Británii do různých měst, kterou hrdě provádí ministr vnitra Jack Straw. Tato neutrální zpráva dochází k závěru, že může dojít k vzrůstu rasového napětí, protože jsou lidé posíláni do míst, kde nemají pro ně místní úřady infrastrukturu, a nemohou pro ně nic udělat, aniž by to vyvolalo nevoli v jiných chudých komunitách.

600 ubohých lidí - včetně lékařů a učitelů - bylo mezitím ubytováno v opuštěných věžácích v Liverpoolu, které byly předtím prohlášeny za neobyvatelné pro normální Brity. Tyto věžáky vlastní nyní "azyloví podnikatelé", které financuje ministerstvo vnitra a jejichž zacházení s těmito bezmocnými nájemníky je tak strašné, že místní labouristická poslankyně, Louise Ellmanová, vyjadřuje vážné znepokojení.

Víme také o ponižujících kupónech na potraviny a o táborech, kde jsou uprchlíci zadržováni. Jak napsala historička Hannah Arendtová: "Současná historie vytvořila nový druh lidské bytosti - který posílají nepřátelé do koncentračních táborů a spřátelené mocnosti do internačních táborů."

V demokracii tohle politikům projde jen tehdy, pokud si nebudou občané přát opak. Dobrou zprávou je, že mnoho lidí, u nichž by to člověk nečekal, začíná vyjadřovat své odmítání takto necivilizované politiky. Patří mezi ně i typičtí Middle Englanders, Angličané, kteří mají normálně strach z jakéhokoliv cizince, který se dostane na deset metrů od jejich živého plotu.

Také vzniká důležitý research, proč tolik lidí nám nyní klepe na dveře. Univerzitní pracovníci Katherine Knoxová a Tony Kushner vydali cennou dokumentaci, proč došlo koncem dvacátého století k tak velké uprchlické krizi. Jeremy Harding, šéfredaktor časopisu The London Review of Books, právě vydal knihu The Uninvited, Nezvaní hosté, což je jedna z nejdramatičtějších knih, jakou jsem o této věci kdy četla - a Harding není z těch, kdo se účastní demonstrací před britským ministerstvem vnitra. Bez emocí Harding v této knize dokumentuje, jak jsou ti, kdo hledají v Evropě útočiště, marginalizováni a jak je "Británie mistrem v azylovém ponižování".

Minulý týden jsem byla na literárním festivalu v Hay, kde se debatovalo o literatuře. Večer minulou sobotu jsem byl přítomna dojemné akci, kde se předčítalo z textů obětí mučení, v minulosti a v přítomnosti. Byly to strašlivé věci, ale ještě horší bylo to, že ve vedlejší místnosti probíhalo představení jednoho komika a na druhé straně se promítal film Life of Brian. Hlučný smích zvnějšku pronikal do tiché, reflexivní intenzity čtení. Opět došlo k tomu, že hlasy těch lidí, kteří museli zažít tolik zla, nebylo řádně slyšet.

Jak lehké je neslyšet tyto hlasy. Nataša Tatarová zažila hrozné ponižování. Prosila mě, abych vysvětlila britskému ministru vnitra a ostatním, aby pochopili, co všechno Romové zažili. Slíbila jsem to. Na slib jsem zapomněla. Navzdory tomu, že podporuji uprchlíky, jsem selhala, protože jsem si neudržela naléhavost jejího hlasu v mysli. Nyní je mrtvá a už je příliš pozdě. Ale všichni musíme promluvit za ostatní.

Příští pondělí večer budou ministr vnitra Jack Straw a stínová konzervativní ministryně vnitra Ann Widdecombová hovořit na veřejné schůzi o žadatelích o asyl. Bude to v Church House ve Westminsteru. Přijďte určitě. Prosím.