Nataša, slovenská Romka, uhořela v Londýně
Politikové nám nikdy neřeknou individuální příběhy o síle a o utrpení, které by nám umožnily představit si život těch ubohých lidí, napsala ve středu 31. května v deníku Independent Yasmin Alibhai-Brownová a pokračovala:
Nataša Tatarová, které právě bylo jednatřicet, je mrtvá, a já jsem se nedostala k tomu, o co mě před mnoha měsíci požádala. Mám pocit viny, hanby a mám na sebe vztek, že jsem nepomohla a neposkytla publicitu strašlivé a úmyslné diskriminaci, jaké její lidé čelí po celé Evropě.
Nataša byla žadatelkou o asyl, kdysi bývala tanečnicí a hudebnicí. Byla také neobyčejně krásná, výjimečně inteligentní a nemožně optimistická a byla rozhodnuta, že nám, Britům, vysvětlí, proč se na našich ulicích začali objevovat romští a jiní žebráci, což nám znepříjemňuje naše jinak velmi pohodlné životy.
Už dlouhá léta jsme terčem posedlé rétoriky politiků, kteří démonizují žadatele o asyl ve snaze získat voličskou podporu. Naplňují nám srdce nenávistí a podezřením a tvrdí, že většina lidí, kteří se dostanou k našim břehům, jsou zločinci, falešní, ilegální, špinaví žadatelé. (Někteří jsou. Většina není.) Naplňují nám hlavu čísly, která nevysvětlují nic, ale neutralizují v nás veškerý soucit. Jsou na straně xenofobů, kteří útočí na žadatele o asyl jménem vlastenectví.
Politikové nám nikdy nevysvětlují, proč už není možné, aby zůstala západní Evropa mimo konflikty a katastrofy, které postihují ostatní svět. Znovu se po půl století objevují v Evropě války a etnické očišťování a z toho vznikají nové vlny uprchlíků. Politikové nám nikdy nesdělí individuální příběhy těchto lidí, příběhy síly a utrpení, které by nám pomohly představit si, jakým způsobem tito chudáci žijí.
Tak mi dovolte, abych vám vyprávěla Natašin příběh, je sice příliš pozdě na to, abych jí pomohla, ale možná to pomůže jejím dětem, které budou jinak deportovány.
Nataša uhořela minulý týden při požáru, který prý způsobil únik plynu v deprimujícím bytě v Penge, v jižním Londýně. Tam bydlela se svými třemi dětmi a jedním bratrancem a dvěma sestřenicemi, všechno to byli mladiství. Podařilo se jí zachránit své děti, Natašku, Marcelu a Martina, hodila je na matraci, kterou drželi sousedé. Jeden bratranec, Rastík, vyskočil ven a zlomil si páteř. Martin je v nemocnici. Když se Nataša vrátila do bytu pro sestřenice, všechny tři zahynuly.
Byla to rodina v bezčasí. Získali povolení k pobytu v Británii - byla to jedna z prvních rodin slovenských Romů, které se to podařilo - tím, že svou věc vzali k soudu. Ale ministerstvo vnitra se proti soudnímu rozhodnutí odvolalo. Přátelé a příbuzní, s nimiž jsem včera hovořila, jsou nyní přesvědčeni, že budou děti poslány zpět na Slovensko, "domů", kde se jejich matka stala terčem tak ostrého fyzického útoku, že musela podstoupit hysterotomii. Jejich otec byl také zmlácen a skončil s vážně poškozenou plící.
Rodina pochází z Michalovců na východním Slovensku, kteréžto město je podle Amandy Sebestyen, která pracuje pro skupinu Europe Roma, pro romské obyvatelstvo "místem teroru". Přicestovali do Doveru, odkud museli utéci před demonstrací [neofašistické] Nacionální fronty. Přestěhovali se do Londýna a Nataša začala pracovat pro Refugee Arrivals project. Její rodiče a příbuzní byli vráceni zpět na Slovensko a zoufalství rodiny pokračovalo.
Charles, který pracuje pro Refugee Link a který znal Natašu a děti, o které se starala, dobře, je zničen. Nechce prozradit své jméno, protože je mu silně vyhrožováno. Je to jen obyčejný mužský, jehož matka vlastní penzión kdesi na anglickém pobřeží, kde jsou ubytováni uprchlíci. To, že se s těmito lidmi seznámil, naprosto proměnilo jeho život. Věnuje se nyní plně jejich kauze.
Rozdíl spočívá v tom, vysvětluje, že on zná jednotlivé lidské bytosti, které se skrývají za palcovými titulky v novinách a nelaskavými mediálními "štěky" politiků. Stará se o lidi, kteří přijíždějí s ranami od kulek a se zničenou myslí: "Nemůžeme dovolit politikům, aby nám dále otravovali mysl tak, jak to dělají." Každým dnem přicházejí další a další důkazy, že lidem, kteří si to zaslouží, je odpíráno bezpečné útočiště, a ti, kdo v této zemi jsou, jsou na tom hůř, než kdyby to byli psi, hledající útulek. Somálské matky nemohou posílat své děti do školy, protože tam na ně útočí jiné děti, někdy jim není ani osm. Jiní žadatelé o asyl byli vážně zraněni a někteří dokonce byli usmrceni.
Zpráva parlamentní Auditní komise, Another Country, která bude zveřejněna tento čtvrtek, ostře kritizuje politiku rozptylování asylantů v Británii do různých měst, kterou hrdě provádí ministr vnitra Jack Straw. Tato neutrální zpráva dochází k závěru, že může dojít k vzrůstu rasového napětí, protože jsou lidé posíláni do míst, kde nemají pro ně místní úřady infrastrukturu, a nemohou pro ně nic udělat, aniž by to vyvolalo nevoli v jiných chudých komunitách.
600 ubohých lidí - včetně lékařů a učitelů - bylo mezitím ubytováno v opuštěných věžácích v Liverpoolu, které byly předtím prohlášeny za neobyvatelné pro normální Brity. Tyto věžáky vlastní nyní "azyloví podnikatelé", které financuje ministerstvo vnitra a jejichž zacházení s těmito bezmocnými nájemníky je tak strašné, že místní labouristická poslankyně, Louise Ellmanová, vyjadřuje vážné znepokojení.
Víme také o ponižujících kupónech na potraviny a o táborech, kde jsou uprchlíci zadržováni. Jak napsala historička Hannah Arendtová: "Současná historie vytvořila nový druh lidské bytosti - který posílají nepřátelé do koncentračních táborů a spřátelené mocnosti do internačních táborů."
V demokracii tohle politikům projde jen tehdy, pokud si nebudou občané přát opak. Dobrou zprávou je, že mnoho lidí, u nichž by to člověk nečekal, začíná vyjadřovat své odmítání takto necivilizované politiky.
Patří mezi ně i typičtí Middle Englanders, Angličané, kteří mají normálně strach z jakéhokoliv cizince, který se dostane na deset metrů od jejich živého plotu.
Také vzniká důležitý research, proč tolik lidí nám nyní klepe na dveře. Univerzitní pracovníci Katherine Knoxová a Tony Kushner vydali cennou dokumentaci, proč došlo koncem dvacátého století k tak velké uprchlické krizi. Jeremy Harding, šéfredaktor časopisu The London Review of Books, právě vydal knihu The Uninvited, Nezvaní hosté, což je jedna z nejdramatičtějších knih, jakou jsem o této věci kdy četla - a Harding není z těch, kdo se účastní demonstrací před britským ministerstvem vnitra. Bez emocí Harding v této knize dokumentuje, jak jsou ti, kdo hledají v Evropě útočiště, marginalizováni a jak je "Británie mistrem v azylovém ponižování".
Minulý týden jsem byla na literárním festivalu v Hay, kde se debatovalo o literatuře. Večer minulou sobotu jsem byl přítomna dojemné akci, kde se předčítalo z textů obětí mučení, v minulosti a v přítomnosti. Byly to strašlivé věci, ale ještě horší bylo to, že ve vedlejší místnosti probíhalo představení jednoho komika a na druhé straně se promítal film Life of Brian. Hlučný smích zvnějšku pronikal do tiché, reflexivní intenzity čtení. Opět došlo k tomu, že hlasy těch lidí, kteří museli zažít tolik zla, nebylo řádně slyšet.
Jak lehké je neslyšet tyto hlasy. Nataša Tatarová zažila hrozné ponižování. Prosila mě, abych vysvětlila britskému ministru vnitra a ostatním, aby pochopili, co všechno Romové zažili. Slíbila jsem to. Na slib jsem zapomněla. Navzdory tomu, že podporuji uprchlíky, jsem selhala, protože jsem si neudržela naléhavost jejího hlasu v mysli. Nyní je mrtvá a už je příliš pozdě. Ale všichni musíme promluvit za ostatní.
Příští pondělí večer budou ministr vnitra Jack Straw a stínová konzervativní ministryně vnitra Ann Widdecombová hovořit na veřejné schůzi o žadatelích o asyl. Bude to v Church House ve Westminsteru.
Přijďte určitě. Prosím.
Nejsem rasista, jen pragmatik
Vážená paní Bánomová,
přečetl jsem si nejen Vaši legrační reakci na můj článek zveřejněnou v Britských listech dne 24.května 2000 - Úlety pana Pospíšila, ale i text Vašeho vystoupení na Romském fóru - zveřejněno v BL dne 28.dubna 2000. Skládám poklonu Vašemu umění mísit polopravdu s lží demagogickou měchačkou v mystifikačním kotlíku.
Napřed několik poznámek k Vašemu projevu. Vyplývá z něj, že se Romové v Kanadě chovají zcela ideálně - „ studují ( mimochodem vysokou školou myslíte university nebo high school? ), neničí své byty i domy, nemají problémy se sousedy, romská kriminalita neexistuje, Romové v Kanadě nepůsobí žádné specifické problémy. “ Proč toto vše neplatí v Čechách? Přece si nikdo kvůli externímu rasismu nezlikviduje vlastní interiér! Britský ministr vnitra popsal činnost Vašich spoluobčanů v Anglii značně odlišně. Takže - buď lžete, nebo se do Kanady vystěhovala Vaše opravdová elita. Tak teď abyste se obávala, aby nepřijeli i ostatní Romové, viďte. Takoví, kteří například do skandinávských zemí dovezli i tam původně zcela neznámý druh trestné činnosti - navíc jeden z nejzbabělejších a nejodpornějších - přepadání starých osaměle bydlících lidí. Tento druh „podnikání“ nalezl odezvu i v místní literatuře, kniha se stala bestsellerem.
„ Rok 2000 je pro Romy v Kanadě velmi důležitý, neboť se chtějí přestat spoléhat na sociální podporu a chtějí si založit vlastní podniky, ve stavebnictví, v pohostinství a v sektoru rychlého občerstvení. “ Proč takto neřeší svoji osmdesáti, místy až devadesáti (!!!) procentní nezaměstnanost v České republice, je mi záhadou. Myslíte, že je vinen rasismus, špatný vzduch či blbá nálada?
Dále tvrdíte, že exodus Romů z České republiky je způsobován „ špatnou politickou situací, která je provázena úpadkem všeobecné morálky, nerespektováním zákonů, rostoucí hospodářskou kriminalitou, a důsledkem toho je nenávist většiny občanů vůči Romům. “ No, četl jsem v životě dost blábolů, ale tenhle je bezpečně v první desítce. Proč není nenávist vůči Romům důsledkem kyselých dešťů?
Zeď v Matiční ulici měla akusticky oddělit hlučné, problémové a konfliktní notorické neplatiče od domkářů. Nic víc, nic míň. Je-li mezi nimi natolik markantní většina Romů, jak uvádíte, takže Vám připadá, že se jedná o rasismus a apartheid, sama udělujte svému etniku tu nejhorší možnou vizitku. Zeď v Matiční není o nic rasističtější či apartheidní než zeď nemocničního karanténního oddělení nebo zeď ruzyňské věznice. Obyvatelé za zdí se o svoje více či méně přechodné výskytiště zasloužili vlastní nezodpovědností a nerespektováním zákonů či hygieny. Poměr blonďáků a černovlasých ( či více či méně opálených ) nevznikl na základě působení vyšší moci, ale vlastním individuálním přičiněním každého vězně, pacienta či neplatiče. To byste z rasismu musela obvinit i virus žloutenky, když řádí převážně ve Vašich řadách. Jste inteligentní. Působte na své romské spoluobčany. Vysvětlujte. Dobré jméno Čechů v zahraničí v souvislosti s touto kauzou nejvíce poškodili nájemní pisálci a moralističtí rozumbradové, kteří kdyby v Matiční měli osobně strávit pár nocí, doporučili by bezesporu zeď ještě vyšší. To ale nikdy neudělají - jen budou poučovat a kárat. Proč ty slušné, nevím.
Pokud si od romských dívek studujících na kanadské vysoké škole nechat vysvětlit zákon akce a reakce, pochopíte, že jestliže se Vaše etnikum chová převážně asociálně, naše etnikum se chová převážně odmítavě k Vašemu etniku. Ale nic nevyřeší pokus zakázat naši odmítavost, když Vy se budete chovat pořád stejně. To nezmění ani tisíc Uhlů, ani Vy i s Vaším tatínkem.
Existuje možnost, jak si získat úctu a obdiv majority - mít ve svých řadách výjimečné jedince. Až bude v první fotbalové lize kopat romský útočník, až dostane Nobelovu cenu romský vědec, až se budou lidi prát o knihy či cédéčka romských autorů, až bude na plátnech kin řádit přirozený, nadaný a oblíbený romský herec - nemyslím nasazeného komika ve zpravodajství TV - pak máte důvod k hrdosti. To ale nepůjde cestou kvót a direktiv. Žádný trenér si neschopného jedince do týmu nevezme jen proto, aby byl politicky korektní. Pokud jsem dobře informován, dokonce Romy v přijímacím řízení rasově diskriminuje i policie České republiky, protože má v požadavcích i podmínku - umět plavat. Diskriminace na každém kroku, není-liž pravda? Koho ale nutno vinit? Rasistickou vodu, či apartheidní Archimédův zákon, platící jen pro bílé?
„ Lidé v České republice musejí opustit monokulturní představy a musejí přijmout multikulturní postoje. “ Príma. Tak Gádži už jste zaúkolovala. Už víme, co musíme. A co - podle Vás - musejí Romové? Nic? Jsou takhle úplně správně? Neměli by se nad sebou alespoň zamyslet?
Vaše neopatrná odvolávka na výrok židovského intelektuála o Davidově hvězdě upozorňuje i možné na srovnání s historicky ještě déle a hůře pronásledovanou židovskou komunitou. Na rozdíl od komunity romské se jedná o etnikum enormně cílevědomé a pracovité, schopné v libovolné světové destinaci dosáhnout v místní společnosti v několika generacích předních majetkových i sociálních posic. Navíc dali světu nepřeberné množství významných vědců, umělců a podnikatelů. Svoji Davidovu hvězdu mají na vlajce státu Izrael, hlásí se k ní s patřičnou a oprávněnou dávkou hrdosti. Čím se tedy chlubí Vaše etnikum, paní Bánomová, co jste - kromě sedmisetletého bečení, že Vás nikdo nemá rád - dali světovým dějinám? Poučte mě ze zámoří. Jsem žádostiv toho věděti.
Co se týče Vaší reakce na můj skromný příspěvek na téma rasová vyváženost, obávám se, že jste do Kanady neutekla před takovými jako jsem já, ale před pověstí, kterou Vám v České republice udělali etnicky takoví, jako jste Vy. A jen díky emigraci máte svoji druhou šanci začít znovu. Tuto Vám pochopitelně ze srdce přeji. Jen bych poradil - nezkazte si to i v Kanadě. Sice tam vládne politická korektnost toho druhu, že se kvůli ní nedá publikovat pravda, ale ani v Kanadě nejsou lidé slepí, hluší a retardovaní.
Na téma „ 700 let jsme v ČR trpěli “ velmi trefně pohovořili pánové Vavřina a Cihlář ve svých příspěvcích v Britských listech ze dne 25. května 2000. Nebudu duplikovat, jen parafuji. Váš dojemný popis, jak za nás Vaši dědečci bojovali za druhé světové války mě trochu mate - na čí straně jste to vlastně bojovali? Zajímám se o české letce v Anglii, o Tobrucké krysy, možná mi unikl někdo z Vašich, kdo došel z Buzuluku do Prahy, ale fakt nevím, kde vzniká právo na zásluhy, které si osobujete. Zásluhy za budování socialismu v době poválečné si strčte za klobouk, těmi se soudný člověk nechlubí. Pokud máte občanství slovenské a kriminální minulost, nevím, proč si myslíte, že po Vás stát Vašeho momentálního výskytu skočí s otevřenou náručí a ještě za Vás vyřídí všechny administrativní formality. Americký azylový zákon nesrovnávám s českým zákonem o občanství, jen mi nepřijde patřičné, jestliže příslušník státu až hystericky opatrného na vlastní imigrační politiku buzeruje cizí suverénní stát, že nechce adoptovat kriminálníky, paní Bánomová. Já mám jasno. Pokud Vy nevíte, o čem mluvím, ptejte se. Rád vysvětlím.
Fascinuje mě, jak neustále operujete pojmy lidská práva a základní svobody. Vzhledem k tomu, že v některých černošských jazycích neexistuje ekvivalent pro výraz údržba a - pokud jsem správně informován - v romštině nemáte výraz pro věšák a příbor ( proč? ), jak se řekne romsky povinnost? Máte takové slovo? Je frekventované?
Kdyby se udělalo referendum na téma zbourat terezínskou Malou pevnost a postavit tam velkovýkrmnu prasat, jsem jednoznačně proti. Kdyby se tak stalo v době minulé, bylo by mi to líto, ale vepřovou deportací zabitým nepomohu a čuníkům uškodím.
Na tunelování českých bank či daňové úniky ODS se zaměřit nehodlám. Od toho jsou zde orgány činné v trestním řízení. Nezabývám se ani včelími muňkami, i když pro včelaře musejí být pohromou. Jestliže si povídáme o romské problematice, pak ODS ani KB není téma naší disputace. Před pár lety se na Václavském náměstí mně osobně peněženku nepokusil ukrást ani Václav Klaus, ani ředitel úvěrového oddělení české banky. Byla to romská spoluobčanka, které možná dělal zeď bílý Čech s vlasy obarvenými na černo, byla noc, zcela jistý si nejsem, ale spíše to byl Rom, paní Bánomová. Sice na pikle lumpů s bílými límečky doplácím ze svých daní, to ale na romské nezaměstnané, romské „ invalidní “ důchodce, dítka romských prostitutek v dětských domovech a dementní děti z romských incestních vztahů také. Navíc se mě nikdo na ulici nepokusí vytunelovat. Přepadnout či okrást - to spíše.
Nejsem rasista, jen pragmatik. A je mi upřímně líto těch slušných Romů, trpících za hříchy těch neslušných. To si ale vyřiďte mezi sebou a ne s námi, nám to nevyčítejte. Takže spíše než mými názory, měla byste opovrhovat těmi, kdo mě k nim přivedli. A spíše než jimi opovrhovat, měla byste se snažit napravit je. My jsme Vaše zrcadlo, paní Bánomová. A jestliže máte křivou - eh - povahu, tak taková se v zrcadle zobrazí. Ale to není naše vina.
Josef Pospíšil
Poznámka JČ: Text Josefa Pospíšila je prodchnut pozoruhodně silnou nenávistí vůči celému jednomu etniku. Vzhledem k tomu, že Britské listy dostávají dopisy od čtenářů, kteří s panem Pospíšilem vřele souhlasí, je to na pováženou: tyto reakce by měly sloužit jako materiál k tomu, aby čeští občané romského původu dostávali azyl v západních zemích v podstatě automaticky.
Další proticivilizační propaganda České televize: pořad podvracející práva žen
Jan Čulík
Před dvěma dny vysílala Česká televize v seriálu "Ta naše povaha česká" pořad, na nějž se dívaly ženy a dívky, které strávily určitou dobu na Západě, skutečně s hrůzou.
Pořad se zabýval návrhem nynější sociálnědemokratické vlády včlenit do českého zákoníku práce klauzuli, jejímž prostřednictvím by se ženy na pracovištích mohly bránit před sexuální obtěžováním.
Nedávno, jak jsme o tom referovali v Britských listech, odvysílala Česká televize pozoruhodně rasistickou reportáž o romské demonstraci v Londýně. I v tomto případě, jak se zdá, Česká televize selhala a nedodržovala principy, jakých by se měla přidržovat veřejnoprávní televize: stala se v tomto pořadu obětí primitivních předsudků v české společnosti.
V předpisech BBC se praví: "In covering a story, we should aim for depth of inquiry. Rational scepticism must test assumptions, extend knowledge and understanding and limit areas of ignorance." - "Zabýváme-li se nějakým tématem, naším cílem musí být hloubkové zkoumání. Racionální skepse musí zkoumat předpoklady, rozšiřovat znalosti a chápání a omezovat oblast nevědomosti."
V pořadu "Ta naše povaha česká" o sexuálním obtěžování žen v české společnosti Česká televize, jak se zdá naopak rozšířila oblast nevědomosti.
Na základě informace, že se vláda chystá včlenit do zákoníku práce klauzuli, jejímž prostřednictvím se budou moci ženy i v ČR bránit proti nežádoucímu obtěžování na pracovišti, se pořad ptal různých občanů, co si o tom myslí.
Mnohé ženy v ČR dávno rezignovaly na svůj úděl dvojího zaměstnání doma a v práci a služek pánu domu. ("Cože?? Ty nebudeš vařit??" ptaly se nedávno spolupracovnice jedné české dívky, která se vrátila z delšího pobytu v Británii.) Takže v pořadu buď o záležitosti moc nehovořily, anebo přiznaly, že k sexuálnímu obtěžování skutečně dochází, ale nechtěly se k tomu příliš vyjadřovat.
Jenže v české společnosti problém sexuálního obtěžování skutečně existuje - stupňuje se tím víc, čím víc mají ženy a dívky větší poprsí. Ty s větším poprsím si skutečně stěžují (to v pořadu nebylo), že s vlezlými muži mají permanentně problém.
"Proboha, proč má být ženská potěšena tím, že jí někdo řízne přes zadek?" slyšel jsem po pořadu České televize názor právě od jedné mladé dívky. "Pozornost muže se dá přece vyjádřit jinak než plácnutím po zadku. Má-li o mě muž zájem, snad může přinést květiny nebo bonboniéru - záleží pak přirozeně na mně, zda ji přijmu nebo ne. Není to spíš normální?"
Pořad "Ta naše povaha česká" však také interviewoval různé stárnoucí seladony, kteří v podstatě bědovali, "jaké to s náma bude, když nyní zavedou tento zákon". "Bereme si z Ameriky vždycky jen to nejhorší, hamburgery a zákony proti sexuálnímu harašení," bědoval jeden tento stárnoucí seladon. A právník písničkář Ivo Jahelka (co je to za zvyk v České republice pasovat "hvězdy středního proudu", či dokonce herce na filozofy či politology!!) už se těšil, jaké z toho nového zákona budou komické zmatky.
Pořad předstíral, že je vyvážený, že nechává na divákovi, ať si učiní vlastní názor. Seriózněji se však nepokusil zpracovat tuto problematiku. A podtext byl jasný: hrůza (stárnoucích) mužů, kteří se o ženskou rádi otřou, a je jim jedno, že jí je to třeba nepříjemné, že by ženy mohly přestat být objektem a mohly by dostat možnost taky se bránit.
Bylo to zase jako s potlačeným referendem o vstupu do NATO: "Raději bychom neměli tento zákon, poskytující ženám právo se bránit, zavádět, protože hloupí občané ho zneužijí."
Druhý den po vysílání šla jedna dívka do práce a kolega pořad "Ta naše povaha česká" taky viděl. Jeho reakce na navrhovaný zákon proti obtěžování žen, na základě tohoto pořadu veřejnoprávní televize?
"To snad není pravda, ti (vláda) už nevědí, co by pokurvili."
Bravo, Česká televize, přispíváte skutečně umným způsobem ke vstupu České republiky do Evropy.
Ale ještě to není tak zlé jako v Pákistánu: tam ženu, protivící se vnucenému manželovi, rovnou usmrtí, viz další text v těchto Britských listech. Nejhorší, co se může stát v ČR ženě, která nechce tolerovat sexuální obtěžování šéfa v práci, je, že přijde o místo.
Drastické kulturní rozdíly: vraždění žen v Pákistánu pokračuje - a jsou to i Britky
Shrnujeme článek, který na základě reportáže, vysílané ve středu večer v publicistickém pořadu televize BBC Newsnight napsala známá reportérka Sue Lloyd Robertsová pro deník Independent. Vyšla v něm ve středu 31. května 2000. . Povšimněte si prosím, že reportérka britské veřejnoprávní televizní stanice BBC udržuje kritický odstup od britských státních úřadů a hodnotí problém samostatně a navrhuje řešení.
Mezi zaměstnanci britského vysokého komisařství v Islamabádu vládne atmosféra očekávání. Byl připraven konspirativní "bezpečný byt", byla objednána letenka, operace pro repatriaci britské občanky, která se obává o život, je přichystána odstartovat. Pracovníci britského komisařství vědí, že Koheema, dívka, kterou chtějí zachránit, bude doprovázena rodinnými příslušníky, kteří o plánu repatriace nevědí a kdyby se o něm dověděli, pokusí se mu zabránit. Všichni si dávají velký pozor, aby nevyvolali podezření.
Seznámila jsem se náhodou s Koheemou v čekárně ženské nemocnice v Mirpuru, je to oblast, z níž pochází mnoho Britů pákistánského původu. Věděla jsem, že jsou tam zadržovány stovky britských dívek proti své vůli a chtěla jsem zjistit, zda existuje někdo, na koho by se mohly obrátit o pomoc. Má tlumočnice znala lékařku v nemocnici, která s jejich osudem sympatizovala a u níž bychom mohli snad začít. Proti nám seděly dvě ženy a mladší z nich zjevně poslouchala, o čem jsme spolu hovořily. Bylo vidět, že ji to nesmírně rozrušilo.
Její matka šla hledat záchod a dívka se k nám naklonila:"Můžu s vámi promluvit?" zeptala se. V útržcích nám řekla svůj příběh, často se nervózně ohlížela, jestli matka nejde. Právě dostudovala jeden technický obor na Bradford University v Británii a byla podvodně pozvána do Pákistánu, na svatbu svého bratrance. Její rodiče byli znepokojeni, že na univerzitě studuje spolu s Angličany, a obávali se, že by mohla být "odvedena od pákistánské kultury".
Jakmile dorazila do Mirpuru, uvědomila si však, že byla pozvána na svou vlastní svatbu! Pokusila se odmítnout vdát se za bratrance, kterého ji připravili, ale byla tak dlouho bita, až se podvolila. Nyní se od ní očekávalo, že požádá u britských úřadů o povolení pro manžela, kterého nenáviděla, aby se s ní usadil v Británii. "Chcete, abychom vám pomohli?" zeptali jsme se. "Prosím vás, ano," řekla. "Co by se stalo, kdyby se vaši rodiče dověděli, že chcete utéci?" - "Zabili by mne," řekla.
Informovala jsem o celé věci činitele na britském Vysokém komisařství a za pomoci prostřednice jsem zorganizovala návštěvu dívky na komisařství, údajně kvůli žádosti jejího manžela o vstup do Británie.
Jakmile s ní náměstek šéfa konzulárního oddělení osaměl v místnosti, vysvětlil jí, že ji komisařství může okamžitě a bezpečně dostat z Pákistánu zpět do Británie a tam si pak vybere na pomoc některou z organizací pro pákistánské ženy v její situaci.
Ale dívka tu nabídku odmítla: "Jsem opravdu vděčná za všechno, co jste se pro mne pokusili udělat," řekla mi později omluvně. "Rozhodla jsem se ale tu pomoc nepřijmout. Už jsem jim několikrát utekla a vždycky si mě znovu našli a zmlátili mne. Kdybych bývala měla se kde schovat, než mě provdali, utekla bych, ale teď je už pozdě. Teď, když jsem byla násilím provdána, se mě nikdy nevzdají. Může to trvat tak dva, tři roky, ale najdou mě i v Británii a zabijí mě."
Jeden činitel britského ministerstva zahraničních věcí mi důvěrně sdělil, že v situaci, v jaké je Koheema, je v každé chvíli pravděpodobně více než 1000 dívek, jsou na cestě mezi Británií a Pákistánem. Oficiálně je těch dívek "několik set". Když jsem nakonec v Mirpuru našla obránce lidských práv, který se snaží dívkám pomoci, měl na seznamu několik stovek jmen jen ze samotnému Mirpuru, byly to dívky které ho požádaly o pomoc, a byl přesvědčen, že v jiných částech Pákistánu je jich ještě mnohem více.
Proč jim víc britská vláda nepomáhá? Problémem je dvojí občanství. Podle pákistánského zákona je Britka s pákistánským občanstvím v Pákistánu považována za Pákistánku. "Nemůžeme je zachraňovat," vysvětlil náměstek konzula. Musí se dívka sama vydat na britské vysoké komisařství, na britskou půdu. A i to samo je nebezpečné, jak se to prokázalo loni, kdy se dvě dívky z britského Bradforu, jimž hrozilo nucené maželství, samy vydaly na nebezpečnou cestu z Mirpuru do Islamabádu, kde zjistily, že tam ve frontě na vízum na ně čeká jejich strýc, který jim vyhrožoval zabitím. Najal si na vysokém komisařství stráž, která mu sdělila, kdy se dívky mají dostavit, a byl ozbrojen. Mnohokrát se dívkám podařilo uniknout na poslední chvíli a nakonec byly v bezpečí repatriovány. Strážce byl propuštěn.
Ale i jiní zaměstnanci vysokého komisařství se chovají podivně. Nazish znepokojila své rodiče, když zjistili, že, když jí bylo sedmnáct, chodí v britském Leedsu odpoledne za školu. Vzali ji za trest také do Pákistánu "na svatbu bratrance". Padla do téže pasti jako Koheema. "Během svatební ceremonie mě matka držela za jednu ruku a babička za druhou. Působily mi bolest a šeptaly mi, že jestliže se nepodvolím, dědeček, který má slabé srdce, zemře na infarkt."
Nyní třiadvacetiletá Nazish chtěla být zdravotní sestrou. Pláče, když vypráví, jak byla násilně provdána za muže, který neuměl anglicky, byl o třicet let starší a pravidelně ji znásilňoval. "Dopoledne se díval na pornografické filmy, v poledne přišel domů a znásilnil mě. Dělo se to každý den a každý den to bylo znásilnění."
Její tchyně s ní nezacházela o moc líp. "Nutila mě, abych uklízela hnůj po zvířatech - po kozách a bizonech. Já jsem v životě předtím bizona neviděla. Musela jsem vařit na otevřeném ohni. Popálila jsem si vždycky ruce a ona a mě řvala." Právě na další svatbě se Nazish podařilo utéci. Jak první věc se spojila s britským Vysokým komisařstvím. "Byla jsem tak ráda, že slyším na druhé straně telefonu britský hlas. Muž se zeptal, jestli mám britské občanství, a já jsem řekla, že ano. On pak řekl: ´Ale jste Pákistánka, máte pákistánské jméno.´ Řekla jsem: ´Ale já mám britský pas.´ On odpověděl: ˇBohužel, nemůžeme vám pomoci.´ a položil telefon. Nazish utekla od rodiny už před třemi lety. Co by se stalo, kdyby ji našli? "Zcela jistě by mě usmrtili."
Když jsem to převyprávěla zástupci konzula na britském vysokém komisařství, Mark Kettle byl v rozpacích a říkal: "To se nemělo stát. Budeme to vyšetřovat."
Na ministerstvu zahraničních věcí v Londýně popřel šéf konzulárního oddělení James Watt, že to byl další důkaz široce rozšířeného rasismu v britské státní službě. Trochu větší množství pozornosti od pracovníků vysokého komisařství v Islamabádu by bezpochyby zamezilo stovkám tragédií, které se odehrávají v Británii. Většina lidí, kteří žádají o povolení cesty do Británie v Islamabádu, jsou muži bez doprovodu. Žádají na základě existence svých britských manželek, ty se však k řízení dostavovat nemusejí. Proč, zeptala jsem se na vysokém komisařství. Imigrační tajemnice Anna Pittová konstatovala, že se usuzuje, "že by to pro některé rodiny bylo příliš, kdyby musel celý manželský pár podstoupit cestu."
Vzhledem k tomu, že dnes víme, že stovky nucených nevěst byly donuceny podpořit žádosti pro své manžely pro cestu do Británie, nebylo by lepší trvat na tom, aby se k věci dostavovaly na vysoké komisařství osobně? "Ano, asi ano," odpověděla imigrační tajemnice chabě.
Policie v hrabství West Yorkshire, kde žije v Británii značné množství Pákistánců, uvádí, že mají každoročně až 300 případů žen, které žádají o pomoc při útěku z manželství, do něhož byly v Británii nanuceny. Počet těchto žen neustále roste. Policie ve West Yorkshiru zaměstnává v této věci dva policisty.
Manžel Nazish nyní pracuje jako číšník v britském městě Leicester. Protože znásilňoval svou britskou manželku, kterou donutili ke sňatku s ním, má nyní právo v Británii k trvalému pobytu. Razia Sodegarová, která v Bristolu vede organizaci One Voice, jejímž cílem je chránit asijské ženy před nuceným manželstvím, poukazuje na to, že by měl být zaveden zákon, který zabrání manželům - násilníkům, aby využívali svých manželek k možnosti dostat se do Británie.
Sodegarová byla pozvána, aby věc prodiskutovala s náměstkem ministra vnitra pro imigraci Mikem O´Brienem. Chce, aby britská vláda poskytla bezpečnostní síť pro asijské dívky v Británii i v Pákistánu. V Británii by měli všichni členové rodiny, kteří žádají o vízum do Pákistánu k cestě na svatbu být podrobeni pohovoru. "Pořád se nám říká, že dívky jedou na svatbu vzdáleného bratrance a pak na místě zjistí, že se stanou nucenou nevěstou!" Požaduje také, aby manželky, které se vrátily do Británie s nechtěnými muži, mohly žádat, aby byli tito manželé posláni zpět do Pákistánu.
Ale hlavně by měla Británie poskytovat bezpečnostní síť pro dívky přímo v Pákistánu."Je to odporné," konstatuje Sodegarová. "Britská vláda tvrdí, že těm dívkám chce pomáhat. Měla by tam k tomu mít nějaký úřad, konec konců, úřadovna British Airways na místě je, že?"
Pro Nazish a Koheemu a stovky britsko-asijských dívek, násilím provdaných, je už příliš pozdě. Ale není příliš pozdě pomoci mnoha dalším, které budou také v budoucnu cestovat do Pákistánu a zjistí, že byly podvedeny a donuceny vstoupit v manželství, které nechtějí.
Další pochybnosti: V geneticky upravených sojových bobech byly neočekávaně nalezeny genetické fragmenty
Monsanto, multinacionální společnost, která zavedla široké využívání geneticky modifikovaných plodin, informovala veřejnost, že její nejčastěji užívaný geneticky modifikovaný výrobek, totiž sojové boby, obsahuje neočekávané úlomky genů. Vyvolává to znepokojení že vědci dosud řádně nerozumí genetické technologii a jejím dopadům.
V geneticky modifikovaných sojových bobech, které se komerčně pěstují ve Spojených státech už čtyři roky a užívají se například v Británii jako důležitá součást konzervovaných potravin a polotovarů, byly nalezeny dva fragmenty genů navíc.
Firma Monsanto a britská vláda, která jménem Evropské unie schválila využívání geneticky modifikovaných sojových bobů pro výrobu potravin a krmiva pro zvířectvo vyjadřují názor, že prý nejsou geneticky modifikované sojové boby o nic nebezpečnější pro lidské zdraví než tradiční, konvenční sojové boby. Avšak toto zjištění vyvolá další problémy pro vlády zemí Evropské unie, které se snaží vytvořit dojem, že zvládají zavádění této nové technologie a mají ji řádně pod kontrolou.
Firma Monsanto uvědomila britské ministerstvo životního prostředí o výsledcích své nové studie sojových bobů "Roundup Ready" dne 19. května, dva dny poté, co britská vláda byla nucena přiznat, že tisíce hektarů polí v Británii byly omylem osety semeny olejnaté řepky, která sice byla farmářům prodána jako řepka geneticky nepozměněná, ale obsahovala jedno procento geneticky pozměněného materiálu.
Mezitím zjistil jeden německý vědec, že gen, který byl použit k modifikaci olejnaté řepky, dokáže přeskočit bariéru mezi biologickými druhy a umí se etablovat ve střevech včel.
Firma Monsanto uvedla, že její nové studie využívají pokročilejších technik a jsou schopny provést "podrobnější molekulární charakterizaci" sojových bobů, do nichž byl vsunut nový gen, který způsobuje, že rostlinu nezničí postřik proti plevelu. Testy zjistily, že do sojových bobů byly včleněny kromě tohoto genu i dva "neaktivní" kusy genetického materiálu. Dan Verakis, mluvčí firmy Monsanto, uvedl: "Znamená to jen, že teď vidíme geny v soji jasněji. Je to jako když umístíte na oběžnou dráhu dalekohled, a tak vidíte líp."
Firma Monsanto zaslala dopis britské vládě, v němž uvádí, že od roku 1996 se pěstují geneticky modifikované sojové boby na více než 100 milionech akrech polí po celém světě "a na životní prostředí ani na lidské zdraví to nemá naprosto žádné záporné důsledky. Tyto sojové boby byly také široce konzumovány v Evropě v potravinách i v krmivu pro zvířata a nemá to žádné záporné důsledky." V Británii se však žádná geneticky modifikovaná soja nepěstuje.
Andy Tait, odborník z organizace Greenpeace pro otázky geneticky modikovaných plodin, konstatoval: "Dokazuje to přesně, co říkáme už celá léta, že genetická modifikace plodin je inherentně nepředpověditelná a jakmile budou tyto plodiny vpuštěny do normálního životního prostředí, bude to mít celou řadu nevypočitatelných důsledků." Soji se využívá ve velkém množství potravin. Asi polovina sojových bobů, pěstovaných ve Spojených státech, je geneticky modifikovaná.
Hm - ono to bude složitější... Na jednu stranu se trempové vždy vyznačovali zvýšenou touhou po svobodě - takže s komunismem byli značně nekompatibilní, na straně druhé musím na základě svých osobních trempských zkušeností (je cca 30-ti letá "praxe" dost, nebo málo?) konstatovat, že se mi skutečně jeví trampská komunita jako většinově levicová.
Ne že by mi to (jako poněkud pravičákovi) činilo nějaké problémy - on levičák ještě neznamená automaticky komunista - občas jsme se názorově nepohodli, ale protože jsme zároveň měli onu mnou zmiňovanou zvýšenou touhu po svobodě, ctili jsme i "soupeřovu" svobodu názoru - a o ten kousek špeku a pár zbylých Startek jsme se poté stejně rozdělili :-)
Takže - nechápu, proč pana Kverku tak rozpálila hypotéza pana Jírovce o levicovosti trampského hnutí...
Mno - a to by snad bylo všechno.
Tabu
Pamětníci socialismu vědí, že nejzakázanější věcí v socialismu byla diskuse o něm samém. Vyslovit „být či nebýt“ na adresu socialismu, by se neodvážil ani Hamlet. Toto tabu působilo tak silně, že ani nejstatečnější disidentská prohlášení nikdy existenci socialismu nezpochybňovala. Proto „Prohlášení Charty 77“ bylo vedeno jen úsilím o odstranění jeho nedostatků a požadavkem, aby komunistický režim respektoval i své vlastní socialistické zákony.(Bylo by zajímavé vědět, nakolik pro její autory a pro které, slovo „socialismus“ představovalo jen ochranné mimikry nebo životní modlu, kterou bylo možno vzývat, ale nikoliv kritizovat). Všechny autokratické a totalitní režimy měly svá tabu. V prvé řadě jím byli vládnoucí představitelé, panovníci nebo diktátoři. Jejich kritika se rovnala hrdelnímu zločinu, v každém případě byla „urážka majestátu“ těžkým zločinem. Tabu se stávala i jejich ideologie.
Jak je tomu v ČR dnes? Existují ještě nějaká tabu? Mohou vůbec v demokratické společnosti existovat? Zdá se, že nikoliv, svoboda slova skutečně existuje a je možno mluvit a psát o čemkoli, dokonce i o politice a politicích. Konečně bez tabu?
Nikoliv, tabu jsou tam, kde bychom je vůbec nečekali. Dokonce taková, že malá komunistická tabu, jako byly tajemství politbyra nebo tajnosti ze setkání „našich a sovětských představitelů“, jsou proti nim nicotná. Ta naše „demokratická“ jsou mnohem monstróznější!
Co bylo dříve?
Řešit otázku tabu v konkrétně historické situaci je jako řešit otázku, co bylo dříve, slepice nebo vejce? V jazyku psychologie - je tabu záležitostí psychologie osobnosti nebo sociální psychologie? Vytváří tabu jedinec nebo společnost? V komunismu to bylo jednoduché - tabu vytvářela komunistická ideologie a jí sloužící represivní orgány moci. Příklad ČR ukazuje, že nevyzrálá demokracie dokáže vytvářet stejně mocná tabu, jako společnost totalitní.
Jak se vyrábějí, si můžeme promítnout na dvou modelech. Ten první vzniká ze strachu pohlédnout pravdě do tváře.Tedy, je-li pravda to, na co si stěžují mnozí exulanti. Při návštěvách pana presidenta v jejich nových domovech byly cenzurovány dotazy, které mu měly být položeny. Byly prý vylučovány dotazy typu občanství, restituce, justice, Slovensko a pod. Pan president prý odpovídal jen na nekonfliktní dotazy typu: „ jaké to je vyměnit profesi dramatika za úřad presidenta?“ Je-li tomu tak, pak je třeba vědět, že si tak usnadnil situaci člověk, který napsal eseje „Slovo o slově“ a „Moc bezmocných“. Disident, který bojoval za svobodu slova!
Byla by to tragedie muže, kterého zlomila jeho vlastní moc.Šlo by pak o „bezmocného mocného“, jakousi popřevratovou mutaci statečného disidenta, kdysi bojujícího o právo na slovo (a na odpověď) a jeho svobodné vyjadřování v totalitním režimu. Je v tom V.Havel sám nebo má společníky?
Zkuste se dojít zeptat do hlavního stanu ODS na jejich dosud nevysvětlené finanční aféry. (Vysvětlí vám, že strana za ně již dávno zaplatila poklesem preferencí, ale ty nové preference je očistily). Nebo předsedy V.Klause, kam zmizely miliardy, které stát získal jako mimořádné příjmy do rozpočtu z výnosu privatizace. (Zeptá se vás, proč to chcete vědět). Či na členství jeho ženy ve správních a dozorčích radách (Řekne, že o tom se ženou nemluví). A úplně groteskní podobu získalo tabu při procesu s dr.Liborem Novákem, bývalým výkonným místopředsedou a pokladníkem ODS. Nevíme, nepamatujeme se, peníze přivezl jistý Josef z Honkongu. Zde se tabu dostalo na vyšší, soudní mocí sankciovanou podobu (strachem z trestu). Miloše Zemana je lepší se na Bamberk vůbec neptat. Poučí vás, že vám do toho nic není a ostatně on, jak známo, si uložil bobříka mlčení. V socialismu to bylo mnohem jednodušší. Ptát se nemělo smyslu a kdo se moc ptal, tak se odpovědi dočkal od StB. A kdo byl ještě k tomu drzý, mohl si opakovat vybraná slova po „z“. „Drzý jazyk, brzy Ruzyň“.
Co všechno je dnes v ČR TABU? TABU je komunistická minulost, minulost zakletá také ve svazcích StB, z nichž byly zpřístupněny jen svazky sledovaných osob. Ostatní svazky jsou nepřístupné historikům, žurnalistům a jiným badatelům. Akta rozvědky skrývající mnohé tragedie postižených občanů jsou dále TABU. Takový je i objektový svazek exilu. TABU jsou agenti v RFE, v radiu, které tolik přispělo k návratu svobody a demokracie. TABU jsou bývalí zkompromitovaní soudci, kteří odmítli odejít z justice a soudí dál. TABU jsou platy managementu podniků, jehož zaměstnanci nedostávají mzdy. TABU jsou „zlaté padáky“ve formě milionových odstupných členů managementu krachujících bank. TABU jsou miliardové tunely v českých bankách, ti kdo je vytunelovali a management bank, který jim tunelování umožnil.TABU je zahraniční konto ODS se stamilionovými úplatky z privatizace. TABU jsou miliardové zisky a nejvyšší pachatelská patra v kause lehkých topných olejů. TABU jsou nevyřešené aféry jako jsou případy Kreditní a průmyslové banky, Agrobanky, Kreditní banky, Bambergu, Štiřína, Agroplastu, benzinových karet od Chemapolu, případy Šrejbera, a další. TABU jsou výsady českých politiků a poslanců, v zemích EU neslýchané. TABU jsou směšné platy lékařů, vědeckých pracovníků a učitelů. TABU jsou zákulisní jednání politiků na hony vzdálené jejich programovým vyhlášením a volebním programům a atd. Tím největším TABU je však jejich odpovědnost. Vždyť i kdyby se neprokázala přímá odpovědnost, tak jen z důvodu politické odpovědnosti by ve zralé demokratické společnosti museli vedoucí politici odstoupit a odejít z politického života. Oni tohoto základního pravidla demokratické politiky nedbají - jednoduší a jim přirozenější je hodit svoji odpovědnost na jiné. Jedno tabu nám však TV jako vedlejší produkt (a hlavní příčina „našich“ nemravných afér ) servíruje každý den - psychologický obraz českých demokratických politiků.
Politika jako psychologie
Tabu existují především proto, že demokraticky nevyzrálá společnost, kterou dnes ČR je spolu s neexistencí právního státu, vytěsňuje řadu věcí, které není schopna řešit. Nejmarkantnější je to v oblasti hospodářské kriminality, viz neschopnost policie vyšetřit kriminalitu bankovního a finančního rázu, ale i v oblasti zdravotnictví, sociálního pojištění a mnoha jiných. Symbolem této nezralosti jsou i někteří čeští politici, za všechny takové jmenujme opravdové špičky - V.Klause a V.Zemana. Souboj těchto dvou egocentriků je vyznačován i některými jejich společnými „nezralými rysy“. Podle psychologa Slavomila Hubálka, který se psychologickými portréty českých politiků zaobírá profesionálně: „nezralá společnost vytlačí do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu, a přiřadí jim jakési charismatické vlastnosti, které podle mého soudu tito vůdcové často ani nemají.“ Hubálek tento fenomen vysvětluje i geograficky: „abychom tomu porozuměli, měli bychom se na naši politickou scénu dívat s odstupem a z větší vzdálenosti zkoumat mapu postkomunistické Evropy. Je dobré zamyslet se nad situací na Slovensku, v bývalé Jugoslavii, v Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku, protože jsme součástí celku, který vykazuje určité psychopatologické či sociálně patologické zákonitosti. Když se divíme, a velká část veřejnosti se už opravdu diví, jaký typ osobnosti je na čele v našem politickém životě, a teď mám na mysli třeba předsedy dvou největších stran Klause a Zemana, tak tomu lépe porozumíme, když k nim přiřadíme osobnosti Mečiara, Miloševiče, Lukašenka či Jelcina.“
Fakt, že všem těmto politikům dal své rodičovské geny komunismus, pro vysvětlení jejich chování a jednání asi nepostačí. Pro komplexní pochopení jejich osobností bude třeba zkoumat i jejich povahové vlastnosti (narcismus, ješitnost, velikášství, sebestřednost atd.) a v neposlední řadě i jejich okolí, nejen bezprostřední, ale celou společnost. Ta je právě jen díky své politické nezralosti (nezkušenosti), dlouholeté izolovanosti a malému sebevědomí , ochotna přijímat takovéto osobnosti a dávat jim image uznávaných a obdivovaných vůdců. Řečeno slovy Dr.Hubálka: „takoví politici sloužili a slouží jako jakési modly, imponující identifikační postavy, imponující především svým narcismem, vnímaným společností jako sebejistota, autorita, Když si například vezmeme některá Klausova tvrzení o tom, že jsme nejlepší, první, že zdržovat se kontakty s Polskem a s Maďarskem je zbytečné, že zbavit se Slovenska jakožto přítěže našeho zdárného vývoje je vlastně výhodné, že poukazování na morálku je plané moralizování, byly tyto defektní postoje velkou částí veřejnosti vnímány pozitivně. V počátku své politické kariéry byli tito politici velkou částí veřejnosti obdivováni a jakoukoli kritiku těchto politiků nesla společnost nelibě“.
Česká společnost je ještě po deseti letech společností velmi poníženou. Ve svém sebevědomí, ve své sebejistotě a ve svém evropanství. Proto ji politici typu V. Klause, tak imponují. I V. Havel přes svoji nepoměrně větší zahraniční popularitu než V.Klaus v tomto směru stojí ve stínu V.Klause.Jeho české moralistní projevy překládané do jiných jazyků kontrastují se sebejistotou plynně anglicky mluvícího weltmana V.Klause, nemluvě o tom, že jeho odbornost a věcnost je přeci jen mnohem srozumitelnější než projevy presidenta v jeho duchovně-kosmických dimensích.Ale mnozí voliči nepotřebují slyšet, jejich sebevědomí stačí posilovat perfektní Klausovy obleky a kravaty, jeho fotogeničnost, šarm a mediální rituály.V.Klaus se stal ikonou symbolizující úspěch. Jen více přemýšlející si uvědomí, že soubor negativních vlastností této ikony již vysoce převažuje „ikonografičnost“ jeho předstírané úspěšnosti. Ta se stala TABU,které se dosud žádnému oponentnímu politikovi nepodařilo odčarovat.
Psychologie jako politika
A půjdeme-li dále, pak po dešifraci ekonomických a politických neúspěchů zjistíme, že právě za nimi se skrývá ikona toho „nejúspěšnějšího“, který dokázal, že i v zastírání vlastních chyb a omylů je mistrem nad mistry. V.Klaus nenašel dosud svého konkurenta, který by dokázal tak jako on, dávat politickým věcem jména, jejichž skutečné významy těmto označením protiřečí. Sarajevský atentát nebo Toleranční patent například. Pomáhá tomu také tzv. „projekce nepřítele“.U V.Klause se jím stali intelektuálové, studenti, stoupenci evropské integrace, úředníci z Bruselu, Hrad a jeho stoupenci a samozřejmě všichni od středu nalevo. Toto nepřátelství však nevylučuje pragmatické spojenectví, jestliže to pomůže k upevnění vlastní moci. A voliči? Těm to pan profesor vysvětlí a oni to pochopí, zvláště budou-li přitom obdivovat střih posledního saka pana předsedy a jeho novou kravatu.
Ocitujme ještě jednou Dr.Hubálka: „jsou to vesměs výjimečně egocentrické a narcistické a po moci bažící a na ni závislé osobnosti. U V.Klause se akcentují ještě určité hysterické rysy, které se projevují v přehnané teatrálnosti, nedůtklivosti,infantilismu, vyumělkovanosti a naprosté neschopnosti sebereflexe.Vnitřní napětí je u něj vždycky ventilováno v útoku na nějakého vnějšího nepřítele - krach ekonomické reformy je převyprávěn do naprosto nepravdivých historek o nějakém sarajevském atentátu, defektnosti Státní banky, o nepřátelích, kteří mu nedovolili pokračovat.Agrese na V.Havla má až charakter nutkavosti žárlivce. Psychologicky řečeno, je to totálně extrapunitivní zpracování pocitu vlastní viny, který je totálně vytěsněn.“
Z výše uvedeného je snad zřejmé, že se nepohybujeme v oblasti politického extremismu, ale v oblasti akcentovaných povahových vlastností, které právě díky tomu, že jsou stále na očích celé veřejnosti, budou vnímány ostřeji než v běžném životě mimo televizní obrazovku.
Proč se tedy na výsluní české politiky objevují lidé, kteří v ní uspokojují především svoji touhu po vlastním prospěchu namísto prospěchu společnosti? Pro nevědomé tlaky, které je do politiky ženou? Nebo je k tomu nutí jejich vnitřní konflikty? Anebo jde o jen o množinu obecně známého jevu - „úlohy osobnosti v dějinách“ se vším všudy, tedy i s „personálním dědictvím“ komunismu? Jsou pak generátory tabu osobnostně nekultivovaní a rezidui komunismu poznamenaní jedinci, kteří si dovolují tolik, kolik je jim podobně poznamenanými voliči dovoleno? Či snad proto, že jejich největším duchovním zážitkem je stále se opakující slůvko „já“? Jsou snad infikováni virem nemoci zvané „marná sláva“, kde se doporučuje jako účinná behaviorální, zcela jednoduchá terapeutická metoda - místo slovo „já“ používej slovo „ty“.
Nejpravděpodobnější odpovědí na všechna proč budou asi všechny tyto shora položené otázky, přinejmenším od každé něco. A z tohoto kadlubu otázek nahrazujících odpovědi, pak nejvítězněji vystupuje V.Klaus, politik, který je v daném okamžiku schopen syntézy všech známých skutečností (s výjimkou etické), což mu umožňuje vidět dále a také toho využívat. Toto „vítězství“ není však možné bez tabu, neboť jen ono může zabraňovat průchodu zralé demokracie - vyvození odpovědnosti a odchodu z praktické politiky. Takové tabu sice přináší sobecký užitek jeho tvůrcům a i těm neemancipovaným voličům, kteří jsou závislí na autoritách - společnosti však nezměrnou škodu ! Velmi dobře to vystihl šéfredaktor časopisu „TÝDEN“ Aleš Lederer, který v úvodníku č. 8/2000 napsal:…“Co si však o našich hlavních představitelích a jejích podivných hrách vlastně myslet? A co si o tom všem myslí politici sami? Možná se domnívají, že to dělají k naší potěše, možná si myslí, že jejich způsob politiky ještě někoho zajímá. Možná se jen tak dobře baví. Je na nás, abychom jim naznačili, jak hluboce se mýlí. Nezbývá mnoho variant, kterak jim dát najevo naši nevoli. Dávám k úvaze, zda jedním ze způsobů, jak tento mocensko-psychologicko-strategický souboj českého trojlístku Havel-Klaus-Zeman umravnit, je napříště jej zcela ignorovat. Český občan totiž rozhodně o nic nepřijde, když se nedozví, co se mezi naší politickou „elitou“ právě děje.“ Bude mu stačit vědět, proč spoluobčané ve vysoké politice přestávají být normální. Proč? I to bylo již zodpovězeno. Dokonce bez pomocí psychologie. Vždyť je to tak prosté - materiální zájem byl odjakživa ten nejvíce motivující. Řekl to, také v časopise „TÝDEN“ (č. 16/2000), vojenský historik Stanislav A.Ausky : …„zájem některých nových ekonomických elit je čistě materiální. Zabývají se státotvornou činností jenom potud, pokud mohou ovlivňovat klíčové osobnosti ve vládě, v parlamentu nebo v senátu, aby jejich prostřednictvím mohly řídit svoje záležitosti“. A že řízení není zadarmo, to dokázal i bez rozsudku proces s L.Novákem!
Vzpomeňme si na pohádku
Jedinou nadějí, jak se ze zakletí těchto politiků a jimi vytvářených tabu dostat a tím i ze současné krize, jsou ti občané a voliči, jejichž vlastní osobnost a sebevědomí přesáhne „charisma a ikonografickou přitažlivost“ těch politiků, kteří pro získání a udržení vlastní moci a dosažení materiálního prospěchu, dělají dnes více než pro „res-publicu“, čili věc veřejnou. To oni přetavují tabu ve svůj prospěch, ve svou moc! Aby takových voličů bylo stále víc, je třeba se vrátit do dětství. V něm jsme poslouchali pohádku o jednom králi, jehož „nové šaty“ obdivovalo celé království. Teprve dítě zvolalo „král je nahý, král nemá šaty“. Až to dokáže i většina voličů , pak začnou mizet i naši tabuizovaní politici se všemi svými tabu!
Na 1.máje 2000
Milan Hulík
Komu pomáhat
Není dne, abychom nebyli postaveni před otázku, zda je správné aby stát někomu pomohl z nesnází. Jednou jsou to zemědělci postižení nepřízní počasí, či zahraniční konkurencí, pak klienti kampeliček, anebo zaměstnanci Vítkovic.
Nakonec za nás pokaždé rozhodne vláda, anebo parlament, ale vlastní názor si občan stejně udělat musí - už proto, aby politiky pochválil, anebo proklel.
Zdá se, že nejrychleji mají po ruce odpověď ekonomové.
Těm, které slýcháme v televizi, se finanční solidarita projevená postiženým a neúspěšným jeví jako ztráta a tudíž doporučují podporovat toho, komu se daří.
Hůře jsou na tom lidé bez ekonomické kvalifikace, kteří v hrudi místo kalkulačky nosí srdce: Potřební jsou všude, kam se člověk podívá, a státní pokladna není bezedná.
Z té kasy nelze automaticky podpořit každého, kdo si o to hlasitě řekne, ale stejně tak nelze říct, že když nelze podpořit všechny, ať se o sebe každý postará jak umí a na státní kasu zapomene.
Oba tyto postoje jsou extrémní.
Zdá se že poslední dobou špatně snášíme dva druhy lidí: Ty úspěšné a ty neúspěšné. Jedněm závidíme, druzí nás obtěžují.
Asi není náhodou, že máme politickou stranu, která třídně spílá úspěšným bez ohledu na to zda zbohatli spekulací, anebo tvořivostí a prací.
Máme ovšem i politiky, kteří veřejně pohrdají neúspěšnými, když se smějí střadateli, že si vybral špatnou banku, zemědělci že nepředvídal sucho a subvencované dovozy, obchodníkovi že si nevšiml, jak se staví supermarket, či dělníkovi který nepředpokládal, že zaměstnavatel nebude mít na mzdy.
Je to doopravdy k smíchu? Směšné by jistě byly výjimky. Jenomže když se ty výjimky počítají na statisíce a milióny, pak problém nebude pouze v těch, kterým se nedaří. Jejich problémem spíše bude nedobře fungující stát.
Vysílá se ráno 1. června 2000.
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 