K rozhovoru s Janou Dědečkovou
Jmenování stranickopolitické Rady České televize je tragédie
Jan Čulík
Před necelým rokem, 14. května 1999, psal Tomáš Pecina ve článku "Svobodná Evropa - požehnání nebo prokletí?" o tom, že největší kletbou, a vlastně nejzávažnějším handicapem nazírání na skutečnost v české společnosti, přežívajícím z období komunismu, kdy vládlo černobílé nazírání na svět, je novinářský aktivismus:
"Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby ´bojoval za pravdu´ tak, jak to dělala Svobodná Evropa."
Ruku v ruce s tím jde středoevropské nazírání na skutečnost, které se datuje snad od Marie Terezie, kdy "osvícené" úřady si dělaly patent na rozum, na to, že měly právo vštěpovat poddaným, jaká je jediná pravda.
Dosud svědčí lidé, kteří přicházejí do přímého kontaktu s českým školským systémem, že když se někdo v Čechách něco učí, učí se, jak je to správně. Vědomí, že pravda spočívá v diskursu o jejím hledání (Ondřej Hausenblas) se prosazuje těžko. Právě Hausenblas mi řekl na nedávném setkání v Praze, jak obtížně se s tímto přístupem vyrovnávají na různých školeních, věnovaných tomuto otevřenému přístupu, někteří čeští učitelé. Nejistota otevřeného přístupu ke skutečnosti je zneklidňuje. Udělají všechna cvičení, která je vedou k tomu, aby si ozřejmili otevřený přístup ke skutečnosti, a nakonec se školitele zeptají: "Dobře, to je všechno hezké, ale teď nám nakonec řekněte, jak je to ve skutečnosti správně."
Žádné správné řešení ovšem neexistuje - nejlepší, co je možno nabídnout, je dočasný společenský konsensus, založený na daném stavu informací v daném oboru a v dané společnosti. Jeho nositelé musejí být připraveni tento konsensus poopravit či odvrhnout, jakmile vyjdou najevo nové skutečnosti. A musejí být neustále otevřeni případnému příchodu těchto nových skutečností. Jiný přístup nutně vede do slepé uličky.
Sloučení víry v "jedinou pravdu" ("tak a ne jinak je to správně") s partajnickým přístupem k veřejnému diskursu ve sdělovacích prostředcích může napáchat ve společnosti jedině ničivou škodu.
Včera v Britských listech zveřejněný rozhovor Tomáše Peciny s novou členkou Rady České televize Janou Dědečkovou je toho výmluvnou ilustrací.
Dědečková je inteligentní osoba, schopná podnikatelka a politička, člověk s neposkvrněnou disidentskou minulostí. Velmi malé povědomí však má, jak se zdá, o vnějším světě. Interpretuje skutečnost kolem sebe právě na základě onoho netolerantního vědomí jediné pravdy, která je v jejím případě ještě posílena stranickopolitickou příslušností. I když to popírá.
Dědečková se sice hájí, že nebude otrokem politické strany a že má vlastní názor a vlastní mozek, její výroky to však nepotvrzují - jsou šablonovitým shrnutím propagandy ODS.
Z jejího vystoupení je více než zřejmé, že se členové nové Rady České televize chystají do vysílání této veřejnoprávní instituce, která by měla být majákem autoritativní nezávislosti, kritičnosti a pluralismu, zasahovat do jednotlivých pořadů na základě svých stranickopolitických zájmů.
Přitom, Česká televize si ovšem naběhla. Neprofesionální chyby, jichž se ve svém zpravodajství dopouští a dopouštěla, slouží politikům velmi výhodně jako záminky k jejímu ovládnutí. Politikové budou nyní opakovat, jak velmi jim záleží na zprofesionálnění zpravodajství České televize, ve skutečnosti však budou používat veškerých neprofesionálních chyb ČT k tomu, aby ji strčili co nejdále do vlastního chomoutu. Kdyby Česká televize tyto chyby za poslední dva roky efektivně vychytala a proměnila se v autoritativní a profesionální zdroj informací, politikové by to při snahách ji ovládnout měli nyní daleko obtížnější.
Politické strany se jak se zdá skutečně snaží vytlačit ze sdělovacích prostředků a tím pádem i ze společnosti to, co jde mimo stranický život. Všechno, co nepochází od nějaké politické strany, je podezřelé. Je to trochu jako v liberálních šedesátých letech, kdy sice bylo dovoleno reformovat, ale konečné slovo vždy měla ve všem vládnoucí komunistická strana - jen s tím rozdílem, že ta byla samozřejmě nevolená. V nynější situaci budou veškeré občanské aktivity zřejmě schvalovat a o jejich připuštění do sdělovacích prostředků rozhodovat také vládnoucí, tentokrát volené, politické strany. Jenže je to velmi chabá demokracie, omezuje-li se jen na účast občanů ve volbách jednou za čtyři roky a je-li politickospolečenský diskurs během funkčního období vlády omezen či potlačen.
K jednotlivým výrokům paní Dědečkové:
Občané by (...) měli vědět, že demokracie je neustálý střet názorů, že už nikdy nebude zapšklý, tichý klídek jako za totality… Lidem připadá, že se politici hádají. Občané by se měli učit, že to není hádka, ale střet názorů, a je to normální.
Jenže v české politice neprobíhá inteligentní debata o nejdůležitějších otázkách současnosti. Dochází tam jen k často osobnímu, účelově zaměřenému hašteření politiků, jehož cílem je skrýt skutečné problémy. 24. 1. 2000 o tom psal v Britských listech Ivan Kytka tímto příměrem:
Soustředění kamer na podružné bonmoty českých politiků bez substance by bylo asi stejné, jako kdyby kamery a uzavřeném televizním okruhu pro pasažéry z Titaniku přinášely místo záběrů z proražených komor lodi a z organizování záchranných prací záznam či přímý přenos z konverzace námořních důstojníků hádajících se o to, kdo o kom trousí mezi posádkou pomluvy či kdo kdy komu schoval námořní kompas.
Politikům není možno dovolit, aby sami ve společnosti určovali společenskou agendu. Mají na to příliš velkou moc a zneužijí to ke svým osobním zájmům, omezí kontrolovatelnost své moci. Politikové musejí mít v moderní společnosti autoritativního a kritického protihráče v kvalitních, nezávislých a profesionálních sdělovacích prostředcích. Úkolem obou televizních Rad je dbát na to, aby ve všech televizích vznikly profesionální a autoritativní novinářské struktury, které by dokázaly věcně a racionálně oponovat politikům a nezávisle kontrolovat jejich činnost. Veřejná diskuse, v níž smějí mluvit jen politikové a novináři jim jen poslušně a uctivě přizvukují, je diskuse nedostatečná a škodí demokracii.
(Za Jakuba Puchalského) ... začalo být zpravodajství značně nevyvážené. V době, kdy byl ředitelem Ivo Mathé, zpravodajství sice nebylo tak kvalitní, ale bylo vyváženější. (...) Nedávno proběhla velice dobrá debata V pravé poledne o České národní bance, z níž vyplynulo, že nejde o omezení nezávislosti ČNB, pouze o částečnou kontrolu, a večer ve zpravodajství vyšel krátký sestřih, ve smyslu "ODS tlačí na nezávislost České národní banky".
Za Ivo Mathého bylo zpravodajství více či méně zaujaté ve prospěch vládnoucí ODS. Dědečková zde nehodnotí objektivní kvalitu zpravodajství ČT, dívá se na všechno čistě z hlediska "je to dobré pro naši ODS"? Měla by jasně definovat, co míní slovy "proběhla velice dobrá debata o České národní bance. Máme-li na mysli oba tentýž nedávný pořad V pravé poledne o ČNB, tak potom nevěřím svým vlastním očím. Zrovna tento pořad byl jedním z nejchaotičtějších, nejzmatenějších a nejrozloženějších pořadů V pravé poledne z poslední doby. Zdá se, že pro členy Rady ČT budou dobré takové pořady, které navzdory své případné neprofesionalitě vyznějí celkově ve prospěch strany, za nějž jsou nominováni. Zdá se mi, že zmiňované shrnutí diskuse ve večerních zprávách ve smyslu "ODS tlačí na nezávislost České národní banky" bylo legitimní - Česká televize si musí ovšem dávat pozor, aby byla stejně kritická i vůči ostatním českým politickým stranám. Když to sdělovací prostředky nedělají, ztrácejí důvěryhodnost a lehce se stanou napadnutelnými. Těžko lze například považovat Lidové noviny za objektivní list, je-li všeobecně známo, že se tam např. v podstatě dnes nedá zveřejnit článek, kritický vůči Unii svobody.
Mohu uvést i další příklad, v následující debatě, které se účastnila Libuše Benešová, a chování pana Proroka bylo posměšné. To je nevyváženost. (...) Ne na našeho místopředsedu, (Roman Prorok ) nesmí být drzý na žádného účastníka pořadu.
Roman Prorok musí být "drzý" na všechny politiky, kteří se ve studiu chovají arogantně, nemluví k věci, případně jednají jako idioti Je to nedílnou a velmi důležitou součástí veřejné služby, pokud je ovšem moderátor dostatečně profesionálně na téma připraven a má v režii kvalitní researchové zázemí.
Je alarmující, jestliže hned při prvním vystoupení nové členky Rady České televize na veřejnosti zaútočí tato členka na jednotlivého novináře v České televizi. Tím prokazuje svou zaujatost. Že by opravdu šlo politickým stranám v této etapě, jak se to traduje po Praze, prostě jen o odstranění Romana Proroka z pořadu V pravé poledne? Rada České televize má právo zpětně hodnotit vysílací trendy, obecné způsoby, jak byly jednotlivá politická témata zpracována, třeba za uplynulé půlroční období, v žádném případě se však nemůže snižovat k osobnímu napadání jednotlivých moderátorů. Veřejnost v tom rozezná účelový politický zájem a to se projeví v diskreditacii Rady i politických stran, které ji jmenovaly.
Povinností Romana Proroka je být "posměšný", pokud se politik ve studiu chová nehorázně. Nevím, zda paní Dědečková umí anglicky či německy, ale doporučil bych jí ke studiu praxi slavných politických moderátorů z veřejnoprávních televizí v zavedených velkých evropských demokraciích, než se začne vyjadřovat v praxi v ČT. Aby se zbytečně neznemožnila. Jeremy Paxman v britské BBC je doslova proslulý tím, že se chová vůči nemožným politikům posměšně. Je na politicích, aby se chovali tak, aby to posměšnou reakci u moderátora nemohlo vyvolat. Jen na politicích je, dokáží -li svým chováním u veřejnosti vyvolat respekt. Jsou konec konců služebníky veřejnosti. Argumentovat, že posměšné chování Romana Proroka vůči Libuši Benešové bylo "nevyvážené", je nesmysl a poškozuje jedině kredit nové Rady. Opakuji však, že si Česká televize musí dávat obrovský pozor, aby nevytvářela dojem pozitivní zaujatosti vůči některým politickým stranám.
Myslím si, že by stálo za to provést průzkum, jak seriál o majoru Zemanovi ovlivnil preference komunistů.
Posedlost majorem Zemanem u politiků a členů různých mediálních Rad je mi nepochopitelná. Vysílání seriálu o majoru Zemanovi přece proboha vůbec není hlavním problémem České televize. Loni na podzim jsem byl svědkem zcela nepochopitelného hněvu Stanislava Miloty, člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nad tím, že Puchalský zařadil Zemana do programu. Jak může někoho tato historická, mrtvá relikvie takto intenzivně vzrušovat, je nepochopitelné. Nebo přesněji - je to pochopitelné jen u lidí, kteří - jako za komunismu - pořád nedůvěřují spoluobčanům a chtějí kontrolovat informace či názory o skutečnosti. Vysílání majora Zemana bylo ovšem známkou obrovské nezkušenosti Jakuba Puchalského - měl vědět, že se to stane primitivním,
zástupným skandálem, který mu - v důsledku přežívajícího společenského antikomunismu -
zlomí vaz. Mě na celém Zemanovi fascinuje jen to, že byla Česká televize tak chabá, že se nezmohla v podzimní sezóně roku 1999 na nic významnějšího než na tuto trapnou starou reprízu.
Komunikace s parlamentem rozhodně není na závadu. (...) Politická strana nemůže ovlivnit člena Rady ohledně jednotlivých pořadů, protože Rada nemá takovou pravomoc.
Mezi Radou ČT a parlamentem by měla být rozsáhlá "clear blue water" (mezera)
. Rada by měla být na parlamentu co nejnezávislejší. Parlament má vytvářet zákony, ale od dohledu nad nimi jsou tady jiné instituce. Je nesmysl, když paní Dědečková tvrdí, že politická strana nemůže ovlivnit člena Rady ohledně jednotlivých pořadů. Je to totiž jinak: politické strany, zejména ODS, si najmenovaly do Rady takové stranickopolitické automaty, že se mohou spolehnout, že jejich reakce bude v každém případě jasně stranicky stereotypní.
Ale já jsem nikdy žádný politický tlak na členy minulé Rady nezaznamenala.
Politikové mají obrovskou moc. Zvlášť v situaci, kdy v ČR není nijak zajištěna existenční samostatnost a nezávislost novinářů, to mají pracovníci České televize opravdu těžké. Vždyť podle našich informací nedávno stačilo, aby se poslankyně ODS Kateřina Dostálová jen zeptala šéfa brněnské ČT Zdeňka Drahoše, proč se vyrábí seriál Intolerance v Brně, a už dostal Břetislav Rychlík příkaz, aby předkládal své scénáře publicistických pořadů ke schválení tři týdny předem. To, že se bude silně projevovat i jen velmi mírné, středoevropské uplatňování vlivu, jen zdvižení politikova obočí, a všichni se okamžitě přetrhnou, aby byla splněna jen náznakem vyjádřená politikova vůle, s tím počítejme. Česká televize nemá jinou možnost obrany než veškerý nátlak (odmítání politiků přijít do studia, protože ten či onen host či moderátor "nevyhovuje") systematicky zveřejňovat. Ale bude mít k tomu odvahu? Chtěl to na jaře roku 1998 zavést Andrew Stroehlein. Hned ho z ČT vyhodili a Zdeněk Šámal se k něčemu takovému za poslední dva roky vůbec neodhodlal - ke škodě ČT. Mohla mít už dnes zavedený a vypracovaný systém zveřejňování drobných tlaků politiků na ČT, proti němuž by se těžko kdokoliv odvážil pozvednout hlas. Odvaha je vždycky užitečná věc.
