Jak by to s poslankyní Dostálovou dopadlo v britském parlamentě
Tomáš Pecina
Motto:
"Paní poslankyně, nevím, jakou máte možnost vlivu na ČR1 Radiožurnál, či zda jej posloucháte (alespoň někdy). Ale nešlo by něco udělat s tou příšernou hudbou, co tam hrají?"
(ze vzkazu poslankyni Kateřině Dostálové (ODS), který zanechal jeden z návštěvníků na její webové stránce)
Začněme trochu nevážně: Kdybych měl tu moc, udělal bych zázrak a poslankyni Dostálové přidělil - řekněme na jeden měsíc - křeslo v dolní komoře britského parlamentu. Sledoval bych ji a bavil se tím, jak si em-pí Dostálová s doposud tak opěvovanou BBC a s anglickými masmédii vůbec rozumí. Protože pozorně sleduji jak BBC, tak komerční Sky News, a kromě toho pravidelně čtu britský tisk, dokážu si dost přesně představit, co by se stalo; nepochybuji o tom, že jejím - z britského úhlu pohledu - neorthodoxním názorům by se rychle dostalo publicity; např. její včerejší výrok o "doporučování členů rad sněmovně" by se mohl octnout na čestném místě velkých londýnských deníků, opatřen, pravda, peprným komentářem. Následující večer by pak mohla Kateřina Dostálová vystoupit v pořadu Newsnight a čelit dotazům moderátora Jeremy Paxmana, samozřejmě přesně v souladu s kodexem novináře BBC... Cosi mi napovídá, že by se paní poslankyně ještě ráda vrátila ke svému Schmarczovi, Komárkovi a Dědičovi.
Aby mi bylo dobře rozuměno: Z lidského hlediska naprosto chápu, jak stresující a frustrující dokáží být neférová média. Novinář může vše, politik téměř nic. Je stále na očích, každý svůj výrok, i kdyby šlo o drobnou nepřesnost nebo nejednoznačnost, najde druhý den rozpitvaný ve všech novinách, v televizi a v rozhlase zbudou z jeho myšlenky útržky, soundbites, často navíc poskládané do nezamýšlených a skandalizujících souvislostí. Chápu, že politik si leckdy připadá jako výsadkář v nepřátelském území... Osobně se mě dotkl komentář Martina Komárka, nedávno zmiňovaný a (podle mého soudu nepovedeně) glosovaný Julianou v Britských listech, o poslanci Grossovi, který prý neumí nic než schůzovat (Stanislav Gross je přitom jedním z mála profesionálů a v české politice), a příkladů neuvěřitelné neprofesionality místních novinářů jsou na každé stránce papírových deníků desítky.
Ale nejsou právě toto optimální pravidla hry, k nimž svět dospěl za několik století vývoje uspořádaní společnosti zvaného demokracie? Připustíme-li, aby novináři byla zakázána sebepošetilejší a sebeúskočnější otázka, co nám zaručí, že mu příště nebude zakázána ta podstatná? Není to náhodou tak, že média zastupující veřejnost kultivují politiky, a ne naopak, jak si možná představuje poslankyně Dostálová? Anebo jinak: dokáže někdo uvést příklad země, kde vyšší míra státní regulace (čti: cenzury) přispěla dlouhodobě ke kvalitě médií?
Je pravda, že jsem znechucen úrovní místního tisku a rozčarován tím, co mi veřejnoprávní televize předkládá místo zpravodajství a publicistiky. Jsem však dalek představy, že by to byli právě poslanci z mediální komise (kterou kolega Just nazval nikoli nevýstižně "Langrovými jakobíny"), kdo by mi dokázal zajistit lepší denní tisk a snesitelnější televizi.
Lišky totiž bývají špatnými hlídači kurníků, i kdyby nabízely své služby za sebevýhodnějších podmínek.
