Dear Jan,

Falun College in Sweden now has another new position for a political scientist and the pay is much better than in the UK and one gets much more time for doing research. If you know of any PhDs looking for a job, you can ask them to contact me -- but I think the deadline for applying is in about 10 days, so they must contact me soon.

Roma in the CR
Forum Monday, April 17, 9:30 A.M. - 5 P.M. at Columbia University,
Dag Hammarskjold Lounge, International Affairs Bldg, 420 West 118 St., New York City - Open to general public - free admission

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

Ptá se v Lidových novinách publicista Radovan Holub na adrese http://noviny.trafika.cz/press2/ln.asp?d=000411&t=1.

Ekonomická příloha LN pak odpovídá titulkem "Barrandovské ateliéry kupuje kanadský investor".

Stručné ohlédnutí: ateliéry Barrandov byly privatizovány 1992 společností vedenou Václavem Marhoulem za 500 milionů Kč v deseti bezúročných splátkách, z nichž ještě třetinu AB Barrandov společnost Fondu národního majetku dluží. Poté, co s Marhoulovou pomocí Barrandov ovládl fond Silas a Moravia Steel, oceláři si na Barrandov půjčili u bank více než 1 miliardu korun. Zacházení s českým filmovým fondem, které bylo Barrandovu svěřeno, bylo tak hanebné, že Ministerstvo kultury tuto správu svěřilo společnosti Bonton.

V privatizačním projektu byla tzv. zlatá akcie, přesněji řečeno - akcie se zvláštními právy, která měla zaručit zachování filmové či audiovizuální výroby na Barrandově a především - zajistit, aby to nejcennější, co na Barrandově je, tj. pozemky (encyklopedie Film a filmová technika z roku 1974 uvádí 600 000 m celkové rozlohy, tj. zřejmě včetně zastavěných ploch) se nestaly předmětem pozemkových spekulací.

Nedávné rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, který tuto akcii se zvláštními právy označil za neplatnou, naznačuje, že tuto zlatou akcii se podařilo již zašantročit.

Nyní oceláři svůj kontrolní podíl na Barrandově prodávají. Komu?

Že by se na Barrandově začal budovat nějaký park nových technologií? Nebo tu bude centrála a distribuční sklady pro e-commerce?

Nevíte někdo o tom něco více?

Rád se nechám poučit

Milan Šmíd

Motto:
"Paní poslankyně, nevím, jakou máte možnost vlivu na ČR1 Radiožurnál, či zda jej posloucháte (alespoň někdy). Ale nešlo by něco udělat s tou příšernou hudbou, co tam hrají?"
(ze vzkazu poslankyni Kateřině Dostálové (ODS), který zanechal jeden z návštěvníků na její webové stránce)

Začněme trochu nevážně: Kdybych měl tu moc, udělal bych zázrak a poslankyni Dostálové přidělil - řekněme na jeden měsíc - křeslo v dolní komoře britského parlamentu. Sledoval bych ji a bavil se tím, jak si em-pí Dostálová s doposud tak opěvovanou BBC a s anglickými masmédii vůbec rozumí. Protože pozorně sleduji jak BBC, tak komerční Sky News, a kromě toho pravidelně čtu britský tisk, dokážu si dost přesně představit, co by se stalo; nepochybuji o tom, že jejím - z britského úhlu pohledu - neorthodoxním názorům by se rychle dostalo publicity; např. její včerejší výrok o "doporučování členů rad sněmovně" by se mohl octnout na čestném místě velkých londýnských deníků, opatřen, pravda, peprným komentářem. Následující večer by pak mohla Kateřina Dostálová vystoupit v pořadu Newsnight a čelit dotazům moderátora Jeremy Paxmana, samozřejmě přesně v souladu s kodexem novináře BBC... Cosi mi napovídá, že by se paní poslankyně ještě ráda vrátila ke svému Schmarczovi, Komárkovi a Dědičovi.

Aby mi bylo dobře rozuměno: Z lidského hlediska naprosto chápu, jak stresující a frustrující dokáží být neférová média. Novinář může vše, politik téměř nic. Je stále na očích, každý svůj výrok, i kdyby šlo o drobnou nepřesnost nebo nejednoznačnost, najde druhý den rozpitvaný ve všech novinách, v televizi a v rozhlase zbudou z jeho myšlenky útržky, soundbites, často navíc poskládané do nezamýšlených a skandalizujících souvislostí. Chápu, že politik si leckdy připadá jako výsadkář v nepřátelském území... Osobně se mě dotkl komentář Martina Komárka, nedávno zmiňovaný a (podle mého soudu nepovedeně) glosovaný Julianou v Britských listech, o poslanci Grossovi, který prý neumí nic než schůzovat (Stanislav Gross je přitom jedním z mála profesionálů a v české politice), a příkladů neuvěřitelné neprofesionality místních novinářů jsou na každé stránce papírových deníků desítky.

Ale nejsou právě toto optimální pravidla hry, k nimž svět dospěl za několik století vývoje uspořádaní společnosti zvaného demokracie? Připustíme-li, aby novináři byla zakázána sebepošetilejší a sebeúskočnější otázka, co nám zaručí, že mu příště nebude zakázána ta podstatná? Není to náhodou tak, že média zastupující veřejnost kultivují politiky, a ne naopak, jak si možná představuje poslankyně Dostálová? Anebo jinak: dokáže někdo uvést příklad země, kde vyšší míra státní regulace (čti: cenzury) přispěla dlouhodobě ke kvalitě médií? Je pravda, že jsem znechucen úrovní místního tisku a rozčarován tím, co mi veřejnoprávní televize předkládá místo zpravodajství a publicistiky. Jsem však dalek představy, že by to byli právě poslanci z mediální komise (kterou kolega Just nazval nikoli nevýstižně "Langrovými jakobíny"), kdo by mi dokázal zajistit lepší denní tisk a snesitelnější televizi.

Lišky totiž bývají špatnými hlídači kurníků, i kdyby nabízely své služby za sebevýhodnějších podmínek.

Dominik Lukeš

Už zase se výsledky hromadného testování používají ke špatným závěrům. Celá první část článku (k níž se především chci vyjádřit) je postavena na dvou podobných předpokladech. V mnoha sportech jsou černoši lepší než běloši, a proto jsou jako rasa fyzicky odolnější a silnější a analogicky v testech SAT měli černí studenti horší výsledky než bílí a proto jsou jako rasa méně způsobilejší k duševním výkonům. (Podle těchto výsledků by pak úplně nejintelektuálnější museli být studenti asijského původu, o čemž se autor zdvořile nezmiňuje.)

Tato analýza je špatná z několika hledisek. Zaprvé nás musí upozornit na to, že tu něco nehraje už sama struktura výsledků. Ukazuje se, že srovnáme-li dvě etnické skupiny, a bude-li jedna mít lepší výsledky v matematické části, bude mít lepší výsledky i v části verbální. To je velice nepravděpodobné a poukazuje to na to, že tu do hry vstupují i jiné faktory. Jeden z nich se naskytne, když si povšimneme, že jedinou výjimkou k výše uvedené pravidelnosti je to, že zatímco jsou asiaté lepší než běloši v matematické části, jsou horší v části verbální. To je dozajista způsobeno tím, že mnoho z nich jsou emigranti z první a druhé generace a angličtina je pro ně buď jazyk druhý, nebo se jím nemluví u nich doma.

Za druhé, stačí se podívat na obsah testu SAT (Scholastic Aptitude Test) a uvidíme, že slovo aptitude v jeho středu (tedy předpoklad nebo schopnost) je zavádějící. Tento test se používá místo maturity nebo přijímací zkoušky na vysokou školu a zkouší základní dovednosti (a znalosti) studenta v matematice a anglickém jazyce. Důležité je tu slovo dovednost. Je to tedy něco, co je výsledkem studia (a američtí studenti se na tyto zkoušky biflují stejně jako čeští na maturitu nebo na přijímačky). To že mají černí studenti horší výsledky neříká vůbec nic o tom jaké má černá rasa predispozice k intelektuálním aktivitám. Hrají zde úlohu faktory socio-ekonomické (průměrný roční příjem černých rodin je mnohem menší než u rodin bílých), ale hlavně je tu také velký rozdíl kulturní. Výzkumy ukazují, že vzdělání považuje za důležité mnohem méně černých studentů než bílých. Je to částečně způsobeno tím, že černí studenti nemají tolik vzorů, kteří by se jim mohli poukázat, jako příklady důležitosti vzdělání. Existence vzorů je kupodivu mnohem důležitější než by si lidé myslí. Ukazuje se, že studenti, kteří se učí v prostředí, kdy jejich předchůdci, rodiče nebo učitelé dosáhli něčeho prostřednictvím vzdělání mají lepší výsledky. V současné době je většina černých američanů učena bílými učiteli. Proto také tzv. Affirmative Action (v Čechách ‚pozitivní diskriminace') je dobrá myšlenka, která v mnoha oblastech situaci těchto lidí zásadně vylepšila. (Situace Romů v Čechách je obdobná

Otázka vzorů je relevantní i v diskusi o fyzických předpokladech jednotlivých ras. Lze předložit tezi (a sociologové a antropologové to tak už poměrně přesvědčivě a velice podrobně učinili), že úspěchy černých hráčů ve sportech jako baseball nebo americký fotbal, lze připsat tomu, že sport je jediným možným odvětvím, kde se mohou černí Američané bez omezení realizovat (a přes všechno co se dnes o USA říká, si tam černí s bílými rovni nejsou), a proto jej byli schopni dominovat. Zrovna tak, pokud je v atletice většina nejlepších běžců na delší vzdálenosti z Afriky, nevypovídá to nutně o rasových rozdílech, ale o tom, že rozmanitost sportovních disciplín je v těchto zemích menší a proto se na ně soustředí více sportovců, kteří by se jinde třeba věnovali jiným sportům. Tím nechci říct, že by nebyly fyzické rozdíly mezi rasami (i když neznám nějaký přesvědčivý popis), ale to, že sportovní výsledky o tom nemusí nutně vypovídat

Nesmyslnost používání čísel z testů SAT na generalizace o rasových předpokladech se ukazuje i na srovnání hispánců mexických, portorických a jiných (mimochodem ‚španělé' je nevhodný překlad do češtiny). Těžko by někdo mohl tvrdit, že rozdíl (který je například pro verbální část stejný jako mezi černými studenty a studenty portorickými) lze dát do souvislosti s nějakou genetickou predispozicí.

Další problém těchto čísel je, že neukazují další statistické ukazatele jako třeba medián, směrodatnou odchylku a nejnižší a nejvyšší dosažené výsledky (nebo počet studentů s nulou a maximem bodů). Nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že směrodatná odchylka asijských studentů je mnohem vyšší než bílých studentů. To však jen na okraj

Musím podotknout, že nevím jestli mezi rasami, etniky a národy jsou vrozené rozdíly, ale jisté je, že je nelze dokázat tímto způsobem. Kdybychom si dali hodně práce, mohli bychom zjistit, že Portoričané jsou oproti černochům lepší ve druhé odmocnině, zatímco asiaté jsou obzvláště zruční ve výpočtu faktoriálu

Doporučuji v tomto kontextu přečíst si knihu S. J. Goulda ‚Jak neměřit člověka' (rencenzi viz zde). Mimo jiné je tam popsáno, jak se na počátku dvacátých let dvacátého století používaly výsledky inteligenčních testů (založených na posledních vědeckých poznatcích) k tomu, aby se přistěhovalci ze slovanských zemí mohli prohlásit za méněcenné. A to bychom přece nechtěli

PS: Ještě si nemohu odpustit poznámku k úvahám o chování číšníků v Africe, do kterých se článek J. Pospíšila rozvedl. Jsou velice podobné výrokům jihoafrických bělochů v období apartheidu. Autor určitě za svého pobytu v Keni a Tanzanii procházel hlubokým kulturním šokem. Nemohu po svém vlastním měsíčním pobytu v Ugandě příliš generalizovat, ale doporučil bych autorovi ať srovná nedovednost automechaniků se schopností vyjednávat cenu na trhu, nebo zkorumpovanost institucí (ostatně evropského původu) se složitostí společenských vztahů původních kmenových uskupení. Ani pak nebude muset mezi křováky. Stejně frustrující zážitky se mu ostatně mohou přihodit i ve střední Asii nebo nakonec i v Japonsku. Mnohá z jeho slov by bylo také možné přeložit do angličtiny a vložit do úst nespokojenému Američanovi na návštěvě u nás doma.

Zjišťovat a zdůrazňovat rasové odlišnosti ve výsledcích IQ testů je příklad lidské blbosti. Tyto výsledky, byť sebepravdivější, nemají žádné užitečné uplatnění. (Údajně tento typ výzkumu souvisí s různými podpůrnými programy a investicemi do školství) Ve skutečnosti takové průzkumy jen a jen podporují rasovou nesnášenlivosti. S oblibou je citují i Ti, jejchž vlastní osobní SAT skore by bylo třeba nižší než průměr odlišné rasy X - a kteří se ani neobtěžují si vlastní skore zjistit, neboť jim stačí, že patří k lepší rase Y. Přitom však málo zdůrazňují, že jiná rasa Z tu jejich v IQ o dost převyšuje, i když preventivně zmíní že tuto rasu "mají rádi" .

Neargumentuji proti tomuto vědeckému odhalování rasových odlišností zaujatě, byvše jedním ze znevýhodněných. Naopak. Jsem běloch, mám i mezi bělochy výrazně nadprůměrné IQ alespoň podle obdobných testů (třeba WAIS). Přesto je mi to naprd, neboť většinu této planety okupují relativně vzato blbci, všemožných odstínů i těch nejbledších, a dokonce se hbitě množí. No a? Mám se tedy zabývat tím aby se blbci všech odstínů nerozmnožovali, nebo nestěhovali, nebo co? To teda ne. Právě díky svému nadprůměrnému intelektu a vzdělání je mi jasné, kam až by to (zase!!) vedlo, a vede.

Jednotliví lidé za svůj rasový původ nemohou - a za svou fyzickou i psychickou zdatnost taky ne. Ani za svou nadprůměrnost, podotýkám. Není třeba jednotlivé lidi šanovat ani litovat kvůli jejich rasovému původu. Ale kvůli jejich jednotlivostem je některým třeba pomoct, podat ruku, dát šanci, omluvit, pokárat. Jednotlivě, pane Pospíšile.

Setrvejme laskavě v podobných debatách u pojmu jednotlivec, nebavme se o rasách - pokud ovšem nemáme za cíl poštvat toto nekvalitní a nesourodé lidstvo proti sobě, k samozkáze, v zájmu jiných tvorů této planety, včas, ne? je toto samozvaně 'vyspělé' lidstvo vyhubí. Nebo? verbální i matematická inteligence i těch nejvyspělejších z jiných tvorů na této planetě je přece nižší než naše. Zvířata nemají ani lidská práva, ve smyslu těch zmiňovaných cárů papíru. Takže, nic nebrání bělochům (těm s vyšším SAT skore) aby vyhlazovali přírodu, v zájmu zvýšeného průměru inteligence, ani těm (ještě inteligentnějším) velrybolovcům z východu. Děje se to. Jsme toho svědky.

Protiřečím si? Ano, nemluvím totiž o jednotlivcích, vida. Ale proč si pořádně nezaprotiřečit na závěr, abych nevypadal příliš 'politicky korektně'...

"Víte proč je na Novém Zélandu tolik ovcí? Zavedli je tam Australané, aby zvedli průměrné IQ."

To mám od jednoho Australana.

Baaaaaaa.

Václav Pinkava

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

Politolog Jiří Pehe zvolil název svého článku nesprávně. Otázka není "Kdo se bojí Madeleine Albrightové" , ale kdo ji potřebuje. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá - je to Václav Havel, jehož budoucí politický vliv závisí na tom, kdo po něm Hrad převezme.

Argumenty, které Jiří Pehe v souvislosti se sondováním půdy pro možný vstup Albrightové na českou politickou scénu používá, jsou na politologa tak slabé, že to až zaráží. Je to komunistická rétorika obrácena naruby. Dřív to byla ruská škola, dnes americká, dřív to byl nezpochybnitelný třídní instinkt a dnes "nezpochybnitelné demokratické zázemí". A opovažte se "čecháčkové" zapochybovat!

Proč Jiří Pehe, který pokud mě paměť neklame, v USA žil, nenapíše, že americká politika je nejen nenapodobitelná (a zkušenost z ní je těžko použitelná jinde), ale že má navíc má s demokracií velmi málo společného - je v ní až příliš mnoho peněz a partajničení.

Ostatně Washington (jako symbol politické moci) má tak špatnou pověs", že jedním z nejoblíbenějších argumentů politiků, kteří by se tam rádi drápkem uchytili, je že s tou sebrankou nemají nic společného.

Jiří Pehe má právo na osobní názor ohledně kvalit ministryně Albrightové a stejně tak je jeho věcí, do jaké míry se chce svou vlastní kariéru opřít o Václava Havla. Pokud je ale vyjadřuje tak jako ve zmíněném článku, nemůže se divit, vybaví-li se čtenáři Werichův názor na sloužení a posluhování.

V rámci toho druhého Jiří Pehe předstírá, že "v diskusi o Albrightové totiž nešlo o Albrightovou, ale o naše politické sebevnímání". Ledaže Pehe mínil sebevnímání Havlovo a svoje.

To, že šlo především o Albrightovou je zřejmé z argumentů, které Pehe ve svém článku používá. Podle něj není v republice mnoho kandidátů s takovým profilem, což jinými slovy znamená, že je třeba poohlédnout se venku. Takže se můžeme ptát, kolik je mezi krajany v USA (jiný stát se těžko počítá) lidí, kteří by měli kvality Albrightové, byli nakloněni presidentu Havlovi a byli by dostatečně výrazní na to, aby se mohli při presidentské volbě prosadit.

To, že by si Havel a jeho poradci "půjčili" Albrightovou (a nechali ji vláčet tiskem) k tomu, aby se presidentem nakonec stala nějaká jiná "morálně silná osobnost" je absurdní.

Zdraví Vás

Jiří Jírovec