Kdo se bojí Madeleine Albrightové

Jiří Pehe

Literární noviny č. 14, 29. března 2000, str. 2

Diskuse, která se rozpoutala o možné kandidatuře americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové na post českého prezidenta, byla od svého počátku zajímavější než samotná (velmi nepatrná) možnost, že by se Albrightová českou prezidentkou někdy skutečně stala.

Ponechme stranou skutečnost, že například v Lotyšsku či Litvě jsou prezidenty Američané lotyšského a litevského původu, či že jediným slušným premiérem Jugoslávie v posledních deseti letech byl americký občan Panič. Ponechme stranou i skutečnost, že nikomu nevadilo, když nám zlato na olympijských hrách v Naganu svým gólem vybojoval Kanaďan Svoboda, kterému bylo české občanství narychlo navráceno těsně před olympiádou. V diskusi o Albrightové totiž nešlo o Albrightovou, ale o naše politické sebevnímání.

Zatímco ve stranické politice jsme se po pádu komunismu museli spokojit s politiky, kteří jsou věrnými obrazy komunismem zdecimovaného lidu, v prezidentské funkci máme, v duchu masarykovské tradice, někoho kdo nastavuje lidu nepříjemné zrcadlo. Albrightová ztělesňuje takový typ osobnosti. Má nejen velké politické zkušenosti, ale i nezpochybnitelné demokratické zázemí. Není produktem komunistické éry, zvláště ne období normalizace. V České republice takových kandidátů mnoho není. Zvednutí jména Albrightové je tak spíše bojem za to, aby se v prezidentském úřadě objevil někdo Albrightové typově podobný, než vážně míněným bojem za její prezidentství.

V jistém smyslu mají pravdu publicisté, jako je Karel Steigerwald nebo Vladimír Kučera, kteří vidí kauzu Albrightová i jako snahu odvrátit prezidentství Václava Klause. V jistém smyslu ale pravdu též nemají, neboť nejde přímo o Klause. Jde o to, zda má v prezidentském úřadě Havla vystřídat nějaký konformista normalizační éry, či naopa osobnosti morálně stejně silná, jako je on. "Zevšednit" úřad prezidenta může být užitečné, ale zevšednit kým? Chceme v prezidentském úřadě vskutku člověka, který bude harmonicky souznít s morální průměrností národa a jehož nezpochybnitelná "českost" bude především synonymem čecháčkovství?

Albrightová nemůže být přímou zbraní proti Klausovi. Dokud bude trvat opoziční smlouva, Klaus se příštím prezidentem stane bez ohledu na to, kdo proti němu bude kandidovat. V okamžiku, kdy tato smlouva přestane existovat, Klaus na uprázděný prezidentský stolec neusedne, i kdyby Lucie Bílá parlamentu zpívala celý týden. Albrightová není zbraní proti nikomu konkrétnímu. Je kontrastem vůči určitému typu kandidáta. A je argumentem pro ty kandidáty, kteří ztělesňují stejné ideje jako ona nebo prezidenti Masaryk a Havel.