Co je nového v České republice

Dear Jan,

Falun College in Sweden now has another new position for a political scientist and the pay is much better than in the UK and one gets much more time for doing research. If you know of any PhDs looking for a job, you can ask them to contact me -- but I think the deadline for applying is in about 10 days, so they must contact me soon.

Roma in the CR
Forum Monday, April 17, 9:30 A.M. - 5 P.M. at Columbia University,
Dag Hammarskjold Lounge, International Affairs Bldg, 420 West 118 St., New York City - Open to general public - free admission

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

Slovo mafie se neobjevuje ve slovníku prezidenta Havla poprvé. Havel ho použil už v novoročním televizním projevu k občanům 1.ledna 1990, těsně po svém prvním zvolení (http://www.hrad.cz/president/Havel/speeches/):

"Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas "

O několik měsíců později, 21.srpna 1990 z balkonu Špalíčku na Václavském náměstí zazněla slova:

Pro pochopení souvislostí uvedených výroků viz rozsáhlejší citace v odkazu (na konci textu).

Reality, ze kterých vyvozuje prezident Havel své závěry, jsem schopen do jisté míry identifikovat a pochopit, nicméně si myslím, že jejich označní není adekvátní. Domnívám se, že mnohem lépe to vyjádřil americký ekonomický komentátor Robert J. Samuelson, když se snažil po asijské krizi a pádu východních trhů v roce 1998 vysvětlit krizi globálního kapitalismu. On tehdy ten náš kapitalismus nazval "crony", což se dá přeložit jako "jánabráchystický kapitalismus."

Doslova zde říká:

"(..) tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na  poctivost soutěžení, legitimitu zisku a  na  hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.

(..) Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a  Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily.

(..) Půjčky se udělovaly na  základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.

(..) peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a  akcií) k  vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a  ztrát.

(..) "Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky."

Celý text komentáře jsem do Britských listů přeložil v září 1998.

(Pozn.: Ve chvíli, kdy tohle píšu, probíhá polední diskusní pořad Partie na Primě, v němž Jan Ruml označuje náš typ kapitalismu za "klientský". Možná, že je to lepší interpretace pojmu "crony", než jaký jsem použil já.)

Dovolím si ještě jeden citát: Gore Vidal, americký spisovatel, ale také historizující esejista a kritik americké společnosti, jednou řekl na adresu těch, kteří jisté náznaky oligarchických rysů amerického vládnutí označují za spiknutí:

"Nejde o žádné spiknutí. Ti lidé se mezi sebou nijak nedomlouvají. Nepotřebují to. Vyrůstali ve stejném prostředí, mají stejné školy, vyznávají stejné hodnoty, a proto také reagují stejným způsobem."

(Tuto Vidalovu charakteristiku amerických vládnoucích elit říkám popaměti, nepřesně, neboť ten výstřižek z International Herald Tribune nemohu najít. Nicméně Vidal věděl, o čem mluví, neboť právě v prostředí těchto elit vyrůstal a měl k nim blízko, pokoušel se i o kariéru senátora. Naše veřejnost zná Vidala jako scénáristu filmu Ten nejlepší s Henry Fondou v hlavní roli.)

Tudíž také já ten dnešní "jánabráchystický" případně "klientský" kapitalismus nechápu jako nějaké vědomé, organizačně propojené mafiosní spojení, ale spíše jako systém chování a jednání, který se podařilo do našeho hospodářského a politického života prosadit lidem, kteří se spolu nedomlouvali, ale kteří jen sledovali své vlastní zájmy a používali k tomu stejné prostředky a způsoby chování, jež se jim osvědčovaly - bez ohledu na stranickou příslušnost a postavení ve společnosti - již za minulého režimu.

Není pochyb o tom, že do bankovnictví a do hospodářského života se přesunulo hodně těch, co v roce 1989 ztratili moc v vliv. Byli mezi nimi lidé chytří i hloupí, čestní i nečestní, lidé schopní i neschopní, někteří schopní všeho za každého režimu.

Nicméně domnívám se, že odpověď, kterou teď tak často nabízejí pan Cibulka nebo pan Devátý a další, tj. že za vším špatným stojí jen staré struktury, které ztratily moc politickou a nyní se vracejí zpět do politiky prostřednictvím moci ekonomické, že taková odpověď je zjednodušená a pravdivá jen částečně. A nevím, zdali Berufsverbot pro všechny bývalé komunisty by něco vyřešil.

Vždyť někteří dnešní třicátníci, kteří tak dokonale dokážou kličkovat v současném podnikatelském prostředí a svoje triky, podvody a nedodržování smluv označují za běžné tržní chování, nebo ti, kteří v politických funkcích tak často připomínají svazáky sedmdesátých let, jen těžko mohli zastávat za bývalého režimu nějaké významné funkce.

Zjednodušeně a stručně řečeno: ten komunismus, který v naší společnosti přetrvává, nespočívá jenom ve starém hardwaru, tj. lidech zatížených minulostí života za totality. To, co brání rychlejšímu vývoji směrem k prosperující demokratické společnosti, je komunistický software, který se s námi táhne. A tenhle software se nevyskytuje jenom na starém hardwaru, jak by se mohlo zdát z informování v našich médiích, ale je často instalován také na novém, z hlediska kádrování minulosti "čistém" hardwaru. Jenom mívá jiný obal.

Milan Šmíd

Václav Havel: Vážení občané (Projevy červenec 1990 - červenec 1992), Lidové noviny 1992, str. 16:

Praha, 21.8.1990

(..)

21. srpen 1968 si dnes připomínáme ve zvláštní atmosféře: v atmosféře všeobecného neklidu, všeobecné nervozity, všeobecné nespokojenosti s tím, že rozbíjení starých totalitních struktur pokračuje pomalu. Měli jsme sice svobodné volby, kterých se účastnilo nebývale vysoké procento naší populace, zvolili jsme si svobodný parlament, máme svobodný tisk, máme demokratickou vládu. Ale s tíživým dědictvím totalitního systému jsme se ještě nedokázali vyrovnat. Stále existují a působí mocné struktury bývalého režimu, které vznikaly po mnoha desetiletí a především právě v oněch posledních dvaadvaceti letech. V mnoha obcích vládnou titíž lidé, kteří v nich vládli dříve. Jsou propojeni s vedoucími pracovníky hospodářských podniků. Stále existují ohromné byrokratické kolosy, které znemožňují racionální ekonomické počínání jednotlivých podniků a provozoven. Stará byrokracie přetrvává na všech úrovních až po úřady centrální, republiková a federální ministerstva.

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Díky totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství, šikovně využívajících a zneužívajících stovek hloupých předpisů a nařízení, které dosud nikdo nezrušil. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivým místem pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale i nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali samí nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných institucích typu Restaurací a jídelen či Interhotelů, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Většině z vás tím jistě neříkám nic nového. Je to stav, který je všeobecně znám, a hlasy volající po jeho nápravě se ozývají ze všech stran. Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát. Není pravda, že tato revoluce selhala. Ona prostě jen neskončila.. A žádné dílo nelze hodnotit, dokud není hotovo.

(..)

Jestliže v roce 1968 měl určitou logiku argument reformistů, že musíme postupovat pomalu, opatrně, zdrženlivě, nenápadně, abychom mocného souseda nepodráždili a nevyprovokovali, dnes tento argument už neplatí. Dnes nás nikdo neohrožuje, dnes záleží jen a jen na nás, v jaké zemi budeme žít. Nemůžeme se už na nic a na nikoho vymlouvat. S těmi, kteří nás tady doma trápí a ničí, kteří se obohacují na účet druhých, záměrně zdržují změny, nenápadně vyvolávají beznaděj a apatii, aby si mohli dál žít tak, jak byli zvyklí, a kteří se dnešnímu demokratickému vedení jen tiše posmívají, si dnes můžeme a dokonce musíme poradit sami.

(..)

Naši zdejší spiklenci se už nemohou opřít o mocné cizí armády. Necháme-li se jimi i teď přelstít, bude to už jen naše vina.

Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu

Global Capitalism, Once Triumphant, Is in Full Retreat

Robert J. Samuelson

IHT, September 10, 1998, p.8

Washington. Otřásající se světové burzy obsahují rozsáhlé, i když poněkud ztlumené poselství. Globální kapitalismus, jehož triumf se kdysi zdál být nevyhnutelným, je nyní na ústupu, možná na mnoho let.

Pokud o tom pochybujete, podívejte se na Hong Kong, baštu svobodně tržního myšlení. Dokonce i hongkongští šéfové jsou už tak unaveni globálním finančním zmatkem, že se uchýlili k vládním intervencím na trhu.

Kdo by si to kdy pomyslel? Po konci studené války globální kapitalismus nabídl mocnou vizi světové prosperity a - v konečném důsledku - demokracie. Mnohonárodní společnosti a investoři měli nechat proudit technologii a kapitál do chudších oblastí, vytvářejíce tak transnacionální masový trh konzumentů střední třídy, kteří by jezdili tojotami, sledovali CNN a pojídali velké Macy a - jen tak mimochodem by se dožadovali větší svobody.

Světový trh a investice se skutečně začaly hrnout, ale bez očekávaných výsledků. Globální kapitalismus destabilizuje hospodářství chudých zemí a způsobuje velké ztráty investorům v bohatých zemích.

Původní myšlenkou bylo otevřít trhy obchodu a zahraničním investicím, ale nyní jsou tyto trhy uzavřené. Malajsie zavedla kontrolu směnitelnosti měny, Rusko přestalo platit některé zahraniční dluhy a zastavilo směnu rublů do tvrdých měn. Co se pokazilo? V jedné rovině je odpověď jednoduchá: Země se dostaly do přílišné závislosti na zahraničním kapitálu, který poté, co sem vstoupil v obrovských objemech, se pokouší stejným způsobem dostat pryč.

V roce 1996 jižní Korea získala příliv kapitálu v hodnotě 42 miliard USD, o rok později však odliv kapitálu dosáhl celkového objemu 21 miliard USD. To, co bylo bezprostřední příčinou této změny, bylo poznání, že mnoho zahraničních peněz se rozházelo a vyplýtvalo prostřednictvím "jánabráchystického" (crony) kapitalismu nebo špatnými průmyslovými politikami.

Asie byla poseta prázdnými kancelářskými budovami a nadbytečnými továrnami. Zahraniční banky odmítly obnovit jejich půjčky. Společné investiční fondy (mutual funds) prodaly akcie a přeměnily svůj kapitál opět na dolary.

Strach z úniku kapitálu je teď živen už sebou samým, dostává se do samopohybu, a rozšiřuje se do Latinské Ameriky. Pokud se lidé budou obávat, že mexické peso bude devalvovat, promění svá pesa na dolary. Ti, kteří se toho bojí, jsou místní, nejen zahraniční investoři. Ale země potřebují tvrdou měnu, aby mohly platit za dovozy, a nemohou si dovolit, aby vkladatelé se masově vrhli na jejich banky.

Vysoké úrokové sazby jsou jedním způsobem, jak zastavit tento proces tím, jak odměňují lidi za to, že si svůj kapitál drží v místních měnách. Krátkodobá úroková sazba v Hong Kongu stoupla asi na 15 procent, v Mexiku na 36 procent. Potíž je v tom, že takové trestající úrokové sazby drtí místní ekonomiky.

Pokud této tísni čelí jen pár ekonomik, je to jejich problém, jestliže takovému tlaku musí čelit mnoho ekonomik, je to problém všech. A to se stalo. Hrozba úniku kapitálu donutila tolik zemí k úsporným opatřením, že to způsobuje celosvětovou depresi. A opět, tento proces se dostává do samopohybu (feeds on itself).

Pokulhávající ekonomický růst stlačil ceny surovinových exportů. Od června 1997 do srpna 1998 ceny ropy klesly asi o 30 procent (s dopadem na Rusko, Mexiko, Venezuelu, mezi jinými), ceny kávy klesly o 43 procent (Brazílie, Kolumbie), cena zlata klesla o 17 procent (Rusko, JAR).

Tyto země tím, jak vydělávají méně v zahraničí, musejí zbrzdit své ekonomiky, aby omezily dovozy. To vyvolává depresi amerického exportu a zisků mnohonárodních společností. A tak nouze Třetího světa ohrožuje prosperitu světa Prvního.

Selhání globálního kapitalismu však vyžaduje hlubší vysvětlení. O kapitalismu se předpokládá, že přese všechno vyniká při efektivní alokaci investičního kapitálu. V tomto případě se tak nestalo.

To hlubší objasnění spočívá v tom, že tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na poctivost soutěžení, legitimitu zisku a na hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.

Z toho důvodu není rozšiřování kapitalismu pouhým cvičením v ekonomickém inženýringu. Je to útok na kulturu a politiku jiných národů, který je téměř jistou zárukou kolize. I když některé země přijímají některé vnější ozdoby kapitalismu, nemusejí akceptovat ty základní hodnoty, jež způsobují, že tento systém funguje. A to je to, co se stalo.

Globální agentury (Světová organizace obchodu WTO, Mezinárodní měnový fond IMF) vedené Spojenými státy se snažily přesvědčit chudší země, aby se staly otevřenější obchodnímu a globálnímu kapitálu. Tyto země se pokusily maximalizovat svůj prospěch z tohoto procesu, zatímco minimalizovaly změny ve svých politikách a obchodu.

Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily. Američtí, evropští a japonští bankéři, ředitelé a vládní úředníci předstírali, že tato tvrzení jsou pravdivá, nebo že se pravdivými mohou stát.

Půjčky se udělovaly na základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.

Globální kapitalismus se stal nebezpečným hybridem. Na jedné straně investoři dali v sázku obrovské sumy a očekávali vysokou návratnost. Na straně druhé peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a akcií) k vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a ztrát.

"Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky. Skupina s názvem Transparency International seřadila v roce 1997 korupci v 52 zemích na základě úsudku globálních manažerů a místních specialistů. Rusko se zařadilo na čtvrté místo, Indonézie byla sedmá, Thajsko čtrnácté.

Kapitál se volně přeléval, zatímco převládal optimismus a sebeklam. Banky inkasovaly úroky z půjček. Investiční fondy "nově vznikajících trhů" sílily. Zatímco se všichni těšili ze zisků, nedůvěra se odkládala. Nyní přichází poznání.

Únik kapitálu přinutil většinu rozvíjejících se zemí k pokusu podržet si vzácnou zahraniční měnu. Všechny jejich možnosti volby jsou špatné. Malajsijská kontrola zahraniční směny znehybněním zahraničních věřitelů riskuje ztrátu budoucích investic. Nicméně, někteří američtí ekonomové pokládají kontrolu měny za dočasný způsob, jak se vyhnout nouzi vysokých úrokových měr.

Jemnějším způsobem k dosažení stejného výsledku by bylo snížení zadluženosti. Globální bankéři by odepsali půjčky a ulehčili tak splácení dluhové zátěže. Banky však zatím o takové řešení projevily jen malý zájem.

Třetím přístupem by bylo přitáhnout nový dlouhodobý kapitál, který by nahradil kapitál krátkodobý. Něco podobného se stalo, když americkým a evropským firmám bylo umožněno zakoupit jihokorejské a thajské společnosti, které byly kdysi mimo diskusi. Ale rozvíjející země váhají s prodejem příliš velké části své hospodářské základny cizincům za výprodejní ceny.

I když nedojde k nejhoršímu, svět už nikdy nebude jakým byl dřív. Aureola neomylnosti globálního kapitalismu se nevrátí jen tak brzy. Svobodný trh a svobodný pohyb kapitálu by ve světě, v němž každý uctívá hospodárnost, efektivitu a ziskovost, mohl obohatit všechny národy. Problém je v tom, že v takovém světě nežijeme.

Robert J. Samuelson je ekonomickým komentátorem Washington Post, kde má svoji samostatnou internetovou stránku.

Oldřich Maděra

Pane Vavřino, (Saule)

ja jsem ten posledni, kdo by si pral, aby nas narod zanikl. Na druhe strane vidim, ze vse smeruje k tomu, aby kazdy, kdo v teto zemi neceho dosahne byl ostatnimi postupne donucen z ni odejit.

Ti kteri odesli, se nechteji vratit, i kdyz mohou.

Pujde sem trvale zit napr. Forman, Skvorecky, Culik, Lendl, Jagr, Matuska, vsichni hokejste, umelci, vedci a studenti, kteri jsou venku?

Mozna Ti neuspesni. Ti uspesni bohuzel nechteji riskovat zivot v prostredi, kde jim zavidi sousedi lepsi auto nebo dum, urednice jim naschval neda bumazku, protoze vi, ze maji penize.

Proč by se otravovali v byrokratickém, zkorumpovanem, zahnivajicim a nefunkcnim state, kde se tuneluji banky, kde si kazdy vecer nadavaji politici v televizi, kdyz jinde je poradek a properita?

Sam znam desitky lidi, kteri maji zamestnani a firmy tzv. na dve strany a jiz dnes pobyvaji znacnou cast roku venku. Lekari, ucitele, programatori a vedci obecne jsou porad u nas doma jeste na spolecenskem rebricku nekde ve spodnich patrech.

Podnikatelum se tady podnika hure nez jinde. Sportovci zde nemaji podminky ke sportovani, studenti ke studiu, vedci k badani, lekari k praci atd. Jiste ze se to meni k lepsimu. Jsou zde nadsenci typu rektora Zlatusky z brnenske MU, kteri se to snazi tahnout dopredu. Nebudou ale ve svem usili zadupani tupou masou, zavisti a farizejstvim vladcu?

Jestlize se to u nas nezlepsi jsou mnozi z vyse jmenovanych schopnych pevne rozhodnuti odejit. Neni Vam divny ten stoprocentni zajem rodicu o studium jazyku svych deti? Jako by podvedome citili, ze to budou potrebovat.

Na druhe strane je to velmi dobre pro jejich budoucnost, ale myslim si, ze jazyky kupodivu bez reptani studuji nase deti nekolikanasobne intenzivneji nez mali Americane, Britove nebo Nemci. Nevyplyva z toho take stejna obava jejich rodicu minimalne o ekonomicky osud teto zeme? Nevyuzije mlada generace te jedinecne sance, az se jim otevre brana Evropy a oni se stanou jejimi pravoplatnymi obcany?

Nebudou odchazet dalsi tisice vysokoskolaku a vedcu na staze z nichz neni navratu? Nebudou se dalsi stovky au-pair vdavat venku jen proto, aby se sem nemusely vratit? Nepujdou vedci a sportovci do Ameriky, kde najdou idealni podminky? Nepujdou mladi ucitele ucit do Belgie a zdravotni sestry uzdravovat do Německa?

Bohuzel, pokud ten odliv schopnych trva jiz nekolik generaci, ten zbytek se nemuze pozvednout na svou byvalou uroven a hrouti se sam do sebe. Zavira se ve sve nacionalite, obave z Evropy, cizaku, Americanu, v podezreni ke vsemu cizimu a opira se o berlicku nacionalismu. Pokud je pak takto oslabeny narod vystaven situaci, ktera u nas nastane za 3-5 let, to znamena, ze se budou moci naraz smazat propastne rozdily oproti ostatnimu svetu, ktere tady porad existuji, pak se obavam, ze se skutecne stane co i ja sam vidim jako cernou nocni muru. Ti schopnejsi proste odejdou za lepsim a Ti mene schopni budou jen obtizne branit svou narodni identitu proti jinym schopnym, kteri prijdou sem.

Jakou proti tomu vidim obranu? Rychle se nad sebou zamyslet, snazit se ukoncit tu saskarnu na politicke scene, vybrat si do cela lidi s rozhledem kousek dal nez za plot vlastni zahradky nebo na konec sveho nadrazi. Obratit ekonomicky pad ve vzestup, vazit si vzdelani, dusevni prace, tvorby novych hodnot, vsemozne je podporovat. Kolik jsme za posledni roky postavili novych vysokych skol? Kolik technopoli? Kolikrat vzrostly platy lekaru, ucitelu a vedcu? Kolik clenu vlady ma renomovanou vysokou skolu ze zahranici? Kolik z nich ridilo velkou firmu? Kde se bere jejich drzost lezt tam, kde nemaji co delat? Jakto, ze vsichni novi mladi ministri nemaji povinne prislusne vysokoskolske vzdelani? Kdo nas to chce ridit? Kam nas chteji zavest? Proc proti tomu neprotestujeme?

My potrebujeme zkusene, vzdelane mlade lidi zapadniho strihu, kteri videli kus sveta,byli ve velkych firmach, na univerzitach a aspon videli kam smeruji a jak se to tam dela. K nim pak nekoho, jako pani Albrightovou, ktery ma zivotni zkusenosti, mezinarodni rozhled, pomuze nam otevrit se zapadu, prinese sem kousek vice rozhledu, tolerance a svetovych zkusenosti, opravdove demokracie a pocitu prislusnosti nejen ke svemu narodu a ke sve zemi, ale take k Evrope a k celemu svetu. Znam mnoho mladych Cechu, kteri se napred citi svetoobcany. Myslim si, ze jich proste bude pribyvat. Je to celosvetovy trend mlade vzdelane generace. Samozrejme bych byl radeji, kdyby se mohli vracet do sve krasne vlasti, plne zaintegrovane do Evropy, otevrene a prosperujici. Oni zatim ale vidi po svem navratu pulmetrove diry v silnicich, zaneradene lesy, zaplevelena pole a polorozpadle zbytky JZD, vsudepritomnou bujici byrokracii, totalitní centralismus, neuctu ke vzdelani, k praci, k hodnotam. Kdyz si pusti televizi, utrpi sok. A vse se bohuzel postupne zhorsuje. Velmi se divi, ze nedojedou na vesnici za svym kamaradem autobusem jak loni, protoze tam proste zadny uz nejezdi, ze v Brne se uz davno nehraje hokejova liga a za chvili mozna ani fotbalova, ale ani se tady uz neda bruslit. My to ani nevnimame, ale oni ten pad vidi!

Zaverem mi dovolte otazku. Opravdu si myslite, ze se alespon blizime k demokracii, toleranci, prosperite a poradku? A kdyz ano, tak nejrychleji jak muzeme?

s uctou

Ing. Oldrich Maděra

Jiří Pehe

Vazeny pane kolego,

se zajmem jsem si precetl Vami zverejneny clanek od jiste Juliany, nazvany "Pehe nas uz zase vychovava". Nechci vubec polemizovat s polemikou Juliany se mnou. Jsem rad, ze me cte, a ze ji me psani vyprovokuje k reakci, se kterou (a zpusobem argumetace) pro zmenu nesouhlasim ja, ale alespon se pobavim. Mam ovsem dve kriticke pripominky na adresu BL.

1. Kdyz uz je v BL mozne neustale dokola cist (obcas velmi zasluzne) clanky o spatne urovni tech ci onech ceskych medii, nebylo by od veci, kdyby se vedle velmi zurive reakce Juliany na muj clanek v LtN, objevil elektronicky "link" na tento clanek. Je to snadne--sefredaktor Patocka nebo ja sam bychom Vam jiste radi poslali elektronickou verzi meho clanku. Ctenar BL by si tak mohl precist vedle Julianiny reakce i clanek, na ktery reaguje a udelat si svuj vlastni nazor. Na druhou stranu vse spatne je pro neco dobre, takze mozna tento urcity nedostatek profesionality ze strany BL trochu zvysi naklad LtN, pokud se Julianini ctenari budou chtit dozvedet, od ceho tak hrozneho se to vlastne frustruovana Juliana "odreagovava".

2. Zda se mi velmi podivne, kdyz denik, ktery neustale "vychovava" ceska media, publikuje v podstate anonymy. Vy pravdepodobne vite, kdo ona Juliana je, takze mi namitnete, ze moje definice anonyma pokulhava. Nicmene jiste uznate, ze toto schovavani se za pseudonym, cini polemiku s Julianou ponekud nerovnocennou.

Kdyby psala (psal) objektivne ladene analyzy, dalo by se argumentovat s argumenty; kdyz ovsem pise pod pseudonymem silne osobne ladene vylevy, je to nemozne. Nemohu totiz vubec posoudit, odkud presne takovy osobne ladeny utok prameni.

Je Juliana clenkou gremia ODS ci nejaka studentka, ktere jsem nedal zapocet, ci nekdo, kdo je vskutku pouze "objektivne" rozhorcenym ctenarem meho clanku? Odpoved znate pouze vy a Juliana. Doufam, ze tento recept na "profesionalitu" v mediich nabidnete napriklad CTV.

Srdecne zdravim,

Jiří Pehe

P.s. Tento muj dopis muzete klidne zverejnit.

Poznámka JČ: Britské listy rády zveřejňují text Jiřího Peheho, viz níže.

Co se týče k přispěvatelům do BL, kteří si přejí publikovat pod pseudonymem. Osobně jsem přesvědčen, že se nikdo v současnosti v ČR nemusí bát zveřejnit svůj názor a že by lidi měli jmenovitě stát za tím, co napíší. New York Times má zásadu (ne vždy ji nyní dodržuje), že kritika musí být vždy adresná a musí být uveden jmenovitě její zdroj. Jenže - bohužel - realita v ČR je vždycky trochu složitější a Britské listy, bohužel k tomu snad i přispívají. Je celá řada autorů, které se mi prostě nepodařilo přesvědčit, aby v BL publikovali pod vlastním jménem. Juliana nabídla, že tedy do BL nebude raději psát. Vzhledem k tomu, že se - dost často - vyskytují názory, že to, co Juliana píše, patří v BLv důsledku její erudice a rozhledu nejen po humanitních, ale i po přírodních vědách k tomu nejlepšímu, byl byl velmi nerad, aby přestala psát. Bohužel, nemohu ji přesvědčit, aby psala pod vlastním jménem.

Poznámka JČ: Je skutečně Albrightová takovým typem kandidáta? K tomu prosím uvažte tento kritický článek o Madeleine Albrightové, který vyšel nedávno v deníku Washington Post.

Benjamin Kuras hrozil Janu Čulíkovi za Britské listy žalobou zde, zde se za to Janu Čulíkovi omluvil a zde poskytl Britským listům delší rozhovor.

Peter Luciak

Vzhladom na to, že niečo podobné ako v ČR sa testuje aj na Slovensku (Monitor 2000) a okrem toho ma v máji čaká maturita, si dovolím niekolko poznámok k článku Oldricha Botlika.

Napriek tomu, že nepoznám detaily Maturity 2002, jej základné body sú mi dosť jasné. V prvom rade p. Botlik vyjadruje svoju negatívnu mienku o multiple-choice otázkach. Podla mňa sa tu však dopúšťa niekolkých unáhlených záverov.

Budú mať "primitívne testy" skutočne deštruktívnu úroveň? P. Botlik uvádza značne zavádzajúci príklad kvadratickej rovnice, kde stačí len dosadiť postupne všetky navrhované riešenia a je to. Je ale snáď väčšine ludí jasné, že príklady podobného typu sa možu len ťažko vyskytnúť. Zato keby som mal povedzme nerovnicu a navrhnuté štyri riešenia, ktoré by boli intervaly, ťažko by si niekto "vystačil s dosadením ponúknutých hodnot do rovnice", lebo to ide velmi zle (hlavne s roznymi iracionálnymi číslami, výrazmi, etc.). Okrem toho može byť otázka formulovaná tak, že bez istých znalostí (napr. z analytickej geometrie) sa nedá ani zistiť, čo po mne chcú, takže dosádzanie všetkých hodnot mi je nepomože, ak nič neviem napr. o vzdialenosti dvoch bodov v rovine.

Samozrejme, vždy sa dajú nájsť, alebo spoznať rozne triky ako spoznať tú správnu odpoveď. Rovnako, ako sa často vyskytujú otázky, ktoré volám metaotázky a majú s matematikou málo spoločné. Nepýtajú sa na samú podstatu veci, ale na poznatky, ktoré niesú úplne v priamom súvise s podstatou veci. Napr. "Ktorý z uvedených geometrických útvarov má stred súmernosti a dve osi súmernosti?: A. polkruh B. štvorec C. rovnostranný trojuholník D. elipsa" Človek ani nemusí vedieť, čo je elipsa, aby zaškrtol správnu odpoveď. Navyše tu može zasiahnuť aj náhoda a tak sa teoreticky dá maturitná skúška zvládnuť aj s chabými znalosťami.

Tu je však druhý problém článku p. Botlika. Je dosť možné, že "podobná stratégia by zaručila prekonanie stanovenej hranice úspešnosti", ale otázka nie je "prejsť, alebo prepadnúť?", ale skor "prejsť ako priemerný študent, alebo ako najlepší?". Skrátka, nech si niekto tipuje výsledky, možno prejde, ale s akým skóre? Keď budú prijímačky na vysoké školy záležať hlavne na výsledkoch štandartizovaných maturít, nebude každému jedno, či len prejde, alebo či bude najlepší.

Ďalej sa p. Botlik obáva jednoduchosti za cenu objektivity. S týmto musím súhlasiť - napriek tomu, že multiple-choice otázky majú svoje výhody (objektivita, lahké spracovanie), nesmú byť jediným základom pre známku. Napríklad: maturita z matematiky by mala byť rozdelená na dve časti: v prvej by boli multiple-choice otázky, ktoré by testovali napr. rýchle a správne rozhodnutie pre použitie správneho vzorca; v druhej časti by mohlo byť 5-6 klasických príkladov na zhruba 3 hodiny. Druhá časť by potom bola hodnotená viacerými (nezávislými) učitelmi po celej republike, čím by sa značne odstránila subjektivita.

Otázka predčasnej špecializácie nie je jednoduchá, ale zato zaujímavá (ako to už býva..). Je lepšie všeobecnejšie (ale nutne povrchnejšie), alebo špecializované (a teda hlbšie) vzdelanie? Nebolo by lepšie, keby boli niektoré skupiny predmetov povinné pre všetkých (materinský jazyk, matematika, cudzí jazyk, ...) a potom by boli skupiny predmetov, z ktorých by si mohol študent vybrať? (napr. skupina prírodných vied, humanitných vied, etc.). Takto by bol vyvážený pomer napr. medzi prírodnými vedami a humanitnými. Ostatne, načo sú mi povrchné znalosti z biológie, chémie a fyziky, keď pojdem študovať len jednu z nich? (samozrejme, otázka je či si správne vyberiem na začiatku...)

Na záver teda: štandardizovaná maturita je dobrá a mala by byť zavedená čo najskor a mala by slúžiť ako prijímací test na univerzity. Jej hlavnou časťou ale nemožu byť multiple-choice otázky, pretože nemožu obsiahnuť to, čo by mal študent vedieť; väčšia váha by mala byť prikladaná komplexnejším a dlhším úlohám (esejám, etc.) kde by sa hodnotil skor postup ako výsledok. Napriek tomu nie sú (a myslím že nikdy nebudú) multiple-choice otázky "pri skúške dospelosti už skor raritou", ako sa domnieva p. Botlik. Stačí sa pozrieť na prestížny program International Baccalaureate (ktorého mám česť byť študentom) - tam sa multiple-choice úspešne využíva v skúškach z prírodných vied. Samozrejme, je to len jedna tretina skúšky - zvyšné dve pozostávajú z dlhších a zložitých úloh.

P.S. Dnes som písal Monitor 2000, "zaškrtávací" test z matematiky, budúca štátna maturita. O dojmoch a pojmoch ale neskor...:-)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Zvýší se především náklady na pronájem kongresového centra, jehož nová budova bude mimochodem zítra mezi desátou a čtrnáctou hodinou otevřena veřejnosti, tedy těm, kdo mají zájem vidět místo, kde si dají dostaveníčko finančníci z celého světa.

Kromě nich se ovšem v září do Prahy z celého světa dostaví i kritici těchto institucí z řad nevládních organizací. V jejich případě budou pražští radní teprve hlasovat o tom, zda jim pro uspořádání alternativního fóra pronajmou plochu Strahovského stadionu.

Pražský primátor Jan Kasl navrhuje s odpůrci globalizace jednat, jako s nimi ostatně začínají jednat i představitelé Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Doporučení Jana Kasla nezavírat oči před příchodem odpůrců počínání finančníků je rozumné i správné.

Jarní zasedání obou institucí ve Washingtonu bude provázeno "nácvikem na Prahu", při kterém nevládní a další organizace sdružené v Mobilizaci pro globální spravedlnost plánují rozsáhlé nenásilné akce s cílem přimět obě finanční instituce, aby zastavily poškozování životního prostředí a zbídačování rozvojových zemí a ustoupily od ničivého modelu globalizace výhodné pro velkopodnikovou sféru.

Pokud pražští radní míní zastupovat zájmy občanů a nikoli specielně zájmy finančníků, asi by měli přemýšlet o tom, jak co nejdůstojněji přivítat lidi, kteří soudí, že liberalizace ekonomiky světové problémy nevyřeší a alternativu spatřují ve společnosti založené nikoli na zisku bohatých, ale na skutečných potřebách společnosti, na hodnotách vzájemné solidarity a trvale udržitelného způsobu života.

7. dubna 2000

Děkuji tímto Janě Ciglerové za projevenou aktivitu, opět boduje. Díky jejímu dopisu, zveřejněnému v BL 6.4.2000, se moje logická domněnka změnila v jistotu.

Mediální zástupce CME, tzn. zástupce jedné strany sporu o televizi Nova, Michal Donath má k dispozici moje fotografie. Nebo přesněji: má k dispozici fotografie člena Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Jedná se fotografie vyhotovené ze záznamu vystoupení skupiny Unisono, který má v archivu ČNTS.

Pan Donath tyto fotografie z nějakých důvodů šíří na disketách mezi novináře. Dělá to v období, kdy na nejrůznějších úrovních a u různých soudů probíhá spor o televizi Nova.

CME, potažmo ČNTS, se v tomto období opakovaně snaží do svého obchodního sporu, který musí vyřešit soudy, zatáhnout regulační orgán, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání.

Tyto fotografie se objevují u článků kompromitujících dotyčného člena Rady. O tomto mediálním zástupci CME se lze v otevřených zdrojích dočíst, že měl cosi společného s komunistickou tajnou policií. Konstatoval to i soud.

Více snad není třeba dodávat. Nehledám žádná spiknutí, zajímají mě pouze konkrétní skutky konkrétních lidí, lidí zainteresovaných ve sporu o Novu. Letitá zkušenost mi říká, že nic se neděje náhodou. O korektnosti a standardnosti výše popsaného počínání neche
si každý učiní úsudek sám.

Petr Štěpánek

P.S. Až bude Jana Ciglerová zase shánět nějaké fotky, mohu jí poradit, ae
nevolá do žádné televize. Tam se totiž točí pohyblivé obrázky. Normální novináři také obvykle netelefonují PR agenturám znesvářených televizí, nýbrž se obrátí na vydavatelskou firmu. Kdyby bylo úplně nejhůř, pár fotek mám doma v šuplíku.