Mafie a spiknutí v českých zemích
Slovo mafie se neobjevuje ve slovníku prezidenta Havla poprvé. Havel ho použil už v novoročním televizním projevu k občanům 1.ledna 1990, těsně po svém prvním zvolení (http://www.hrad.cz/president/Havel/speeches/):
"Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas "
O několik měsíců později, 21.srpna 1990 z balkonu Špalíčku na Václavském náměstí zazněla slova:
"(..) Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství
(..) Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky atd."
Pro pochopení souvislostí uvedených výroků viz rozsáhlejší citace v odkazu (na konci textu).
Reality, ze kterých vyvozuje prezident Havel své závěry, jsem schopen do jisté míry identifikovat a pochopit, nicméně si myslím, že jejich označní není adekvátní. Domnívám se, že mnohem lépe to vyjádřil americký ekonomický komentátor Robert J. Samuelson, když se snažil po asijské krizi a pádu východních trhů v roce 1998 vysvětlit krizi globálního kapitalismu. On tehdy ten náš kapitalismus nazval "crony", což se dá přeložit jako "jánabráchystický kapitalismus."
Doslova zde říká:
"(..) tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na poctivost soutěžení, legitimitu zisku a na hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.
(..) Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily.
(..) Půjčky se udělovaly na základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.
(..) peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a akcií) k vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a ztrát.
(..) "Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky."
Celý text komentáře jsem do Britských listů přeložil v září 1998.
(Pozn.: Ve chvíli, kdy tohle píšu, probíhá polední diskusní pořad Partie na Primě, v němž Jan Ruml označuje náš typ kapitalismu za "klientský". Možná, že je to lepší interpretace pojmu "crony", než jaký jsem použil já.)
Dovolím si ještě jeden citát: Gore Vidal, americký spisovatel, ale také historizující esejista a kritik americké společnosti, jednou řekl na adresu těch, kteří jisté náznaky oligarchických rysů amerického vládnutí označují za spiknutí:
"Nejde o žádné spiknutí. Ti lidé se mezi sebou nijak nedomlouvají. Nepotřebují to. Vyrůstali ve stejném prostředí, mají stejné školy, vyznávají stejné hodnoty, a proto také reagují stejným způsobem."
(Tuto Vidalovu charakteristiku amerických vládnoucích elit říkám popaměti, nepřesně, neboť ten výstřižek z International Herald Tribune nemohu najít. Nicméně Vidal věděl, o čem mluví, neboť právě v prostředí těchto elit vyrůstal a měl k nim blízko, pokoušel se i o kariéru senátora. Naše veřejnost zná Vidala jako scénáristu filmu Ten nejlepší s Henry Fondou v hlavní roli.)
Tudíž také já ten dnešní "jánabráchystický" případně "klientský" kapitalismus nechápu jako nějaké vědomé, organizačně propojené mafiosní spojení, ale spíše jako systém chování a jednání, který se podařilo do našeho hospodářského a politického života prosadit lidem, kteří se spolu nedomlouvali, ale kteří jen sledovali své vlastní zájmy a používali k tomu stejné prostředky a způsoby chování, jež se jim osvědčovaly - bez ohledu na stranickou příslušnost a postavení ve společnosti - již za minulého režimu.
Není pochyb o tom, že do bankovnictví a do hospodářského života se přesunulo hodně těch, co v roce 1989 ztratili moc v vliv. Byli mezi nimi lidé chytří i hloupí, čestní i nečestní, lidé schopní i neschopní, někteří schopní všeho za každého režimu.
Nicméně domnívám se, že odpověď, kterou teď tak často nabízejí pan Cibulka nebo pan Devátý a další, tj. že za vším špatným stojí jen staré struktury, které ztratily moc politickou a nyní se vracejí zpět do politiky prostřednictvím moci ekonomické, že taková odpověď je zjednodušená a pravdivá jen částečně. A nevím, zdali Berufsverbot pro všechny bývalé komunisty by něco vyřešil.
Vždyť někteří dnešní třicátníci, kteří tak dokonale dokážou kličkovat v současném podnikatelském prostředí a svoje triky, podvody a nedodržování smluv označují za běžné tržní chování, nebo ti, kteří v politických funkcích tak často připomínají svazáky sedmdesátých let, jen těžko mohli zastávat za bývalého režimu nějaké významné funkce.
Zjednodušeně a stručně řečeno: ten komunismus, který v naší společnosti přetrvává, nespočívá jenom ve starém hardwaru, tj. lidech zatížených minulostí života za totality. To, co brání rychlejšímu vývoji směrem k prosperující demokratické společnosti, je komunistický software, který se s námi táhne. A tenhle software se nevyskytuje jenom na starém hardwaru, jak by se mohlo zdát z informování v našich médiích, ale je často instalován také na novém, z hlediska kádrování minulosti "čistém" hardwaru. Jenom mívá jiný obal.
Milan Šmíd
Václav Havel: Vážení občané (Projevy červenec 1990 - červenec 1992), Lidové noviny 1992, str. 16:
Praha, 21.8.1990
(..)
21. srpen 1968 si dnes připomínáme ve zvláštní atmosféře: v atmosféře všeobecného neklidu, všeobecné nervozity, všeobecné nespokojenosti s tím, že rozbíjení starých totalitních struktur pokračuje pomalu. Měli jsme sice svobodné volby, kterých se účastnilo nebývale vysoké procento naší populace, zvolili jsme si svobodný parlament, máme svobodný tisk, máme demokratickou vládu. Ale s tíživým dědictvím totalitního systému jsme se ještě nedokázali vyrovnat. Stále existují a působí mocné struktury bývalého režimu, které vznikaly po mnoha desetiletí a především právě v oněch posledních dvaadvaceti letech. V mnoha obcích vládnou titíž lidé, kteří v nich vládli dříve. Jsou propojeni s vedoucími pracovníky hospodářských podniků. Stále existují ohromné byrokratické kolosy, které znemožňují racionální ekonomické počínání jednotlivých podniků a provozoven. Stará byrokracie přetrvává na všech úrovních až po úřady centrální, republiková a federální ministerstva.
Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Díky totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství, šikovně využívajících a zneužívajících stovek hloupých předpisů a nařízení, které dosud nikdo nezrušil. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivým místem pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale i nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali samí nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných institucích typu Restaurací a jídelen či Interhotelů, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.
Většině z vás tím jistě neříkám nic nového. Je to stav, který je všeobecně znám, a hlasy volající po jeho nápravě se ozývají ze všech stran. Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát. Není pravda, že tato revoluce selhala. Ona prostě jen neskončila.. A žádné dílo nelze hodnotit, dokud není hotovo.
(..)
Jestliže v roce 1968 měl určitou logiku argument reformistů, že musíme postupovat pomalu, opatrně, zdrženlivě, nenápadně, abychom mocného souseda nepodráždili a nevyprovokovali, dnes tento argument už neplatí. Dnes nás nikdo neohrožuje, dnes záleží jen a jen na nás, v jaké zemi budeme žít. Nemůžeme se už na nic a na nikoho vymlouvat. S těmi, kteří nás tady doma trápí a ničí, kteří se obohacují na účet druhých, záměrně zdržují změny, nenápadně vyvolávají beznaděj a apatii, aby si mohli dál žít tak, jak byli zvyklí, a kteří se dnešnímu demokratickému vedení jen tiše posmívají, si dnes můžeme a dokonce musíme poradit sami.
(..)
Naši zdejší spiklenci se už nemohou opřít o mocné cizí armády. Necháme-li se jimi i teď přelstít, bude to už jen naše vina.
Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu
Global Capitalism, Once Triumphant, Is in Full Retreat
Robert J. Samuelson
IHT, September 10, 1998, p.8
Washington. Otřásající se světové burzy obsahují rozsáhlé, i když poněkud ztlumené poselství. Globální kapitalismus, jehož triumf se kdysi zdál být nevyhnutelným, je nyní na ústupu, možná na mnoho let.
Pokud o tom pochybujete, podívejte se na Hong Kong, baštu svobodně tržního myšlení. Dokonce i hongkongští šéfové jsou už tak unaveni globálním finančním zmatkem, že se uchýlili k vládním intervencím na trhu.
Kdo by si to kdy pomyslel? Po konci studené války globální kapitalismus nabídl mocnou vizi světové prosperity a - v konečném důsledku - demokracie. Mnohonárodní společnosti a investoři měli nechat proudit technologii a kapitál do chudších oblastí, vytvářejíce tak transnacionální masový trh konzumentů střední třídy, kteří by jezdili tojotami, sledovali CNN a pojídali velké Macy a - jen tak mimochodem by se dožadovali větší svobody.
Světový trh a investice se skutečně začaly hrnout, ale bez očekávaných výsledků. Globální kapitalismus destabilizuje hospodářství chudých zemí a způsobuje velké ztráty investorům v bohatých zemích.
Původní myšlenkou bylo otevřít trhy obchodu a zahraničním investicím, ale nyní jsou tyto trhy uzavřené. Malajsie zavedla kontrolu směnitelnosti měny, Rusko přestalo platit některé zahraniční dluhy a zastavilo směnu rublů do tvrdých měn. Co se pokazilo? V jedné rovině je odpověď jednoduchá: Země se dostaly do přílišné závislosti na zahraničním kapitálu, který poté, co sem vstoupil v obrovských objemech, se pokouší stejným způsobem dostat pryč.
V roce 1996 jižní Korea získala příliv kapitálu v hodnotě 42 miliard USD, o rok později však odliv kapitálu dosáhl celkového objemu 21 miliard USD. To, co bylo bezprostřední příčinou této změny, bylo poznání, že mnoho zahraničních peněz se rozházelo a vyplýtvalo prostřednictvím "jánabráchystického" (crony) kapitalismu nebo špatnými průmyslovými politikami.
Asie byla poseta prázdnými kancelářskými budovami a nadbytečnými továrnami. Zahraniční banky odmítly obnovit jejich půjčky. Společné investiční fondy (mutual funds) prodaly akcie a přeměnily svůj kapitál opět na dolary.
Strach z úniku kapitálu je teď živen už sebou samým, dostává se do samopohybu, a rozšiřuje se do Latinské Ameriky. Pokud se lidé budou obávat, že mexické peso bude devalvovat, promění svá pesa na dolary. Ti, kteří se toho bojí, jsou místní, nejen zahraniční investoři. Ale země potřebují tvrdou měnu, aby mohly platit za dovozy, a nemohou si dovolit, aby vkladatelé se masově vrhli na jejich banky.
Vysoké úrokové sazby jsou jedním způsobem, jak zastavit tento proces tím, jak odměňují lidi za to, že si svůj kapitál drží v místních měnách. Krátkodobá úroková sazba v Hong Kongu stoupla asi na 15 procent, v Mexiku na 36 procent. Potíž je v tom, že takové trestající úrokové sazby drtí místní ekonomiky.
Pokud této tísni čelí jen pár ekonomik, je to jejich problém, jestliže takovému tlaku musí čelit mnoho ekonomik, je to problém všech. A to se stalo. Hrozba úniku kapitálu donutila tolik zemí k úsporným opatřením, že to způsobuje celosvětovou depresi. A opět, tento proces se dostává do samopohybu (feeds on itself).
Pokulhávající ekonomický růst stlačil ceny surovinových exportů. Od června 1997 do srpna 1998 ceny ropy klesly asi o 30 procent (s dopadem na Rusko, Mexiko, Venezuelu, mezi jinými), ceny kávy klesly o 43 procent (Brazílie, Kolumbie), cena zlata klesla o 17 procent (Rusko, JAR).
Tyto země tím, jak vydělávají méně v zahraničí, musejí zbrzdit své ekonomiky, aby omezily dovozy. To vyvolává depresi amerického exportu a zisků mnohonárodních společností. A tak nouze Třetího světa ohrožuje prosperitu světa Prvního.
Selhání globálního kapitalismu však vyžaduje hlubší vysvětlení. O kapitalismu se předpokládá, že přese všechno vyniká při efektivní alokaci investičního kapitálu. V tomto případě se tak nestalo.
To hlubší objasnění spočívá v tom, že tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na poctivost soutěžení, legitimitu zisku a na hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.
Z toho důvodu není rozšiřování kapitalismu pouhým cvičením v ekonomickém inženýringu. Je to útok na kulturu a politiku jiných národů, který je téměř jistou zárukou kolize. I když některé země přijímají některé vnější ozdoby kapitalismu, nemusejí akceptovat ty základní hodnoty, jež způsobují, že tento systém funguje. A to je to, co se stalo.
Globální agentury (Světová organizace obchodu WTO, Mezinárodní měnový fond IMF) vedené Spojenými státy se snažily přesvědčit chudší země, aby se staly otevřenější obchodnímu a globálnímu kapitálu. Tyto země se pokusily maximalizovat svůj prospěch z tohoto procesu, zatímco minimalizovaly změny ve svých politikách a obchodu.
Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily. Američtí, evropští a japonští bankéři, ředitelé a vládní úředníci předstírali, že tato tvrzení jsou pravdivá, nebo že se pravdivými mohou stát.
Půjčky se udělovaly na základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.
Globální kapitalismus se stal nebezpečným hybridem. Na jedné straně investoři dali v sázku obrovské sumy a očekávali vysokou návratnost. Na straně druhé peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a akcií) k vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a ztrát.
"Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky. Skupina s názvem Transparency International seřadila v roce 1997 korupci v 52 zemích na základě úsudku globálních manažerů a místních specialistů. Rusko se zařadilo na čtvrté místo, Indonézie byla sedmá, Thajsko čtrnácté.
Kapitál se volně přeléval, zatímco převládal optimismus a sebeklam. Banky inkasovaly úroky z půjček. Investiční fondy "nově vznikajících trhů" sílily. Zatímco se všichni těšili ze zisků, nedůvěra se odkládala. Nyní přichází poznání.
Únik kapitálu přinutil většinu rozvíjejících se zemí k pokusu podržet si vzácnou zahraniční měnu. Všechny jejich možnosti volby jsou špatné. Malajsijská kontrola zahraniční směny znehybněním zahraničních věřitelů riskuje ztrátu budoucích investic. Nicméně, někteří američtí ekonomové pokládají kontrolu měny za dočasný způsob, jak se vyhnout nouzi vysokých úrokových měr.
Jemnějším způsobem k dosažení stejného výsledku by bylo snížení zadluženosti. Globální bankéři by odepsali půjčky a ulehčili tak splácení dluhové zátěže. Banky však zatím o takové řešení projevily jen malý zájem.
Třetím přístupem by bylo přitáhnout nový dlouhodobý kapitál, který by nahradil kapitál krátkodobý. Něco podobného se stalo, když americkým a evropským firmám bylo umožněno zakoupit jihokorejské a thajské společnosti, které byly kdysi mimo diskusi. Ale rozvíjející země váhají s prodejem příliš velké části své hospodářské základny cizincům za výprodejní ceny.
I když nedojde k nejhoršímu, svět už nikdy nebude jakým byl dřív. Aureola neomylnosti globálního kapitalismu se nevrátí jen tak brzy. Svobodný trh a svobodný pohyb kapitálu by ve světě, v němž každý uctívá hospodárnost, efektivitu a ziskovost, mohl obohatit všechny národy. Problém je v tom, že v takovém světě nežijeme.
(Newsweek)
Robert J. Samuelson je ekonomickým komentátorem Washington Post, kde má svoji samostatnou internetovou stránku.
