čtvrtek 30. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Spojené státy:
  • Madeleine Albrightová ztrácí v Americe vliv, píše Washington Post Velká Británie, špionáž a svět:
  • Britská rozvědka MI5 podporuje po světě tyranii (Observer) Věda:
  • Český příspěvek k pozorování planetek v roce 1999 (Luděk Vašta, Petr Pravec) Česká ekonomika:
  • Investice a pobídky (Ivan Hoffman) Česká politika:
  • Ministr O. Motejl neodstoupí ani přes skandál s vězeňstvím (Jaroslav Štemberk) Diskuse:
  • Daliboru Žůrkovi: Ještě jednou ke Kosovu (P. Možný) Náboženství:
  • Ještě jednou o Bohu (Vlasta Leporská)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Ještě jednou o Bohu

    Vlasta Leporská

    Připojuji se k diskusi "o Bohu" jako obvykle s jistým zpožděním, neboť mé chronické zaneprázdnění mi nedovoluje produkovat tolik příspěvků do Blistů, kolik bych si přála. Někdy však může být takové zdržení výhodou. Můj příspěvek tak přichází až po té, co se přehnala smršť názorů Motl/Cihelková a rovněž se míjí s úvahami "filosofové víděňského kruhu"...

    Já bych se chtěla vrátit k původnímu námětu jak byl navozen sporem Lipšanský vs. Juliana (ještě dříve Juliana vs. Čulík) se zvláštním zřetelem k tzv. "bohabojnosti", jak se o ní zmínil ve svém příspěvku pan Pinkava. Svůj názor v otázce transcendentna jsem již kdysi formulovala v diskusi na podobné téma (věda vs. pavěda), která proběhla v Neviditelném psu. Nejsem si jistá, zda jsou tyto stránky v archivu Psa nyní dostupné. Pokusím se tam řečené stručně reprodukovat:

    Okolní svět vnímáme prostřednictvím našich smyslů, jejichž detekční schopnost je velmi omezena. Je toho tedy zřejmě mnoho, co nám smysly nezprostředkují, takže náš takto získaný obraz světa je nutně pouhým výsekem skutečné reality (jistí škarohlídové dokonce tvrdí, že nás smysly klamou...) Náboženské systémy se snaží tuto naši omezenost překonat a zprostředkovat nám (bohužel ne vždy šťastným způsobem) vyšší realitu. Úkol je to velmi obtížný, takže ne vždy se to daří, (špatné pochopení věcí, záměrná dezinterpretace) a navíc je tato snaha narušována zneužíváním náboženství pro mocenské účely, což v očích přemýšlivých lidí náboženství diskredituje.

    Přírodní vědy se sice snaží také překonat smyslovou omezenost, např. použitím přístrojů, které naše smysly jaksi "nastaví" a výsledky pak vyhodnocují exaktními metodami (alespoň poctiví vědci), ale při svém zkoumání tak jako tak vycházejí ze "smyslového paradigmatu". Např. fyzika částic vznikla prý na podkladě toho, že kterýsi antický učenec jednou pozoroval hromadu písku a na základě toho dospěl k závěru, že hmota musí sestávat z nejmenších, dále nedělitelných částic. A tak fyzikové všech generací urputně hledají nejmenší nedělitelnou entitu a dělí a dělí a dělí..... (že pane Motle?) Jaký div, že pak věda dochází k různým paradoxům. Pro ilustraci základního problému, který si vědci neuvědomují, si dovolím uvést jednu budhistickou bajku: jednou povolal jeden vladař skupinu slepců a zadal jim úkol, aby ohmatali slona a pak popsali, jak vypadá. Jeden slepec přistoupil ke slonovi zepředu, nahmatal chobot a řekl: "slon je úzký a dlouhý, vypadá trochu jako had". Druhý slepec našel nohu slona. Řekl: "slon vypadá jako sloup". Třetí našel ucho a řekl: "slon je placatý" atd....

    Ale přistupme k vlastnímu sporu věda vs. náboženství. Příčinou, proč je (přírodní) věda v jakési opozici vůči náboženství, je původní nesnášenlivost křesťanské církve vůči přírodovědnému bádání, jehož výsledky byly v rozporu s názory křesťanských dogmatiků. Již antický svět na počátku našeho letopočtu například věděl, že země je kulatá, že existují protinožci, rovník atd. Nastupující křesťanství se však chtělo zcela distancovat od všeho pohanského a tak zavrhlo jakékoliv znalosti, pocházející z předkřesťanských zdrojů včetně metodiky takového zkoumání. Jako zdroj všeho vědění měla sloužit křesťanskému světu Bible, takže např. středověká geografie byla volnou fabulací na biblická témata. Středověké mapy zpodobují svět nejrůznějším fantastickým způsobem, např. jako pevninu ve tvaru písmene T podle toho, že Bůh rozdělil svět rovným dílem mezi tři Noemovy syny. Na některých mapách prý byl zachycen i Ráj, situovaný ve východní části světa :-). Lze se oprávněně domnívat, že tento sektářský přístup byl v křesťanském světě etablován po Nicejském (?) koncilu v šestém století n.l., v rámci něhož křesťanství získalo mnoho rysů mocenského nástroje a na němž byla m.j. zakázána víra v reinkarnaci, která byla do té doby běžnou součástí duchovního chápání světa.

    Malichernost a dogmatismus církevních hodnostářů paradoxně prokázaly křesťanství medvědí službu - přírodní věda nakonec nezvratně prokázala neplatnost např. Geocentrismu atd., což zviklalo víru v neomylnost křesťanských autorit, potažmo zpochybnilo náboženství jako takové a přírodní vědu pasovalo (zcela neoprávněně) do role tvůrce nové kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Pro zajímavost - pokud vím, tak nikde ve světě neexistuje ateistická kultura; tzv. ateismus je záležitostí pouze evropskou resp. oblastí s původně křesťanským vlivem.

    Bohužel se zdá, že spolu s rolí "vůdčí instituce pro výklad světa a vesmíru" přejala věda, resp. řada jejích představitelů, od svého konkurenta (církví) i jistou dávku omezenosti, nesnášenlivosti a dogmatismu - viz podrážděné odmítání a ostrakizace veškerých alternativních přístupů k poznání, jako např. skandalizace homeopatie ze strany předsedy Akademie věd Rudolfa Zahradníka a dalších. V tomto bodě dávám tedy Janu Lipšanskému za pravdu, i když svůj názor nevhodně formuloval. Dá se namítnout, že alternativní disciplíny poskytují mnohem větší prostor různým podvodníkům a šarlatánům, než disciplíny exaktní, ale ani to není důvod k čisté doktrinářskému odmítání jiných přístupů a metod poznání.

    Hlavní motivací proč napsat tento článek pro mě ale nebyla potřeba sdělit svůj obecný názor v otázkách víry nebo vědy. Přivedlo mě k tomu vyjádření Václava Pinkavy v rámci této diskuse: "věřící lidé (=příslušní k nějaké konfesi) jsou hodnější, odpovědnější a morálnější než ateisté, protože mají strach, že když budou hřešit, přijdou po smrti do pekla." Aneb "proč by se někdo měl chovat mravně, když nemusí...." Ráda se chopím příležitosti polemizovat s tímto zcela zcestným a i dost nebezpečným názorem (=mravnost lze docílit strachem).

    Velkým problémem křesťanství (ale i judaismu a zejména islámu) je právě charakteristika Boha jako zastrašující autority (bohužel převažující nad tvrzením, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu). Člověka lze odvrátit od určitého jednání zastrašením, ale neodstraní se tím jeho vnitřní potřeba takové činnosti, takže využije první příležitosti, která se mu naskytne, aby udělal, co ho těší. V případě tak všeobecné a abstraktní hrozby jako je peklo lze použít řadu způsobů, jak své špatné konání "překvalifikovat" na správné. Dále pan Pinkava stejně jako řada dalších lidí mylně ztotožňuje křesťanství s desaterem přikázání. Naprosto pomíjí ústřední myšlenku křesťanství a tou je postava Krista spasitele, který snímá všechny hříchy z těch, kteří se k němu přikloní a přijmou jeho oběť, podstoupenou na kříži. Je tedy hlubokým omylem domnívat se, že náboženství řeší především otázku morálky. Dokládá to mimo jiné i např. spor Jana Husa s církví ve věci mravních poklesků katolických kněží tehdejší doby (vlastně i samotný fakt, že k nim docházelo). Četla jsem názor jistého křesťana, který upozorňuje na to, že věřící často příliš spoléhají na odpuštění a vykoupení svých hříchů skrze Ježíše Krista, takže si příliš nedělají strarosti s morálkou. Ohlédneme-li se do minulosti, vidíme, že v křesťanské Evropě docházelo ke zločinům, násilí a intrikám jako všude jinde a ve všech dobách, takže ani hrozba peklem hříšníky neodradila. Přesvědčení konzervativně orientovaných lidí, že "pořádek" mezi lidmi se dá docílit strachem a násilím vede velmi často k nesprávnému použití donucovacích prostředků nebo k jejich zneužití ke zcela jiným účelům (pokud vůbec původní úmysl byl ušlechtilý).

    Skutečná mravnost se zakládá na poznání a přijetí dobra jako principu. Komu připadá toto tvrzení pošetilé a prakticky nerealizovatelné, ten ať si uvědomí, že určité povědomí o tom, co je dobré a správné má každý člověk - i zločinec. Je to ostatně i základ pojmu tzv. "přirozeného práva". Východní náboženství, zvláště budhismus, přinášejí mnohem uspokojivější výklad fungování světa včetně mravních otázek, než křesťanství. Každý živý tvor je součástí vesmírného celku a ublížit kterékoliv jeho části znamená ublížit sobě. Dále karmický princip hlásá, že každý špatný čin zatěžuje naši karmu = tedy opět chováme-li se špatně, škodíme zejména sami sobě. Řekla bych, že tento "automatismus" je mnohem silnější a lepší motivace k mravnosti, než strach před přísnou vyšší autoritou, která nás bude soudit a nakonec potrestá, uzná-li za vhodné. Odpovídám tedy panu Pinkavovi na otázku: "Proč by se člověk měl chovat mravně, když nemusí?" Protože to má smysl! A když už jinak nedáte a neumíte si představit fungování světa bez odplaty za špatné činy - je zde přece mechanismus příčiny a následku. Ač se to nezdá, hodně nepoctiví lidé nebývají skutečně šťastní z nejrůznějších důvodů a jejich jednání se jim v dlouhodobé perspektivě tak či onak vymstí. Tady si dovolím malou odbočku - tuším Juliana jednou v souvislosti s Václavem Havlem poznamenala, že když se někdo rozhodne být dobrý, musí být dobrý absolutně. Havel hlásá morálku (a vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí) a jistě se snaží svým ideálům dostát, ale není dost důsledný a občas se svým zásadám zpronevěří, což je jeho hlavní problém. Souhlasím s názorem, že když už se někdo rozhodne pro dobro, nesmí se ani trochu odchýlit - tedy vždy a za všech okolností musí jednat v souladu se svým svědomím. Opravdu mám zkušenost, že když je někdo "v zásadě dobrý", ale občas akceptuje nějaké pokušení nebo projeví určitou slabost, tak se mu to tvrdě vymstí, zatímco opravdovému darebákovi to projde. Právě tohle je příčinou malomyslnosti mnoha lidí a vede k přesvědčení, že "svět je veskrze zkažený...".

    Vyslovila jsem názor, že hlavním smyslem náboženství není udržovat morálku společnosti. Opravdu ne. Mravní zásady jsou jen součástí, jakousi podmnožinou náboženských systémů, spolu se životosprávou, hygienickými předpisy a dalšími pravidly, které mají pomáhat věřícímu zvládat každodenní všední život. Hlavní poslání náboženství je právě připomínat existenci a udržovat kontakt s vyšší realitou, která je různými systémy nazývaná různě - Bůh, Alláh, Velká prázdnota, Tao atd.. (uvažuji jen známé monoteistické systémy) Zatímco stará východní učení se soustřeďují zejména na komplikovaný výklad vesmírných duchovních principů, (složitost výkladu je nicméně adekvátní složitosti tématu), pozdějsí náboženské systémy počínaje judaismem se již uchylují k jistým zjednodušením a zkreslením pro lepší pochopení (a hlavně přijetí) i prostými věřícími. Právě tyto kladou větší důraz na definici oněch "světských" pravidel pro každodenní život lidí na úkor jejich chápání vyšších principů (a vzbuzují tak mylné dojmy v panu Pinkavovi). Vyvrcholením tohoto dekadentního trendu se zdá být islám, který v podstatě nepřináší žádný výklad světa ani jiný jednotící princip, jen do detailu upravuje každou minutu života svých věřících (když to přeženu). Samo slovo islám znamená povinnost (muslimem se prý člověk stane jednoduše - stačí třikrát za sebou říci "Alláh je velký"). Je tedy třeba rozlišovat mezi duchovností a religiozitou, protože některé konfese jsou opravdu velmi problematické a pro věřící spíš zavádějící. Z hlediska psychiky člověka přináší kterákoliv řádná duchovní cesta vnitřní klid, správnou hodnotovou orientaci, duševní stabilitu a pocit smyslu života a jeho naplnění.

    V jedné věci ve velmi hrubých obrysech lze však s panem Pinkavou souhlasit - absence jakéhokoliv duchovního cítění může vést k různým formám necitelnosti a cynismu. To se ovšem netýká automaticky každého, kdo se považuje za ateistu. Dovolím se oklikou vrátit zpět k vědě, kde se odklon vědců od náboženského vnímání světa projevuje například nedostatkem úcty k živým tvorům, který jim dovoluje používat pokusná zvířata. Nechci se pouštět do polemik, zda je život člověka cennější než život zvířete a kolik spotřebovaných zvířat zachrání kolik lidských životů. Chci poukázat na samotný fakt, že živí tvorové jsou vnímáni jako MATERIÁL k pokusným účelům. Onehdá jsem viděla v televizi reportáž z pobytu francouzských vědců u jednoho sibiřského jezera za polárním kruhem, kde prováděli výzkum. Krajina to byla velmi nehostinná, takže i rostlin a zvířat tam bylo málo a vědci si stěžovali, že v jezeře je málo ryb - za celý den jich prý ulovili jen šestnáct... Rozumějte - měli málo "materiálu" k laboratorní analýze. Nakonec zřejmě nějaký statisticky významný vzorek dali dohromady a své výsledky prezentovali na kameru takto: .. v jezeře žijí ryby velké (záběr), menší (záběr) i úplně malé (záběr). Také se zmínili o zjištěném rybím kanibalismu - větší ryby měly v žaludku kosterní zbytky malých. Tito vědci tedy vyhubili nezanedbatelnou část vzácné rybí populace v tomto jezeře - nádherné, úžasné, houževnaté tvory, kteří dokázali přežít v nepříznivých podmínkách drsné sibiřské krajiny, aby zjistili fakta, která mohli získat např. pozorováním života ryb pomocí kamery, případně s užitím jiné vyspělé techniky.

    Další věc, kterou platí věda své odtržení od transcendentna, je určitá pošetilost (v lepším případě) v zaměření na cíle svého snažení. Namátkou uvedu slavné klonování ovcí. Téměř v každém článku o klonování, který jsem četla, je shrnuta řada argumentů, proč příroda upustila od klonování jako způsobu reprodukce vyšších organismů. Nesnaží se tedy výkvět genetiků vlastně o nesmysl - o postup, který byl z různých důvodů shledán pro vyšší organismy nefunkční? Proč si žádný z vědců tuto otázku nepoloží?

    Při čtení tohoto článku jistě mnohým vyvstává otázka: "Dobře, mé smysly jsou nedokonalé, moje schopnost poznávat skrze ně pravou realitu nedostatečná. Co s tím? Mám snad začít slepě věřit něčemu, o čem mám pochybnost, zříci se svého vlastního úsudku a kritického myšlení ve prospěch něčí interpretace skutečnosti, kterou není možné si ověřit?" V duchovní literatuře se jako jedna z možností překročit práh smyslového vnímání doporučuje meditační technika. Stará východní náboženství (opět na rozdíl od již zmiňovaných pozdějších) nevyžadují v zásadě slepé následování proroků, ale pokládají za samozřejmé dosažení duchovního růstu prostřednictvím osobní zkušenosti. Zajímavé výsledky v tomto směru prezentuje např. v úvodu svého díla autor "Pěti Tibeťanů" a nedá mi nezmínit se v této souvislosti o spisovatelovi a hedonikovi Páralovi, který podle všeho již několik let dává přednost intenzivní zenové meditaci v ústraní před rauty a recepcemi. Mezi mystiky a duchovní učitele patřil i známý český fotograf František Drtikol. Považuji však za nutné upozornit, že duchovní růst je velmi dlouhodobá a pracná záležitost, vyžadující mnoho let trvající úsilí. Závěrem bych si ještě dovolila doporučit zájemcům o tuto problematiku pozoruhodnou knihu "Hovory s Bohem", Neale Donald Walsch, nakladatelství Pragma 1998.

    P.S: poznámka pro Julianu: duchovno nemusí být v rozporu s vědeckou prací - známá mystička Míla Tomášová je povoláním mikrobiolog ...


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|