Britská rozvědka MI5 podporuje po světě tyranii

V neděli 26. března argumentoval v týdeníku Observer bývalý šéfredaktor deníku Guardian v letech 1975 - 1995 a nynější britský výkonný ředitel International Press Institute Peter Preston, že současné úsilí britské vlády zamezit zveřejňování kritiky britských tajných služeb má neblahý podtext: ospravedlňuje to represivní režimy v mnoha částech světa, aby věznily a mučily novináře.

Zatímco soudce Martin Stephens nedávno u londýnského soudu Old Bailey nutil Observer a Guardian, aby porušily pricipy novinářské práce, Nizar Nayyouf seděl někde, kde je to daleko méně pohodlné, a podporoval tytéž principy svým vlastním odvážným odporem.

Dovolte mi, abych vám pověděl o Nayyoufovi a o jiných lidech, jako je on, protože, jak se zdá, že držitelé moci, kteří nad námi sedí, soudci a britský minstr vnitra Jack Straw i lidé jako je Tony Blair, na tomto slepém světě, potřebují, aby jim byla určitá fakta poněkud připomenuta. Nizar Nayyouf rediguje v Damašku časopis, jménem Sawt al-Democratiyya (Hlas demokracie), ale příliš poslední dobou nebývá v redakci. Před osmi lety ho odsoudil poslušný Nejvyšší soud prezidenta Assada na deset let nucených prací za to, že šíří "falešné" informace. Posledních sedm let strávil Nizar Nayyouf v temné cele o velikosti 2,5 krát tři metry ve vojenském vězení Palmyre v syrské poušti. Neustále je mučen. Jeho dolní končetiny mu ochrnuly. Onemocněl Hodgkinovou chorobou - ale chemoterapie mu není povolena , dokud (a to je ten nejubožejší vtip) nepodepíše prohlášení a  nepřizná, že "šířil o situaci v oblasti lidských práv v Sýrii falešné informace".

Vím o Nizaru Nayyoufovi, protože v den, kdy soudce Stepehens v Londýně vydal svůj verdikt v případě Observeru a Guardianu, jsem byl z jedním z porotců UNESCO, kteří udělili tomu svědomí listu Sawt-al-Democratiyya výroční Světovou cenu svobody Guillerma Cana (i když Pánbůh ví, jakým způsobem se k němu dostane do pouštního vězení oněch 25 000 dolarů spojených s cenou).

Bylo lehké rozhodnout, komu tu cenu udělit? Samozřejmě že ne. Mohli jsme ji dát Vetonu Sorroiovi, který založil první nezávislý deník v albánštině v Kosovu a vedl ho během let útlaku a měsíců války. Mohli jsme tu cenu dát deseti africkým rozhlasovým novinářům (čtyři z národa Hutu, pět z národa Tutsi, jeden Ganwa), kteří založili v Burundi rozhlasovou stanici Studio Ijambo, jejímž cílem je šířit fakta o etnickém smíření národa, pohřbeného v nevědomosti občanské války. Mohli jsme ji dát Grigoriji Paskovi, který zveřejnil informace o tom, že proniká z ruských jaderných ponorek do Japonského moře radiace, a byl za to uvězněn.

Mám další jména z dlouhého, hrdinského seznamu. Třicet čtyři novinářů bylo loni při práci zavražděno. Deset v Sierra Leone, chytili a popravili je členové povstalecké armády, kteří nechtěli, aby byly zveřejněny informace o jejich zvěrstvech, šest na troskách Jugoslávie, pět v Kolumbii (tam pracoval šéfredaktor Guillermo Cano, než ho zavraždili členové narkomafií). V nové zprávě International Press Institute za rok 1999 jsou informace o "tisících případů útoků, věznění, zmizení, pronásledování, zastrašování a cenzury, jejímž cílem je potlačit volný proud informací všude na světě."

Avšak co mají mrtví či věznění reportéři co společného s žádostí britské policie, aby jí listy Guardian a Observer odevzdaly požadované dokumenty, totiž e-mailové adresy a poštu od Davida Shaylera, bývalého pracovníka britské rozvědky, který emigroval do Francie a odhaluje postupně odtamtud nedostatky britských tajných služeb?

Toto je přece britská fraška a nikoliv tragédie prezidenta Assada. Toto je Británie, nikoliv Sýrie.

Martin Bright, reportér, jehož práce o Shaylerově případě tak rozhněvala britskou rozvědku, je ale povinován dodržovat pracovní zásady (code of practice), které vynucuje britská Press Complaints Commission, Komise pro stížnosti na tisk. Totéž platí o jeho šéfredaktorovi i o šéfredaktorovi deníku Guardian. Všichni dali svůj profesionální slib, že budou dodržovat patnácté ustanovení těchto pracovních zásad: všichni přijímají "morální povinnost chránit důvěrné zdroje informací". Tuto povinnost obsahují všechny slušné pracovní zásady novinářů po celém světě. Tato povinnost je partnerem závažného příslibu britské vlády (v článku č. 10 Evropské konvence pro lidská práva) dovolit vám, občanu a čtenáři, "přijímat a dál sdělovat informace a myšlenky bez zásahů státních úřadů". Noviny nejsou služkou britské vlády. Reportéři tady nejsou a nemohou být proto, aby posluhovali policii. Jakmile jsou jednou zveřejněny zdroje informací (a jednou jsem se na takovém zoufalém fiasku podílel) příliv informací vyschne a právo veřejnosti vědět odumře.

A tak požadavky, které jsou nyní činěny na Observer a Guardian nejsou v principu vůbec triviální. Předejte nám své zápisníky. Dovolte rozvědce, aby vyšetřila, co máte v počítačích. Dejte nám původní dopisy a zprávy - ne proto, že bychom nevěděli, co v nich je, ale protože se nám to hodí, až budeme chtít někoho soudně stíhat. Jaký signál to ale vysílá zdrojům jiných informací? Samozřejmě zmrazující. Nedůvěřujte žádným novinám, protože nakonec vždycky přijde státní moc se soudně ověřeným příkazem, abychom dokumenty vydali.

Je to strašlivý signál, jaký nemůže vysílat žádná demokratická vláda - a je v tomto případě o to strašlivější, vzhledem k tomu, jak triviální materiál vláda požaduje - nechtějí se nic dovědět, jen si to chtějí potvrdit. Nepotřebují ty dopisy ani ty e-maily, jen se domnívají, že by byl o dobré je mít, pro strýčka Příhodu.

V zahraničí je běžnější přístup tvrdých vojenských bot. Navštívily nedávno Angela Mendeze, který píše pro list Panorama v Mexiku. Otiskl zprávu o kontaktech mezi vládou a opoziční frakcí v armádě. Pozvali si ho na policejní ústředí na výslech. Jeho dům je teď pod policejním dohledem. Guvernér nyní vyhrožuje všem novinářům, kteří by se snažili na věci pracovat dál, že je bude žalovat za "destabilizaci státu".

Už jsme to zažili mnohokrát, v Zambii, v Zimbabwe, po celém Britském společenství národů, které údajně vzhlíží k Británii a hledá v ní svůj morální vzor. Británie tvrdí, že prosazuje "etickou zahraniční politiku".

Nejnovější výroční analýza Výboru na ochranu novinářů, Committee to Protect Journalists, jasně dokazuje, že diktátoři a utlačitelé se rychle zlepšují v metodách. Jenom hrubí tyrani - jako je třeba Kabila v Kongu - zavírají dnes novináře bez zjevných důvodů. "Sofistikovaní despoti vědí dobře, že režimy zaplatí mezinárodní cenu, pokud pravidelně vězní novináře. Namísto toho tedy dnes umlčují nezávislé sdělovací prostředky tím, že je pronásledují daňovými zákony, tvrdě je pokutují anebo jim omezují přístup k státem distribuovanému papíru či do tiskáren." Jinými slovy užívají maligních parodií západních metod - používají zbytků koloniálních zákonů a opičí se po věcech, o něž se pokoušejí státy s "lepší" pověstí. Není naprosto překvapující, že tyto taktiky se šíří nejvíce v Jugoslávii, na Ukrajině, v Bělorusku a v mnoha zemích východní Evropy. Tihle lidi sedí přímo u nás v hledišti.

Žaloby za pomluvu, urážka soudu, soukromí mocných, autorská práva, zákon o utajovaných skutečnostech. To jsou naše, britské dary světu - a jsou využívány nemilosrdně k umlčování svobodných informací.

Na první pohled se Tony Blair uchází o přízeň sdělovacích prostředků. Navštěvuje Ruperta Murdocha. Ale vidí Downing Street, o co jde v širším kontextu?

Vůbec ne, když jsou zastaveny tiskárny listu Mail on Sunday uprostřed noci, jen proto, že týdeník otiskl nějakou historku od nějaké vychovatelky (z rodiny Tonyho Blaira, pozn. JČ). Jen se to pokuste otisknout, než to dostanete na ulici, budete zaškrceni. Prezident Robert Mugabe v Zimbabwe si toho dobře povšimne a využije toho, až bude hájit své "soukromí" a "soukromí" své manželky. Vůbec ne, když reportéři jako Tony Geraghty připravují dlouhé měsíce informace o tom, jak armáda dohlíží na Severní Irsko. Vůbec ne, když mladý studentský spojenec Davida Shaylera je zatčen uprostřed univerzitní přednášky a odveden zvláštním oddělením britské policie. Vůbec ne, když začnou soudy útočit na Observer a Guardian.

Nechápu, co vyvolává u šéfů MI5 a MI6 takovou hysterii - ani proč ministr vnitra Jack Straw je jen trpně poslouchá. Buď tedy existovalo (protizákonné) spiknutí britské rozvědky usmrtit Gadáffího - anebo neexistovalo. Buď se bude konat oficiální vyšetřování tohoto případu, anebo stačí kategorická dementi Robina Cooka a už to dále nevyšňořujte. Avšak vláda zachází z touto epizodou způsobem, který se proměňuje od nekompetentnosti k šílenství. Francie odmítla Shaylera vydat do Británie pro trestní stíhání. Usoudila, že neexistuje dostatek důkazů. Britská vláda se tedy Shaylera rozhodla žalovat u civilního soudu. Těžké vojenské boty dusají.

Co máme říci, když je slyšíme na schodech? Že to znamená další zbytečné výdaje, další dny zbytečně strávené u soudu, další dlouhé večery strávené s právníky, kteří připravují reakce, další stres pro novináře a jejich rodiny. Člověk to všechno přijme, když přijme novinářské zaměstnání. Není ale pochyb o tom, co je toho všechno účelem.

Pronásledování, to jsou přesná slova ve zprávě Výboru na ochranu novinářů. Zastrašování, aby jiné noviny o Shaylerovi se už neodvážily psát. Všeobecná pomsta, aby se nikdo už neodvažoval zveřejnit žádné informace o interních nedostatcích v nějaké organizaci.

Dobře! Vím (protože znám lidi, kteří to budou dělat), že se novináři nevzdají a půjdou do této nutné bitvy. Ale je mi špatně ze slepoty této údaj ně liberální, údajně reformní vlády, který vyžaduje, aby se takovéto bitvy konaly. Protože staří deprimující diktátoři - premiéři Malajska a Singapuru, generálové v Barmě, prezidenti Srbska a Běloruska - si toho všichni velmi pečlivě všímají. Jejich tisk a jejich televize fungují ve velmi mrazivém klimatu. Tito diktátoři a mnozí jiní se stále ještě snaží uzavírat silnice v naší globální vesnici. A co řeknou, když je navštíví naši velvyslanci? Ale milý pane, proč se tak rozčilujete? Vždyť my neděláme nic jiného, než co děláte vy sami.

Svobodná novinářská práce má mnoho nejrůznějších charakteristik. Často je primitivní a špinavá a cynická. Ale ve svobodné společnosti je také naprosto nezbytná, je jako pupeční šňůra. Hovořil snad Tony Blair o Grigoriji Paskovi a o radiaci v Japonském moři, když se v minulých dnech bratřil s Putinem? Samozřejmě že ne. Takové záležitosti by mohly narušit přátelské styky. Měl by však Blair vědět o Paskově nebojácné činnosti, stejně tak jako by měl vědět o malé cele Nizara Nyyoufa - protože Blair údajně hovoří za zemi, která pěstuje a zosobňuje hodnoty civilizace. Samozřejmě: a souvislosti tohoto základního principu jsou jasné.

Svoboda je oceán a nikoliv jen několik zamrzlých rybníků, zahalených v mlze.