Madeleine Albrightová ztrácí v Americe vliv
argumentuje v deníku Washington Post dne 28. března 2000 John
Lancaster na tomto místě. Článek shrnujeme.
V lednu 1997, kdy se stala ministryní zahraničních věcí, byla
Madeleine Albrightová na vrcholu své slávy: byla to pádně hovořící bývalá
profesorka z Georgetown University, o níž bylo známo, že nosí obří brože a
že civí výhrůžně tak dlouho na diktátory, až se vzdají. Dnes je vliv
Madeleine Albrightové velmi oslaben. Ochromily ho soupeřící instituce a
Bílý dům a také šířící se kritika jejího nediplomatického, často
školometského stylu vystupování.
Na americkém ministerstvu zahraničních věcí považuje mnoho
profesionálních diplomatů Albrightovou za nejistou a nevýraznou osobu,
která se rychle rozčílí a je posedlá svým veřejným image. Oleje do ohně
antipatií proti Albrightové přilevá kroužek vůči ní velmi ochranářských
poradců, zejména James Rubin, její mluvčí a dávný důvěrník. Tito poradci
prý slouží daleko více zájmům Albrightové než zájmům instituce, která ji
zaměstnává.
Albrightová se sice snažila vysvětlovat zahraniční politiku
obyčejným Američanům a pěstovat si přátelské styky s významnými poslanci,
jako je předseda senátního výboru pro zahraniční styky Jesse Helms, ale k
zvýšení velmi omezeného rozpočtu amerického ministerstva zahraničí to
nevedlo.
"Myslím, že Albrightová není zrovna efektivní," řekl Peter F. Krogh,
bývalý děkan Školy pro zahraniční službu na Georgetown University, který
zaměstnal Albrightovou na své fakultě v roce 1982 a kdysi ji velmi fandil.
"Ztratil jsem v ní důvěru, když začala poučovat svět."
Albrightová však zaznamenala mnohé úspěchy, například když se jí
podařilo přesvědčit telefonováním mnoho poslanců, aby schválili konvenci o
chemických zbraních, kterou se v Senátu nepodařilo prosadit jejímu
předchůdci na ministerstvu zahraničí Warrenu Christopherovi. A jejím asi
největším triumfem bylo, že se jí podařilo přesvědčit Rusko a pak Senát,
aby bylo rozšířeno NATO do bývalých komunistických zemí střední Evropy.
I její kritikové uznávají, že Albrigtová, která se narodila v
Československu a uprchla před Hitlerem a Stalinem, má silný vnitřní kompas
ohledně demokracie a lidských práv. Důsledně se zasazovala za použití
vojenské síly v humanitárních krizích a v konfliktech s "teroristickými
státy", jako je Irák a podařilo se jí neutralizovat úsilí Pentagonu omezit
dobu, po níž mají být rozmístěny americké jednotky v Bosně.
V rodné Praze má Albrigtová pořád zář hvězdy, takže Václav Havel, prezident
České republiky znovu letos v březnu obnovil nabídku z roku 1998, jestli by
se po něm nechtěla stát prezidentem: Albrightová tvrdí, že jí to
zalichotilo, ale že nemá zájem.
Stále se diskutuje o tom, jak se chovala Albrightová během kosovské
krize, což byla největší zahraničněpolitická zkouška pro prezidenta
Clintona v jeho druhém období. Někteří kritikové tvrdí, že Albrightová
možná vyvolala zbytečnou válku tím, že neobratně naložila s mírovou
konferencí v Rambouillet, zdá se, že skutečně podcenila, jak dlouho se
Miloševičovi podaří zůstat u moci. Ale její obhájci tvrdí, že k válce
muselo dojít, vzhledem k Miloševičově tvrdohlavosti, a že si Albrigtová
zaslouží pochvalu, že trvala na tom, aby si americká vláda zachovala v této
věci páteř.
Navzdory tomu však vyplývá z rozhovorů s desítkami nynějších i
bývalých diplomatů, odborníků na zahraniční politiku, činitelů Kongresu a
dalších pozorovatelů, že Albrightová nesplnila vysoká - a možná
nerealistická - očekávání, spojovaná s jejím příchodem na scénu jako první
americké ministryně zahraničních věcí.
"Nezvládla ani svou vlastní budovu, ani americkou zahraniční
politiku," řekl jeden univerzitní pracovník. "Stala se poslíčkem
zahraniční politiky a nebyla schopna vytvořit nový, nosný koncept."
Už před příchodem Albrightové začínalo ztrácet ministerstvo
zahraničních věcí vliv ve prospěch zejména Národní bezpečnostní rady v
Bílém domě. Tyto změny odrážejí zejména rostoucí význam ekonomických otázek
při tvorbě zahraniční politiky. Za Albrightové se tento proces zrychlil a
ministryně má stále menší vliv. Vůbec například nemá vliv Warrena
Christophera, který byl Clintonovi tak blízko, že mu každý večer před
odchodem z práce poslal "noční vyrozumění" a Clinton odpověděl do druhého
dne do rána. Albrightová posílá taková vyrozumění jen málokdy.
Hlavní roli má nyní poradce pro národní bezpečnosti Samuel R. "Sandy"
Berger, který je Clintonovým přítelem už třicet let. Například právě Berger
nese odpovědnost za Clintonův velmi silně kritizovaný výrok z 24. března
loňského roku, že Clinton nevyšle do Kosova pozemní vojenskou invazi. Aniž
by se Berger poradil s Albrightovou, zařadil tuto větu do Clintonova
projevu na poslední chvíli.
Berger zcela zjevně řídí americkou zahraniční politiku vůči Číně.
Albrightová byla v Bosně, když Berger a další členové vlády zahájili
nedávno spolu s Clintonem vládní kampaň získat od Kongresu souhlas se
zavedením normálních obchodních styků s Pekingem, což je jeden z hlavních
zahraničněpolitických cílů americké vlády.
Podle jednoho svědka Albrightová většinou zahajuje v Bílém domě
jednání o zahraniční politice tím, že čte z připravených poznámek. Pak ale
se Clinton obrací na Bergera nebo na jeho zástupce Jamese Steinberga a
diskutuje o tom s nimi zásadním způsobem. "Od Albrightové se nedá čekat, že
přijde se silnými argumenty," řekl tento činitel.
Albrightová sice popírá, že by ji v Bílém domě přehlíželi ve
prospěch Bergera, ale její tvrdá veřejná prohlášení jsou často v rozporu s
opatrnějším přístupem, jemuž dávají přednost Berger a Clinton. Albrightová
například otevřeně podporuje změnu režimu v Bagdádu. Navrhla, aby se loni v
severním Iráku konala schůzka iráckých opozičních skupin. Berger - a
Pentagon ho v tom podpořil - to zakázal, že by to vyvolalo od Saddáma
Husajna násilnou reakci. (Jeden poradce Albrightové to sice potvrdil, ale
dodal, že na tom Albrightové zas tak nezáleželo.)
Mnohým jde na nervy, jak Albrightová často triumfálně hovoří o
převaze americké moci a amerických hodnot. Uprostřed kosovské války napsal
Krogh, bývalý děkan z Georgetownu, ostře útočný článek do Wall Street
Journalu proti "zahraniční politice kázání a svatouškovství, kterou
doprovázejí hrozby střelami Tomahawk".
Mnozí si myslí, že nebyla Albrightová schopna vytvořit strategii,
jak jednat na zmatené geopolitické scéně po ukončení studené války.
Diplomati si stěžují, že má Albrightová příliš úzké zájmy a soustřeďuje se
především na svou rodnou Evropu. V jiných oblastech je nejistá a spoléhá na
texty, které jí píší poradci.
Během jedné schůzky měla Albrightová vážně varovat jednoho ministra
zahraničních věcí, avšak schůzka prý měla úplně opačný efekt, protože si
Albrightová nasadila brýle a začala mu monotónně předčítat z poznámek.
Dojem, který z toho vznikl, byl ten, že je Albrightové úplně jedno, co se
stane, stěžoval si jeden diplomat.
Ovšem Albrightová a její poradci kultivují její image. Loni
například požádala deník New York Times, aby o ní psal jako o "dr.
Albrightové", protože má doktorát z mezinárodních vztahů. Kritikové tvrdí,
že se Albrightová velmi lehce rozčílí, když ji někdo veřejně kritizuje.
