Ministr O. Motejl neodstoupí ani přes
skandál s vězeňstvím
Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní ČT
i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli
jeho "slovní přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem
a vůbec nevěnují pozornost skandálnímu
stavu vězeňství (zřejmě čekají až na další vzpouru vězňů), kde jak se
ukazuje, resort řízený O. Motejlem totálně
selhává.
Ze zpráv ČTK:
1. PRAHA 22. března - Odsouzení, kteří mají strávit ve
vězení až dva roky odnětí svobody za méně závažné trestné činy,
se za brány věznic hned tak nedostanou. Generální ředitelka vězeňské
služby Kamila Meclová dnes totiž rozhodla o tom, že kvůli přeplněnosti
věznic do nich takto potrestaní nebudou dočasně přijímáni. Uvedla
to na dotaz ČTK.
"Generální ředitelka vězeňské služby přijala závažné rozhodnutí
dočasně pozastavit příjem odsouzených osob, které nastupují z civilního
života za méně závažné trestné činy a jsou odsouzeni do výkonu
trestu odnětí svobody," uvedl mluvčí vězeňské služby Eduard
Vacek.
Meclová podle něj toto rozhodnutí přijala na celostátní poradě
ředitelů věznic a vazebních věznic se státními zástupci. Hlavním
bodem porady byla podle Vacka současná závažná situace českého
vězeňství a nové trendy v řízení vězeňské služby.
2. PRAHA 27. března - Ministr spravedlnosti
Otakar Motejl se rozhodl zůstat ve své funkci, aby mohl dokončit
reformu justice. Úvahy o své rezignaci zdůvodnil rozčarováním
z jednání o dodatcích opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, v nichž
si ODS vymohla personální obměnu vlády. Rozčarován byl také z
toho, že se jeho návrhy související s reformou soudnictví setkávají
s potížemi ve sněmovně.
3. OLOMOUC 28. března - Za protiústavní označil dnes
místopředseda olomouckého okresního soudu Petr Bednář rozhodnutí
generální ředitelky vězeňské služby Kamily Meclové.
"Podle jejího pokynu si budou věznice samy vybírat, koho
do výkonu trestu vezmou a koho ne, přestože výkon trestu stejně
jako trest nařizuje jedině soud. Jde o protiústavní a protizákonné
rozhodnutí, které nás pobuřuje. Obecně lze takové jednání hodnotit
i jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí," řekl
dnes ČTK soudce Bednář.
Uvedl, že Okresní soud v Olomouci dnes dostal do rukou první
dvě sdělení tamní věznice, kde její vedení oznamuje, že podle
pokynu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR nebyli z kapacitních
důvodů přijati do výkonu trestu dva odsouzení, kteří se sami dostavili
k nástupu do výkonu trestu.
Souhlasím s citovaným názorem soudce, že jde skutečně o závažné
ohrožení nezávislosti rozhodování soudů zakotvené v článcích 81
a 82 Ústavy ČR. Rozhodnutí ředitelky vězeňské služby může vést
paradoxně k tomu, že pokud soudci budou ukládat nepodmíněné tresty
odnětí svobody, budou "pro jistotu" ukládat tresty delší
než dva roky i v případech, kdy by podle názoru soudce účel trestu
byl splněn uložením kratšího nepodmíněného trestu, avšak soudce
má za to, že z hlediska výchovného působení na pachatele trestného
činu je vhodné, aby byla co nejkratší prodleva mezi uložením a
výkonem trestu (např. kvůli "rozbití party" mladých delikventů).
Tím se budou výkony kratších nepodmíněných trestů stále více odkládat.
Pokud soudce urychleně nařídí výkon trestu, protože urychlený výkon
je důležitý pro splnění účelu trestu, avšak věznice odsouzeného
nepřijme, mohlo by se skutečně jednat o naplnění skutkové podstaty
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.
1 písm. e) trestního zákona (závažné jednání, kterým je mařen účel
trestu, za což je stanoven trest odnětí svobody až na šest měsíců
nebo peněžitý trest).
Přihlédneme-li pak k tomu, že v ČR je téměř pravidlem nepřiměřeně
dlouhá doba mezi zahájením trestního stíhání a jeho pravomocným
skončením, je následné odkládání výkonu trestu z důvodu nedostatečné
kapacity věznic podle mého názoru opravdu skandální. Obecně přijímaným
pravidlem penologie (část trestněprávní nauky, která se zabývá
problematikou ukládání trestů) totiž je, že k dosažení účelu trestu,
jak z hlediska individuální prevence (zamezení pachateli v pokračování
nebo opakování trestného činu) , tak i z hlediska generální prevence
(odrazení dalších potencionálních pachatelů od trestné činnosti),
významně přispívá, je-li co nejvíce zkrácena doba mezi spácháním
trestného činu a výkonem trestu.
K čemu pak bude ministrem Motejlem připravovaná reforma trestního
řádu, která má zrychlit trestní řízení (ovšem za cenu velice nákladného
podstatného zvýšení kapacity trestních oddělení soudů), jestliže
uložené tresty nebudou moci být rychle vykonány.
Názory, že by větší množství trestních věcí bylo možno řešit
jinými tresty, než nepodmíněným odnětím svobody, případně tzv.
odklony (podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání - novela
trestního řádu zákonem č. 152/1995 Sb.), nejsou zcela od věci,
avšak použití těchto nástrojů trestního práva je omezené. Většina
trestné činnosti v ČR je totiž páchána recidivisty, nezaměstnanými,
případně cizinci, tedy majetkové tresty (propadnutí celého majetku
nebo jeho části - §§ 51 a 52 tr. zákona, ev. peněžitý trest - §§
53 a 54 tr. zákona) jsou v takových případech obtížně vymahatelné
a jejich uložení naopak odsouzené zpravidla motivuje k tomu, aby
se zbavovali majetku a vyhýbali legálnímu zaměstnání a většina
obcí nemá vytvořeny podmínky pro výkon trestu obecně prospěšných
prací (§§ 45 a 45a tr. zákona ve znění novely provedené zákonem
č. 152/1995 Sb.), proto je ukládání těchto trestů většinou nevhodné.
U osob, pro které je kriminalita zdrojem obživy, či na druhé straně
u bohatých pachatelů ekonomické kriminality je rovněž problematické
užití tzv. odklonů (které jsou podmíněny urychlenou finanční kompenzaci
poškozeným a v případě narovnání též příspěvek na obecně prospěšné
účely), neboť v prvém případě může stíhaný pachatel být motivován
k tomu, aby si opatřil finanční prostředky další trestnou činností,
ohledně níž doufá, že nebude odhalena, a ve druhém případě svádí
k přesvědčení, že ten kdo má dost peněz, může páchat trestnou činnost
a "vykoupit se", bude-li odhalena.
K tomu, aby institut podmíněného propuštění plnil svoji funkci,
je nutné zlepšit výchovné působení na odsouzené v průběhu výkonu
trestu a zajistit kvalitní tzv. postpenitenciální péči (náležitě
kvalifikovaní a vybavení sociální kurátoři, kteří budou mít prostředky
k tomu, aby zajistili tzv. resocializaci propuštěných - ubytování,
zaměstnání, efektivní dohled nad způsobem života při uplatnění schopnosti
pozitivně ovlivňovat propuštěného). Jinak podmíněné propuštění vede
(u tzv. osob společensky nepřizpůsobivých osob prakticky vždy) k
tomu, že propuštěný opět rychle zapadne do kriminogenního prostředí,
způsobí svojí trestnou činností další škody a rychle se vrátí do
věznice s delším trestem. Protože pro vězně není zajištěna práce,
žijí na státní útraty a poškození se nikdy nedočkají náhrady škody.
Urychlené zvýšení kapacity věznic a zajištění práce pro vězně
se jeví rozhodně důležitější, než zajištění Motejlova požadavku,
aby každý soudce měl vlastní jednací síň. Soudce zpravidla v jednací
síni tráví podstatně méně než polovinu pracovní doby, neboť potřebuje
čas i na řádnou přípravu procesů a na vyhotovování písemných rozhodnutí.
Pokud soudce nemá dostatečně nastudován spis a předem promyšlen
postup řízení, nemůže pak v jednací síni působit přesvědčivě. V
rychlosti nadiktovaný rozsudek, který soudce neměl čas si přečíst
a opravit překlepy zapisovatelky a případné stylistické chyby,
či dokonce v něm opomenul některou zákonnou náležitost, je špatnou
vizitkou justice a rozhodně neposiluje důvěru účastníků ve správnost
rozhodování. Pokud se i za současného stavu projdeme v pracovní
době po soudních budovách, zjistíme, že málokde jsou všechny jednací
síně současně obsazené. Ohledně reformy občanského procesu, kterou
prosazuje ministr Motejl, souhlasím s názorem, že sice může poněkud
usnadnit práci soudcům, ovšem za cenu většího zatížení účastníků
(zejména finančního, neboť při zvýšené formalizaci procesu bude
pro účastníka velkým rizikem, pokud se ve sporu nenechá zastupovat
kvalifikovaným advokátem).
Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní
ČT i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli jeho "slovní
přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem a vůbec
nevěnují pozornost skandálnímu stavu vězeňství (zřejmě čekají až
na další vzpouru vězňů), kde jak se ukazuje, resort řízený O. Motejlem
totálně selhává. Bylo by tedy skutečně namístě, aby ministr odstoupil,
neprokáže-li, že vina není na něm, ale na vládě a parlamentu, od
kterých se mu nedostalo požadovaných prostředků na řešení situace.
Názory předního českého advokáta na Motejlovu
reformu justice
Předseda České advokátní komory Karel Čermák (v
úvodníku Bulletinu advokacie č. 8/99 nazvaném Reformní meditace)
přístup našich politiků a legislativců k budování demokratické justice
v ČR připodobňuje k budování babylonské věže.
"Byl vypracován projekt Justiční reforma, o němž nikdo
neví, k čemu má vlastně sloužit (patrně k očekávání světlých zítřků);
a projekt už teď selhává na totálním zmatení jazyků, mohu-li si
dovolit to tak střízlivě biblicky nazvat. Voláte cihly a dovezou
vám vápno; vzkřiknete spravedlnost a pošlou vám urychlené řízení;
stěžujete si na nevymahatelnost práva a dostanete vymahatelnost
bezpráví; prosíte o rovný přístup k právům a kdosi odpovídá, že
došel a na nový nejsou peníze, protože je zapotřebí pěti miliard na
zrušení vrchních soudů, na rámy a na legislativní a jiná provizoria;
potřebujete právní ochranu a předloží se vám zmateční žaloba či
centrální registr závětí; očekáváte službu a moc praští vás nebo
někoho jiného pendrekem po hlavě a ještě vás ujistí, že to je ta
nejlepší služba, jakou vám může poskytnout." Při neexistenci
dlouhodobé koncepce právní politiky nelze podle Čermáka očekávat
jiný výsledek, než že "po zničující legislativní smršti
zůstane legislativní spoušť".
Po reminiscencích na ministra spravedlnosti Čepičku a jeho náměstky,
jakož i jejich nástupce, které v něm současné ministerstvo spravedlnosti
vyvolává, Čermák zdůrazňuje:
"Co to tedy vlastně je ta čertovská právní politika?
Stav, který chceme dosáhnout, je, doufejme, stav převážně
dobrovolné úcty k jistým základním mravním hodnotám a tím i respektu
k právu. Tomu se totiž říkává rule of law neboli po našem právní
stát.
Co se má a musí dělat, aby se toho dosáhlo? Poskytovat ochranu
právům. Až potud je to jasné. Teď přijdou úkoly právní politiky.
So je to ochrana práv? Kým, komu, jak a v jakém rozsahu či pořadí
ochranu poskytovat? Třeba i nuceně a preventivně? Někdy i zadarmo?.
A máme zde desítky otázek k rozhodnutí, ale i desítky vzorů pro
rozhodování."
Dále autor úvahy nastiňuje některé otázky, které by
při reformě justice měly být řešeny a shrnuje:
"A právní politika radši ani nedutá. Možná
se jí nechce říct, jak na nějaký spravedlivý proces, rovnost zbraní
nebo evropskou integraci kašle. To by ostatně u nás bylo sociálně,
konzervativně, liberálně, opozičně i koaličně tradiční.
Až si tohle všechno srovnáme v hlavě, až si to prodiskutujeme,
až se přestaneme zmítat mezi primitivním liberalismem a hrubým etatismem,
až právní politika promluví, tak můžeme začít dělat reformu justice
a novely soudních řádů. Pak se možná ukáže, že soudnictví, ba ani
soudní moc sama, není nějaký pupek světa, který je tu sám od sebe
a pro sebe a k tomu, aby neměl resty, stůj co stůj, padni komu padni,
a hlavně aby se při tom nemusel zdržovat nějakou spravedlností.
Do té doby budeme jako v tom starověkém Bábelu volat maltu a někdo
nám hodí cihlu, a to ještě nejspíš na hlavu z bortícího se horního
poschodí. ...
Nejhorší ovšem je, že strůjci všelijakých reforem u nás, jakož
i jiní urychlovači urychlení, jsou už odjakživa nejen bezmezně ješitní,
ale i příslovečně pilní, čímž mám na mysli přísloví pilný jako mol
na rozdíl od medonosné včelky. ... takže se, dámy a pánové právníci,
zejména vy mladší, připravte radši už teď na nové polykání andělíčků
a mocný odraz od dna."