čtvrtek 30. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Spojené státy:
  • Madeleine Albrightová ztrácí v Americe vliv, píše Washington Post Velká Británie, špionáž a svět:
  • Britská rozvědka MI5 podporuje po světě tyranii (Observer) Věda:
  • Český příspěvek k pozorování planetek v roce 1999 (Luděk Vašta, Petr Pravec) Česká ekonomika:
  • Investice a pobídky (Ivan Hoffman) Česká politika:
  • Ministr O. Motejl neodstoupí ani přes skandál s vězeňstvím (Jaroslav Štemberk) Diskuse:
  • Daliboru Žůrkovi: Ještě jednou ke Kosovu (P. Možný) Náboženství:
  • Ještě jednou o Bohu (Vlasta Leporská)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Novátorský přístup v České televizi. Docela pozoruhodný byl podle našeho zpravodaje včerejší poslední pořad v seriálu "Naskočíme?", o šancích, jaké má Česká republika pro vstup do Evropské unie. Česká televize se zde novátorsky pokusila razit přístup, který by se dal nazvat něco jako rozhovor s deus ex machina, s "bohem z mašiny". Pouštěli si tam videozáběry Václava Havla, jako by to byla jakási nadlidská bytost, a pak o těchto božských názorech diskutovala horda smrtelníků ve studiu: Petr Holub, Monika Pajerová, Jakub Patočka, Svatopluk Karásek, Pavel Telička a další. (Nevím, kdy České televizi dojde, že čím víc lidí pozve do studia, tím je pořad nepřehlednější a zmatenější.) Monika Pajerová dávala přítomným dramatické otázky jako "Co s námi bude, když nás nepřijmou do Evropské unie?" (vyžadovala zjevně na přítomných, aby vypočítali všechny přesné důsledky a dopady toho, nebude-li Česká republika přijata do EU). Rozhořčovala se nad tím, jak "strašná" byla loňská bruselská zpráva, hodnotící stav příprav na vstup ČR do EU, a dramaticky se ptala, co dělat, aby příští zpráva nebyla už tak strašná. Pojetí diskuse i její obsah byl charakterizován podle našeho zpravodaje "absolutním nedostatkem kritického myšlení a soudnosti". Kritizovat Václava Havla ovšem se asi v České televizi málokdo odváží. (Někdo by to měl někdy zkusit, už jen proto, že je to zdravé.) Ale tady vadil hlavně formát. Havel mluvící jako deus ex machina z  videopásků neříkal nic příliš kontroverzního ani světaborného, mluvil jako mluví vždycky, všeobecně vstup ČR do EU podporoval. Václav Havel má v České republice dosud v řadě věcí velmi pozitivní a civilizující vliv, ale proboha, jakmile z něho začne dělat Česká televize takovouto nedotknutelnou ikonu, která promlouvá k smrtelníkům z nadoblačných výšin, je konec s demokracií, ne? Názory se přece v demokracii střetávají a z toho vznikají nové myšlenky.

  • Poslanci souhlasí s Havlem při hodnocení bezpečnostní situace ČR. Tři členové poslanecké stálé komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby Jan Klas (ODS), Jan Žižka (ČSSD) a František Ondruš (Unie svobody) prezidenta včera navštívili na jejich vlastní žádost a souhlasí s jeho rozhodnutím. Havel před dvěma týdny pověřil BIS, aby vyšetřila problém, který údajně destabilizuje policejní složky. Havel v pátek uvedl, že se jeho úkol pro BIS týkal "konkrétní osoby". Tu podezírá, že stojí za snahami o destabilizaci speciálních útvarů. Podle Mladé fronty Dnes se úkol týká bývalého kriminalisty a nyní advokáta Josefy Douchy. Havel v pátečním rozhovoru pro Českou televizi nejasně vyjádřil znepokojení nad prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy i médií. "Jde o některé finanční skupiny, fondy a do jisté míry i banky, které jsou propleteny ve zvláštní vlastnický propletenec, které jsou, jak leccos nasvědčuje, prapůvodně propleteny i se zahraničními mafiemi a které prostě tiše, nenápadně rozšiřují sféru svého působení a svůj vliv," řekl.

  • Počet ilegálních přechodů hranic ČR v únoru vzrostl. Policie zaznamenala v únoru 2483 nelegálních přechodů státních hranic, o 328 více než v lednu. Nejčastěji, v 1830 případech, se snažili uprchlíci dostat přes česko-německou hranici. V únoru překročilo hranice ilegálně nejvíce uprchlíků z Afghánistánu, a to 487; dále 265 Rumunů a a 265 lidí ze Srí Lanky, 172 občanů Moldavska, 165 Ukrajinců a 147 Indů. Bulhaři se pokusili o ilegální přechod ve 122 případech, čeští státní příslušníci ve 102 případech a Poláci v 99.

  • Vláda schvalovala investiční podmínky celé řadě firem. Vláda na přijala návrh Revitalizační agentury na pomoc brněnské společnosti Zetor, souhlasila s udělením investičních pobídek a s podporou podniku se sídlem v ČR založenému nizozemskou firmou Philips Electronics a schválila také investiční pobídky pro společnosti Matsushita Television Central Europe a Tyco Electronics Czech.

  • Celkem 1812 lidí pobývalo k 28. březnu v šesti azylových zařízeních na území ČR, přičemž 487 z nich bylo ve dvou přijímacích střediscích a 1325 ve čtyřech pobytových střediscích. Dalších 57 osob navíc přebývalo v ubytovně pro cizince.

  • Ministr kultury Pavel Dostál nehodlá měnit svůj názor na vydání českého překladu knihy Main Kampf. Včera dostal otevřený protestní dopis odvydavatele Michala Zítka. Vydavatel protestuje, že Dostál v médiích označil vydání knihy Mein Kampf bez komentáře za trestný čin. Ministr kultury řekl, že kvůli tomu rád stane i před soudem. Dostál označil knihu za "svinstvo", na základě jehož vydání si prý Zítko "namazal kapsu". Zítko v dopise Dostálovi napsal, že komentář do knihy nezařadil úmyslně, aby čtenáře neomezoval při vytváření vlastního názoru. "Nemyslím si, že čtenář je hlupák, který si nedokáže udělat sám názor na ideologii, která před pěti desítkami let změnila svět a na jejímž konci stály milióny mrtvých," napsal Zítko. Akademie věd ČR se odmítá angažovat v souvislosti s vydáním Hitlerova díla. Akademická rada nepřijala Zítkovu nabídku, podle níž by nakladatelství poskytlo akademii "grant ve výši 50.000 korun na studii s tematikou vlivu Hitlerova Mein Kampfu na vývoj a podobu českého nacismu a fašismu ve třicátých letech...".

  • Společnost ČD-Telekomunikace (ČDT), která buduje páteřní optickou síť podél kolejí Českých drah, zřejmě nestihne do prvního kontrolního termínu koncem března vybudovat slíbených 700 km kabelů, řekl generální ředitel majoritního vlastníka ČD-telekomunikace, italské firmy Tiscali, Renato Soru. Tiscali chce v tuzemsku začít v příštím roce poskytovat služby pevného vysokorychlostního připojení k Internetu i telefonní služby. Přístup k zákazníkům by měly zajistit tzv. lokální bezdrátové smyčky (WLL). Páteřní síť ČDT by měla měřit zhruba 4000 km. Část kapacity budou bezplatně užívat České dráhy.

  • V ČR loni poklesl počet turistů. Důvodem byla válka v Kosovu, okrádání turistů a špatná kvalita služeb. Podle předběžných údajů Českéh ostatistického úřadu sice celkový počet turistů v komerčních ubytovacích zařízeních loni dosáhl 12,117 milionů osob, což je růst o 0,8 procenta. Z nich bylo 5,663 miliónu cizinců (růst o 3,3 procenta). Protože se však zkrátila průměrná délka pobytu domácích i zahraničních hostů, snížil se počet přenocování, a to o 5,8 procenta Pokles domácího cestovního ruchu o téměř šest procent je prý také vysvětlitelný hospodářskou situací v ČR, která se ještě významněji promítla v zahraničních cestách českých turistů. Výrazně pokleslydevizové příjmy proto, že občané z Německa a Rakouska stále velmi silně nakupují v příhraničních oblastech v ČR.I přes podstatné snížení představovaly devizové příjmy z cestovního ruchu v minulém roce stále 11,3 procenta českého exportu. Podle údajů ČNB devizové příjmy ze zahraničního cestovního ruchu loni činily 3,035 miliardy USD, což je meziroční pokles o 18,4 procenta. Devizové výdaje na zahraniční cestovní ruch za stejné období klesly o 15,4 procenta na 1,474 miliardy USD.

  • Nejpozději počátkem roku 2004 hodlá Česká správa letišť s.p. uvést do provozu železnici mezi Letištěm Praha Ruzyně a Masarykovým nádražím. Moc rychlá dráha to ale nebude. Maximální rychlost vlaků bude 80 km/hod a cesta bude trvat 23 minut. Dráha bude mít 18, 4 km.

  • Salcburské policii se podařilo rozbít mezinárodní zločinecký gang, který vozil do Rakouska mladé ženy z České republiky a Maďarska a nutil je k prostituci. Byl zatčen 34letý šéf bandy, který přepravoval mladé ženy z ČR a Maďarska do Rakouska a ve svých klubech v Salcburku a dalších městech je nutil k prostituci.

  • Nemá cenu se rozčilovat nad Vyčítalem či Lauferem. Jiřímu Jírovcovi píše Jindra Pařík:

    Netrapte se tim, Mistre. Vycital je typicky polistopadovy amerikanofil. Obleka se do uniforem US army z druhe valky a neustale vyzpevuje o tom, jak Plzen osvobodil Patton a jak ti americti bobani byli fajn. Vubec to na muj vkus moc proziva. Ted chce jeho zboznovane amiky oslavovat normalizacni zmetek Laufer a tak porada truc akci.

    Dle meho, z celych tehle oslav se vytraci pokora. Malokdo z tech americkych hochu sel do valky dobrovolne a tusim, ze nikdo netouzil polozit zivot v te blbe valce.

    Totez plati o Rusech na druhe strane fronty. Drive jsme oslavovali Rusaky, ted zase Amiky - pricemz ti prosti vojclove jak na te ci one strane v tom byli jaksi nevinne.

    Na nase kluky, co dobrovolne bojovali na britske nebo ruske strane ale zvysoka kaslem, nepriznali jsme jim ani solidni penzi.

    Neprekvapuje me ze to Laufera ani Vycitala moc netrapi. Maji hosi jine problemy...

  • Stránky http://www.srovnejte.cz srovnávají kvality života občanů v jednotlivých okresech České republiky a současně i úspěšnost jednotlivých politických stran z pohledu komunální politiky.

  • Centrum interdisciplinarnich studii Univerzity Palackeho ve spolupraci s Ministerstvem zahranicnich veci CR a United Nations Development Programme poradaji ve dnech 21.-26. 8. 2000 LETNI SKOLU ROZVOJOVE POMOCI A SPOLUPRACE. Letni skola je urcena zajemcum o problematiku rozvojovych zemi, kteri se hodlaji zapojit do programu rozvojove pomoci. Vitani jsou ucastnici ze vsech oboru, ucast neni vekove omezena. Prihlasku tvori motivacni dopis a zivotopis, ktere zajemci zaslou do 15. kvetna 2000 na adresu: RNDr. Pavel Novacek, CSc., Centrum interdisciplinarnich studii UP, Krizkovskeho 8, 771 47 Olomouc, fax: 068-523 20 35, e-mail: nov@risc.upol.cz.

  • Ve střední Evropě se stále ještě zakazují knihy. O kontroverzi, jakou v ČR a v Německu vyvolalo české vydání Hitlerova Mein Kampfu (včetně citací názorů českých politiků a např. i Ondřeje Neffa z  bulvárního internetového deníku Neviditelný pes), píše v angličtině Jan Čulík v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě. (Jeden čtenář se pozastavil nad tím, že nazývám Neviditelného psa "bulvárním listem". Vám to není zjevné? - [Proti Ondřeji Neffovi osobně nic nemám!])

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/preh led.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Madeleine Albrightová ztrácí v Americe vliv

    argumentuje v deníku Washington Post dne 28. března 2000 John Lancaster na tomto místě. Článek shrnujeme.

    V lednu 1997, kdy se stala ministryní zahraničních věcí, byla Madeleine Albrightová na vrcholu své slávy: byla to pádně hovořící bývalá profesorka z Georgetown University, o níž bylo známo, že nosí obří brože a že civí výhrůžně tak dlouho na diktátory, až se vzdají. Dnes je vliv Madeleine Albrightové velmi oslaben. Ochromily ho soupeřící instituce a Bílý dům a také šířící se kritika jejího nediplomatického, často školometského stylu vystupování.

    Na americkém ministerstvu zahraničních věcí považuje mnoho profesionálních diplomatů Albrightovou za nejistou a nevýraznou osobu, která se rychle rozčílí a je posedlá svým veřejným image. Oleje do ohně antipatií proti Albrightové přilevá kroužek vůči ní velmi ochranářských poradců, zejména James Rubin, její mluvčí a dávný důvěrník. Tito poradci prý slouží daleko více zájmům Albrightové než zájmům instituce, která ji zaměstnává.

    Albrightová se sice snažila vysvětlovat zahraniční politiku obyčejným Američanům a pěstovat si přátelské styky s významnými poslanci, jako je předseda senátního výboru pro zahraniční styky Jesse Helms, ale k zvýšení velmi omezeného rozpočtu amerického ministerstva zahraničí to nevedlo.

    "Myslím, že Albrightová není zrovna efektivní," řekl Peter F. Krogh, bývalý děkan Školy pro zahraniční službu na Georgetown University, který zaměstnal Albrightovou na své fakultě v roce 1982 a kdysi ji velmi fandil. "Ztratil jsem v ní důvěru, když začala poučovat svět."

    Albrightová však zaznamenala mnohé úspěchy, například když se jí podařilo přesvědčit telefonováním mnoho poslanců, aby schválili konvenci o chemických zbraních, kterou se v Senátu nepodařilo prosadit jejímu předchůdci na ministerstvu zahraničí Warrenu Christopherovi. A jejím asi největším triumfem bylo, že se jí podařilo přesvědčit Rusko a pak Senát, aby bylo rozšířeno NATO do bývalých komunistických zemí střední Evropy.

    I její kritikové uznávají, že Albrigtová, která se narodila v Československu a uprchla před Hitlerem a Stalinem, má silný vnitřní kompas ohledně demokracie a lidských práv. Důsledně se zasazovala za použití vojenské síly v humanitárních krizích a v konfliktech s "teroristickými státy", jako je Irák a podařilo se jí neutralizovat úsilí Pentagonu omezit dobu, po níž mají být rozmístěny americké jednotky v Bosně. V rodné Praze má Albrigtová pořád zář hvězdy, takže Václav Havel, prezident České republiky znovu letos v březnu obnovil nabídku z roku 1998, jestli by se po něm nechtěla stát prezidentem: Albrightová tvrdí, že jí to zalichotilo, ale že nemá zájem.

    Stále se diskutuje o tom, jak se chovala Albrightová během kosovské krize, což byla největší zahraničněpolitická zkouška pro prezidenta Clintona v jeho druhém období. Někteří kritikové tvrdí, že Albrightová možná vyvolala zbytečnou válku tím, že neobratně naložila s mírovou konferencí v Rambouillet, zdá se, že skutečně podcenila, jak dlouho se Miloševičovi podaří zůstat u moci. Ale její obhájci tvrdí, že k válce muselo dojít, vzhledem k Miloševičově tvrdohlavosti, a že si Albrigtová zaslouží pochvalu, že trvala na tom, aby si americká vláda zachovala v této věci páteř.

    Navzdory tomu však vyplývá z rozhovorů s desítkami nynějších i bývalých diplomatů, odborníků na zahraniční politiku, činitelů Kongresu a dalších pozorovatelů, že Albrightová nesplnila vysoká - a možná nerealistická - očekávání, spojovaná s jejím příchodem na scénu jako první americké ministryně zahraničních věcí.

    "Nezvládla ani svou vlastní budovu, ani americkou zahraniční politiku," řekl jeden univerzitní pracovník. "Stala se poslíčkem zahraniční politiky a nebyla schopna vytvořit nový, nosný koncept."

    Už před příchodem Albrightové začínalo ztrácet ministerstvo zahraničních věcí vliv ve prospěch zejména Národní bezpečnostní rady v Bílém domě. Tyto změny odrážejí zejména rostoucí význam ekonomických otázek při tvorbě zahraniční politiky. Za Albrightové se tento proces zrychlil a ministryně má stále menší vliv. Vůbec například nemá vliv Warrena Christophera, který byl Clintonovi tak blízko, že mu každý večer před odchodem z práce poslal "noční vyrozumění" a Clinton odpověděl do druhého dne do rána. Albrightová posílá taková vyrozumění jen málokdy. Hlavní roli má nyní poradce pro národní bezpečnosti Samuel R. "Sandy" Berger, který je Clintonovým přítelem už třicet let. Například právě Berger nese odpovědnost za Clintonův velmi silně kritizovaný výrok z 24. března loňského roku, že Clinton nevyšle do Kosova pozemní vojenskou invazi. Aniž by se Berger poradil s Albrightovou, zařadil tuto větu do Clintonova projevu na poslední chvíli.

    Berger zcela zjevně řídí americkou zahraniční politiku vůči Číně. Albrightová byla v Bosně, když Berger a další členové vlády zahájili nedávno spolu s Clintonem vládní kampaň získat od Kongresu souhlas se zavedením normálních obchodních styků s Pekingem, což je jeden z hlavních zahraničněpolitických cílů americké vlády.

    Podle jednoho svědka Albrightová většinou zahajuje v Bílém domě jednání o zahraniční politice tím, že čte z připravených poznámek. Pak ale se Clinton obrací na Bergera nebo na jeho zástupce Jamese Steinberga a diskutuje o tom s nimi zásadním způsobem. "Od Albrightové se nedá čekat, že přijde se silnými argumenty," řekl tento činitel.

    Albrightová sice popírá, že by ji v Bílém domě přehlíželi ve prospěch Bergera, ale její tvrdá veřejná prohlášení jsou často v rozporu s opatrnějším přístupem, jemuž dávají přednost Berger a Clinton. Albrightová například otevřeně podporuje změnu režimu v Bagdádu. Navrhla, aby se loni v severním Iráku konala schůzka iráckých opozičních skupin. Berger - a Pentagon ho v tom podpořil - to zakázal, že by to vyvolalo od Saddáma Husajna násilnou reakci. (Jeden poradce Albrightové to sice potvrdil, ale dodal, že na tom Albrightové zas tak nezáleželo.)

    Mnohým jde na nervy, jak Albrightová často triumfálně hovoří o převaze americké moci a amerických hodnot. Uprostřed kosovské války napsal Krogh, bývalý děkan z Georgetownu, ostře útočný článek do Wall Street Journalu proti "zahraniční politice kázání a svatouškovství, kterou doprovázejí hrozby střelami Tomahawk".

    Mnozí si myslí, že nebyla Albrightová schopna vytvořit strategii, jak jednat na zmatené geopolitické scéně po ukončení studené války. Diplomati si stěžují, že má Albrightová příliš úzké zájmy a soustřeďuje se především na svou rodnou Evropu. V jiných oblastech je nejistá a spoléhá na texty, které jí píší poradci.

    Během jedné schůzky měla Albrightová vážně varovat jednoho ministra zahraničních věcí, avšak schůzka prý měla úplně opačný efekt, protože si Albrightová nasadila brýle a začala mu monotónně předčítat z poznámek. Dojem, který z toho vznikl, byl ten, že je Albrightové úplně jedno, co se stane, stěžoval si jeden diplomat.

    Ovšem Albrightová a její poradci kultivují její image. Loni například požádala deník New York Times, aby o ní psal jako o "dr. Albrightové", protože má doktorát z mezinárodních vztahů. Kritikové tvrdí, že se Albrightová velmi lehce rozčílí, když ji někdo veřejně kritizuje.


    Britská rozvědka MI5 podporuje po světě tyranii

    V neděli 26. března argumentoval v týdeníku Observer bývalý šéfredaktor deníku Guardian v letech 1975 - 1995 a nynější britský výkonný ředitel International Press Institute Peter Preston, že současné úsilí britské vlády zamezit zveřejňování kritiky britských tajných služeb má neblahý podtext: ospravedlňuje to represivní režimy v mnoha částech světa, aby věznily a mučily novináře.

    Zatímco soudce Martin Stephens nedávno u londýnského soudu Old Bailey nutil Observer a Guardian, aby porušily pricipy novinářské práce, Nizar Nayyouf seděl někde, kde je to daleko méně pohodlné, a podporoval tytéž principy svým vlastním odvážným odporem.

    Dovolte mi, abych vám pověděl o Nayyoufovi a o jiných lidech, jako je on, protože, jak se zdá, že držitelé moci, kteří nad námi sedí, soudci a britský minstr vnitra Jack Straw i lidé jako je Tony Blair, na tomto slepém světě, potřebují, aby jim byla určitá fakta poněkud připomenuta. Nizar Nayyouf rediguje v Damašku časopis, jménem Sawt al-Democratiyya (Hlas demokracie), ale příliš poslední dobou nebývá v redakci. Před osmi lety ho odsoudil poslušný Nejvyšší soud prezidenta Assada na deset let nucených prací za to, že šíří "falešné" informace. Posledních sedm let strávil Nizar Nayyouf v temné cele o velikosti 2,5 krát tři metry ve vojenském vězení Palmyre v syrské poušti. Neustále je mučen. Jeho dolní končetiny mu ochrnuly. Onemocněl Hodgkinovou chorobou - ale chemoterapie mu není povolena , dokud (a to je ten nejubožejší vtip) nepodepíše prohlášení a  nepřizná, že "šířil o situaci v oblasti lidských práv v Sýrii falešné informace".

    Vím o Nizaru Nayyoufovi, protože v den, kdy soudce Stepehens v Londýně vydal svůj verdikt v případě Observeru a Guardianu, jsem byl z jedním z porotců UNESCO, kteří udělili tomu svědomí listu Sawt-al-Democratiyya výroční Světovou cenu svobody Guillerma Cana (i když Pánbůh ví, jakým způsobem se k němu dostane do pouštního vězení oněch 25 000 dolarů spojených s cenou).

    Bylo lehké rozhodnout, komu tu cenu udělit? Samozřejmě že ne. Mohli jsme ji dát Vetonu Sorroiovi, který založil první nezávislý deník v albánštině v Kosovu a vedl ho během let útlaku a měsíců války. Mohli jsme tu cenu dát deseti africkým rozhlasovým novinářům (čtyři z národa Hutu, pět z národa Tutsi, jeden Ganwa), kteří založili v Burundi rozhlasovou stanici Studio Ijambo, jejímž cílem je šířit fakta o etnickém smíření národa, pohřbeného v nevědomosti občanské války. Mohli jsme ji dát Grigoriji Paskovi, který zveřejnil informace o tom, že proniká z ruských jaderných ponorek do Japonského moře radiace, a byl za to uvězněn.

    Mám další jména z dlouhého, hrdinského seznamu. Třicet čtyři novinářů bylo loni při práci zavražděno. Deset v Sierra Leone, chytili a popravili je členové povstalecké armády, kteří nechtěli, aby byly zveřejněny informace o jejich zvěrstvech, šest na troskách Jugoslávie, pět v Kolumbii (tam pracoval šéfredaktor Guillermo Cano, než ho zavraždili členové narkomafií). V nové zprávě International Press Institute za rok 1999 jsou informace o "tisících případů útoků, věznění, zmizení, pronásledování, zastrašování a cenzury, jejímž cílem je potlačit volný proud informací všude na světě."

    Avšak co mají mrtví či věznění reportéři co společného s žádostí britské policie, aby jí listy Guardian a Observer odevzdaly požadované dokumenty, totiž e-mailové adresy a poštu od Davida Shaylera, bývalého pracovníka britské rozvědky, který emigroval do Francie a odhaluje postupně odtamtud nedostatky britských tajných služeb?

    Toto je přece britská fraška a nikoliv tragédie prezidenta Assada. Toto je Británie, nikoliv Sýrie.

    Martin Bright, reportér, jehož práce o Shaylerově případě tak rozhněvala britskou rozvědku, je ale povinován dodržovat pracovní zásady (code of practice), které vynucuje britská Press Complaints Commission, Komise pro stížnosti na tisk. Totéž platí o jeho šéfredaktorovi i o šéfredaktorovi deníku Guardian. Všichni dali svůj profesionální slib, že budou dodržovat patnácté ustanovení těchto pracovních zásad: všichni přijímají "morální povinnost chránit důvěrné zdroje informací". Tuto povinnost obsahují všechny slušné pracovní zásady novinářů po celém světě. Tato povinnost je partnerem závažného příslibu britské vlády (v článku č. 10 Evropské konvence pro lidská práva) dovolit vám, občanu a čtenáři, "přijímat a dál sdělovat informace a myšlenky bez zásahů státních úřadů". Noviny nejsou služkou britské vlády. Reportéři tady nejsou a nemohou být proto, aby posluhovali policii. Jakmile jsou jednou zveřejněny zdroje informací (a jednou jsem se na takovém zoufalém fiasku podílel) příliv informací vyschne a právo veřejnosti vědět odumře.

    A tak požadavky, které jsou nyní činěny na Observer a Guardian nejsou v principu vůbec triviální. Předejte nám své zápisníky. Dovolte rozvědce, aby vyšetřila, co máte v počítačích. Dejte nám původní dopisy a zprávy - ne proto, že bychom nevěděli, co v nich je, ale protože se nám to hodí, až budeme chtít někoho soudně stíhat. Jaký signál to ale vysílá zdrojům jiných informací? Samozřejmě zmrazující. Nedůvěřujte žádným novinám, protože nakonec vždycky přijde státní moc se soudně ověřeným příkazem, abychom dokumenty vydali.

    Je to strašlivý signál, jaký nemůže vysílat žádná demokratická vláda - a je v tomto případě o to strašlivější, vzhledem k tomu, jak triviální materiál vláda požaduje - nechtějí se nic dovědět, jen si to chtějí potvrdit. Nepotřebují ty dopisy ani ty e-maily, jen se domnívají, že by byl o dobré je mít, pro strýčka Příhodu.

    V zahraničí je běžnější přístup tvrdých vojenských bot. Navštívily nedávno Angela Mendeze, který píše pro list Panorama v Mexiku. Otiskl zprávu o kontaktech mezi vládou a opoziční frakcí v armádě. Pozvali si ho na policejní ústředí na výslech. Jeho dům je teď pod policejním dohledem. Guvernér nyní vyhrožuje všem novinářům, kteří by se snažili na věci pracovat dál, že je bude žalovat za "destabilizaci státu".

    Už jsme to zažili mnohokrát, v Zambii, v Zimbabwe, po celém Britském společenství národů, které údajně vzhlíží k Británii a hledá v ní svůj morální vzor. Británie tvrdí, že prosazuje "etickou zahraniční politiku".

    Nejnovější výroční analýza Výboru na ochranu novinářů, Committee to Protect Journalists, jasně dokazuje, že diktátoři a utlačitelé se rychle zlepšují v metodách. Jenom hrubí tyrani - jako je třeba Kabila v Kongu - zavírají dnes novináře bez zjevných důvodů. "Sofistikovaní despoti vědí dobře, že režimy zaplatí mezinárodní cenu, pokud pravidelně vězní novináře. Namísto toho tedy dnes umlčují nezávislé sdělovací prostředky tím, že je pronásledují daňovými zákony, tvrdě je pokutují anebo jim omezují přístup k státem distribuovanému papíru či do tiskáren." Jinými slovy užívají maligních parodií západních metod - používají zbytků koloniálních zákonů a opičí se po věcech, o něž se pokoušejí státy s "lepší" pověstí. Není naprosto překvapující, že tyto taktiky se šíří nejvíce v Jugoslávii, na Ukrajině, v Bělorusku a v mnoha zemích východní Evropy. Tihle lidi sedí přímo u nás v hledišti.

    Žaloby za pomluvu, urážka soudu, soukromí mocných, autorská práva, zákon o utajovaných skutečnostech. To jsou naše, britské dary světu - a jsou využívány nemilosrdně k umlčování svobodných informací.

    Na první pohled se Tony Blair uchází o přízeň sdělovacích prostředků. Navštěvuje Ruperta Murdocha. Ale vidí Downing Street, o co jde v širším kontextu?

    Vůbec ne, když jsou zastaveny tiskárny listu Mail on Sunday uprostřed noci, jen proto, že týdeník otiskl nějakou historku od nějaké vychovatelky (z rodiny Tonyho Blaira, pozn. JČ). Jen se to pokuste otisknout, než to dostanete na ulici, budete zaškrceni. Prezident Robert Mugabe v Zimbabwe si toho dobře povšimne a využije toho, až bude hájit své "soukromí" a "soukromí" své manželky. Vůbec ne, když reportéři jako Tony Geraghty připravují dlouhé měsíce informace o tom, jak armáda dohlíží na Severní Irsko. Vůbec ne, když mladý studentský spojenec Davida Shaylera je zatčen uprostřed univerzitní přednášky a odveden zvláštním oddělením britské policie. Vůbec ne, když začnou soudy útočit na Observer a Guardian.

    Nechápu, co vyvolává u šéfů MI5 a MI6 takovou hysterii - ani proč ministr vnitra Jack Straw je jen trpně poslouchá. Buď tedy existovalo (protizákonné) spiknutí britské rozvědky usmrtit Gadáffího - anebo neexistovalo. Buď se bude konat oficiální vyšetřování tohoto případu, anebo stačí kategorická dementi Robina Cooka a už to dále nevyšňořujte. Avšak vláda zachází z touto epizodou způsobem, který se proměňuje od nekompetentnosti k šílenství. Francie odmítla Shaylera vydat do Británie pro trestní stíhání. Usoudila, že neexistuje dostatek důkazů. Britská vláda se tedy Shaylera rozhodla žalovat u civilního soudu. Těžké vojenské boty dusají.

    Co máme říci, když je slyšíme na schodech? Že to znamená další zbytečné výdaje, další dny zbytečně strávené u soudu, další dlouhé večery strávené s právníky, kteří připravují reakce, další stres pro novináře a jejich rodiny. Člověk to všechno přijme, když přijme novinářské zaměstnání. Není ale pochyb o tom, co je toho všechno účelem.

    Pronásledování, to jsou přesná slova ve zprávě Výboru na ochranu novinářů. Zastrašování, aby jiné noviny o Shaylerovi se už neodvážily psát. Všeobecná pomsta, aby se nikdo už neodvažoval zveřejnit žádné informace o interních nedostatcích v nějaké organizaci.

    Dobře! Vím (protože znám lidi, kteří to budou dělat), že se novináři nevzdají a půjdou do této nutné bitvy. Ale je mi špatně ze slepoty této údaj ně liberální, údajně reformní vlády, který vyžaduje, aby se takovéto bitvy konaly. Protože staří deprimující diktátoři - premiéři Malajska a Singapuru, generálové v Barmě, prezidenti Srbska a Běloruska - si toho všichni velmi pečlivě všímají. Jejich tisk a jejich televize fungují ve velmi mrazivém klimatu. Tito diktátoři a mnozí jiní se stále ještě snaží uzavírat silnice v naší globální vesnici. A co řeknou, když je navštíví naši velvyslanci? Ale milý pane, proč se tak rozčilujete? Vždyť my neděláme nic jiného, než co děláte vy sami.

    Svobodná novinářská práce má mnoho nejrůznějších charakteristik. Často je primitivní a špinavá a cynická. Ale ve svobodné společnosti je také naprosto nezbytná, je jako pupeční šňůra. Hovořil snad Tony Blair o Grigoriji Paskovi a o radiaci v Japonském moři, když se v minulých dnech bratřil s Putinem? Samozřejmě že ne. Takové záležitosti by mohly narušit přátelské styky. Měl by však Blair vědět o Paskově nebojácné činnosti, stejně tak jako by měl vědět o malé cele Nizara Nyyoufa - protože Blair údajně hovoří za zemi, která pěstuje a zosobňuje hodnoty civilizace. Samozřejmě: a souvislosti tohoto základního principu jsou jasné.

    Svoboda je oceán a nikoliv jen několik zamrzlých rybníků, zahalených v mlze.


    Český příspěvek k pozorování planetek v roce 1999

    Že jsou u nás dobré výzkumné projekty, možná leckdo tuší, ačkoliv se o nich ve sdělovacích prostředcích moc nehovoří. Zde bychom chtěli naši veřejnost informovat o jednom oboru astronomie. Možná vás bude zajímat následující statistika pozorování planetek, kterou na základě publikovaných dat sestavil japonský astronom S. Nakano. Ukazuje, jaké postavení ve světovém měřítku zaujímaly v minulém roce jednotlivé hvězdárny v oblasti astrometrie planetek (pojem vysvětlen níže). Na úvod si však připomeňme některé pojmy.

    O planetkách

    Ve sluneční soustavě dominuje Slunce. Okolo Slunce obíhá několik planet - Merkur, Venuše, naše Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a obvykle se k nim počítá i Pluto. Kromě toho je ve sluneční soustavě i spousta drobnějších těles, jako jsou měsíce planet, planetky, komety, meteoroidy.

    Planetky (též zvané asteroidy) jsou pevná tělesa obvykle nepravidelných tvarů. Největší z nich je Ceres o průměru asi 900 km. Jsou i planetky, které naopak mají průměr jen několik metrů. Vlastně nelze přesně stanovit, kde je hranice mezi malou planetkou a meteoroidem. Kdybychom ze všech planetek uplácali jedno těleso, nově vzniklý objekt by měl průměr asi 1500 km, tedy méně než náš Měsíc s průměrem cca 3500 km.

    Většina planetek obíhá Slunce v tzv. hlavním pásu, který se nachází mezi Marsem a Jupiterem. Některé planetky však mají dráhy velmi eliptické (protáhlé), takže se mohou dostávat za dráhu Jupiteru, jiné naopak blíže ke Slunci než Mars. A některé planetky se přibližují i k Zemi či dráhu naší domovské planety dokonce kříží.

    Na Zemi existuje speciální odrůda lidí, kteří planetky pozorují. Pozorují a objevují. Tito astronomové měří pozice planetek na obloze (astrometrie), nebo měří jasnosti planetek (fotometrie). Astrometrická pozorování jsou důležitá pro spočtení dráhy planetky, takže pak lze s jistou přesností předpovědět, kde bude planetka v budoucnosti. Z fotometrie se pak dá určit například rotace nebo tvar planetky.

    U nás se planetkami zabývají především dvě hvězdárny: Kleť, která se zaměřila na astrometrii, a Ondřejov, kde je hlavním programem fotometrie.

    Troška statistiky

    Teď tedy k výše zmíněné statistice. V posledních dvou sloupcích tabulky uvedené na konci článku jsou pro každou stanici (hvězdárnu) uvedeny celkové počty publikovaných astrometrických pozic planetek (Total Obs.) a celkový počet objevů planetek (Total *). Je patrné, že v minulém roce dominoval program LINEAR (stanice č. 704, Lincoln Lab. ETS, USA), na jehož konto připadá 66 % všech změřených pozic a také 66 % všech objevů. Dalši tři velké vyhledávací programy (Catalina Sky Survey, LONEOS a Spacewatch, všechny v USA) mu už jen sekundovaly (na počtu měření se podílely 9 %, 8 % a 6 %). Tyto čtyři automatizované vyhledávací stanice jsou zaměřené na objevy, kdežto české hvězdárny Kleť a Ondřejov se specializují na potvrzování a další podrobné sledování a zkoumání již objevených těles.

    Kleť a Ondřejov jsou na pěkném 6. a 8. místě; co se týče počtu pozic to však znamenalo již jen příspěvek 0,6 % a 0,5 % (v počtu objevů pak 0,3 % a 0,6 %). Je tedy zřejmé, že český příspěvek k astrometrii a objevům planetek je v současnosti z globálního pohledu malý, i když tato statistika, jako ostatně každá statistika, poněkud zkresluje a zjednodušuje. (Např. nevypovídá nic o kvalitě měření, která je u obou českých stanic nadprůměrná, ani o tom, jaké objekty byly měřeny - v případě vyhledávacích stanic samozřejmě dominují měření pozic těles nejpočetnější skupiny, tedy planetek hlavního pásu, zatímco české stanice se více soustřeďují na zajímavější a cennější tělesa, zejména blízkozemní planetky - tedy tělesa přibližující se k Zemi.)

    Můžeme říci, ze český příspěvek k astrometrii planetek byl v minulém roce z globálního pohledu drobný, ale nepřehlédnutelný. I když jednoznačně dominují USA, je Česko na třetím místě, za druhým Chorvatskem (což je stanice Višnjan), v těsném závěsu za Českem je Japonsko (řada malých stanic provozovaných astronomy-amatéry). Za Ondřejov lze říci, že pro nás je 8. místo uspokojivé, neboť se v tomto případě jedná o náš doplňkový program k našemu hlavnímu, fotometrickému programu.

    Statistik různého druhu existuje více, z různých úhlů pohledu. Je zajímavé vědět, jak si vedeme v celosvětovém měřítku.

    Luděk Vašta (spolupracovník Štefánikovy hvězdárny v Praze)
    Petr Pravec (pracovník Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově)

    Pozorování a objevy planetek v roce 1999

    
    
    

    Celkem Celkem
    Poř. Čís. Hvězdárna pozorov. objevů
    -------------------------------------------------- 1 704 Lincoln Lab. ETS, NM 722.690 22.567
    2 703 Catalina Sky Survey 96.896 1.590
    3 699 Lowell Obs. LONEOS 92.343 372
    4 691 Kitt Peak-Spacewatch 62.831 5.285
    5 120 Višnjan 15.726 923
    6 046 Kleť 6.806 104
    7 106 Crni Vrh 5.594 62
    8 557 Ondřejov 5.517 199
    9 411 Oizumi 4.211 422
    10 327 Peking Obs. Xinglong 3.935 190
    11 610 Pianoro 3.476 3
    12 910 Caussols-ODAS 3.431 256
    13 426 Woomera 3.381 71
    14 118 Modra 2.997 26
    15 684 Prescott 2.519 158
    ... kráceno
    --------------------------------------------------
    Celkem 265 hvězdáren 1.101.853 34.245

    Poznámky k tabulce:
    • Na 14. místě je slovenská hvězdárna v Modre.
    • Druhý sloupeček představuje číselný kód stanice

    Slovníček

    Asteroid, planetka
    Malé těleso ve sluneční soustavě, průměr řadově několik desítek metrů až několik stovek kilometrů.
    Meteoroid
    Drobné tělísko obvykle velikosti řádově milimetrů, centimetrů až metru; při průletu zemskou atmosférou je obdivujeme jako meteor a pokud nějaký zbytek dopadne až na zem, říkáme mu meteorit.
    Hlavní pás
    Oblast mezi drahami Marsu a Jupiteru, ve které je většina planetek.
    Astrometrie
    Měření pozic (planetek)
    Fotometrie
    Měření jasnosti (planetek)

    Odkazy


    Investice a pobídky

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Pouze za včerejší odpoledne přinesla ČTK informace o pěti zahraničních firmách, které učinily rozhodnutí investovat v ČR do rozšíření výroby, či do vybudování nových závodů desítky milionů dolarů. Pět a třicet miliónů dolarů bude investováno v Kuřimi, kde Američané rozšíří výrobu konektorů a kabelových svazků. Tři a sedmdesát milionů dolarů se rozhodli investovat Japonci do rozšíření výroby barevných televizorů v Plzni. Nový závod vyrábějící hadicové spojky, sestavy a součásti klimatizace pro automobily bude za deset a půl milionu dolarů vybudován v Chomutově. Italové zveřejnili záměr investovat v mladoboleslavské Akumě dvacet pět milionů dolarů a zvažovaná investice nizozemského Philipsu do závodu v Hranicích na Moravě se odhaduje na půl miliardy dolarů.

    Agentura CzechInvest vysvětluje příliv zahraničního kapitálu vládními investičními pobídkami, obnovením privatizace a dobrou měnovou politikou. Jestliže se neustále prodlužuje seznam firem, které dospěly k přesvědčení, že je výhodné podnikat zrovna v ČR , bohužel z toho nevyplývá, že právě na dnešek velké množství našich spoluobčanů nestrávilo bezesnou noc.

    Jak se blíží termín pro podání daňového přiznání, ve zvýšené míře vnímáme, že na rozdíl od zahraničních investorů nám nehrozí žádné daňové prázdniny.

    Podniká-li někdo ve velkém, osvobodí ho vláda od cla a pomůže mu vyhledat pozemek. Kdo ovšem podniká v malém, je pobízen leda k tomu, aby řádně plnil státní kasu. Důsledkem této filosofie je zajímavý paradox: Na jedné straně pracovní místa pomalu vznikají, na straně druhé rychle mizí. Mezi informacemi o přílivu miliOnů dolarů přitom není jediná o podnikateli, který právě nyní dospěl nad daňovým přiznáním k rozhodnutí svou firmu zavřít.

    29. března 2000


    Ministr O. Motejl neodstoupí ani přes skandál s vězeňstvím

    Jaroslav Štemberk

    Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní ČT i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli jeho "slovní přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem a vůbec nevěnují pozornost skandálnímu stavu vězeňství (zřejmě čekají až na další vzpouru vězňů), kde jak se ukazuje, resort řízený O. Motejlem totálně selhává.

    Ze zpráv ČTK:

    1. PRAHA 22. března - Odsouzení, kteří mají strávit ve vězení až dva roky odnětí svobody za méně závažné trestné činy, se za brány věznic hned tak nedostanou. Generální ředitelka vězeňské služby Kamila Meclová dnes totiž rozhodla o tom, že kvůli přeplněnosti věznic do nich takto potrestaní nebudou dočasně přijímáni. Uvedla to na dotaz ČTK.

    "Generální ředitelka vězeňské služby přijala závažné rozhodnutí dočasně pozastavit příjem odsouzených osob, které nastupují z civilního života za méně závažné trestné činy a jsou odsouzeni do výkonu trestu odnětí svobody," uvedl mluvčí vězeňské služby Eduard Vacek.

    Meclová podle něj toto rozhodnutí přijala na celostátní poradě ředitelů věznic a vazebních věznic se státními zástupci. Hlavním bodem porady byla podle Vacka současná závažná situace českého vězeňství a nové trendy v řízení vězeňské služby.

    2. PRAHA 27. března - Ministr spravedlnosti Otakar Motejl se rozhodl zůstat ve své funkci, aby mohl dokončit reformu justice. Úvahy o své rezignaci zdůvodnil rozčarováním z jednání o dodatcích opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, v nichž si ODS vymohla personální obměnu vlády. Rozčarován byl také z toho, že se jeho návrhy související s reformou soudnictví setkávají s potížemi ve sněmovně.

    3. OLOMOUC 28. března - Za protiústavní označil dnes místopředseda olomouckého okresního soudu Petr Bednář rozhodnutí generální ředitelky vězeňské služby Kamily Meclové.

    "Podle jejího pokynu si budou věznice samy vybírat, koho do výkonu trestu vezmou a koho ne, přestože výkon trestu stejně jako trest nařizuje jedině soud. Jde o protiústavní a protizákonné rozhodnutí, které nás pobuřuje. Obecně lze takové jednání hodnotit i jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí," řekl dnes ČTK soudce Bednář.

    Uvedl, že Okresní soud v Olomouci dnes dostal do rukou první dvě sdělení tamní věznice, kde její vedení oznamuje, že podle pokynu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR nebyli z kapacitních důvodů přijati do výkonu trestu dva odsouzení, kteří se sami dostavili k nástupu do výkonu trestu.

    Souhlasím s citovaným názorem soudce, že jde skutečně o závažné ohrožení nezávislosti rozhodování soudů zakotvené v článcích 81 a 82 Ústavy ČR. Rozhodnutí ředitelky vězeňské služby může vést paradoxně k tomu, že pokud soudci budou ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody, budou "pro jistotu" ukládat tresty delší než dva roky i v případech, kdy by podle názoru soudce účel trestu byl splněn uložením kratšího nepodmíněného trestu, avšak soudce má za to, že z hlediska výchovného působení na pachatele trestného činu je vhodné, aby byla co nejkratší prodleva mezi uložením a výkonem trestu (např. kvůli "rozbití party" mladých delikventů). Tím se budou výkony kratších nepodmíněných trestů stále více odkládat. Pokud soudce urychleně nařídí výkon trestu, protože urychlený výkon je důležitý pro splnění účelu trestu, avšak věznice odsouzeného nepřijme, mohlo by se skutečně jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) trestního zákona (závažné jednání, kterým je mařen účel trestu, za což je stanoven trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo peněžitý trest).

    Přihlédneme-li pak k tomu, že v ČR je téměř pravidlem nepřiměřeně dlouhá doba mezi zahájením trestního stíhání a jeho pravomocným skončením, je následné odkládání výkonu trestu z důvodu nedostatečné kapacity věznic podle mého názoru opravdu skandální. Obecně přijímaným pravidlem penologie (část trestněprávní nauky, která se zabývá problematikou ukládání trestů) totiž je, že k dosažení účelu trestu, jak z hlediska individuální prevence (zamezení pachateli v pokračování nebo opakování trestného činu) , tak i z hlediska generální prevence (odrazení dalších potencionálních pachatelů od trestné činnosti), významně přispívá, je-li co nejvíce zkrácena doba mezi spácháním trestného činu a výkonem trestu.

    K čemu pak bude ministrem Motejlem připravovaná reforma trestního řádu, která má zrychlit trestní řízení (ovšem za cenu velice nákladného podstatného zvýšení kapacity trestních oddělení soudů), jestliže uložené tresty nebudou moci být rychle vykonány.

    Názory, že by větší množství trestních věcí bylo možno řešit jinými tresty, než nepodmíněným odnětím svobody, případně tzv. odklony (podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání - novela trestního řádu zákonem č. 152/1995 Sb.), nejsou zcela od věci, avšak použití těchto nástrojů trestního práva je omezené. Většina trestné činnosti v ČR je totiž páchána recidivisty, nezaměstnanými, případně cizinci, tedy majetkové tresty (propadnutí celého majetku nebo jeho části - §§ 51 a 52 tr. zákona, ev. peněžitý trest - §§ 53 a 54 tr. zákona) jsou v takových případech obtížně vymahatelné a jejich uložení naopak odsouzené zpravidla motivuje k tomu, aby se zbavovali majetku a vyhýbali legálnímu zaměstnání a většina obcí nemá vytvořeny podmínky pro výkon trestu obecně prospěšných prací (§§ 45 a 45a tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 152/1995 Sb.), proto je ukládání těchto trestů většinou nevhodné. U osob, pro které je kriminalita zdrojem obživy, či na druhé straně u bohatých pachatelů ekonomické kriminality je rovněž problematické užití tzv. odklonů (které jsou podmíněny urychlenou finanční kompenzaci poškozeným a v případě narovnání též příspěvek na obecně prospěšné účely), neboť v prvém případě může stíhaný pachatel být motivován k tomu, aby si opatřil finanční prostředky další trestnou činností, ohledně níž doufá, že nebude odhalena, a ve druhém případě svádí k přesvědčení, že ten kdo má dost peněz, může páchat trestnou činnost a "vykoupit se", bude-li odhalena.

    K tomu, aby institut podmíněného propuštění plnil svoji funkci, je nutné zlepšit výchovné působení na odsouzené v průběhu výkonu trestu a zajistit kvalitní tzv. postpenitenciální péči (náležitě kvalifikovaní a vybavení sociální kurátoři, kteří budou mít prostředky k tomu, aby zajistili tzv. resocializaci propuštěných - ubytování, zaměstnání, efektivní dohled nad způsobem života při uplatnění schopnosti pozitivně ovlivňovat propuštěného). Jinak podmíněné propuštění vede (u tzv. osob společensky nepřizpůsobivých osob prakticky vždy) k tomu, že propuštěný opět rychle zapadne do kriminogenního prostředí, způsobí svojí trestnou činností další škody a rychle se vrátí do věznice s delším trestem. Protože pro vězně není zajištěna práce, žijí na státní útraty a poškození se nikdy nedočkají náhrady škody.

    Urychlené zvýšení kapacity věznic a zajištění práce pro vězně se jeví rozhodně důležitější, než zajištění Motejlova požadavku, aby každý soudce měl vlastní jednací síň. Soudce zpravidla v jednací síni tráví podstatně méně než polovinu pracovní doby, neboť potřebuje čas i na řádnou přípravu procesů a na vyhotovování písemných rozhodnutí. Pokud soudce nemá dostatečně nastudován spis a předem promyšlen postup řízení, nemůže pak v  jednací síni působit přesvědčivě. V rychlosti nadiktovaný rozsudek, který soudce neměl čas si přečíst a opravit překlepy zapisovatelky a případné stylistické chyby, či dokonce v něm opomenul některou zákonnou náležitost, je špatnou vizitkou justice a rozhodně neposiluje důvěru účastníků ve správnost rozhodování. Pokud se i za současného stavu projdeme v pracovní době po soudních budovách, zjistíme, že málokde jsou všechny jednací síně současně obsazené. Ohledně reformy občanského procesu, kterou prosazuje ministr Motejl, souhlasím s názorem, že sice může poněkud usnadnit práci soudcům, ovšem za cenu většího zatížení účastníků (zejména finančního, neboť při zvýšené formalizaci procesu bude pro účastníka velkým rizikem, pokud se ve sporu nenechá zastupovat kvalifikovaným advokátem).

    Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní ČT i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli jeho "slovní přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem a vůbec nevěnují pozornost skandálnímu stavu vězeňství (zřejmě čekají až na další vzpouru vězňů), kde jak se ukazuje, resort řízený O. Motejlem totálně selhává. Bylo by tedy skutečně namístě, aby ministr odstoupil, neprokáže-li, že vina není na něm, ale na vládě a parlamentu, od kterých se mu nedostalo požadovaných prostředků na řešení situace.

    Názory předního českého advokáta na Motejlovu reformu justice

    Předseda České advokátní komory Karel Čermák (v úvodníku Bulletinu advokacie č. 8/99 nazvaném Reformní meditace) přístup našich politiků a legislativců k budování demokratické justice v ČR připodobňuje k budování babylonské věže.

    "Byl vypracován projekt Justiční reforma, o němž nikdo neví, k čemu má vlastně sloužit (patrně k očekávání světlých zítřků); a projekt už teď selhává na totálním zmatení jazyků, mohu-li si dovolit to tak střízlivě biblicky nazvat. Voláte cihly a dovezou vám vápno; vzkřiknete spravedlnost a pošlou vám urychlené řízení; stěžujete si na nevymahatelnost práva a dostanete vymahatelnost bezpráví; prosíte o rovný přístup k právům a kdosi odpovídá, že došel a na nový nejsou peníze, protože je zapotřebí pěti miliard na zrušení vrchních soudů, na rámy a na legislativní a jiná provizoria; potřebujete právní ochranu a předloží se vám zmateční žaloba či centrální registr závětí; očekáváte službu a moc praští vás nebo někoho jiného pendrekem po hlavě a ještě vás ujistí, že to je ta nejlepší služba, jakou vám může poskytnout." Při neexistenci dlouhodobé koncepce právní politiky nelze podle Čermáka očekávat jiný výsledek, než že "po zničující legislativní smršti zůstane legislativní spoušť".

    Po reminiscencích na ministra spravedlnosti Čepičku a jeho náměstky, jakož i jejich nástupce, které v něm současné ministerstvo spravedlnosti vyvolává, Čermák zdůrazňuje:

    "Co to tedy vlastně je ta čertovská právní politika?

    Stav, který chceme dosáhnout, je, doufejme, stav převážně dobrovolné úcty k jistým základním mravním hodnotám a tím i respektu k právu. Tomu se totiž říkává rule of law neboli po našem právní stát.

    Co se má a musí dělat, aby se toho dosáhlo? Poskytovat ochranu právům. Až potud je to jasné. Teď přijdou úkoly právní politiky. So je to ochrana práv? Kým, komu, jak a v jakém rozsahu či pořadí ochranu poskytovat? Třeba i nuceně a preventivně? Někdy i zadarmo?. A máme zde desítky otázek k rozhodnutí, ale i desítky vzorů pro rozhodování."

    Dále autor úvahy nastiňuje některé otázky, které by při reformě justice měly být řešeny a shrnuje:

    "A právní politika radši ani nedutá. Možná se jí nechce říct, jak na nějaký spravedlivý proces, rovnost zbraní nebo evropskou integraci kašle. To by ostatně u nás bylo sociálně, konzervativně, liberálně, opozičně i koaličně tradiční.

    Až si tohle všechno srovnáme v hlavě, až si to prodiskutujeme, až se přestaneme zmítat mezi primitivním liberalismem a hrubým etatismem, až právní politika promluví, tak můžeme začít dělat reformu justice a novely soudních řádů. Pak se možná ukáže, že soudnictví, ba ani soudní moc sama, není nějaký pupek světa, který je tu sám od sebe a pro sebe a k tomu, aby neměl resty, stůj co stůj, padni komu padni, a hlavně aby se při tom nemusel zdržovat nějakou spravedlností. Do té doby budeme jako v tom starověkém Bábelu volat maltu a někdo nám hodí cihlu, a to ještě nejspíš na hlavu z bortícího se horního poschodí. ...

    Nejhorší ovšem je, že strůjci všelijakých reforem u nás, jakož i jiní urychlovači urychlení, jsou už odjakživa nejen bezmezně ješitní, ale i příslovečně pilní, čímž mám na mysli přísloví pilný jako mol na rozdíl od medonosné včelky. ... takže se, dámy a pánové právníci, zejména vy mladší, připravte radši už teď na nové polykání andělíčků a mocný odraz od dna."


    Ještě jednou ke Kosovu

    P. Možný

    Vážený pane Žurku, (BL 29.3.2000) je zvláštní, jak si lidé pamatují tytéž události odlišně podle toho, na čí straně se cítí být. Vaše interpretace událostí z podzimu 1998 v Kosovu je pro mne v příkrém rozporu s fakty, jak si je pamatuji z našich a světových sdělovacích prostředků (máte vy informace z jiných zdrojů?).

    Vaše interpretace:

    "Kdyz se znovu Srbove naštvali, poslali tam vojaky , a zacali obsazovat hranicni oblasti, cimz zrusili zasobovani UCK, muselo NATO nejak UCK zachranit. Proto zrejme zacalo bombardovani. Cele jednani bylo zasterka."

    Samozřejmě nevím tak jistě jako vy, zda celé jednání mezi západními státy a Jugoslávií bylo či nebylo zástěrkou, ale rozhodně jsem nikdy neměl dojem, že by NATO začalo bombardovat Srbsko proto, že armáda Jugoslávie obsazuje pohraniční oblasti a odřezává zásobování UCK a už vůbec ne proto, aby UCK zachránilo. Pamatuji si, že ještě mnoho týdnů před zahájením náletů přicházely z Kosova otřesné (pro mne tedy zcela) zprávy o tom, že tam řádí polovojenské bandy ozbrojených mužů, kteří když ne pod přímou ochranou tedy přinejmenším za pasivního přihlížení policie a vojska vraždí civilisty, včetně žen a dětí, vypalují domy a vyhánějí tisíce lidí z míst, kde jejich předkové žili mnoho set let a které zcela legitimně považují za svůj domov.

    Stát, která nemá schopnost nebo vůli ochránit své civilní obyvatelstvo před hromadným zločinem, nemůže přece očekávat, že k němu bude toto obyvatelstvo loajální a nebude se snažit převzít ochranu do vlastních rukou. Předpokládám, pane Žůrek, že kdyby vaši rodinu měla přepadnout skupina vraždících ozbrojenců, a vy věděl, že obracet se o pomoc na policii je zcela marné, považoval byste za své základní právo bránit sebe své blízké sám.

    Zásah ozbrojených sil jsem tedy vnímal jako snahu ukázat, že zločiny proti civilnímu (!!!) obyvatelstvu vlastního státu nejsou vnitřní záležitostí tohoto státu. Upřimně říkám, že kdyby se stalo, a zde v Česku začaly skupiny fanatiků vyvražďovat a vyhánět z domovů mé spoluobčany kvůli jejich rase, národnosti či jiného podobného důvodu a kdybych viděl, že naše vláda nemá schopnost nebo vůli tomuto zločinu bránit, pak bych přivítal zásah zahraničních sil, protože práva a utrpení jednotlivce jsou pro mne osobně mnohem důležitější než státní suverenita.

    Vaše slova:

    "Drzost je drzost. Uz jsem videl ledaco, ale nutit cloveka, aby mel ruce v kapsach, kdyz ho podrezavaji, to je vrchol."

    Přesně těmito slovy může zdůvodňovat svůj ozbrojený odpor proti srbským ozbrojeným silám i UCK, nebo ne? Nevím, zda máte v rukou nějaká jiná čísla, ale podle informací, publikovaných v médiích, bylo před zahájením bombardování NATO podřezáváno v Kosovu řádově více kosovských Albánců než kosovských Srbů.

    Zažil jsem co je totalita a nyní zažívám co je demokracie. Demokracii dávám, přes všechnu její nedokonalost, jednoznačně přednost. Věřím, že až v Srbsku jednou nebude totalita a vznikne tam demokracie bude to znamenat rozhodující obrat ve vztazích mezi lidmi i národy, žijícími na území bývalé Jugoslávie.


    Ještě jednou o Bohu

    Vlasta Leporská

    Připojuji se k diskusi "o Bohu" jako obvykle s jistým zpožděním, neboť mé chronické zaneprázdnění mi nedovoluje produkovat tolik příspěvků do Blistů, kolik bych si přála. Někdy však může být takové zdržení výhodou. Můj příspěvek tak přichází až po té, co se přehnala smršť názorů Motl/Cihelková a rovněž se míjí s úvahami "filosofové víděňského kruhu"...

    Já bych se chtěla vrátit k původnímu námětu jak byl navozen sporem Lipšanský vs. Juliana (ještě dříve Juliana vs. Čulík) se zvláštním zřetelem k tzv. "bohabojnosti", jak se o ní zmínil ve svém příspěvku pan Pinkava. Svůj názor v otázce transcendentna jsem již kdysi formulovala v diskusi na podobné téma (věda vs. pavěda), která proběhla v Neviditelném psu. Nejsem si jistá, zda jsou tyto stránky v archivu Psa nyní dostupné. Pokusím se tam řečené stručně reprodukovat:

    Okolní svět vnímáme prostřednictvím našich smyslů, jejichž detekční schopnost je velmi omezena. Je toho tedy zřejmě mnoho, co nám smysly nezprostředkují, takže náš takto získaný obraz světa je nutně pouhým výsekem skutečné reality (jistí škarohlídové dokonce tvrdí, že nás smysly klamou...) Náboženské systémy se snaží tuto naši omezenost překonat a zprostředkovat nám (bohužel ne vždy šťastným způsobem) vyšší realitu. Úkol je to velmi obtížný, takže ne vždy se to daří, (špatné pochopení věcí, záměrná dezinterpretace) a navíc je tato snaha narušována zneužíváním náboženství pro mocenské účely, což v očích přemýšlivých lidí náboženství diskredituje.

    Přírodní vědy se sice snaží také překonat smyslovou omezenost, např. použitím přístrojů, které naše smysly jaksi "nastaví" a výsledky pak vyhodnocují exaktními metodami (alespoň poctiví vědci), ale při svém zkoumání tak jako tak vycházejí ze "smyslového paradigmatu". Např. fyzika částic vznikla prý na podkladě toho, že kterýsi antický učenec jednou pozoroval hromadu písku a na základě toho dospěl k závěru, že hmota musí sestávat z nejmenších, dále nedělitelných částic. A tak fyzikové všech generací urputně hledají nejmenší nedělitelnou entitu a dělí a dělí a dělí..... (že pane Motle?) Jaký div, že pak věda dochází k různým paradoxům. Pro ilustraci základního problému, který si vědci neuvědomují, si dovolím uvést jednu budhistickou bajku: jednou povolal jeden vladař skupinu slepců a zadal jim úkol, aby ohmatali slona a pak popsali, jak vypadá. Jeden slepec přistoupil ke slonovi zepředu, nahmatal chobot a řekl: "slon je úzký a dlouhý, vypadá trochu jako had". Druhý slepec našel nohu slona. Řekl: "slon vypadá jako sloup". Třetí našel ucho a řekl: "slon je placatý" atd....

    Ale přistupme k vlastnímu sporu věda vs. náboženství. Příčinou, proč je (přírodní) věda v jakési opozici vůči náboženství, je původní nesnášenlivost křesťanské církve vůči přírodovědnému bádání, jehož výsledky byly v rozporu s názory křesťanských dogmatiků. Již antický svět na počátku našeho letopočtu například věděl, že země je kulatá, že existují protinožci, rovník atd. Nastupující křesťanství se však chtělo zcela distancovat od všeho pohanského a tak zavrhlo jakékoliv znalosti, pocházející z předkřesťanských zdrojů včetně metodiky takového zkoumání. Jako zdroj všeho vědění měla sloužit křesťanskému světu Bible, takže např. středověká geografie byla volnou fabulací na biblická témata. Středověké mapy zpodobují svět nejrůznějším fantastickým způsobem, např. jako pevninu ve tvaru písmene T podle toho, že Bůh rozdělil svět rovným dílem mezi tři Noemovy syny. Na některých mapách prý byl zachycen i Ráj, situovaný ve východní části světa :-). Lze se oprávněně domnívat, že tento sektářský přístup byl v křesťanském světě etablován po Nicejském (?) koncilu v šestém století n.l., v rámci něhož křesťanství získalo mnoho rysů mocenského nástroje a na němž byla m.j. zakázána víra v reinkarnaci, která byla do té doby běžnou součástí duchovního chápání světa.

    Malichernost a dogmatismus církevních hodnostářů paradoxně prokázaly křesťanství medvědí službu - přírodní věda nakonec nezvratně prokázala neplatnost např. Geocentrismu atd., což zviklalo víru v neomylnost křesťanských autorit, potažmo zpochybnilo náboženství jako takové a přírodní vědu pasovalo (zcela neoprávněně) do role tvůrce nové kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Pro zajímavost - pokud vím, tak nikde ve světě neexistuje ateistická kultura; tzv. ateismus je záležitostí pouze evropskou resp. oblastí s původně křesťanským vlivem.

    Bohužel se zdá, že spolu s rolí "vůdčí instituce pro výklad světa a vesmíru" přejala věda, resp. řada jejích představitelů, od svého konkurenta (církví) i jistou dávku omezenosti, nesnášenlivosti a dogmatismu - viz podrážděné odmítání a ostrakizace veškerých alternativních přístupů k poznání, jako např. skandalizace homeopatie ze strany předsedy Akademie věd Rudolfa Zahradníka a dalších. V tomto bodě dávám tedy Janu Lipšanskému za pravdu, i když svůj názor nevhodně formuloval. Dá se namítnout, že alternativní disciplíny poskytují mnohem větší prostor různým podvodníkům a šarlatánům, než disciplíny exaktní, ale ani to není důvod k čisté doktrinářskému odmítání jiných přístupů a metod poznání.

    Hlavní motivací proč napsat tento článek pro mě ale nebyla potřeba sdělit svůj obecný názor v otázkách víry nebo vědy. Přivedlo mě k tomu vyjádření Václava Pinkavy v rámci této diskuse: "věřící lidé (=příslušní k nějaké konfesi) jsou hodnější, odpovědnější a morálnější než ateisté, protože mají strach, že když budou hřešit, přijdou po smrti do pekla." Aneb "proč by se někdo měl chovat mravně, když nemusí...." Ráda se chopím příležitosti polemizovat s tímto zcela zcestným a i dost nebezpečným názorem (=mravnost lze docílit strachem).

    Velkým problémem křesťanství (ale i judaismu a zejména islámu) je právě charakteristika Boha jako zastrašující autority (bohužel převažující nad tvrzením, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu). Člověka lze odvrátit od určitého jednání zastrašením, ale neodstraní se tím jeho vnitřní potřeba takové činnosti, takže využije první příležitosti, která se mu naskytne, aby udělal, co ho těší. V případě tak všeobecné a abstraktní hrozby jako je peklo lze použít řadu způsobů, jak své špatné konání "překvalifikovat" na správné. Dále pan Pinkava stejně jako řada dalších lidí mylně ztotožňuje křesťanství s desaterem přikázání. Naprosto pomíjí ústřední myšlenku křesťanství a tou je postava Krista spasitele, který snímá všechny hříchy z těch, kteří se k němu přikloní a přijmou jeho oběť, podstoupenou na kříži. Je tedy hlubokým omylem domnívat se, že náboženství řeší především otázku morálky. Dokládá to mimo jiné i např. spor Jana Husa s církví ve věci mravních poklesků katolických kněží tehdejší doby (vlastně i samotný fakt, že k nim docházelo). Četla jsem názor jistého křesťana, který upozorňuje na to, že věřící často příliš spoléhají na odpuštění a vykoupení svých hříchů skrze Ježíše Krista, takže si příliš nedělají strarosti s morálkou. Ohlédneme-li se do minulosti, vidíme, že v křesťanské Evropě docházelo ke zločinům, násilí a intrikám jako všude jinde a ve všech dobách, takže ani hrozba peklem hříšníky neodradila. Přesvědčení konzervativně orientovaných lidí, že "pořádek" mezi lidmi se dá docílit strachem a násilím vede velmi často k nesprávnému použití donucovacích prostředků nebo k jejich zneužití ke zcela jiným účelům (pokud vůbec původní úmysl byl ušlechtilý).

    Skutečná mravnost se zakládá na poznání a přijetí dobra jako principu. Komu připadá toto tvrzení pošetilé a prakticky nerealizovatelné, ten ať si uvědomí, že určité povědomí o tom, co je dobré a správné má každý člověk - i zločinec. Je to ostatně i základ pojmu tzv. "přirozeného práva". Východní náboženství, zvláště budhismus, přinášejí mnohem uspokojivější výklad fungování světa včetně mravních otázek, než křesťanství. Každý živý tvor je součástí vesmírného celku a ublížit kterékoliv jeho části znamená ublížit sobě. Dále karmický princip hlásá, že každý špatný čin zatěžuje naši karmu = tedy opět chováme-li se špatně, škodíme zejména sami sobě. Řekla bych, že tento "automatismus" je mnohem silnější a lepší motivace k mravnosti, než strach před přísnou vyšší autoritou, která nás bude soudit a nakonec potrestá, uzná-li za vhodné. Odpovídám tedy panu Pinkavovi na otázku: "Proč by se člověk měl chovat mravně, když nemusí?" Protože to má smysl! A když už jinak nedáte a neumíte si představit fungování světa bez odplaty za špatné činy - je zde přece mechanismus příčiny a následku. Ač se to nezdá, hodně nepoctiví lidé nebývají skutečně šťastní z nejrůznějších důvodů a jejich jednání se jim v dlouhodobé perspektivě tak či onak vymstí. Tady si dovolím malou odbočku - tuším Juliana jednou v souvislosti s Václavem Havlem poznamenala, že když se někdo rozhodne být dobrý, musí být dobrý absolutně. Havel hlásá morálku (a vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí) a jistě se snaží svým ideálům dostát, ale není dost důsledný a občas se svým zásadám zpronevěří, což je jeho hlavní problém. Souhlasím s názorem, že když už se někdo rozhodne pro dobro, nesmí se ani trochu odchýlit - tedy vždy a za všech okolností musí jednat v souladu se svým svědomím. Opravdu mám zkušenost, že když je někdo "v zásadě dobrý", ale občas akceptuje nějaké pokušení nebo projeví určitou slabost, tak se mu to tvrdě vymstí, zatímco opravdovému darebákovi to projde. Právě tohle je příčinou malomyslnosti mnoha lidí a vede k přesvědčení, že "svět je veskrze zkažený...".

    Vyslovila jsem názor, že hlavním smyslem náboženství není udržovat morálku společnosti. Opravdu ne. Mravní zásady jsou jen součástí, jakousi podmnožinou náboženských systémů, spolu se životosprávou, hygienickými předpisy a dalšími pravidly, které mají pomáhat věřícímu zvládat každodenní všední život. Hlavní poslání náboženství je právě připomínat existenci a udržovat kontakt s vyšší realitou, která je různými systémy nazývaná různě - Bůh, Alláh, Velká prázdnota, Tao atd.. (uvažuji jen známé monoteistické systémy) Zatímco stará východní učení se soustřeďují zejména na komplikovaný výklad vesmírných duchovních principů, (složitost výkladu je nicméně adekvátní složitosti tématu), pozdějsí náboženské systémy počínaje judaismem se již uchylují k jistým zjednodušením a zkreslením pro lepší pochopení (a hlavně přijetí) i prostými věřícími. Právě tyto kladou větší důraz na definici oněch "světských" pravidel pro každodenní život lidí na úkor jejich chápání vyšších principů (a vzbuzují tak mylné dojmy v panu Pinkavovi). Vyvrcholením tohoto dekadentního trendu se zdá být islám, který v podstatě nepřináší žádný výklad světa ani jiný jednotící princip, jen do detailu upravuje každou minutu života svých věřících (když to přeženu). Samo slovo islám znamená povinnost (muslimem se prý člověk stane jednoduše - stačí třikrát za sebou říci "Alláh je velký"). Je tedy třeba rozlišovat mezi duchovností a religiozitou, protože některé konfese jsou opravdu velmi problematické a pro věřící spíš zavádějící. Z hlediska psychiky člověka přináší kterákoliv řádná duchovní cesta vnitřní klid, správnou hodnotovou orientaci, duševní stabilitu a pocit smyslu života a jeho naplnění.

    V jedné věci ve velmi hrubých obrysech lze však s panem Pinkavou souhlasit - absence jakéhokoliv duchovního cítění může vést k různým formám necitelnosti a cynismu. To se ovšem netýká automaticky každého, kdo se považuje za ateistu. Dovolím se oklikou vrátit zpět k vědě, kde se odklon vědců od náboženského vnímání světa projevuje například nedostatkem úcty k živým tvorům, který jim dovoluje používat pokusná zvířata. Nechci se pouštět do polemik, zda je život člověka cennější než život zvířete a kolik spotřebovaných zvířat zachrání kolik lidských životů. Chci poukázat na samotný fakt, že živí tvorové jsou vnímáni jako MATERIÁL k pokusným účelům. Onehdá jsem viděla v televizi reportáž z pobytu francouzských vědců u jednoho sibiřského jezera za polárním kruhem, kde prováděli výzkum. Krajina to byla velmi nehostinná, takže i rostlin a zvířat tam bylo málo a vědci si stěžovali, že v jezeře je málo ryb - za celý den jich prý ulovili jen šestnáct... Rozumějte - měli málo "materiálu" k laboratorní analýze. Nakonec zřejmě nějaký statisticky významný vzorek dali dohromady a své výsledky prezentovali na kameru takto: .. v jezeře žijí ryby velké (záběr), menší (záběr) i úplně malé (záběr). Také se zmínili o zjištěném rybím kanibalismu - větší ryby měly v žaludku kosterní zbytky malých. Tito vědci tedy vyhubili nezanedbatelnou část vzácné rybí populace v tomto jezeře - nádherné, úžasné, houževnaté tvory, kteří dokázali přežít v nepříznivých podmínkách drsné sibiřské krajiny, aby zjistili fakta, která mohli získat např. pozorováním života ryb pomocí kamery, případně s užitím jiné vyspělé techniky.

    Další věc, kterou platí věda své odtržení od transcendentna, je určitá pošetilost (v lepším případě) v zaměření na cíle svého snažení. Namátkou uvedu slavné klonování ovcí. Téměř v každém článku o klonování, který jsem četla, je shrnuta řada argumentů, proč příroda upustila od klonování jako způsobu reprodukce vyšších organismů. Nesnaží se tedy výkvět genetiků vlastně o nesmysl - o postup, který byl z různých důvodů shledán pro vyšší organismy nefunkční? Proč si žádný z vědců tuto otázku nepoloží?

    Při čtení tohoto článku jistě mnohým vyvstává otázka: "Dobře, mé smysly jsou nedokonalé, moje schopnost poznávat skrze ně pravou realitu nedostatečná. Co s tím? Mám snad začít slepě věřit něčemu, o čem mám pochybnost, zříci se svého vlastního úsudku a kritického myšlení ve prospěch něčí interpretace skutečnosti, kterou není možné si ověřit?" V duchovní literatuře se jako jedna z možností překročit práh smyslového vnímání doporučuje meditační technika. Stará východní náboženství (opět na rozdíl od již zmiňovaných pozdějších) nevyžadují v zásadě slepé následování proroků, ale pokládají za samozřejmé dosažení duchovního růstu prostřednictvím osobní zkušenosti. Zajímavé výsledky v tomto směru prezentuje např. v úvodu svého díla autor "Pěti Tibeťanů" a nedá mi nezmínit se v této souvislosti o spisovatelovi a hedonikovi Páralovi, který podle všeho již několik let dává přednost intenzivní zenové meditaci v ústraní před rauty a recepcemi. Mezi mystiky a duchovní učitele patřil i známý český fotograf František Drtikol. Považuji však za nutné upozornit, že duchovní růst je velmi dlouhodobá a pracná záležitost, vyžadující mnoho let trvající úsilí. Závěrem bych si ještě dovolila doporučit zájemcům o tuto problematiku pozoruhodnou knihu "Hovory s Bohem", Neale Donald Walsch, nakladatelství Pragma 1998.

    P.S: poznámka pro Julianu: duchovno nemusí být v rozporu s vědeckou prací - známá mystička Míla Tomášová je povoláním mikrobiolog ...


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|