Co je nového v České republice

Neprekvapuje me ze to Laufera ani Vycitala moc netrapi. Maji hosi jine problemy...

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

argumentuje v deníku Washington Post dne 28. března 2000 John Lancaster na tomto místě. Článek shrnujeme.

V lednu 1997, kdy se stala ministryní zahraničních věcí, byla Madeleine Albrightová na vrcholu své slávy: byla to pádně hovořící bývalá profesorka z Georgetown University, o níž bylo známo, že nosí obří brože a že civí výhrůžně tak dlouho na diktátory, až se vzdají. Dnes je vliv Madeleine Albrightové velmi oslaben. Ochromily ho soupeřící instituce a Bílý dům a také šířící se kritika jejího nediplomatického, často školometského stylu vystupování.

Na americkém ministerstvu zahraničních věcí považuje mnoho profesionálních diplomatů Albrightovou za nejistou a nevýraznou osobu, která se rychle rozčílí a je posedlá svým veřejným image. Oleje do ohně antipatií proti Albrightové přilevá kroužek vůči ní velmi ochranářských poradců, zejména James Rubin, její mluvčí a dávný důvěrník. Tito poradci prý slouží daleko více zájmům Albrightové než zájmům instituce, která ji zaměstnává.

Albrightová se sice snažila vysvětlovat zahraniční politiku obyčejným Američanům a pěstovat si přátelské styky s významnými poslanci, jako je předseda senátního výboru pro zahraniční styky Jesse Helms, ale k zvýšení velmi omezeného rozpočtu amerického ministerstva zahraničí to nevedlo.

"Myslím, že Albrightová není zrovna efektivní," řekl Peter F. Krogh, bývalý děkan Školy pro zahraniční službu na Georgetown University, který zaměstnal Albrightovou na své fakultě v roce 1982 a kdysi ji velmi fandil. "Ztratil jsem v ní důvěru, když začala poučovat svět."

Albrightová však zaznamenala mnohé úspěchy, například když se jí podařilo přesvědčit telefonováním mnoho poslanců, aby schválili konvenci o chemických zbraních, kterou se v Senátu nepodařilo prosadit jejímu předchůdci na ministerstvu zahraničí Warrenu Christopherovi. A jejím asi největším triumfem bylo, že se jí podařilo přesvědčit Rusko a pak Senát, aby bylo rozšířeno NATO do bývalých komunistických zemí střední Evropy.

I její kritikové uznávají, že Albrigtová, která se narodila v Československu a uprchla před Hitlerem a Stalinem, má silný vnitřní kompas ohledně demokracie a lidských práv. Důsledně se zasazovala za použití vojenské síly v humanitárních krizích a v konfliktech s "teroristickými státy", jako je Irák a podařilo se jí neutralizovat úsilí Pentagonu omezit dobu, po níž mají být rozmístěny americké jednotky v Bosně. V rodné Praze má Albrigtová pořád zář hvězdy, takže Václav Havel, prezident České republiky znovu letos v březnu obnovil nabídku z roku 1998, jestli by se po něm nechtěla stát prezidentem: Albrightová tvrdí, že jí to zalichotilo, ale že nemá zájem.

Stále se diskutuje o tom, jak se chovala Albrightová během kosovské krize, což byla největší zahraničněpolitická zkouška pro prezidenta Clintona v jeho druhém období. Někteří kritikové tvrdí, že Albrightová možná vyvolala zbytečnou válku tím, že neobratně naložila s mírovou konferencí v Rambouillet, zdá se, že skutečně podcenila, jak dlouho se Miloševičovi podaří zůstat u moci. Ale její obhájci tvrdí, že k válce muselo dojít, vzhledem k Miloševičově tvrdohlavosti, a že si Albrigtová zaslouží pochvalu, že trvala na tom, aby si americká vláda zachovala v této věci páteř.

Navzdory tomu však vyplývá z rozhovorů s desítkami nynějších i bývalých diplomatů, odborníků na zahraniční politiku, činitelů Kongresu a dalších pozorovatelů, že Albrightová nesplnila vysoká - a možná nerealistická - očekávání, spojovaná s jejím příchodem na scénu jako první americké ministryně zahraničních věcí.

"Nezvládla ani svou vlastní budovu, ani americkou zahraniční politiku," řekl jeden univerzitní pracovník. "Stala se poslíčkem zahraniční politiky a nebyla schopna vytvořit nový, nosný koncept."

Už před příchodem Albrightové začínalo ztrácet ministerstvo zahraničních věcí vliv ve prospěch zejména Národní bezpečnostní rady v Bílém domě. Tyto změny odrážejí zejména rostoucí význam ekonomických otázek při tvorbě zahraniční politiky. Za Albrightové se tento proces zrychlil a ministryně má stále menší vliv. Vůbec například nemá vliv Warrena Christophera, který byl Clintonovi tak blízko, že mu každý večer před odchodem z práce poslal "noční vyrozumění" a Clinton odpověděl do druhého dne do rána. Albrightová posílá taková vyrozumění jen málokdy. Hlavní roli má nyní poradce pro národní bezpečnosti Samuel R. "Sandy" Berger, který je Clintonovým přítelem už třicet let. Například právě Berger nese odpovědnost za Clintonův velmi silně kritizovaný výrok z 24. března loňského roku, že Clinton nevyšle do Kosova pozemní vojenskou invazi. Aniž by se Berger poradil s Albrightovou, zařadil tuto větu do Clintonova projevu na poslední chvíli.

Berger zcela zjevně řídí americkou zahraniční politiku vůči Číně. Albrightová byla v Bosně, když Berger a další členové vlády zahájili nedávno spolu s Clintonem vládní kampaň získat od Kongresu souhlas se zavedením normálních obchodních styků s Pekingem, což je jeden z hlavních zahraničněpolitických cílů americké vlády.

Podle jednoho svědka Albrightová většinou zahajuje v Bílém domě jednání o zahraniční politice tím, že čte z připravených poznámek. Pak ale se Clinton obrací na Bergera nebo na jeho zástupce Jamese Steinberga a diskutuje o tom s nimi zásadním způsobem. "Od Albrightové se nedá čekat, že přijde se silnými argumenty," řekl tento činitel.

Albrightová sice popírá, že by ji v Bílém domě přehlíželi ve prospěch Bergera, ale její tvrdá veřejná prohlášení jsou často v rozporu s opatrnějším přístupem, jemuž dávají přednost Berger a Clinton. Albrightová například otevřeně podporuje změnu režimu v Bagdádu. Navrhla, aby se loni v severním Iráku konala schůzka iráckých opozičních skupin. Berger - a Pentagon ho v tom podpořil - to zakázal, že by to vyvolalo od Saddáma Husajna násilnou reakci. (Jeden poradce Albrightové to sice potvrdil, ale dodal, že na tom Albrightové zas tak nezáleželo.)

Mnohým jde na nervy, jak Albrightová často triumfálně hovoří o převaze americké moci a amerických hodnot. Uprostřed kosovské války napsal Krogh, bývalý děkan z Georgetownu, ostře útočný článek do Wall Street Journalu proti "zahraniční politice kázání a svatouškovství, kterou doprovázejí hrozby střelami Tomahawk".

Mnozí si myslí, že nebyla Albrightová schopna vytvořit strategii, jak jednat na zmatené geopolitické scéně po ukončení studené války. Diplomati si stěžují, že má Albrightová příliš úzké zájmy a soustřeďuje se především na svou rodnou Evropu. V jiných oblastech je nejistá a spoléhá na texty, které jí píší poradci.

Během jedné schůzky měla Albrightová vážně varovat jednoho ministra zahraničních věcí, avšak schůzka prý měla úplně opačný efekt, protože si Albrightová nasadila brýle a začala mu monotónně předčítat z poznámek. Dojem, který z toho vznikl, byl ten, že je Albrightové úplně jedno, co se stane, stěžoval si jeden diplomat.

Ovšem Albrightová a její poradci kultivují její image. Loni například požádala deník New York Times, aby o ní psal jako o "dr. Albrightové", protože má doktorát z mezinárodních vztahů. Kritikové tvrdí, že se Albrightová velmi lehce rozčílí, když ji někdo veřejně kritizuje.

Pozorování a objevy planetek v roce 1999

                                 Celkem   Celkem

Poř. Čís. Hvězdárna              pozorov. objevů

--------------------------------------------------
  1  704  Lincoln Lab. ETS, NM   722.690  22.567

  2  703  Catalina Sky Survey     96.896   1.590

  3  699  Lowell Obs. LONEOS      92.343     372

  4  691  Kitt Peak-Spacewatch    62.831   5.285

  5  120  Višnjan                 15.726     923

  6  046  Kleť                     6.806     104

  7  106  Crni Vrh                 5.594      62

  8  557  Ondřejov                 5.517     199

  9  411  Oizumi                   4.211     422

 10  327  Peking Obs. Xinglong     3.935     190

 11  610  Pianoro                  3.476       3

 12  910  Caussols-ODAS            3.431     256

 13  426  Woomera                  3.381      71

 14  118  Modra                    2.997      26

 15  684  Prescott                 2.519     158

... kráceno

--------------------------------------------------

    Celkem 265 hvězdáren       1.101.853  34.245

• Na 14. místě je slovenská hvězdárna v Modre.
  
• Druhý sloupeček představuje číselný kód stanice

Slovníček

Asteroid, planetka

Malé těleso ve sluneční soustavě, průměr řadově několik desítek metrů až několik stovek kilometrů.

Meteoroid

Drobné tělísko obvykle velikosti řádově milimetrů, centimetrů až metru; při průletu zemskou atmosférou je obdivujeme jako meteor a pokud nějaký zbytek dopadne až na zem, říkáme mu meteorit.

Hlavní pás

Oblast mezi drahami Marsu a Jupiteru, ve které je většina planetek.

Astrometrie

Měření pozic (planetek)

Fotometrie

Měření jasnosti (planetek)

Odkazy

• Kleť - http://www.klet.cz
• Ondřejov - http://www.asu.cas.cz
• Česká a slovenská jména planetek - http://planetky.astro.cz
• Planetka pro Malého prince - http://www.asu.cas.cz/cesky/new/99-01-09/ky26.htm

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Pouze za včerejší odpoledne přinesla ČTK informace o pěti zahraničních firmách, které učinily rozhodnutí investovat v ČR do rozšíření výroby, či do vybudování nových závodů desítky milionů dolarů. Pět a třicet miliónů dolarů bude investováno v Kuřimi, kde Američané rozšíří výrobu konektorů a kabelových svazků. Tři a sedmdesát milionů dolarů se rozhodli investovat Japonci do rozšíření výroby barevných televizorů v Plzni. Nový závod vyrábějící hadicové spojky, sestavy a součásti klimatizace pro automobily bude za deset a půl milionu dolarů vybudován v Chomutově. Italové zveřejnili záměr investovat v mladoboleslavské Akumě dvacet pět milionů dolarů a zvažovaná investice nizozemského Philipsu do závodu v Hranicích na Moravě se odhaduje na půl miliardy dolarů.

Agentura CzechInvest vysvětluje příliv zahraničního kapitálu vládními investičními pobídkami, obnovením privatizace a dobrou měnovou politikou. Jestliže se neustále prodlužuje seznam firem, které dospěly k přesvědčení, že je výhodné podnikat zrovna v ČR , bohužel z toho nevyplývá, že právě na dnešek velké množství našich spoluobčanů nestrávilo bezesnou noc.

Jak se blíží termín pro podání daňového přiznání, ve zvýšené míře vnímáme, že na rozdíl od zahraničních investorů nám nehrozí žádné daňové prázdniny.

Podniká-li někdo ve velkém, osvobodí ho vláda od cla a pomůže mu vyhledat pozemek. Kdo ovšem podniká v malém, je pobízen leda k tomu, aby řádně plnil státní kasu. Důsledkem této filosofie je zajímavý paradox: Na jedné straně pracovní místa pomalu vznikají, na straně druhé rychle mizí. Mezi informacemi o přílivu miliOnů dolarů přitom není jediná o podnikateli, který právě nyní dospěl nad daňovým přiznáním k rozhodnutí svou firmu zavřít.

29. března 2000

Jaroslav Štemberk

Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní ČT i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli jeho "slovní přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem a vůbec nevěnují pozornost skandálnímu stavu vězeňství (zřejmě čekají až na další vzpouru vězňů), kde jak se ukazuje, resort řízený O. Motejlem totálně selhává.

1. PRAHA 22. března - Odsouzení, kteří mají strávit ve vězení až dva roky odnětí svobody za méně závažné trestné činy, se za brány věznic hned tak nedostanou. Generální ředitelka vězeňské služby Kamila Meclová dnes totiž rozhodla o tom, že kvůli přeplněnosti věznic do nich takto potrestaní nebudou dočasně přijímáni. Uvedla to na dotaz ČTK.

"Generální ředitelka vězeňské služby přijala závažné rozhodnutí dočasně pozastavit příjem odsouzených osob, které nastupují z civilního života za méně závažné trestné činy a jsou odsouzeni do výkonu trestu odnětí svobody," uvedl mluvčí vězeňské služby Eduard Vacek.

Meclová podle něj toto rozhodnutí přijala na celostátní poradě ředitelů věznic a vazebních věznic se státními zástupci. Hlavním bodem porady byla podle Vacka současná závažná situace českého vězeňství a nové trendy v řízení vězeňské služby.

2. PRAHA 27. března - Ministr spravedlnosti Otakar Motejl se rozhodl zůstat ve své funkci, aby mohl dokončit reformu justice. Úvahy o své rezignaci zdůvodnil rozčarováním z jednání o dodatcích opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, v nichž si ODS vymohla personální obměnu vlády. Rozčarován byl také z toho, že se jeho návrhy související s reformou soudnictví setkávají s potížemi ve sněmovně.

3. OLOMOUC 28. března - Za protiústavní označil dnes místopředseda olomouckého okresního soudu Petr Bednář rozhodnutí generální ředitelky vězeňské služby Kamily Meclové.

"Podle jejího pokynu si budou věznice samy vybírat, koho do výkonu trestu vezmou a koho ne, přestože výkon trestu stejně jako trest nařizuje jedině soud. Jde o protiústavní a protizákonné rozhodnutí, které nás pobuřuje. Obecně lze takové jednání hodnotit i jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí," řekl dnes ČTK soudce Bednář.

Uvedl, že Okresní soud v Olomouci dnes dostal do rukou první dvě sdělení tamní věznice, kde její vedení oznamuje, že podle pokynu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR nebyli z kapacitních důvodů přijati do výkonu trestu dva odsouzení, kteří se sami dostavili k nástupu do výkonu trestu.

Souhlasím s citovaným názorem soudce, že jde skutečně o závažné ohrožení nezávislosti rozhodování soudů zakotvené v článcích 81 a 82 Ústavy ČR. Rozhodnutí ředitelky vězeňské služby může vést paradoxně k tomu, že pokud soudci budou ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody, budou "pro jistotu" ukládat tresty delší než dva roky i v případech, kdy by podle názoru soudce účel trestu byl splněn uložením kratšího nepodmíněného trestu, avšak soudce má za to, že z hlediska výchovného působení na pachatele trestného činu je vhodné, aby byla co nejkratší prodleva mezi uložením a výkonem trestu (např. kvůli "rozbití party" mladých delikventů). Tím se budou výkony kratších nepodmíněných trestů stále více odkládat. Pokud soudce urychleně nařídí výkon trestu, protože urychlený výkon je důležitý pro splnění účelu trestu, avšak věznice odsouzeného nepřijme, mohlo by se skutečně jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) trestního zákona (závažné jednání, kterým je mařen účel trestu, za což je stanoven trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo peněžitý trest).

Přihlédneme-li pak k tomu, že v ČR je téměř pravidlem nepřiměřeně dlouhá doba mezi zahájením trestního stíhání a jeho pravomocným skončením, je následné odkládání výkonu trestu z důvodu nedostatečné kapacity věznic podle mého názoru opravdu skandální. Obecně přijímaným pravidlem penologie (část trestněprávní nauky, která se zabývá problematikou ukládání trestů) totiž je, že k dosažení účelu trestu, jak z hlediska individuální prevence (zamezení pachateli v pokračování nebo opakování trestného činu) , tak i z hlediska generální prevence (odrazení dalších potencionálních pachatelů od trestné činnosti), významně přispívá, je-li co nejvíce zkrácena doba mezi spácháním trestného činu a výkonem trestu.

K čemu pak bude ministrem Motejlem připravovaná reforma trestního řádu, která má zrychlit trestní řízení (ovšem za cenu velice nákladného podstatného zvýšení kapacity trestních oddělení soudů), jestliže uložené tresty nebudou moci být rychle vykonány.

Názory, že by větší množství trestních věcí bylo možno řešit jinými tresty, než nepodmíněným odnětím svobody, případně tzv. odklony (podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání - novela trestního řádu zákonem č. 152/1995 Sb.), nejsou zcela od věci, avšak použití těchto nástrojů trestního práva je omezené. Většina trestné činnosti v ČR je totiž páchána recidivisty, nezaměstnanými, případně cizinci, tedy majetkové tresty (propadnutí celého majetku nebo jeho části - §§ 51 a 52 tr. zákona, ev. peněžitý trest - §§ 53 a 54 tr. zákona) jsou v takových případech obtížně vymahatelné a jejich uložení naopak odsouzené zpravidla motivuje k tomu, aby se zbavovali majetku a vyhýbali legálnímu zaměstnání a většina obcí nemá vytvořeny podmínky pro výkon trestu obecně prospěšných prací (§§ 45 a 45a tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 152/1995 Sb.), proto je ukládání těchto trestů většinou nevhodné. U osob, pro které je kriminalita zdrojem obživy, či na druhé straně u bohatých pachatelů ekonomické kriminality je rovněž problematické užití tzv. odklonů (které jsou podmíněny urychlenou finanční kompenzaci poškozeným a v případě narovnání též příspěvek na obecně prospěšné účely), neboť v prvém případě může stíhaný pachatel být motivován k tomu, aby si opatřil finanční prostředky další trestnou činností, ohledně níž doufá, že nebude odhalena, a ve druhém případě svádí k přesvědčení, že ten kdo má dost peněz, může páchat trestnou činnost a "vykoupit se", bude-li odhalena.

K tomu, aby institut podmíněného propuštění plnil svoji funkci, je nutné zlepšit výchovné působení na odsouzené v průběhu výkonu trestu a zajistit kvalitní tzv. postpenitenciální péči (náležitě kvalifikovaní a vybavení sociální kurátoři, kteří budou mít prostředky k tomu, aby zajistili tzv. resocializaci propuštěných - ubytování, zaměstnání, efektivní dohled nad způsobem života při uplatnění schopnosti pozitivně ovlivňovat propuštěného). Jinak podmíněné propuštění vede (u tzv. osob společensky nepřizpůsobivých osob prakticky vždy) k tomu, že propuštěný opět rychle zapadne do kriminogenního prostředí, způsobí svojí trestnou činností další škody a rychle se vrátí do věznice s delším trestem. Protože pro vězně není zajištěna práce, žijí na státní útraty a poškození se nikdy nedočkají náhrady škody.

Urychlené zvýšení kapacity věznic a zajištění práce pro vězně se jeví rozhodně důležitější, než zajištění Motejlova požadavku, aby každý soudce měl vlastní jednací síň. Soudce zpravidla v jednací síni tráví podstatně méně než polovinu pracovní doby, neboť potřebuje čas i na řádnou přípravu procesů a na vyhotovování písemných rozhodnutí. Pokud soudce nemá dostatečně nastudován spis a předem promyšlen postup řízení, nemůže pak v  jednací síni působit přesvědčivě. V rychlosti nadiktovaný rozsudek, který soudce neměl čas si přečíst a opravit překlepy zapisovatelky a případné stylistické chyby, či dokonce v něm opomenul některou zákonnou náležitost, je špatnou vizitkou justice a rozhodně neposiluje důvěru účastníků ve správnost rozhodování. Pokud se i za současného stavu projdeme v pracovní době po soudních budovách, zjistíme, že málokde jsou všechny jednací síně současně obsazené. Ohledně reformy občanského procesu, kterou prosazuje ministr Motejl, souhlasím s názorem, že sice může poněkud usnadnit práci soudcům, ovšem za cenu většího zatížení účastníků (zejména finančního, neboť při zvýšené formalizaci procesu bude pro účastníka velkým rizikem, pokud se ve sporu nenechá zastupovat kvalifikovaným advokátem).

Je opravdu zarážející, že ohledně ministra O. Motejla veřejnoprávní ČT i ČRo1 jako hlavní zprávu 28.3.2000 uvedli jeho "slovní přestřelku" s předsedou poslanecké sněmovny V. Klausem a vůbec nevěnují pozornost skandálnímu stavu vězeňství (zřejmě čekají až na další vzpouru vězňů), kde jak se ukazuje, resort řízený O. Motejlem totálně selhává. Bylo by tedy skutečně namístě, aby ministr odstoupil, neprokáže-li, že vina není na něm, ale na vládě a parlamentu, od kterých se mu nedostalo požadovaných prostředků na řešení situace.

Názory předního českého advokáta na Motejlovu reformu justice

Předseda České advokátní komory Karel Čermák (v úvodníku Bulletinu advokacie č. 8/99 nazvaném Reformní meditace) přístup našich politiků a legislativců k budování demokratické justice v ČR připodobňuje k budování babylonské věže.

"Byl vypracován projekt Justiční reforma, o němž nikdo neví, k čemu má vlastně sloužit (patrně k očekávání světlých zítřků); a projekt už teď selhává na totálním zmatení jazyků, mohu-li si dovolit to tak střízlivě biblicky nazvat. Voláte cihly a dovezou vám vápno; vzkřiknete spravedlnost a pošlou vám urychlené řízení; stěžujete si na nevymahatelnost práva a dostanete vymahatelnost bezpráví; prosíte o rovný přístup k právům a kdosi odpovídá, že došel a na nový nejsou peníze, protože je zapotřebí pěti miliard na zrušení vrchních soudů, na rámy a na legislativní a jiná provizoria; potřebujete právní ochranu a předloží se vám zmateční žaloba či centrální registr závětí; očekáváte službu a moc praští vás nebo někoho jiného pendrekem po hlavě a ještě vás ujistí, že to je ta nejlepší služba, jakou vám může poskytnout." Při neexistenci dlouhodobé koncepce právní politiky nelze podle Čermáka očekávat jiný výsledek, než že "po zničující legislativní smršti zůstane legislativní spoušť".

Po reminiscencích na ministra spravedlnosti Čepičku a jeho náměstky, jakož i jejich nástupce, které v něm současné ministerstvo spravedlnosti vyvolává, Čermák zdůrazňuje:

"Co to tedy vlastně je ta čertovská právní politika?

Stav, který chceme dosáhnout, je, doufejme, stav převážně dobrovolné úcty k jistým základním mravním hodnotám a tím i respektu k právu. Tomu se totiž říkává rule of law neboli po našem právní stát.

Co se má a musí dělat, aby se toho dosáhlo? Poskytovat ochranu právům. Až potud je to jasné. Teď přijdou úkoly právní politiky. So je to ochrana práv? Kým, komu, jak a v jakém rozsahu či pořadí ochranu poskytovat? Třeba i nuceně a preventivně? Někdy i zadarmo?. A máme zde desítky otázek k rozhodnutí, ale i desítky vzorů pro rozhodování."

Dále autor úvahy nastiňuje některé otázky, které by při reformě justice měly být řešeny a shrnuje:

"A právní politika radši ani nedutá. Možná se jí nechce říct, jak na nějaký spravedlivý proces, rovnost zbraní nebo evropskou integraci kašle. To by ostatně u nás bylo sociálně, konzervativně, liberálně, opozičně i koaličně tradiční.

Až si tohle všechno srovnáme v hlavě, až si to prodiskutujeme, až se přestaneme zmítat mezi primitivním liberalismem a hrubým etatismem, až právní politika promluví, tak můžeme začít dělat reformu justice a novely soudních řádů. Pak se možná ukáže, že soudnictví, ba ani soudní moc sama, není nějaký pupek světa, který je tu sám od sebe a pro sebe a k tomu, aby neměl resty, stůj co stůj, padni komu padni, a hlavně aby se při tom nemusel zdržovat nějakou spravedlností. Do té doby budeme jako v tom starověkém Bábelu volat maltu a někdo nám hodí cihlu, a to ještě nejspíš na hlavu z bortícího se horního poschodí. ...

Nejhorší ovšem je, že strůjci všelijakých reforem u nás, jakož i jiní urychlovači urychlení, jsou už odjakživa nejen bezmezně ješitní, ale i příslovečně pilní, čímž mám na mysli přísloví pilný jako mol na rozdíl od medonosné včelky. ... takže se, dámy a pánové právníci, zejména vy mladší, připravte radši už teď na nové polykání andělíčků a mocný odraz od dna."

P. Možný

Vaše interpretace:

"Kdyz se znovu Srbove naštvali, poslali tam vojaky , a zacali obsazovat hranicni oblasti, cimz zrusili zasobovani UCK, muselo NATO nejak UCK zachranit. Proto zrejme zacalo bombardovani. Cele jednani bylo zasterka."

Samozřejmě nevím tak jistě jako vy, zda celé jednání mezi západními státy a Jugoslávií bylo či nebylo zástěrkou, ale rozhodně jsem nikdy neměl dojem, že by NATO začalo bombardovat Srbsko proto, že armáda Jugoslávie obsazuje pohraniční oblasti a odřezává zásobování UCK a už vůbec ne proto, aby UCK zachránilo. Pamatuji si, že ještě mnoho týdnů před zahájením náletů přicházely z Kosova otřesné (pro mne tedy zcela) zprávy o tom, že tam řádí polovojenské bandy ozbrojených mužů, kteří když ne pod přímou ochranou tedy přinejmenším za pasivního přihlížení policie a vojska vraždí civilisty, včetně žen a dětí, vypalují domy a vyhánějí tisíce lidí z míst, kde jejich předkové žili mnoho set let a které zcela legitimně považují za svůj domov.

Stát, která nemá schopnost nebo vůli ochránit své civilní obyvatelstvo před hromadným zločinem, nemůže přece očekávat, že k němu bude toto obyvatelstvo loajální a nebude se snažit převzít ochranu do vlastních rukou. Předpokládám, pane Žůrek, že kdyby vaši rodinu měla přepadnout skupina vraždících ozbrojenců, a vy věděl, že obracet se o pomoc na policii je zcela marné, považoval byste za své základní právo bránit sebe své blízké sám.

Zásah ozbrojených sil jsem tedy vnímal jako snahu ukázat, že zločiny proti civilnímu (!!!) obyvatelstvu vlastního státu nejsou vnitřní záležitostí tohoto státu. Upřimně říkám, že kdyby se stalo, a zde v Česku začaly skupiny fanatiků vyvražďovat a vyhánět z domovů mé spoluobčany kvůli jejich rase, národnosti či jiného podobného důvodu a kdybych viděl, že naše vláda nemá schopnost nebo vůli tomuto zločinu bránit, pak bych přivítal zásah zahraničních sil, protože práva a utrpení jednotlivce jsou pro mne osobně mnohem důležitější než státní suverenita.

Vaše slova:

"Drzost je drzost. Uz jsem videl ledaco, ale nutit cloveka, aby mel ruce v kapsach, kdyz ho podrezavaji, to je vrchol."

Přesně těmito slovy může zdůvodňovat svůj ozbrojený odpor proti srbským ozbrojeným silám i UCK, nebo ne? Nevím, zda máte v rukou nějaká jiná čísla, ale podle informací, publikovaných v médiích, bylo před zahájením bombardování NATO podřezáváno v Kosovu řádově více kosovských Albánců než kosovských Srbů.

Zažil jsem co je totalita a nyní zažívám co je demokracie. Demokracii dávám, přes všechnu její nedokonalost, jednoznačně přednost. Věřím, že až v Srbsku jednou nebude totalita a vznikne tam demokracie bude to znamenat rozhodující obrat ve vztazích mezi lidmi i národy, žijícími na území bývalé Jugoslávie.

Vlasta Leporská

Já bych se chtěla vrátit k původnímu námětu jak byl navozen sporem Lipšanský vs. Juliana (ještě dříve Juliana vs. Čulík) se zvláštním zřetelem k tzv. "bohabojnosti", jak se o ní zmínil ve svém příspěvku pan Pinkava. Svůj názor v otázce transcendentna jsem již kdysi formulovala v diskusi na podobné téma (věda vs. pavěda), která proběhla v Neviditelném psu. Nejsem si jistá, zda jsou tyto stránky v archivu Psa nyní dostupné. Pokusím se tam řečené stručně reprodukovat:

Okolní svět vnímáme prostřednictvím našich smyslů, jejichž detekční schopnost je velmi omezena. Je toho tedy zřejmě mnoho, co nám smysly nezprostředkují, takže náš takto získaný obraz světa je nutně pouhým výsekem skutečné reality (jistí škarohlídové dokonce tvrdí, že nás smysly klamou...) Náboženské systémy se snaží tuto naši omezenost překonat a zprostředkovat nám (bohužel ne vždy šťastným způsobem) vyšší realitu. Úkol je to velmi obtížný, takže ne vždy se to daří, (špatné pochopení věcí, záměrná dezinterpretace) a navíc je tato snaha narušována zneužíváním náboženství pro mocenské účely, což v očích přemýšlivých lidí náboženství diskredituje.

Přírodní vědy se sice snaží také překonat smyslovou omezenost, např. použitím přístrojů, které naše smysly jaksi "nastaví" a výsledky pak vyhodnocují exaktními metodami (alespoň poctiví vědci), ale při svém zkoumání tak jako tak vycházejí ze "smyslového paradigmatu". Např. fyzika částic vznikla prý na podkladě toho, že kterýsi antický učenec jednou pozoroval hromadu písku a na základě toho dospěl k závěru, že hmota musí sestávat z nejmenších, dále nedělitelných částic. A tak fyzikové všech generací urputně hledají nejmenší nedělitelnou entitu a dělí a dělí a dělí..... (že pane Motle?) Jaký div, že pak věda dochází k různým paradoxům. Pro ilustraci základního problému, který si vědci neuvědomují, si dovolím uvést jednu budhistickou bajku: jednou povolal jeden vladař skupinu slepců a zadal jim úkol, aby ohmatali slona a pak popsali, jak vypadá. Jeden slepec přistoupil ke slonovi zepředu, nahmatal chobot a řekl: "slon je úzký a dlouhý, vypadá trochu jako had". Druhý slepec našel nohu slona. Řekl: "slon vypadá jako sloup". Třetí našel ucho a řekl: "slon je placatý" atd....

Ale přistupme k vlastnímu sporu věda vs. náboženství. Příčinou, proč je (přírodní) věda v jakési opozici vůči náboženství, je původní nesnášenlivost křesťanské církve vůči přírodovědnému bádání, jehož výsledky byly v rozporu s názory křesťanských dogmatiků. Již antický svět na počátku našeho letopočtu například věděl, že země je kulatá, že existují protinožci, rovník atd. Nastupující křesťanství se však chtělo zcela distancovat od všeho pohanského a tak zavrhlo jakékoliv znalosti, pocházející z předkřesťanských zdrojů včetně metodiky takového zkoumání. Jako zdroj všeho vědění měla sloužit křesťanskému světu Bible, takže např. středověká geografie byla volnou fabulací na biblická témata. Středověké mapy zpodobují svět nejrůznějším fantastickým způsobem, např. jako pevninu ve tvaru písmene T podle toho, že Bůh rozdělil svět rovným dílem mezi tři Noemovy syny. Na některých mapách prý byl zachycen i Ráj, situovaný ve východní části světa :-). Lze se oprávněně domnívat, že tento sektářský přístup byl v křesťanském světě etablován po Nicejském (?) koncilu v šestém století n.l., v rámci něhož křesťanství získalo mnoho rysů mocenského nástroje a na němž byla m.j. zakázána víra v reinkarnaci, která byla do té doby běžnou součástí duchovního chápání světa.

Malichernost a dogmatismus církevních hodnostářů paradoxně prokázaly křesťanství medvědí službu - přírodní věda nakonec nezvratně prokázala neplatnost např. Geocentrismu atd., což zviklalo víru v neomylnost křesťanských autorit, potažmo zpochybnilo náboženství jako takové a přírodní vědu pasovalo (zcela neoprávněně) do role tvůrce nové kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Pro zajímavost - pokud vím, tak nikde ve světě neexistuje ateistická kultura; tzv. ateismus je záležitostí pouze evropskou resp. oblastí s původně křesťanským vlivem.

Bohužel se zdá, že spolu s rolí "vůdčí instituce pro výklad světa a vesmíru" přejala věda, resp. řada jejích představitelů, od svého konkurenta (církví) i jistou dávku omezenosti, nesnášenlivosti a dogmatismu - viz podrážděné odmítání a ostrakizace veškerých alternativních přístupů k poznání, jako např. skandalizace homeopatie ze strany předsedy Akademie věd Rudolfa Zahradníka a dalších. V tomto bodě dávám tedy Janu Lipšanskému za pravdu, i když svůj názor nevhodně formuloval. Dá se namítnout, že alternativní disciplíny poskytují mnohem větší prostor různým podvodníkům a šarlatánům, než disciplíny exaktní, ale ani to není důvod k čisté doktrinářskému odmítání jiných přístupů a metod poznání.

Hlavní motivací proč napsat tento článek pro mě ale nebyla potřeba sdělit svůj obecný názor v otázkách víry nebo vědy. Přivedlo mě k tomu vyjádření Václava Pinkavy v rámci této diskuse: "věřící lidé (=příslušní k nějaké konfesi) jsou hodnější, odpovědnější a morálnější než ateisté, protože mají strach, že když budou hřešit, přijdou po smrti do pekla." Aneb "proč by se někdo měl chovat mravně, když nemusí...." Ráda se chopím příležitosti polemizovat s tímto zcela zcestným a i dost nebezpečným názorem (=mravnost lze docílit strachem).

Velkým problémem křesťanství (ale i judaismu a zejména islámu) je právě charakteristika Boha jako zastrašující autority (bohužel převažující nad tvrzením, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu). Člověka lze odvrátit od určitého jednání zastrašením, ale neodstraní se tím jeho vnitřní potřeba takové činnosti, takže využije první příležitosti, která se mu naskytne, aby udělal, co ho těší. V případě tak všeobecné a abstraktní hrozby jako je peklo lze použít řadu způsobů, jak své špatné konání "překvalifikovat" na správné. Dále pan Pinkava stejně jako řada dalších lidí mylně ztotožňuje křesťanství s desaterem přikázání. Naprosto pomíjí ústřední myšlenku křesťanství a tou je postava Krista spasitele, který snímá všechny hříchy z těch, kteří se k němu přikloní a přijmou jeho oběť, podstoupenou na kříži. Je tedy hlubokým omylem domnívat se, že náboženství řeší především otázku morálky. Dokládá to mimo jiné i např. spor Jana Husa s církví ve věci mravních poklesků katolických kněží tehdejší doby (vlastně i samotný fakt, že k nim docházelo). Četla jsem názor jistého křesťana, který upozorňuje na to, že věřící často příliš spoléhají na odpuštění a vykoupení svých hříchů skrze Ježíše Krista, takže si příliš nedělají strarosti s morálkou. Ohlédneme-li se do minulosti, vidíme, že v křesťanské Evropě docházelo ke zločinům, násilí a intrikám jako všude jinde a ve všech dobách, takže ani hrozba peklem hříšníky neodradila. Přesvědčení konzervativně orientovaných lidí, že "pořádek" mezi lidmi se dá docílit strachem a násilím vede velmi často k nesprávnému použití donucovacích prostředků nebo k jejich zneužití ke zcela jiným účelům (pokud vůbec původní úmysl byl ušlechtilý).

Skutečná mravnost se zakládá na poznání a přijetí dobra jako principu. Komu připadá toto tvrzení pošetilé a prakticky nerealizovatelné, ten ať si uvědomí, že určité povědomí o tom, co je dobré a správné má každý člověk - i zločinec. Je to ostatně i základ pojmu tzv. "přirozeného práva". Východní náboženství, zvláště budhismus, přinášejí mnohem uspokojivější výklad fungování světa včetně mravních otázek, než křesťanství. Každý živý tvor je součástí vesmírného celku a ublížit kterékoliv jeho části znamená ublížit sobě. Dále karmický princip hlásá, že každý špatný čin zatěžuje naši karmu = tedy opět chováme-li se špatně, škodíme zejména sami sobě. Řekla bych, že tento "automatismus" je mnohem silnější a lepší motivace k mravnosti, než strach před přísnou vyšší autoritou, která nás bude soudit a nakonec potrestá, uzná-li za vhodné. Odpovídám tedy panu Pinkavovi na otázku: "Proč by se člověk měl chovat mravně, když nemusí?" Protože to má smysl! A když už jinak nedáte a neumíte si představit fungování světa bez odplaty za špatné činy - je zde přece mechanismus příčiny a následku. Ač se to nezdá, hodně nepoctiví lidé nebývají skutečně šťastní z nejrůznějších důvodů a jejich jednání se jim v dlouhodobé perspektivě tak či onak vymstí. Tady si dovolím malou odbočku - tuším Juliana jednou v souvislosti s Václavem Havlem poznamenala, že když se někdo rozhodne být dobrý, musí být dobrý absolutně. Havel hlásá morálku (a vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí) a jistě se snaží svým ideálům dostát, ale není dost důsledný a občas se svým zásadám zpronevěří, což je jeho hlavní problém. Souhlasím s názorem, že když už se někdo rozhodne pro dobro, nesmí se ani trochu odchýlit - tedy vždy a za všech okolností musí jednat v souladu se svým svědomím. Opravdu mám zkušenost, že když je někdo "v zásadě dobrý", ale občas akceptuje nějaké pokušení nebo projeví určitou slabost, tak se mu to tvrdě vymstí, zatímco opravdovému darebákovi to projde. Právě tohle je příčinou malomyslnosti mnoha lidí a vede k přesvědčení, že "svět je veskrze zkažený...".

Vyslovila jsem názor, že hlavním smyslem náboženství není udržovat morálku společnosti. Opravdu ne. Mravní zásady jsou jen součástí, jakousi podmnožinou náboženských systémů, spolu se životosprávou, hygienickými předpisy a dalšími pravidly, které mají pomáhat věřícímu zvládat každodenní všední život. Hlavní poslání náboženství je právě připomínat existenci a udržovat kontakt s vyšší realitou, která je různými systémy nazývaná různě - Bůh, Alláh, Velká prázdnota, Tao atd.. (uvažuji jen známé monoteistické systémy) Zatímco stará východní učení se soustřeďují zejména na komplikovaný výklad vesmírných duchovních principů, (složitost výkladu je nicméně adekvátní složitosti tématu), pozdějsí náboženské systémy počínaje judaismem se již uchylují k jistým zjednodušením a zkreslením pro lepší pochopení (a hlavně přijetí) i prostými věřícími. Právě tyto kladou větší důraz na definici oněch "světských" pravidel pro každodenní život lidí na úkor jejich chápání vyšších principů (a vzbuzují tak mylné dojmy v panu Pinkavovi). Vyvrcholením tohoto dekadentního trendu se zdá být islám, který v podstatě nepřináší žádný výklad světa ani jiný jednotící princip, jen do detailu upravuje každou minutu života svých věřících (když to přeženu). Samo slovo islám znamená povinnost (muslimem se prý člověk stane jednoduše - stačí třikrát za sebou říci "Alláh je velký"). Je tedy třeba rozlišovat mezi duchovností a religiozitou, protože některé konfese jsou opravdu velmi problematické a pro věřící spíš zavádějící. Z hlediska psychiky člověka přináší kterákoliv řádná duchovní cesta vnitřní klid, správnou hodnotovou orientaci, duševní stabilitu a pocit smyslu života a jeho naplnění.

V jedné věci ve velmi hrubých obrysech lze však s panem Pinkavou souhlasit - absence jakéhokoliv duchovního cítění může vést k různým formám necitelnosti a cynismu. To se ovšem netýká automaticky každého, kdo se považuje za ateistu. Dovolím se oklikou vrátit zpět k vědě, kde se odklon vědců od náboženského vnímání světa projevuje například nedostatkem úcty k živým tvorům, který jim dovoluje používat pokusná zvířata. Nechci se pouštět do polemik, zda je život člověka cennější než život zvířete a kolik spotřebovaných zvířat zachrání kolik lidských životů. Chci poukázat na samotný fakt, že živí tvorové jsou vnímáni jako MATERIÁL k pokusným účelům. Onehdá jsem viděla v televizi reportáž z pobytu francouzských vědců u jednoho sibiřského jezera za polárním kruhem, kde prováděli výzkum. Krajina to byla velmi nehostinná, takže i rostlin a zvířat tam bylo málo a vědci si stěžovali, že v jezeře je málo ryb - za celý den jich prý ulovili jen šestnáct... Rozumějte - měli málo "materiálu" k laboratorní analýze. Nakonec zřejmě nějaký statisticky významný vzorek dali dohromady a své výsledky prezentovali na kameru takto: .. v jezeře žijí ryby velké (záběr), menší (záběr) i úplně malé (záběr). Také se zmínili o zjištěném rybím kanibalismu - větší ryby měly v žaludku kosterní zbytky malých. Tito vědci tedy vyhubili nezanedbatelnou část vzácné rybí populace v tomto jezeře - nádherné, úžasné, houževnaté tvory, kteří dokázali přežít v nepříznivých podmínkách drsné sibiřské krajiny, aby zjistili fakta, která mohli získat např. pozorováním života ryb pomocí kamery, případně s užitím jiné vyspělé techniky.

Další věc, kterou platí věda své odtržení od transcendentna, je určitá pošetilost (v lepším případě) v zaměření na cíle svého snažení. Namátkou uvedu slavné klonování ovcí. Téměř v každém článku o klonování, který jsem četla, je shrnuta řada argumentů, proč příroda upustila od klonování jako způsobu reprodukce vyšších organismů. Nesnaží se tedy výkvět genetiků vlastně o nesmysl - o postup, který byl z různých důvodů shledán pro vyšší organismy nefunkční? Proč si žádný z vědců tuto otázku nepoloží?

Při čtení tohoto článku jistě mnohým vyvstává otázka: "Dobře, mé smysly jsou nedokonalé, moje schopnost poznávat skrze ně pravou realitu nedostatečná. Co s tím? Mám snad začít slepě věřit něčemu, o čem mám pochybnost, zříci se svého vlastního úsudku a kritického myšlení ve prospěch něčí interpretace skutečnosti, kterou není možné si ověřit?" V duchovní literatuře se jako jedna z možností překročit práh smyslového vnímání doporučuje meditační technika. Stará východní náboženství (opět na rozdíl od již zmiňovaných pozdějších) nevyžadují v zásadě slepé následování proroků, ale pokládají za samozřejmé dosažení duchovního růstu prostřednictvím osobní zkušenosti. Zajímavé výsledky v tomto směru prezentuje např. v úvodu svého díla autor "Pěti Tibeťanů" a nedá mi nezmínit se v této souvislosti o spisovatelovi a hedonikovi Páralovi, který podle všeho již několik let dává přednost intenzivní zenové meditaci v ústraní před rauty a recepcemi. Mezi mystiky a duchovní učitele patřil i známý český fotograf František Drtikol. Považuji však za nutné upozornit, že duchovní růst je velmi dlouhodobá a pracná záležitost, vyžadující mnoho let trvající úsilí. Závěrem bych si ještě dovolila doporučit zájemcům o tuto problematiku pozoruhodnou knihu "Hovory s Bohem", Neale Donald Walsch, nakladatelství Pragma 1998.

P.S: poznámka pro Julianu: duchovno nemusí být v rozporu s vědeckou prací - známá mystička Míla Tomášová je povoláním mikrobiolog ...