Rasová nenávist v Británii je všude - jen se zeptejte mé manželky

V minulých dnech se stal v Británii terčem rasového útoku bělošský manžel černošské britské vrcholové sportovkyně Ashie Hansenové. Novinář Richard Ellis, který má také černošskou manželku, se při této příležitosti zamyslel v neděli 26. března v týdeníku Observer nad rasismem v Británii na základě své dlouholeté zkušenosti. Jeho článek mi připomněl, jak v České televizi před časem vystoupil v Jednadvacítce britský náměstek ministra vnitra Mike O'Brien a bezostyšně tam tvrdil (moderátor mu proti tomu nic nenamitl), že v Británii rasismus neexistuje. JČ

Jsem šokován tím, co se stalo Ashii Hansenové a jejímu partnerovi? Ano: byl to strašlivý, odporný útok. Jsem překvapen? Vůbec ne.

Liberální bělošští Britové musejí pohlédnout skutečnosti do očí: navzdory samolibému vychloubání, jaká je Británie příjemná multikulturní společnost tomu tak vůbec není. Mimo pár menších oblastí je Británie odporná, rasistická a má hluboké předsudky.

Důkazy pro to jsou všude. Na každý rasový útok, který se dostane do sdělovacích prostředků, existují stovky jiných. Na každý fyzický útok existují stovky verbálních útoků. A pod tím vším je plíživý, systematický rasismus, který diskriminuje černé lidi od kolébky až po hrob.

Jako bělošský Brit, jehož manželkou je černošská Britka mám zkušenost z první ruky ohledně toho, co se děje každý den v domácnostech, v kancelářích, ve školách a na ulicích. Měli jsme štěstí a nestalo se nám nic tak strašlivého, jako co se stalo Ashie Hansenové a Chrisu Cotterovi. Bydlíme ve spořádané, většinou středostavovské čtvrti v Londýně.

Ale ty incidenty, jichž jsem byl svědky, způsobují, že se téměř stydím, že jsem běloch.

Když jsem poprvé představil svou manželku svým příbuzným, jeden z nich nepovažoval naprosto nic špatného na tom, že vykládal vtip o černochovi s "velkými gumovými rty". Ještě pořád se diví, proč s ním od té doby nemluvím.

Krátce poté, co se nám narodil náš syn, ho vzala naše bělošská au pair na plavání do místního plaveckého bazénu v jižním Londýně. Utekla odtamtud domů v slzách, protože dva mladíci tam na ni křičeli, "milenka negra".

Jednou jsme šli nakupovat do supermarketu Marks and Spencers a náš tehdy osmnáctiměsíční syn byl ve frontě u pokladny fascinován, jak se to stává dětem toho věku, lesklými prsteny bělošské ženy středních let ve frontě před námi. Joshuovy ručičky se pokusily na ty prsteny sáhnout a paní poznamenala: "Začíná brzo, že?" Nevěděl jsem, jestli mám brečet anebo té ženské prostě říct, aby šla do háje.

Když vzal bratr mé manželky mého tehdy osmiletého syna na celodenní výlet se svým rasově smíšeným fotbalovým týmem, výlet se rozložil do celodenní bitvy rasistických útoků. Můj syn z toho byl v šoku a ptal se pořád, proč nemají běloši rádi černé lidi. Je to incident, na nějž pořád ještě vzpomíná a hledá na něj odpovědi.

Před dvěma měsíci u nás zazvonil ve čtyři hodiny ráno nějaký muž. Moje manželka s ním hovořila přes dveře, muž se snažil dostat k nám do bytu prostřednictvím historky, že mu došly peníze na automatický elektroměr a že potřebuje naši pomoc. Ráno manželka zatelefonovala o tom policii. Muže neviděla, a tak ho nemohla popsat.

"Měl ten člověk přízvuk jako běloch nebo jako černoch?" ptal se policista.

"To je zajímavá otázka," odpověděla moje manželka. "Jaký přízvuk mám podle vás já?" zeptala se. "No, jako běloch," řekl policista. Bylo to týden poté, co šéf londýnské policie oznámil, že se policie stává "skutečně protirasistickou organizací".

Mimo liberální středostavovskou menšinu zůstávají rasistické vtipy v této zemi zcela běžné a jsou jako takové přijímány. V supermarketu Asda začal před nedávnem nadávat jeden bělošský zákazník černošskému zaměstnanci a řekl mu, ať "odsere zpátky do Afriky". Nikdo proti tomu neprotestoval.

Po patnácti letech života ve smíšeném manželství píšu dnes poprvé o svých osobních zkušenostech - navzdory tomu, že mě o to mnozí žádali už mnohokrát. Dělám to i tentokrát neochotně, jen proto, abych přidal svůj hlas k jiným hlasům, které se snaží otřást samolibou liberální inteligencí, a establishmentem, který jen opakuje fráze a tvrdí, že všechno je v podstatě v pořádku. Statistiky jsou opravdu špatné. Realita je opravdu špatná.

Můj syn - jemuž bude v červenci dvanáct - bude daleko častěji zastavován policií na ulici, bude častěji prohledáván, zatýkán, posílán do vězení než jeho dvanáctiletý bělošský bratranec. Stane se pravděpodobněji v ulicích terčem fyzického útoku, protože není běloh. Pohlížejí na něho častěji než na bělocha s podezřením, když vejde do obchodu. Méně pravděpodobněji získá půjčku od banky, bude pravděpodobněji častěji nezaměstnaný a pokud místo nalezne, méně častěji ho budou povyšovat. Seznam je deprimujícím způsobem nekonečný. Jaké asi to u mě vyvolává pocity ohledně mých spoluobčanů, bělošských Britů?

Mám tak velký vztek, že to ani nedokážu řádně vyjádřit a mám tolik plné zuby z liberálních chlácholivých frází, že je mi z toho fyzicky špatně. Běloši si musejí uvědomit, že ve společnosti není jen "několik shnilých jablek, které poškozují jejich mnohokulturní sen". Shnilá jablka jsou ve skutečnosti ve většině a takzvaný multikulturní sen je ve skutečnosti noční můra.

Richard Ellis je bývalý dopisovatel týdeníku Sunday Times z Jihoafrické republiky.