Co je nového v České republice

Jdu okolo novinoveho stanku u metra Na Florenci a zdalky vidim napis velikymi pismeny: "Main Kampf neni!"

Panu Zitkovi ale radim, at s tim Marxem naopak pocka. Nejak si nedovedu predstavit napis u stanku na Florenci "Kapital vyprodan!"

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

Všichni dnes vědí, že Jan Palach se upálil na protest proti sovětské okupaci. Jen málokdo si však vzpomene na to, jaké bylo konkrétní poselství Pochodně číslo jedna. To obsahovalo dva požadavky:

1. okamžité zrušení cenzury,

2. zákaz rozšiřování "Zpráv".

Před dvěma roky jsem na tohle téma napsal úvahu do Neviditelného psa. Čekal jsem ohlas, nebyl žádný, ani v soukromé elektronické poště.

Zaujal mne totiž onen rozpor, kdy na jedné straně někdo usiluje o zrušení cenzury, tj. o svobodu projevu a tisku, a na straně druhé žádá zákaz rozšiřování "Zpráv", což jest de facto cenzura, potlačení svobody tisku.

Vzpomínám si také na Jiřího Kantůrka, který byl v roce 1990 jmenován do čela Československé televize. Nechal se tehdy slyšet, že dokud on bude sedět na židli ředitele ČST, tak se republikán pan Sládek na obrazovku nedostane. Tedy opět úmysl komunikovat jenom "správné" obsahy.

Naštěstí charakter svobodných pluralitních médií je takový, že neumožňuje, aby mohl jeden člověk podobné záměry uskutečnit. Pan Sládek to potom Jiřímu Kantůrkovi patřičně "vrátil", když se dostavil jako reprezentant své strany na televizní debatu ke komunálním volbám roku 1990 a před celým národem prohlásil: "Pane Kantůrku, říkal jste, že dokud budete ředitelem, já se v televizi neobjevím. Nyní v televizi jsem a tudíž žádám, abyste okamžitě opustil své ředitelské křeslo."

Je tedy svoboda projevu zcela bez hranic? I pro obsahy, které většinový názor označí za "nesprávné"? John Stuart Mill se k problému názorové svobody vyjádřil ve svém známém pojednání On Liberty takto:

"Kdyby celé lidstvo mínus jeden jednotlivec, zastávalo jeden názor a pouze jediná osoba by měla názor odlišný, právo lidstva umlčet jednotlivce by nebylo o nic větší nežli právo tohoto jednotlivce, pokud by měl tu moc, umlčet celé lidstvo."

(If all mankind minus one, were of one opinion, and only one person were of the contrary opinion, mankind would be no more justified in silencing that one person, than he, if he had the power, would be justified in silencing mankind.)

Jako pozitivistický logik uvedl Mill čtyři důvody a důkazy oprávněnosti svého názoru: Za prvé, když umlčujeme názor, možná, že umlčujeme pravdu. Za druhé, dokonce i nesprávný názor může obsahovat zrnko pravdy, které nám pomůže najít pravdu celou. Za třetí, dokonce i v případě, že obecně uznávaný názor je celou pravdou, tento názor by neměl být z racionálních důvodů zastáván, pokud se nepodrobí zkoušce a není obhájen. Za čtvrté, pokud obecně uznávané mínění nečelí čas od času výzvám, ztrácí svoji životní sílu a svůj účinek.

Jak se taková argumentace snáší s rasistickými a genocidními názory v knize Mein Kampf, které civilizovaná společnost na základě zcela konkrétních historických zkušeností odmítá jako škodlivé a nebezpečné?

Já se domnívám, že postoj k vydání Hitlerova Mého boje se neřeší ani paušálním schválením ani halasným voláním po zákazu. Podle mého názoru by východiskem měla být Millova maxima - tj. publicitu daného názoru v zásadě akceptovat.

Teprve poté by měla následovat zcela konkrétní analýza zcela konkrétního textu ve zcela konkrétních podmínkách demokratického politického systému.

A ten má také svoje pravidla. Například pravidlo, podle něhož privilegia politické demokracie mohou být odepřena těm, jejichž činnost směřuje k destrukci této demokracie.

V oblasti svobody projevu je to mnohem složitější. Vždycky totiž bude existovat nebezpečí toho, čemu říká Mill "lidská omylnost", která může vydávat za "správné" něco, co se později ukáže ne tak zcela správným. A začne-li se ve jménu "správného" zakazovat, může to odstartovat vlnu dalších zákazů s nežádoucími dopady pro poznávací proces společenského vědomí, jehož základem by měla být svobodná komunikace.

Kde je tedy ona hranice svobody projevu a jaká kritéria volit pro její stanovení?

Bohužel, na to nejsou jednoduché recepty, které by si tolik přáli ti, kteří se bojí osobní odpovědnosti a proto žádají novou a další legislativu, jež by vymezovala odkud kam ano a odkud kam ne. (Čtu-li komentáře v tisku, mám pocit, že takto uvažuje většina české společnosti - včetně její soudcovské komunity. Všichni by chtěli mít na všechno rakousko-uherský předpis a brání se pomyšlení, že by se museli v rámci obecněji formulované teze zákona rozhodovat "na svoje vlastní triko" a toto rozhodnutí pak před sebou i před veřejností obhajovat.)

Takže si dovoluji nepřesně ocitovat pravidlo hledání hranic svobody projevu tak, jak je pojímají ve vyspělých demokraciích: svoboda projevu je nezbytnou a základní součástí demokratického politického systému; lze ji omezit pouze v případech, kdy škody způsobené nečinností vůči projevům ohrožujícím demokracii mohou být větší než škody způsobené tím, že svobodu projevu omezíme.

Mocenský zásah do svobody projevu je tudíž v každém případě negativním jevem, který lze ospravedlnit jedině v obzvlášť závažných případech. Jestliže zvolíme nízký práh pro omezení svobody projevu, tj. cesta k danému zákazu je jednoduchá a snadná, pak to může svědčit o dvou příčinách:

a) buď si příslušná společnost svobody projevu příliš neváží, nebo jí nepřikládá tak velikou důležitost (tam, kde ji pokládají za fundament demokracie, jsou ochotni v jejím zájmu snést i extrémy);

b) nebo daný jev, kterého se zákaz týká, je natolik nebezpečný, že je třeba vůči němu zakročit i za cenu toho rizika, že omezení svobody komunikace může mít některé nepříznivé vedlejší efekty.

Nechť si každý rozebere sám pro sebe, jak by postupoval v případě publikace Mein Kampf, a zda případný zákaz distribuce této knihy bude výsledkem bodu a) nebo bodu b).

Ale abych nemluvil jenom v jazyce teorie a nevyhýbal se osobní odpovědnosti za svůj vlastní postoj k věci vydání Mein Kampf, pak vězte, že můj názor jest: nezakazovat. Vycházím jednak z toho, že v našich podmínkách (zatím) neplatí bod b), a dále z toho, že případný zákaz by byl vodou na marketingový mlýn vydavatele, který si už teď tiše mne ruce nad tím, kolik reklamy zdarma se mu dostalo.

Jestli mně na celé aféře něco vadí, pak opět práce našich médií, která si tak snadno nechávají vnucovat agendu a jsou schopna ponechat bez komentáře báchorky pana vydavatele o tom, jak chce nekomentovaným vydáním Mein Kampf sloužit historickým badatelům.

Houbeles. Pan nakladatel je vyčuránek, který si spočetl, kolik je u nás skinů a potenciálních přivrženců extrémní nacionalistické pravice, případně lidí, pro něž je sběr německých militarií koníčkem, a pro které bude patřit k dobrému tónu vystavit si Mein Kampf do své knihovny (i ta obálka s německým originálem ve švabachu tomu vychází vstříc). Zda tu knihu budou ti holohlaví chlapci číst, o tom dost pochybuji, oni si vystačí z hesly od svých vůdců. To však pana nakladatele nemusí zajímat, on si své výtisky prodá.

Ale proč se tady nevyskytl žádný novinář, který by se panu nakladateli podíval na ledví a jeho báchorky uvedl na pravou míru? Včetně té, podle níž se prý chystá vydat Marxův Kapitál. Ještě tak možná Komunistický manifest, tomu bych snad věřil. Ale čtyřsvazkový Kapitál? To si pan nakladatel skutečně myslí, že ho prodá? Pokud vím, tak Grebeníčkovi věrní nepotřebují nic kupovat. Své vydání Kapitálu mají přece ve svých knihovnách (i když kdo ví, kolik z nich tu knihu kdy četlo).

Milan Šmíd

Jiří Wagner

Mnoho lidí vydání knihy Mein Kampf přivítalo - byli mezi nimi takoví, kdo si ji přečtou, aby se přesvědčili, že je skutečně tak hloupá (nebo nebezpečná), jak nám to bylo po léta vtloukáno do hlavy, aniž jsme si směli přečíst jediný řádek. Pochopitelně jsou jistě i takoví, kteří spěchali Mein Kampf zakoupit, aby z něj mohli čerpat "myšlenky" pro svá ultrapravicová hnutí hololebců. Řada lidí zase naopak označila vydání knihy za propagaci fašismu nebo se přinejmenším pozastavovala nad tím, že je Hitlerův spis vydán bez komentářů. Nevím, čemu by pomohly komentáře fundovaného odborníka - vzdělanec si pro doplnění četby najde komentáře sám (a nejen od jednoho autora), skinhead - pokud vůbec dokáže dočíst knihu do konce - se s nimi obtěžovat nebude. Navíc se nikdo ani nenamáhal s vysvětlením, v čem je komentované vydání lepší vydání nekomentovaného - snad ve státem posvěcené manipulaci myšlenek?

Onen vydavatel mimochodem potvrdil, že chystá i vydání Marxova Kapitálu, "bible komunismu", a snad i Manifestu komunistické strany, tedy komunistického desatera, máme-li se přidržet církevní terminologie. Nad tím se nikdo nepozastavil, ale pokud policie prošetřuje vydání "bible fašismu", měla by stejně postupovat i u knih bolševických - vždyť komunismus je smrtelně nebezpečná totalitní ideologie stejně jako fašismus. Anebo se řiďme tím, co nám diktuje Deklarace lidských práv a proti vydání knihy s jakkoli temnou minulostí či obsahem neprotestujme.

Nicméně to nás postaví tváří v tvář polovičatosti našich zákonů a práce státních orgánů - máme totiž SVOBODU slova, ale zároveň ZÁKAZ propagace určitých myšlenek. A stačí si jen představit soudní přelíčení se skiny, již jsou stíháni za nošení nášivek ztvárňujících nebo připomínajících symboly fašistické. Jejich kamarádi jistě zaplní soudní síň v bundách se symboly pečlivě odpáranými. Každý však ponese jeden legální výtisk knihy Mein Kampf, z jehož černého obalu bude na soudce posměšně hledět zlatá orlice držící ve spárech hákový kříž...

Jaroslav Pour

Birth of a Nation (Part II Reconstruction) AKA "The Clansman" (1915),

od režiséra Davida Warka Griffitha, který jsem viděl ve filmovém klubu (1986 tuším) a posléze po roce 1998 v ČT (myslím, že pod souborným (a nepřesným) názvem INTOLERANCE (což je jiný film).

Měl dva oddíly - The Civil War a Reconstruction (o tom to je), oddíl, který se zabýval aktivitami KU-KLUX-KLANU (KKK).

Ve zkratce šlo asi o to (pokud si vzpomínám), že hodní členové KKK se svolají k záchraně bělošských farmářů, které na odlehlé farmě obléhají zlí černoši. S patosem vlastním W.D.Griffithovi KKK zvítězí a lidé jim děkují a oslavují je. (http://www.uno.ed u/~drcom/Griffith/Birth/index.html)

Film byl němý s "mrtvolkami" dialogů-glosací děje. Mimika, choreografie a celý trend je jasný - KKK jsou hrdinové (jeden ze záběrů jsme mohli vidět zakomponovaný ve filmu FORREST GUMP, (je i na výše uvedené adrese), což bylo zároveň jméno toho (filmového) generála - draka(?) KKK.

Film neměl vysvětlující komentáře a (např.) pro "nepoučeného" diváka mohl evokovat to co (v době vzniku) bylo i záměrem - tedy černé a bílé tj. zlé a dobré explicitně dané téma. BEZ KOMENTÁŘE!

Tento film (sugestivně) obsahuje návod jak se chovat - až na to, že v jisté době a jistých podmínkách, aby bylo dosaženo řešení - v tomto případě zrození národa VŠECH (?) občanů USA.

Dnes už víme, že tudy cesta nevede (a to i přes protesty guvernéra Wallace) a USA se v tomto směru striktně drží teze "Freedom for all" - a tak je to správně i v názorech svých občanů.

Otázka tedy zní (stejně jako v případě Mein Kampf ) zakázat tento film v ČR, nebo nezakázat.

Jestli-že je Hitlerova kniha nebezpečím, (a někteří politici říkají, že je tu opět doba, kdy by mohla její slova padnout na úrodnou půdu v této společnosti), tak se ptám : JAK MOHLI DOPUSTIT, ABY ZDE OPĚT BYLA TAKOVÁ DOBA ??!!!

A tak by se dalo pokračovat od Bible přes Satanské verše až po Kapitál - četl jsem (a viděl) vše a přesto (nebo právě proto) jsem slušný člověk.

Někde mezi tím (přes to přese všechno) osciluje ŽIVOT.

Jaroslav Pour

Jiří Jírovec

Rozhovor Kazi Šťastné s Martinem Mejstříkem, přeložený pro BL z Central Europe Review, je velmi dobrým dokladem toho, jak těžké je přijmout skutečnost, pokud bortí vlastní představy o světě.

Martin Mejstřík během deseti let života v netotalitním státu například správně vypozoroval, že politikům padá moc do klína na základě jednoduchých, demagogických hesel a přestože ona hesla byla několikrát porušena, voliči to zatím vždycky přijali. Bojí se však tuto pravdu zobecnit, protože by přišel o ilusi, že stačí vystřídat zlého Klause a Zemana někým "slušným", a bude to.

Vrcholem jeho naivnosti je představa, že by stačil konstituční monarcha. Když to člověk z Mejstříkových úst slyší, tak musí být jen rád, že ani nechce žádnou politickou stranu založit.

Před časem kdosi (Vít Novotný zde, pozn. JČ) v BL napsal, že fungující (politický) systém nestojí a nepadá se slušnými lidmi, ale s kontrolními mechanismy, které znemožňují, aby slušný člověk (politik) zvlčel a vlk si dělal, co chce.

Kontrolní mechanismy - zejména nezávislé soudy a sdělovací prostředky - jsou tak říkajíc nutnou, ale nikoli postačující podmínkou. Musí k nim ještě přibýt odhodlání využívat je.

Zklamání Martina Mejstříka pramení z toho, že naletěl na myšlenkový model široce hlásaný politiky a medii po roce 1989: komunismus je špatný (zrůdný, kriminální - dosaďte si co chcete) a protože je vlevo, je vše, co je vpravo od něj nutně lepší, tak že čím víc vpravo tím lépe. Jinými slovy, co pravice činí, dobře činí - by default, jak říkají anglosasové - a snaha o kontrolu její moci by byla urážkou pokroku.

Zklamání z Klause, respektive z toho, že se posunul "vlevo", aby mohl sdílet moc (a nechal přitom odpovědnost na ČSSD) prolíná celým rozhovorem. Mejstřík si myslel, že Klaus je se svou ODS pěkně pravicový a bimho, ten pacholek takhle zklamal.

Jenže zklamání z Klause (posledních pěti let) jen maskuje selhání modelu, který ODS a její partneři prosazovali během své nikým neoponované vlády. Je příznačné, že rozhovor neobsahuje jedinou zmínku o stavu ekonomiky, o rozkradených miliardách, krachujících bankách ani o nezaměstnanosti, ačkoli právě tyhle věci způsobují "blbou náladu".

K Mejstříkovu výroku "Rozčarování je všeobecné. Všichni, koho potkáte jsou nespokojeni, kromě oněch 10 000, kteří jsou nahoře a mají politickou a hospodářskou moc." lze dodat jediné - vítejte v reálném kapitalismu, pane. Pravda, po česku ochuzeném právě o nějaké ty kontrolní mechanismy.

Podle mého názoru je základní problém v tom, že politikové, kteří se dostali k moci po roce 1989, odmítli udělat objektivní analýzu předcházejících 40 let a její výsledek dát k dispozici pro poměřování dalšího vývoje (a své vlastní činnosti).

Místo toho, aby z tehdejšího stavu společnosti udělali bod výchozí, posunuli ve své rétorice vše do nuly. Možná, že si čtenáři BL vzpomenou, jak se na toto téma vyjadřoval třeba Vladimír Mlynář při setkání českých intelektuálů - pokud ne, mohou si ho připomenout zde .

Z čistě politického hlediska to bylo výhodné, protože nové nebylo čím poměřovat (dělení nulou nedává smysl) a tak každý krok nové moci musel nutně vypadat geniálně - což posléze vedlo k ilusi, že kontrolních mechanismů ani přebírání zkušeností odjinud netřeba. V oblasti pojišťovnictví a bankovnictví pak přešla genialita, alespoň podle mého názoru, přímo v idiocii.

Snahy o testování nového modelu, podle nějž se měla společnost přeměňovat, byly nejspíše považovány za rouhačství proti znovuobjevenému náboženství (trhu).

Chtěl-li Miroslav Mejstřík se svými kolegy něco změnit, měl si uvědomit, že jediná cesta vede právě přes zmíněné kontrolní mechanismy. "Oslovování (řadových) členů politických stran" je k ničemu, protože politické strany jsou vůdce se stranickým aparátem, pak dlouho nic a pak člen/volič (jednou za čtyři roky nebo tak). Mejstříkova charakteristika sjezdu ODS (mafiánská klika shromážděná kolem vůdce) má nepochybně obecnou platnost. Je například jako ušitá pro nedávnou sešlost kanadské Liberální strany v  Ottawě.

Odhlédneme-li od občasného boje o moc uvnitř stranického aparátu (v demokratických společnostech je tento boj viditelnější a poražený většinou odchází do správních rad či podobných lukrativních pozic a ne na šibenici, jak tomu bývalo za Stalina), je zřejmé, že k dosažení změn dochází jen tehdy pokud fungují nezávislé sdělovací prostředky (pátrací žurnalistika), existuje relativně volný přístup k informacím a možnost soudně napadnout vládu a jednotlivé zákony.

Martin Mejstřík má jistě kamarády mezi právníky - proč je nevyzval, aby zpochybnili legálnost zákonů, které zneprůhledňují privatizaci?. Proč nevyzval kolegy novináře, aby se pustili do pátrací žurnalistiky (prodej banky vlastnící podíl Prazdroje za 5 miliard a následná transakce při níž se nový majitel onoho podílu zbavil za 20 miliard je takměř námětem tisíciletí - pokud nešlo o novinářskou kachnu).

V rozhovoru je pozoruhodně nepřítomen president Václav Havel. Tedy kromě Mejstříkovy vzpomínky na rok 1992, kdy se pokusil Havla inspirovat nápadem na konstituční monarchii. Je to zároveň nepochopitelné. Pokouší-li se totiž Mejstřík o uvedení občanské společnosti do pohybu, měl vyzvat Havla k tomu, aby se vzdal moci a začal v podhradí (obrazně řečeno) měnit svoje teorie v činy. Vždyť, jak se zdá, je on vlastně jediný, kdo ví, jak si má taková občanská společnost v zápase s mocí a hloupostí vlastně počínat. Tím, že Havel ve své funkci setrvává prokazuje společnosti službu vskutku medvědí.

Další záhadou rozhovoru je absence jakýchkoli Mejstříkových představ o tom, jak by vlastně česká společnost měla vypadat. Milosrdnější ze dvou vysvětlení je, že se ho Kazi Šťastná asi zapomněla zeptat.

Jiří Jírovec

Otakar Kverka

Pro pana Jirovce a na vedomi Britskym listum:

K vasemu prispevku "Jan Vycital, Josef Laufer a maslo na hlave"

Pane Jirovce, ze se nestydite, bud nemate kontakt s realitou v Cechach, nebo jste provokater (v cich sluzbach?), ktery zkousi, co to s lidmi udela!!!

Prave trempove patrili k tem, kteri meli o povaze komunistickeho rezimu jasno. Tim ze se J. Vycital verejne hlasil k trampskemu hnuti, vyrazoval se z okruhu konformnich prisluhovacu typu pana Laufra, Gotta, Lucie Bile, Vladimira Brabce (major Zeman) a dalsich...

Pokud snad mate o Cechach tak malo informaci, ze jste schopen zplodit takovy urazlivy nesmysl, snad byste se mel odmlcet - obavam se, ze nemate co rict. Ale mozna jste postmoderni filozof, ktery zongluje s fakty dle vlasni libosti bez ohledu na realitu...

s pozdravem

Ota Kverka

kdysi skaut (v dobe, kdy skauting byl zakazan), woodcrafter (v dobe, kdy woodcrafting byl zakazan) a tramp

P.S.: Za celou dobu, po kterou sleduji Britske Listy, je tento Vas prispevek opravdu nejhnusnejsi.

Prominte mi ty vyrazy, ale prekrocil jste jiste meze...

Poznámka JČ: Potíž je, že Vyčítalovo jméno a jeho kreslené vtipy se za komunismu vyskytovaly skutečně téměř všude, i v těch nejhroznějších vydáních Dikobrazu... To je jako když obviňovali Vlastu Buriana po válce, že hrál pro nacisty. (Co měl dělat?) Nebo když obviňovali Miloše Havla, že bránil před nacisty zaměstnance svého filmového studia (které mu stejně nacisti ukradli). - Slyšel jsem začátkem března Josefa Laufera v Radiožurnálu, jak se hájil. Prý tu písničku o Minaříkovi zpívat "musel", protože měl všude naprostý zákaz a estébáci mu slíbili, že když tu píseň natočí, bude se moci vrátit ke kariéře. Nevím, do jaké míry je to následná racionalizace a nevím, zda bych - i kdybych byl v tak těžké situaci, jak to Laufer líčil, přistoupil na podmínky, nabízené estébáky. Neodvažuji se ovšem nikoho soudit, situace každého byla individuální a Jan Vyčítal by asi taky soudit neměl. Jiná věc je, že měl Josef Laufer mít asi soudnost, když už měl v minulosti tento průšvih s touto hroznou písní, a necpat se na ty oficiální proamerické oslavy...

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Přes potřebných padesát procent se dostal kolem půlnoci středoevropského času, s dvacetiprocentním náskokem na druhého v pořadí komunistu Gennadije Zjuganova.

Je tedy jasné, kdo bude v příštích letech vládnout Rusku. Nikdo se ovšem neodvažuje odhadnout jak.

Rusko volilo muže, který pro část veřejnosti ztělesňuje naději, že v zemi zavládne pořádek, hodně lidí si ovšem dává otázku, zda ten pořádek nebude mít podobu diktatury.

Je zajímavé, že v Rusku není pro prezidentského kandidáta přitěžující okolností jeho působení v sovětské tajné policii, ani to, že míní především své bývalé kolegy z KGB povolat do svých služeb.

Vladimír Putin se těsně před volbami v rozhovoru pro americkou společnost ABC a New York Times vyjádřil, že se vypořádá s lidmi, kteří těží z blízkosti k politickým, vládním a regionálním představitelům.

Rusko podle něj bude garantovat práva vlastníků a investorů, k čemuž musí mít průhledné zákony, ty mají být zárukou, že až reportéři přijedou z Ameriky příště, nebude nutné opět hovořit o korupci v Rusku.

Putinovi o té korupci nechybí informace, nikdov Rusku nemá informace podrobnější, čerstvější, prostě lepší.

Jak s nimi naloží?

Zakročí proti mafiánství, anebo pouze proti některým mafiím?

Bude bojovat s podvody, anebo pouze s některými podvodníky?

Problém je v tom, že to ví jenom on sám.

Svět opatrně konstatuje, že Putinova slova jsou O.K., jde ovšem o to, jaké budou jeho činy.

Zatím má Vladimír Putin na svém kontě jediný výrazný čin - rozpoutal válku v Čečensku. A jeho první slova voličům? "Nečekejte zázraky."

27. března 2000

Tuto nepřímou reakci Jeremyho Hardyho na komentář Andrewa Marra otiskl v sobotu 25. března deník Guardian.

Vzhledem k tomu, že se zdá být otázka žebrajících uprchlíků jednou z hlavních zpráv těchto dní, dovolte mi, abych nabídl pár slov útěchy těm lidem, které zjev žebrajících uprchlíků znepokojuje: prosím tě, vzmuž se, ty trapná padavko. Jestliže je šátek na hlavě nějaké ženy nejděsnějším pohledem, jaký jsi v životě viděl, no tak to ti závidím. A jestliže je pro tebe přední sklo tvého automobilu vysoce citlivé na dotek od jiných lidí, tak pro tebe musí být návštěva v myčce automobilů doslova erotickým festivalem. Ale možná nejsi ještě natolik vyzrálý, aby ses mohl odvážit do londýnského metra. Možná si myslíš, že nemluvňata žebrajících cizinek obsahují časované nálože, jako ve Vietnamu? No, dovol mi, abych ti ujasnil, že to byla propaganda. Ale ne, tebe znepokojuje osud dětí těchto žebrajících matek. Aha, tobě nevadí, v jaké chudobě a diskriminaci žili ve svých rodných zemích. Tebe neznepokojuje, že jsou tito lidé v Británii nuceni žít z nuzných státních kuponů. Nenapadlo tě, že lidi, kteří budou z této země brzo zase vyhnáni, nejsou plni obrovské vděčnosti za minimální podporu, které se jim dostává.

My Britové jsme samozřejmě dokonalí rodiče, - vůbec nikdy nenecháváme své děti na starost východoevropským au pairs, netaháme je brečící po supermarketech, neřveme na ně, když se dobře baví, nebijeme je, neposíláme je do internátních škol, nenutíme je dělat zkoušky v devíti nebo deseti letech, kdy naprosto nemohou tušit, že se při tom rozhoduje o jejich budoucnosti. Možná teda nejsme dokonalí. Ale alespoň nás nikdo nehodnotí na základě naší etnické příslušnosti. A o to právě jde, že? Zranitelné a nevítané lidi je lehce možné dát do jednoho pytle a odsoudit jako celek. Mají povinnost nám být šíleně vděční, pokud je máme vůbec tolerovat. Skupiny, které se stávají terčem předsudků, se mění časem. V současnosti jsou to Romové. Deník Sun je nazývá "majetkuchtivými nomády Evropy". Tak se ale dřív snad hovořilo o židech, ne?

Byl jsem rád, že tento týden se pokusil Roy Greenslade věc trochu vyvážit. Když napsal, že Allison Pearson v [londýnském bulvárním deníku] Standard napsala "inteligentní a citlivý" příspěvek, byl jsem příjemně překvapen a rozhodl jsem se to prozkoumat. Deník Standard jsou pseudonoviny, které znečišťují londýnské metro a Londýňané za ně platí až 35 pencí. Takzvaní kameloti blokují vchody do metra a přiškrcenými hlasy žebrají od spěchajících kolemjdoucích, aby jim do špinavých dlaní vhodili trochu drobných za spěšně sestavený plátek. A - nemějte žádné iluze - ty peníze jdou do kapsy bohatého tiskového barona. Je to organizovaný byznys.

Ať už je tomu jakkoliv, když jsem slyšel, že v deníku Standard vyšlo něco civilizovaného, bylo to pro mě naprostým šokem, tak jsem se rozhodl, že si to najdu na internetu. Nalezl jsem toto: "Vracejí se mi netypicky tvrdá slova mé babičky na adresu Romů tím víc, čím víc pohlížím na naši místní skupinu v akci... moje babička by raději bývala hladověla, než aby dopustila, aby byly její vlastní děti ponižovány anebo aby byly špinavé. Její pohrdání pro Romy, jak nyní vidím, nebylo jen prostým případem rasismu. Tito lidé představovali místo, na něž jste poklesli, když jste vzdali boj o vlastní důstojnost. Není divu, že se jich báli." Dá se to jistě charakterizovat jako inteligentní a citlivý komentář, na druhé straně se to dá taky charakterizovat jako stupidní a pobuřující komentář. Statisíce Romů bylo zavražděno za fašismu. Svá nemluvňata odnesli přímo do Osvětimi. Pravděpodobně jich používali, když prosili tamější stráže o smilování. Dnes nejsou Romové, kteří jsou znásilňováni či zabíjeni, pokaždé nutně přímou obětí státu. Často stát toleruje násilníky a ignoruje oběti, ale v moderní řeči byrokratů tohle je "diskriminace, nikoliv perzekuce". Když jsou viníky násilí policisté, řekl bych, že je to kultura kantýny.

Romové nejsou běloši. Jejich předkové přicestovali z Indie. Mnoho romských komunit existuje už dlouhá staletí jako menšiny v zemích, které je dosud nepřijímají. Některé tyto menšiny jsou bohaté, jiné nikoliv. Když se vydávají na cestu, většinou je k tomu pobídkou chudoba a rasové pronásledování, nikoliv touha po cestování. Mají fantastické hudebníky. Říkám to proto, protože podle britských byrokratů má právo být uznán jako člověk jen ten, kdo výjimečně vynikl jako hudebník, sportovec nebo kuchař. Nejdůležitější je zdůraznit, že Romové jsou národ. Nejsou to ani podlidi ani to není porucha chování.

Pearsonová by se asi bránila, že píše jen to, co vidí. To je právě problém na většině novinářské práce. Jestliže se váš život skládá z toho, že spěcháte od své počítačové klávesnice do restaurace na drahý oběd a pak do televizního studia, nevidíte nic moc kolem sebe. Začnete psát o to, co jste jedli nebo co jste viděli v televizi. A když náhodou při tom spěchu potkáte pár lidí, to je váš research. Je to ale otrava. Snažíte se nezaujímat k světovým záležitostem žádné stanovisko, jenže svět se vám utáboří na prahu.

Josef Ladra

Vážený pane!

Patrně Vás bude zajímat, že mnozí obyvatelé Prahy měli během útoku NATO na Jugoslávii také možnost celodenně sledovat vysílání bělehradské televize až do onoho osudného útoku. Umožnila jim to kabelová televize, která pohotově zařadila toto vysílání na jeden ze svých kanálů.

Díky tomu jsem měl možnost pečlivě sledovat obsah i způsob vysílání. Dávám Vám za pravdu, že způsob vysílání by snad neobstál ani za dob největší totality u nás, ale zvažujme - tato země byla před tím navyklá na takový typ vysílání a pak je náhle napadena, bombardována - to není zrovna chvíle pro přeměnu např. zpravodajství v investigativní žurnalistiku.

Obsah byl ovšem velice důležitý - ukazoval jednotný odpor, posiloval vědomí k tomuto odporu a právě proto - a kvůli ničemu jinému musela být bělehradská televize umlčena, právě tak jako musela být celá země zabombardována zpátky na začátek století. Umím srbsky a chorvatsky velmi dobře, pracoval jsem s jugoslávskými stavaři dlouhou dobu, složil jsem ze srbochorvatštiny (tehdy se tak oba jazyky nazývaly) státní jazykovou zkoušku, přečetl jsem mnohé knihy v originále (Andrič, Krleža, Kiš, Bulatovič aj.). Tuhle odbočku píši proto, abych mohl odpovědně prohlásit, že nikdy jsem během toho vysílání neslyšel, že by byla při tomto válečném zpravodajství bělehradskou televizí dryáčnicky prosazována genocida etnické menšiny, jak píšete v poznámce k článku Rozpory v postojích...

Jaké máte pro toto tvrzení důkazy? Máte někde autentický záznam textu, nebo máte k dispozici video záznamy, jako je máte z České televize? Jak dobře mluvíte srbsky? Jakým způsobem tedy prosazovala bělehradská televize genocidu Albánců? Vyzývala snad k jejich vyhánění? Vybízela k hromadným popravám? Tohle všechno jste v té televizi skutečně viděl, anebo jste si to jenom vymyslel? Chtěl bych od Vás fakta - ne žádnou proválečnou propagandu z druhé strany.

Pane Čulíku, Vy jste skutečně pořád ještě přesvědčen, že tímto způsobem bylo oblasti pomoženo? Kdyby byly peníze, které útok stál, věnovány na rozvoj Kosova, Makedonie, Černé Hory, Albánie a Srbska - tak se pro řešení vážné situace něco udělalo. Takto v řadě lidí u nás roste přesvědčení, že to všechno bylo proto, aby pro tentokrát mohli být zase zabíjeni a vyháněni Srbové. Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, budou ovšem vyháněni z Kosova do země, která byla bombardováním přivedena na úroveň Albánie a Makedonie.

Obávám se, že název článku pí. Zajícové není správný - Vaše postoje se nemění - o čem jste rozhodl, že je černé, zůstává pořád černé (Srbové, Češi, Rusové), co jste obílil, je bílé navěky. Už Vás na Vaši jednostrannost a malou objektivitu upozornil Váš bývalý kolega Josef Fronek. V mnoha věcech s ním nesouhlasím (např. růst dopravních nehod v ČR je opravdu kritický), ale on Vás asi osobně zná - a proto by měl být pro Vás jeho názor upozorněním na chyby, kterých se dopouštíte.

Vidíte, uplynul rok a kdybyste mne na to svojí poznámkou neupozornil, tak bych si ani nevzpomenul, že jsem tehdy měl možnost vidět zprávy z obou stran. Skutečnost byla a je ovšem asi úplně jiná. Je mi líto rozbité Jugoslávie, nikdy jsem neměl pocit, že to je "žalář národů", vždy jsem považoval jugoslávskou národnostní politiku za velmi dobrou (školy, spolky...). Asi to všechno nepostačovalo, tak jako to nestačilo v bývalém Československu.

A jenom na okraj - víte vy na Vaší slavistické katedře, že se v demokratickém Sasku chystají zavřít poslední dvě lužickosrbské školy kde je hornolužičtina hlavním vyučovacím jazykem? Určitě nejde o porušování lidských práv srbské menšiny, jenom prý na to nejsou peníze. Dolnolužičany zase z jejich vesnic vyhánějí hnědouhelné doly - ale to za bombardování nestojí.

Posílám pozdravy z Prahy, včera tu již byla první jarní bouřka - padaly při ní i kroupy.

Josef Ladra

Poznámka JČ: Nezapomeňte, že tato "srbská" televize (spíše však televize Miloševičova a paní Miloševičové) "národně sjednocovala" srbské občany v době, kdy byly umlčeny všechny nezávislé sdělovací prostředky a došlo dokonce k vraždě alespoň jednoho novináře. Videopásek nemám - dal by se ale snad sehnat. Napsal jsem to pod dojmem dokumentárního filmu britské televize ITV, která líčila, jak se - původně zcela navzájem přátelští obyvatelé téže jugoslávské vesnice - nejrůznějšího etnického původu postupně začali pod vlivem televizní propagandy smrtelně nenávidět a vraždit. Film obsahoval mnohé dokumentární záběry ze srbské i z dalších bývalých jugoslávských televizí.

Co se nynější situace v bývalé Jugoslávii týče a názoru, zda měl či neměl Západ Srbsko bombardovat, doporučuji k úvaze tento článek Martina Woollacotta.

Josef Fronek si do určité míry vytváří vlastní realitu a tu pak kritizuje. Jeho text by se dal uvádět na pravou míru slovo po slově. A pro ty čtenáře, jimž případně chybí v Britských listech útěšná chvála, jací jsme všichni výborní - už skoro čtyři roky tu píšu o tom, že úkolem novinářské práce není chválit, ale vyhledávat nedostatky a poukazovat na ně pro jejich nápravu. Je to životně důležitá služba společnosti. Toto prosím není žádný zvláštní čulíkovský názor, ale úplně běžná věc.

Václav Pinkava

Asi jsem nějak postižen archaickým džentlemanstvím, ale opět se hodlám zastat nějaké pisatelky, kterou neznám, bez ohledu na její argumentaci jako takovou, jen proto, že se do ní někdo strefuje příliš 'mužně'. Za své zastarale šovinisticky protekcionistické manýry se všem feministkám omlouvám.

Newtonův třetí zákon pohybu praví (alespoň někteří fysikové ať prominou přenášení do hovorové češtiny), že každá akce vyvolává odpovídající reakci. Bohužel, tohle zřejmě neplatí pro diskusi na stránkách BL. Poněkud ostřejší tón mého vlastního příspěvku zde neomlouvám, zdá se mi naopak výjimečně odpovídající naladit stejně falešný tón. Jak už na mou adresu 25.2 podotkla Juliana, je dobré se vyjadřovat k věci, ne k člověku. Bohužel, milá anonymní bytosti Juliano zajímavých názorů, nelze se vyjadřovat k věci bez člověka, pokud předmětnou věcí je právě chování člověka. (A pokud předmětnou věcí je anonymita pisatelky, vyjadřuji se adresně, když píši na ne-adresu jedné ukázkově tajemné bytosti ?)

(Potud předmluva.)

Výmluvná stať vědce-grafomana pana Luboše Motla, na evidentně chabou rádobyargumentaci paní Koutné ohledně transistorů a jejich pojmenování stojí za přečtení.

Asi si pan Motl vzal za cíl ukázkově rozebrat její 'bláboly' - a v tom by býval uspěl na výbornou, až na jednu drobnost, ryze procedurální. Pan Motl pominul (jak trefné to slovo) snad nejpodnětnější větičku paní K:"Především je třeba říci, že by mělo být pod úroveň vědce, aby druhé lidi podobným způsobem osočoval." Co brání tomu, aby věčně jednooký a šibalsky se usmívající pravičák ;-) LM jednou provždy rozmetal naše pochybnosti o své hodnotové škále, ve které 'pravda vítězí knockoutem' ?

Jen to, že lidé zavedli mezi sebou pravidla hry, a rány pod pás nevedou k vítězství, ale z kola ven. Pan Motl si sám sebe plete s bombardujícími částicemi uvnitř urychlovače, když se zaměřuje s takovou vervou na tak nepatrné argumenty, aby je rozbil. Asi jej fascinuje, jaké klikyháky takový argument zanechá, když jej rozmlátí na cimprcampr, a bude od toho odvozovat podstatu nějakého z lidmi vnímaných vesmírů.

Ano, paní Koutná, mělo by to být pod úroveň člověka (nejen vědce) aby lidi podobným způsobem osočoval. Mělo. Ale když je jeho hmotnost tak mizivá, že se musí takto rozjet, aby byl znát, když je jeho úroveň tak nízká, co zbývá než osočovat a ponižovat ostatní, aby si plivnul pod nohy a podestlal.

S předstihem sám sobě vytknu, že se strefuji do manýrů pana Motla stejně nadbytečně, přestože každý soudný člověk (jeho samého tímpádem vyjímaje) jeho manýry vnímá jako nevhodné, a nepotřebuje k tomu žádného Pinkavu, viďte, uznal jsem to, bytosti.

Lepší je nad obsahem argumentace paní Koutné i nad manýry pana Motla mávnout rukou, jako v té obehrané písničce (Suchého a Šlitra?), kterou cituji z paměti, i s intonací.

V pimprlové kómédí-i staló se,
žé úsédlá vósa králi na nó-se,
král se namích a bouch pěstí do stó-lu,
závolejte na tú vósú Škrhó-lu.
Škrhó-la si řek', že vosu prožé-ne,

súkovicí mohutně se ožé-ne,
a jak ták, ta vósá sédí na nó-se,
bouchne jů a v tů ránů je po vó-se.

(Zbývá jen, abychom ještě do-da-li,
v turá-nu jé-pó-vó-sé-á-pó-krá-li ....)

Chtěl bych radit, nijak Vás však nenutím,
malé věci řešte ruky mávnutím,
nédopádnété ták jakó Škrhóla,
nebudou Vás považovat zá císaře pána, a jého ródinu ....

Podotkne-li mi někdo, že nad slovnímy výlevy a hrubiánstvím se nemá cenu pozastavovat, připomenu, že v obsahu, nikoli formě argumentace pana Luboše je leccos hodnotné, například myšlenka, že se nemají ponechat nežádoucí projevy bez odezvy. Myslel jste jen ty nežádoucí obsahem, nebo i ty Vaše, nežádoucí formou? Jistě se dočkáme ukázkové termonukleární reakce na mou adresu nejen od pana Motla, ale i od myslitelů menší ráže kolem něj orbitujících, předem však avizuji, že mají pro tentokrát poslední slovo, tak si dovolte cokoliv pánové. Ať čtenáři posoudí. Reaguji na formu, pane Motl, zkuste mým motloidním výlevům čelit pro změnu zdvořile. Vždyť to dokážete!

Z ne příliš jiného soudku:

Upozorňuji sousedícího argumentačního borce pana Jana Kyncla, - který 'neví jestli je vědec' (to bude asi nadpis Jana Čulíka) - že není vědec. Nebude jím tak dlouho, dokud mi dluží odpověď na pár zdvořilých otázek, kterými jsem naznačoval snadnou zpochybnitelnost některých jeho tvrzení. Sám uznává, že "jedno z pravidel bádání zní, 'každé tvrzení musí být vyvratitelné.'". Šlo mi totiž o to, že si pan Kyncl dokázal splést Václava Pinkavu s Pavlem, (který je vystudovaný fyzik, ač prý méněcenný protože se dokáže živit něčím jiným - a navíc, světe zboř se, má čas i na Shakespeara). Nejen to, ale pan Kyncl nedokázal pochopit mou anglosasky skromnou formulaci ze soukromého mailu "moje interpretace evoluční teorie..." - míněno 'jak tomu rozumím já, poté co jsem to dokonce studoval'. Popsal nám to zkresleně tak, že 'nějaký shakespearolog vykládá evoluční teorii po svém'. Ne-exaktnost Vašeho zacházení s fakty a rétorická demagogie je hodná posměchu, pane Kyncle, vědče z provolávání !

Pro úplnost, napsal jsem panu Kynclovi 25. 2 tento mail, na který zjevně nemá, co by kloudného odpověděl:

Ad: http://blisty.internet. cz/0002/20000225i.html#08

Evoluční teorie je naštěstí veřejně dostupná, ale vykládat si ji musí každý člověk chtě nechtě po svém, v rámci svých intelektuálních možností, jak ostatně platí o všem, co vnímáme svými nedokonalými čidly a mozky.

Je mi skutečně líto, že nemám patent na rozum jako někteří. Jasnozřivá sebejistota, se kterou lidé prohlašují, že objevují kardinální principy vesmíru, (ne, že si konstruují výkladové rámce dostupné svým myslím), je určitě záviděníhodná. Musí to být skvělý pocit, být si něčím tak jistý. Než se tohle někoho dotkne, mluvím samozřejmě o náboženském fanatismu, ne o Vás, pánové. Vy jste přece zmítáni pochybnostmi a plni pokorné snahy poodhalovat jen to, co se dá, v rámci lidkých možností uvažovat, třeba prostřednictvím exaktní, ale přesto lidmi definované a koncipované matematiky.

Totiž, je ta naše věda - (matematika, logika, fyzika...) ta jediná možná? Jak to můžete vědět, uvězněni ve svých lidských mozcích?
Jak třeba objektivně poznáte, že jste se už dávno nezbláznili? Máte na to jen a jen pocity.

Pocity vlastní neomylnosti nejsou neomylnost sama.

Z vašich statí čiší ne věda, ale víra, v dokonalost a neomylnost člověka samého a jeho myšlení.

Neomylnost toho člověka, ve kterém je uvězněno Vaše vědomí.

Václav Pinkava