O knize Mein Kampf, ale hlavně o svobodě projevu
Všichni dnes vědí, že Jan Palach se upálil na protest proti
sovětské okupaci. Jen málokdo si však vzpomene na to, jaké bylo konkrétní
poselství Pochodně číslo jedna. To obsahovalo dva požadavky:
1. okamžité zrušení cenzury,
2. zákaz rozšiřování "Zpráv".
Před dvěma roky jsem na tohle téma napsal úvahu do Neviditelného
psa. Čekal jsem ohlas, nebyl žádný, ani v soukromé elektronické
poště.
Zaujal mne totiž onen rozpor, kdy na jedné straně někdo usiluje o
zrušení cenzury, tj. o svobodu projevu a tisku, a na straně druhé žádá
zákaz rozšiřování "Zpráv", což jest de facto cenzura, potlačení svobody
tisku.
Vzpomínám si také na Jiřího Kantůrka, který byl v roce 1990 jmenován do
čela Československé televize. Nechal se tehdy slyšet, že dokud on bude
sedět na židli ředitele ČST, tak se republikán pan Sládek na obrazovku
nedostane. Tedy opět úmysl komunikovat jenom "správné" obsahy.
Naštěstí charakter svobodných pluralitních médií je takový, že
neumožňuje, aby mohl jeden člověk podobné záměry uskutečnit. Pan Sládek to
potom Jiřímu Kantůrkovi patřičně "vrátil", když se dostavil jako
reprezentant své strany na televizní debatu ke komunálním volbám roku 1990
a před celým národem prohlásil: "Pane Kantůrku, říkal jste, že dokud budete
ředitelem, já se v televizi neobjevím. Nyní v televizi jsem a tudíž žádám,
abyste okamžitě opustil své ředitelské křeslo."
Je tedy svoboda projevu zcela bez hranic? I pro obsahy, které většinový
názor označí za "nesprávné"? John Stuart Mill se k problému názorové
svobody vyjádřil ve svém známém pojednání On Liberty takto:
"Kdyby celé lidstvo mínus jeden jednotlivec, zastávalo jeden názor a
pouze jediná osoba by měla názor odlišný, právo lidstva umlčet jednotlivce
by nebylo o nic větší nežli právo tohoto jednotlivce, pokud by měl tu moc,
umlčet celé lidstvo."
(If all mankind minus one, were of one opinion, and only one person
were of the contrary opinion, mankind would be no more justified in
silencing that one person, than he, if he had the power, would be justified
in silencing mankind.)
Jako pozitivistický logik uvedl Mill čtyři důvody a důkazy oprávněnosti
svého názoru: Za prvé, když umlčujeme názor, možná, že umlčujeme pravdu. Za
druhé, dokonce i nesprávný názor může obsahovat zrnko pravdy, které nám
pomůže najít pravdu celou. Za třetí, dokonce i v případě, že obecně
uznávaný názor je celou pravdou, tento názor by neměl být z racionálních
důvodů zastáván, pokud se nepodrobí zkoušce a není obhájen. Za čtvrté,
pokud obecně uznávané mínění nečelí čas od času výzvám, ztrácí svoji
životní sílu a svůj účinek.
Jak se taková argumentace snáší s rasistickými a genocidními názory v
knize Mein Kampf, které civilizovaná společnost na základě zcela
konkrétních historických zkušeností odmítá jako škodlivé a nebezpečné?
Já se domnívám, že postoj k vydání Hitlerova Mého boje se neřeší ani
paušálním schválením ani halasným voláním po zákazu. Podle mého názoru by
východiskem měla být Millova maxima - tj. publicitu daného názoru v zásadě
akceptovat.
Teprve poté by měla následovat zcela konkrétní analýza zcela
konkrétního textu ve zcela konkrétních podmínkách demokratického
politického systému.
A ten má také svoje pravidla. Například pravidlo, podle něhož
privilegia politické demokracie mohou být odepřena těm, jejichž činnost
směřuje k destrukci této demokracie.
V oblasti svobody projevu je to mnohem složitější. Vždycky totiž bude
existovat nebezpečí toho, čemu říká Mill "lidská omylnost", která může
vydávat za "správné" něco, co se později ukáže ne tak zcela správným. A
začne-li se ve jménu "správného" zakazovat, může to odstartovat vlnu
dalších zákazů s nežádoucími dopady pro poznávací proces společenského
vědomí, jehož základem by měla být svobodná komunikace.
Kde je tedy ona hranice svobody projevu a jaká kritéria volit pro její
stanovení?
Bohužel, na to nejsou jednoduché recepty, které by si tolik přáli ti,
kteří se bojí osobní odpovědnosti a proto žádají novou a další legislativu,
jež by vymezovala odkud kam ano a odkud kam ne. (Čtu-li komentáře v tisku,
mám pocit, že takto uvažuje většina české společnosti - včetně její
soudcovské komunity. Všichni by chtěli mít na všechno rakousko-uherský
předpis a brání se pomyšlení, že by se museli v rámci obecněji formulované
teze zákona rozhodovat "na svoje vlastní triko" a toto rozhodnutí pak před
sebou i před veřejností obhajovat.)
Takže si dovoluji nepřesně ocitovat pravidlo hledání hranic svobody
projevu tak, jak je pojímají ve vyspělých demokraciích: svoboda projevu je
nezbytnou a základní součástí demokratického politického systému; lze ji
omezit pouze v případech, kdy škody způsobené nečinností vůči projevům
ohrožujícím demokracii mohou být větší než škody způsobené tím, že svobodu
projevu omezíme.
Mocenský zásah do svobody projevu je tudíž v každém případě negativním
jevem, který lze ospravedlnit jedině v obzvlášť závažných případech.
Jestliže zvolíme nízký práh pro omezení svobody projevu, tj. cesta k danému
zákazu je jednoduchá a snadná, pak to může svědčit o dvou příčinách:
a) buď si příslušná společnost svobody projevu příliš neváží, nebo jí
nepřikládá tak velikou důležitost (tam, kde ji pokládají za fundament
demokracie, jsou ochotni v jejím zájmu snést i extrémy);
b) nebo daný jev, kterého se zákaz týká, je natolik nebezpečný, že je
třeba vůči němu zakročit i za cenu toho rizika, že omezení svobody
komunikace může mít některé nepříznivé vedlejší efekty.
Nechť si každý rozebere sám pro sebe, jak by postupoval v případě
publikace Mein Kampf, a zda případný zákaz distribuce této knihy bude
výsledkem bodu a) nebo bodu b).
Ale abych nemluvil jenom v jazyce teorie a nevyhýbal se osobní
odpovědnosti za svůj vlastní postoj k věci vydání Mein Kampf, pak vězte, že
můj názor jest: nezakazovat. Vycházím jednak z toho, že v našich podmínkách
(zatím) neplatí bod b), a dále z toho, že případný zákaz by byl vodou na
marketingový mlýn vydavatele, který si už teď tiše mne ruce nad tím, kolik
reklamy zdarma se mu dostalo.
Jestli mně na celé aféře něco vadí, pak opět práce našich médií, která
si tak snadno nechávají vnucovat agendu a jsou schopna ponechat bez
komentáře báchorky pana vydavatele o tom, jak chce nekomentovaným vydáním
Mein Kampf sloužit historickým badatelům.
Houbeles. Pan nakladatel je vyčuránek, který si spočetl, kolik je u nás
skinů a potenciálních přivrženců extrémní nacionalistické pravice, případně
lidí, pro něž je sběr německých militarií koníčkem, a pro které bude patřit
k dobrému tónu vystavit si Mein Kampf do své knihovny (i ta obálka s
německým originálem ve švabachu tomu vychází vstříc). Zda tu knihu budou ti
holohlaví chlapci číst, o tom dost pochybuji, oni si vystačí z hesly od
svých vůdců. To však pana nakladatele nemusí zajímat, on si své výtisky
prodá.
Ale proč se tady nevyskytl žádný novinář, který by se panu nakladateli
podíval na ledví a jeho báchorky uvedl na pravou míru? Včetně té, podle níž
se prý chystá vydat Marxův Kapitál. Ještě tak možná Komunistický manifest,
tomu bych snad věřil. Ale čtyřsvazkový Kapitál? To si pan nakladatel
skutečně myslí, že ho prodá? Pokud vím, tak Grebeníčkovi věrní nepotřebují
nic kupovat. Své vydání Kapitálu mají přece ve svých knihovnách (i když kdo
ví, kolik z nich tu knihu kdy četlo).
