Martinu Mejstříkovi: Potíž je, že politikové nezhodnotili komunistické
období a předstírali, že v roce 1990 začínají z bodu nula
Rozhovor
Kazi Šťastné s
Martinem Mejstříkem, přeložený pro BL z Central Europe Review, je velmi
dobrým dokladem
toho, jak těžké je přijmout skutečnost, pokud bortí vlastní představy o
světě.
Martin Mejstřík během deseti let života v netotalitním státu například
správně vypozoroval, že
politikům padá moc do klína na základě jednoduchých, demagogických hesel
a přestože ona
hesla byla několikrát porušena, voliči to zatím vždycky přijali. Bojí
se však tuto pravdu
zobecnit, protože by přišel o ilusi, že stačí vystřídat zlého Klause a
Zemana někým "slušným", a
bude to.
Vrcholem jeho naivnosti je představa, že by stačil konstituční
monarcha. Když to člověk z Mejstříkových
úst slyší, tak musí být jen rád, že ani nechce žádnou politickou stranu
založit.
Před časem kdosi (Vít Novotný zde, pozn. JČ)
v BL napsal, že fungující (politický) systém nestojí a
nepadá se slušnými
lidmi, ale s kontrolními mechanismy, které znemožňují, aby slušný člověk
(politik) zvlčel a vlk
si dělal, co chce.
Kontrolní mechanismy - zejména nezávislé soudy a sdělovací prostředky -
jsou tak říkajíc
nutnou, ale nikoli postačující podmínkou. Musí k nim ještě přibýt
odhodlání využívat je.
Zklamání Martina Mejstříka pramení z toho, že naletěl na myšlenkový
model široce hlásaný
politiky a medii po roce 1989: komunismus je špatný (zrůdný, kriminální
- dosaďte si co chcete)
a protože je vlevo, je vše, co je vpravo od něj nutně lepší, tak že čím
víc vpravo tím lépe.
Jinými slovy, co pravice činí, dobře činí - by default, jak říkají
anglosasové - a snaha o kontrolu
její moci by byla urážkou pokroku.
Zklamání z Klause, respektive z toho, že se posunul "vlevo", aby mohl
sdílet moc (a nechal
přitom odpovědnost na ČSSD) prolíná celým rozhovorem. Mejstřík si
myslel, že Klaus je se
svou ODS pěkně pravicový a bimho, ten pacholek takhle zklamal.
Jenže zklamání z Klause (posledních pěti let) jen maskuje selhání
modelu, který ODS a její
partneři prosazovali během své nikým neoponované vlády. Je příznačné,
že rozhovor
neobsahuje jedinou zmínku o stavu ekonomiky, o rozkradených miliardách,
krachujících
bankách ani o nezaměstnanosti, ačkoli právě tyhle věci způsobují "blbou
náladu".
K Mejstříkovu výroku "Rozčarování je všeobecné. Všichni, koho potkáte
jsou nespokojeni,
kromě oněch 10 000, kteří jsou nahoře a mají politickou a hospodářskou
moc." lze dodat jediné -
vítejte v reálném kapitalismu, pane. Pravda, po česku ochuzeném právě o
nějaké ty kontrolní
mechanismy.
Podle mého názoru je základní problém v tom, že politikové, kteří se
dostali k moci po roce
1989, odmítli udělat objektivní analýzu předcházejících 40 let a její
výsledek dát k dispozici pro
poměřování dalšího vývoje (a své vlastní činnosti).
Místo toho, aby z tehdejšího stavu společnosti udělali bod výchozí,
posunuli ve své rétorice vše
do nuly. Možná, že si čtenáři BL vzpomenou, jak se na toto téma
vyjadřoval třeba Vladimír
Mlynář při setkání českých intelektuálů - pokud ne, mohou si ho
připomenout
zde .
Z čistě politického hlediska to bylo výhodné, protože nové nebylo čím
poměřovat (dělení nulou
nedává smysl) a tak každý krok nové moci musel nutně vypadat geniálně -
což posléze vedlo k
ilusi, že kontrolních mechanismů ani přebírání zkušeností odjinud
netřeba. V oblasti
pojišťovnictví a bankovnictví pak přešla genialita, alespoň podle mého
názoru, přímo v idiocii.
Snahy o testování nového modelu, podle nějž se měla společnost
přeměňovat, byly nejspíše
považovány za rouhačství proti znovuobjevenému náboženství (trhu).
Chtěl-li Miroslav Mejstřík se svými kolegy něco změnit, měl si uvědomit,
že jediná cesta vede
právě přes zmíněné kontrolní mechanismy. "Oslovování (řadových) členů
politických stran" je k
ničemu, protože politické strany jsou vůdce se stranickým aparátem, pak
dlouho nic a pak
člen/volič (jednou za čtyři roky nebo tak). Mejstříkova
charakteristika sjezdu ODS (mafiánská
klika shromážděná kolem vůdce) má nepochybně obecnou platnost. Je
například jako ušitá pro
nedávnou sešlost kanadské Liberální strany v Ottawě.
Odhlédneme-li od občasného boje o moc uvnitř stranického aparátu (v
demokratických
společnostech je tento boj viditelnější a poražený většinou odchází do
správních rad či
podobných lukrativních pozic a ne na šibenici, jak tomu bývalo za
Stalina), je zřejmé, že k
dosažení změn dochází jen tehdy pokud fungují nezávislé sdělovací
prostředky (pátrací
žurnalistika), existuje relativně volný přístup k informacím a možnost
soudně napadnout vládu a
jednotlivé zákony.
Martin Mejstřík má jistě kamarády mezi právníky - proč je nevyzval, aby
zpochybnili legálnost
zákonů, které zneprůhledňují privatizaci?. Proč nevyzval kolegy
novináře, aby se pustili do
pátrací žurnalistiky (prodej banky vlastnící podíl Prazdroje za 5
miliard a následná transakce při
níž se nový majitel onoho podílu zbavil za 20 miliard je takměř námětem
tisíciletí - pokud nešlo
o novinářskou kachnu).
V rozhovoru je pozoruhodně nepřítomen president Václav Havel. Tedy
kromě Mejstříkovy
vzpomínky na rok 1992, kdy se pokusil Havla inspirovat nápadem na
konstituční monarchii.
Je to zároveň nepochopitelné. Pokouší-li se totiž Mejstřík o uvedení
občanské společnosti do
pohybu, měl vyzvat Havla k tomu, aby se vzdal moci a začal v podhradí
(obrazně řečeno) měnit
svoje teorie v činy. Vždyť, jak se zdá, je on vlastně jediný, kdo ví,
jak si má taková občanská
společnost v zápase s mocí a hloupostí vlastně počínat. Tím, že Havel
ve své funkci setrvává
prokazuje společnosti službu vskutku medvědí.
Další záhadou rozhovoru je absence jakýchkoli Mejstříkových představ o
tom, jak by vlastně
česká společnost měla vypadat. Milosrdnější ze dvou vysvětlení je, že
se ho Kazi Šťastná asi
zapomněla zeptat.
Jiří Jírovec
