pondělí 27. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Oslavy a establishment:
  • Jan Vyčítal, Josef Laufer a máslo na hlavě {Jiří Jírovec) Mein Kampf v češtině:
  • K vydání knihy Mein Kampf (Jiří Jírovec)
  • Co se týče vydání Mein Kampf (Pavel Holba)
  • Mein Kampf by se měl číst na školách (Ondřej Čapek)
  • Mein Kauf (Václav Pinkava) Česká politika:
  • Občané se začínají bát? Ministr vnitra promluvil (Petr Jánský) Diskuse:
  • Hitler a srbská televize: Rozpory v postojích Jana Čulíka (Táňa Zajícová) Sdělovací prostředky:
  • Jací jsou moderátoři diskusních pořadů českých televizí? (Jan Čulík, Tomáš Pecina)
  • Lidové noviny přibližují obyčejným lidem celebrity v ČR (Juliana) Česko-německé vztahy:
  • Odškodnění (Ivan Hoffman) Přistěhovalectví:
  • Evropa, migrace, stárnutí a přelidnění: Jaroslav Teplý nemá pravdu (Bohdana Burdychová) Jazyk a věda:
  • Ještě jednou o českém jazyku a o polovodičích (Luboš Motl)
  • Nevím, jestli jsem vědec, ale paní Koutná napsala blábol (Jan Kyncl) Došlo po uzávěrce - ještě k Hitlerovu Mein Kampfu:
  • Obchod je obchod: Bude se opakovat Osvětim, Majdanek či Treblinka? (Štěpán Kotrba)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Evropa, migrace, stárnutí a přelidnění: Jaroslav Teplý nemá pravdu

    Bohdana Burdychová

    v deníku Britské listy ze dne 22.3.2000 (článek je datován 4.3.2000).

    Autor se v článku zabývá existencí dvou různých stran celosvětové demografické krize. Na jedné straně jsou vyspělé země s relativně vyšším životním standardem a zcela odlišným žebříčkem hodnot, ve kterých je realitou poměrně prudký úbytek obyvatelstva přirozenou měnou, stárnutí obyvatelstva a nepříliš vzdálená vyhlídka krachu penzijních systémů založených na průběžném financování a celá řada vztažných problémů. Na druhé straně existuje větší (jak co do počtu států tak co do počtu obyvatel v těchto státech) skupina rozvojových zemí, které se potýkají s problémy zcela opačnými: Prudká akcelerace populačního růstu s důsledky na vyčerpání přírodních zdrojů (pitná voda, orná půda atd.), násilné konflikty a boje o tyto zdroje, celková chudoba a zaostalost takových států a jejich obyvatel, neúnosné hygienické podmínky, hladomor, bída, negramotnost apod. Narůstá diference mezi těmito dvěma skupinami států v oblasti hustoty obyvatelstva a pravidelnosti jeho rozmístění či životní úrovně. Právě tato diferenciace chudých a bohatých je však potenciálním zdrojem konfliktů mezi těmito dvěma světy a zůstane latentním konfliktem pouze do té doby, dokud budou mít chudí co ztratit. Řešení tohoto narůstajícího konfliktu není v žádném případě jednoduché, černobílé nebo snadno aplikovatelné. Zcela pozitivní řešení pro obě strany neexistuje. Optimální řešení by bylo takové, které by napáchalo nejméně zla. Fáze nalezení takového řešení je pochopitelně nejtěžší fází celého procesu.

    Autor článku polemizuje o tom, jestli migrace, která je diskutována jako jedno z možných řešení problému disproporce mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, je právě tímto "řešením nejmenšího zla". Spíše soudí, že ne a navrhuje řešení na protilehlém pólu spektra - postavení bariéry mezi těmito dvěma světy pomocí imigračního embarga na chudé země s tím, že když budou tyto země nuceny řešit své problémy samy, že je řešit budou. Zastává názor, že chudé země považují za řešení problému nebo upouštění přetlaku tohoto problému emigraci do vyspělých států.

    Ráda bych se k tomuto stanovisku i k předloženému řešení vyslovila z pozice ne snad odborníka, ale člověka, který přichází denně do styku s demografickými informacemi a jejich vazbami na společnost.

    1) Pokud by se toto opatření přijalo, stal by se ze základního dokumentu hovořícího o lidských právech - Listiny základních práv a svobod - pouhý cár papíru. Vytvořila by se fyzická bariéra mezi dvěma světy. Lidé ve světě vyspělých států nejsou kvalitnější nebo lepší lidé než lidé v zemích rozvojových. Celá problematika je pochopitelně nahlížena z pozice člověka žijícího v tom lepším světě a odtud plynou závěry.

    2) V rozvojových zemích a zvláště v zemích s populační explozí je váha a hodnota lidského života velmi malá. Často se jedná o vojenské či polovojenské diktatury, jejichž představitelé nemají jinou starost, než jak zabezpečit sebe sama a otázka života či smrti příslušníků takových států je naprosto nezajímá. Státy, které mají problémy ve všech oblastech svého fungování nejsou schopny ani ochotny samostatně řešit situaci a důsledky populační exploze natož aby byly schopny a získaly dostatek prostředků k jejímu zmírnění až odvrácení. Takové vlády nebo takoví politikové těžko budou řešit problémy jejich zemí samostatně. Z velké míry se tedy nejedná o pasivitu, ale o nemožnost samostatně něco dělat

    3) Otázka "zablokování fertility dívek mezi 11-20 lety" předpokládá, že existuje nějaká autorita či vyšší moc, která donutí dívky v tomto věkovém rozmezí k vratné sterilizaci nebo používání spolehlivé antikoncepce. Nic takového neexistuje a i pouze programy plánovaného rodičovství, které se dívky v tomto věku snaží poučit a zpřístupnit jim metody antikoncepce, aby si mohly svobodně zvolit mezi životem v bídě a 11 dětmi a získáním jakékoli gramotnosti, aby jejich šance v ekonomicky podmíněném životě byly vyšší, stojí obrovské množství peněz a jednotlivé rozvojové země by tyto peněžní prostředky samy nikdy neshromáždily. Pokud by se ponechalo na jednotlivých rozvojových zemích, aby se se svými problémy vypořádaly samy, celý problém se ještě zhorší. Nechme stranou otázku, jestli se do těchto problémů samy skutečně dostaly nebo jestli sem tyto problémy byly importovány vyspělými civilizacemi pod vlajkou pokroku, na který obyvatelstvo těchto zemí nebylo ani v nejmenším připraveno. Samotné zablokování schopnosti rodit děti u dívek mezi 11-20 lety (ve smyslu povinné dočasné sterilizace či podobných opatření, kdy by se o zablokování v globálu dalo mluvit) je až příliš dobře srovnatelné s ženskou obřízkou, v afrických zemích a upalováním vdov po zemřelých Indech, což jsou jen dva nejtransparentnější příklady toho, jak se společnost snaží násilně korigovat život a smrt individua. V oblasti redukce podílu těhotenství v mladém věku je cílená osvěta zřejmě jedním z mála rozumných prostředků. Násilím a donucováním lze dosáhnout pouze efektu, který byl detekován v Číně v souvislostí s politikou jednoho dítěte - za prvé naprosto tragického poměru pohlaví při narození (pro rodinu je výživa chlapce perspektivnější než výživa děvčete a proto většina prvních těhotenství, kdy je pohlaví identifikováno jako ženské, končí potratem) a za druhé nárůst počtu neevidovaných druhých dětí v odlehlých oblastech, které neexistují z hlediska žádné úřední evidence (zdravotní péče, školství atp). Mám dojem, že toto cílem není.

    4) Nečiňme rozvojové země odpovědné za "překročení mezí", které jsme v převážné většině překročili sami. Je to především populace vyspělých zemí, která spotřebovává vyčerpatelné zdroje, neuvěřitelně (alespoň z hlediska obyvatelstva zemí rozvojových) plýtvá a žije si nad poměry. Argumentace, že obyvatelstva ve vyspělých zemích je méně, je čirým alibismem a opět přijímáním dvojího metru. Představa, co by se stalo, kdyby většina obyvatelstva rozvojových zemí začala používat toaletní papír nebo něco podobného, je samozřejmě dosti děsivá, ale pokud se populace vyspělých zemí sama odmítá uskrovnit, jak něco takového může chtít od populace zemí rozvojových.

    5) Rozvojové země se samy se svými problémy vypořádat nemohou.Už proto ne, že většina z nich má za sebou minulost kolonie dnes vyspělých zemí. Kolonizátoři vzdálili původní obyvatelstvo kolonií od jejich původního způsobu života, odnaučili je žít a přežívat v jejich vlastním prostředí, většinu přírodního bohatství si přivlastnili a postavili na něm vyspělost svých domovských států. Nemají příliš kde brát na řešení svých problémů. Pokud vyspělé země nechají méně šťastné rozvojové země, aby řešily své problémy samy, přispějí tak k ještě většímu zchudnutí těchto zemí a jejich obyvatelstvo přiblíží situaci, kdy nebude mít co ztratit. Je samozřejmě spíše posláním hororových filmů a románů dotáhnout do konce historickou paralelu stěhování národů, ale početní většina obyvatelstva žijící v poměrně velmi bídných životních podmínkách v rozvojových zemích, která nemá co ztratit, je poměrně reálnou hrozbou.

    6) Argumentace úspěchem pronatalitní populační politiky v ČSR je značným populismem. Pronatalitní opatření se sice na konci 60. let neminula cílem, ale jejich načasování je přinejmenším zarážející. Byla totiž zavedena v době, kdy do období maximální plodnosti přicházely populačně silné poválečné ročníky. Porodnost by se v tomto období zvýšila sama o sobě i bez akcelerujícího vlivu propopulačních opatření. Obecně se v ČR má za to, že vlivtěchto propopulačních opatření z konce 60. let je spíše negativní, protože dočasný prudký vzestup porodnosti je nadměrným výkyvem v časové řadě počtů narozených dětí a generace osob z let 1970-1975 budou až do svých zhruba 60-70 let věku nejsilnější generací vůbec a navíc budou zdrojem dalších sekundárních výkyvů počtu narozených dětí ve druhé a dalších generacích. To se považuje za nezdravé, zvláště z hlediska stability fungování státu a státního rozpočtu (prudká změna struktury a výše příjmů a výdajů státního rozpočtu např. v okamžiku, kdy tato generace začne odcházet do důchodu.

    7) Pozitivní vliv na dítě, které bylo ve věku jednoho roku 'odloženo' do jeslí na jeho duševní i tělesný vývoj byl již dávno vyvrácen. Naopak bylo zjištěno, že sociální inteligence a vazby dítěte, díky kterým je schopno se zařadit do společnosti se vytvářejí mezi 1-3 rokem a nejpodstatnější je pro jejich správné fungování dostatečná dávka mateřské lásky a péče věnované dítěti právě v tomto věku v rodině. Mateřské školky jsou něco jiného - v nich dítě postupuje dále v procesu sbírání zkušeností - jako osoba pevně zakotvená v rodině se zapojuje do kolektivu dalších osob. Ale do mateřské školky chodí děti od tří let nikoli od jenoho nebo dvou let věku. Navíc jsou mateřské školky vhodným předstupněm ke škole, aby dítě neprožilo příliš mnoho šoků najednou.

    8) V článku si autor poněkud odporuje. Na jednom místě prohlašuje, že "v budoucnu by bylo nutno ve vylidněné Evropě začít využívat práci starších lidí" a vzápětí prohlašuje, že jeho "osobně se tohle všechno vzhledem k mému věku netýká". Abych řekla pravdu, nelíbí se mi představa staříka, který celý život část svého platu odevzdával na starobní důchody jiných lidí, a najednou by byl nucen si na chléb a vodu vydělat kopáním kanálů (tedy těžkou manuální prací, na kterou už dávno nebude mít fyzickou sílu a která je považována společností za nepopulární).

    Celý článek na mě působí dojmem, že byl napsán jako rychlé černobílé řešení od hospodského stolu a nikoliv jako pokus o seriózní příspěvek k diskusi o tomto velmi širokém a komplexním problému.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|