Týden ve světě

Jan Čulík

(Toto je jeden z pravidelných sloupků, který JČ píše každý týden pro Literární noviny. Tento text vyšel v LitN. ve středu 1. března 2000.)

Udržel se irácký diktátor Saddám Husajn celých jednadvacet let u moci, protože až otrocky napodoboval Stalina? Tak argumentuje palestinský autor Said Aburish v nové knize Saddam Hussein: The Politics of Revenge (Saddám Husajn: Politika pomsty, vyšla právě v nakladatelství Bloomsbury, Londýn). Od července 1979, kdy se Saddám Husajn stal absolutním vládcem Iráku, zahynulo více než jeden milion iráckých občanů, buď ve válkách proti Íránu nebo Kuvajtu nebo v četných krutých čistkách. Aburish nalezl mnohé podobnosti v rodinném zázemí Stalinově i Husajnově. Tvrdí, že Saddám Husajn pečlivě studoval Stalinovy metody vlády a ještě je zdokonalil, takže nelikviduje jen své nepřátele, ale i veškeré jejich příbuzné, příslušníky jejich kmene i vyznavače téhož náboženství. Jako Stalin i Saddám Husajn pečlivě pěstuje kult osobnosti (jednou najal britského herce Olivera Reeda, aby hrál Saddáma Husajna v  šestihodinové televizní inscenaci Husajnova životopisu, která se naštěstí pro Reeda nikdy nepromítala mimo Irák). Od Stalina převzal podle Aburishe Saddám Husajn i zásadu absolutního utajování informací a šíření strachu po celé zemi.

Bude znamenat nynější vítězství reformistů v íránských volbách vznik liberálního režimu v Íránu? Reportér Robert Fisk, známý odborník na Blízký východ, o tom v britském listě Independent dost pochybuje. Jeho svědectví ukazuje, jak obtížný bývá přechod od diktatury k demokracii. V zemi a často i ve vládních strukturách totiž zůstávají lidé, kteří za totalitního režimu páchali zločiny: bojí se trestu a reformy tedy brzdí. "Všichni se nyní stali reformátory, i ti, kdo popravovali," píše Fisk a konstatuje, že navzdory demokratické rétorice "liberálního" hnutí , vítězného v nedávných volbách, mnozí jeho čelní představitelé, jsou bývalí vrazi a popravčí. Nevinnou krev má na svých rukou i Ali Akbar Hašemi Ransanžání, za jehož prezidentství v Íránu zmizelo 100 disidentů. Pokud by ale v Íránu skutečně časem vznikla demokracie, bude to přijatelné pro Spojené státy? USA by podle Fiska znepokojilo, kdyby se pak případně demokracie rozšířila i do autoritativní Saúdské Arábie a tím by "destabilizovala" nejdůležitějšího spojence Američanů na Blízkém Východě.

Na vážné nedostatky volebního systému primárek pro volbu amerického prezidenta poukázal v Independentu Gavin Esler, dlouholetý reportér televize BBC ve Washingtonu a nyní moderátor satelitního zpravodajského okruhu BBC News 24. Esler obdivuje energii amerických občanů, jejich hospodářství i kulturu, ostře kriticky se staví vůči americkému politickému systému. Vlastně žádný jednotný systém pro volbu a nominaci kandidátů na prezidenta neexistuje: v padesáti státech je padesát různých systémů mnohdy s podivnými pravidly. Například v Jižní Karolině a v Michiganu se v primárkách volí letos jen republikánští kandidáti - demokrat Al Gore není ani na volebních lístcích. Většina zpráv o amerických primárkách podle Eslera pomíjí skutečnost, že je systém pro volbu amerického prezidenta komplikovaný, chaotický, "zvrácený" a v mnoha ohledech nespravedlivý. Je také nemožné ho oddělit od moci peněz. Ústavní právo na svobodu projevu znamená, že si každý prezidentský kandidát může koupit tolik televizních reklam, na kolik má peníze. Proto je poplatek za vstup do prezidentské politiky nejméně 25 milionů dolarů. Konají se takzvané "aktivní průzkumy veřejného mínění" (push-polls), kdy pracovníci kandidáta George W. Bushe, předstírající, že dělají průzkum veřejného mínění, telefonují voličům domů a sdělují jim záporné informace o protikandidátu Johnu McCainovi. Kdyby byl americký politický systém soukromým podnikem, už dávno by udělal bankrot, argumentuje Esler. V Jižní Karolíně se obyčejně primárek účastní jen asi 10 procent registrovaných voličů.

Na internetovém MediaChannel poukazuje Thomas Frank, šéfredaktor časopisu The Baffler, na to, jak velké mezinárodní korporace nyní využívají při marketingu svých výrobků velmi efektivně "osvobozenecké", rebelské ideologie. Předstírají, že dnešní podnikatelský svět plně rozumí alternativní kultuře mladých lidí, není puritánský a rozbíjí konvence. Velké podniky formálně přijímají rysy hnutí za sociální spravedlnost. Tak počítačová firma Apple se tváří, že je humanistická, oděvní podnik Benetton bojuje za občanské svobody, Microsoft je "pokrokový", gramofonová firma Virgin Records je protikonformní, kosmetická firma Body Shop projevuje soucit s chudými, podnik Nike je symbolem autentičnosti, Pepsi mladistvého vzdoru. Marketingově to funguje, protože je většina lidí determinována prostředím, v němž žije, a nemůže si vždycky dovolit jednat úplně svobodně. Proto lidé rádi přijímají podvědomě alespoň marketingové řeči o svobodě a neuvědomují si, že propadají manipulaci.