Smějí novináři vstupovat aktivně do politiky? Jak je tomu v Británii?
Jan Čulík
(Kratší verze tohoto článku vyšla ve čtvrtek 2. 3. v týdeníku
Reflex.)
Česká politická scéna se mění. Dvě hlavní, donedávna ostře spolu
soupeřící strany, ODS a ČSSD, spolu uzavřely výlučnou dohodu a od
posledních všeobecných voleb vládnou v České republice na základě
neformálního koaličního ujednání. Menší politické organizace se jim tak
podařilo vyšachovat z politické scény, zamezit jim k přístupu k
jakémukoliv politickému vlivu. Tyto menší strany zuří a snaží se dostat
zpět k lizu nejrůznějšími politickými prostředky. Frustrováni jsou často i
občané, kteří většinou nepovažují dohodu mezi ODS a ČSSD za počátek
plodného kompromisu, na jakých musí být založena každá demokratická
politika, ale za zradu, kterou spáchala "pravicová" ODS, že se spojila "s
těmi socany" z ČSSD. Ve snaze opoziční smlouvu ODS - ČSSD zlikvidovat
vznikají různá více či méně úspěšná "pravicová" hnutí, jako je Impuls 99 či
"Děkujeme, odejděte", která zároveň jsou i nejsou zárodky nových
politických stran a zároveň se přičleňují i nepřičleňují k už existujícím
menším českým "pravicovým" stranám, zejména k těm, které sdružují v
takzvané Čtyřkoalici. Celá řada lidí, kteří dosud nebyli profesionálními
politiky, tak bezpochyby vstupuje do profesionální politické arény.
Je etické, aby tito lidé zároveň působili jako "nezávislí" novináři?
ODS a ČSSD nesou nelibě, že zejména veřejnoprávní sdělovací prostředky
poskytly loni na podzim velké množství prostoru iniciativám, jako je
"Děkujeme, odejděte" a bedlivější zkoumání jednotlivých pořadů České
televize skutečně potvrzuje podezření, že je dost nakloněna Unii svobody.
Tak se vyskytují obvinění, že by vznikající "noví" politikové neměli
zároveň vystupovat ve sdělovacích prostředcích jako "nezávislí" novináři.
Poukazuje se například na to, jak může Monika Pajerová vystupovat jako
údajný nezávislý novinář a uvádět v České televizi pořad "Naskočíme?", o
vstupu ČR do Evropské unie (který nadto pro tuto údajně nezávislou
veřejnoprávní instituci spolufinancovalo vládní ministerstvo zahraničních
věcí!!), přestože Pajerová aktivně vystupuje v hnutí "Děkujeme, odejděte".
Může Jana Šmídová dál ve Svobodné Evropě předstírat, že je nezávislou
novinářkou (ono je to stejně těžké, protože česká "Svobodná Evropa" má s
nezávislou novinářskou prací jen málo co společného) když vystupuje zároveň
jako mluvčí Impulsu 99?
Jak je tomu v Británii? Británie, jak vyplyne z dalšího, samozřejmě
není žádným ideálním vzorem, nicméně britská situace může sloužit jako
užitečná ilustrace celého problému.
V zásadě platí, že novináři pracující pro seriózní a uznávané
sdělovací prostředky (včetně veřejnoprávní BBC) se nemohou aktivně účastnit
politického života jako činitelé politických stran, i když přirozeně mají
právo být řadovými členy politických stran a podle svého politického
přesvědčení volit.
V předpisech pro pracovníky veřejnoprávní organizace BBC se praví:
"Aktivní politická práce zjevně není přípustná pro lidi, kteří
připravují pořady s politickou tematikou. Jednotlivé stupně politické
angažovanosti je nutno posuzovat každý zvlášť:
- každý má právo stát se členem politické strany
- mít funkci v nějaké politické straně je přijatelné i pro
zaměstnance politických pořadů ve zpravodajství, avšak pouze, pokud
zastávají v redakci jen nevýznamné funkce
- pokud se někdo rozhodne kandidovat za určitou politickou stranu do
parlamentu, ale strana ho ještě pro kandidaturu nevybrala, o jeho osudu
rozhodne šéf zpravodajství. Taková osoba může být přeřazena na nevýznamné
místo v redakci až do doby, kdy bude rozhodnuto, zda ho politická strana
nominovala kandidátem na poslanecké křeslo
- pokud je někdo nominován politickou stranou kandidátem na
poslanecké křeslo, nesmí už v BBC v žádném případě pracovat pro žádný
politický pořad, i když se volby budou konat až za dlouho. Budoucí
kandidáti do parlamentu se totiž aktivně ucházejí o přízeň voličů
- osoby, které vystupují pravidelně na obrazovce v nepolitických
pořadech a přitom kandidují do parlamentu, nesmějí vystupovat ve vysílání
ve svých programech v době předvolební kampaně a v době voleb, aby se jim
nedostalo neférově dodatečné publicity. Mimo dobu voleb nesmějí být
takovíto moderátoři a reportéři diskriminováni poukazem na to, že jim
vystupování na televizní obrazovce pomáhá v jejich politické práci. Jediným
kritériem je to, zda v jejich pořadu dochází ke střetu zájmů, tedy nesmějí
vystupovat v politických pořadech.
- kandidáti, kteří zvítězí ve volbách normálně nemohou vykonávat
politicky citlivou novinářskou práci a zároveň zastávat politický úřad."
Novinář, který pracuje pro seriózní a nezávislé sdělovací
prostředky, má povinnost prokazovat svůj profesionální úsudek, který však
nesmí být zabarven osobním politickým zaujetím. V předpisech BBC se praví:
"Práce novináře musí být objektivní. Oficiálně poskytnutá vysvětlení
pro to, co se stalo, musejí být novinářem nezávisle zkoumána a předložené
názory musejí být konfrontovány s celou řadou jiných postojů. Je obyčejně
nutné informovat o názorech institucí, kterých se daná událost týká, a
jejich hlavních účastníků, avšak dobrá novinářská práce musí jít dál. Musí
poskytovat veřejnosti inteligentní a informované zhodnocení události, které
jim umožní utvořit si o ní nezávislý názor. Reportér smí vyjádřit
profesionální úsudek, avšak nikoliv svůj osobní názor. Tento úsudek nesmí
být preskriptivní a nesmí ignorovat jiné názory. Úsudek je nejvhodnější,
je-li založen na autoritě a důvěryhodnosti zkušeného korespondenta či
komentátora a kdy je podpořen jasně předloženými důkazy. Veřejnost ho musí
uznat jako inteligentní a spravedlivý. Veřejnost nesmí být schopna poznat z
nezávislých pořadů BBC osobní názor moderátorů či reportérů. Dobrá
novinářská práce pomáhá lidem všech politických přesvědčení, aby si na
danou věc učinili vlastní závěr."
Všichni známí britští novináři, kteří vstoupili do politiky a stali
se poslanci v parlamentě, svou novinářskou profesi opustili. Někteří
politikové ovšem píší občasné sloupky do novin, o nich se však ví, že je
píší jako představitelé politických stran. Někteří bývalí poslanci či
ministři se po odchodu z politiky vrátili do sdělovacích prostředků a
moderují tam většinou populární, avšak nepolitické pořady. Výjimečně se
bývalý poslanec stal v Británii po odchodu z politiky významným politickým
novinářem (býval jím Brian Walden, bývalý labouristický poslanec a po
odchodu z politiky moderátor někdejšího velmi prestižního debatního pořadu
"Walden", který se vysílal v britské komerční televizi ITV v neděli v
poledne).
V Británii většinou funguje všeobecně uznávaný politický a etický
kontext, v jehož rámci se prostě některé věci nedělají, protože by vyvolaly
skandál. Prohřešky proti výše citované praxi by skandál způsobily.
Nicméně i tento kontext se mění. Nedávno volila Rada BBC nového
generálního ředitele této obří veřejnoprávní rozhlasové a televizní
instituce a tento proces nebyl o nic méně obtížný a traumatický, než jaká
bývá volba generálního ředitele České televize. Některé pozorovatele
znepokojilo to, že se generálním ředitelem BBC nakonec stal Greg Dyke,
člověk, která má sice za sebou vynikající kariéru v televizním průmyslu,
avšak zároveň osoba, která před časem poskytla britské Labouristické straně
osobní dar ve výši 50 000 liber (3 milony Kč). Šokovalo je zejména, že to v
dnešní Británii jaksi už nikomu nevadilo. Komentátor deníku Guardian Hugo
Young to vysvětlil takto:
"Greg Dyke je bezpochyby zaujatý ve prospěch Labouristické strany.
Avšak má-li na zaujatosti záležet, musí existovat prostředí, v němž může
být
tato zaujatost podrobena zkoušce. Jakmile přestane existovat prostředí,
v němž dochází k politické konkurenci, zaujatost už nikomu nepřipadá
šokující. Dyke je omluven, protože je Labouristická strana nyní jedinou
seriózní stranou v zemi. Neexistuje žádná jiná alternativa, a tak na tom
daru není nic špatného. Duch nezávislosti, žárlivě střežený, přežil po
dobu dlouhých desetiletí, kdy při politické zaujatosti skutečně o něco šlo.
Bylo to půlstoletí, kdy si šli labouristé a konzervativci neustále po
krku. BBC pevně dodržovala svou nezávislost a byla za to všeobecně
respektována. Nyní, kdy mezi levicí a pravicí neexistuje už skoro vůbec
žádná debata, je zacházeno s tradicí, která uctívala objektivnost,
s nezájmem hraničícím s pohrdáním. Éra, kdy se levice stala součástí
pravice, je období, kdy se očekává velmi silně, že všichni budou stát
na straně vlády. To, že se Dyke stal šéfem BBC, dokazuje, že jsou hodnoty
nezávislosti jsou nyní v Británii zanedbávány. Vypovídá to o tom, že
v Británii vznikla éra, která rychle zapomíná na nebezpečí vlády jediné
strany, podpory pro jedinou stranu
a státního aparátu jediné strany, za falešného předpokladu, že to nevadí,
protože celý svět, kromě hrstky konzervativců, stejně má stejné názory jako
my všichni. Není tomu tak. A dar 50 000 liber jedné politické straně je
vážná věc."
Týden ve světě
Jan Čulík
(Toto je jeden z pravidelných sloupků, který JČ píše každý týden
pro Literární noviny. Tento text vyšel v LitN. ve středu 1. března
2000.)
Udržel se irácký diktátor Saddám Husajn celých jednadvacet let u
moci, protože až otrocky napodoboval Stalina? Tak argumentuje palestinský
autor Said Aburish v nové knize Saddam Hussein: The Politics of Revenge
(Saddám Husajn: Politika pomsty, vyšla právě v nakladatelství Bloomsbury,
Londýn). Od července 1979, kdy se Saddám Husajn stal absolutním vládcem
Iráku, zahynulo více než jeden milion iráckých občanů, buď ve válkách proti
Íránu nebo Kuvajtu nebo v četných krutých čistkách. Aburish nalezl mnohé
podobnosti v rodinném zázemí Stalinově i Husajnově. Tvrdí, že Saddám Husajn
pečlivě studoval Stalinovy metody vlády a ještě je zdokonalil, takže
nelikviduje jen své nepřátele, ale i veškeré jejich příbuzné, příslušníky
jejich kmene i vyznavače téhož náboženství. Jako Stalin i Saddám Husajn
pečlivě pěstuje kult osobnosti (jednou najal britského herce Olivera Reeda,
aby hrál Saddáma Husajna v šestihodinové televizní inscenaci Husajnova
životopisu, která se naštěstí pro Reeda nikdy nepromítala mimo Irák). Od
Stalina převzal podle Aburishe Saddám Husajn i zásadu absolutního utajování
informací a šíření strachu po celé zemi.
Bude znamenat nynější vítězství reformistů v íránských volbách
vznik liberálního režimu v Íránu? Reportér Robert Fisk, známý odborník na
Blízký východ, o tom v britském listě Independent dost pochybuje. Jeho
svědectví ukazuje, jak obtížný bývá přechod od diktatury k demokracii. V
zemi a často i ve vládních strukturách totiž zůstávají lidé, kteří za
totalitního režimu páchali zločiny: bojí se trestu a reformy tedy brzdí.
"Všichni se nyní stali reformátory, i ti, kdo popravovali," píše Fisk a
konstatuje, že navzdory demokratické rétorice "liberálního" hnutí ,
vítězného v nedávných volbách, mnozí jeho čelní představitelé, jsou bývalí
vrazi a popravčí. Nevinnou krev má na svých rukou i Ali Akbar Hašemi
Ransanžání, za jehož prezidentství v Íránu zmizelo 100 disidentů. Pokud by
ale v Íránu skutečně časem vznikla demokracie, bude to přijatelné pro
Spojené státy? USA by podle Fiska znepokojilo, kdyby se pak případně
demokracie rozšířila i do autoritativní Saúdské Arábie a tím by
"destabilizovala" nejdůležitějšího spojence Američanů na Blízkém Východě.
Na vážné nedostatky volebního systému primárek pro volbu amerického
prezidenta poukázal v Independentu Gavin Esler, dlouholetý reportér
televize BBC ve Washingtonu a nyní moderátor satelitního zpravodajského
okruhu BBC News 24. Esler obdivuje energii amerických občanů, jejich
hospodářství i kulturu, ostře kriticky se staví vůči americkému politickému
systému. Vlastně žádný jednotný systém pro volbu a nominaci kandidátů na
prezidenta neexistuje: v padesáti státech je padesát různých systémů mnohdy
s podivnými pravidly. Například v Jižní Karolině a v Michiganu se v
primárkách volí letos jen republikánští kandidáti - demokrat Al Gore není
ani na volebních lístcích. Většina zpráv o amerických primárkách podle
Eslera pomíjí skutečnost, že je systém pro volbu amerického prezidenta
komplikovaný, chaotický, "zvrácený" a v mnoha ohledech nespravedlivý. Je
také nemožné ho oddělit od moci peněz. Ústavní právo na svobodu projevu
znamená, že si každý prezidentský kandidát může koupit tolik televizních
reklam, na kolik má peníze. Proto je poplatek za vstup do prezidentské
politiky nejméně 25 milionů dolarů. Konají se takzvané "aktivní průzkumy
veřejného mínění" (push-polls), kdy pracovníci kandidáta George W. Bushe,
předstírající, že dělají průzkum veřejného mínění, telefonují voličům domů
a sdělují jim záporné informace o protikandidátu Johnu McCainovi. Kdyby byl
americký politický systém soukromým podnikem, už dávno by udělal bankrot,
argumentuje Esler. V Jižní Karolíně se obyčejně primárek účastní jen asi 10
procent registrovaných voličů.
Na internetovém MediaChannel poukazuje Thomas Frank, šéfredaktor
časopisu The Baffler, na to, jak velké mezinárodní korporace nyní využívají
při marketingu svých výrobků velmi efektivně "osvobozenecké", rebelské
ideologie. Předstírají, že dnešní podnikatelský svět plně rozumí
alternativní kultuře mladých lidí, není puritánský a rozbíjí konvence.
Velké podniky formálně přijímají rysy hnutí za sociální spravedlnost. Tak
počítačová firma Apple se tváří, že je humanistická, oděvní podnik Benetton
bojuje za občanské svobody, Microsoft je "pokrokový", gramofonová firma
Virgin Records je protikonformní, kosmetická firma Body Shop projevuje
soucit s chudými, podnik Nike je symbolem autentičnosti, Pepsi mladistvého
vzdoru. Marketingově to funguje, protože je většina lidí determinována
prostředím, v němž žije, a nemůže si vždycky dovolit jednat úplně svobodně.
Proto lidé rádi přijímají podvědomě alespoň marketingové řeči o svobodě a
neuvědomují si, že propadají manipulaci.
Existuje mimopražská politika?
(Rozhovor pro Noviny Zlínsko s vydavatelem BL vedla Daniela
Macháčková)
Koncem loňského roku se na
knihkupeckých pultech objevila první část knižního výboru
nejlepších příspěvků z Britských listů s názvem ... jak Češi
myslí. Na květen tohoto roku chystá Jan Čulík druhý
svazek tohoto výboru. Zastihli jsme ho při jedné z jeho autogramiád a udělali
jsme s ním rozhovor, který vám nyní nabízíme.
Existuje mimopražská politika?
Je vůbec v rámci republiky nějak mediálně vnímána odlišnost
průmyslového Zlína s podnikatelskou tradicí od ostatních částí
republiky? Je nějaký rozdíl v pohledu "zevnitř" republiky a toho
vnějšího?
Pokud by měl člověk spoléhat při pohledu zvenčí (Jan Čulík žije
od roku 1978 ve skotském Glasgow - pozn. aut.) na ústřední české
sdělovací prostředky, dospěl by víceméně k názoru, že mimopražská
politika v podstatě neexistuje. V souvislosti s dosavadní
centralizovanou formou české státní správy dávají totiž, jak se
mi zdá, celostátní sdělovací prostředky přednost zájmu o dosti
neplodné hašteření pražských politiků ve stylu: "Klaus řekl toto,
a Zeman to dementoval." Jenže to není odpovědné politické
zpravodajství - skutečný život země to pomíjí.
Internetová stránka by přilákala turisty
V tomto kontextu lze ze zahraničí jen velmi obtížně rozlišit
specifika Zlína, i když je zjevné, že vzhledem k jeho pozoruhodné
baťovské tradici by měla být velmi zajímavá. Potíž je v tom, že
pokud lidé z trochu vzdálenějších zemí západní Evropy (mimo její
německy mluvicí oblast) o České republice vůbec něco vědí,
většinou ji ztotožňují s Prahou, kam také směřují skoro všichni
turisté.
V tomto smyslu je škoda, jak relativně zanedbaný je
mezinárodní turistický marketing českého a moravského venkova
včetně měst, jako je Zlín. Morava je přece tak krásná, že by se o
tom mělo ve světě víc vědět!
Jde o zdánlivé maličkosti, které by
však bezpochyby mohly docela podstatně pomoci místní ekonomice.
V
minulých dnech jsem hledal cosi na internetu o Rakousku a zjistil
jsem, že tam má každé menší město nejen svou turistickou
prezentaci v angličtině, tedy co je v daném městě zajímavého ke
zhlédnutí, ale i podrobný jmenný adresář možností místního
ubytování v privátu i penzionech - takže odkudkoli ze zahraničí
může člověk zatelefonovat, zafaxovat či zaemailovat a rovnou si
zamluvit ubytování.
Systematická mezinárodní prezentace toho, co
má Zlínsko zajímavého, na případné internetové stránce, by myslím
postupem času pomohla zlikvidovat bílá místa v povědomí
Západoevropanů o Moravě. Zároveň by podstatně pomohla místní
ekonomice, čemuž by však muselo předcházet aspoň drobné zlepšení
místní infrastruktury, vytvoření systematičtějších tematických
programů pro západní turisty (Holanďané například, jak se
ukazuje, jezdí velmi nadšeně do Čech na týdenní houbařské zájezdy
a rádi přitom bydlí na venkově u Čechů v privátu, aby poznali,
jak se u nás žije!). Mrzí mě, že skoro všichni turisti jezdí do
Prahy a jinak do krásné české a moravské země paty skoro
nevytáhnou.
Z menších měst se budou rekrutovat politici budoucnosti?
Již řadu měsíců se v českém Parlamentu diskutují nové a nové
varianty nového územně-správního uspořádání České republiky. Jaký
je Váš názor na tuto problematiku?
Česká politika byla dosud příliš centralistická. Soustředěnost
sdělovacích prostředků na Prahu a na neplodné hašteření osob v
takzvané "vysoké politice" vedlo, jak se zdá, do značné míry k
odcizení většiny lidí žijících mimo Prahu. Přitom právě v nich je
obrovský potenciál pro novou politiku menších měst a venkova.
Zdá
se mi, že na venkově či v menších městech, jako je Zlín, by se
našlo mnoho tzv. "čerstvé krve" - lidí čestných, pracovitých a
schopných, kteří by mohli novými myšlenkami podstatným způsobem
oživit českou politickou scénu. Lidé z těchto oblastí mají v
České republice mnoho společných zájmů. Zatím vlastně nevznikla
efektivnější politická strana, která by mohla Nepražáky
zastupovat. Mám pocit, že je to potenciál, který zůstává
nevyužit. Otázka ovšem je, zda by pragocentrické sdělovací
prostředky pustily takové nové lidi k mikrofonům, do novin a na
televizní obrazovku.
Psali jsme na toto téma opakovaně v
internetovém kulturněpolitickém deníku Britské listy
(http://www.britskelisty.cz), kterou vydávám z Británie a na jejíž
tvorbě se podílí celá řada přispěvatelů z mnoha částí České
republiky. V knižním výboru z Britských listů ... jak Češi myslí,
který vyšel loni v chomutovském nakladatelství Milenium, se touto
tematikou zabývá komentátor Andrew Stroehlein.
Proč máme jezdit na úřady až do Brna?
Pro menší města, jako je Zlín, je bezpochyby terno, že se mají
nyní stát regionálními centry. Pro mnoho lidí to bude znamenat
úlevu. Kolik jsem už dostal dopisů, jak třeba lidi z Jihlavy
musejí prý dosud nesmyslně dojíždět pro balíky ze zahraničí až na
celní poštu do Brna!
To je ovšem důsledek velmi špatně fungující
státní správy a služeb. Nikdo by pro žádné balíky ani na jednání
s úřady neměl být nucen kamkoli jezdit, ať už je regionální
centrum kdekoli.
V západoevropských zemích probíhá už léta, ne-li
desetiletí, veškeré jednání občana s úřady buď poštou, anebo v
poslední době výlučně telefonicky, případně prostřednictvím
internetu. Poslední dobou zvlášť banky a pojišťovny přecházejí na
služby poskytované jen telefonicky, takže ani do spořitelny
nemusíte jít pro peníze.
Představa, že bych musel stát někde celý
den frontu na podání daňového přiznání nebo na přihlášení či
pojištění nového automobilu, je absurdní. Tedy lidé, kteří mají
te' radost, že města jako Jihlava či Zlín budou nyní vlastními
centry a nebude už nutno jezdit s každou prkotinou na úřad do
Brna, si svými postoji stěžují spíše na absurdní neefektivnost,
aroganci a byrokracii české státní správy.
Decentralizace státní správy je v každém případě správná věc,
protože v demokracii mají mít lidé právo na různých místech přímo
tam rozhodovat o vlastním osudu. Vyskytly se však názory, že nově
vytvořené regionální uspořádání nutně neodpovídá struktuře, jakou
požaduje Evropská unie, protože jsou nově vytvořené kraje příliš
malé.
"Pražáci jsou samá fligna!"
Existuje odlišnost mezi pohraničními kraji České republiky a
jejím centrem v oblasti politiky, kultury, médií a ekonomiky?
Pokud ano, tak v čem se projevuje nejvýrazněji?
Jaroslav Hutka míval ve zvyku na svých koncertech poznamenávat
(nebo to byla součást nějaké jeho písně?), že "Pražáci jsou samá
fligna". Bráním se stereotypním úsudkům, ale možná na tom něco
trochu bude. Praha jako mocenské i ekonomické centrum České
republiky je ohniskem, kde se soustřeďuje nejvýraznější úsilí
Čechů ve všech oblastech. Konkurence je velmi intenzivní, přitom
je Praha relativně malá a všichni se tam znají - jak to jen říci
diplomaticky? Míra podvodnosti je tam, jak se zdá, v důsledku
veškeré té intenzity větší.
Nemám to podloženo žádným
sociologickým průzkumem, a tak mě může kdokoli lehce obvinit, že
tvrdím nesmysly. Ale z namátkových e-mailů přicházejících
z menších míst ČR mám trochu pocit, že tam pracuje víc lidí
v zájmu dobrých věcí, aniž by nutně očekávali velkou kariéru
a pochvaly. Někdy je - právem - možná trochu mrzí, že co je na
východ od Kolína, už sebestředné pražské sdělovací prostředky
v podstatě vůbec nezajímá. Tak se velká část republiky vlastně
rozvíjí bez zájmu ústředních českých médií: Ta se zajímají o to,
co kdy řekl proti Zemanovi Klaus a proti Klausovi Zeman.
Bude Zlín jednou integračním městem pěti států?
Jakou roli by měly hrát pohraniční regiony typu Zlínska v rámci
rozvinuté země, jíž snad jednou budeme?
Významnou budoucnost by měly mít po vstupu ČR do EU euroregiony a
potom také - vidím to na příkladech ze západní Evropy -
hospodářská a správní spolupráce regionů v nejrůznějších částech
EU, které mají obdobné kulturní, politické a ekonomické podmínky.
Nevím, zda se dá Zlínsko charakterizovat jako "okrajový" region -
při pohledu na mapu je to velmi zajímavá oblast na půli cesty
mezi Čechami, Slovenskem, Polskem, Rakouskem a Maďarskem. Vždycky
taky na Moravě zjišťuji, že lidé projevují větší citlivost vůči
kulturním odlišnostem jiných lidí - možná proto, že jsou blíže
rozhraní jiných kultur než Pražáci, kteří jsou posedlí sami
sebou.
Město Zlín samo by se snad v budoucnosti mohlo stát integračním
bodem pro politické i hospodářské iniciativy všech výše
jmenovaných zemí. Na mezinárodní konference přece jezdí lidé
nejraději tam, kde to mají všichni nejblíž, zejména - pokud je to
v příjemném prostředí. Proč by se někdy v budoucnu nemohly stát
Zlín a jeho okolí pro výše vyjmenované státy jakýmsi zámkem
Rambouillet - místem, kde by se konaly konference interesovaných
představitelů nejrůznějších oborů z nejbližších středoevropských
zemí? Nezbytnou podmínkou je ovšem radikální zlepšení dopravní
infrastruktury. To, že do Zlína dosud nevede žádná pořádná
silnice, je skandální a bezpochyby to výrazně ochromuje místní
hospodářský rozvoj.
Připravila Daniela Macháčková
Existuje mimopražská politika ?
Vážený pane Čulíku,
dnes jsem si v Novinách Zlínsko přečetl
rozhovor s vámi. Myslím, že jsme zcela stejneho nazoru
na některou problematiku.
Píši proto, že včera, 2.3.2000, se sešlo v Baťově vile
51 zlínských občanů, které jsme pozvali k diskusi
o problematice Zlína.
Celá tato iniciativa má pracovní název Zlínské
gremium.Vpříloze č.1 Vám zasílám svoji úvodni řeč
kde se snažím vysvětlit, proč bychom měli začít diskusi.
Celou diskusní problematiku jsme si rozdělili
do 3 skupin:
Zlín -současný stav
Zlín-jako regionální centrum
Zlín-historie a kultura
Cílem toho setkání bylo ne začít řešit nějaké problémy,
ale spiše zjistit, jestli vůbec bude vůle v něčem podobném pokračovat.
Jako přílohu č.2 Vám posílám návrh na vytvoření
e-Zlína, který přesně kopíruje Prodiho iniciativu
e-Europe. Zde si myslíme,že by se některé body
jako zdravotnictví, státní správa a školství, již mohly
začít se rozvíjet.
S pozdravem
jeden z iniciátorů setkání