Lhaní, šikanování a nenávist
Britská vláda se rozhodla bojovat proti nenávistnému bulvárnímu tisku
Tento článek Polly Toynbee vyšel ve středu 1. března v deníku
Guardian.
Britská vláda se připravuje zahájit ofenzívu proti tisku - hlavní
"baště konzervatismu". Až bude čas.
Milý čtenáři deníku Guardian, soudě podle průzkumů čtenosti
britských denních listů, pravděpodobně příliš často nečtete Daily Mail.
Pravděpodobně žijete v chráněné enklávě čtenářů centristických novin,
případně zaměřených mírně doleva. Avšak v Británii má pravicový tisk 8
milionů čtenářů, ve srovnání s 400 000 čtenáři deníku Guardian a 200 000
čtenáři listu Independent. Lidový Express má milion čtenářů a bulvární
Daily Mirror 2,8 milionů. Drtivá většina britských voličů, která převážně
hlasovala pro Labouristickou stranu si kupuje (není jasné proč) noviny plné
zlovolných protilabouristických útoků. V čele smečky je bezpochyby Daily
Mail, deník, který šíří nacionalismus, xenofobii, odpor vůči daním odpor
vůči ženám v profesních zaměstnáních a nenávist vůči všemu kromě zvířat a
nemluvňat. Daily Mail určuje společenský tón, někdy i pro elektronické
sdělovací prostředky. Britská vláda dnes nemá v parlamentě opozici, a tak
tuto roli bere Daily Mail na sebe. Hned po boku je tomuto listu bulvární
deník The Sun.
Citujme pár titulků z první strany deníku Daily Mail z letošního
února: "Vláda zvyšuje městské daně a bude z toho platit žadatele o asyl."
"Poslanci schválili homosexuální sex od 16." "Brány otevřené žadatelům o
asyl." "Proč nesou ženy vinu za rozvodovost." "Skandál: pracovníci
protidrogových centrál nezasahují proti hašiši." Funguje to. Většina celé
země dostává zpravodajství ve zkreslení tímto nenávistným megafonem.
Cizinci jsou vždycky překvapeni: "Proč máte tak strašný denní tisk?"
často se ptají, jak je možné, že zjevně civilizovaná společnost vede
takovýto diskurs. Lidi tvrdí, že na ně ty noviny nemají vliv, ale mají.
Možná je to nepřesvědčí, aby hlasovali proti nynější britské vládě (o
hlasovacích preferencích přece rozhoduje stav hospodářství, a kromě toho
není nyní v Británii pro koho jiného hlasovat), avšak průzkumy veřejného
mínění ukazují, že tyto noviny mají vliv: čtenáři listu Daily Mail jsou
přesvědčeni, že je Británie v krizi a největším znepokojením jsou pro ně
"vlny žadatelů o asyl, které hrozí Británii zahltit". Věří lavině lživých
zpráv, podle níž je britské státní zdravotnictví na kolenou, což není
pravda.
Každou britskou vládu vždycky dováděl tisk k šílenství. John Major
si správně uvědomil, že jeho pád začal ve chvíli, kdy se Murdochův tisk
obrátil proti němu. Udělal to možná z politických anebo jen z komerčních
důvodů, ale jakmile ucítil Majorovu krev, dostal chuť na obrovskou moc
zastrašování. Neočekává, že se mu podaří Blaira zlikvidovat, ale pokusí se
zničit, co jen bude moci, jen pro zábavu.
Co může vláda proti tomu dělat? Někteří chtěli, aby Blair útočil na
tisk od samého začátku, a aby zahájil dialog s občany mimo tento tisk.
Avšak Blair se instinktivně rozhodl pro příměří.
Nyní se však vláda rozhodla začít hovořit přímo k voličům. Tony
Blair pořádá nyní každý týden na internetu rozhovory s voliči. Premiérův
oficiální mluvčí zveřejňuje každý den na internetu své informace novinářům,
včetně podrobných, věcných dementi nepravdivých zpráv, které vyšly v tisku.
Každý si to může srovnat.
Bude to fungovat? Občanská nedůvěra vůči tisku má svou obdobu v
občanské nedůvěře vůči politikům. Vláda se bude pokoušet přímo kritizovat
list Daily Mail. Bude konzervativní tisk obviňovat, že Británii prodává
příliš levně, že schválně vytváří dojem, že se v Británii žije špatně, že
poškozuje britskou pověst v Evropské unii, že se vysmívá jednomu z
největších britských úspěchů, jímž je státní zdravotnictví, že deprimuje
lidi, kteří dělají dobrou práci.
Tony Blair si myslí, poněkud optimisticky, že dlouhodobé výsledky
jeho vlády promluví samy za sebe. Potíž je, že zatím ještě nejsou vidět.
Miliony liber, vydávaných na pomalé, dlouhodobé programy, jsou viditelné
jen těm lidem, kteří se na programech účastní. Do novin se to nikdy
nedostane.
Vláda často kritizuje také deník Guardian. Očekává od nás, že budeme
protikladem vůči mocnému pravicovému tisku, jenže my máme naši vlastní,
nezávislou politiku, v jejímž rámci tiskneme velkou škálu názorů. Máme
autory, kteří jsou instinktivně v opozici, ostré satiriky stejně jako
některé z nás, kteří jsou přesvědčeni, že vláda dělá dobrou práci. O žádné
vládě nikdy nepíše tisk tak, jak si ta vláda myslí, že by si to zasloužila.
Všechny vlády potřebují víc kritiky, než kolik snesou.
Avšak když jsem byla minulý týden na ceremonii, kde se udělovaly
novinářské ceny, a octla jsem se v davu převážně konzervativního tisku,
uvědomila jsem, že jsem zapomněla, jak hluboce a instinktivně osobně Blaira
nenávidí. Nenávidí ho pro jeho vysoké morální ideály i pro to, že "chce
všechno sám ovládat", že má všude "protekční kamarády", že je šílený
diktátor, že chce zrušit libru, že je to zrádce, který chce Británii
zaprodat Evropské unii, že je to slaboch, který zemi otevírá asylantům a
drogám. Je to kmenová nenávist: Blair je labouristickým vítězem, kterého
nemohou snést.