Hluší a slepí vůči svému kulturnímu dědictví

Tento článek Andrewa Marra vyšel v týdeníku Observer 13. února 2000.

Představte si, že jste správcem vynikající knihovny, plné moudrosti věků, ale je to ve městě, jehož obyvatelé zapomněli číst. Pomyslete na frustraci, s níž procházíte kolem zlatých svazků. Lidé pořád sice do knihovny chodí, obdivují vazbu knih, jejich měkký papír, ilustrace. Diví se složitým vzorcům černého inkoustu na stránkách knih, jimž nerozumějí. Člověka přepadá smutek.

Postavení Neila MacGregora, ředitele Národní galerie v Londýně, není tak špatné. Ale jako strážce jedné z nejvýznamnějších sbírek obrazů na světě má také problém s barbarstvím. Jako ve většině ostatních galerií i v jeho galerii je třetina obrazů náboženskými díly. Jsou to obrazy namalované jazykem víry a sdílených příběhů. Jejich jemný podtext - skutečný význam úsměvů, význam napřažených prstů, předmětů, rozmístěných na obrazech a dokonce i barvy - jsou nedílnou součástí tohoto jazyka. A v naší době je stále častější, že davy, které procházejí kolem obrazů, tímto jazykem nemluví.

Namísto toho, jako omluvná náhražka, se vyučují milovníci umění, aby studovali formální aspekty malířství. Morální poučení ustupuje technice. Nejde už o přechod ze Starého zákona k Novému zákonu, ale od vaječné tempury k olejomalbě. Už nejde o předtuchu smrti u Piera della Francesca, ale jde o předtuchu Picassova kubismu.

Ironie je mnohonásobná a často dosti hrubá. Oltářní obrazy byly odneseny z kostelů a umístěny do chrámů umění, kde se jim mělo dostat světského obdivu, úplně mimo kontext. Novým náboženstvím se stalo umění a umělci. Když dovolil před dvěma lety MacGregor, aby se před velikonocemi ve spolupráci se sousedním kostelem St. Martin-in-the-Fields před některými obrazy konaly modlitby, v očích některých lidí tím spáchal obrácené kacířství, přinesl náboženství do domů umění. Znamená to samozřejmě, že těm obrazům vůbec nerozumíme. Stále více atheistická, nebo agnostická nebo Bible neznalá společnost se učí vnímat umění bez jeho původního obsahu, jako plochý nemorální obrázkový seriál barev a tvarů. Je to trochu jako by se příští generace učily o druhé světové válce jen jako o boji dvou různých uniforem - Wermacht proti Spojencům - bez politiky, beze smyslu.

MacGregor je člověk, který myslí to, co dělá, vážně. V únoru zásadně zaútočil na biblickou nevzdělanost. Připravil velkou výstavu s názvem "Díváme se na Spasení", která vypovídá o úsilí umělců zobrazit Krista. Správce některých jiných galerií to znepokojí. Bude nám snad MacGregor, který také natočil k výstavě doprovodný seriál pro televizi BBC, veřejně kázat?

Krátce lze odpovědět, že nikoliv, alespoň ne konvenčním způsobem. Výstava "Díváme se na Spasení" je velmi seriózní reakcí na příchod roku 2000. Výstava bude ale hlavně o tom, co je to umění.

Dokazuje, že umění není čisté. Národní galerie je místem hrůz, lidské krutosti, šokujících okamžiků lidského sebeporozumění, lítosti, zoufalství a lásky. Jak je možné ukázat v témže okamžiku transcendentní i lidské? Nová výstava nám ukazuje dětského Krista, jak objímá svou matku, vědom si své svatosti, a zároveň si hraje se svým penisem, je lidský chlapec. Kde je naše naděje v jaderném věku? Uvidíme Daliho ukřižovaného Krista z Glasgowa, obraz, který Dali namaloval v reakci na Hirošimu. A tak dále. Bude to méně výstava o malířství než výstava o tom, čím malířství kdysi bývalo.

Celá věc by nutně nebyla moc zajímavá, kdyby nešlo o to, že MacGregorův problém je problémem celé kultury. Jak si máme udržet intelektuální a emocionální spojení s velkými úspěchy západní hudby, poezie, sochařství, rétoriky i malířství, jestliže už nerozumíme jejich vnitřnímu jazyku? Jestliže je Mozartovo Rekviem zredukováno na pár atraktivních melodií na konci melodramatu, nebo jestliže jsou Rembrandtovy náboženské obrazy interpretovány jako "cvičení formy a světla", nebo jestliže čteme Ztracený ráj jako experiment latinizovaných slov s klasickými metry - což je přístup, který by Johna Miltona naprosto šokoval.

Hovořil jsem o tom zatím jako o čistě křesťanském problému, ale tytéž problémy se týkají naší všeobecné nevědomosti ohledně řeckých a římských mýtů, které také živily od renesance západní kulturu. Jestliže jste bílý Evropan a nevíte nic o Proserpině, o Actaeonovi či Aeneáši, o Delile a Tomášovi, odřezáváte se pomalu od lidské tradice, která vás samotného vytvořila. A k tomu bezpochyby skutečně dochází. Mnozí z nás to neznají, stejně jako neznají vikingskou či hindustánskou mytologii. A pokud vím, umění nezápadních kultur, založené na náboženství a mýtech také v současnosti drasticky prohrává v konfrontaci s materialismem a nezájmem mladých Indů, Japonců a jiných národností.

Neříkám, že nemáme v hlavě vůbec nic, tam, co dříve existovaly staré příběhy. Zdaleka nikoliv. To místo zaplnil jiný materiál. Detektivky. Postavy z televizních seriálů. Světští svatí moderní éry: poskytovatel zákonů Newton, už ne Mojžíš; masivní, vousatá postava Darwinova nahradila masivní, vousatou postavu svatého Petra jako patriarcha vládnoucí ideologie. Už nemáme svatého Šebestiána, z něhož trčí šípy, ale máme Einsteina, který na nás vyplazuje jazyk. Toho všeho, amnoho dalšího, si vážím. Doslovné, pasivní víře nerozumím a nedokážu ji zvládnout. Všichni, konec konců, jsme se nestali obětí zprimitivizované kultury. Náš intenzivní zájem o seriózní historii, o dobrou literaturu a o fantasticky široký sortiment hudby pokračuje neomezeně.

Ale to, že jsme ztratili náboženskou víru, vytvořilo v životě prázdná místa. Na zdech Národní galerie v Londýně lze nalézt důstojnost a vážnost, stoprocentní, jasnou angažovanost s naším přechodným a krátkodobým životem, který můžeme žít dobře anebo taky špatně na naší fantasticky nádherné, ale také děsivé planetě. Tyto vlastnosti nenalezneme v televizi ani v moderním umění či v novinách. Příběh křesťanství obsahuje celou řadu lidských postav ze všech etap lidského života a pak i ve smrti, zobrazených s obrovskou intenzitou. Ale, jak konstatuje MacGregor, "tento příběh byl odmítnut, odhozen, jako víra, a mytologií se ještě nestal". Jazyk, o který přicházíme, je taky těsnopisem pro hloubku každodenního života.

Dokáže tuto situaci změnit jediná výstava? Samozřejmě nikoliv. Možná tuto situaci nemůže změnit nic. Možná to je taky součástí našeho kontraktu s dneškem. Světská společnost ztratila hrubou nenávist a bigotnost, která kdysi vedla ke krvelačným náboženským válkám mezi stoupenci různých náboženských frakcí. Přišla o strach, zbavila se do určité míry stupidního jednání, ale přišla také o určitou vážnost: o společnou, morální debatu o lidském osudu.

Jsem optimista a tak pořád doufám, že tomu tak není. Doufám, že v těchto záležitostech dokážeme zůstat gramotní, i když jsme ztratili svou víru. Víra je dnes otázkou individuální volby. Bylo by krásné, kdyby mohly být biblické příběhy a hlavní starořecké a starořímské mýty součástí celostátních školních osnov - až na to, že školské osnovy musejí dnes napravovat všechno, od rekreační farmakologie až po počítačovou vědu.

Avšak už čtrnáct dní předtím, že byla otevřena MacGregorova londýnská výstava, učinil něco dobrého: zveřejnil aktuální a obtížnou otázku. "Velké umění", jako klasická hudba, se stalo příliš lehkou a příliš mělkou nahrážkou náboženské víry a filozofie. Jeho chladné chrámy, s kupolami, postranními kaplemi a zbožným tichem, s návštěvníky, kteří se naučili s vážnou tváří pohlížet na Cézannovo jablko, dokazují, jak daleko už ten proces zašel. A je pozoruhodné, že člověk, který má jeden z těchto nejvýznamnějších chrámů umění spravovat, měl odvahu a inteligenci to celé podvrátit. V Británii, s galeriemi, do nichž je přístup zadarmo, tvrdí správci galerií z celé Evropy, je prý nejinteligentnější publikum. Doufejme, že jsme dostatečně inteligentní na to, abychom poslouchali.