"Zdeněk Šámal je jako šéf zpravodajství muž na svém místě"
Jaké byly Události České televize 3. února 2000?
Jan Čulík
Výrok nového generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka,
že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT mužem na svém místě, přímo
vyzývá k podrobnější analýze jednotlivých zpravodajských relací České
televize.
Jak už jsme před časem psali, nemáme bohužel přímý přístup k
vysílání České televize, které je k dispozici po celé Evropě v digitální
formě na satelitu. Z copyrightových důvodů (západní filmy a pořady kupuje
ČT s autorskými právy jen pro území České republiky) se nepovoluje
sledování vysílání ČT mimo teritorium ČR. Je ovšem možno si příslušnou
dekódovací kartu zakoupit v ČR a podepsat falešně místopřísežné prohlášení,
že sledovat ČT mimo hranice České republiky nebudeme, k této praxi se ovšem
Britské listy či Glasgow University těžko mohou snížit. Před časem se
obrátila Glasgow University na bývalého generálního ředitele ČT Jakuba
Puchalského se žádostí o poskytnutí výjimky z tohoto mezinárodního zákazu
sledování ČT v zahraničí, a to výlučně pro účely analýzy zpravodajských
pořadů ČT (o sledování starých západních filmů, vysílaných v ČT,
nadabovaných do češtiny nemáme zájem). Jakub Puchalský však nám toto
povolení neudělil, takže veškerou analýzu pořadů České televize můžeme
provádět jen se zpožděním, prostřednictvím videopásků. Proto v této věci
žádáme čtenáře o pochopení - vracíme se v dnešní analýze o více než dva
týdny zpět, k Událostem ČT ze 3. února 2000.
Události ČT 3. února 2000
V podstatě lze říci, že většina nešvarů, nedostatků a
neprofesionalismů, na něž jsme poukazovali v analýzách zpravodajských
pořadů České televize v roce 1998, trvá dodneška, i když někdy v menší
míře.
Základním všeobecným dojmem z Událostí České televize je pocit
chaosu, a to přesto, že se zdá (nemám tento pocit podložený statistickou
analýzou), že jednotlivé zpravodajské šoty jsou nyní o něco delší, než jaké
bývaly pod vlivem clipové kultury televize Nova v letech 1998-1999.
Například, zdá se, že první, hlavní zpráva dne 3. února 2000, zabývající se
Jorgem Haiderem, měla něco kolem 3 minut - což je dobře a je to
povzbuzující vývoj v redakci, která svého času označovala všechno, co bylo
delší než půldruhé minuty, za nepřípustnou a neodvysílatelnou "kládu").
Pocit chaosu však ze zpravodajství ČT vzniká, přestože reportéři a
moderátoři mluví většinou naléhavě, expresivně a rychle, ve snaze divákovi
vštípit to všechno dramatické, co mají na srdci. Paradoxem je, že
expresivní formě sdělení většinou neodpovídá jeho obsah, který bývá zmatený
a prázdný. Reportéři se ztrácejí uprostřed moře slov. Neumějí se vyjadřovat
jasně a srozumitelně, způsobem, který by byl v televizním žánru
komunikativní, a tak komunikují prázdnotu.
Přiznám se, že přesně nevím, co tento dojem věcné prázdnoty a
jazykového chaosu způsobuje. Svědčím však o tom, že při sledování Událostí
České televize musí divák vyvíjet nejvyšší úsilí a co nejintenzivnější
snahu o soustředěnost, aby předkládanému zpravodajství porozuměl. V britské
televizi tomu tak není: tam stačí, když víceméně v polosoustředění usednete
před televizní obrazovku a zpravodajství je prezentováno takovým způsobem,
že jste do něho vtažen: šířené informace jsou jasné. Člověk není sledováním
zpráv BBC či Channel Four unaven tak, jako je vysílen po necelé půlhodině
Událostí České televize.
Vzpomínám, jak americký literární historik A. C. Baugh psal ve velmi
dobré čtyřdilné Historii anglické literatury o anglosaském období. V té
době (před rokem 1066, kdy byla Anglie dobyta Normany a anglosaské období
skončilo) vzniklo několik anglosaských eposů. Mnohé z nich nestojí moc za
nic, píše A. C. Baugh. Jsou mnohomluvné. Jsou to křesťanské eposy.
Beletrizují příběhy z bible. V obavě, aby nemohl být autor v hlubokém
středověku nařčen z kacířství, úzkostlivě se vyhýbá do svého textu včlenění
čehokoliv nového, čehokoliv tvůrčího, co není v původním biblickém podání.
Rozsáhlé anglosaské eposy jako Genesis jen tisícerými slovy opakují a
opisují původní stručně vyjádřené biblické texty. Došlo k hypertrofii slov,
jimž chybí obsah.
Nechci v žádném případě obviňovat ČT, že se záměrně vyhýbá novým
myšlenkám, avšak nad jejím zpravodajstvím mám v důsledku prázdnoty
prezentovaných slov přesně tentýž pocit jako nad anglosaským eposem
Genesis.
Stálo by ale za věcný rozbor, proč je jazyk zpráv a reportáží v
Událostech dnes tak nesrozumitelný a proč neodpovídá televizní řeči.
Studenti sdělovacích prostředků tady mají materiál na velmi užitečnou
doktorskou práci, která by byla zvlášť přínosná, kdyby byla schopna srovnat
jazykové postupy reportérů ČT s jazykovými postupy reportérů např. BBC, se
všemi vzájemnými klady i zápory.
Opakuji, že zatím přesně nevím, co je důvodem, proč se reportéři ČT
utápí uprostřed máloco sdělujících slov. Mám však podezření, že možná trpí
podobnými problémy, na jaké jsem před časem poukázal při pokusu srovnat,
jak totéž mezinárodní téma zpracovaly Guardian a Mladá fronta Dnes. V
češtině je v Britských listech zde, v
angličtině v CER zde.
Jiné nedostatky Události ČT z 3. února 2000
Reportéři stále propadají příliš rychlému, clipovému,
diskotékovému stylu podání. Zpravodajství pálí na diváka kulometným
tempem, takže špatně napsané formulace divák vnímá ještě s většími
potížemi, než kdyby jim byly sdělovány normální, nevzrušenou lidskou řečí.
V jednotlivých reportážích se ovšem tempo reportérů dne 3. 2. 2000 lišilo,
syndromem kulometné palby byli postiženi někteří reportéři více, jiní méně.
Tak Tomáš Šponar v reportáži z Vídně o Haiderovi před kamerou mluvil tak
překotně, že sotva popadal dech. Po návratu do Bratislavy v živém vstupu do
vysílání na závěr tohoto bloku už hovořil profesionálněji, nevzrušeněji a
vyrovnaněji.
Nervní, pohyblivá kamera. Kvalita kameramanské práce je
nízká. Kameramani mají zřejmě představu, že namísto zkomponování dobrého,
statického reportážního záběru musejí neustále kamerou pohybovat z místa na
místo. Zastávám názor, že dobrá obrazová sekvence se vytváří především
střihem nejrůznějších statických záběrů, navazujících na sebe, a
panorámování kamery sem a tam by nikdy nemělo být samoúčelné. Neúčelné
švenkování dále plýtvá divákovou energií, který namísto aby se mohl
soustředit na jádro sdělení, je rozptylován a neseriózně "rajcován"
podprahovými podružnostmi, jako je neustále nervní kamera.
Skutečnosti, které jsou v obraze, neodpovídají komentáři.
Vracíme se zde ke kritice, kterou obsahoval už tolikrát odmítaný projekt
Jakuba Puchalského: nicméně, ať ho partikulární zájmy kritizují jakkoliv,
nelze popřít, že tato věcná kritika, učiněná na jaře roku 1998, byla
správná, a že se Zdeňku Šámalovi ani nikomu jinému tento neprofesionální
nešvar zatím nepodařilo úplně odstranit.
Zopakujme: hovoří-li komentář reportáže o určité záležitosti a v
obraze přitom vidí divák něco úplně jiného, podprahově přispívají oba
navzájem si protiřečící signály k divákově chaosu a ztěžují mu vnímání
vysílané zprávy, které je už tak obtížné v důsledku nekomunikativního
jazyka reportérů.
Přiznávám, že chudší televize, jako je ČT, to mívají těžké.
Instituce, jako je BBC, mají luxus vlastních více než 230 reportérů,
rozmístěných po celém světě. Většina zpravodajství, které BBC v hlavních
zprávách odvysílá, je tedy původní. Reportér na místě napíše ke zprávě
scénář a pak ho natáčením realizuje. To znamená, má k dispozici záběry,
které mají přímou souvislost s tím, co se v komentáři chystá říct. Ve
střižně pak stříhá film, kdy komentář je jeho přímou součástí.
Tento luxus Česká televize nemívá. Často ji nezbývá než kupovat si
stereotypní záběry světových agentur a k tomu nějak přidat samostatný
komentář. Pak vzniká to, že komentátor z televizního přijímače hovoří o
nějaké zahraniční události a k tomu se vysílají jen s tématem velmi volně
související záběry.
Přesto jsem však přesvědčen, že na snahu sladit obsahově obraz s
komentářem by reportér nikdy neměl rezignovat. Redaktor, sestavující
zahraniční zpravodajství, by neměl na snahu sladit obsahově obraz a
komentář od samého začátku rezignovat, "že to stejně nejde".
Nepřípustné je, aby k tomuto nesouladu docházelo v domácím
zpravodajství, které si natáčí Česká televize sama a může tedy ze všech
hledisek strukturu zpravodajského šotu sama určovat. Není-li ve vysílání
soulad obrazu a komentáře, bývá to důsledkem skutečnosti, že reportér,
který se vydal natáčet určitou zprávu, si předem nepřipravil alespoň
obrysový scénář. Instruuje pak na místě kameramana: "Pokrop mi to tady
nějak" (tj. natoč mi odsud pár záběrů, já to pak ve střižně nějak dám
dohromady) . V tom případě je ovšem obtížné ve střižně vytvořit soulad mezi
obrazem a komentářem, nemám-li předem promyšlený koncept, jaký bude mít
reportáž sled záběrů a co k tomu budu v komentáři říkat. - Např. v
reportáži v Událostech ze 3.2. 2000 o nutnosti důchodového připojištění se
o tom hovořilo poněkud matoucím způsobem při vysílání záběrů lidí chodících
po ulici sem a tam. Mělo to zřejmě naznačovat, že ti lidé taky potřebují
důchodové zabezpečení, ale souvislost záběrů s diskutovaným tématem byla
tak odtažitá, že to rušilo.
Text titulků či grafiky na obrazovce se tluče s
komentářem. Tento nešvar je zvláštním, výrazně do očí bijícím případem
neprofesionality, zmiňované výše. Není možné umístit na obrazovku titulek
obsahující tři stručné hlavní body a přitom hovořit obsáhle kolem a ty tři
body přitom jen parafrázovat. Divák musí v tom případě opět těžce zápolit s
konfliktními signály, velkou část pozornosti, kterou by měl věnovat vnímání
sdělované zprávy, musí vyplýtvat v úsilí orientovat se v konfliktním
vztahu mezi obrazovou informací a sdělovaným komentářem.
Potřebuje-li reportér říci více, než se mu vejde do vysvětlujícího
titulku, nechť to vysvětlí nejprve, třeba v přímém záběru do kamery, a
nechť reportáž střihne na titulek až v okamžiku, kdy reportér začne doslova
vyjmenovávat ty body, které jsou uvedeny v titulku, aby došlo k dokonalému
synchronu mezi zvukem a obrazem. Jinak je to matoucí.
Česká televize se nyní snaží využívat ve zpravodajství také
názorných grafických ikon. Tak tomu bylo v reportáži 3.2. 2000 o zavádění
elektronického podpisu pro různé byrokratické úkony. Reportér proces, jak
nahradí elektronický podpis dosavadní praxi, v komentáři vysvětloval a jak
hovořil, na obrazovce se objevovaly obrázky jednotlivých etap popisovaného
procesu. Potíž byla v tom, že reportér proces popisoval mnohomluvněji, než
co znázorňovala grafika. Etap, které líčil, bylo více, než kolik etap jsme
viděli na obrázcích na obrazovce. I toto bylo matoucí. Užívání obrazových
symbolů pro vysvětlování složitějších procesů je velmi dobrá metoda, i v
tomto případě je však zapotřebí důsledně synchronizovat všechny etapy
komentáře a obrazu.
Výroky zahraničních politiků v cizích jazycích překládá či
parafrázuje hlasem komentátor. Vím, že je to praxe i některých jiných
televizí, nevysílajících v angličtině, jsem však přesvědčen, že důsledné
užívání zvukového překladu, výroků cizích politiků je dalším drobným
rysem, který přispívá k celkovému dojmu chaotičnosti Událostí České
televize. Mluvená řeč je velmi nestabilním prostředkem komunikace.
Přehlednějším a stabilizujícím prvkem pro reportáž by bylo, kdyby byly
výroky zahraničních politiků pokudmožno převáděny do češtiny
prostřednictvím podtitulků. Mělo by to několik výhod: Do komunikačního
procesu by byl včleněn další způsob komunikace (tj. vedle mluveného slova i
písemný projev) který, pokud není v rozporu s mluveným slovem, posílí
srozumitelnost zprávy. Diváci by slyšeli výroky zahraničního politika i v
původním jazyce a mohli by si případně ověřit, že nebyly zkresleny
jazykovou interpretací. Trochu by se narušila totalita výlučnosti české
enklávy, dojem vytvářený dabováním zahraničních zábavných filmů, totiž že
existuje jen český svět a všechno ostatní, komunikované v jiných jazycích,
je neautentické a nereprezentativní; dojem, že k tomu, abychom světu
porozuměli, potřebujeme aby nás vzal za ručičku vysvětlující hlasový
komentář reportéra České televize. Možná se vám zdá, že přeháním, ale
zavedení podtitulků místo hlasového překladu výroků cizích politiků by
podpořilo nezávislost diváckého vnímání.
Většina reportáží Událostí České televize byla pasivní a
nepodnětná. Úkolem novináře je nejen pasivně informovat o tom, co
přichází z tiskových agentur, či ze stranických sekretariátů a vlády, ale
zároveň vždy aktivně hledat opačný pohled, oba pohledy na věc ve vysílání
prezentovat a přitom je kriticky zpochybňovat. Dobrý novinář by také měl
být schopen prezentovat události, o nichž referuje, v rámci všeobecnějšího
domácího i zahraničního vývoje, uvádět je do kontextu a nad kontextem se
kriticky zamýšlet. Namítnete-li mi, že se to v dvouminutové reportáži nedá
udělat, musím vaši námitku odmítnout. Mnohdy by stačila jen jediná krátká
věta, která povede diváka k zamyšlení. Je ovšem pravda, že středoevropská
kultura nemá příliš hlubokou tradici kritického zpochybňování oficiálně
předkládaných myšlenek. Učí-li se lidé ve škole informace, jako by to byla
nezpochybnitelná pravda, těžko očekávat od reportérů České televize, že
budou ve vysílání dělat něco jiného. Avšak vedení zpravodajství ČT by je k
takovému přístupu mělo aspoň systematicky nabádat. - V reportáži, že -
světe div se! po rozdání státního majetku, zosobňujícího úspory občanů na
stáří, do soukromých rukou (to v reportáži nebylo) už chybějí finanční
prostředky na důchodové zabezpečení a občané se budou muset soukromě na
stáří připojišťovat z vlastních prostředků, jak jim radí pánové Tlustý z
ODS a Kalousek z KDU-ČSL, se ČT ani slovem nepokusila vysvětlit, pročpak
asi k nynější situaci došlo. - Při referování o kontroverzi kolem seriálu
"Naskočíme", spolufinancovaného pro ČT ministerstvem zahraničních věcí, se
Události nezmínily o tom, že - alespoň podle některých názorů - je přece
pro veřejnoprávní televizi nepřípustné a diskreditující, vysílá-li pořady,
které pro toto údajně nezávislé médium financuje vláda.
Velmi pasivní přístup ke sdělovaným informacím mívá reportér České
televize v Bruselu Pavel Bouda, který své reportáže koncipuje téměř jako
bohoslužby, kladené na oltář Evropské unie. Pavel Bouda je zkušený reportér
s dobrými jazykovými schopnostmi i s hlubokými znalostmi o celé struktuře
EU. Je proto škoda, že si zřejmě předsevzal, že svými reportážemi z Bruselu
musí dělat Evropské unii nepokrytou propagandu. Je jistě správné, aby Česká
republika usilovala o vstup do EU, jenže tomuto procesu může pomoci daleko
plodněji právě zpochybňovací přístup, než přístup boudovsky nekritický,
který bude jistě v České republice, kde nejsou všichni přesvědčeni o
vhodnosti vstupu do EU, vnímán mnohými jako kontraproduktivní propaganda.
Myslím, že nebylo správné, že Bouda ve svém krátkém telefonátu z Bruselu
3.2. 2000 referoval jen o tom, jak šokováni jsou politikové EU možností, že
se v Rakousku dostane Joerg Haider do vlády. Možná měl jejich postoje
trochu kriticky zpochybnit.
Pasivně informovala Česká televize také o vstupu rakouské banky
Erste Bank do České spořitelny, uprostřed záběrů, natočených nervní,
neustále se pohybující kamerou, se reportér Michal Fiala zmínil kulometnou
rychlostí jen snad na půl věty, že se nový majitel bude v České spořitelně
propouštět. To jsou skutečnosti, které by stály za trochu kritičtější
přístup - nestačí jen informace pasivně vyjmenovat.
Bez pokusu o analýzu byla i reportáž o Vagonce Studénka, kterou
přebírá americká firma a nebude už v ní vyrábět osobní železniční vagóny, i
když tento provoz snad převezme firma ČKD. Reportáž Dagmar Fanfulíkové
působila dost jako pasivně zfilmované tiskové prohlášení, koncipované a
sestřihané přitom tak, že bylo velmi obtížné se v něm orientovat.
Příliš mnoho ("rozhlasových") interviewů? Ještě jednou se
pokusím spekulovat o tom, proč stále působí reportáže Událostí tak
nepřehledně a chaoticky.
Je možné, že kromě nedokonale komunikativního jazyka vadí i
nevyvážená struktura reportáží. Zdá se mi, že reportér České televize
zpracovává dané téma tak, že základem reportáží bývají interviewy -
soundbites - štěky očitých svědků na místě, politiků či "odborníků", které
se pak reportér snaží spojit často dosti slabým a stručným spojovacím
komentářem.
Potíž je, že citace "hlasů z lidu" či "odborníků" jsou velmi málokdy
sestřihatelné tak, aby byly jasné a srozumitelné. K chaotickému dojmu
reportáže přispívá to, že reportér se příliš spoléhá na "svědectví"
obsažená v "rozhovorech" - ta však nikdy nejsou dostatečně jasně vyjádřena
- a potlačuje vlastní analytickou a komentátorskou funkci.
Reportér by se neměl bát zpracovat zadané téma podle vlastního
profesionálního úsudku. Základní částí reportáže by měla být jeho
profesionální interpretace události, při níž by velmi významnou roli měl
hrát obrazový materiál - konec konců, reportéři pracují v televizi,
nikoliv v rozhlase!
Osobní svědectví interviewovaných lidí by nemělo tvořit základ
reportáže, ale spíše její doplnění či případný protiklad. Jsem přesvědčen,
že kdyby byly reportáže Událostí postaveny pevněji na autoritativním
přístupu jednotlivých reportérů, schopných vyjadřovat různé názory a
interpretace jasně, za pomoci přesvědčivého obrazového materiálu, byly by
podstatně srozumitelnější.
Povrchní interviewy náhražkou za skutečnou výzkumnou,
reportérskou práci. Pořad Tady a teď, který se pokusil českým
televizním divákům vysvětlit fenomén Joerga Haidera, byl především založen
na interviewech s českými "odborníky". Interviewováni byli Bohumil
Doležal, Jindřich Dejmek a Jan Cimický. V Britských listech jsme několikrát
vyjadřovali pochybnosti nad praxí, kdy jsou před televizní kameru zváni v
ČR znovu a znovu titíž "komentátoři" či "odborníci", kteří společností pak
rozšiřují stále tytéž otřepané názory. V případě filmu o Haiderovi to
nebylo tak výrazné, neboť šlo o nové téma. Spoléhání se na domácí české
"odborníky" při analýze zahraničněpolitických záležitostí je ovšem
pochybené: skutečně profesionální pořad by obsahoval informace od
mezinárodních odborníků. Přiznejme si, že pořad o Joergu Haiderovi, v němž
se o tomto rakouském politikovi vyslovuje jakýsi český komentátor Bohumil
Doležal, nepůsobí příliš přesvědčivě. Je nutno vyvinout trochu víc úsilí a
najít skutečně mezinárodní odborníky ke zkoumané problematice, ne jen
prvního českého politického komentátora, který se namane. Teprve v druhé
části Tady a teď opustil pořad spoléhání na rozhovory s vyzkoušenými
"komentátory" a stal se alespoň na několik desítek vteřin vlastní
reportáží.
Nebylo uvedeno, kdo komentář pořadu četl, ale jeho jazyková kultura
byla velmi neuspokojivá. (Doslechli jsme se, že Haider sympatizuje s
"fašistickym Německem" - obecná čeština by v takhle vysoké míře asi
do autoritativních komentářů pořadů České televize pronikat neměla.)
Úroveň jazykové kultury reportérů byla dost proměnlivá, i
když byla vcelku na trochu lepší úrovni než v roce 1998. Hlavním problémem
bylo stále pokušení reportérů propadat při přednesu syndromu "kulometné
palby".
Velmi profesionálně působí moderátor Ondřej Giňa. Je to jeden z mála
pracovníků zpravodajství ČT, vystupujících na obrazovce, který - zřejmě
intuitivně - pochopil známou profesionální rozhlasovou praxi, že mluví-li
člověk na mikrofon trochu tišeji, než je zvykem při normálním hovoru, velmi
dynamicky vystoupí na povrch přirozený hlasový témbr. I Ondřeji Giňovi by
však prospělo, kdyby své podání zpráv zpomalil tak o 10 procent.