pondělí 21. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Britské listy:
  • Jak Britské listy vyšetřuje policie Sdělovací prostředky:
  • Ovlivňují v České republice inzerenti sdělovací prostředky? Zpravodajství České televize:
  • "Zdeněk Šámal je jako šéf zpravodajství muž na svém místě" - Jaké byly Události České televize 3. února 2000? (Jan Čulík) Haider:
  • Rakousko - demonstrace (Ivan Hoffman) Česká politika:
  • Dvojí faux pas lidovců (Petr Jánský) Nové kraje v ČR:
  • Nezůstane kámen na kameni (Petr Jánský) Bytová otázka:
  • Vystoupení k bytovému zákonu (Jiří Šoler)
  • Ad Václav Špíka- byty jsou selháním vzdělanců (Zdeněk Vaněk)
  • Poznámka k nedostatku bytů (Jiří Jírovec)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • "Zdeněk Šámal je jako šéf zpravodajství muž na svém místě"

    Jaké byly Události České televize 3. února 2000?

    Jan Čulík

    Výrok nového generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka, že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT mužem na svém místě, přímo vyzývá k podrobnější analýze jednotlivých zpravodajských relací České televize.

    Jak už jsme před časem psali, nemáme bohužel přímý přístup k vysílání České televize, které je k dispozici po celé Evropě v digitální formě na satelitu. Z copyrightových důvodů (západní filmy a pořady kupuje ČT s autorskými právy jen pro území České republiky) se nepovoluje sledování vysílání ČT mimo teritorium ČR. Je ovšem možno si příslušnou dekódovací kartu zakoupit v ČR a podepsat falešně místopřísežné prohlášení, že sledovat ČT mimo hranice České republiky nebudeme, k této praxi se ovšem Britské listy či Glasgow University těžko mohou snížit. Před časem se obrátila Glasgow University na bývalého generálního ředitele ČT Jakuba Puchalského se žádostí o poskytnutí výjimky z tohoto mezinárodního zákazu sledování ČT v zahraničí, a to výlučně pro účely analýzy zpravodajských pořadů ČT (o sledování starých západních filmů, vysílaných v ČT, nadabovaných do češtiny nemáme zájem). Jakub Puchalský však nám toto povolení neudělil, takže veškerou analýzu pořadů České televize můžeme provádět jen se zpožděním, prostřednictvím videopásků. Proto v této věci žádáme čtenáře o pochopení - vracíme se v dnešní analýze o více než dva týdny zpět, k Událostem ČT ze 3. února 2000.

    Události ČT 3. února 2000

    V podstatě lze říci, že většina nešvarů, nedostatků a neprofesionalismů, na něž jsme poukazovali v analýzách zpravodajských pořadů České televize v roce 1998, trvá dodneška, i když někdy v menší míře.

    Základním všeobecným dojmem z Událostí České televize je pocit chaosu, a to přesto, že se zdá (nemám tento pocit podložený statistickou analýzou), že jednotlivé zpravodajské šoty jsou nyní o něco delší, než jaké bývaly pod vlivem clipové kultury televize Nova v letech 1998-1999. Například, zdá se, že první, hlavní zpráva dne 3. února 2000, zabývající se Jorgem Haiderem, měla něco kolem 3 minut - což je dobře a je to povzbuzující vývoj v redakci, která svého času označovala všechno, co bylo delší než půldruhé minuty, za nepřípustnou a neodvysílatelnou "kládu").

    Pocit chaosu však ze zpravodajství ČT vzniká, přestože reportéři a moderátoři mluví většinou naléhavě, expresivně a rychle, ve snaze divákovi vštípit to všechno dramatické, co mají na srdci. Paradoxem je, že expresivní formě sdělení většinou neodpovídá jeho obsah, který bývá zmatený a prázdný. Reportéři se ztrácejí uprostřed moře slov. Neumějí se vyjadřovat jasně a srozumitelně, způsobem, který by byl v televizním žánru komunikativní, a tak komunikují prázdnotu.

    Přiznám se, že přesně nevím, co tento dojem věcné prázdnoty a jazykového chaosu způsobuje. Svědčím však o tom, že při sledování Událostí České televize musí divák vyvíjet nejvyšší úsilí a co nejintenzivnější snahu o soustředěnost, aby předkládanému zpravodajství porozuměl. V britské televizi tomu tak není: tam stačí, když víceméně v polosoustředění usednete před televizní obrazovku a zpravodajství je prezentováno takovým způsobem, že jste do něho vtažen: šířené informace jsou jasné. Člověk není sledováním zpráv BBC či Channel Four unaven tak, jako je vysílen po necelé půlhodině Událostí České televize.

    Vzpomínám, jak americký literární historik A. C. Baugh psal ve velmi dobré čtyřdilné Historii anglické literatury o anglosaském období. V té době (před rokem 1066, kdy byla Anglie dobyta Normany a anglosaské období skončilo) vzniklo několik anglosaských eposů. Mnohé z nich nestojí moc za nic, píše A. C. Baugh. Jsou mnohomluvné. Jsou to křesťanské eposy. Beletrizují příběhy z bible. V obavě, aby nemohl být autor v hlubokém středověku nařčen z kacířství, úzkostlivě se vyhýbá do svého textu včlenění čehokoliv nového, čehokoliv tvůrčího, co není v původním biblickém podání. Rozsáhlé anglosaské eposy jako Genesis jen tisícerými slovy opakují a opisují původní stručně vyjádřené biblické texty. Došlo k hypertrofii slov, jimž chybí obsah.

    Nechci v žádném případě obviňovat ČT, že se záměrně vyhýbá novým myšlenkám, avšak nad jejím zpravodajstvím mám v důsledku prázdnoty prezentovaných slov přesně tentýž pocit jako nad anglosaským eposem Genesis.

    Stálo by ale za věcný rozbor, proč je jazyk zpráv a reportáží v Událostech dnes tak nesrozumitelný a proč neodpovídá televizní řeči. Studenti sdělovacích prostředků tady mají materiál na velmi užitečnou doktorskou práci, která by byla zvlášť přínosná, kdyby byla schopna srovnat jazykové postupy reportérů ČT s  jazykovými postupy reportérů např. BBC, se všemi vzájemnými klady i zápory.

    Opakuji, že zatím přesně nevím, co je důvodem, proč se reportéři ČT utápí uprostřed máloco sdělujících slov. Mám však podezření, že možná trpí podobnými problémy, na jaké jsem před časem poukázal při pokusu srovnat, jak totéž mezinárodní téma zpracovaly Guardian a Mladá fronta Dnes. V češtině je v Britských listech zde, v angličtině v CER zde.

    Jiné nedostatky Události ČT z 3. února 2000

  • Reportéři stále propadají příliš rychlému, clipovému, diskotékovému stylu podání. Zpravodajství pálí na diváka kulometným tempem, takže špatně napsané formulace divák vnímá ještě s většími potížemi, než kdyby jim byly sdělovány normální, nevzrušenou lidskou řečí. V jednotlivých reportážích se ovšem tempo reportérů dne 3. 2. 2000 lišilo, syndromem kulometné palby byli postiženi někteří reportéři více, jiní méně. Tak Tomáš Šponar v reportáži z Vídně o Haiderovi před kamerou mluvil tak překotně, že sotva popadal dech. Po návratu do Bratislavy v živém vstupu do vysílání na závěr tohoto bloku už hovořil profesionálněji, nevzrušeněji a vyrovnaněji.

  • Nervní, pohyblivá kamera. Kvalita kameramanské práce je nízká. Kameramani mají zřejmě představu, že namísto zkomponování dobrého, statického reportážního záběru musejí neustále kamerou pohybovat z místa na místo. Zastávám názor, že dobrá obrazová sekvence se vytváří především střihem nejrůznějších statických záběrů, navazujících na sebe, a panorámování kamery sem a tam by nikdy nemělo být samoúčelné. Neúčelné švenkování dále plýtvá divákovou energií, který namísto aby se mohl soustředit na jádro sdělení, je rozptylován a neseriózně "rajcován" podprahovými podružnostmi, jako je neustále nervní kamera.

  • Skutečnosti, které jsou v obraze, neodpovídají komentáři. Vracíme se zde ke kritice, kterou obsahoval už tolikrát odmítaný projekt Jakuba Puchalského: nicméně, ať ho partikulární zájmy kritizují jakkoliv, nelze popřít, že tato věcná kritika, učiněná na jaře roku 1998, byla správná, a že se Zdeňku Šámalovi ani nikomu jinému tento neprofesionální nešvar zatím nepodařilo úplně odstranit.

    Zopakujme: hovoří-li komentář reportáže o určité záležitosti a v obraze přitom vidí divák něco úplně jiného, podprahově přispívají oba navzájem si protiřečící signály k divákově chaosu a ztěžují mu vnímání vysílané zprávy, které je už tak obtížné v důsledku nekomunikativního jazyka reportérů.

    Přiznávám, že chudší televize, jako je ČT, to mívají těžké. Instituce, jako je BBC, mají luxus vlastních více než 230 reportérů, rozmístěných po celém světě. Většina zpravodajství, které BBC v hlavních zprávách odvysílá, je tedy původní. Reportér na místě napíše ke zprávě scénář a pak ho natáčením realizuje. To znamená, má k dispozici záběry, které mají přímou souvislost s tím, co se v komentáři chystá říct. Ve střižně pak stříhá film, kdy komentář je jeho přímou součástí.

    Tento luxus Česká televize nemívá. Často ji nezbývá než kupovat si stereotypní záběry světových agentur a k tomu nějak přidat samostatný komentář. Pak vzniká to, že komentátor z televizního přijímače hovoří o nějaké zahraniční události a k tomu se vysílají jen s tématem velmi volně související záběry.

    Přesto jsem však přesvědčen, že na snahu sladit obsahově obraz s komentářem by reportér nikdy neměl rezignovat. Redaktor, sestavující zahraniční zpravodajství, by neměl na snahu sladit obsahově obraz a komentář od samého začátku rezignovat, "že to stejně nejde".

    Nepřípustné je, aby k tomuto nesouladu docházelo v domácím zpravodajství, které si natáčí Česká televize sama a může tedy ze všech hledisek strukturu zpravodajského šotu sama určovat. Není-li ve vysílání soulad obrazu a komentáře, bývá to důsledkem skutečnosti, že reportér, který se vydal natáčet určitou zprávu, si předem nepřipravil alespoň obrysový scénář. Instruuje pak na místě kameramana: "Pokrop mi to tady nějak" (tj. natoč mi odsud pár záběrů, já to pak ve střižně nějak dám dohromady) . V tom případě je ovšem obtížné ve střižně vytvořit soulad mezi obrazem a komentářem, nemám-li předem promyšlený koncept, jaký bude mít reportáž sled záběrů a co k tomu budu v komentáři říkat. - Např. v reportáži v Událostech ze 3.2. 2000 o nutnosti důchodového připojištění se o tom hovořilo poněkud matoucím způsobem při vysílání záběrů lidí chodících po ulici sem a tam. Mělo to zřejmě naznačovat, že ti lidé taky potřebují důchodové zabezpečení, ale souvislost záběrů s diskutovaným tématem byla tak odtažitá, že to rušilo.

  • Text titulků či grafiky na obrazovce se tluče s komentářem. Tento nešvar je zvláštním, výrazně do očí bijícím případem neprofesionality, zmiňované výše. Není možné umístit na obrazovku titulek obsahující tři stručné hlavní body a přitom hovořit obsáhle kolem a ty tři body přitom jen parafrázovat. Divák musí v tom případě opět těžce zápolit s konfliktními signály, velkou část pozornosti, kterou by měl věnovat vnímání sdělované zprávy, musí vyplýtvat v úsilí orientovat se v konfliktním vztahu mezi obrazovou informací a sdělovaným komentářem.

    Potřebuje-li reportér říci více, než se mu vejde do vysvětlujícího titulku, nechť to vysvětlí nejprve, třeba v přímém záběru do kamery, a nechť reportáž střihne na titulek až v okamžiku, kdy reportér začne doslova vyjmenovávat ty body, které jsou uvedeny v titulku, aby došlo k dokonalému synchronu mezi zvukem a obrazem. Jinak je to matoucí.

    Česká televize se nyní snaží využívat ve zpravodajství také názorných grafických ikon. Tak tomu bylo v reportáži 3.2. 2000 o zavádění elektronického podpisu pro různé byrokratické úkony. Reportér proces, jak nahradí elektronický podpis dosavadní praxi, v komentáři vysvětloval a jak hovořil, na obrazovce se objevovaly obrázky jednotlivých etap popisovaného procesu. Potíž byla v tom, že reportér proces popisoval mnohomluvněji, než co znázorňovala grafika. Etap, které líčil, bylo více, než kolik etap jsme viděli na obrázcích na obrazovce. I toto bylo matoucí. Užívání obrazových symbolů pro vysvětlování složitějších procesů je velmi dobrá metoda, i v tomto případě je však zapotřebí důsledně synchronizovat všechny etapy komentáře a obrazu.

  • Výroky zahraničních politiků v cizích jazycích překládá či parafrázuje hlasem komentátor. Vím, že je to praxe i některých jiných televizí, nevysílajících v angličtině, jsem však přesvědčen, že důsledné užívání zvukového překladu, výroků cizích politiků je dalším drobným rysem, který přispívá k celkovému dojmu chaotičnosti Událostí České televize. Mluvená řeč je velmi nestabilním prostředkem komunikace. Přehlednějším a stabilizujícím prvkem pro reportáž by bylo, kdyby byly výroky zahraničních politiků pokudmožno převáděny do češtiny prostřednictvím podtitulků. Mělo by to několik výhod: Do komunikačního procesu by byl včleněn další způsob komunikace (tj. vedle mluveného slova i písemný projev) který, pokud není v rozporu s mluveným slovem, posílí srozumitelnost zprávy. Diváci by slyšeli výroky zahraničního politika i v původním jazyce a mohli by si případně ověřit, že nebyly zkresleny jazykovou interpretací. Trochu by se narušila totalita výlučnosti české enklávy, dojem vytvářený dabováním zahraničních zábavných filmů, totiž že existuje jen český svět a všechno ostatní, komunikované v jiných jazycích, je neautentické a nereprezentativní; dojem, že k tomu, abychom světu porozuměli, potřebujeme aby nás vzal za ručičku vysvětlující hlasový komentář reportéra České televize. Možná se vám zdá, že přeháním, ale zavedení podtitulků místo hlasového překladu výroků cizích politiků by podpořilo nezávislost diváckého vnímání.

  • Většina reportáží Událostí České televize byla pasivní a nepodnětná. Úkolem novináře je nejen pasivně informovat o tom, co přichází z tiskových agentur, či ze stranických sekretariátů a vlády, ale zároveň vždy aktivně hledat opačný pohled, oba pohledy na věc ve vysílání prezentovat a přitom je kriticky zpochybňovat. Dobrý novinář by také měl být schopen prezentovat události, o nichž referuje, v rámci všeobecnějšího domácího i zahraničního vývoje, uvádět je do kontextu a nad kontextem se kriticky zamýšlet. Namítnete-li mi, že se to v dvouminutové reportáži nedá udělat, musím vaši námitku odmítnout. Mnohdy by stačila jen jediná krátká věta, která povede diváka k zamyšlení. Je ovšem pravda, že středoevropská kultura nemá příliš hlubokou tradici kritického zpochybňování oficiálně předkládaných myšlenek. Učí-li se lidé ve škole informace, jako by to byla nezpochybnitelná pravda, těžko očekávat od reportérů České televize, že budou ve vysílání dělat něco jiného. Avšak vedení zpravodajství ČT by je k takovému přístupu mělo aspoň systematicky nabádat. - V reportáži, že - světe div se! po rozdání státního majetku, zosobňujícího úspory občanů na stáří, do soukromých rukou (to v reportáži nebylo) už chybějí finanční prostředky na důchodové zabezpečení a občané se budou muset soukromě na stáří připojišťovat z vlastních prostředků, jak jim radí pánové Tlustý z ODS a Kalousek z KDU-ČSL, se ČT ani slovem nepokusila vysvětlit, pročpak asi k nynější situaci došlo. - Při referování o kontroverzi kolem seriálu "Naskočíme", spolufinancovaného pro ČT ministerstvem zahraničních věcí, se Události nezmínily o tom, že - alespoň podle některých názorů - je přece pro veřejnoprávní televizi nepřípustné a diskreditující, vysílá-li pořady, které pro toto údajně nezávislé médium financuje vláda.

    Velmi pasivní přístup ke sdělovaným informacím mívá reportér České televize v Bruselu Pavel Bouda, který své reportáže koncipuje téměř jako bohoslužby, kladené na oltář Evropské unie. Pavel Bouda je zkušený reportér s dobrými jazykovými schopnostmi i s hlubokými znalostmi o celé struktuře EU. Je proto škoda, že si zřejmě předsevzal, že svými reportážemi z Bruselu musí dělat Evropské unii nepokrytou propagandu. Je jistě správné, aby Česká republika usilovala o vstup do EU, jenže tomuto procesu může pomoci daleko plodněji právě zpochybňovací přístup, než přístup boudovsky nekritický, který bude jistě v České republice, kde nejsou všichni přesvědčeni o vhodnosti vstupu do EU, vnímán mnohými jako kontraproduktivní propaganda. Myslím, že nebylo správné, že Bouda ve svém krátkém telefonátu z Bruselu 3.2. 2000 referoval jen o tom, jak šokováni jsou politikové EU možností, že se v Rakousku dostane Joerg Haider do vlády. Možná měl jejich postoje trochu kriticky zpochybnit.

    Pasivně informovala Česká televize také o vstupu rakouské banky Erste Bank do České spořitelny, uprostřed záběrů, natočených nervní, neustále se pohybující kamerou, se reportér Michal Fiala zmínil kulometnou rychlostí jen snad na půl věty, že se nový majitel bude v České spořitelně propouštět. To jsou skutečnosti, které by stály za trochu kritičtější přístup - nestačí jen informace pasivně vyjmenovat.

    Bez pokusu o analýzu byla i reportáž o Vagonce Studénka, kterou přebírá americká firma a nebude už v ní vyrábět osobní železniční vagóny, i když tento provoz snad převezme firma ČKD. Reportáž Dagmar Fanfulíkové působila dost jako pasivně zfilmované tiskové prohlášení, koncipované a sestřihané přitom tak, že bylo velmi obtížné se v něm orientovat.

  • Příliš mnoho ("rozhlasových") interviewů? Ještě jednou se pokusím spekulovat o tom, proč stále působí reportáže Událostí tak nepřehledně a chaoticky.

    Je možné, že kromě nedokonale komunikativního jazyka vadí i nevyvážená struktura reportáží. Zdá se mi, že reportér České televize zpracovává dané téma tak, že základem reportáží bývají interviewy - soundbites - štěky očitých svědků na místě, politiků či "odborníků", které se pak reportér snaží spojit často dosti slabým a stručným spojovacím komentářem.

    Potíž je, že citace "hlasů z lidu" či "odborníků" jsou velmi málokdy sestřihatelné tak, aby byly jasné a srozumitelné. K chaotickému dojmu reportáže přispívá to, že reportér se příliš spoléhá na "svědectví" obsažená v "rozhovorech" - ta však nikdy nejsou dostatečně jasně vyjádřena - a potlačuje vlastní analytickou a komentátorskou funkci.

    Reportér by se neměl bát zpracovat zadané téma podle vlastního profesionálního úsudku. Základní částí reportáže by měla být jeho profesionální interpretace události, při níž by velmi významnou roli měl hrát obrazový materiál - konec konců, reportéři pracují v televizi, nikoliv v rozhlase!

    Osobní svědectví interviewovaných lidí by nemělo tvořit základ reportáže, ale spíše její doplnění či případný protiklad. Jsem přesvědčen, že kdyby byly reportáže Událostí postaveny pevněji na autoritativním přístupu jednotlivých reportérů, schopných vyjadřovat různé názory a interpretace jasně, za pomoci přesvědčivého obrazového materiálu, byly by podstatně srozumitelnější.

  • Povrchní interviewy náhražkou za skutečnou výzkumnou, reportérskou práci. Pořad Tady a teď, který se pokusil českým televizním divákům vysvětlit fenomén Joerga Haidera, byl především založen na interviewech s českými "odborníky". Interviewováni byli Bohumil Doležal, Jindřich Dejmek a Jan Cimický. V Britských listech jsme několikrát vyjadřovali pochybnosti nad praxí, kdy jsou před televizní kameru zváni v ČR znovu a znovu titíž "komentátoři" či "odborníci", kteří společností pak rozšiřují stále tytéž otřepané názory. V případě filmu o Haiderovi to nebylo tak výrazné, neboť šlo o nové téma. Spoléhání se na domácí české "odborníky" při analýze zahraničněpolitických záležitostí je ovšem pochybené: skutečně profesionální pořad by obsahoval informace od mezinárodních odborníků. Přiznejme si, že pořad o Joergu Haiderovi, v němž se o tomto rakouském politikovi vyslovuje jakýsi český komentátor Bohumil Doležal, nepůsobí příliš přesvědčivě. Je nutno vyvinout trochu víc úsilí a najít skutečně mezinárodní odborníky ke zkoumané problematice, ne jen prvního českého politického komentátora, který se namane. Teprve v druhé části Tady a teď opustil pořad spoléhání na rozhovory s vyzkoušenými "komentátory" a stal se alespoň na několik desítek vteřin vlastní reportáží.

    Nebylo uvedeno, kdo komentář pořadu četl, ale jeho jazyková kultura byla velmi neuspokojivá. (Doslechli jsme se, že Haider sympatizuje s "fašistickym Německem" - obecná čeština by v takhle vysoké míře asi do autoritativních komentářů pořadů České televize pronikat neměla.)

  • Úroveň jazykové kultury reportérů byla dost proměnlivá, i když byla vcelku na trochu lepší úrovni než v roce 1998. Hlavním problémem bylo stále pokušení reportérů propadat při přednesu syndromu "kulometné palby".

    Velmi profesionálně působí moderátor Ondřej Giňa. Je to jeden z mála pracovníků zpravodajství ČT, vystupujících na obrazovce, který - zřejmě intuitivně - pochopil známou profesionální rozhlasovou praxi, že mluví-li člověk na mikrofon trochu tišeji, než je zvykem při normálním hovoru, velmi dynamicky vystoupí na povrch přirozený hlasový témbr. I Ondřeji Giňovi by však prospělo, kdyby své podání zpráv zpomalil tak o 10 procent.



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|