Konkrétní prípady znám i u seriózních deníku, ale nejdou dokázat. Je
prece
"svatým právem" inzerenta si "vybrat" media k inzerci. Zeptejte se ale
vlastního inzertního oddelení... Tento tlak však nevyvíjejí ani tak média,
jako reklamní agentury a jejich mediaplanneri. Témer všichni jsou mladí
dynamictí a flexibilní yuppies, kterí volí US ci ODS a jsou bezvýhradní
zastánci globálního trhu - je to pochopitelné, protože vetšina reklamního
trhu je napojena na zahranicní subjekty, které si rozdelují své reklamní
rozpocty mezi zahranicní zastoupení reklamních agentur. Ty své lidi vozí po
svých skvelých pobockách po svete a jejich dynamiku zámerne podporují, nebot
preplácením "globálními" mzdami lividují trh ve všech zemích...
1. tzv. free spoty - to je v podstate sleva za inzerci v podobe dalších
spotu zdarma
2. free PR - ke kampani nad 5MKc "portrét manažera" ci jiný clánek v
dohodnutém rozsahu, tvárící se pritom jako redakcní
3. výmena "expertu" za inside informace - rozhovory s "nezávislými"
experty
(konzultanty firmy inzerenta) ci zanonymizovanými výplody jejich práce
4. STOP TIME - na nepríjemné informace 24-48 hodin embargo, kdy zpovzdálí
nastoupí "nezávislí " konzultanti - "odborníci" na "krizový management v
médiích" na jednotlivé redaktory ci editory a vysvetlí jim, že pro jejich
noviny bude takové jednání mít nepríjemné dusledky, kterých oni budou
ústrední postavou. Vetšinou se špatne odolává tlaku dvou protichudných
žalob, jejichž pohružkou vyhrožuje právní kancelár dotcených stran. Zjednat
pak smír je docela snadné. Na to jsou tzv. "mediátori".
5. BACKGROUND - Pozitivní informování o širším tématickém záberu klienta
napr. v prípade CEZu a jeho PR aktivit je touto problematikou celá škála
informací zdánlive korektních, "informující" o zdražení, cenových plánech,
srovnávající jednotlivé koncepce, úspory v osvetlení i vcetne dalších
firem, moderní technologie osvetlení ap. Firmy se dokonce spojují do
zájmových aliancí (vetšinou pod nejakým "bohulibým" úcelem - Ostrovy života,
ap.), aby pak mohly koordinovane pusobit na spotrebitele - využívá se tu
sdružení specializací PR oddelení ci agentur k multiplikaci efektu.
6. FLASH - Ekonomické inside informace (jakoby náhodou uniklé z prostredí
kolem firmy ci pres sprátelené novináre - každý "žurnalista" se prece chce
blýsknout tím, že VÍ NECO DRÍVE než jeho kolegové - ti druzí... ) Obcas se
hodí, když den pred ohlášením výsledku je nekdo má "k dispozici" nebo "jeho
reportéri zjistili podrobnosti"
7. AWACS - systém vcasného varování - jemnejší forma bodu 4.
8. Krtci - "nasazení" pracovníci ci "prátelé" PR firmy do týlu
neprítele -
do redakce. Nejdríve projdou "nalejvárnou" u inzerenta a pak nastoupí jako
odborní novinári - specialisté do redakce. Placeni jsou treba i za to, že se
nechají vyhodit v tu pravou chvíli, kdy je potreba oslabit tým redakce na
urcitou krizovou dobu. Vetšinou jsou z PR placeni násobkem svého redakcního
platu, aniž cokoliv pro PR delají.
9. Koordinované využívání cílených pruzkumu verejného mínení a to i
verejnoprávních (v jeden cas jeden problém)
10. Stínové kauzy - pod záminkou vyvolaná klamná osocovací akce proti
novinári na zpochybnení jeho vývodu v úplne jiném prípade, o který se treba
jen prozatím zajímá. Když se pak brání "podlému" útoku, nemá cas na dukladné
rozpracování kauzy, o kterou v podstate jde.
11. Prímé vyplácení redaktora ci editora lobbistickou skupinou.
Situace v CT
kolem odvolávání vedoucího redakce sportu naznacuje mnohé, zatím nijak
nepodložené dohady a povesti... Stejné dohady byly svého casu i kolem Jana
Vávry a TV NOVA. Jen rešení jeho osoby bylo jiné.
12. Pozitivní informování redaktoru "u prostreného stolu" ci "po práci" v
nocním klubu.
13. Informacní studnice - Ptejte se, co hrdlo rácí. Stejne vám
rekneme jen
to, co budeme chtít a o cem víme, že nám to neublíží (a když i nekdy ublíží,
tak jenom maloucko).
14. polovicní striptýz - Odhalování nepodstatných kauz ci
"objektivizování"
situace pod rámcovou myšlenkou "Co má prasknout, stejne praskne - tak
alespon at to praskne v naší režii a snaším scénárem" .
Pochybuji, že
existují obecne dostupná objektivní data pro urcení platového rozpetí.
Pochybuji, zda je do nemateriálních složek takto vypocítaných platu
pocítána i mobilní výpocetní a komunikacní technika (kterou má redaktor k
dispozici i pro soukromé použití) automobil ci cestovní náhrady (ci jiné,
težko dokumentovatelné režie).
Vetšina novináru pritom podepisuje
prohlášení, že zverejnení vlastního platu napr. kolegum v redakci muže být
duvodem pro uplatnení §53 zák. práce...
Jiné údaje o platech se objevily
nedávno na internetu (opet podle mého podsunuty PR agenturou) v kauze
Klinkenhammer x Železný a "zviditelnily" platy v TV NOVA. Proc asi? Za
nekolik týdnu se preci CNTS loucila s celými týmy...
Sociální situace novináru takto jednostranne nastínená se muže snadno
vyvinout v jednoduchou návnadu - lanarení nových redaktoru z jiných médií do
LN .
"Zdeněk Šámal je jako šéf zpravodajství muž na svém místě"
Jaké byly Události České televize 3. února 2000?
Jan Čulík
Výrok nového generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka,
že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT mužem na svém místě, přímo
vyzývá k podrobnější analýze jednotlivých zpravodajských relací České
televize.
Jak už jsme před časem psali, nemáme bohužel přímý přístup k
vysílání České televize, které je k dispozici po celé Evropě v digitální
formě na satelitu. Z copyrightových důvodů (západní filmy a pořady kupuje
ČT s autorskými právy jen pro území České republiky) se nepovoluje
sledování vysílání ČT mimo teritorium ČR. Je ovšem možno si příslušnou
dekódovací kartu zakoupit v ČR a podepsat falešně místopřísežné prohlášení,
že sledovat ČT mimo hranice České republiky nebudeme, k této praxi se ovšem
Britské listy či Glasgow University těžko mohou snížit. Před časem se
obrátila Glasgow University na bývalého generálního ředitele ČT Jakuba
Puchalského se žádostí o poskytnutí výjimky z tohoto mezinárodního zákazu
sledování ČT v zahraničí, a to výlučně pro účely analýzy zpravodajských
pořadů ČT (o sledování starých západních filmů, vysílaných v ČT,
nadabovaných do češtiny nemáme zájem). Jakub Puchalský však nám toto
povolení neudělil, takže veškerou analýzu pořadů České televize můžeme
provádět jen se zpožděním, prostřednictvím videopásků. Proto v této věci
žádáme čtenáře o pochopení - vracíme se v dnešní analýze o více než dva
týdny zpět, k Událostem ČT ze 3. února 2000.
Události ČT 3. února 2000
V podstatě lze říci, že většina nešvarů, nedostatků a
neprofesionalismů, na něž jsme poukazovali v analýzách zpravodajských
pořadů České televize v roce 1998, trvá dodneška, i když někdy v menší
míře.
Základním všeobecným dojmem z Událostí České televize je pocit
chaosu, a to přesto, že se zdá (nemám tento pocit podložený statistickou
analýzou), že jednotlivé zpravodajské šoty jsou nyní o něco delší, než jaké
bývaly pod vlivem clipové kultury televize Nova v letech 1998-1999.
Například, zdá se, že první, hlavní zpráva dne 3. února 2000, zabývající se
Jorgem Haiderem, měla něco kolem 3 minut - což je dobře a je to
povzbuzující vývoj v redakci, která svého času označovala všechno, co bylo
delší než půldruhé minuty, za nepřípustnou a neodvysílatelnou "kládu").
Pocit chaosu však ze zpravodajství ČT vzniká, přestože reportéři a
moderátoři mluví většinou naléhavě, expresivně a rychle, ve snaze divákovi
vštípit to všechno dramatické, co mají na srdci. Paradoxem je, že
expresivní formě sdělení většinou neodpovídá jeho obsah, který bývá zmatený
a prázdný. Reportéři se ztrácejí uprostřed moře slov. Neumějí se vyjadřovat
jasně a srozumitelně, způsobem, který by byl v televizním žánru
komunikativní, a tak komunikují prázdnotu.
Přiznám se, že přesně nevím, co tento dojem věcné prázdnoty a
jazykového chaosu způsobuje. Svědčím však o tom, že při sledování Událostí
České televize musí divák vyvíjet nejvyšší úsilí a co nejintenzivnější
snahu o soustředěnost, aby předkládanému zpravodajství porozuměl. V britské
televizi tomu tak není: tam stačí, když víceméně v polosoustředění usednete
před televizní obrazovku a zpravodajství je prezentováno takovým způsobem,
že jste do něho vtažen: šířené informace jsou jasné. Člověk není sledováním
zpráv BBC či Channel Four unaven tak, jako je vysílen po necelé půlhodině
Událostí České televize.
Vzpomínám, jak americký literární historik A. C. Baugh psal ve velmi
dobré čtyřdilné Historii anglické literatury o anglosaském období. V té
době (před rokem 1066, kdy byla Anglie dobyta Normany a anglosaské období
skončilo) vzniklo několik anglosaských eposů. Mnohé z nich nestojí moc za
nic, píše A. C. Baugh. Jsou mnohomluvné. Jsou to křesťanské eposy.
Beletrizují příběhy z bible. V obavě, aby nemohl být autor v hlubokém
středověku nařčen z kacířství, úzkostlivě se vyhýbá do svého textu včlenění
čehokoliv nového, čehokoliv tvůrčího, co není v původním biblickém podání.
Rozsáhlé anglosaské eposy jako Genesis jen tisícerými slovy opakují a
opisují původní stručně vyjádřené biblické texty. Došlo k hypertrofii slov,
jimž chybí obsah.
Nechci v žádném případě obviňovat ČT, že se záměrně vyhýbá novým
myšlenkám, avšak nad jejím zpravodajstvím mám v důsledku prázdnoty
prezentovaných slov přesně tentýž pocit jako nad anglosaským eposem
Genesis.
Stálo by ale za věcný rozbor, proč je jazyk zpráv a reportáží v
Událostech dnes tak nesrozumitelný a proč neodpovídá televizní řeči.
Studenti sdělovacích prostředků tady mají materiál na velmi užitečnou
doktorskou práci, která by byla zvlášť přínosná, kdyby byla schopna srovnat
jazykové postupy reportérů ČT s jazykovými postupy reportérů např. BBC, se
všemi vzájemnými klady i zápory.
Opakuji, že zatím přesně nevím, co je důvodem, proč se reportéři ČT
utápí uprostřed máloco sdělujících slov. Mám však podezření, že možná trpí
podobnými problémy, na jaké jsem před časem poukázal při pokusu srovnat,
jak totéž mezinárodní téma zpracovaly Guardian a Mladá fronta Dnes. V
češtině je v Britských listech zde, v
angličtině v CER zde.
Jiné nedostatky Události ČT z 3. února 2000
Reportéři stále propadají příliš rychlému, clipovému,
diskotékovému stylu podání. Zpravodajství pálí na diváka kulometným
tempem, takže špatně napsané formulace divák vnímá ještě s většími
potížemi, než kdyby jim byly sdělovány normální, nevzrušenou lidskou řečí.
V jednotlivých reportážích se ovšem tempo reportérů dne 3. 2. 2000 lišilo,
syndromem kulometné palby byli postiženi někteří reportéři více, jiní méně.
Tak Tomáš Šponar v reportáži z Vídně o Haiderovi před kamerou mluvil tak
překotně, že sotva popadal dech. Po návratu do Bratislavy v živém vstupu do
vysílání na závěr tohoto bloku už hovořil profesionálněji, nevzrušeněji a
vyrovnaněji.
Nervní, pohyblivá kamera. Kvalita kameramanské práce je
nízká. Kameramani mají zřejmě představu, že namísto zkomponování dobrého,
statického reportážního záběru musejí neustále kamerou pohybovat z místa na
místo. Zastávám názor, že dobrá obrazová sekvence se vytváří především
střihem nejrůznějších statických záběrů, navazujících na sebe, a
panorámování kamery sem a tam by nikdy nemělo být samoúčelné. Neúčelné
švenkování dále plýtvá divákovou energií, který namísto aby se mohl
soustředit na jádro sdělení, je rozptylován a neseriózně "rajcován"
podprahovými podružnostmi, jako je neustále nervní kamera.
Skutečnosti, které jsou v obraze, neodpovídají komentáři.
Vracíme se zde ke kritice, kterou obsahoval už tolikrát odmítaný projekt
Jakuba Puchalského: nicméně, ať ho partikulární zájmy kritizují jakkoliv,
nelze popřít, že tato věcná kritika, učiněná na jaře roku 1998, byla
správná, a že se Zdeňku Šámalovi ani nikomu jinému tento neprofesionální
nešvar zatím nepodařilo úplně odstranit.
Zopakujme: hovoří-li komentář reportáže o určité záležitosti a v
obraze přitom vidí divák něco úplně jiného, podprahově přispívají oba
navzájem si protiřečící signály k divákově chaosu a ztěžují mu vnímání
vysílané zprávy, které je už tak obtížné v důsledku nekomunikativního
jazyka reportérů.
Přiznávám, že chudší televize, jako je ČT, to mívají těžké.
Instituce, jako je BBC, mají luxus vlastních více než 230 reportérů,
rozmístěných po celém světě. Většina zpravodajství, které BBC v hlavních
zprávách odvysílá, je tedy původní. Reportér na místě napíše ke zprávě
scénář a pak ho natáčením realizuje. To znamená, má k dispozici záběry,
které mají přímou souvislost s tím, co se v komentáři chystá říct. Ve
střižně pak stříhá film, kdy komentář je jeho přímou součástí.
Tento luxus Česká televize nemívá. Často ji nezbývá než kupovat si
stereotypní záběry světových agentur a k tomu nějak přidat samostatný
komentář. Pak vzniká to, že komentátor z televizního přijímače hovoří o
nějaké zahraniční události a k tomu se vysílají jen s tématem velmi volně
související záběry.
Přesto jsem však přesvědčen, že na snahu sladit obsahově obraz s
komentářem by reportér nikdy neměl rezignovat. Redaktor, sestavující
zahraniční zpravodajství, by neměl na snahu sladit obsahově obraz a
komentář od samého začátku rezignovat, "že to stejně nejde".
Nepřípustné je, aby k tomuto nesouladu docházelo v domácím
zpravodajství, které si natáčí Česká televize sama a může tedy ze všech
hledisek strukturu zpravodajského šotu sama určovat. Není-li ve vysílání
soulad obrazu a komentáře, bývá to důsledkem skutečnosti, že reportér,
který se vydal natáčet určitou zprávu, si předem nepřipravil alespoň
obrysový scénář. Instruuje pak na místě kameramana: "Pokrop mi to tady
nějak" (tj. natoč mi odsud pár záběrů, já to pak ve střižně nějak dám
dohromady) . V tom případě je ovšem obtížné ve střižně vytvořit soulad mezi
obrazem a komentářem, nemám-li předem promyšlený koncept, jaký bude mít
reportáž sled záběrů a co k tomu budu v komentáři říkat. - Např. v
reportáži v Událostech ze 3.2. 2000 o nutnosti důchodového připojištění se
o tom hovořilo poněkud matoucím způsobem při vysílání záběrů lidí chodících
po ulici sem a tam. Mělo to zřejmě naznačovat, že ti lidé taky potřebují
důchodové zabezpečení, ale souvislost záběrů s diskutovaným tématem byla
tak odtažitá, že to rušilo.
Text titulků či grafiky na obrazovce se tluče s
komentářem. Tento nešvar je zvláštním, výrazně do očí bijícím případem
neprofesionality, zmiňované výše. Není možné umístit na obrazovku titulek
obsahující tři stručné hlavní body a přitom hovořit obsáhle kolem a ty tři
body přitom jen parafrázovat. Divák musí v tom případě opět těžce zápolit s
konfliktními signály, velkou část pozornosti, kterou by měl věnovat vnímání
sdělované zprávy, musí vyplýtvat v úsilí orientovat se v konfliktním
vztahu mezi obrazovou informací a sdělovaným komentářem.
Potřebuje-li reportér říci více, než se mu vejde do vysvětlujícího
titulku, nechť to vysvětlí nejprve, třeba v přímém záběru do kamery, a
nechť reportáž střihne na titulek až v okamžiku, kdy reportér začne doslova
vyjmenovávat ty body, které jsou uvedeny v titulku, aby došlo k dokonalému
synchronu mezi zvukem a obrazem. Jinak je to matoucí.
Česká televize se nyní snaží využívat ve zpravodajství také
názorných grafických ikon. Tak tomu bylo v reportáži 3.2. 2000 o zavádění
elektronického podpisu pro různé byrokratické úkony. Reportér proces, jak
nahradí elektronický podpis dosavadní praxi, v komentáři vysvětloval a jak
hovořil, na obrazovce se objevovaly obrázky jednotlivých etap popisovaného
procesu. Potíž byla v tom, že reportér proces popisoval mnohomluvněji, než
co znázorňovala grafika. Etap, které líčil, bylo více, než kolik etap jsme
viděli na obrázcích na obrazovce. I toto bylo matoucí. Užívání obrazových
symbolů pro vysvětlování složitějších procesů je velmi dobrá metoda, i v
tomto případě je však zapotřebí důsledně synchronizovat všechny etapy
komentáře a obrazu.
Výroky zahraničních politiků v cizích jazycích překládá či
parafrázuje hlasem komentátor. Vím, že je to praxe i některých jiných
televizí, nevysílajících v angličtině, jsem však přesvědčen, že důsledné
užívání zvukového překladu, výroků cizích politiků je dalším drobným
rysem, který přispívá k celkovému dojmu chaotičnosti Událostí České
televize. Mluvená řeč je velmi nestabilním prostředkem komunikace.
Přehlednějším a stabilizujícím prvkem pro reportáž by bylo, kdyby byly
výroky zahraničních politiků pokudmožno převáděny do češtiny
prostřednictvím podtitulků. Mělo by to několik výhod: Do komunikačního
procesu by byl včleněn další způsob komunikace (tj. vedle mluveného slova i
písemný projev) který, pokud není v rozporu s mluveným slovem, posílí
srozumitelnost zprávy. Diváci by slyšeli výroky zahraničního politika i v
původním jazyce a mohli by si případně ověřit, že nebyly zkresleny
jazykovou interpretací. Trochu by se narušila totalita výlučnosti české
enklávy, dojem vytvářený dabováním zahraničních zábavných filmů, totiž že
existuje jen český svět a všechno ostatní, komunikované v jiných jazycích,
je neautentické a nereprezentativní; dojem, že k tomu, abychom světu
porozuměli, potřebujeme aby nás vzal za ručičku vysvětlující hlasový
komentář reportéra České televize. Možná se vám zdá, že přeháním, ale
zavedení podtitulků místo hlasového překladu výroků cizích politiků by
podpořilo nezávislost diváckého vnímání.
Většina reportáží Událostí České televize byla pasivní a
nepodnětná. Úkolem novináře je nejen pasivně informovat o tom, co
přichází z tiskových agentur, či ze stranických sekretariátů a vlády, ale
zároveň vždy aktivně hledat opačný pohled, oba pohledy na věc ve vysílání
prezentovat a přitom je kriticky zpochybňovat. Dobrý novinář by také měl
být schopen prezentovat události, o nichž referuje, v rámci všeobecnějšího
domácího i zahraničního vývoje, uvádět je do kontextu a nad kontextem se
kriticky zamýšlet. Namítnete-li mi, že se to v dvouminutové reportáži nedá
udělat, musím vaši námitku odmítnout. Mnohdy by stačila jen jediná krátká
věta, která povede diváka k zamyšlení. Je ovšem pravda, že středoevropská
kultura nemá příliš hlubokou tradici kritického zpochybňování oficiálně
předkládaných myšlenek. Učí-li se lidé ve škole informace, jako by to byla
nezpochybnitelná pravda, těžko očekávat od reportérů České televize, že
budou ve vysílání dělat něco jiného. Avšak vedení zpravodajství ČT by je k
takovému přístupu mělo aspoň systematicky nabádat. - V reportáži, že -
světe div se! po rozdání státního majetku, zosobňujícího úspory občanů na
stáří, do soukromých rukou (to v reportáži nebylo) už chybějí finanční
prostředky na důchodové zabezpečení a občané se budou muset soukromě na
stáří připojišťovat z vlastních prostředků, jak jim radí pánové Tlustý z
ODS a Kalousek z KDU-ČSL, se ČT ani slovem nepokusila vysvětlit, pročpak
asi k nynější situaci došlo. - Při referování o kontroverzi kolem seriálu
"Naskočíme", spolufinancovaného pro ČT ministerstvem zahraničních věcí, se
Události nezmínily o tom, že - alespoň podle některých názorů - je přece
pro veřejnoprávní televizi nepřípustné a diskreditující, vysílá-li pořady,
které pro toto údajně nezávislé médium financuje vláda.
Velmi pasivní přístup ke sdělovaným informacím mívá reportér České
televize v Bruselu Pavel Bouda, který své reportáže koncipuje téměř jako
bohoslužby, kladené na oltář Evropské unie. Pavel Bouda je zkušený reportér
s dobrými jazykovými schopnostmi i s hlubokými znalostmi o celé struktuře
EU. Je proto škoda, že si zřejmě předsevzal, že svými reportážemi z Bruselu
musí dělat Evropské unii nepokrytou propagandu. Je jistě správné, aby Česká
republika usilovala o vstup do EU, jenže tomuto procesu může pomoci daleko
plodněji právě zpochybňovací přístup, než přístup boudovsky nekritický,
který bude jistě v České republice, kde nejsou všichni přesvědčeni o
vhodnosti vstupu do EU, vnímán mnohými jako kontraproduktivní propaganda.
Myslím, že nebylo správné, že Bouda ve svém krátkém telefonátu z Bruselu
3.2. 2000 referoval jen o tom, jak šokováni jsou politikové EU možností, že
se v Rakousku dostane Joerg Haider do vlády. Možná měl jejich postoje
trochu kriticky zpochybnit.
Pasivně informovala Česká televize také o vstupu rakouské banky
Erste Bank do České spořitelny, uprostřed záběrů, natočených nervní,
neustále se pohybující kamerou, se reportér Michal Fiala zmínil kulometnou
rychlostí jen snad na půl věty, že se nový majitel bude v České spořitelně
propouštět. To jsou skutečnosti, které by stály za trochu kritičtější
přístup - nestačí jen informace pasivně vyjmenovat.
Bez pokusu o analýzu byla i reportáž o Vagonce Studénka, kterou
přebírá americká firma a nebude už v ní vyrábět osobní železniční vagóny, i
když tento provoz snad převezme firma ČKD. Reportáž Dagmar Fanfulíkové
působila dost jako pasivně zfilmované tiskové prohlášení, koncipované a
sestřihané přitom tak, že bylo velmi obtížné se v něm orientovat.
Příliš mnoho ("rozhlasových") interviewů? Ještě jednou se
pokusím spekulovat o tom, proč stále působí reportáže Událostí tak
nepřehledně a chaoticky.
Je možné, že kromě nedokonale komunikativního jazyka vadí i
nevyvážená struktura reportáží. Zdá se mi, že reportér České televize
zpracovává dané téma tak, že základem reportáží bývají interviewy -
soundbites - štěky očitých svědků na místě, politiků či "odborníků", které
se pak reportér snaží spojit často dosti slabým a stručným spojovacím
komentářem.
Potíž je, že citace "hlasů z lidu" či "odborníků" jsou velmi málokdy
sestřihatelné tak, aby byly jasné a srozumitelné. K chaotickému dojmu
reportáže přispívá to, že reportér se příliš spoléhá na "svědectví"
obsažená v "rozhovorech" - ta však nikdy nejsou dostatečně jasně vyjádřena
- a potlačuje vlastní analytickou a komentátorskou funkci.
Reportér by se neměl bát zpracovat zadané téma podle vlastního
profesionálního úsudku. Základní částí reportáže by měla být jeho
profesionální interpretace události, při níž by velmi významnou roli měl
hrát obrazový materiál - konec konců, reportéři pracují v televizi,
nikoliv v rozhlase!
Osobní svědectví interviewovaných lidí by nemělo tvořit základ
reportáže, ale spíše její doplnění či případný protiklad. Jsem přesvědčen,
že kdyby byly reportáže Událostí postaveny pevněji na autoritativním
přístupu jednotlivých reportérů, schopných vyjadřovat různé názory a
interpretace jasně, za pomoci přesvědčivého obrazového materiálu, byly by
podstatně srozumitelnější.
Povrchní interviewy náhražkou za skutečnou výzkumnou,
reportérskou práci. Pořad Tady a teď, který se pokusil českým
televizním divákům vysvětlit fenomén Joerga Haidera, byl především založen
na interviewech s českými "odborníky". Interviewováni byli Bohumil
Doležal, Jindřich Dejmek a Jan Cimický. V Britských listech jsme několikrát
vyjadřovali pochybnosti nad praxí, kdy jsou před televizní kameru zváni v
ČR znovu a znovu titíž "komentátoři" či "odborníci", kteří společností pak
rozšiřují stále tytéž otřepané názory. V případě filmu o Haiderovi to
nebylo tak výrazné, neboť šlo o nové téma. Spoléhání se na domácí české
"odborníky" při analýze zahraničněpolitických záležitostí je ovšem
pochybené: skutečně profesionální pořad by obsahoval informace od
mezinárodních odborníků. Přiznejme si, že pořad o Joergu Haiderovi, v němž
se o tomto rakouském politikovi vyslovuje jakýsi český komentátor Bohumil
Doležal, nepůsobí příliš přesvědčivě. Je nutno vyvinout trochu víc úsilí a
najít skutečně mezinárodní odborníky ke zkoumané problematice, ne jen
prvního českého politického komentátora, který se namane. Teprve v druhé
části Tady a teď opustil pořad spoléhání na rozhovory s vyzkoušenými
"komentátory" a stal se alespoň na několik desítek vteřin vlastní
reportáží.
Nebylo uvedeno, kdo komentář pořadu četl, ale jeho jazyková kultura
byla velmi neuspokojivá. (Doslechli jsme se, že Haider sympatizuje s
"fašistickym Německem" - obecná čeština by v takhle vysoké míře asi
do autoritativních komentářů pořadů České televize pronikat neměla.)
Úroveň jazykové kultury reportérů byla dost proměnlivá, i
když byla vcelku na trochu lepší úrovni než v roce 1998. Hlavním problémem
bylo stále pokušení reportérů propadat při přednesu syndromu "kulometné
palby".
Velmi profesionálně působí moderátor Ondřej Giňa. Je to jeden z mála
pracovníků zpravodajství ČT, vystupujících na obrazovce, který - zřejmě
intuitivně - pochopil známou profesionální rozhlasovou praxi, že mluví-li
člověk na mikrofon trochu tišeji, než je zvykem při normálním hovoru, velmi
dynamicky vystoupí na povrch přirozený hlasový témbr. I Ondřeji Giňovi by
však prospělo, kdyby své podání zpráv zpomalil tak o 10 procent.
Rakousko - demonstrace
Statisícovou, možná až čtvrtmilionovou protivládní demonstraci v Rakousku
zorganizovaly občanská iniciativa "Demokratická ofenzíva" a hnutí "SOS
blížní". Opoziční straničtí politikové nedostali na shromáždění slovo,
přestože demonstraci podpořili a přišli.
V sobotu šlo v Rakousku o víc,
než o politiku. Naznačuje to článek ve včerejším vídeňském Kurieru, který
napsal, že "motivy účastníků občanského protestu byly na místě a nic na tom
nemění to, že opoziční sociální demokracie a sociálně demokratické odbory,
které se připojily, sledovaly své vlastní cíle."
Jestliže demonstranti
proti jakýmkoli náznakům fašismu a xenofobie zaplnili stejné náměstí, na
kterém v roce třicet osm Vídeňané nadšeně vítali Hitlera, je to podle
organizátorů důkazem, že se Rakušané poučili.
V tomto smyslu je pro
Evropu, ale především pro Rakousko ta sobotní demonstrace důležitější, než
to, jakou rakouští politici svým občanům sestavili vládu.
O té si můžeme
udělat dobrou představu z výroků jejích představitelů: Haider kritizoval
"zneužívání mládeže", generální tajemnice lidovců obvinila opozici, že
"vyhledává mocenský konflikt pomocí ulice" a kancléř Schüssel před
demonstrací prohlásil, že "naposled vzplanou city staré levice, generace
roku 68, mládeže a internetové generace a poté se do země znovu vrátí klid.
"Organizátoři protestu jsou jiného mínění a předpokládají, že klid bude, až
kancléř odstoupí.
Několik desítek demonstrantů v sobotu v noci spatřilo
v jedné vídeňské restauraci Jörga Haidera a skandovalo: "Cizinci zůstanou,
vyhoďte Haidera".
I tato epizoda vypovídá o tom, že Evropa nemůže
izolovat Rakušany. Společně s většinou Rakušanů může a musí izolovat vládu,
kterou v sobotu ve Vídni jeden z řečníků nazval koalicí hanby.
Vysílá se v pondělí 21. února 2000 ráno.
Dvojí faux pas lidovců
Málo soudnosti prokázalo vedení KDU-ČSL, když v nejsilnější sestavě
(jako jedna z prvních zahraničních návštěv) nastoupilo před rakouského
kancléře Schüssela. Státy EU jednotně vyslovily obavu z posledního vývoje a
diplomaticky dávají najevo nesouhlas s účastí Svobodných ve vládě. Rakouští
obyvatelé jsou Haiderem přímo zděšeni a vycházejí do ulic k obrovským
demonstracím. Za této situace lidovci přispěchali do Vídně, aby údajně
napomohli našemu vstupu do EU. Kupodivu našli pochopení u ODS, která reakce
evropských států označuje za vměšování. Kühnl bořil oči do země a ne moc
nahlas hovořil o pouhé stranické návštěvě. Jasně se vyjádřil premiér Zeman,
se kterým tentokrát souzněla většina národa: Byla to přinejmenším
neobratnost!
Ještě pitoreskněji vypadal pan Kasal, když tvrdil, že slyšel, že
iniciativa Děkujeme, odejděte! chce s KDU-ČSL a čtyřkoalicí spolupracovat v
příštích volbách. Ze signatářů iniciativy nikdo o tom nic nevěděl. Pan
Ježek prohlásil, že byl u všech jednání a že snad ještě ví, co slyší. Na to
pan Kasal odvětil, že poslouchal dobře a ptal se dvakrát. To už není
kočkopes, to už není Kocourkov, to je zmatení jazyků a obávám se i myslí.
Takovým výkonům politiků se lidé mohou sice škodolibě usmívat, ale
body získávají komunisté. Děkujeme, odejděte! nepotvrdilo, že hovoří jasnou
řečí ano ano, ne ne. Lidovci pak ke své tradiční slizkosti přidali i notnou
dávku prostoduchosti.
Nezůstane kámen na kameni
Nevím, kdo tento ďábelský plán osnuje, ale chtěl-li vyčerpané
republice zasadit poslední ránu, pak nemohl vymyslet nic lepšího. Reforma
státní správy, tzv.VÚSC, se zvolna začíná rozbíhat. Od letošního roku máme
14 krajů. Oslavuje Zlín a Pardubice, Liberec se raduje, ostatní mlčí a
národ si ťuká na čelo. Hlavním argumentem pro bylo tvrzení (nepravdivé), že
reforma je nutná pro náš vstup do EU. Jak málo jsme při parcelování
republiky přihlédli právě k metodice EU, je zřejmé z toho, že nové kraje
neodpovídají svou velikostí doporučením EU na tzv. NUTS - evropské
statistické jednotky - a bude nutné 2-3 kraje pro tyto účely spojit. Aby
bylo každému nad slunce jasnější, jakou hloupost jsme provedli, vysílala
ČT1 V pravé poledne mapu dřívějších krajů (bylo jich 8) a mapu oblastí
NUTS, kterých je také 8. Naprostá shoda byla zarážející. I našeho psa
napadlo, že se staré kraje rušit neměly, že už jsme měli dávno správně
rozparcelováno, že už byl hardware připravený a stačilo dát nový software -
začít s reformou. Léta řečí, práce a těžké miliardy se mohly ušetřit! Ne,
dnes jsme v situaci, kdy zrůdné krájení už nejde zastavit neb naši osvícení
kvalifikovanou většinou přijali ústavní zákon. Pro potěchu pánů z Pardubic
a Zlína a pro rozmetání země moravské budeme muset strávit nestravitelné.
Že doposud Pelhřimov s Hodonínem nebo Jeseník s Uherským Hradištěm neměli
nic společného? Tu máte společný NUTS.
A to je teprve začátek. Až zrušíme okresy (2002) teprve dohlédneme
na dno zkázy. Hloupý občane i se všemi iniciativami, dobře ti tak! Nezmohl
ses ani na staré bolševické: Republiku si rozvracet nedáme - tak se stalo!
Vystoupení k bytovému zákonu
16. února 1994
Poslanec Jiří Šoler: Vážené předsednictvo, vážený pane
ministře, vážené poslankyně a vážení poslanci, tento stát si dal do
svého vínku přetvořit komunistickou totalitu na liberální demokratický
systém. Podobný cíl si dalo již více států. Dovolil bych si tady
odcitovat z jedné z nejstarších listin, která definovala základy takového
státu, z Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, ze 4. července
1776:
"Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni
sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy,
mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.
K zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou
oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, a že kdykoli počne být
některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo
zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách
a měla pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uznají za vhodné pro zajištění
své bezpečnosti a svého osobního štěstí."
I já jsem byl občany několikrát intervenován ve věci bytové. Proto
jsem se rozhodl i já prověřit, jakým způsobem současní vládci této
země konfrontují záležitosti svého osobního prospěchu v kontrastu se zájmy
lidu této země. Udělal jsem si malou vycházku ze sněmovny. Došel jsem do
Nerudovy ulice. Prošel jsem se směrem nahoru poetickou malostranskou čtvrtí
k domu U dvou slunců. Hned naproti je dům Nerudova 30, kde bydlí akademický
malíř Kramole, který mě pozval do svého ateliéru, kde mi vysvětlil jisté
věci související s tímto domem. Je to již půl roku, záležitost asi není
aktuální, nechci ji tady prezentovat, pouze chci na ní ilustrovat způsob,
jak vládci této země zacházejí se zájmy lidu této země.
Konkrétně. Bylo velice potěšující zjistit, že pan Kramole má v ruce
pozvání soudu, kde se jedná o soudní spor mezi panem Jiřím Kramolem,
akademickým malířem, a panem dr. Janem Kalvodou, místopředsedou vlády ČR.
Jednalo se o spor o sklep v domě Nerudova 30. Seznámil jsem se se záležitostmi
a zjistil jsem, že dům Nerudova 30, od důchodkyně, která ho získala v
restitucích, zakoupila společnost, jejíž tenkrát jedním z členů byl
pan místopředseda vlády, asi za milion korun a po několika měsících
prodala tento dům v ceně zhruba milion marek.
Jedná se o klasický případ spekulace s byty. Obávám se, že je to právě
ten způsob, na který mohou občané zřejmě doplatit. Uvědomte si, že
společnost, která byt potom koupila za milion marek, samozřejmě bude chtít
od svých nájemníků tuto částku vybrat zpět za nějakou přiměřenou
dobu, protože bude chtít, aby se jí tato investice vrátila. Důsledkem je,
že v podstatě nájemníci budou nejen platit za bydlení, ale budou také
splácet zisk této společnosti, ve které shodou okolností byl pan místopředseda
vlády.
Nechci tady napadat teď pana místopředsedu vlády, chci pouze tento
jeden případ použít jako ilustrační. Mezi námi je spousta jiných
spekulantů, kteří spekulují s byty. Mám obavu, že potom prostí lidé této
země budou léta splácet bezpracné zisky různých spekulantů, kterým by
příslušný bytový zákon mohl dát prostor k jejich činnosti.
Po listopadu 1989 bylo hlásáno veliké heslo o tom, jak u nás má zvítězit
pravda a láska. Mám obavu, že současnost ukazuje, že u nás zvítězil spíše
mamon a spekulace. Chtěl bych proto varovat před spekulanty s byty, zvláště
pokud jsou přímo spojeny s vládou této země.
Na závěr bych si dovolil přečíst ještě jednu větu z Deklarace nezávislosti
Spojených států amerických: "Avšak již dlouhá řada případů
zneužití moci a skutků bezpráví sledujíce neustále týž cíl svědčí
o úmyslu podoby krutovládou, pak jejich právem, ba přímo povinností je
takovou vládu svrhnout a postarat se o nové strážce své příští
bezpečnosti.";
Děkuji vám za pozornost.
Ad Václav Špíka - byty jsou selháním vzdělanců
Václav Špíka se domnívá, že
hlavní příčinou je nevšímavost občanů k obecným záležitostem. Jako důkaz
uvádí neschopnost koordinované akce proti špatnému majiteli domu. Navrhuji
jiný důkaz. Investoři prodávají jeden čtvereční metr užitkové plochy bytu v
okolí Prahy od 18 tisíc Kč výše. Tato cena je prý ekonomickým minimem,
protože vyjadřuje reálné náklady na výstavbu. Prý se skládá ze 14 tisíc za
stavební dílo a 4 tisíc za tzv. inženýrskou činnost, tedy projekty a
shánění razítek. Jestliže odhadneme podíl lidské práce na stavebním díle,
započteme fakt, že v průměru z každé koruny vyplacené zaměstnanci si stát
formou různých daní a odvodů vezme taky zhruba korunu, připočteme daň z
přidané hodnoty a daně z nafty při dovozu materiálu, tak nám vyjde, že z
ceny stavebního díla tvoří vlastní materiál a práce asi 9 až 10 tisíc a
zbytek jde do státní kasy. Takže nakonec z ceny bytu zhruba polovinu
schramstne český stát. A z každé úhrady za byt si vezme svůj díl i Česká
národní banka, protože každá mezibankovní platba musí projít přes jejich
počítač (jen poslanci vědí proč) a poplatky si ČNB stanovuje sama bez
jakékoliv kontroly.
Pochopitelně někdo řekne, ať byty nestaví zaměstnanci, ale
podnikatelé, ti tvoří budoucnost národa. Je faktem, že naši poslanci
rozdělili občany na 4 kategorie: ústavní činitelé, podnikatelé, zaměstnanci
a osoby ve vězení. Pro každou kategorii platí jiná pravidla zdanění a
odvodů. Například sociální odvody z řady příjmů poslanci neodvádějí vůbec,
protože jim říkají náhrady. Kdyby náhrady v podobném rozsahu vyplácel
zaměstnavatel, tak by úřady rovnou podávaly návrhy na trestní stíhání za
krácení daně a sociálních odvodů. Podnikatelé mají strop čistého příjmu
(odečítají z příjmů náklady), a co je přes strop, z toho sociální odvody
neodvádějí. Zaměstnanci odvádějí procenta z hrubého příjmu, nemají strop a
nemohou si odečíst ani korunu. Jak je to u osob ve vazbě a odsouzených,
nevím. Toto rozdělení občanů podle typu pracovního poměru je horší než
latentní rasismus, protože je v zákonech. A všechno to stojí peníze, které
musí stát vybrat i z těch bytů. A i to vybrání něco stojí, stačí se podívat
na nárůst počtu úředníků.
Takže nevšímavost občanů k produktům našich ústavních činitelů je
příčinou cen bytů, které nejsou v západoevropské relaci k příjmům.
V posledních volbách občané vyhnali z vlády pravici. Ceny bytů
neklesly. Takže volby nepomohly. Příští volby pravděpodobně opět změní
vládní garnituru. Nevěřím, že to sníží chamtivost vládců státní kasy.
Jedním z řešení je platit daně v jiném teritoriu. Anebo uvěřit v zázraky.
Ti ostatní ať si koupí stan, obsadí místo v topném kanále, anebo se
přesunou do vyšších občanských kategorií.
Poznámka k nedostatku bytů
V Britských listech se vedle sebe ocitly dvě
zdánlivě nesouvisející informace. První se týkala odstoupení generálního
ředitele Komerční banky Jana Kollerta a druhá (z
klávesnice Vladimíra Kruťáka) nedostatku bytů pro mladé, byť slušně
vydělávající lidi.
Pan ředitel je generálně odpovědný za prošustrování 8 miliard korun,
přestože se pokouší rozmělnit vlastní vinu tvrzením, že se na tom podíleli
všichni od nejnižšího stupně řízení až po představenstvo.
Těch osm miliard je ovšem jen zlomkem toho, co bylo občanům
republiky doslova ukradeno (daňový poplatník nakonec odnese všechno to
oddlužování a jiné "ozdravné" akce) darebáky, kteří z části ovládli
českou politiku a české finanční instituce. President Havel, který má
jistě přesnější informace než já, tvrdí, že těch miliard bylo na 400.
Pokud těch "expertů", které měl ředitel Kollert k ruce, bylo 1000,
pak každý z nich prošustroval 8 bytů, každý v ceně jeden milion.
Převedeme-li nedávný výrok presidenta Havla na téhož společného
jmenovatele, je těch prošustrovaných bytů 400 000.
Jistě, jde jen o mechanický výpočet, z jehož výsledku nikterak
nevyplývá, že by byty byly v případě neprošustrování prostředků skutečně
postaveny.
Toto turecké hospodaření je vyfutrované ideologií, podle níž je
zcela normální přesouvat ztráty na daňové poplatníky a zároveň platit
neumětelům horentní odměny a odstupné bez ohledu na to, jak majetek,
svěřený jim buď státem nebo investory, vlastně spravují.
Zkuste žádat miliardu na podporu vědy, kultury a nebo bytové
výstavby pro pracující Kruťáky a titíž lidé vás zahltí frázemi o trhu a
onálepkují jako odporného sociálního inženýra nebo ještě odpornějšího
socialistu.
U moci jsou lidé, které nezajímá víc, než jak se u ní udržet.
Vystudovali vesměs (pst - komunistické školy) bez dluhů a přidělili si bez
jakýchkoli zábran platy a výhody zcela neúměrné finanční situaci země -
samozřejmě s poukazem na to, že se to na Západě praktikuje podobně. Na
nich chcete, aby se zabývali problémy plebsu?
Postesk Václava Špíka,
že krizi bydlení pro mladé způsobilo selhání české inteligence, považuji
za příliš obecný a rozmělňující.
Česká inteligence (k ní demografové, sociologové a statistikové
jistě patří) zásobila politiky dostatečným množstvím (varovných) informací.
Politikům ovšem chyběla inteligence k tomu, aby s informacemi začali
tvořivě pracovat.
Zpráva vlády o stavu české společnosti (odkaz bohužel vzal
zkrachovaný počítač do šrotu) uvádí, že v roce 1996 chybělo zhruba 290
tisíc bytů. Zpráva ovšem používá politicky korektnější termín
"pociťovat potřebu mít samostatný byt" . Tento termín zjevně
symbolizuje neschopnost systému něco řešit. Lze si představit, že než se
ministr při zasedání vlády prokouše pociťováním potřeb, ostatní usnou.
Počty jsou jednoduché. Jestliže komunisté stavěli (nepostačujících)
70 tisíc bytů ročně a jejich kapitalističtí pohrobci (termín je jazykovou
pozorností pro Ferdinanda) 20 tisíc, znamená to, že se za poslední čtyři
roky deficit zvýšil o 200 tisíc bytů, což zhruba odpovídá tomu, co uvádí
Václav Špíka.
Zmíněná zpráva, psaná ohyzdnou novořečí, dodává, že "hlavní
příčiny neuspokojivého stavu mají ekonomickou povahu" vysvětlené jako
"nízký přítok investic do bydlení a velký nepoměr mezi disponibilními
příjmy domácností a cenou bydlení" .
V překladu to znamená, že lidé vydělávají málo a státní pokladna je
prázdná. Otázka, kde vzít a nekrást (zejména když už ani není co) je
zapeklitá a není divu, že se ji politikové zametají pod koberec.
Inteligentní občan by mohl zajímat o to kam se těch 400 miliard podělo a
začít obracet politikům kapsy a rozřezávat podšívky jejich parádních sak.
A pak je třeba i popohnat k soudu.
Politikům ovšem hraje do kapsy i první (nepolitický) inteligent
státu, který zjevně nechápe, že do myšlení občanů reflektuje daleko víc
jejich disponabilní příjem a pociťovaná potřeba vlastního bytu než bytostné
Evropanství, kterého se nenajedí.
Situace se těžko změní bez pomoci sdělovacích prostředků. Jenže ty
si už moc obhrábne - třeba řešením bytového problému jednotlivých novinářů.
A tak to nejspíš bude muset vytrhnout pan Čulík.
Ale vážně. Britské listy by se bytovým problémem měly zabývat,
nicméně diskuse by se měla týkat i nezaměstnanosti, vzdělávání a lékařské
péče. Už jen proto, aby lidem konečně došlo, jak obrovský podvod každá
ztracená miliarda vlastně představuje.
Jiří Jírovec
PS Jistou, byť slabou útěchou může panu Kruťákovi být to, že problém s
bydlením není omezen jen na české země. Deregulace nájemného a zrušení
programu bytové výstavby pro ekonomicky slabší skupiny způsobují obrovské
problémy například v Kanadě.
Progresivní konservativní strana, která vládla na začátku
devadesátých let a podporu bytové výstavby zrušila, nastoupila do nového
milénia s pokáním. Podle jejího předsedy Clarka to tehdy byl omyl, na
jehož napravení hodlá vynaložit 6 miliard dolarů. To je přibližně 60 tisic
bytů na 30 milionů obyvatel jednoho z nejbohatších států světa.