Jak to bude s Národní budovou v New Yorku
CS NOVINY
1405 Ave Z, #194
Brooklyn, NY 11235
phone/fax (718) 891-8675
email: johnkr@worldnet.att.net
13. ledna-januára 2000
Vážený kolego-exulante, kolegyně-exulantko,
posílám Vám v příloze dopis, který bude uveřejněný v příštím čísle
Československých novin, spolu se seznamem osob,
kterým byl zaslaný. Rovněž tak Vám pošleme zvlášť Noviny, pokud nejste
našimi odběrateli, abyste si mohli přečíst popis
schůzí SVU, Sokola a BBLA, které jsou zmíněné v textu dopisu.
Vaše reakce uveřejníme -- pokud nebudou extrémně dlouhé -- v plném
znění a bez komentáře. Vyhrazujeme si jen právo
opravit případné věcné nesrovnalosti (data, částky, atd.), pokud by se vyskytly.
S přáním všeho nejlepšího do roku 2000,
Jan Krondl
Dopis je zaslaný následujícím exilovým činitelům:
Petr Bísek, Peter Kusý
Jiří Brotan, Stanislav a Irene Mergl
Růžena Bunžová, Josef Vašata
Zdeněk Frishman,
Milan Fryščák,
Vít Hořejš,
Vojtěch Jasný
Vojtěch Jeřábek,
Vladimír Kabeš,
Miloš Knorr,
Karel Krása,
František Kubernát,
Blanka Kudějová,
Pavel Kutil,
Petr Kutil,
Rudolf Minář,
Milan Ondruš,
Helena Otýpková,
Zlata Pačesová,
Jan Pokorný,
Mojmír Povolný,
Vladislav Slavík,
František Slíva,
Martin Stránský,
Blanka Suchánková,
Jiřina Šilhánová,
Vladimír Šimko,
Pavel Trenský,
Miroslav Turek,
Pavel Vančura,
Jitka Volavková-Illner,
Josef Voves,
Norma Zabka
Výzva konkrétním činitelům naší komunity:
Vzchopme se,
mysleme na to, jaký signál vysíláme občanům
doma!
Vážení krajané, kolegové-exulanti,
22. prosince 1999 proběhla schůze České dobročinné a vzdělávací
společnosti (BBLA), jejímž výsledkem bylo - již druhé -
schválení záměru předat naši Národní Budovu v New Yorku České republice.
Průběh této schůze -- značná hořkost i na straně delegátů
schvalujících transakci, zmínky o tlaku, který na sebe cítí
vyvíjený, jejich dlouhé vzájemné ujišťování o tom, že musí být ještě další,
rozhodující schůze, stejně tak jako průběh dvou
předcházejících schůzí hlavních členských organizací -- z nichž na jedné
byl v SVU souhlas výboru s prodejem Budovy
uveden slovy "Po dlouhém a bolestném rozhodování..." a na druhé, v Sokole,
byl prodej schválen ve (zřejmě jediném
tajném) hlasování pouze tím nejtěsnějším poměrem (všechno v posledním čísle
ČSN) -- to všechno vypovídá o tom, že naše
komunita se chystá k předání Budovy ČR jen s tím největším váháním a vůbec
ne radostně.
Tou nejčastější reakcí, kterou mezi námi dnes myšlenka převodu
Národní Budovy vzbuzuje, není "Sláva! Jaká to skvělá
myšlenka! Už aby to bylo!", ale... "je to to jediné možné řešení". Výrok
"většina z nás, Čechoameričanů, by byla ráda,
kdyby Národní Budova zůstala plně v našich rukou ... uvědomujeme si však, že to v dnešní situaci není možné a že jediný
způsob, jak zabránit její ztrátě, je její prodej České republice", je ještě
tak tím nejpříznivějším výrokem, který oficiálně na
adresu prodeje zazněl. Ani z něj ale nezaznívá obzvláštní nadšení, spíš
trpná rezignace a slib věrnosti novým majitelům.
Protože cítím, že se děje něco vysoce nepřirozeného a nezdravého,
něco, co je spíš příkladem špatných vztahů domácí
vlády a krajanů uvnitř národa, než vzorem toho, jak se podobná situace řeší
v normální, zdravé, demokratické společnosti,
obracím se na Vás, jakožto na vlivné činitele naší komunity, s tímto
osobním dopisem, který je zároveň otištěn v
Československých novinách. Dovolte mi, abych -- jakožto člověk, který pevně
věří, že si Národní Budovu dokážeme
opravit a uvést do provozu sami, a který je zásadně proti tomu, abychom ji
někomu předávali -- se pokusil shrnout výhrady,
které většina z nás, v té či oné formě, v té či oné kombinaci vůči prodeji
ČR má -- a zároveň se pokusil vyvrátit onen
pohodlný mýtus o tom, že je to "to jediné možné řešení".
Výhrady, které proti prodeji máme:
1. Pocit, že Česká republika si Národní Budovu nezaslouží
Je smutnou skutečností, že vztah domácí vlády k exulantům není od
revoluce zrovna ideální. Možnost dvojího občanství
byla vytvořena až po dlouhém a urputném, doslova mezinárodním boji řady
exulantů, a až poté, co - na nátlak mezinárodní
komunity - domácí vláda musela řešit také problém občanství Romů a Čechů a
Slováků, kteří po rozdělení Československa
zůstali ve druhé polovině státu.
Restituce majetku zabaveného komunisty se zdají být v nedohlednu.
Mnohokrát jsme slyšeli, že náš vliv doma není vítaný.
To všechno, plus celkově špatné morální klima doma, podvody,
tunelování bank, hrubost politiků, jejich lpění na moci,
podivné dohody svazující aktivní politický život, způsobuje, že image České
republiky není dnes u nás zrovna dobrá, že
máme pocit, že onen stát -- ve stavu, v jakém je -- by neměl dostávat už
nic zadarmo.
2. Vědomí, že vláda nemůže přejímat funkci občanské organizace
Rada z nás podepsala prohlášení IMPULS 99, někteří se v něm dokonce
dále značně angažují. Připomeňme si, o co v onom
prohlášení jde. Říká se v něm například: "...rozvíjet a kultivovat
občanskou společnost... podporovat občanskou
odpovědnost... posilovat decentralizaci...".
Je jasné, že myšlenka na předání Národní Budovy české vládě jde
přesně opačným směrem, protože posiluje vládní moc a
snižuje význam občanské organizace.
V době, kdy doma ještě zápolí s přesným uchopením významu slova
demokracie a kdy ještě -- politikům ani občanům --
leckdy není úplně jasný vztah vlády a občana ve svobodné společnosti, jim
nedáváme dobrý příklad tím, že -- na půdě
Spojených států ! -- odpovědnost vlády a občanů sami zamlžujeme.
3. Vědomí, že Češi z domova nemohou plně nahradit roli
zahraničních Čechů
"Pracuj každý s chutí usilovnou
na národa roli dědičné
Cesty mohou býti rozličné --
jen vůli mějme všichni rovnou..."
ríká známá vlastenecká báseň. Není u ní žádná poznámka pod čarou, že
"uvedené se nevztahuje na Čechoameričany".
Platí to pro nás pro všechny. Z první ruky jsme svědky toho, jak jsou v
Americe viditelné a jak samostatně fungují komunity
jiných národů. Svým způsobem svoje přání vidět v zahraničí aktivní komunitu
svých krajanů vyjádřili i oba čeští ministři
zahraničí -- jak Jan Kavan, tak Josef Zieleniec před ním -- když nám řekli,
prakticky stejnými slovy: "Vy byste měli být
našimi neformálními velvyslanci". K tomu se sluší dodat snad pouze tolik,
že přesnější by bylo říci, že máme být "aktivními
zástupci svého národa", to jest lidmi, kteří jeho kulturu a obecné zájmy
propagují v zahraničí za každé doby, ne
"velvyslanci", tj. zmocněnci pouze určité momentální vlády a politických
stran. Prostě -- správný, skutečně světový národ
funguje tak, že všechny jeho části plní svoji roli na svém místě.
Poukazování na to, že "i jiné komunity [údajně] předávají svoje tradiční budovy domácím vládám," které nedávno zaznělo,
je pouhou výmluvou pro uklidnění vlastního svědomí. Náš problém -- oproti
jiným národům -- je v tom, že naše komunita
skomírá, prakticky neexistuje, a tudíž si nemůžeme dovolit v tomto úpadku
dále pokračovat -- i kdyby výhodu z něj měla
domácí vláda.
Je to tak, jak řekl před schůzí 9. srpna 1999 jeden z Vás:
"Nemyslím, že je zdravé, aby existovalo pouze jedno - vládní -
středisko české aktivity na Manhattanu."
4. Špatné svědomí z toho, že jsme pro záchranu Budovy zdaleka
neudělali všechno, co jsme mohli
Z úpadku Národní Budovy je tradičně obviňováno vedení BBLA pro svůj
nedostatek leadership. Nicméně, BBLA je
zároveň onou "střešní organizací spolků", které mají svoje delegáty a
důvěrníky ve výboru, a nikdo předsedům těchto
spolků přece nezakazoval, aby se sami hlásili o vedení, když viděli, že je
předsednictvo BBLA nedokáže poskytnout.
Jestliže je království slabé a rozdrobené, kdo za to může? -- Slabý král,
který se je ani nepokouší sjednotit -- anebo
krátkozrací velmožové, kteří se starají jenom o to, co se děje na jejich
panství?
Pravda je, že Jan Pokorný, je - s výjimkou jednoho roku, kdy
nekandidoval - předsedou už asi 12 let. Jestliže byli
předsedové organizací s jeho vedením tak nespokojení, proč se o ně
nepřihlásili za celou tu dobu sami??
Bohužel, nabízí se neodvratné podezření, že dlouholetá situace, při
které výbor BBLA toho od spolků moc nechtěl, jenom
jim 1-2x ročně předložil řadu návrhů, co s Budovou, nechal je se trochu
pohádat, poté (většinou jednohlasně) schválit hlavní
návrh jim předložený -- a pak se zase na 1/2 roku či na rok stáhnul do své
slonové věže, vedoucím spolků vyhovovala. Na
vlastních schůzích spolků byly otázky spojené s Národní Budovou typicky
zařazované až na konci programu, když už bylo
po volbách, lidé už se pomalu zvedali, aby šli domů, a bylo třeba je volat
zpátky: "Jo... ještě tu máme jednu věc: Národní
Budova" -- prostě, když už přišly na řadu "lehčí věci".
Dodnes zřejmě nikdo nemá valnou chuť přejmout "žezlo" po panu
Pokorném, a tak je v zájmu spolků strčit hlavu do písku a
tvrdit, že "nic jiného [než předat Budovu ČR] se nedá dělat".
Nicméně... pocit špatného svědomí tady, zaplať Pán Bůh, zůstává a
tíží nás všechny. Je to přesně tak, jak napsal Vojtěch
Jeřábek: "pro tento stav věcí není přijatelná omluva". Není. Máslo na hlavě
za stav Národní Budovy máme všichni -- už
proto, že jsme, jak uznal prezident Havel, "integrální součástí českého
národa". Jestliže jí jsme a nejsme schopni plnit svoji
roli, domácí vláda to za nás nevytrhne.
5. Obavy z toho, že česká vláda nebude mít na opravu Národní
Budovy peníze a že to s ní špatně
dopadne
Jak víme, finanční bilance české vlády je stále napjatá, rozpočet je
deficitní, politická scéna je nejistá a oprava Národní
Budovy v New Yorku není -- pro celou vládu, jako takovou -- horkou
prioritou. V minulosti existují minimálně 2 příklady,
kdy se vláda už už rozhodla do opravy jít -- aby její záměr byl na poslední
chvíli zvrácen nečekaným vývojem událostí:
První se stal v létě 1997, kdy už se dohoda mezi vládou a BBLA zdála
prakticky jistá a pouze "zásah shůry" jí mohl
zabránit. To se doslova a do písmene stalo -- počátkem července přišly
velké povodně, díky jimž se vládní priority zcela
obrátily a na Národní Budovu se samozřejmě okamžitě zapomnělo.
Podruhé, Jan Kavan slíbil v New Yorku 13. března loňského roku, že
31. března "bude schůze vlády speciálně o Národní
Budově" -- do toho ale vypukla 23. března válka v Kosovu, díky níž měla
vláda náhle zamotanou hlavu úplně jinými věcmi
- svým zbrusu novým členstvím v NATO, ne nějakou vzdálenou Budovou. Pokud
je známo, k oné vládní schůzi - v onom
formátu, jak byla naznačená - nedošlo ani později. Místo toho "krajané sami
nabídli Budovu vládě" na schůzi BBLA 9.
srpna... Že by do třetice?
Je třeba si suše a realisticky uvědomit, že získání Národní Budovy v
New Yorku může být velká věc pro newyorský
Konzulát a - částečně - pro ministerstvo zahraničí, ale pro ostatní složky
české vlády je to věc nedůležitá, až zbytečná.
Jestliže dojde doma k jakékoliv krizi, k jakémukoliv zmatku v prioritách,
první věc, která bude hozená přes palubu, bude
zase -- Národní Budova.
Můžeme si navymýšlet "sebeželeznější" podmínky, za kterých předáme
Národní Budovu vládě -- pravda ale je, že pro
domácí vládu nebude budova v New Yorku, uprostřed všech jiných věcí, které
má na starosti, nikdy tak důležitá, jako je --
či by měla být -- pro nás.
6. Obavy z nástupu komunistů
Všichni s velkými obavami sledujeme vzrůst preferencí komunistické
strany doma. Chlácholení, že "návrat k
předlistopadovému režimu je nemožný", vyznívá hluše, vzhledem k tomu, že
demokracie nemá doma ještě příliš silně
zapuštěné kořeny. Uvědomme si jenom prostý fakt, že doma ještě ani jednou
od revoluce nedošlo k normálnímu, klidnému
vystřídání opozičních stran ve vládě v průběhu řádných voleb. Vždycky
muselo dojít nejdřív k nějaké krizi, či výjimce,
aby se strany vystřídaly -- poprvé to byla revoluce samotná, podruhé zánik
Občanského fóra (a volby následovalo rozdělení
Československa), potřetí demise Václava Klause a mimořádné volby před dvěma
lety. Onen normální 4-letý "dýchací
rytmus" ustálené demokracie doma ještě ani jednou od revoluce neproběhl.
Tím pádem, případné vítězství komunistů ve
volbách by nebylo pro občany doma jenom pouhou kuriozitou, jako by tomu
bylo třeba v Itálii, ale zásadní změnou směru.
Není pochyby o tom, že řada občanů by rychle oprášila staré zvyky z
totalitní doby, které má ještě v živé paměti -- a onen
režim by se mohl v jisté obměně vrátit.
Pokud by k tomu došlo, exulanti z roku '48, kteří jsou právem hrdí
na svoji politickou nekompromisnost, by si svým
poskytnutím Národní Budovy takové vládě uřízli nesmrtelnou ostudu.
7. Pocit, že celá věc je nám vnucována
Ať si generální konzul Gandalovič říká co chce o nevyvíjení nátlaku,
záznam ze schůze BBLA 22. 12. 1999 vypovídá o
něčem jiném: už i příznivci myšlenky předání Budovy české vládě si trpce
stěžují na tlak, kterému se cítí být vystaveni, na
uspěchanost celé věci, na to, že byli o průběhu jednání buďto málo
informováni, či naopak -- pokud byli jeho účastníky -- že
neměli možnost se poradit s krajany, které zastupují!
Současnou situaci lze ztěží nazvat "svobodným rozhodnutím po zralé
úvaze", jakým toto řešení - podle pana konzula - musí
být. Na poslední chvíli jsou horkou jehlou přidělávány podmínky do dohody;
různé námitky a železné podmínky sine qua
non, bez jejichž začlenění se někteří exulanti dušovali, že dohodu nikdy
neschválí, klidně padají pod stůl, či je žadatelům
slibováno, že "budou přidány později". Všechen zdravý rozum a důstojnost
exilové komunity jsou prostě obětovány tomu,
aby česká vláda dostala dohodu -- a to co nejrychleji.
Po pravdě řečeno, situace, do které jsme postaveni, je silně
ponižující a - na americké půdě - pro nás až nezvyklá. Pocit
nezdravého nátlaku v krajanské komunitě zkrátka je a už to samo o sobě
znamená, že se děje něco, co není správné. Vládní
řešení, které prakticky nutí komunitu k tomu, aby si -- a to urychleně! --
sama odhlasovala, že je neschopná se o svoje
vlastní věci starat sama, že je úplně nemožná, že je k ničemu, je zásadně
nesprávné a špatné.
Jaký je skutečně problém Národní Budovy?
Vývoj koncepce -- od místní, sousedské, spolkové budovy, ke
stylovému projektu "Český národní
dům v New Yorku"
Václav Havel je dramatik, popišme si tedy vývoj situace kolem
Národní Budovy stylem "divadelní hry":
V 1. dějství, které se odehrává v 50.-60. letech, je Budova
obklopená kvetoucí českou čtvrtí, o víkendech a o svátcích kypí
rušným životem, který obstarávají v okolí žijící Češi a jejich spolky.
Koncem 60. let se čtvrť ale pomalu vyprazdňuje,
činnost spolků polevuje, nad Budovou zapadá slunce, opona padá.
Na začátku 2. jednání se opona zvedá nad prázdným jevištěm, kterému
vévodí opuštěná a vylidněná Národní Budova.
Přeskočili jsme 10 let, jsme na počátku 80. let. Na scéně se objevují noví
herci, mladí exulanti z Československa, kteří už
onu slávu české čtvrti nezažili a kteří nejsou velcí spolkaři. Nicméně,
nejsou o nic méně Čechy než ti staří, jsou mezi
nimi umělci a řemeslníci. Vidí prázdnou českou historickou budovu a
napadají je moderní způsoby jejího využití. Podívejme
se na jeden takový návrh, co by mohlo v Budově být:
hudební nahrávací studio "Lion's Sound",
Staropražská kavárna, cestovní kancelář, informační středisko (!),
umělecká galerie, česká škola, koncertní sál.
Tyto plány nevymyslel žádný český vládní úředník po revoluci, ale
přišel s nimi newyorský fotograf Bohumil "Bob"
Krčil v roce 1981..! Nezáleží na tom, zda souhlasíme se všemi jeho
myšlenkami, důležité je, že se v nich objevuje již
zcela nová koncepce využití Národní Budovy. Pryč je místní, sousedská,
spolková Budova a na jejím místě se vynořuje
ucelený stylový projekt, který by se dal nazvat "Český dům v New Yorku". Je
to koncepce, která je nadspolková, vpravdě
národní -- tak, jako se jmenuje Budova!
Mladí lidé se svými nadšenými návrhy ale narážejí u starých exulantů
na neproniknutelnou "zeď vzpomínek". Hledí na sebe
skutečně jako bytosti ze dvou různých světů: ti staří nechápou, jak by
Národní Budova ještě kdy mohla fungovat, když
přece ona slavná čtvrť, kterou tak dobře pamatují, už tu dávno není... ti
mladí zase nechápou, co mají česká čtvrť a její
spolky, jejichž slávu nikdy ani sami nezažili, vůbec společného s jejich
představou stylového projektu "Českého domu"!
Dá se to shrnout takto: ti staří se zajímají na prvním místě o svoje
spolky, ti mladí se zajímají na prvním místě o Budovu.
Obojí se dívají sice na tutéž budovu, ale každý ji vidí jaksi zrcadlově
obráceně. Ti staří ji vnímají jako majetek spolků, bez
jejichž činnosti a podpůrné čtvrti okolo nemá Budova šanci, ti mladí ji
vnímají jako prvotřídní prostor pro různé s
Československem spojené projekty a podniky; a spolky vnímají jenom jako
její vzdálené majitele, kteří Budovu sami
nevyužívají.
Zkusme to říci ještě jinak: představme si Národní Budovu jako podnik
a BBLA jako správní radu akcionářů. Za doby
slávy české čtvrti byly spolky nejen akcionáři, ale také manažery,
provozovateli Budovy. Teď, když je česká čtvrť pryč,
zůstala spolkům logicky už jenom role majitelů -- a musí proto pro Budovu
hledat obecné, nadspolkové využití, a k němu
profesionální management.
Vize Národní Budovy v podání mladých je v podstatě dost podobná
dnešnímu pojetí české vlády -- pouze s tím rozdílem, že
je mnohem starší a že ponechává Budovu v rukou česko-americké komunity.
Děkujeme, odejděte!
Pokud souhlasíte s logikou předchozích řádků, pak doufám, že naleznu
Vaši podporu i pro následující návrh, jak vzniklou
situaci řešit:
1. Odmítněme návrh na prodej Národní Budovy České republice na
příští schůzi BBLA z principiálních důvodů, které jsou
jednoduché:
a) BBLA dosud nevyužilo všechny možnosti, aby si Budovu opravilo
samo, jak se k tomu zavázalo v roce 1994. Už před
schůzí 9. srpna loňského roku dostal Jan Pokorný formální návrh na pomoc s
profesionální sbírkou, který ale odsunul
stranou ve prospěch jím osobně preferovaného řešení -- prodeje Budovy České
republice. Tím porušil ono usnesení z roku
1994. Kromě toho, nikdy nebyla například plně prozkoumána možnost půjčky $1
milionu od Amerického fondu, s níž
kdysi přišlo samo vedení BBLA.
b) Česká republika, jakožto stát, který se chce přiblížit západním
demokratickým normám, má být jistě schopná pomoci
krajanům s opravou Budovy i jiným způsobem než jen jejím převzetím. K tomu,
aby jej ale vážně hledala, je třeba, aby bylo
jasné, že o Budovu stojíme, že se jí nevzdáváme a že máme upřímnou snahu ji
opravit a důstojným způsobem využít.
2. Proveďme v BBLA volby, které už měly být na podzim minulého roku.
Rázně odmítněme volit lidi, kteří aktivně
podporovali prodej Národní Budovy České republice. Schválíme-li bod 1,
budou snad i mít tolik cti vtěle, aby už ani sami
nekandidovali.
Zvolme nový výbor, v jehož čele může stát někdo z lidí, kteří jasně
projevili svůj nesouhlas s prodejem Budovy -- Vojtěch
Jeřábek, Vladislav Slavík, prof. Miroslav Turek. Vytvořme nový sbor
důvěrníků, který bude chápaný už spíše jako
pracovní skupina lidí ochotných pro opravu Budovy aktivně pracovat.
(Pisatel o žádnou volenou funkci nestojí, postačí
mu, když mu bude konečně umožněno využít v nějaké pomocné roli jeho energii
ve prospěch opravy Budovy pro naši
komunitu.)
3. Najměme profesionálního fund-raisera.
4. Obnovme možnost půjčky $1 milionu od AFCR, zjistěme, za jakých
podmínek by ji AFCR bylo ochotno poskytnout.
5. Obnovme jednání s českou vládou, s tím, že tentokrát budou stoly
obrácené: zeptáme se vlády, jakým způsobem je
nám schopná a ochotná pomoci při respektování faktu, že Národní Budova je
majetkem krajanské komunity. Možnosti,
které se vládě nabízejí, jsou jak finanční (půjčka, dar, záloha na nájem,
"matching fund"), tak nefinanční -- aktivní
podpora a účast ve sbírce na nejvyšší úrovni. Žádná není vyloučená.
6. Vytvořme s účastí všech zainteresovaných stran -- BBLA, vlády,
AFCR a sponzorů -- konkrétní plán na rekonstrukci a
využití Budovy, který bude přijatelný všem.
7. Zapojme do opravy Budovy v maximální možné míře komunitu. Zatímco
v zákulisí bude probíhat velká profesionální
sbírka, můžeme zapojit řadu dobrovolníků/podnikatelů do věcí jako jsou:
kosmetické úpravy vnitřku Budovy (kvůli
sponzorům) a otevření alespoň části přízemí pro veřejnost! Sbírka samotná
bude také naléhavě potřebovat
administrativní pomocníky.
8. Zajistěme fondy a opravme Budovu.
9. Najměme profesionální management na její provoz.
Česká republika by neměla znárodňovat majetek ve Spojených
státech
Vážení kolegové-exulanti, krajané, Čechoameričané,
většina z nás má obavy z nástupu komunistické strany doma. Uvědomme
si ale, že nebezpečí, kterému je česká společnost
vystavená, je mnohem subtilnější a že prostupuje celou společnost. Je jím
celkový nedostatek demokratických návyků, ještě
ne zcela vyjasněná role vlády a občanů v jejich vzájemném vztahu. Pakliže v
Americe je již prakticky od začátku Spojených
států v obecném povědomí silná nedůvěra k ústřední vládě, která je nejlépe
charakterizovaná slovy: "nejlepší vláda je ta,
která vládne nejméně", doma ještě lidé mají sklon obviňovat prakticky ze
všech problémů vládu a požadovat politická
řešení. V prohlášení IMPULS 99 i v pozdějším prohlášení studentů jsou
spojeny dva hlavní prvky: a) kritika vlády, b)
požadavek vytvoření občanské -- tj. na vládě značně nezávislé --
společnosti. Asi proto, že studenti se více a ostřeji
věnovali útoku na vládu, bylo jejich prohlášení ve své době úspěšnější...
Lidem doma není prostě dnes ještě zcela jasné, zda
se mají zlobit za všechno na vládu -- anebo se od ní naopak maximálně
distancovat a řešit si svoje věci co možná sami.
Česká společnost je dnes na rozcestí a není jisté, kterým směrem se
vydá -- zda zpátky k Velké Vládě s prvky socialismu -- z
čehož mohou samozřejmě těžit komunisté -- anebo směrem ke skutečné občanské
společnosti, ve které občané vytlačí vládu
maximálně ven ze svých životů, vykáží ji do jejích patřičných mezí.
My můžeme v tomto bodě sehrát roli důležitého jazýčku na vahách.
Uvědomme si, že to není často, aby se český exil dostal
na stránky domácích novin v jiné souvislosti než jen se svými stálými
požadavky a stížnostmi. Řešení otázky Národní
Budovy tenhle potenciál ale má.
Když trpně přijmeme ono vládou navrhované řešení, valnou pozornost
to doma nevzbudí. Zůstaneme pro lidi doma stále
jenom oněmi vzdálenými a mlhavými "krajany", kteří si stále jenom na něco
stěžují a přitom -- jak je vidno -- si doslova ani
nedokáží opravit vlastní budovu v New Yorku..! To, že je to vláda, která za
nás díky naší neschopnosti přejímá
odpovědnost, jim ještě dnes nepřipadne zvlášť divné. Prostě jim to jenom
potvrdí to, co jim ještě připadá normální -- totiž,
že vláda hraje zásadní roli v životě občanů a že se má o ně starat.
Na druhou stranu ale, když tuhle vládní "laskavost" odmítneme, to
bude něco, co vzbudí doma pozornost! Lidé se budou
ptát proč -- a když uslyší odpověď, začne jim svítat, že jsou věci, do
kterých se nemá vláda plést, zejména ne tak
"razantně", jako to dělá současná česká vláda. Pochopí, že vláda i občané
mají mít každý svůj vlastní "trávník", na kterém
se vzájemně respektují, a že se mají lidé o sebe maximálně starat sami.
Vláda jim má pomáhat, ne řešit všechny jejich
problémy za ně, přejímat nad nimi jakýsi "patronát". Pochopí prostě, co je
to občanská společnost.
Uvědomme si dobře, jaký signál občanům domů vysíláme -- podporujeme
Velkou Vládu směřující
zpátky k socialismu? -- Anebo podporujeme svobodnou, na vládě maximálně
nezávislou občanskou
společnost?
Český exil má velkou odpovědnost a nyní má konečně také příležitost
dovézt domů ideály západní demokracie předvedené
na konkrétním příkladu v praxi. Nepromarněme ji.
Národní Budova je na americké půdě, patří občanské organizaci,
postavili si ji američtí Češi. Ani ty sebelépe sestavené
podmínky snažící se zajistit, že Budova nám bude vrácena v případě, že ji
Česká republika neopraví, nás nezbaví naší
historické odpovědnosti. Národní Budova není hračka, aby byla půjčována --
s tím, že když nového majitele omrzí, že nám
ji zase vrátí. Chovejme se důstojně, nedělejme ostudu svým předkům. Národní
Budova je majetkem české Ameriky -- a tak
to má také zůstat.
Jan Krondl,
Čs. noviny, New York