Co je nového v České republice

Virtuální institut - Internetové centrum pro sociální studia, o.p.s., identifikační číslo 26144859, adresa Praha 1, V Jámě 12, byl zaregistrován Josefem Alanem/Alánem (?) dne 6. ledna 2000. Firma se hodlá zabývat "vzděláváním v sociálních vědách (sociologie, politologie, masové komunikace apod.) formou on-line kurzů".

Sebrané lhaní Kamila Čermáka

Jak se Kamil Čermák posléze hájil

Výše uvedené nahrávky jsou k dispozici také ve streaming Real Audio, a to zde.

Vazeny pane Culiku, po precteni a vychutnani Vaseho dokumentu "Sebrana lhani Kamila Cermaka" specham Vam zasalutovat. Vas SKVOST prekonal vsechny me dosavadni zkusenosti v rodne zemi v sametovych podminkach. Tam casto nabyvam znacne verohodny dojem, ze mam co cinit s mimozemstany. S jakym mravnim rozhorcenim Cermak reaguje, sve klickovani pak obhajuje! A ted je finalistou na roli hlavniho principala CT. Co ale kdyz ti druzi dva konkurenti jsou stejneho kalibru?

Podle zpráv z Prahy bude prý Kamil Čermák zřejmě nejpravděpodobnějším vítězem konkurzu na generálního ředitele České televize. K tomu první příspěvek dnešních Britských listů.

Je-li to skutečně pravda, proč to takhle strašlivě dopadá? Řekl mi v sobotu jeden mladý pražský novinář:

"Proč si lidé v ČR vyberou vždycky zdaleka tu nejhorší alternativu? Protože se neumějí hrdě a samostatně postavit a prostě říct: 'Ne.' Pořád si myslí, že musejí pasivně přijímat všechno to svinstvo, které se na ně valí. Neuvědomují si, že žijí ve svobodě."

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je k dostání v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. Určitý počet výtisků by nyní měl být k dispozici znovu v internetovém knihkupectví Kosmas. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Platilo by to o Janu Jirákovi a jeho Radě České televize, pokud skutečně vyberou, jak mnohé o víkendu nasvědčovalo, za generálního ředitele České televize někdejšího politikům přeúslužného tiskového mluvčího MPO Kamila Čermáka, který, jak před časem prokázal na veřejnosti, neváhá používat k prosazování svých cílů účelového lhaní. Britské listy zpytovaly své svědomí, zda snad nejsou vůči Kamilu Čermákovi příliš zaujaté, avšak telefonováním po Praze zjistily, že přístup Kamila Čermáka k veřejnosti, jak ji dokumentuje záznam jeho sebraného lhaní z prosince 1994 - března 1995, není ojedinělý a že alespoň někteří novináři jsou jeho nynějším meteorickým vzestupem šokováni.

Asi ostatní dva kandidáti nejsou zřejmě ideální (zejména Petr Sládeček v důsledku historie své činnosti v Nově, i když alespoň Dušan Chmelíček zveřejnil svůj dosti podrobný projekt řízení ČTa projektu nelze upřít mnohé racionální rysy) avšak podle mé zkušenosti je Kamil Čermák čistým produktem étosu prvních neskrupulózních postkomunistických let v České republice, jak je vytvořila tehdejší vládní garnitura. Roku 1989 bylo Kamilu Čermákovi devatenáct. Vladimír Dlouhý ho vyzvedl do vysoké funkce a naučil ho étosu gruenderských privatizátorů klausovské vládní koalice. Kamil Čermák bude, zdá se, i nadále poctivě sloužit každému, kdo se bude v dané situaci jevit nejsilnější. Jeho dosavadní úspěšná kariéra mu potvrzuje, že tento způsob jednání je správný.

Bude-li jmenován Kamil Čermák generálním ředitelem České televize, je to potvrzením, že se tato "instituce veřejné služby" dostala stoprocentně do rukou politiků. Znamená to, že naděje na vznik nezávislé televizní žurnalistiky, která by byla vyváženou opozicí politikům a nutila by je zodpovídat se ze své práce a kterou Česká republika ke svému rozvoji tak naléhavě potřebuje, je asi mrtva.

Britské listy normálně nepublikují anonymní dopisy. Poté, co obdržely ten, zveřejněný níže, uskutečnily po Praze několik telefonátů. Podstatnou část obsahu tohoto dopisu se jim podařilo ověřit z jiných zdrojů. Dopis je tedy velmi pravděpodobně autentický: musíme z něho ovšem odečíst frustraci a emocionální náboj a číst ho věcně. Byli bychom rádi, kdyby se autor redakci Britských listů přihlásil: jeho totožnost přirozeně udržíme v tajnosti. Prosím, berte tento dopis jen jako otázky, které by si čeští novináři měli ověřit na příslušných místech:

Vazeny pane Culiku,

protoze vas vzhledem k soucasne situaci v Ceske republice povazuji za jednoho z poslednich vydavatelu, schopnych publikovat pravdu bez obav z nasledku, rozhodl jsem se vam sverit postrehy, tykajici se situace kolem volby noveho reditele Ceske televize. Zda se totiz, ze je rozhodnuto. Rada CT, z duvodu, o kterych lze jen spekulovat, nepochybne zvoli nekdejsiho prumerneho moderatora a fluktuanta v oblasti PR Kamila Cermaka. S tim se asi neda nic delat. Tento clovek, prosluly svou plytkosti a schopnosti rikat kazdemu to, co prave chce slyset, asi ziskal srdce rozhodujicich radnich a predevsim politiku, kteri maji dnes hlavni slovo v tom, kdo bude spravcem "nezavisle " CT.

Akce jiz zacala. Cermak oslovil nekolik lidi z redakce zpravodajstvi a pracuje s nimi na nove, opet tzv. nezavisle koncepci vysilani. Vas asi neprekvapi, ze jeho klicovou figurou je moderator Bohumil Klepetko. Vzpominam si dobre, ze jste jej mnohokrat oznacoval za jednu z hlavnich tragedii zpravodajstvi CT a teprve dnes, kdyz vidim, co tento pokrytecky clovek vyvadi, davam vam plne za pravdu. Klepetko, ktery proslul tim, ze jako vedouci vnitropoliticke rubriky predcital plany CTK a niceho jineho nebyl schopen, dnes aspiruje na post sefredaktora zpravodajstvi. Je si svou veci tak jist, ze naprosto nepokryte dava najevo svoje bezprostredni plany, a to je prave to, co me trochu desi.

Z dosti duveryhodnych zdroju vim, ze prave Klepetko se pri ruznych prilezitostech v parlamentu znacne opovrzlive vyjadroval o moderatorovi Ondreji Ginovi a o Romech vubec. Jeho antipatie vyustila ve vyroky "Ten cikan moderovat nebude". Zda se tedy, ze prvni krok sefredaktora Klepetka je jasny - vyhodi pana Ginu jen proto, ze jako moderator je lepsi nez on. Co je desive, je fakt, ze tyto jeho nazory jsou vseobecne zname rade CT i poslancum a stejne to nikoho nevzrusuje. O takovych vyrocich se v televizi zcela otevrene hovori, ale zrejme to nikomu nevadi.

Podobne se Klepetko vyjadruje o redaktorech z kraju. Treba vuci zpravodajstvi Televizniho studia Brno trpi takrka chorobnou nenavisti, coz bylo az smesne zjevne v dobe, kdy reditel brnenskeho studia patril ke kandidatum na funkci reditele CT. S pokrytectvim sobe vlastnim to samozrejme nikdy nerekne nahlas, ale je hodne pravdepodobne, ze pod jeho vladou se zpravodajstvi verejnopravni televize promeni ve sled popisu tiskovych konferenci z Prahy, ktere budou na porad dne zarazovany podle zadosti politickych stran.

Je mi jasne, ze tento dopis pro vas nebude nicim jinym, nez jednim z mnoha nazoru, ktere asi dostavate. Ale pracuji v Ceske televizi uz dosti dlouho a vadi mi, ze ji ruzni lide vyuzivaji k leceni svych osobnich frustraci a ze s ni politici nakladaji jako s devkou, kterou lze mit ve spravny cas na potrebnem miste. Nezlobte se, ze se nepodepisu, ale pomery jsou zle a mstive, velmi zle.

Podle informací z jiných zdrojů je skutečně nejpravděpodobnějším kandidátem na funkci generálního ředitele České televize devětadvacetiletý Kamil Čermák, dosavadní výkonný ředitel pro prodej a marketing SPT Telecomu, jednoho z nejnevstřícnějších českých podniků. (Do této funkce přešel z funkce mluvčího ministra obchodu a průmyslu Vladimíra Dlouhého; český stát měl tehdy velký podíl v SPT Telecomu.) Kandidát Petr Sládeček je handicapován historií svého působení v televizi Nova, kandidát Dušan Chmelíček zase tím, že byl "člověkem Jakuba Puchalského". (Mimochodem, IPort uvedl minulý týden, že zveřejňuje Chmelíčkův projekt pro řízení České televize exkluzívně. Není to pravda: Dušan Chmelíček poskytl svůj projekt samostatně i Britským listům, kde vyšel v pátek.)

Kamila Čermáka prosazují prý podle pražských zdrojů na funkci generálního ředitele České televize zejména Vladimír Mlynář z Unie Svobody a Petra Buzková z ČSSD. Vědí, že bude ve funkci generálního ředitele ČT velmi úslužný vůči politikům a Mlynář i Buzková potřebují pro svou politickou kariéru stůj co stůj vystupovat v ČT, a to co nejčastěji. Bez televize jsou ztraceni. Proto prosazují Čermáka.

Kamil Čermák nejen nyní navazuje styky s pracovníky zpravodajství České televize, ale také s šéfredaktory jiných českých médií. Je žoviální a přátelský a vítají ho vstřícně. Čermák se netají svými přátelskými styky s politiky: V jedné redakci před několika dny hovořil o Vladimíru Mlynářovi familiárně jako o "Mlýnu".

Výše citovaný anonym z České televize má zřejmě pravdu. Čermák by se choval ve funkci ředitele ČT vůči politikům vstřícně: vyváženě by plnil veškerá jejich přání. Televize se ještě více, než jak kdy byla předtím, stane služebníkem politických stran.

Je malá naděje, že by se Kamil Čermák rozpomenul na etiku nezávislé novinářské práce a své styky s politiky přerušil. Proč by to dělal? Jak vyplývá z marného, čtvrt roku trvajícího pokusu Jana Čulíka získat prostřednictvím Čermáka rozhovor s Vladimírem Dlouhým, dává přednost tento mladý muž přednost vlastním zájmům před zájmem veřejným. Je produkt gruenderské atmosféry první poloviny devadesátých let, kdy se šlo přes mrtvoly, bez etických skrupulí. Investigativní novinářskou práci označil Čermák za něco, co České republice apriori škodí.

Michal Musil poukázal v pátek v Lidových novinách na smutnou novinářskou zkušenost s Kamilem Čermákem, jak ji v roce 1995 zaznamenal Jan Čulík. Důležitá věc však autoru článku v LN nebyla zvýrazněna. Pozorný čtenář si povšimne, že ve své obhajobě , kterou Čermák poskytl Rádiu Alfa po odvysílání Čulíkovy reportáže o vyhýbavosti a úhybnosti jeho ministerské kanceláře, se úchylil Kamil Čermák k nepokrytému lhaní. To se mi zdá nejzávažnější. Čermák neváhal ve svůj prospěch a ve snaze zdiskreditovat "protivníka" využívat bezostyšné nepravdy. Integrita veřejné osobnosti je důležitá a tímto jednáním si ji Kamil Čermák jednou provždy zničil. Nechápu, jak může při vědomí těchto skutečností Rada České televizi uvažovat o jmenování lháře do funkce generálního ředitele ČT - ledaže se skutečně plně podrobila tlaku politiků.

Bude-li Kamil Čermák jmenován generálním ředitelem České televize, znamená to, že Rada ČT jmenuje do této funkce člověka, který má poškozený morální kredit. Že by v ČR skutečně nevadilo, že jsou do veřejných funkcí jmenováni lidé, o nichž se ukázalo, že lžou ve snaze prosadit své cíle? Znamená to však, že vzhledem k tomu, že tato skutečnost o Kamilu Čermákovi bude veřejně známá, zasedl by do svého ředitelského křesla bez autority, s poškozeným kreditem. Tímvíc bude muset záviset na protekci od politiků.

Jaké se dají očekávat výhledy do budoucnosti? Případné jmenování Kamila Čermáka do funkce generálního ředitele by neznamenalo, že by Česká televize příliš stranila jedné nebo dvěma politickým stranám či osobnostem. Na to je Čermák příliš opatrný manipulátor. Bezpochyby by dával ve vysílání prostor všem politickým stranám pokud možno rovnoměrně, aby si na něho nikdo nestěžoval - potíž je, že se nikdy nerozvine nezávislá investigativní žurnalistika. Česká televize se stane poslušným prostředkem pro stranickopolitickou propagandu.

Snad to nebude mít dlouhodobé trvání. Do dvou tří let se politická konstelace změní a na politické scéně budou vládnout jiné vlivy. Je ovšem možné, že Kamil Čermák, pokud bude jmenován, prokáže schopnost dobrého manévrování a předem bude umět citlivě vycítit, kam vítr fouká, kdo je na politické scéně důležitý a komu poklonkovat.

Snad ale postupně Česká republika přece jenom vyspěje a lidi se poznenáhlu naučí vzpřímit se a využívat své svobody. Dospějí-li, uvědomí si, že způsob, jimž bylo začátkem roku 2000 naloženo s veřejnou televizí, je fraška - pokud v konkurzu Čermák zvítězí - a rovná se to hrubé zpronevěře peněz plátců televizního koncesionářského poplatku. Ze zpětného pohledu bude lidem při studiu dnešních hrátek o ČT za deset - dvacet let asi už jen trapně.

Ivan Kytka

V diskusi provázející odstoupení Jakuba Puchalského z čela České televize se v Britských listech objevilo několikrát mé jméno. Nejčastěji v souvislosti s tím, že jsem byl jako tehdejší londýnský zpravodaj ČT pověřen od 1.dubna 1998 do 21. května 1998 Jakubem Puchalským vedením redakce zpravodajství ČT.

Dříve než jsem tehdy nabídku přijal, jsem zpracoval projekt reformy zpravodajství. Zakotvoval a zdůrazňoval zásady přesného, hodnověrného a nestranného televizního zpravodajství, jehož naplnění by vytvořilo ze zpravodajských programů České televize autoritativní zdroj vždy přesných, nestranných, úplných a hodnověrných informací. S projektem souhlasil Jakub Puchalský a podle jeho slov měl také podporu Rady ČT.

Šlo mi především o to odstranit ze zpravodajských programů ČT záměrně či neúmyslně zveřejňované nepřesné, neúplné, nepotvrzené či zavádějící informace, jejichž prostřednictvím mezi sebou hrály ústředny českých politických stran mediální hry (měl jsem nedoložitelné podezření, že do nich byly zapojeny nějakou formou zájmové skupiny dřívějších a současných čs. zpravodajských služeb) a bojovaly o moc.

Odváděly pozornost od skutečných a podstatných problémů, o kterých měla být česká veřejnost informována, jako byl stav zákonnosti, ústavní spory, spory provázející soužití různých etnických skupin, sociální problémy, stav ekonomiky a její mezinárodní postavení, hospodářská kriminalita, stav životního prostředí, situace v českém školství, zdravotnictví, apod. Považoval jsem ve zveřejňování informací o událostech z těchto a dalších okruhů za pokornou službu veřejnosti.

Připadalo mi například pošetilé referovat v situaci, kdy se začínal propadat hrubý národní produkt a  následkem toho klesaly příjmy státní pokladny se všemi dlouhodbými sociálními a ekonomickými důsledky, o málo moudrých a navzájem se popírajících výrocích ješitných českých politiků.

Dovolí-li mi laskaví čtenáři BL jeden neumělý příměr, soustředění kamer na podružné bonmoty českých politiků bez substance bylo asi stejné, jako kdyby kamery na uzavřeném televizním okruhu pro pasažéry z Titaniku přinášely místo záběrů z proražených komor lodi a z organizování záchranných prací záznam či přímý přenos z konverzace námořních důstojníků hádajících se o to, kdo o kom trousí mezi posádkou pomluvy či kdo kdy komu schoval námořní kompas. Kromě tohoto editoriálního posunu jsem chtěl zlepšit obrazovou i zvukovou prezentaci zpravodajských programů. Šlo o to, aby příspěvky zpracované po důkladné přípravě, sběru a ověřování informací a výběru hodnověrných zdrojů, zněly z televizní obrazovky autoritativně a hodnověrně. Znamenalo to postupně zlepšit mluvený projev některých redaktorů v domácí rubrice tak, aby snížili nasazení hlasu, kadenci i tempo mluvy, totiž tak, aby diváci měli čas vnímat skutečný obsah, význam sdělovaného.

Požadoval jsem po autorech příspěvků, aby dříve, než odjedou z Kavčích Hor na místo natáčení, měli alespoň zhruba strukturovanou osnovu (obsahovou i obrazovou) svého příspěvku, aby uměli vysvětlit kameramanovi a zvukaři a osvětlovači, co po nich chce. Tvrdil jsem, že reportér s kameramanem nemůže spolupracovat stylem: "Něco mi tu natoč, nebo nějak to tady pokrop." Televizní redaktor musí mít dostatečnou obrazovou představivost a schopnost ji sdělit, aby mohl kameramana, zvukaře i osvětlovače na místě natáčení vést a ne aby tomu bylo naopak. Tvrdil jsem, že redaktoři musí mít k práci ostatních členů týmu respekt a znát jejich základní požadavky na čas, na světlo, na perspektivu, rámování, na estetiku obrazu a na celkové prostředí.

(Z vlastní zkušenosti s kameramany ČT, se kterými jsem měl čest spolupracovat jako zpravodaj ČT v Londýně, tvrdím, že patří v mezinárodním porovnání ke špičce a opírám to o srovnání s kameramany z Velké Británie, Spojených států, Austrálie a Ruské federace, se kterými jsem v  Británii spolupracoval. Dobře si pamatuji na okamžik, kdy obrazový střihač BBC v Glasgově prosil kameramana pana Zelenku, aby si mohl zkopírovat jeho obrazovou reportáž jako vzor pro instruktážní ukázky pro místní kameramany BBC. Kdykoliv jsem přivezl obrazové záznamy kameramanů jako byl Jindra Zelenka, Erasmus de Rossi, Petr Hlava a Miroslav Plocek do britských střižen, měl jsem jistotu, že se není zač stydět, že nám to získá naopak uznání a respekt.)

Při zavádění své reformy jsem zcela záměrně zrušil existující řídící struktury a rozdělení redakce na dvě navzájem nekomunikující části - domácí a zahraniční. Jednak jsem nechtěl spoléhat na lidi, o jejichž profesních kvalitách při přípravě zpravodajských programů jsem důvodně pochyboval, a jednak jsem doufal, že to povede k erupci tvůrčí aktivity většiny členů zpravodajského týmu. Dnes vím, že to byla má velká a vážná chyba.

Tak křehký a živý organismus jako je televizní zpravodajství s většinou produkce v přímém přenosu potřebuje kromě vizí a projektů také pevnou organizační strukturu a téměř železnou vnitřní disciplínu. Oboje jsem na jednu stranu podcenil, na druhou stranu vůči lidem, kteří byli tehdy uvnitř zpravodajství na rozhodujících organizačních postech, jsem nevěřil, že dokáží můj projekt naplnit. Neměl jsem však za ně okamžitou náhradu. Byl jsem v situaci podobné příběhům Hellerova románu Hlava 22 - spolehnu-li se na tehdejší organizační strukturu, zkompromituji svůj projekt. Pokud ji zruším, zhroutí se můj projekt. Za své chyby a omyly jsem zaplatil rezignací na místo v čele zpravodajství ČT a pozdějším dobrovolným odchodem z České televize. Jak snad mohou potvrdit lidé, se kterými jsem v ČT měl vždy dobré profesní vztahy, měl jsem televizní práci rád, snažil jsme se jí dělat s co největším nasazením a co nejlépe jsem dovedl.

Ivan Kytka (1958), autor byl v letech 1991-95 zpravodajem ČTK v Londýně a v letech 1995-1999 zpravodajem ČT v Londýně, nyní pracuje jako redaktor české sekce BBC World Service v Londýně. Názory uvedené v tomto článku vyjadřují výhradně stanoviska autora.

Eva Dubová, Česká televize

Přečetla jsem si všechny dokumenty, které Martin Vadas uveřejnil na téma novela zákona o České televizi. Diskusi o návrhu na novelu zákona lze jen přivítat. Dovoluji si však k návrhu uvést několik připomínek.

K §4 - Důvody pro požadavek, aby byl rozšířen počet členů Rady jsou zřejmé, stejně tak i návrh, aby složení Rady odráželo daleko širší spektrum společnosti a nikoli jen postoje politických stran. (Ačkoli v platném znění zákona v §5 odst.2 se říká, že člen Rady nesmí při výkonu své funkce působit ve prospěch politických stran ! a totéž platí pro ředitele ČT podle §9 odst. 1. ). Návrh v §4 obsahuje zřejmě taxativní výčet navrhujících organizací a sdružení, ale pouze obecným zařazením. Není mi jasné, kdo rozhodne, které konkrétně např. etnické a zájmové organizace to budou, co se stane, když se nedohodnou atd. Ekologické organizace jsou zájmové ?

K §7 - Jednání Rady se může odehrávat např. ve velkém projekčním sále VPS I. tak, aby bylo skutečně přístupné a veřejné. Doporučovala bych v zákoně stanovit několik dalších zásad pro jednací řád Rady, např., že Rada nemá právo, kromě těch práv, které má ze zákona, zasahovat do činnosti České televize (v současném jednacím řádu Rady je v čl. III ustanovení, které to nevylučuje).

K § 9 - Asi by zde měl být upraven postup při rezignaci ředitele. Buď stejný jako je při jeho odvolání nebo přichází v úvahu dočasné pověření některého vedoucího pracovníka.

K §10 - Rozumím důvodům, proč se v návrhu objevila inflační doložka, ale je to zcela nesystémové řešení. Otázka financování České televize, která je pro její nezávislost klíčová, nezávisí však pouze na výši poplatku. Stručně řečeno, poplatek jakkoli vysoký nepřinese žádoucí efekt, nebude-li vybrán. Výběr, podmínky a ostatní okolnosti výběru poplatku řeší Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, který je v naprosto nevyhovujícím stavu. Upozorňuji na to, že Česká televize předložila novelu tohoto zákona, která řeší výši poplatku (inflační doložku) a jeho výběr komplexně, včetně paragrafovaného znění a důvodové zprávy, Ministerstvu kultury na podzim roku 1999.

K §13 - Nejsem si jista, zda je požadavek míněn opravdu tak, jak je formulován. Návrh novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání požaduje po veřejnoprávní televizi určité kvóty na vysílání evropských děl (50%) a ještě vysílání 10% evropských děl vytvořených nezávislými výrobci.

Má obecnější připomínka se týká požadavku na definici pojmu televize veřejné služby, která velmi souvisí s dalším požadavkem - "stanovení principů sestavení programového schématu veřejnoprávní televize". Domnívám se, že zákon, má-li mít časový přesah, nemůže obsahovat "jízdní řád", ale musí stanovit obecné zásady, tj. zásady televizního vysílání jako služby veřejnosti aplikovatelné kompetentními lidmi při stanovování programové politiky či programové koncepce a při tvorbě vysílacího schématu. Mám zato, že základní principy lze stále čerpat z Kodexu a Strategie České televize/1998, které zatím, dle mého soudu, žádný tištěný materiál nepřekonal.

21.ledna 2000

Eva Dubová

Eva Dubová, Česká televize

Jan ĺulík v článku uveřejněném v časopisu REFLEX 3 "Jak vypadá správný ředitel?" říká, že "...Také argumenty lobbistických skupin filmových a televizních pracovníků, kteří by chtěli v ředitelské funkci znovu vidět Iva Mathé, jsou mlhavé a nepřesvědčivé. Mathé byl dobrý producent a technický manažer, který udržoval v byzantském kolosu České televize relativně funkční příměří..... Zaměřoval se spíš na zábavnou roli České televize." Dále Čulík vypočítává, jaký by měl tedy vlastně být nový generální ředitel České televize.

Jsou důvody pro návrat Mathého opravdu nepřesvědčivé ? Které požadavky formulované Čulíkem na funkci generálního ředitele Mathé nesplňuje ?

Nikdo netvrdí, že Česká televize byla pod vedením Mathého ideální, avšak připadají Vám uvedené argumenty, které lze snadno ověřit, mlhavé?

Domnívám se, že důvody proč televizní odborníci požadují návrat Mathého jsou naopak velmi zřetelné a že Ivo Mathé není v současné době akceptovatelný jako generální ředitel nikoli z důvodů, které uvádí Čulík, ale zřejmě z jiných důvodů neprofesionálního charakteru.

21.1.2000 Eva Dubová (zaměstnanec České televize)

Kavárna Slavie

Jan Lipšanský

Kdysi, ještě jakožto famák, jsme skutečně chodili do blízké kavárny Slavie jen tak na kafe, u něhož jsme veledůležitě probírali naše nedůležité scénáře a náměty. Předevčírem jsem si zde dal sraz s jedním svým kamarádem, kolegou novinářem, a byl zvědavý, jak nyní, po rekonstrukci, interiér vypadá. Samozřejmě jsem čekal luxus, ale snad ne až takový.

Hned vstup mi připomněl povídku Ephraima Kishona o vídeňských šatnářkách-čarodějnicích, které se na vás vrhají, aby z vás sundali za každou cenu kabát či bundu. Na rozdíl od vídeňských šatnářek, které jsou vděčny za jakýkoliv obolus, slávistické šatnářky berou pět korun za kus. Pro srovnání - naproti, v Národním divadle, se platí jen dvě koruny za kus.

Uvnitř už čekal můj kolega. Čekal už asi deset minut. Za tu dobu mu pouze přinesli jídelní a nápojový lístek. Rozhlédl jsem se. Oproti mým vzpomínkám se stal interiér kavárny chladnější - od dřívějších teplých barev se totiž přešlo k nápodobě chladného mramoru. Chlad ostatně čišel i z číšníků. Vzal jsem do ruky lístek a zjistil, že v této luxusní restauraci je vše zhruba 2,5 dražší než v jiných nóbl kavárnách, jakou je např. Patio na Národní. Ale což, vzpomínky jsou vzpomínky, jednou za čas člověk může za svařák utratit 65 korun.

Jenže - ačkoliv okolo nás chodili tři (3) číšníci, ani jeden z nich nepřišel během dalších deseti minut k našemu stolu. Pravda, neměli jsme na sobě oblek jako většina ostatních, ale oblečeni jsme byli slušně, v nezaplátovaných šatech, ačkoliv každý mohl hned poznat, že jsme spíš novináři nebo studenti, než někdo z horních deseti tisíc. Že by zrovna tohle hrálo roli? Každopádně, ať jsme na číšníky mávali, seč síly stačily, nápojový lístek odsouvali od sebe co nejdál, aby bylo patrno, že už máme vybráno, ačkoliv se číšníci dívali směrem k nám (a pak se hned otočili k zrcadlu a začali si upravovat motýlek), nic se nestalo.

Vstali jsme, že odejdeme. Nasadili jsme si bundy. V té chvíli byl u nás číšník, odebral nám nápojový lístek a zmizel. Ach, kde je má stará dobrá Slavie?

Jan Lipšanský

Michal Škop

1.ledna začal platit nový zákon o pobytu cizinců na území ČR (326/1999). Bohužel schválením tohoto zákona Parlament podpořil mafie (asi hlavně z Ukrajiny a Ruska). V par. 5 tohoto zákona se totiž mj. píše: "Cizinec je povinen při hraniční kontrole na požádání policie předložit doklad o zajištění ubytování cizince po dobu pobytu na území, pokud neprokáže zajištění ubytování jiným způsobem" - co to ovšem v praxi znamená? (- podobně to platilo i předtím). V praxi to znamená trvalý zdroj peněz mafiím. Takovýto doklad je totiž českými pohraničníky vyžadován (a to převážně u cizinců z východu). Samozřejmě, že prakticky nikdo(nebo alepsoň velké množství lidí) takový doklad nemá (představte si např., že jedete na dovolenou k Jadranu vlastním autem s tím, že místo-kemp si najdete až tam, což je vcelku normální postup při individuální turistice).

Ovšem nic není ztraceno, stačí trošku podpořit mafii a je po problému. Stačí si koupit tzv. "voucher". Voucher je kousek papírku s razítkem nějakého hotelu v ČR, kde se píše, že u nich máte zajištěno ubytování. Samozřejmě že tam žádné ubytování zajištěno nemáte, ale zákonu je vyhověno a onen hotel přeci nemůže za to, že tam host nedorazil. Tyto vouchery lze koupit leckde - sám jsem je viděl prodávat v kiosku na nádraží v ukrajinských městech Lvově a Užgorodě a to za cenu v přepočtu kolem 300 Kč. O tom, kdo tento obchod s vouchery organizuje, nemám nejmenších pochyb (ostatně razítko hotelu z Karlových Varů jistě o něčem svědčí). A vezmeme-li v úvahu možná desítky tisíc "zákazníků" ročně, dostáváme milionové "dotace" od českého státu pro zločinecké organizace ročně. Je s podivem, že to nikomu nevadí.

Ostatně onen zákon obsahuje ještě další "zajímavosti" - já jen při rychlém pročtení našel 2 další.

Jednou z nich je par. 102 - Oznámení ubytování. Podle tohoto paragrafu je ubytovatel následující pracovní den po ubytování cizince povinen ohlásit to na policii a to předložením přihlašovacího lístku - což ve většině případů znamená osobně. Nedokáži si představit, jak např. majitel autokempu či pensionu (kde se ubytovávají cizinci) v místě vzdáleném třeba 15 km od nejbližší policejní stanice každý den jezdí na policii s přihlašovacími lístky.

Další "zajímavostí" je možnost pozvání pro cizince od právnické osoby v ČR. Toto upravuje paragraf 180. V něm se mj. píše:"Zvoucí právnická osoba v pozvání dále uvede svůj název, sídlo a identifikační číslo a pozvání opatří svým razítkem a jménem, příjmením a úředně ověřeným podpisem oprávněné osoby (statutárního orgánu)." Ovšem co když daná právnická osoba žádné razítko nemá (neboť mít razítko samozřejmě není povinné)? A nestačilo by podepsání před zraky policistů namísto ověřeného podpisu?

Jako odměnu za přečtení celého článku až sem, slibovaný návod na vydělání peněz (a možná i zbohatnutí) na závěr. Na hranicích mohou cizince donutit k vyplnění tzv. hraniční průvodky. Tuto průvodku by měl mít cizinec po celou dobu v ČR u sebe - a jsou na ni zapotřebí 2 fotografie. Teď je tedy ten správný čas zřídit si minilab na hranicích (nebo alespoň stát tam s Polaroidem)... (zákazníci se jenom pohrnou!!!, ale je třeba spěchat, každý den bez konkurence může přinést desítky tisíc)

Michal Škop

Děkuji za  komentář či připomínku k článku.

Jan Konvalinka

Česká veřejnoprávní i jiná média přinesla ve čtvrtek zprávu vyšetřovatele o tom, že švýcarský ponikatel Jan Vízek, známý z "Bamberské aféry", svůj údajný zápis z jednání s předsedou sociální demokracie Milošem Zemanem (o výměně ministerských křesel za sponsorský dar) zfalšoval. Podle agenturních zpráv to vypadá, jako by tím celá aféra definitivně končila, Miloš Zeman okamžitě začal jásat nad svým očištěním, a dokonce i kritický Jan Čulík mu dává za pravdu.

Myslel jsem si, že už mě v českých sdělovacích prostředcích nic nerozhází, ale mýlil jsem se. Připadám si jako blázen. Opravdu si už nikdo nepamatuje, jak to bylo? Vždyť stačí vyťukat heslo "Bamberg" a zmáčknout vyhledávání třeba na www. seznam.cz. Celou aféru přeci nespustil pan Vízek a jeho zfalšovaný papír, ale tehdejší místopředseda sociální demokracie Karel Machovec, který na kameru v České televizi opakovaně prohlásil, že si vedení sociální demokracie jezdilo do Bambergu pro švýcarskou půjčku za slib míst ve státní službě pro lidi z Vízkova okolí. Tzv. Vízkovu smlouvu HNED ZPOČÁTKU prohlásil za falsifikát, ale potvrdil, že v hrubých rysech odpovídá průběhu jednání, a vytasil se s vlastním, vlastnoručně sepsaným zápisem, který kulantními slovy říká totéž. Miloš Zeman celou věc nejprve opakovaně popřel, pak ji po částech začal přiznávat, přičemž opakovaně lhal a mlžil.

Opakuji, o falešnosti Vízkovy smouvy nebylo od počátku pochyb a dokonce i noviny sociální demokracii nenakloněné ji prohlašovaly za neumělý falsifikát (vizzde a desítky dalších článků). Objev, že jde o falsifikát, přináší do velé věci asi tolik nového jako informace, že Bamberg leží v Německu. Podstata celé aféry je jinde a pokud si to někdo nepamatuje, během pětiminutové rešerše získá desítky stran odkazů.

Proč se vracím k té trapné aféře: před dvěma lety tahle věc mnoho měsíců zaplňovala přední místa novin, první minuty zpravodajtví a hodiny a hodiny televizních debat. O pár měsíců později z toho všeho zbývá jenom povšechný pocit znechucení (z vedení sociální demokracie nebo z autorů pořadu Nadoraz, podle osobní chuti). Fakta, souvislosti, informace jsou zapomenuta a nikoho nezajímají. Kdokoli může tvrdit cokoli, a vydávat to za důkaz čehokoli.

Možná je celá bamberská aféra nezajímavá a nic nového z ní neplyne: lži byly našemu předsedovy vlády soudně prokázány již několikrát a o jeden případ více nebo méně nikoho nerozhází. Otázka je, jak vůbec lze v takové atmosféře, s takovou neschopností analýzy a totální kolektivní amnézií vůbec vést veřejnou debatu? Co až opravdu půjde o něco důležitého?

Jan Konvalinka

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Komu nezbývalo nic jiného než vyjet vstříc vánici, vyzbrojil se trpělivostí a nakonec se prý tři hodiny po půl noci dočkal zprovoznění zmíněné komunikace.

Zážitek z takové cesty musel být nepříjemný, ale existuje i drsnější způsob přepravy.

Může o tom vyprávět štěně německého ovčáka, které v sobotu našli mezi zásilkami pracovníci železniční stanice ve Zlíně.

Pro cestu z Mělnicka na Zlínsko v těsné dřevěné krabici uzavřené pletivem se čtyř až pěti měsíční mládě jistě nerozhodlo dobrovolně. Po osmi hodinách ho v kritickém stavu zaměstnanci železnice vysvobodili, přenesli do tepla a dali mu jíst. Železniční průvodka této "zásilky" obsahuje prý vzkazy: "Ještě je živý! To je týrání, vás tak poslat vlakem."

Týrání zvířete, které po vyproštění z bedny nebylo schopné stát na nohou a za které pachateli hrozí až rok vězení, se ovšem nedopustil pouze odesílatel. Podle předsedkyně zlínské Ligy na ochranu zvířat se na týrání psa podíleli i lidé, kteří si neobvyklé zásilky povšimli, a místo aby zvířeti pomohli, vyjádřili mu účast v podobě zmíněných písemných vzkazů ve kterých filosofovali nad jeho těžkým údělem.

Je to absurdní příběh o odesílateli, který ze psa udělal balík a o zřízencích, kteří v balíku sice rozeznali psa, nicméně je nenapadlo nic inteligentnějšího, než ho doručovat. Zvyk je železná košile.

Pes podle agenturní zprávy přežil a byl zlínskými železničáři předán do psího útulku. K heslu, že "pes je nejlepším přítelem člověka" je třeba dodat, že ne vždy je tomu i naopak.

Vysílá se v pondělí 24. ledna ráno.

Jan Krondl

CS NOVINY

1405 Ave Z, #194

Brooklyn, NY 11235

phone/fax (718) 891-8675

email: johnkr@worldnet.att.net

13. ledna-januára 2000

Vážený kolego-exulante, kolegyně-exulantko,

posílám Vám v příloze dopis, který bude uveřejněný v příštím čísle Československých novin, spolu se seznamem osob, kterým byl zaslaný. Rovněž tak Vám pošleme zvlášť Noviny, pokud nejste našimi odběrateli, abyste si mohli přečíst popis schůzí SVU, Sokola a BBLA, které jsou zmíněné v textu dopisu.

Vaše reakce uveřejníme -- pokud nebudou extrémně dlouhé -- v plném znění a bez komentáře. Vyhrazujeme si jen právo opravit případné věcné nesrovnalosti (data, částky, atd.), pokud by se vyskytly.

S přáním všeho nejlepšího do roku 2000,

Jan Krondl

Dopis je zaslaný následujícím exilovým činitelům:

Petr Bísek, Peter Kusý

Jiří Brotan, Stanislav a Irene Mergl

Růžena Bunžová, Josef Vašata

Zdeněk Frishman,

Milan Fryščák,

Vít Hořejš,

Vojtěch Jasný

Vojtěch Jeřábek,

Vladimír Kabeš,

Miloš Knorr,

Karel Krása,

František Kubernát,

Blanka Kudějová,

Pavel Kutil,

Petr Kutil,

Rudolf Minář,

Milan Ondruš,

Helena Otýpková,

Zlata Pačesová,

Jan Pokorný,

Mojmír Povolný,

Vladislav Slavík,

František Slíva,

Martin Stránský,

Blanka Suchánková,

Jiřina Šilhánová,

Vladimír Šimko,

Pavel Trenský,

Miroslav Turek,

Pavel Vančura,

Jitka Volavková-Illner,

Josef Voves,

Norma Zabka

Výzva konkrétním činitelům naší komunity:

Vzchopme se,

mysleme na to, jaký signál vysíláme občanům doma!

Vážení krajané, kolegové-exulanti,

22. prosince 1999 proběhla schůze České dobročinné a vzdělávací společnosti (BBLA), jejímž výsledkem bylo - již druhé - schválení záměru předat naši Národní Budovu v New Yorku České republice.

Průběh této schůze -- značná hořkost i na straně delegátů schvalujících transakci, zmínky o tlaku, který na sebe cítí vyvíjený, jejich dlouhé vzájemné ujišťování o tom, že musí být ještě další, rozhodující schůze, stejně tak jako průběh dvou předcházejících schůzí hlavních členských organizací -- z nichž na jedné byl v SVU souhlas výboru s prodejem Budovy uveden slovy "Po dlouhém a bolestném rozhodování..." a na druhé, v Sokole, byl prodej schválen ve (zřejmě jediném tajném) hlasování pouze tím nejtěsnějším poměrem (všechno v posledním čísle ČSN) -- to všechno vypovídá o tom, že naše komunita se chystá k předání Budovy ČR jen s tím největším váháním a vůbec ne radostně.

Tou nejčastější reakcí, kterou mezi námi dnes myšlenka převodu Národní Budovy vzbuzuje, není "Sláva! Jaká to skvělá myšlenka! Už aby to bylo!", ale... "je to to jediné možné řešení". Výrok "většina z nás, Čechoameričanů, by byla ráda, kdyby Národní Budova zůstala plně v našich rukou ... uvědomujeme si však, že to v dnešní situaci není možné a že jediný způsob, jak zabránit její ztrátě, je její prodej České republice", je ještě tak tím nejpříznivějším výrokem, který oficiálně na adresu prodeje zazněl. Ani z něj ale nezaznívá obzvláštní nadšení, spíš trpná rezignace a slib věrnosti novým majitelům.

Protože cítím, že se děje něco vysoce nepřirozeného a nezdravého, něco, co je spíš příkladem špatných vztahů domácí vlády a krajanů uvnitř národa, než vzorem toho, jak se podobná situace řeší v normální, zdravé, demokratické společnosti, obracím se na Vás, jakožto na vlivné činitele naší komunity, s tímto osobním dopisem, který je zároveň otištěn v Československých novinách. Dovolte mi, abych -- jakožto člověk, který pevně věří, že si Národní Budovu dokážeme opravit a uvést do provozu sami, a který je zásadně proti tomu, abychom ji někomu předávali -- se pokusil shrnout výhrady, které většina z nás, v té či oné formě, v té či oné kombinaci vůči prodeji ČR má -- a zároveň se pokusil vyvrátit onen pohodlný mýtus o tom, že je to "to jediné možné řešení".

Výhrady, které proti prodeji máme:

1. Pocit, že Česká republika si Národní Budovu nezaslouží

Je smutnou skutečností, že vztah domácí vlády k exulantům není od revoluce zrovna ideální. Možnost dvojího občanství byla vytvořena až po dlouhém a urputném, doslova mezinárodním boji řady exulantů, a až poté, co - na nátlak mezinárodní komunity - domácí vláda musela řešit také problém občanství Romů a Čechů a Slováků, kteří po rozdělení Československa zůstali ve druhé polovině státu.

Restituce majetku zabaveného komunisty se zdají být v nedohlednu.

Mnohokrát jsme slyšeli, že náš vliv doma není vítaný.

To všechno, plus celkově špatné morální klima doma, podvody, tunelování bank, hrubost politiků, jejich lpění na moci, podivné dohody svazující aktivní politický život, způsobuje, že image České republiky není dnes u nás zrovna dobrá, že máme pocit, že onen stát -- ve stavu, v jakém je -- by neměl dostávat už nic zadarmo.

2. Vědomí, že vláda nemůže přejímat funkci občanské organizace

Rada z nás podepsala prohlášení IMPULS 99, někteří se v něm dokonce dále značně angažují. Připomeňme si, o co v onom prohlášení jde. Říká se v něm například: "...rozvíjet a kultivovat občanskou společnost... podporovat občanskou odpovědnost... posilovat decentralizaci...".

Je jasné, že myšlenka na předání Národní Budovy české vládě jde přesně opačným směrem, protože posiluje vládní moc a snižuje význam občanské organizace.

V době, kdy doma ještě zápolí s přesným uchopením významu slova demokracie a kdy ještě -- politikům ani občanům -- leckdy není úplně jasný vztah vlády a občana ve svobodné společnosti, jim nedáváme dobrý příklad tím, že -- na půdě Spojených států ! -- odpovědnost vlády a občanů sami zamlžujeme.

3. Vědomí, že Češi z domova nemohou plně nahradit roli zahraničních Čechů

"Pracuj každý s chutí usilovnou

na národa roli dědičné

Cesty mohou býti rozličné --

jen vůli mějme všichni rovnou..."

ríká známá vlastenecká báseň. Není u ní žádná poznámka pod čarou, že "uvedené se nevztahuje na Čechoameričany". Platí to pro nás pro všechny. Z první ruky jsme svědky toho, jak jsou v Americe viditelné a jak samostatně fungují komunity jiných národů. Svým způsobem svoje přání vidět v zahraničí aktivní komunitu svých krajanů vyjádřili i oba čeští ministři zahraničí -- jak Jan Kavan, tak Josef Zieleniec před ním -- když nám řekli, prakticky stejnými slovy: "Vy byste měli být našimi neformálními velvyslanci". K tomu se sluší dodat snad pouze tolik, že přesnější by bylo říci, že máme být "aktivními zástupci svého národa", to jest lidmi, kteří jeho kulturu a obecné zájmy propagují v zahraničí za každé doby, ne "velvyslanci", tj. zmocněnci pouze určité momentální vlády a politických stran. Prostě -- správný, skutečně světový národ funguje tak, že všechny jeho části plní svoji roli na svém místě.

Poukazování na to, že "i jiné komunity [údajně] předávají svoje tradiční budovy domácím vládám," které nedávno zaznělo, je pouhou výmluvou pro uklidnění vlastního svědomí. Náš problém -- oproti jiným národům -- je v tom, že naše komunita skomírá, prakticky neexistuje, a tudíž si nemůžeme dovolit v tomto úpadku dále pokračovat -- i kdyby výhodu z něj měla domácí vláda.

Je to tak, jak řekl před schůzí 9. srpna 1999 jeden z Vás: "Nemyslím, že je zdravé, aby existovalo pouze jedno - vládní - středisko české aktivity na Manhattanu."

4. Špatné svědomí z toho, že jsme pro záchranu Budovy zdaleka neudělali všechno, co jsme mohli

Z úpadku Národní Budovy je tradičně obviňováno vedení BBLA pro svůj nedostatek leadership. Nicméně, BBLA je zároveň onou "střešní organizací spolků", které mají svoje delegáty a důvěrníky ve výboru, a nikdo předsedům těchto spolků přece nezakazoval, aby se sami hlásili o vedení, když viděli, že je předsednictvo BBLA nedokáže poskytnout. Jestliže je království slabé a rozdrobené, kdo za to může? -- Slabý král, který se je ani nepokouší sjednotit -- anebo krátkozrací velmožové, kteří se starají jenom o to, co se děje na jejich panství?

Pravda je, že Jan Pokorný, je - s výjimkou jednoho roku, kdy nekandidoval - předsedou už asi 12 let. Jestliže byli předsedové organizací s jeho vedením tak nespokojení, proč se o ně nepřihlásili za celou tu dobu sami??

Bohužel, nabízí se neodvratné podezření, že dlouholetá situace, při které výbor BBLA toho od spolků moc nechtěl, jenom jim 1-2x ročně předložil řadu návrhů, co s Budovou, nechal je se trochu pohádat, poté (většinou jednohlasně) schválit hlavní návrh jim předložený -- a pak se zase na 1/2 roku či na rok stáhnul do své slonové věže, vedoucím spolků vyhovovala. Na vlastních schůzích spolků byly otázky spojené s Národní Budovou typicky zařazované až na konci programu, když už bylo po volbách, lidé už se pomalu zvedali, aby šli domů, a bylo třeba je volat zpátky: "Jo... ještě tu máme jednu věc: Národní Budova" -- prostě, když už přišly na řadu "lehčí věci".

Dodnes zřejmě nikdo nemá valnou chuť přejmout "žezlo" po panu Pokorném, a tak je v zájmu spolků strčit hlavu do písku a tvrdit, že "nic jiného [než předat Budovu ČR] se nedá dělat".

Nicméně... pocit špatného svědomí tady, zaplať Pán Bůh, zůstává a tíží nás všechny. Je to přesně tak, jak napsal Vojtěch Jeřábek: "pro tento stav věcí není přijatelná omluva". Není. Máslo na hlavě za stav Národní Budovy máme všichni -- už proto, že jsme, jak uznal prezident Havel, "integrální součástí českého národa". Jestliže jí jsme a nejsme schopni plnit svoji roli, domácí vláda to za nás nevytrhne.

5. Obavy z toho, že česká vláda nebude mít na opravu Národní Budovy peníze a že to s ní špatně dopadne

Jak víme, finanční bilance české vlády je stále napjatá, rozpočet je deficitní, politická scéna je nejistá a oprava Národní Budovy v New Yorku není -- pro celou vládu, jako takovou -- horkou prioritou. V minulosti existují minimálně 2 příklady, kdy se vláda už už rozhodla do opravy jít -- aby její záměr byl na poslední chvíli zvrácen nečekaným vývojem událostí:

První se stal v létě 1997, kdy už se dohoda mezi vládou a BBLA zdála prakticky jistá a pouze "zásah shůry" jí mohl zabránit. To se doslova a do písmene stalo -- počátkem července přišly velké povodně, díky jimž se vládní priority zcela obrátily a na Národní Budovu se samozřejmě okamžitě zapomnělo.

Podruhé, Jan Kavan slíbil v New Yorku 13. března loňského roku, že 31. března "bude schůze vlády speciálně o Národní Budově" -- do toho ale vypukla 23. března válka v Kosovu, díky níž měla vláda náhle zamotanou hlavu úplně jinými věcmi - svým zbrusu novým členstvím v NATO, ne nějakou vzdálenou Budovou. Pokud je známo, k oné vládní schůzi - v onom formátu, jak byla naznačená - nedošlo ani později. Místo toho "krajané sami nabídli Budovu vládě" na schůzi BBLA 9. srpna... Že by do třetice?

Je třeba si suše a realisticky uvědomit, že získání Národní Budovy v New Yorku může být velká věc pro newyorský Konzulát a - částečně - pro ministerstvo zahraničí, ale pro ostatní složky české vlády je to věc nedůležitá, až zbytečná. Jestliže dojde doma k jakékoliv krizi, k jakémukoliv zmatku v prioritách, první věc, která bude hozená přes palubu, bude zase -- Národní Budova.

Můžeme si navymýšlet "sebeželeznější" podmínky, za kterých předáme Národní Budovu vládě -- pravda ale je, že pro domácí vládu nebude budova v New Yorku, uprostřed všech jiných věcí, které má na starosti, nikdy tak důležitá, jako je -- či by měla být -- pro nás.

6. Obavy z nástupu komunistů

Všichni s velkými obavami sledujeme vzrůst preferencí komunistické strany doma. Chlácholení, že "návrat k předlistopadovému režimu je nemožný", vyznívá hluše, vzhledem k tomu, že demokracie nemá doma ještě příliš silně zapuštěné kořeny. Uvědomme si jenom prostý fakt, že doma ještě ani jednou od revoluce nedošlo k normálnímu, klidnému vystřídání opozičních stran ve vládě v průběhu řádných voleb. Vždycky muselo dojít nejdřív k nějaké krizi, či výjimce, aby se strany vystřídaly -- poprvé to byla revoluce samotná, podruhé zánik Občanského fóra (a volby následovalo rozdělení Československa), potřetí demise Václava Klause a mimořádné volby před dvěma lety. Onen normální 4-letý "dýchací rytmus" ustálené demokracie doma ještě ani jednou od revoluce neproběhl. Tím pádem, případné vítězství komunistů ve volbách by nebylo pro občany doma jenom pouhou kuriozitou, jako by tomu bylo třeba v Itálii, ale zásadní změnou směru. Není pochyby o tom, že řada občanů by rychle oprášila staré zvyky z totalitní doby, které má ještě v živé paměti -- a onen režim by se mohl v jisté obměně vrátit.

Pokud by k tomu došlo, exulanti z roku '48, kteří jsou právem hrdí na svoji politickou nekompromisnost, by si svým poskytnutím Národní Budovy takové vládě uřízli nesmrtelnou ostudu.

7. Pocit, že celá věc je nám vnucována

Ať si generální konzul Gandalovič říká co chce o nevyvíjení nátlaku, záznam ze schůze BBLA 22. 12. 1999 vypovídá o něčem jiném: už i příznivci myšlenky předání Budovy české vládě si trpce stěžují na tlak, kterému se cítí být vystaveni, na uspěchanost celé věci, na to, že byli o průběhu jednání buďto málo informováni, či naopak -- pokud byli jeho účastníky -- že neměli možnost se poradit s krajany, které zastupují!

Současnou situaci lze ztěží nazvat "svobodným rozhodnutím po zralé úvaze", jakým toto řešení - podle pana konzula - musí být. Na poslední chvíli jsou horkou jehlou přidělávány podmínky do dohody; různé námitky a železné podmínky sine qua non, bez jejichž začlenění se někteří exulanti dušovali, že dohodu nikdy neschválí, klidně padají pod stůl, či je žadatelům slibováno, že "budou přidány později". Všechen zdravý rozum a důstojnost exilové komunity jsou prostě obětovány tomu, aby česká vláda dostala dohodu -- a to co nejrychleji.

Po pravdě řečeno, situace, do které jsme postaveni, je silně ponižující a - na americké půdě - pro nás až nezvyklá. Pocit nezdravého nátlaku v krajanské komunitě zkrátka je a už to samo o sobě znamená, že se děje něco, co není správné. Vládní řešení, které prakticky nutí komunitu k tomu, aby si -- a to urychleně! -- sama odhlasovala, že je neschopná se o svoje vlastní věci starat sama, že je úplně nemožná, že je k ničemu, je zásadně nesprávné a špatné.

Jaký je skutečně problém Národní Budovy?

Vývoj koncepce -- od místní, sousedské, spolkové budovy, ke stylovému projektu "Český národní dům v New Yorku"

Václav Havel je dramatik, popišme si tedy vývoj situace kolem Národní Budovy stylem "divadelní hry":

V 1. dějství, které se odehrává v 50.-60. letech, je Budova obklopená kvetoucí českou čtvrtí, o víkendech a o svátcích kypí rušným životem, který obstarávají v okolí žijící Češi a jejich spolky. Koncem 60. let se čtvrť ale pomalu vyprazdňuje, činnost spolků polevuje, nad Budovou zapadá slunce, opona padá.

Na začátku 2. jednání se opona zvedá nad prázdným jevištěm, kterému vévodí opuštěná a vylidněná Národní Budova. Přeskočili jsme 10 let, jsme na počátku 80. let. Na scéně se objevují noví herci, mladí exulanti z Československa, kteří už onu slávu české čtvrti nezažili a kteří nejsou velcí spolkaři. Nicméně, nejsou o nic méně Čechy než ti staří, jsou mezi nimi umělci a řemeslníci. Vidí prázdnou českou historickou budovu a napadají je moderní způsoby jejího využití. Podívejme se na jeden takový návrh, co by mohlo v Budově být:

Tyto plány nevymyslel žádný český vládní úředník po revoluci, ale přišel s nimi newyorský fotograf Bohumil "Bob" Krčil v roce 1981..! Nezáleží na tom, zda souhlasíme se všemi jeho myšlenkami, důležité je, že se v nich objevuje již zcela nová koncepce využití Národní Budovy. Pryč je místní, sousedská, spolková Budova a na jejím místě se vynořuje ucelený stylový projekt, který by se dal nazvat "Český dům v New Yorku". Je to koncepce, která je nadspolková, vpravdě národní -- tak, jako se jmenuje Budova!

Mladí lidé se svými nadšenými návrhy ale narážejí u starých exulantů na neproniknutelnou "zeď vzpomínek". Hledí na sebe skutečně jako bytosti ze dvou různých světů: ti staří nechápou, jak by Národní Budova ještě kdy mohla fungovat, když přece ona slavná čtvrť, kterou tak dobře pamatují, už tu dávno není... ti mladí zase nechápou, co mají česká čtvrť a její spolky, jejichž slávu nikdy ani sami nezažili, vůbec společného s jejich představou stylového projektu "Českého domu"!

Dá se to shrnout takto: ti staří se zajímají na prvním místě o svoje spolky, ti mladí se zajímají na prvním místě o Budovu. Obojí se dívají sice na tutéž budovu, ale každý ji vidí jaksi zrcadlově obráceně. Ti staří ji vnímají jako majetek spolků, bez jejichž činnosti a podpůrné čtvrti okolo nemá Budova šanci, ti mladí ji vnímají jako prvotřídní prostor pro různé s Československem spojené projekty a podniky; a spolky vnímají jenom jako její vzdálené majitele, kteří Budovu sami nevyužívají.

Zkusme to říci ještě jinak: představme si Národní Budovu jako podnik a BBLA jako správní radu akcionářů. Za doby slávy české čtvrti byly spolky nejen akcionáři, ale také manažery, provozovateli Budovy. Teď, když je česká čtvrť pryč, zůstala spolkům logicky už jenom role majitelů -- a musí proto pro Budovu hledat obecné, nadspolkové využití, a k němu profesionální management.

Vize Národní Budovy v podání mladých je v podstatě dost podobná dnešnímu pojetí české vlády -- pouze s tím rozdílem, že je mnohem starší a že ponechává Budovu v rukou česko-americké komunity.

Děkujeme, odejděte!

Pokud souhlasíte s logikou předchozích řádků, pak doufám, že naleznu Vaši podporu i pro následující návrh, jak vzniklou situaci řešit:

1. Odmítněme návrh na prodej Národní Budovy České republice na příští schůzi BBLA z principiálních důvodů, které jsou jednoduché:

a) BBLA dosud nevyužilo všechny možnosti, aby si Budovu opravilo samo, jak se k tomu zavázalo v roce 1994. Už před schůzí 9. srpna loňského roku dostal Jan Pokorný formální návrh na pomoc s profesionální sbírkou, který ale odsunul stranou ve prospěch jím osobně preferovaného řešení -- prodeje Budovy České republice. Tím porušil ono usnesení z roku 1994. Kromě toho, nikdy nebyla například plně prozkoumána možnost půjčky $1 milionu od Amerického fondu, s níž kdysi přišlo samo vedení BBLA.

b) Česká republika, jakožto stát, který se chce přiblížit západním demokratickým normám, má být jistě schopná pomoci krajanům s opravou Budovy i jiným způsobem než jen jejím převzetím. K tomu, aby jej ale vážně hledala, je třeba, aby bylo jasné, že o Budovu stojíme, že se jí nevzdáváme a že máme upřímnou snahu ji opravit a důstojným způsobem využít.

2. Proveďme v BBLA volby, které už měly být na podzim minulého roku. Rázně odmítněme volit lidi, kteří aktivně podporovali prodej Národní Budovy České republice. Schválíme-li bod 1, budou snad i mít tolik cti vtěle, aby už ani sami nekandidovali.

Zvolme nový výbor, v jehož čele může stát někdo z lidí, kteří jasně projevili svůj nesouhlas s prodejem Budovy -- Vojtěch Jeřábek, Vladislav Slavík, prof. Miroslav Turek. Vytvořme nový sbor důvěrníků, který bude chápaný už spíše jako pracovní skupina lidí ochotných pro opravu Budovy aktivně pracovat. (Pisatel o žádnou volenou funkci nestojí, postačí mu, když mu bude konečně umožněno využít v nějaké pomocné roli jeho energii ve prospěch opravy Budovy pro naši komunitu.)

3. Najměme profesionálního fund-raisera.

4. Obnovme možnost půjčky $1 milionu od AFCR, zjistěme, za jakých podmínek by ji AFCR bylo ochotno poskytnout.

5. Obnovme jednání s českou vládou, s tím, že tentokrát budou stoly obrácené: zeptáme se vlády, jakým způsobem je nám schopná a ochotná pomoci při respektování faktu, že Národní Budova je majetkem krajanské komunity. Možnosti, které se vládě nabízejí, jsou jak finanční (půjčka, dar, záloha na nájem, "matching fund"), tak nefinanční -- aktivní podpora a účast ve sbírce na nejvyšší úrovni. Žádná není vyloučená.

6. Vytvořme s účastí všech zainteresovaných stran -- BBLA, vlády, AFCR a sponzorů -- konkrétní plán na rekonstrukci a využití Budovy, který bude přijatelný všem.

7. Zapojme do opravy Budovy v maximální možné míře komunitu. Zatímco v zákulisí bude probíhat velká profesionální sbírka, můžeme zapojit řadu dobrovolníků/podnikatelů do věcí jako jsou: kosmetické úpravy vnitřku Budovy (kvůli sponzorům) a otevření alespoň části přízemí pro veřejnost! Sbírka samotná bude také naléhavě potřebovat administrativní pomocníky.

8. Zajistěme fondy a opravme Budovu.

9. Najměme profesionální management na její provoz.

Česká republika by neměla znárodňovat majetek ve Spojených státech

Vážení kolegové-exulanti, krajané, Čechoameričané,

většina z nás má obavy z nástupu komunistické strany doma. Uvědomme si ale, že nebezpečí, kterému je česká společnost vystavená, je mnohem subtilnější a že prostupuje celou společnost. Je jím celkový nedostatek demokratických návyků, ještě ne zcela vyjasněná role vlády a občanů v jejich vzájemném vztahu. Pakliže v Americe je již prakticky od začátku Spojených států v obecném povědomí silná nedůvěra k ústřední vládě, která je nejlépe charakterizovaná slovy: "nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně", doma ještě lidé mají sklon obviňovat prakticky ze všech problémů vládu a požadovat politická řešení. V prohlášení IMPULS 99 i v pozdějším prohlášení studentů jsou spojeny dva hlavní prvky: a) kritika vlády, b) požadavek vytvoření občanské -- tj. na vládě značně nezávislé -- společnosti. Asi proto, že studenti se více a ostřeji věnovali útoku na vládu, bylo jejich prohlášení ve své době úspěšnější... Lidem doma není prostě dnes ještě zcela jasné, zda se mají zlobit za všechno na vládu -- anebo se od ní naopak maximálně distancovat a řešit si svoje věci co možná sami.

Česká společnost je dnes na rozcestí a není jisté, kterým směrem se vydá -- zda zpátky k Velké Vládě s prvky socialismu -- z čehož mohou samozřejmě těžit komunisté -- anebo směrem ke skutečné občanské společnosti, ve které občané vytlačí vládu maximálně ven ze svých životů, vykáží ji do jejích patřičných mezí.

My můžeme v tomto bodě sehrát roli důležitého jazýčku na vahách. Uvědomme si, že to není často, aby se český exil dostal na stránky domácích novin v jiné souvislosti než jen se svými stálými požadavky a stížnostmi. Řešení otázky Národní Budovy tenhle potenciál ale má.

Když trpně přijmeme ono vládou navrhované řešení, valnou pozornost to doma nevzbudí. Zůstaneme pro lidi doma stále jenom oněmi vzdálenými a mlhavými "krajany", kteří si stále jenom na něco stěžují a přitom -- jak je vidno -- si doslova ani nedokáží opravit vlastní budovu v New Yorku..! To, že je to vláda, která za nás díky naší neschopnosti přejímá odpovědnost, jim ještě dnes nepřipadne zvlášť divné. Prostě jim to jenom potvrdí to, co jim ještě připadá normální -- totiž, že vláda hraje zásadní roli v životě občanů a že se má o ně starat.

Na druhou stranu ale, když tuhle vládní "laskavost" odmítneme, to bude něco, co vzbudí doma pozornost! Lidé se budou ptát proč -- a když uslyší odpověď, začne jim svítat, že jsou věci, do kterých se nemá vláda plést, zejména ne tak "razantně", jako to dělá současná česká vláda. Pochopí, že vláda i občané mají mít každý svůj vlastní "trávník", na kterém se vzájemně respektují, a že se mají lidé o sebe maximálně starat sami. Vláda jim má pomáhat, ne řešit všechny jejich problémy za ně, přejímat nad nimi jakýsi "patronát". Pochopí prostě, co je to občanská společnost.

Uvědomme si dobře, jaký signál občanům domů vysíláme -- podporujeme Velkou Vládu směřující zpátky k socialismu? -- Anebo podporujeme svobodnou, na vládě maximálně nezávislou občanskou společnost?

Český exil má velkou odpovědnost a nyní má konečně také příležitost dovézt domů ideály západní demokracie předvedené na konkrétním příkladu v praxi. Nepromarněme ji.

Národní Budova je na americké půdě, patří občanské organizaci, postavili si ji američtí Češi. Ani ty sebelépe sestavené podmínky snažící se zajistit, že Budova nám bude vrácena v případě, že ji Česká republika neopraví, nás nezbaví naší historické odpovědnosti. Národní Budova není hračka, aby byla půjčována -- s tím, že když nového majitele omrzí, že nám ji zase vrátí. Chovejme se důstojně, nedělejme ostudu svým předkům. Národní Budova je majetkem české Ameriky -- a tak to má také zůstat.

Jan Krondl,

Čs. noviny, New York