Zabudnutá Linka č. 2

26. 5. 2014 / Igor Daniš

Bez toho, aby som spätne do nich nahliadol (niektoré tituly som vlastnil, ale zistil som, že ich nemám). Tak či tak jeho romány, eseje, témy, obrazy mi avšak zostali v hlave. Vyše desať rokov som od neho nič nečítal. Viem, že vychádzali jeho knihy, že za súbor poviedok Olej do ohně dostal cenu Magnesia Litera za prózu v roku 2008, že píše do novín, videl som s ním rozhovor v relácii Krásný ztráty, čítal jeho článok o obľúbenom  rumunsko-francúzskom filozofovi E. Cioranovi (ktorému boli do češtiny preložené iba dve diela, a do slovenčiny samozrejme ani jedno), ale ak sa dobre pamätám, keď som začítal v kníhkupectve do niektorých -- nie všetkých -, diel za posledných vyše desiatich rokov, zdalo sa mi, že jeho myšlienky poznám, že témy sú stále rovnaké nemeniace sa -- ale to stáva asi každému pri čítaní ktoréhokoľvek autora. Nedávno som bol v knižnici a bez plánu, náhodou, som zablúdil k jeho knihám. Siahol som po novele Linka č.2, pretože nové tituly nemali. Zistil som, že je to jeho prvotina, ktorá bola napísaná v rokoch 1985-1986 a vydaná v ČSFR v roku 1992 už tiež dávno zabudnutom v Československom spisovateľovi (prvýkrát vyšla v Edici K Jiřího Koláře v roku 1986). Teda v čase, kedy všetci žili opantaní politikou .- podobne ako teraz v posledných mesiacoch a týždňoch -, a o literatúru zavadili iba omylom.

Román ma naprosto uchvátil. Novela Linka č. 2 nazvaná podľa linky metra v Paríži a vystavaná kapitolami podľa jednotlivých zástavkách, nie je vôbec iba topografiou Paríža a nižších sociálnych skupín ako niektorí interpretovali jeho dej a témy. Je to román o súčasnej modernej spoločnosti, stále živý i po takmer 30 rokov od svojho vzniku. Hlavná postava Jonáš -- výstižne to pomenovaná -, síce cestuje stanicami metra linky č. 2, ale  rozprávač prelína svoj hlas popisom života Jonáša s  komentovaním a glosovaním spoločnosti, množstva postáv a života vo veľkomeste. Nejde len o strhnutie masky Paríža, obnaženie gýču o idylickom Paríži, umeleckom a bohémskom Paríži, ktorý sa vytvoril a šíri hlasito, nabubralo, pompézne a hlavne lživo po celom svete (podobne ako gýč o New Yorku). Nejde len o gýč turistickej lahôdky korunovaného "polárkovým dortem Sacré Coeur", ale hlavne o gýč, ktorý sa vytvoril v minulosti o tom, že Paríž rodí geniálnych umelcov a spisovateľov, stačí len prísť, pretrpieť krátku dobu biedy, pohŕdania, anonymity a beznádeje, a potom čaká na neznámeho autora sláva, úspech, uznanie a peniaze. Martínek ako rodený nomád, človek nestálej profesie -- okrem tej spisovateľskej -, ako aj v ostatných jeho prózach dominuje téma identity, anonymity, ľahostajnosti a nestálosti (zmeny). Rozprávač a Jonáš nás vodia po uliciach, staniciach, kaviarňach, lacných kinách, parkoch, tržniciach, zastavia sa na klasickej snobskej vernisáži alebo na "zraze" emigrantov, stretneme sa s množstvom smiešnych a smutných postáv. Martínek určite nevyniká analýzou ľudskej duše (čo sa dnes od spisovateľa mylne vyžaduje), analytikom odkrývajúcim jej jemné poryvy. Tiež nie je objavným alebo zdatným fabulátorom (čo sa dnes tiež od spisovateľa za každú cenu vyžaduje), skôr naopak. Jonášov osud sa nevyznačuje ničím zvláštnym -- iba je, plynie. Martínek hlavne je -- a robí to výborne -, pozorovateľom života okolo a svojským glosátorom javov v spoločnosti. Dej -- ak odvíjanie románu tak môžeme nazvať -, a jemné ironické glosovanie sveta je popretkávané treťou dimenziou (život Jonáša, spoločnosť glosujúci rozprávač) -- heslami, sloganmi, výňatkami z novín, nápisov zo stien, reklamy a politiky - jedným slovom propagandy (vždy a trvale účinnej), ako aj výňatkami zo Súostrovia Gulag od Solženicyna, ktoré vrhajú nové (ironické) svetlo na spoločnosť, kde sa pachtia odnikiaľ nikam zbytočné "živé figúry". (Poznámka na okraj: Dnes sa akosi zabúda, že nielen v Rusku väzenské pracovné tábory napomohli jeho modernizácii a industrializácii za komunizmu, ale že industrializácii a modernizácii  v západnej Európe a v USA napomohli v 19. storočí kolónie jednotlivých štátov, tamojšie pracovné tábory alebo otroctvo v USA, práca nádenníkov z ulice pracujúcich šesť dní v týždni ,16 hodín denne. V súčasnosti podobne prebieha modernizácia industrializácia v Číne a v JV Ázii a nikomu to príliš nevadí.)

Viac než oslavné slová môžu napovedať ukážky:

str. 73-74

-Manželé musí být spolu, řekla arabská holčička a přendala štěně z ložnice do obýváku.

Štěňata společnými silami převrátila krabici a rozeběhla se směrem k vozovce.

-To nesmíš, křičela černá holčička a tloukla štěňata pastičkou do hlavy. - Tam by se ti něco mohlo stát. Tady máš svůj krásný domeček a v něm je ti dobře.

... -To je váš domov, tady je vám dobře, jste manželé.

Ostatní děti mu přizvukovaly.

str.75

...Věděl, že se bude muset smířit s tím, že se nikdy nedozví, co ho proti sobě poštvalo. Měl vztek. Bezmocný, slepý, zbytečný vztek. Odmítal se podřídit. Smířit se s vlastní mizernou pamětí. Zároveň věděl, že je proti ní bezbranný.

str. 28-29

Couronnes..... Objímali se. Seděla mu na klíné a zadkem se probojovávala do jeho rozkroku. Aniž se přestala přisávat.... Když dojel k vlasům a pokusil se je prohrábnout prsty, odtrhla se. Pustila ho a zaječela pisklavým hlasem.

-To ne. Na vlasy mi nešahej. To nesnáším.

...

Ménilmontant. Řvoucí kov byl kupodivu nevylepšený.... Po schodech sestupoval slepec. Vypadal, jako by byl opravdu nevidomý... Nevzhledná, opotřebovaná žena se ztrácela v příběhu, který jí nabízel tlustý román. Hltala stránky a zároveň se obávala okamžiku, kdy bude muset knihu zavřít. Milovala příběhy... Příběhy v dlouhých, souvislých větách. Větách, jež na sebe navazovaly, které se prolínaly....Rozuměla jim. Porozumění ji uvádělo do tranzu.... Přesvědčoval ji, usvědčoval ji v tom, že se nic nezměnilo. Že se nikdy nic nezmění. Že její vzpomínky nejsou omyl.

str.35

-To je nesmysl... vy vůbec neberete v úvahu... už je nejvyšší čas, aby sis uvědomil... co to kecáš?... vždyť vo tom vůbec nic nevíš...zkusil jsi někdy...

....

-Jedině ovšem, že to bereš takhle... v tom případě ale musí nutně připustit, že... to přece není žádnej argument... to je tvůj subjektivní názor....

str. 123

-Víš, co se mi tady líbí nejvíc? To je ten bordel. Ty neuvěřitelný míchanice všech ras. Špína, smrad a bordel. To je senzační.

-Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi mi psal, že tě Vietnamci v Praze hrozně serou, odsekl Jonáš.

-To je něco úplně jinýho. To ty už si nedovedeš vůbec představit. To sou hrozný hajzlové....

str. 130 - reklamní slogany

Život je příliš krátký, než abychom se oblékali smutně.

Sýr se dá jíst kdykoliv!

Jsem holka k nakousnutí...

str. 138-139

-Já samozřejmě nepopírám, že v tom není živelnost a možná i trochu naivity. Ale sama musíte uznat, že slovo, které nejlépe vystihuje Markovu pracovní metodu, je vrstvení. Vrstvení a prolínání. Čistota, o které jsem mluvila, není nic jiného než jedna z vrstev.... Vezměte si jenom volbu barev a jejich uspořádání...

Do druhého Jonášova ucha se vnucoval jiný rozhovor:

-...simtě, nech toho. Vždyť je to uslintaný a ubrečený. Chlapec by se měl nejdřív naučit kreslit, než se pustí do malování.

...

-Na ty bláboly je to stejně moc přepychový. Bacha, de sem. Tak co, Marku? Spokojenej?

str.153

Město bylo paralyzováno. Houfy lidí se vrhaly na přeplněná taxi. Nesmyslně a zbytečně, protože každé taxi nevyhnutelně končilo jízdu na první křižovatce... Pěšáci mlčky kráčeli s hlavami skloněnými. Osaměle, v davu. Smířeně polykajíce výfukové plyny. Řidiči vystupovali z aut, usedali na kapotách, diskutovali. Nadávali, pohoršovali se. Rozebírali situaci, smáli se nebo proklínali. Každý prostředek k ubití času byl dobrý. Neomezené lhůty. Nikdo nevěděl, kdy a jak se velkoměsto vrátí do normálního, šíleného rytmu.

Snažil som sa dopátrať, či je Lubomír Martínek prekladaný do cudzích jazykov. Nenašiel som preklady jeho kníh, ani do angličtiny, ani do nemčiny, ani do španielčiny, dokonca ani nie do francúzštiny. Zostal som šokovaný. Nepochopiteľné. Prekladajú sa priemerní spisovatelia z češtiny, hovorí sa o kríze literatúry, neustále sa usilovne hľadajú spisovatelia, ktorí aspoň trochu vynikajú, a na tohto autentického, svojského autora, možno niekedy trochu otravného, ktorý má ale čo povedať, na rozdiel od mnohých iných spisovateľov, sa trvale zabúda. Prečo sa neprekladá? Pretože nežije poriadne ani v Čechách, ani vo Francúzsku, ani v žiadnej inej krajine -- teda nepíše o témach a problémoch "domácej" spoločnosti, živote "domorodcov"? (Opakujem, že posledné jeho diela som zatiaľ nečítal.) Neexistuje žiadny agent, ktorý by ho odporúčal? Román Linka č.2 má čo povedať aj 30 rokov po svojom vzniku a určite by si získal čitateľov v mnohých krajinách, v rôznych kultúrach. S Parížom má skúsenosti nielen Martínek, ale mnohí iní z rôznych kútov sveta. Mnohí prežili v tom preceňovanom, žiarivo nafarbenom, hlasito a úspešne predávanom veľkomeste podobné životné kaskády, nosia v sebe podobné zážitky a zostali im podobné pocity. Novela Linka č.2 by sa mala k téme Paríža priraďovať vo svetovej literatúre podobne ako novela Fiesta od Hemingwaya, Orwelove memoáre Na dne v Paríži a Londýne alebo romány Henryho Millera.

Vytisknout