Našel Island nové řešení hospodářských problémů?

14. 2. 2012 / Miloš Kaláb

Islandská změna k lepšímu zaujala národohospodáře natolik, že nyní studují, k čemu vlastně došlo, když země odmítnula zachránit banky ve finanční krizi roku 2008. Nejenže Island pečlivě střežil svoje sociální programy, ale navíc je ještě rozšiřoval! Našel tedy model, který by mohly použít i jiné země v podobné situaci? Tuto otázku položil reportér Chris Sorensen v kanadském týdeníku Maclean's 20. února 2012.

Mezinárodní měnový fond půjčil Islandu 2,1 miliardy amerických dolarů a spolu s islandskou vládou uspořádal loni na podzim v Reykjaviku konferenci. Pozvaný nositel Nobelovy ceny Paul Krugman tam pronesl větu: "Utrpení, jímž prochází mnoho našich spoluobčanů, není nutné".

Není pochyb o tom, že se Island začal hospodářsky zotavovat velice brzy. Po poklesu národního hospodářství v minulých letech vzrostl už loni hrubý domácí produkt o 3%. Nezaměstnanost je pod 7% (což je dosud vysoko na islandské poměry) a ještě loni se vrátila vláda na mezinárodní finanční trhy vydáním dlužních úpisů v hodnotě jedné miliardy amerických dolarů. Jaký to je rozdíl proti době před 3 roky, kdy normálně mírumilovní Islanďani demonstrovali v ulicích s použitím násilí! Zotavování je výsledkem vládní snahy předělat islandské hospodářství z rybolovu na finanční operace.

Islandské banky byly privatizovány v r. 2000 a potom závisely na prodeji poněkud neznámých i když nikoliv nezbytně špatných cizích dlužních úpisů. Ctižádostiví podnikatelé potom nakoupili velké podíly v zahraničních podnicích. Občané nacházeli práci v přerostlém finančním průmyslu a Land Rovery se začaly běžně objevovat v ulicích islandských měst. Několik bank začalo nabízet vkladní účty cizím zájemcům. Byla to činnost, která později malou zemi značně poškodila. V době, kdy krize postihla zemi, byly dluhy tří největších islandských bank desetinásobkem hrubého domácího produktu. Pád to byl ošklivý.

Zatímco USA a Evropa se daly na nepopulární snahu postavit svoje banky na nohy masívními finančními injekcemi z peněz daňových poplatníků, Island se obrátil opačným směrem. Zaručil sice vklady svých vlastních občanů ale odmítnul zaplatit zahraničním investorům. Ačkoliv se vláda snažila prosadit zákon, podle něhož by se vyplatilo kolem 8 miliard amerických dolarů vládám Británie a Holandska, které ty peníze požadovaly pro své občany, zasáhnul prezident Grímson a to dokonce dvakrát tak, aby se zákon předložil občanům k vyjádření ve formě referenda. Později prohlásil, že svou snahou usiloval o posílení demokracie a občanské společnosti na Islandu. "Mnoho lidí prohlašovalo, že to bude znamenat konec Islandu, že budeme ve světě izolováni, že se staneme Kubou Severu", prohlásil kanadské rozhlasové stanici CBC Radio. "Ve skutečnosti měli naši občané dvakrát možnost použít svého demokratického práva - a Island vychází z krize dříve a lépe než jiné evropské země".

Jiní národohospodáři ale kladou otázku, zdali by reakce na hrozící pád islandského hospodářství měla podobný účinek jinde nebo zdali by tento způsob vůbec někdo zvolil. Co se týká odmítnutí pomoci bankám, většina kritiků souhlasí, že vlastně neměl Island jinou možnost. Dluhy v tom sektoru - většinou v cizích měnách - byly tak vysoké v porovnání s malými rozměry země, že by snaha zaručit je vedla k ještě horší situaci. Navíc měl Island výhodu v tom, že není členem Evropské unie (ale nyní se hodlá připojit). Místní krona prudce padla a tedy značně pomohla vývozu a turistickému ruchu, čímž kompenzovala pád finančního sektoru. To bylo ovšem slabou náplastí na bolest místních občanů, kteří s hrůzou hleděli na to, jak se ceny všeho zboží prudce zvyšovaly. Island totiž dováží většinu průmyslového zboží. Dnešní zlepšení nastalo jen díky tomu, že vzrostly ceny ryb, na jejichž vývozu Island závisí. Profesor národního hospodářství Ragnar Arnason je přesvědčen, že je v zájmu islandské vlády, aby si pochvalovala, jak rychle se země vrací k normálu, aby tím uklidnila a uspokojila zahraniční investory.

Ačkoliv profesor Arnason souhlasí s vládou, že v podstatě reagovala na krizi správně, argumentuje, že mnoho zahraničních pozorovatelů zapomíná na některé důležité podrobnosti. Například, rozhodnutí vlády prodloužit přísnou kontrolu kapitálu, aby se stabilizovala místní měna, nyní ohrožuje klíčový průmysl, tedy tentýž průmysl, který by měl vyvést zemi z problémů. Stabilizace spočívá mimo jiné v zákazu vyvážet peníze - občané, kteří emigrují, potřebují získat povolení vlády než si mohou vzít sebou své vlastní peníze. "Kontrola měny tedy deformuje hospodářské ceny a zabraňuje ve vývoji islandského exportního průmyslu", říká profesor Arnason a dodává, že se sice Island rychle změnil na globální finanční středisko během pouhých dvou roků, ale odstranit příčiny, které ke škodám vedly, bude zřejmě trvat delší dobu.

Ačkoliv byl Island postižen hospodářskou krizí podobně jako mnoho dalších zemí, je pozoruhodné, že i za toho stavu přispíval a přispívá České republice a dalším 14 zemím střední, východní a jižní Evropy v rámci tzv. EEA/Norských fondů.

Vytisknout