Kam vítr, tam plášť. Aneb z bláta do louže

30. 11. 2011 / Jiří Baťa

Pan Čulík se ve své výzvě obrací na čtenáře Britských listů s žádostí o napsání dopisu skotskému ministru školství na podporu centra českých a středoevropských studií v Glasgow. Osobně nemám nic proti této aktivitě, nicméně bych k tomu chtěl poznamenat následující.

Předně se ptám, proč se pan Čulík obrací pouze na čtenáře Britských listů, když se jedná mj. o názor, že středisko (centrum) těchto studií hraje výjimečnou strategickou, ekonomickou i politickou roli nejen pro Českou republiku, ale i pro Skotsko a Velkou Británii a má konkrétní pozitivní dopady práce na středo a východoevropské studie a rovněž, že další existence tohoto střediska, včetně českých studií, není pro věc mezinárodního porozumění, ani pro postavení Česka ve světě, záležitostí úplně nevýznamnou. S tím lze dejme tomu souhlasit, ale pak se domnívám, že výzva na podporu tohoto centra není jen věc čtenářů Britských listů, ale řádově i pro tisíce jiných občanů, zvláště mladých lidí, kteří nejsou čtenáři BL.

Domnívám se tedy, že pokud je podstata apelu na podporu tohoto centra natolik závažná až rozhodující pro jeho další existenci, že by tento apel měl být směřován do řad široké veřejnosti prostřednictvím dalších mediálních prostředků. Domnívám se totiž, že několik desítek (zda vůbec) dopisů od čtenářů BL skotskému ministru školství nebude dominantní v otázce rozhodování o další existenci centra, ale naopak, stovky ne-li více dopisů z řad veřejnosti už může podporu znatelně posílit. Je ovšem na samotném panu Čulíkovi, jak s tímto názorem naloží.

V titulku jsem zmínil známe pořekadlo "Kam vítr, tam plášť". Mám tím na mysli neradostnou skutečnost, že jak jsme byli po zhruba čtyřicet let satelitem "Na věčné časy se SSSR", tak se po listopadu 1989 stáváme stejným subjektem, jen v jiném směru větru, tedy západním. Stáváme se tak nejen (v přání několika krajně vymezených politiků rovněž na dobu pokud možno "na furt")) satelitem USA, ale i NATO, EU , MMF a dalších západních organizací a institucí. Rozdíl je jen v tom, že jak jsme byli dříve závislí na Sovětském svazu a RVHP, dnes jsme závislí na EU, ještě více na Německu a ostatních západních zemích, na euru a v neposlední řadě na USA, především vojensky zprostředkovaně přes NATO.

Nemohu si pomoci, ale konstatovat, že jsme se z bláta dostali do louže, je víc než evidentní. Zvláště, když jako konfrontační měřítko zvolíme ekonomiku, pak jestliže jsme za existence RVHP byli sto let "za opicemi", tak dnes můžeme hrdě prohlásit, že jsme se konečně k těm opicím už alespoň dopracovali, tedy pokud se jedná o "banánovou úroveň" naší ekonomiky a hospodářství. Nikoliv však zásluhou občanů, ale politiků, kteří odvrátili své pohledy na východ, aby s velkýma očima hleděli a panáčkovali na západ.

Jestliže pan Čulík zmiňuje, že o mnohém o nás se (kromě v SSSR) rozhodovalo v cizině (za vydatné spolupráce zmíněného SSSR), má pravdu. Je pro to mnoho důkazů, faktů a argumentů, bohužel se na těchto skutečnostech nic nezměnilo, protože i dnes se o nás jedná avšak už jen toliko v západní cizině. Výsledky či lépe řečeno důsledky o tomto rozhodování jsou už více než očividné. A k pláči, dodávám.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.11. 2011