O vizi v krizi, aneb Co (už zase) nebylo v televizi

30. 11. 2011 / Karel Dolejší

V českém prostoru "vizemi" proslul zejména exprezident Havel. Zrovna on je ovšem názornou ukázkou toho, jak jsou "vize" ošidné. Projevy z počátku 90. let, v nichž najdeme věty o tom, že by sociální jistoty měly být mnohem větší než za minulého režimu, představují dodnes mimořádně cennou munici pro ty kdo chtějí ukázat, "jak to bylo celé už od začátku bohapustý podvod". 

V praktickém životě, pokud se člověk pokusí uskutečnit nějaký ambiciózní plán, může zpravidla narazit a také narazí na několik druhů mezí. Vyznat se v nich, to přitom není žádná věda. Na první upozorňuje staré známé pořekadlo: "Když něco opravdu chceš, musíš do toho dát všechno". A je pravda, že exprezident své "vizi" širokých sociálních jistot, kterou občany uklidňoval počátkem 90. let, nedal prakticky nic, čili se (nehledě na ostatní omezení) prostě nemohla uskutečnit. Počínat si tímto způsobem vlastně ani neznamená mít nějakou skutečnou vizi; znamená to držet se pohádky o pečených holubech, kteří sami létají do úst. 

Kromě teorie pečeného holuba existuje ale i jiná zhoubná představa, kterou si amerikanizovaná, či spíše už dnes oprahizovaná západní kultura obrovsky hýčká: Totiž "Když opravdu chceš, dokážeš to".  Zpochybňovat tento článek víry se v některých kruzích automaticky rovná vyřazení z "dobré společnosti" sršící povinným optimismem dokonce i tenkrát, když zrovna není pod vlivem kokainu ani jiné drogy. A přece je velice dobře zřejmé, že primát vůle v řadě případů prostě neplatí, není-li podpořen "banálními" předpoklady ve fyzickém světě. 

Mohu se jistě v tuto chvíli nechat posednout "vizí", v níž se stanu třeba klavírním virtuósem. Proč ne, v tom žádný problém není. Jenže každý kdo věci jen trochu rozumí mi okamžitě řekne, že pokud bych s tím začal před třiceti lety, snad by tu určitá šance byla, kdežto dnes po mě v klavírním světě neštěkne pes, a to i kdybych dřel deset dvanáct hodin denně až do sedmdesáti. 

Devadesátiletý stařík, který si vzal na stará kolena mladou ženu, může mít zase "vizi", že s ní bude mít dítě. Bez zjevné pomoci či "pomoci" jiného muže však tuto "vizi" zaručeně neuskuteční. 

Politická společenství jsou na tom s "vizemi" do jisté míry podobně jako jednotlivci. To které má mladou, dynamicky rostoucí populaci a spoustu zdrojů, to které je po ekonomické stránce čistým vývozcem a má výrazný přebytek obchodní bilance, je na tom poněkud jinak než společenství stárnoucí a stagnující, které prakticky všechny opravdu důležité průmyslové produkty dováží a k tomu žije na dluh. První případ v zásadě popisuje situaci Spojených států v době Rooseveltova New Dealu; druhý se vztahuje na současné USA. Je vlastně nabíledni, že se v takto odlišných případech ani nelze řídit stejnou "vizí". Země, která se vysiluje spoustou válečných dobrodružství po celém světě, zatímco ročně uzavírá tisíce silničních mostů pro naprostou zchátralost, země, která už je odkázána na dovoz nejdůležitějších surovin z problémových regionů, nemá moc reálného prostoru pro nějaké velkolepé vize.

Respektive může se všemu navzdory, tak jako Čechoslováci v roce 1990, znovu zaposlouchat do jakýchkoliv líbivých řečí o "odvaze k naději" a podobně, za nimiž ovšem bude následovat pouze další zklamání z toho, že se v realitě změnilo jen velice málo - kromě personálního obsazení mocenských postů.

Současný stav západních společností je totiž natolik prekérní, že bez důkladné diagnózy, k níž ovšem naprosto chybí politická vůle, není radno chytat se jakýchkoliv dalších "vizí". Říká se sice "víra tvá tě uzdravila" - toto rčení ale patří do sféry slepé víry v zázraky, ne do dospělého světa racionální kritiky a pochybností, v němž, doufejme, ještě stále žijeme. 

Vytisknout