Kam směřuje "Arabské jaro"?

30. 11. 2011 / Miloš Kaláb

Pochybovačné nálady mnoha lidí snad nejlépe vyjádřil fejetonista kanadské agentury Postmedia News pan Michael den Tandt, když upozornil kanadské vládní politiky, že by jim neškodilo, kdyby jednali poněkud zdrženlivěji a dnešní triumfalismus si nechali až na příhodnější dobu, kdy tak zvaná demokratická transformace arabského světa nebude jen jejich pouhým přáním nýbrž bude u ní vidět nějaké pozitivní výsledky.

Vyslovil dokonce takovou rouhačskou otázku: "Aniž bych chtěl mluvit jako cynik, nevidím zatím žádné důkazy o tom, že by se Egypt, Libye či Sýrie nemohly stát něčím jako Afganistán. Proč bychom měli věřit, že populistická demokracie v arabském světě nedá volnou ruku protiamerickému a protiizraelskému sentimentu, který už stále silněji bublá pod povrchem od americké invaze do Íráku v r. 2003 a dokonce dříve?"

Fejetonista den Tandt upozorňuje na to, že americký prezident George W. Bush hlasitě vyhlašoval svůj názor, podle něhož by i osamocená demokracie, která by se ujala v jediné arabské zemi, zářila tak silně a neodolatelně pro okolní arabské státy, že by je v krátké době všechny zdemokratizovala. Nejzřetelněji svůj názor přednesl na Světovém hospodářském fóru v egyptském Sharm el Sheikh v květnu 2008. Bezostyšně vytýkal svým egyptským hostitelům a dalším arabským hostům jejich nedostatky a potom jim sdělil, že je nástup demokracie neodvratný a proto by se měli všichni připojit.

Prohlásill, že demokracie neohrožuje islám ani žádné jiné náboženství a dodal, že je naopak demokracie jediný vládní systém, který zaručuje jejich ochranu. Tehdejší egyptský prezident Hosni Mubarak, který se zasedání zúčastnil, si musel myslet, že se americký prezident zbláznil. Mubarak udělal během 30 roků vědu z potlačování jak arabského populismu tak i islamistického nacionalismu, aby sloužil mezinárodnímu řádu založenému na mírovém soužití s Izraelem a aby zabezpečil na Středním východu Američanům přístup k ropě.

Zatímco jsou v proudu egyptské volby, Strana svobody a spravedlnosti Muslimského bratrstva je na vzestupu. Je možné, že případně dojde k nějaké islamistické autokracii. Vlastně ukazují brutální útoky na egyptské Kopty prováděné od jara, že se už možná takový režim formuje.

Je skutečností, že západní politici nemají vůbec žádnou představu, kam vlastně arabské revoluce směřují. Nebudou tu představu mít ještě po dobu několika roků. Anthony Cordesman, badatel ve Středisku pro strategické a mezinárodní studie ve Washingtonu, který předpověděl již na začátku roku 2003, že se z Íráku stane politická "bažina", nyní říká, že je ještě příliš brzy na odhady, jak se bude dál vyvíjet "Arabské jaro". Upozorňuje, že za dva roky po revoluci téměř nikdy nejsou v jejím čele ti, kteří ji zahájili. Dále říká, že velké hospodářské a demografické problémy Středního východu a Severní Afriky se nedají řešit revolucí - jedním z nich je nezaměstnanost mladých lidí. Podle jeho názoru neexistují zkušené politické strany nebo aspoň jednotliví politici se zkušenostmi, jak se dělit o moc nebo jak se moci vzdávat. I když by se pohřbily - podobně jako v Íráku a v Afganistánu - sektářké rozdíly, není možné změnit hospodářství a vzdělávací systém tak rychle, jak by si lidé přáli.

Poté promlouvá fejetonista ke kanadské vládě, když říká, že by se neměla úplně izolovat. Nabádá ale k opatrnosti, když upozorňuje na to, že vláda Stephena Harpera už přislíbila 10 milionů dolarů na odminování Libye a dalších 10,6 milionů dolarů na humanitární pomoc. Kromě toho prý zkoumá kanadská vláda podle slov ministra zahraničních věcí Johna Bairda, jak navíc pomoci libyjskému lidu přestavět svou zemi. Opoziční Nová demokratická strana navrhuje, aby se použilo těžce získaných zkušeností "z přestavby Afganistánu". Podobně nadšeně chce pomáhat Liberální strana zdecimovaná v posledních kanadských volbách.

Podle pana den Tandta by bylo na místě nedělat zbrklé uzávěry, jak pomoci libyjskému lidu, který se chystá založit svou demokracii na zákonodárství "šaria". Kanadská vláda by měla vyhlásit přísné, průhledné ale nekompromisní podmínky, za kterých by pomoc poskytovala. Nejsou-li ženy a dívky postaveny na stejnou úroveň jako muži a jestliže není chráněna náboženská svoboda křesťanů, buddhistů, hinduistů, ateistů a dalších lidí, jaké právo by si osobovala kanadská vláda vydáváním peněz kanadských daňových poplatníků na podporu Libye?

Pan den Tandt píše, že letecká kampaň NATO v Libyi byla úspěšná (jakoby o tom mohl pochybovat ten, kdo ví, jaké síly ji vedly, koho decimovaly a komu pomáhaly) a že diktátor Gaddafi byl odstraněn, což samo o sobě je úžasný úspěch. Libye je svobodná i Tunis je svobodný a v Egyptě se na tom pracuje, zatímco v Sýrii to ještě nějakou chvíli potrvá, ale i ona jde stejnou revoluční cestou. Zde ale pan den Tandt upozorňuje, že by bylo nerozumné domnívat se, že se to všechno děje ku prospěchu Západu nebo Kanady. Píše, že zatím nikdo nemůže vývoj ani předpovídat, ani ovlivňovat či dokonce řídit a doporučuje opatrnost do té doby než se situace vyjasní a bude vidět, kam Arabské jaro směřuje. Jakoby pan den Tandt zapomněl svá slova o tom, že egyptský prezident Hosni Mubarak zajišťoval Američanům přístup k ropě. V jeho celém článku to byla jediná zmínka o tomto přírodním zdroji, který jakoby najednou vyschnul. Nesouhlasím proto s jeho názorem, že nikdo nemůže vývoj "ovlivňovat" a domnívám se, že síly, které se o to snaží a které usilují i o kontrolu, už dávno pracují na plné obrátky - spíš by mě udivilo, kdyby tomu tak nebylo. Mohou to být západní zájmy - ale nejen ony. Cožpak nebyly samotné nálety NATO zasahováním do "Libyjského jara", aby se nástup svobody a demokracie urychlil? Škoda každé chvilky, kdy čerpá ropu někdo jiný než my. Je třeba investic do větších zisků, aby se nemuseli noví investoři dělit s "lunatickým diktátorem". Protože každý tlak budí protitlak, nebudou lidé v mnoha zemích ještě hodně dlouho spávat ani pracovat klidně.

Je ironické, že článek pana den Tandta byl v novinách umístěn vedle článku s titulkem "Červený kříž žádá naléhavě o pomoc". Pro koho? Pro kanadské občany Prvních národů (jak se říká kanadským Indiánům a Inuitům čili dříve Eskymákům), kteří žijí v severním Ontáriu na rezervaci Attawapiskat. Jsou tam katastrofálně špatné životní podmínky. Po dobu nejméne 2 roků tam žijí obyvatelé ve stanech a v boudách bez vytápění, elektřiny a rozvodu vody. Červený kříž usiluje o to, aby mohl asi 2 tisícům lidí v blízkosti zálivu James Bay dodat generátory, topidla, izolované spací pytle, přikrývky a zimní oblečení. Domorodé rodiny žijí v tak žalostných podmínkách proto, že se musely vystěhovat ze svých chátrajících domů, které byly už 40 roků staré. Každý občan, který chce finančně přispět, může tak učinit na adrese www.redcross.ca. Bohužel musím upozornit, že v blízkosti zálivu nejsou ložiska ropy zatímco v Libyi je ropa zvlášť kvalitní.

Vytisknout