Dozorce z nacistického tábora smrti Demjanjuk dostal pětiletý trest

13. 5. 2011 / Kay Čejka

Obvinění

Sovětský válečný zajatec, tehdy 22ti letý Iwan Demjanjuk (v květnu 1942 byl zajat Wehrmachtem při Kerčské bitvě) měl údajně být vycvičen jako tzv. „pomocník cizí národnosti“ („fremdländischer Hilfswilliger“) v táboře Trawniki jednotkami SS a poté se měl od 28. března do poloviny září 1943 účastnit hromadného vyvraždění převážně nizozemských a polských židů.

Svou obžalobu zakládá státní zástupce Hans-Joachim Lutz hlavně na dochovaném služebním průkazu Demjanjuka s číslem 1393, v kterém je zapsáno, že 27. března 1943 přijel do Sobiboru, jedním ze tří táborů smrti tzv. „akce Reinhardt“ (v kostce šlo o plán k vyhlazení všech židů na dobytém východním území a koordinace německého osídlení).

Z transferových listin, které se rovněž dochovaly, je zřejmé, že strážný Demjanjuk později sloužil i v koncentračním táboře Flossenbürg v Německu.

Počet obětí není již přesně dohledatelný, ale skládá se z osob 15 deportačnách vlaků, které v období mezi dubnem a červencem roku 1943 vyjely z nizozemského tábora Westerbork do Sobiboru, mezi nimi i zhruba 1900 německých židů.

Kolik polských židů bylo v Sobiboru celkem zavražděno, není možné s jistotou říci, ale v letech 1942/43 zde zahynulo odhadem 250000. Státní zastupitelství obviňuje Demjanjuka, že přestože věděl o těchto zločinnech a měl možnost k útěku vždy po konci služební doby, neučinil tak a dobrovolně se této systematické masové vraždy zúčastňoval.

Alibi

Konkrétní trestné činy obžaloba ale nemá. Sám obžalovaný se k celé věci odmítal vyjadřovat – pouze třikrát za poslední dva roky soudního líčení učinil písemné prohlášení. V těchto prohlášeních se vždy staví do role obětí Němců, která teď musí platit za zločiny nacistů. Soud se tedy musel spoléhat na Demjanjukova dřívější prohlášení a ta si vzájemně odporují.

Jisté je, že po svém zajetí jednotkami Wehrmachtu byl nejdříve uvězněn v zajateckém táboře Rowno na Ukrajině a posléze byl převezen do zajateckého tábora Stalag 319 (Chelm) v tehdejším protektorátu Polsko. Zde podle vlastního tvrzení zůstal až do října 1944, kdy byl Stalag 319 osvobozen Rudou armádou. Toto „alibi“ ale před soudem v Mnichově zpochybnili dva znalci. Podle nich je vysoce nepravděpodobné, že by Demjanjuk v takovémto táboře, kde Wehrmacht nechával rudoarmějce doslova zemřít hlady, přežil tak dlouhou dobu.

Po válce žil D. jako „displaced person“ (osoba, která je v důsledku války přemístěna ze své domoviny a bez cizí pomoci se nemůže vrátit; jednalo se hlavně o nuceně nasazené v nacistickém Německu) v Regensburgu, Landshutu a naposled ve Feldafingu u Mnichova Protože Feldafing spadá pod město Mnichov, byl zde Demjanjuk i souzen).

Ve svých „DP“-dokumentech a žádostech o vycestování do USA uvádí D. jako místo svého pobytu po dobu války Chelm, čtyřikrát se ale v těchto dokumentech objevuje i polská obec Sobibor. Uváděl, že zde pracoval jako sedlák a řidič, ale pravý důvod pro tyto manévry byl nejspíš ten, že ze strachu z repatriace a následného obvinění z kolaborace s Němci přesunul své bydliště v době války mimo tehdejší Sovětský svaz.

Bezprostředně po válce nebyl tábor Sobibor na Západě známý a proto mohl Demjanjuk v roce 1952 bez větších problémů odcestovat do Spojených států, kde dostal v roce 1958 občanství a nechal se přejmenovat na Johna Demjanjuka.

Hlavní důkaz

Služební průkaz č. 1393 je považován za nejpečlivěji studovaný dokument z doby třetí říše. Jeho pravost byla zkoumána opakovaně od 80. let tucty odborníků v rámci několika soudních líčení v USA a Izraeli. Jak již při procesu v Jeruzalémě, tak i před mnichovským soudem Demjanjukův obhájce Ulrich Busch tvrdil, že „průkaz je padělkem KGB“. S tímto tvrzením není sám.

Průkaz je ale hlavním důkazem obžaloby, protože zde je písemně zachyceno Demjanjukovo převelení do Sobiboru – při neveřejném líčení si mohli účastníci originál dokumentu prohlédnout na vlastní oči. Dva znalci, jeden z bavorské zemské kriminálky a jeden z USA, došli k závěru, že dodatečné zfalšování je možné vyloučit a na dokument se dá „s největší pravděpodobností nahlížet jako na autentický“. Fotografický znalec ze Spolkového kriminálního úřadu potvrdil, že foto na průkazu s největší pravděbodobností ukazuje mladého Iwana Demjanjuka.

Svědkové

Ignat Daniltčenko

Sovětský svaz odsoudil po válce všechny kolaboranty jako zrádce a do konce 40. let bylo vedeno několik procesů proti tzv. „Trawniki-mužům“. Většina těchto procesů končila 25-ti letým pobytem na Sibiři či rozsudkem smrti. V těchto souvislostech také poprvé padlo jméno Iwan Demjanjuk. V roce 1949 vypověděl rovněž bývalý dozorce Ignat Daniltčenko, že s jednim Demjanjukem sloužil v Sobiboru. „Jako strážný SS se Demjanjuk zůčastnil hromadného vraždění židovských civilistů v táboře Sobibor. On je doprovázel jako stráž k plynovým komorám.“

Později prý byl společně s Demjanjukem, který byl vážen jako „zkušený a efektivní strážný“, převelen do tábora Flossenbürg. Daniltčenkovo jméno, který byl posléze odsouzen k 25 letům nucených prací, se našlo na odpovídající transferní listině společně s Demjanjukovým. Svou výpověď zopakoval i v roce 1979, kdy ale jím popsané časové posloupnosti neodpovídaly obviněním a historickým faktům. Přestože Daniltčenko zemřel v roce 1985 a nemůže tak již vypovídat, jeho předešlé výpovědi jsou jedním z klíčových důkazů pro Demjanjukovu přítomnost v Sobiboru.

Jeho právník Busch tuto výpověď, stejně jako všechny ostatní výpovědi „mužů z tábora Trawniki“ ze Sovětského svazu považoval za nepoužitelnou, protože nevznikly v prostředí právního státu, ale při výsleších tajnou službou, kdy byli vězni mučeni a i před soudem na ně byl vyvýjen nátlak.

Karpo N.

Jako jediný dosud žijící svědek vypovídal v Mnichově i 94-ti letý Karpo N. – rovněž rodák z Ukrajiny a rovněž bývalý strážný SS. Tvrdil, že Demjanjuka zná z tábora Flossenbürg, kde sloužil od října 1943. N. vychází z toho, že byl Demjanjuk stejně jako on vycvičen v táboře v Trawniki – nikdy ho tam ale prý neviděl.

I po válce se prý oba muži stýkali, ale co dělal D. před tím, než přišel do Flossenbürgu, o tom prý nikdy nemluvili. Karpo N. také v soudní síni nepoznal obžalovaného jako Demjanjuka, kterého znal dříve. Obhájce Ulrich Busch byl názoru, že N. nikdy neměl v této věci vypovídat, protože je proti němu rovněž vedeno vyšetřování pro zločiny holocaustu, kterých se měl dopustit v Treblince.

Vedlejší žalobci

Protože již nežijí skoro žádní vězni, kteří by mohli svědčit proti Demjanjukovi, vystupovalo v mnichovském procesu 30 pozůstalých sobiborských obětí, převážně z Nizozemska. Někteří přišli o celou rodinu, protože tábory „akce Reinhardt“ byly koncipovány tak, aby žádný žid určený k „vyhubení“, nepřežil. Jen diky vězeňské vzpouře z října roku 1943 jich několik dožilo dneška.

Dva z nich, Poláci Thomas Blatt a Phillip Bialowitz, jsou mezi vedlejšími žalobci. Oba si ale Demjanjuka přímo nepamatují. Stejně jako Nizozemec Jules Schelvis, který v červnu 1943 strávil několik hodin v táboře Sobibor a poté byl vybrán na praconví nasazení vně tábora.

Strategie obhajoby

Demjanjukův obhájce Ulrich Busch je přesvědčen, že americké ministerstvo spravedlnosti a zainteressované kruhy z Izraele jsou hnacími silami celého procesu. Důvodem je izraelský proces z konce 80. let, odsouzení D. k smrti a jeho následné osvobození Nejvyšším soudem v roce 1993. Nejvyšší soud tehdy Demjanjukovo zproštění zdůvodnil tím, že si ho obžaloba spletla.

Demjanjuk byl tehdy přeživšími židovskými vězni obviněn, že byl „Ivanem Hrozným“, jak se mu údajně přezdívalo, a že působil v koncentračním táboře Treblinka. Tato obvinění se ukázala jako falešná díky dokumentům z rozpadajícího se Sovětského svazu.

Ale již před jeho propuštěním měla americká kancelář zvláštního vyšetřování („Office of special investigations“ – OSI; spadá pod ministerstvo spravedlnosti) podklady, dokazující Demjanjukovu přítomnost v táboře Sobibor. Tyto dokumenty ale OSI neposkytla - prý proto, že nekorespondovaly s izraelskou obžalobou.

Busch myslí, že při nynějším procesu šlo pouze o to zabránit jeho mandantovi zemřít v klidu a jako svobodný muž. Z tohoto důvodu prý byl státnímu zastupistelství v Mnichově také předán pouze přitěžující materiál, důkazy o D. nevině ale drženy schválně v utajení. Buschova strategie od začátku sázet na přímou konfrontaci dost zkomplikovala předkládání důkazů. Busch označil celý soudní senát, svědky i znalce jako předpojaté a po celou dobu soudního líčení zahrnoval soudce smrští námitek a nejrůznějších návrhů (celkem přes 700). Drtivá většina z nich byly soudem zamítnuty a některé tyto návrhy byly předsedajícím soudcem Ralphem Altem označeny za „neopodstatněné“ a dokonce za „hraničící se skurilitou“ (šaškovskou fraškovitostí – pozn. ed.). Busch byl opakovaně obviňován ze schválného protahování procesu a časem byla atmosféra u soudu tak otrávená, že pravidelně docházelo i k hlasitým hádkam mezi obhájcem a soudcem. Státní návladní Hans-Joachim Lutz dokonce jednou opustil soudní síň na protest proti urážlivé smršti poznámek na jeho osobu z Buschovy strany.

Na obhajobu svého mandanta sáhl Busch po velice matoucí strategii, ve které si místy i protiřečil. Protože se Demjanjuk po celou dobu procesu nevyjadřoval k tomu, kde v inkriminovaný čas byl, směla obhajoba využít všech možných alternativ, které by dokázaly nevinu obžalovaného. Busch na příklad tvrdil, že D. byl válečným zajatcem po celou dobu války, D. není osobou na fotce v služebním průkaze, D. nebyl tzv. „Trawniki“, D. byl nuceně rekrutovaným v „Trawniki“, D. sice byl v Sobiboru, ale ne v době vyhlazování, D. byl kuchařem v táboře Treblinka et cetera, et cetera, et cetera.

Výsledek této 18 měsíců dlouhé soudní bitvy je 100 šanonů plných historických podkladů, databáze s více než 70.000 dokumenty a 91-ti letý obžalovaný s pětiletým trestem odnětí svobody a obhájcem, který se bude dovolávat u Spolkového soudního dvora jakožto nejvyšší německé soudní instance. Je otázkou, jetli jeho snaha má vzhledem k věku jeho mandanta velkou cenu.

Pozůstalí po obětech holocaustu, kteří vystupovali jako vedlejší žalobci, jsou s výsledkem procesu spokojeni. Jim ani nešlo v první řadě o trest samotný, ale o to, že spolupachatel vraždy jejich blizkých byl postaven před německý soud a nakonec jako zločinec odsouzen.

21. 3. 2011, sueddeutsche.de, Robert Probst: Der Fall John Demjanjuk Viele Vermutungen, wenig Beweise ZDE

Autor je studentem 2.ročníku VOŠ CR. Článek je psán v rámci odborné praxe z mediální komunikace, kterou autor provádí v Britských listech.

Vytisknout